2. část

Další den se počasí umoudří. Blankytně modré nebe přímo vybízí jít ven. Karolína se rozhodne pro sjezdovku, prý co kdyby. Mě sice naše fantazírování baví, ale zůstávám realista. Rozhodnu se pro návštěvu malého obchůdku s potravinami ve vesnici. Nechci žít z Rikových zásob, i když Karolína je využívá, a co jsem přivezl, to už se snědlo.

 

Po návratu z vesnice se naobědvám a vyrazím na procházku.

Sníh mi křupe pod nohama a námraza dala krajině pohádkově romantický ráz. Chybí tu jen nečekané setkání. Třeba se Zikem? Že by se vynořil ze závěje, nebo se objevil v protisměru a také se klouzal ze strany na stranu jako já? Asi ne. Ale fantazie je to hezká. Mimoděk se na nejbližším rozcestí rozhlédnu. Široko daleko je jenom jeden cvok, jak by řekla Karolína, já.

Poučen z minula, žádné alternativní trasy nevymýšlím. Držím se cest. Tedy až do chvíle, kdy nastane čas se vrátit. Nechce se mi jít stejnou cestou. Odhadnu směr, kterým by měla být chata, a při nejbližší příležitosti odbočím vpravo, abych obešel oblouk, který by měl v ideálním případě vést zpět k chatě. No a v jiném případě prostě… skončím kdoví kde. Tentokrát nemá Karolína koho burcovat, takže to nebude tolik vadit.

Asi právě proto mě orientační smysl nezklame a v pořádku a včas se dostanu k chatě.

    

Karolína se snaží v kuchyni aspoň upéct koupenou pizzu.

„No to je dost,“ přivítá mě.

„Copak? Měla jsi štěstí a chceš se pochlubit?“

„Ani ne. Ale samotná se tu nudím. Co ty?“

„Čekal jsem, že každou chvíli Zik odněkud vyběhne, sdělí mi, že se do mě zamiloval na první pohled a od té doby nemyslí na nic jiného než na mé nádherné oči. Věřila bys, že se neukázal? Nepotkal jsem ani nohu, tedy tu lidskou.“ Karolína se rozesměje, což bylo také účelem mé malé fantasy, a já se jdu převléknout.

 

Spořádáme trochu nedopečenou pizzu, aniž by nám to nějak vadilo, hlad snižuje nároky, a spřádáme plány na zítřek. Přesvědčím Karolínu, že nemá cenu, abych si půjčoval sjezdovky. Nakonec rezignuje a přistoupí na běžky. Autobusem dojedeme k jiné stezce. Už se na to těším. Karolína o poznání méně.

 

Nedělní štěstí na prázdný autobus se už neopakuje, tento praská ve švech. Karolína útrpně zatíná zuby pokaždé, když do ní někdo vrazí, což se stává často. Mně to kupodivu vadí mnohem méně než ve městě, i když možnost vystoupit uvítám. Karolína se hrne ven jako velká voda a já těsně za ní se svými i jejími běžkami. Rychle obchází lidi, kteří se snaží do přecpaného autobusu dostat, a málem někomu vrazí do zad, jen tak tak se vyhne, já už zareagovat nestačím. Největší kolizi se mi sice podaří zabránit, ale i tak nějaký muž málem skončí na zemi. Když se otočí, ukáže se jako často v takových situacích, že neznámý není až tak neznámý. Jak jinak než Zik. Na osamělé lesní cestě jsem ho potkat nemohl, musel jsem ho sejmout na autobusové zastávce. Omluvím se a on řekne, že se nic nestalo. V tu chvíli se k němu přitočí hezká brunetka a odejdou spolu k autu.

„No,“ ozve se vedle mě Karolína, „budeme muset hrát o něco jiného. Není sám, ani gay.“

„S tím jsme počítali. Byl bych ale raději, kdybychom ho potkali trochu civilizovaněji.“

„Měl sis tu chvíli aspoň vychutnat.“

„Copak jsem měl čas? Navíc jsem nevěděl, že je to on, a potom už to byl jen trapas.“

„Ten čas beru, ale s tím trapasem přeháníš. Každopádně budeme myslet pozitivně. Aspoň jsme ho viděli.“

„Ano. S přítelkyní.“

„Na tu myslet nebudeme. Nakonec, lidi se rozcházejí, já jsem toho čerstvým příkladem.“

„To je útěcha jen pro tebe.“

Blaženě se usměje. Potvora jedna.

 

Počasí nám opět nepřeje. V polovině plánované trasy nás zastihne vánice a jsem rádi, když se dostaneme zpět na autobusovou zastávku. Naneštěstí pro nás další spoj jede až za hodinu.

„Krisi, to té doby jsme tuhý,“ okomentuje situaci Karolína.

„A co chceš dělat? Taxi si sem nezavoláš, a pokud nechceš obcházet těch pár domů okolo, jestli by nás schovali, tak tady nic není.“

Ztěžka si povzdychne a začne podupávat na místě. Náhle ztuhne. „Slyšíš?!“

„Co?“

„Motor.“

„To je vítr.“

Chvíli dál naslouchá. „Asi ano. Už to neslyším.“

„Stejně by nás s běžkami nikdo jen tak nevzal.“

„Ty máš samé příjemné zprávy.“

Než stačím odpovědět, zahlédnu světla. Karolína opravdu slyšela motor. Teď nezaváhá, trochu sebevražedně skočí do silnice a začne mávat rukama. A auto zastavuje, řidiči také nic jiného nezbývá, když ji nechce přejet.“

„Co se děje?“ zeptá se řidič, když vystoupí.

„Potřebujeme svést,“ vyhrkne Karolína, které při pohledu na Zika určitě přestala být i zima. Zik jen kývne.

Do jeepu se běžky dávají celkem dobře. Karolína si zabere přední sedadlo, což mi nijak nevadí. Snaží se udržovat hovor, Zik jí sice zdvořile odpovídá, ale zachovává si odstup. Vidím na Karolíně, jak ji to štve. V takové situaci Karolína nevyhodnotí jako nejvhodnější zeptat se přímo, kde bydlí, a pokouší se informaci získat oklikami typu, jestli si moc nezajede či problematikou sehnání slušného ubytování na horách v sezóně. Marně. Zik se z toho vždy nějak vykroutí. Z počátku jsem si myslel, že náhodou, ale později dojdu k závěru, že ví, o co Karolíně jde.

Než se nadějeme, stojíme před naší chatou. Poděkuju mu, vyndám běžky a jdu dovnitř. Karolína se ještě zdrží. Za pár minut napochoduje vztekle do chaty.

„Ten kluk je jako kus ledu.“

„Hezký kus ledu.“

„Ale jen kus ledu. Nedostala jsem z něho nic zajímavého.“

„Buď ráda, že nás vzal zpátky, jinak bychom tam ještě klepali kosu.“

„Ale mohl…“

„Pozvat tě na rande? Nezapomeň, že jsi sama odsuzovala Romana, když měl vztah a poohlížel se jinde. Jestli někoho má, zachoval se správně.“

„Hm. Já vím.“

Karolína zkrátka není na nezájem zvyklá. I když si pustíme na notebooku její oblíbený film, nesoustředí se.

 

Ráno ji najdu mračit se nad čajem.

„Pořád tě to nepřešlo?“ zeptám se.

Povzdechne si. „Kdybych aspoň věděla, jestli má opravdu přítelkyni. Pak bych to nechala být, ale ani to jsem z něho nedostala.“

„Neříkej, že ses ho zeptala.“

„Ne přímo, jen jsem poznamenala, že má hezkou přítelkyni.“

„Co ti odpověděl?“

„Právě že nic. Jen se usmál, popřál mi hezký zbytek dne a odjel.“

„On ví, o co ti jde. Nech to být.“

„Proč?“

„Víš to sama.“

Chvíli se na mě vztekle dívá, ale pak si znovu povzdychne. „Shazuju se. To chceš říct. A máš pravdu.“ Začne si míchat ovesné vločky do jogurtu. Vzápětí mě šokuje, když se zeptá, co budu dělat, a na odpověď, že se chystám na delší procházku, řekne, že by chtěla jít také. Předpokládám, že si začne stěžovat po prvním kilometru, ale nemám to srdce ji odmítnout.

 

A Karolína mlčí. První kilometr. Druhý. Málem jsem se jí zeptal, jestli se cítí v pořádku, ale včas jsem se zarazil, urazila by se.

Mám v hlavě jen směr, kterým chci jít, a podle něho volím cestu. Občas se musíme vracet, protože cesta, kterou jsem vybral, se ukáže neprůchodná. Karolína si stále nestěžuje.

„Víš, spíš mi to připadá jako přespolní pochod než procházka,“ prohlásí náhle.

„Hurá. Už jsem se bál, co se děje.“

„Prevíte jeden. To snad není pravda. On čekal, až začnu nadávat. Ještě se přiznej, že kvůli tomu vybíráš takové cesty.“

„Nevybírám, ale divil jsem se, že si nestěžuješ.“

„Podporuju tvého dobrodružného ducha.“

„Díky.“

Karolína neodpoví a upřeně se dívá někam za má záda. Otočím se, ale nic zajímavého tam nenajdu, asi po sto metrech začíná cesta prudce stoupat do kopce. My ale máme stejně nejvyšší čas se vrátit, abychom to stihli za světla.

„Co se děje?“

„Podívej se mezi stromy asi v polovině toho kopce.“

Poslechnu, ale stále nevím, co ji tolik zaujalo. Zrovna to chci Karolíně říct a v tu chvíli zahlédnu mezi stromy vzdalující se postavu.

„Někdo tam šel,“ řeknu naprosto zbytečně.

„To vidím taky, ale jde o to kdo.“

„Asi hajný, ne?“

„To se teda pleteš. Byl to Zik.“

„Zik? Co by tam dělal?“

„To nevím, ale byl to on.“

„Karolíno, nezlob se, ale na tu dálku nemůžeš nikoho poznat.“

„Náhodou, pohyboval se tak lehce.“

„No dobře, ale to může i víc lidí.“

„Pojď se tam podívat.“

„Když chceš.“

Vyškrábeme se do půli kopce. Karolína si trvá na tom, že se půjde do lesa podívat přesně na místo, kde spatřila postavu. Nic bych proti tomu neměl, kdyby se rychle nešeřilo. Nejsem si úplně jistý cestou zpátky a mám větší šanci ji poznat za světla než za tmy. Karolína si ovšem nápad nenechá vymluvit. Odmítnu ji aspoň doprovodit a čekám na cestě.

Podle předpokladu zapadne po pár krocích a musím ji tahat ven. Poté ji průzkumnické choutky přejdou a můžeme se vrátit. Karolína má plnou hlavu záhadné postavy, já stále tipuju hajného nebo myslivce. Případně podobného zvědavce, jako jsem byl minulý rok já, když jsem se škrábal na kopec.

 

Rozhodl jsem se vyzkoušet běžky v terénu mimo běžkařské stezky. Toulám se zasněženou krajinou a spoléhám se na to, že když se budu podle slunce držet jednoho směru, nemůžu se ztratit. Jednoduše se dá říct, že jsem se prostě neztratil už dost dlouho, takže musím pokoušet štěstí.

Pustím se opatrně napříč přes zasněženou plochu. Zledovatělý sníh mě unese, nasadím tedy rychlejší tempo, sjedu z menšího kopce a dole přistanu na zadku, bez svědků mi to nevadí. Vyhrabu se na nohy a pokračuju dál. Cítím se báječně, tak nadšený jsem naposled byl možná jako dítě. Stále se snažím mít slunce v zádech, teď se musím stočit doleva, protože se přes křoví dál nedostanu. Tímto směrem bych se měl vracet k chatě. To se mi ještě nechce. Rozhlédnu se. Relativně blízko spatřím kopec, ke kterému jsme včera došli s Karolínou, ta ale pro dnešek zvolila sjezdovku. Mohl bych dokončit Karolínu průzkumnickou výpravu. Určitě tam blízko najdu krmelec a Karolína bude mít po fantazírování.

Nemíním se vrhnout do závěje jako ona, proto hledám vhodnější vstup do lesa, kde vítr nenavál tolik sněhu. Takové místo najdu o kousek výš a tudy také vedou stopy neznámého. Běžky, které jsem sundal už pod kopcem, schovám do křoví, v lese by se mi s nimi špatně šlo a vydám se dál po stopách. V místě, kde se postava ztratila, se podívám na cestu. Měl nás jako na dlani. Není to moc příjemná myšlenka, i když si nemyslím, že by nás chtěl pozorovat. Pokračuju dál, hlouběji do lesa, ale ani po deseti minutách na žádný krmelec nenarazím. Už se chci vrátit, sice bych rád sledoval stopy dál, ale také bych se rád setkal se svými běžkami, když vyjdu na úzkou cestičku. Zdá se, že vede souběžně s původní cestou. Stopy po ní dál směřují dolů z kopce, tedy v podstatě k chatě. Přes stromy nevidím, jestli se cesta někam stáčí. Nedá mi to. Rychle se vrátím pro běžky.

Po pěšině se nejde tak dobře jako po cestě, kterou jsem přišel, ale pomalu postupuju. I pod kopcem pěšina míří dál k chatě. Brzy se ale dostanu na rozcestí, které jsem už několikrát procházel, vždy jsem si na něm ale vybral jiné, větší cesty. Tady už sem tam někdo projde a navíc i projíždí auta, takže stopy se hledají hůř, ale nakonec je najdu odbočit na cestu pokračující vpravo k původnímu směru. Po dvaceti minutách se dostanu k větší chatě, před kterou parkuje nejméně deset aut. Takže náš včerejší neznámý byl nejspíše dalším návštěvníkem hor, který se toulal podobně jako my. Na chvíli mi ale zamotal hlavu, když se zdálo, že úzká pěšina vede přímo k naší chatě.

 

Natažený na kožené pohovce u hořícího krbu vypravuju Karolíně o svém dnešním dobrodružství. Stejně se nechce vzdát názoru, že to mohl být Zik. Myslím, že jde spíše jen o romantickou představu, ale proč ne, také si ledacos vysním.

„Já mám také zážitky. Potkala jsem dnes Zika,“ řekne náhle.

„Kde?“

„Na sjezdovce s tou jeho brunetou, aspoň myslím.“

„Mluvila jsi s ním?“

„Ne, ani jsem se nesnažila, on se také nehlásil.“

„To se nediv, jestli tam měl holku.“

„Kdoví. Sice se ho držela jako klíště, ale moc se k ní neměl.“

„Neříkej, že jsi ho pozorovala.“

„Ne, jen trochu když jsem odpočívala.“

„A jak dlouho ten odpočinek trval?“
„Tak dlouho, dokud jsem nezjistila, co mě zajímalo,“ usměje se.

„A výsledek?“

„Jestli jsou vůbec spolu, tak ne moc dlouho.“

„Jsi špion.“

„No, dalo by se zjistit víc, ale zítra je také den.“