6. část

 

     Probudím se první. Vstávat se mi nechce, tak pozoruju Sana. Nedělám to často? Hm, asi ano. Kousek pod uchem na pravé straně má malou modřinu. Ani nevím, kdy se to stalo. Hádám, že není jediná a já sám jich také pár mám. Myslím, že trochu opuštěnější pláž nebude na škodu.  Hm… Natáhnu ruku a pohladím ho po tváři, pak prstem objedu konturu jeho rtů. Otevře oči a zadívá se na mě. „Nudíš se beze mě?“

„Jak něco takového můžeš říct hned po probuzení?“ Pak se usměju. „Bez tebe vždycky.“

Ušklíbne se. „Proč by ne. To je dobře. Mám hlad.“

„Zvedá ti dovolená apatit?“

Další důvěrně známý úšklebek. „Všechny…“ Další slova zaniknou, když zavřu dveře do koupelny.

 

     Po vydatné snídani sebereme věci a vyrazíme na pláž. San ani moc neprotestuje, když navrhnu, abychom i dnes šli kousek dál. Pomalu kráčíme po pláži, která se rychle zaplňuje. Většina lidí ale zůstává poblíž hotelu. Písečný pás se táhne daleko. Ujdeme asi kilometr a dostaneme se na místo, kde roste pár stromů.

„Tady se mi líbí,“ řeknu Sanovi.

„Dobře.“

„Zase neprotestuješ? To je dnes zvláštní den,“ pošťouchnu ho.

Uraženě se na mě podívá. Ušklíbnu se na něj a rozložím si osušku. San se začne věnovat lehátku, které si koupil v hotelovém obchodě cestou sem. Tváří se tak vážně, když ho nafukuje, že se začnu smát. Pohrozí mi, že uvidím, jestli s tím nepřestanu.  Co přesně uvidím, nespecifikuje, ale tváří se výmluvně a tak se raději posadím na mělčinu a nechávám se nadzvedávat vlnami. San dofoukne lehátko a zamíří s ním do vody. Čekám, že spadne, až se na něj bude snažit položit, ale ne. Podaří se mu to na první pokus. Nedá se nic dělat, jakoby nic si jdu zaplavat. San mě pozoruje. Plavu tedy dál, směrem od něho a nevšímám si ho. Ještě chvíli dává pozor, ale potom si položí hlavu. S trochou štěstí zavřel i oči. Pro jistotu se ale stejně vracím obloukem. Nikdy mi nešlo plavání pod vodou a teď mě to opravdu mrzí. Pomalu se přibližuji. San má naštěstí opravdu zavřené oči. A pak… Zatímco se San koupe, lehnu si napříč na lehátko.

„To jsem mohl tušit.“

„To jsi měl tušit.“

„Jako malý.“

„Úplně.“

„A to se přiznáš?“

„Jistě, stejně není co zapírat.“

„Už si na tebe dám pozor. Taky ti koupím lehátko a budeš ležet vedle mě.“

„Ty mě chceš unudit k smrti?“

„To ti nehrozí. Něco vymyslíš.“

„To je pud sebezáchovy.“

„Ty se soustřeď na jiné pudy, ano?“

„V jakém směru?“

„V mém.“ Chytne se lehátka. „A opovaž se mě ještě shodit.“

„Co se stane, když tě shodím?“

„Vezmu ti plavky a nevrátím ti je. Budeš muset ke svým věcem nahý.“

„To by se ti nemuselo podařit.“

„Ale mohlo.“

„Hm.“

„Správně, přemýšlej o tom.“

Pustím lehátko a on si znovu lehne.

„Vezmu tě s sebou,“ řeknu mu.

„To můžeš,“ odpoví.

     Pomalu tlačím lehátko před sebou. Plavu dál do moře a podél břehu. Nebereme si na pláž nic cenného, takže při nejhorším přijdeme o oblečení, osušky a tašky s vodou a jídlem.

     Už jsme celkem daleko a San má stále zavřené oči, když se zeptá: „Nehodláš to moře přeplavat?“

„Ne. Jen tě dotáhnu daleko od hotelu a ty budeš muset jít pěšky nebo plavat zpět,“ odpovím ve stejně škádlivém duchu.

„Co?“ Otevře oči a rozhlédne se. „Ty si nedáš pokoj. Víš, co jsem ti slíbil?“

„Právě proto to dělám, abys věděl, že mi nemáš vyhrožovat.“

„Doprav mě zase zpět.“

„To tedy nevím. Rozmyslím se.“ Pustím lehátko a lehnu si na záda. San se otočí a šťouchne do mě. Zvednu k němu hlavu. „Nezapomeň na večeři,“ upozorní mě vážně.

„Že tě shodím?“

„Vezmu ti plavky.“

„To už tady bylo.“

„Ne. Bude.“ Sklouzne z lehátka do vody. Na nic nečekám a plavu pryč, ale stačí mě chytnout za nohu. Plavek se vzdát dobrovolně nemíním. Po chvilkové přetahování mě k sobě přitiskne a políbí. Naštěstí jsme dost daleko od všech zvědavých očí. Čekám v tom úskok. Jeho polibek se stává vášnivějším a já nevím, jestli má odvést mou pozornost, někdy je San opravdu zákeřný, nebo se za ním skrývá touha. Přitiskne se ke mně a jeho stisk zesílí. Rád bych mu odpověděl, ale už teď máme problém udržet se nad hladinou, i když se jednou rukou oba držíme lehátka. Odtáhnu se.

„To od tebe není hezké,“ zašeptá.

„Není, ale nutné. Jinak bychom šli ke dnu.“

„Já mám při tom úplně jiné pocity, než že jdu ke dnu. Spíš právě naopak.“

Káravě se na něho podívám. „Víš, jak to myslím.“

„Někdy bys ani tolik přemýšlet nemusel.“

„Někdy nepřemýšlím.“

„Ano a je to fajn. Nemohl bys nepřemýšlet i teď?“

„Ne.“

„A co večer?“

„Kam tím míříš?“ zeptám se s lehkou obavou.

„Na pláži pod nebem plným hvězd by to nebylo špatné.“

„Asi ne.“

Ušklíbne se. „Zlobil jsem tě, ale jestli souhlasíš…“

„Ne, díky. Jedině až budeme na opuštěném ostrově.“ S povzdechem se znovu vyhoupne na lehátko a já se s ním vydám na zpáteční cestu. Mlčí, ale nemohu se zbavit dojmu, že přemýšlí, jak mě dostat večer na pláž.    

 

     Když se dostaneme k našim věcem, oba se s chutí natáhneme. Já jsem po plavání příjemně unavený a San má ospalou náladu. Asi hodinu vydržím ležet, ale potom si vezmu knížku. Po další hodině se už nudím. San nejspíš usnul. Napiju se a pak si naleju trochu vody do dlaně a cáknu ji na Sana. Výsledek se dostaví okamžitě. Cukne sebou a otevře oči. „Hm…“

„Spíš už moc dlouho.“

„Mně to připadá naprosto přiměřené.“

„Mně vůbec. Nemůžeš prospat dovolenou.“

„Neprospím, natáhnu to v noci.“

„V noci se má spát. Bdi si teď,“ ušklíbnu se.

Líně se usměje. „Líbí se ti to v noci stejně jako mně, takže není důvod teď nespat.“

Povzdechnu si. „Ty máš dnes náladu.“

„Máš štěstí, že jsou tady lidé,“ řekne.

„Proč?“

„Protože bys k tomu vzdychání mohl mít důvod.“

„Ha, ha. Není s tebou rozumná řeč,“ použiju povýšený tón, který jsem odkoukal od něho a vrátím se ke knížce. Zaslechnu smích.

     Chvíli je ticho, které přeruší San. „Podívej se na toho chlapa.“

Otočím hlavu k Sanovi. Má sluneční brýle, takže nepoznám, kam se dívá. „Na jakého?“

„Toho vedle té hodně tlusté ženské v růžových plavkách.“

Zmiňovanou dvojici najdu snadno. Překvapí mě, že šli až sem, daleko od hotelu. Tipoval bych, že si s pláží u hotelu vystačí. „Co s ním?“

„Sleduj, na koho se dívá.“

Sám mám na očích černé brýle, takže si malou špionáž okolí můžu dovolit. Muž těká pohledem po okolí, ale vždy se déle zastaví na mužích. Ne na všech, vybírá si ty, které by šlo označit za pohledné. „Na muže?“ řeknu.

„Jo a to se vsaď, že ze žárlivosti na manželku to nebude.“

„Co víš. Třeba ji má rád.“ Ne, že bych tomu sám věřil.

„Nevypadá na to. Navíc jí si žádný z těch mužů nevšímá a ona jich také ne.“

„Třeba je prostě jen žárlivý typ.“

„Nemyslím, ale já budu, jestli se bude dívat na tebe.“

„Třeba se díval, když jsi spal.“

„To mi vůbec neříkej,“ řekne se smíchem. „Pojď, zaplaveme si.“

 

     V moři vydržíme skoro hodinu. Na břehu se na mě San otočí: „Nechceš, abych šel na oběd a zase zpět, viď?“

„Nechceš jít na oběd nebo se vracet?“

„Nechci na oběd, ale mám hlad.“

Podám mu svou tašku. „Vyber si, na co máš chuť.“ Při pohledu na jídlo ožije. Já si zatím lehnu a vyhřívám se na slunci.

„Ale?“

„Hm?“

„Nikdo nás nezná.“

„No a co?“

„Teoreticky bych se tě mohl dotýkat, ne? Nikoho z těch lidí už nejspíš nikdy nepotkáme.“

„Nejde o lidi, ani o to, že jsme oba muži. Důvěrné doteky pro mě patří do soukromí.“

„To chápu, ale zrovna teď bych se o tebe rád opřel.“

„Tak se opři, to zase tak důvěrné není.“

„Namažeš mi při té příležitosti záda?“

„Tobě člověk podá prst a vezmeš si celou ruku,“ řeknu se smíchem, zatímco šahám po opalovacím krému.

„Ale jen tvoji, žádnou jinou nechci.“

„To máš štěstí, jinak bych ti nakreslil na záda krémem prasátko.“

„Opovaž se.“

„Ani o tom nebudeš vědět.“

„Ty jsi už horší než já.“

„To pochybuji, jsi nedosažitelný vzor.“

„Ty si ze mě vzor neber.“

„Já tě ale rád zlobím.“

„Všiml jsem si.“

„Neřekl jsem to už někdy já?“

„Je to možné, známe se už dlouho,“ otočí se na mě s úšklebkem.

 

     Odpoledne uteče a většina lidí se vydá zpět do hotelů, ale nám se nechce. Nakonec zůstaneme sami.

„Chceš jít zpět?“ zeptám se.

„Za chvilku,“ odpoví tichým hlasem. Natáhne ruku a jemně mi přejede po břiše. Lehký dotyk stačí, aby mi naskočila husina. Jeho prsty se zastaví až u lemu plavek a položí mi dlaň na podbřišek. Cítím z ní teplo. Měl bych ho zastavit, protože jsme pořád na místě, kam kdykoli někdo může přijít, navíc moje tělo reaguje na jeho dotyky vždy brzy. Ale těžko se mi od něho odtahuje a momentálně jsme sami. A San má pravdu. Nikdo nás nezná. Zůstanu ležet. Neodtahuji se, ani ho nepodporuji. Přetočí se ke mně bokem a ruka pokračuje ve své cestě po mém těle. Vyhýbá se intimním partiím, ale i tak to stačí, abych cítil příjemné mrazení. Moře a bezstarostná atmosféra dovolené mě uvolňuje. Nemyslím, že bych díky tomu zapomněl na své zásady, ale teď jsem ochotný dovolit Sanovi více, než kdybychom zůstali někde v Čechách. Jak řekl dopoledne San, známe se dlouho, ani jeden z nás není lhostejný k člověku, na kterém mu záleží, takže jsme za tu dobu dobře poznali reakce toho druhého. Jakmile ze mě nervozita spadla a přestal jsem si dělat starosti, začal jsem skutečnost, že se známe tak dobře, oceňovat i v intimních záležitostech.  Všechno se zdá snazší než s mými přítelkyněmi. Nebo to je prostě tím, že ho miluju? Nevím. Zrovna teď vnímám jen jeho blízkost, doteky, hřejivý písek pod tenkou látkou osušky a šumění moře. A také vím, že bych se měl z toho okouzlení nevytrhnout dřív, než bude pozdě.

„Měli bychom jít.“ Hlas mi samovolně sklouzl do šepotu.

„Za chvíli.“

„To už nikam nepůjdeme.“

„Asi máš pravdu.“ I přes souhlas nechá své ruce na mém těle.

„Na pokoji?“

Usměje se a přikývne. Když se odtahuje, musím zabránit sám sobě, abych ho nestáhl zpět.

     Ačkoli cesta do hotelu trvá dlouho, myslím, že ani jednomu z nás moc nepomohla.

 

      Večeři jsme pojali stylem, jako bychom už měsíc nejedli. Když sním zhruba polovinu pokrmů, které jsem si připravil na stůl, mám pocit, že prasknu. Sana naproti mně nic podobného zřejmě netrápí a evidentně zapomněl i na své úvahy o tucích.

     Na pokoj se dostaneme stěží a jako minule oba odpadneme. Možná láska prochází žaludkem, to nevím, ale mohu zodpovědně říct, že přemíra jídla je spolehlivým tlumičem vášní.

„To je romantika,“ řeknu se smíchem.

„To je promýšlená romantika.“

„Promyšlená?“

„Jistě. Je to podobné jako s plaváním. Nejdříve si vychutnáš požitek z jídla, a protože víš, že při následné romantice se zbavíš nabraných kalorií, nemusíš si s tím dělat starosti.“

„Praktické, ale romantického na tom nevidím nic.“

„Protože romantika teprve přijde.“

„Za předpokladu, že dříve neusneme.“

„Neboj. Vzbudím tě.“

„Dobráku.“ 

„Ano, jsem dobrák, protože k tomu nepoužiju vodu jako někdo.“

„Osvěžil jsem tě.“

„O tom by se dalo diskutovat, měl jsem z toho šok.“

„Nevypadal jsi v šoku.“

„Přeci to nedám znát.“

„Proč ne?“

„Poškodil bych si tím svou mužskou hrdost.“

„Tak proč se přiznáváš teď?“

„Teď už je to v podstatě promlčené.“

„Aha.“ Ušklíbnu se. „Jen jestli jí neuškodí přejedení…“

„Jen to dořekni.“

„Ale ne.“

„Stejně ti odpovím. Neuškodí a postarám se, aby ani tvé ne.“

„Dobře.“

     Následuje ticho, ve kterém se mi pomalu zavřou oči. Neusnu úplně, spíše se jedná o polospánek. Ucítím dotek na své košili a potom rozepínání knoflíků. Postupuje pomalu od jednoho k druhému, až se košile úplně rozevře a horká dlaň mi přejede po hrudi a břiše až ke kalhotám. Ještě pořád jsem se zcela neprobral a moje tělo je díky tomu uvolněné a intenzivně si uvědomuji i nejjemnější dotek. Hladí mě stejně jako na pláži, tady však nemám žádný důvod nevypustit všechny myšlenky a řídit se jen svými pocity a touhami, proto, když se jeho rty dotknou mých, zajedu mu prsty do vlasů a přitáhnu si ho blíže. Líbí se mi, jak se jeho tělo prohne a přitiskne se těsněji.

„Ale?“ zašeptá.

„Ano?“

„Myslíš, že jsou tady tenké zdi?“

„Nevím. Proč?“

„Jestli nás někdo uslyší.“

„Tobě by to vadilo?“

Tiše se zasměje s uličnickým pohledem, pod nímž se skrývá vášeň. „Ne, ale chci vidět tvůj výraz, až se někdy budeme míjet se sousedy a ty si na to vzpomeneš.“

„Na to nemám co říct.“ Na truc se snažím odtáhnout, ale rychle se na mě překulí.

„No tak, netrucuj. Určitě nás neuslyší.“

„Však ti nešlo o to, jestli nás někdo uslyší, ale pozlobit mě, až potkáme sousedy.“ Stále se dívám stranou.

„Jen trošku jsem tě zlobil,“ zašeptá škádlivě a jemně mi stiskne zuby ušní lalůček a pokračuje dál po krku. Jen tak se udobřit nedám.

     Nerad se přiznávám, škodí to mé mužské hrdosti, ale po chvíli jsem se už ani moc nezlobil a za další jsem přestal přemýšlet vůbec.