1. část

Karolína otráveně vzdychá na pohovce, zatímco jí vařím kávu.

„Krisi, možná bych to měla dělat jako ty.“

„Co přesně?“

„No, nikoho nehledáš.“

„Nudila by ses.“

„A ty ses nudil?“

„Ne. Ale strávil jsem půl roku stylem domov, práce a měl jsem týden dovolené, kdy jsem ležel doma s chřipkou. Netvrď mi, že by tě to bavilo. Máš povztahovou depku.“

„Měla jsem ho poslat do háje hned, jak jsem viděla, s kým se kamarádí.“

„Petr není špatný kluk, jen jsme se k sobě nehodili.“

„Takovej trouba, mohl být rád, že mě má, a on mi zahne. A ještě k tomu s Veronikou.“

Za nevěru by ho Karolína nechala tak jako tak, ale právě Veroniku, svou letitou rivalku v podstatě ve všem, mu nemůže zapomenout. Otovi to může být celkem jedno, protože její nadávání poslouchám já, což mi zase tolik nevadí, aspoň mám malé vybočení ze stereotypu.

Zadívám se z okna ven, kde padá sníh. Jen kulisy v podobě šedých budov ten klidný obraz kazí.

„Krisi, co kdybychom zase jeli na hory?“ Udiveně se na ni otočím. Nedívá se na mě, ale také z okna. „Vím, že to minule nedopadlo nejlépe, ale bylo tam hezky.“ Možná ji rozchod sebral víc, než jsem tušil.

„Copak o to, já bych jel, ale kam?“

„Minulé místo nebylo špatné, jenom bychom museli najít jinou chatu.“

„Zapomeň. Nebudu riskovat, že potkám Rika s tou jeho starožitností.“

Zasměje se. „To se ti povedlo. Už s ním nechodí. A dokonce odstoupil z pozice ředitele. Stává se z něho normální smrtelník.“

„Mnohonásobně bohatší než my dva dohromady.“

„To jo.“

„Čili zase tak normální ne, jen smrtelník, ale to byl i dřív.“

Znovu se začne smát. „Třeba by nám tu chatu půjčil,“ řekne po chvíli.

„Třeba. Já na ni určitě nepojedu. Stýkáš se s ním?“

„To chápu. A ne, ale máme společné známé.“

„No, tamtamy. Máš jiný nápad ohledně dovolené?“

„Zatím ne, ale budu o tom přemýšlet.“

 

Připravím si večeři a byt mi dnes připadá podivně prázdný. Karolína se už dva dny neozvala, takže předpokládám, že zažehnala porozchodovou krizi, a to znamená, že mám po rozptýlení. Ne, že bych chtěl, aby se trápila, ale když přirovnávala Otu k nejrůznějším věcem, docela jsem se nasmál, v rozčílení nepostrádá fantazii. Možná bych jí mohl zavolat.

„Krisi! To je dobře, že voláš. Myslíš, že dostaneš od pondělka volno?“

„Proč?“

„Proč asi? Sehnala jsem chatu, chtěli jsme na hory, ne? Zařiď si tu dovolenou. Všechno ti řeknu později. Čau.“

Proč mám pocit, že se mnou nechtěla mluvit? No nic, na hory jet chci, takže nad tím nebudu přemýšlet.

 

Vzhledem k množství nevyčerpané dovolené nemám s jejím schválením žádné problémy. Napíšu Karolíně, že jet můžu, a vyrazím shánět zimní výbavu. Běžky vlastním, sjezdovky jsem si minule půjčoval, tentokrát se s nimi nepotáhnu, pokud je budu potřebovat, půjčím si je až na místě.  Musím se ale zásobit teplým oblečením, to jsem minule podcenil.

Zatímco obcházím obchody, těším se čím dál tím víc. V kapse mi zavibruje mobil. Zpráva od Karolíny. „Tak to je fajn. Dneska se stavím. Asi na šestou.“ Odpovím: „Dobře,“ a pokračuju v nákupech.

„Řekneš mi už konečně, kam jedeme?“ zeptám se Karolíny, když se ani po patnácti minutách po svém příchodu nemá k tomu, aby mi o plánované dovolené pověděla.

„No… nejdřív mi slib, že mě vyslechneš a nebudeš se zlobit.“

„A sakra.“

„Slib to.“

„No dobře.“

„Víš, jak se říká, my o vlku… potkala jsem Rika. Nebavila bych se s ním, ale hlásil se a ptal se na tebe.“ V duchu si to přeložím tak, že nutně potřebovala vědět, co jí řekne. „Odpověděla jsem, že se máš jako obyčejný člověk, který se nemůže moc bránit, když s ním ti, co měli větší štěstí, zamávají. Opakoval, že ho mrzí, co se stalo, a nabídl, že by ti aspoň půjčil chatu na malou nápravu vašich vztahů. Tak přesně to znělo. A…“ zvedne významně prst, „tentokrát cituju přesně. Zdálo se mi, že to není špatná nabídka, ale odpověděla jsem, že se s ním nebudeš chtít ani náhodou setkat. Prý se nemusíš bát, pojede lyžovat do Alp. Tady máš klíče.“

„Ty si ze mě děláš legraci. To nemůžeš myslet vážně.“

„Já ne, Rik ano.“

„To nejde.“

„Vezmi to rozumně. Doba, kdy se lidé kvůli cti stříleli, je pryč. Dnes se vyplatí vycházet i s těmi, které příliš nemusíme. Ta chata tam bude stát prázdná a my se nikam nepodíváme, protože je buď všude plno, nebo to přesahuje naše finanční možnosti. Takže když tu nabízenou smírnou ruku přijmeš, pojistíš se trochu do budoucna, kdyby náhodou, a užijeme si dovolenou.“

Chtěl bych vidět, jak by ona podle této teorie vycházela s Otou, ale nechám si to pro sebe.

„Já nevím.“

„Mám pravdu.“

„Nechtěl jsem s ním už nic mít.“

„Nemáš, bereš jen odškodné.“

Povzdechnu si. Karolínin proslov má logiku. Navíc potřebuju vypadnout z bytu a přijít na jiné myšlenky. Necítím se nijak nespokojeně, ale poslední dobou mi na všechno chybí energie, prostě jsem vyhořelý. Všechno, co se stalo, mi vzalo dost sil. Ta chata je na jednom z nejhezčích míst, které jsem kdy viděl. Možná bych měl spolknout hrdost a vzít, co život přináší.

„Tak dobře.“

Karolína vyvýskne. „Hurá! Jo a ještě jedna věc. Rik říkal, že chata je volná až do konce roku, takže tam můžeme zůstat klidně i na Silvestra.“
„Ty by si byla ochotná přijít o silvestrovský večírek?“

„To ještě nevím, jen předávám informaci.“

„Kdy jedeme?“

„V neděli? Zítra si sbalím.“

„To stihneš?“

„Neprovokuj.“

Usměju se, trochu nad Karolíninou odpovědí, ale více nad zvláštními cestami, kterými nás život vede. Kde by mě napadlo, že za rok strávím dovolenou na tomtéž místě.

 

Nedělní přecpaný vlak mi náladu nezkazí. Dokonce ani myšlenka na půjčení chaty. Těším se tam. Sbalil jsem si pro jistotu více věcí, kdybych chtěl zůstat déle. Když už Rik půjčil chatu přímo mně, nemusím se řídit podle Karolíny. Vždycky jsem si přál zažít sváteční vánoční atmosféru právě uprostřed přírody. Mám teď výjimečnou příležitost.

Cestu tentokrát hlídám já a jedeme vlakem bez přestupů. Z města, kde staví, nás do malé vesnice zaveze autobus, ve kterém sedíme jen my dva. Karolíně to připadá divné, mně fajn.

Cesta k chatě vypadá stejně jako minule, ale protože mám sám více věcí, nemůžu tolik pomoc Karolíně, což si vynahradí stěžováním. Tentokrát vydrží s dechem skoro až k chatě. Zeptám se jí, jestli kvůli tomu posilovala, což ji konečně umlčí, protože se urazí. Škoda, že mě to nenapadlo dříve.

Když vstoupíme do chaty, mám pocit, jako bychom teprve včera zavřeli dveře. Zůstanu věrný svému pokoji. Z ostatních není tak hezký výhled.

Odložím věci, převléknu se a jdu připravit večeři, zatímco Karolína si podle svých slov, se kterými se zavřela v pokoji, dává dohromady svou nebohou tělesnou schránku, ovšem vůně jídla ji brzy přiláká.

Najíme se a pak se ještě chvíli dohadujeme o zítřejším programu. Vytrvám na svém a prosadím si běžky.

 

„Krisi?“

„No?“

„Ty máš nové běžky a vzal sis i ty staré?“

„Nemám a určitě bych s sebou netahal dvoje běžky. Jak jsi na to přišla?“

„Že jsou v předsíni jedny navíc. Asi je tady někdo zapomněl.“ Má pravdu. Včera jsem si nevšiml, že v koutě předsíně stojí kvalitní, drahé běžky. „Asi taky fanatik do běžkařských tratí,“ neodpustí si Karolína.

„Karolíno, nenutím tě jít se mnou. Klidně jdi na svah.“

„A no jo, já vím.“

„Tak proč jdeš se mnou?“

„A kdo by tě asi tak hlídal?“ zeptá se vítězoslavně.

„V tom případě pojď a nevrkej.“

„Tsss, kam na ty výrazy chodíš?“

„K tobě, drahá.“

„Budu si muset dávat pozor na pusu.“

Výmluvně se na ni podívám. „Dobře, to se asi nepovede,“ dodá rozumně.

 

Zimní krajina zkrátka nemá chybu. Vždy se po nějaké době zastavím a kochám se pohledem, zatímco mě Karolína aspoň dojede. Ví moc dobře, že nečekám na ni, protože ale stojím, nemůže nadávat, což by udělala strašně ráda. Nakonec se pomstí aspoň tím, že po mně hodí sněhovou kouli. Nenechám si to líbit. Zimní radovánky nám překazí až kyselý úšklebek Němce, kterého Karolína omylem trefí, když nás míjí po běžkařské stezce, ze které jsme pro jistotu kousek sešli. Samozřejmě si z ní kvůli tomu utahuju a ona se mě pokusí chytit, prý aby mě vyválela ve sněhu. Natáhne se při tom do závěje. Musím se smát, až si z toho sám sednu do sněhu.

Na chatu se vrátíme mokří a od sněhu, protože koulovačka probíhala i cestou zpátky, ale ve výborné náladě.

„Má to jedno chybu,“ poznamená Karolína.

„Jakou?“

„Že se tady nedá objednat jídlo. Budeme muset něco uvařit sami a já už mám docela hlad.“

V tom s ní musím souhlasit, ale hlad nás účinně přinutí překonat nechuť k vaření. Jakmile se najíme, odpadneme.

 

Ráno mě probudí zvonění budíku, ale cosi nehraje. Zní tak vzdáleně. Počkat. Nedával jsem si na mobilu budíka. Zvonek! Úplně se proberu. Vyhrabu se z postele a hledám oblečení.

Když otevřu dveře svého pokoje, uslyším hlasy. Karolína byla rychlejší, což mi přijde podezřelé. Stejně se jdu ze zvědavosti na návštěvu podívat. A taky trochu s obavou, že se setkám s Rikem.

Tajemství Karolíniny rychlosti se vysvětlí hned. Vzala si jen župan. Moc mě nevnímá, hypnotizuje mladého muže našeho věku, a jakmile se na něj podívám, hned ji napodobím. Černé, lehce vlnité vlasy, úžasné tmavě modré oči, krásně tvarované rty, zajímavá tvář, štíhlá postava. Někoho mi připomíná. Trochu rozpačitě přešlápne z nohy na nohu. Jeho rozpakům se nedivím, civíme na něho s Karolínou téměř s otevřenou pusou. Na jeho místě bych už byl rudý až za ušima.

„Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, už jsem to říkal slečně,“ Karolína okouzleně přikyvuje, „zapomněl jsem si tady běžky, jsem Rikův bratranec, říkají mi Zik.“ No jistě. Rika mi připomněl. Stejná elegance a stejně pohledná tvář. Ne. Hezčí. Má v sobě něco upřímného.

„Těší mě, Kris.“ Vzpamatuju se a snažím se zachránit první dojem a přesvědčit ho, že jsme celkem normální.

 

„Karolína,“ chytne se i moje dočasná spolubydlící.

„Také mě těší. Už půjdu. Ještě jednou se omlouvám za vyrušení. Mějte se.“

„Ty taky,“ odpovím, zatímco Karolína se jen zasněně usmívá.

Zik odspěchá k autu a odjíždí.

„Sakra!“ ozve se vedle. „Měli jsme ho pozvat na snídani nebo z něho aspoň vytáhnout, kde bydlí.“

„Pozdě. Proč jsi v županu?“

„Původně jsem chtěla jen vynadat tomu cvokovi, co zvoní tak brzy ráno.“

„Je devět. Ale stejně si nadávat zrovna nestihla, co?“

„Závidíš. Kdybys věděl, jak vypadá, tak bys přišel v pyžamu.“

„To tedy určitě ne, utekl by ještě dřív a i tak se dával na ústup víc, než rád.“

„Myslíš kvůli mně?“ zeptá se nedůtklivě.

„Ne, tvůj župan vypadá celkem spořádaně, myslím kvůli našemu civění.“

„Když to nešlo se nedívat.“ Karolína si povzdychne. „Doufám, že nikoho nemá.“

„Doufám, že je gay,“ doplním ji.

„To teda ne! Opravdu ti někoho přeju, ale…“

„Je moc hezký,“ doplním za ni. „Neboj. Jednoho už v rodině mají, byla by to velká náhoda. Navíc pokud mají s bratrancem stejnou povahu, není o co stát.“ Otočím se a vydám se do kuchyně, abych si uvařil ranní čaj.

„Já mu rodinu odpustím.“

Usměju se, i když už mě nemůže vidět. Myslím, že bych mu ji taky odpustil.

 

Karolína se objeví za chvíli už oblečená a tváří se trochu tajemně.

„Krisi?“ začne opatrně, když dosnídáme.

„Hm?“

„Co kdybychom šli na sjezdovku?“ Otráveně se na ni podívám. „No počkej, ten kluk tu někde být musí a ať už je na holky nebo na kluky, u nás si může vybrat a byla by ho škoda, ne?“ pokračuje.

„A ty myslíš, že bude na sjezdovce?“

„Nevím, ale za pokus to stojí.“

„V tom případě mi přijde jako lepší nápad se rozdělit. Měl běžky a zřejmě je potřeboval, když se pro ně vracel, takže ho potkám spíše na trati. Ty zkus štěstí na sjezdovce.“

„A oslovíš ho sám?“

„Co tím chceš říct?“

„Jen to, že potkat nestačí.“

„Buď v klidu, pokud ho potkám, dám ti vědět.“

„Fajn, takže máme plán.“

 

Původně jsem si myslel, že si vyjdu na dlouhou procházku, ale nemůžu říct, že bych se kvůli  Karolínině plánu zrovna obětoval, viděl bych Zika docela rád. Byl… hezky koukatelný, jak říká Karolína. Na rozdíl od ní si od toho ale víc neslibuju, přesto pátrací akce představuje příjemné zpestření.

Obloha je od rána zatažená a brzy začne sněžit. Na trase nikoho nepotkám, a i kdyby, viděl bych ho až na poslední chvíli, protože sněží opravdu hustě, a vypadal by jako sněhulák stejně jako já. Vrátil bych se, ale v polovině trati to nemá význam.

Do chaty dorazím na poledne, opět mokrý a taky pořádně promrzlý. Karolína nikde. Nejspíš zůstala někde v restauraci.

Dám si teplou sprchu, najím se a sednu si s knížkou k oknu. Místo, abych četl, sleduju let velkých vloček tentokrát s dokonalou lesní kulisou. Přál bych si vlastní chatu, stačila by jen malá, úplně obyčejná, ale na podobné samotě. Když mi rodiče před lety poradili, abych si koupil ve městě byt místo placení nájmů, odporoval jsem tím, že ve městě natrvalo bydlet nechci. Řekli, že byt vždy mohu pronajmout nebo prodat, ale už budu něco mít. To se mi tehdy zdálo logické. Což o to. Nejspíš i bylo a je, jenomže když už člověk má závazek, odchází se hůř. Několikrát jsem přemýšlel, že si najdu práci na malém městě a budu žít na vesnici, jak jsem si vždy přál. Velké město mi neumožňuje nic z toho, co jsem si přál, a naopak jeho výhody neumím a nechci využít. Mám ale slušnou práci, bydlení a to vše bych musel opustit a doufat, že vše vyjde. Prodej nebo pronájem bytu, spíše prodej kvůli nové hypotéce.  Nová práce, která mě uživí. Mnoho otazníků. Z počátku, když jsem se přistěhoval do města, jsem se utěšoval i tím, že tam mám větší šanci někoho potkat, nestalo se.

Vše postupně vzalo za své. Už nějaký čas o stěhování nepřemýšlím, ale možná bych to všechno měl znovu promyslet.

Klapnou venkovní dveře a vzápětí se objeví Karolína.

„Už jsi doma? Vařil jsi?“

„Doma jsem, ale nevařil jsem.“

„Svezla jsem se s takovým starším manželským, moc milým, párem.“

„Myslel jsem si, že dopadneš lépe. Já pěkně vymrzl. Jak dopadlo pátraní?“

„Vím jen to, že se po něm slehla zem. Co ty?“

„To samé.“

„Krisi! To není možné. Někde ten kluk musí být.“

„Někde určitě je, ale třeba zrovna teď na druhém konci republiky. Nezapomeň, že přijel autem, mohl odjíždět.“

„Možná. Kdybych na Rika nebyla naštvaná, tak mu snad zavolám a zeptám se ho.“

„Nech to být.“

„No, zrovna teď mi nic jiného nezbývá. Najím se a na chvíli se natáhnu.“

„Ty nevíš, že se tak nejvíc ukládá tuk?“ Musím ji trochu pozlobit.

„Lotře. Takhle mi zkazit radost. Náhodou vím, ale kašlu na to, Ota je minulost a Zik se ztratil.“

„To tě nemusí mrzet. Stejně by určitě chodil se mnou.“ Chce po mně něčím hodit, naštěstí nic nenajde. Naoko uraženě tedy odkráčí a já znovu vyhlédnu z okna. Dnes už se ven nedostaneme. Stále hustě sněží a nezdá se, že by se na tom mělo v dohledné době něco změnit. Z ničeho nic se mi vybaví Zikovy zvláštní oči. Rychle představu zaženu, otevřu na chvíli okno, aby se v místnosti trochu vyměnil vzduch, a potom se začtu. Ničemu neuteču, hlavní hrdina má také tmavomodré oči. Aspoň že je blonďák.

Po hodině se ozve zaťukání a Karolína nakoukne do místnosti.

„Co děláš?“

„Čtu. Vyspalá?“

„Až moc. Co budeme v tom nečase dělat?“

„Máš nápad?“

„Mám. Když jsem balila, něco jsem našla a vzala to s sebou. Počkej.“ Odběhne, ale za chvíli se vrátí i s podlouhlou krabičkou.

„Vzpomněla jsem si, jak se ti líbil program se společenskými hrami. Podívej.“

V krabici se skrývá hned několik her. Usměju se trochu překvapeně. Nemyslel jsem si, že mě vnímá, když mluvím o něčem, co ji zrovna moc nezajímá.

„Skvělý nápad. Čím začneme?“

„Člověčem nezlob se a kdo vyhraje, může imaginárně chodit se Zikem.“

„To je ujeté.“

„Jen trochu a jsme tady jen my dva a navzájem o sobě víme, že ujetí jsme, takže v pohodě.“

„Přesvědčila jsi mě. Jdeme na to. Aspoň uvidíš, jak jsme si se Zikem souzeni.“

„Ha, ha, to jsem se nasmála. Jen počkej.“

Rozpoutá se tuhá bitva, kdo dostane dřív všechny figurky do domečku a přivlastní si imaginárního Zika. Nakonec se štěstí usadí na mé straně. Vyhraju. Karolína hned žádá odvetu, prý abych si Zika neužil až moc, co by prý zbylo na ni. A tentokrát vyhraje ona.

U her vydržíme až do večera a hodně se u nich nasmějeme. Myslím, že kdyby nás Zik slyšel, chtěl by být dál než na opačném konci republiky.