5. část

„Pojedeš s námi do města?“ zeptá se Zik ještě před tím, než zaparkuje.

„Potřeboval bych si nakoupit, vyhodil bys mě u obchodu?“

„Jasně.“

Rozhlédnu se po přeplněném areálu. „To jsem zvědavý, jak ji tady najdeme,“ řeknu spíše sám pro sebe. Zik přikývne. Nejprve zkusím nejjednodušší cestu. Zavolat jí. Nic. Nejspíš si vypnula vyzvánění. Podívám se na Zika, který jen pokrčí rameny a vyrazí do davu.

 

Chudák čekající Karolína mezitím odlovila pohledného blonďáka, pro ty má slabost, a popíjí s ním punč. Ani se jí nechce loučit. V nestřeženém okamžiku jí pohrozím, že odjedeme bez ní, a tak se neochotně přesune k autu.

Po zastávce na chatě, kde naložíme Karolíniny zavazadla, vyrazíme směr město.

 

Procházím mezi regály a přemýšlím, co všechno budu potřebovat. Vánoční svátky sem přilákaly řadu lidí, takže občas musím čekat, než se můžu přesunout do další uličky. Ale nevadí. Času mám dost, na nádraží je to odsud ještě kus cesty a Zikovi v předvánočních dopravních zácpách bude chvíli trvat, než se dostane zpátky. Zarazím se s pocitem, že něco není v pořádku. Sakra! Nemám Zikovo číslo ani on moje! To jsem nedomyslel. Ve velkém nákupním středisku se najdeme jen náhodou. Co s tím? Mohl bych zavolat Karolíně, aby mu moje číslo dala, pokud není pozdě.

„S křížkem po funusu,“ zasměje se o pár minut později Karolína. „Zika to napadlo dřív. Zavolá ti. A ne, abys s ním zlobil.“

„S číslem?“

„Se Zikem, pochopitelně.“

„To mi nehrozí, nevím jak.“

„Já zapomněla, co jsi za případ. Měním instrukce. Nauč se zlobit. Už mi to jede. Zítra zavolám.“

„Šťastnou cestu.“

„Dík a ty se snaž, budu tě kontrolovat.“

 

Zik se ozve o deset minut později, protože si chce také nakoupit, dohodneme se, že se sejdeme v obchoďáku.

Zatímco on plní svůj košík, já předstírám, že si ještě něco vybírám, aby to nevypadalo, že za ním jen tak popojíždím s košíkem. Mohl bych ke kasám, ale proč, když pak můžu stát ve frontě s ním a zůstat s ním tak co nejdéle. Asi začínám přemýšlet jako Karolína. Co ta by udělala? Pozvala ho na večeři. Když se to tak vezme, není to špatný nápad.

 

Dobře, je tady. Co dál? Přemýšlím, zatímco vařím těstoviny. Zik se nabídl, že doplní dříví u krbu. Možná se s tím nemá cenu teď trápit, třeba uteče hned po večeři, minule se moc nezdržel. Svým kuchařským uměním ho také moc neohromím, těstovinový salát kulinářský požitek neslibuje, ale nic lepšího, co bych svedl, mě nenapadlo. Protože jsem idiot. Mohl jsem ho pozvat na večeři ve městě. Pozdě. Někdy mi připadá, že jakmile se začnu v nějakém směru snažit, najednou mi nic nejde. Povzdechnu si. Ono to nějak dopadne.

Trochu s napětím čekám, jak zareaguje na mou improvizovanou večeři. Ať už si myslí cokoli, nedá na sobě nic znát a všechno sní. Dokonce ani nevypadá, že by se chtěl hned loučit. Nabídnu mu tedy kávu a zavedu ho s ní ke krbu, kde zatopil. Hry, které tu zapomněla Karolína, zůstaly ležet na gauči. Vezmu krabici a postavím ji na stolek, abych si mohl na pohovku sednout.

„Hraješ rád stolní hry?“ zeptá se Zik. Zřejmě stejně jako já hledal nějaké téma k rozhovoru.

„Docela ano. A ty?“

„Nevím, naposledy jsem je hrál jako dítě.“

„Chceš to zkusit?“

„Proč ne.“

Zikovi chybí to správné soutěžní nadšení pro hru. Bere to spíše jako nostalgickou vzpomínku na dětství, ale svůj účel hry splní, uvolní atmosféru a po nesmělém úvodu si příjemně povídáme o všem možném. Jako přátelé. Žádná románová očekávání, která se vznáší ve vzduchu. Myslím, že ve mně Zik vidí kluka, jako je on sám, a tím i spřízněnou duši, se kterou si může popovídat. Ne, že bych ho nechápal, ale...

 

„Chata bude v noci jiná, když jsi v ní sám,“ řekne Zik, když ho jdu vyprovodit k autu.

„Vím a jsem na to zvědavý.“

„Kdyby si něco potřeboval, dej vědět. A děkuju za dnešek.“

„Ty? To spíš já, dělal jsi mi společnost.“

Zik se usměje. „Dobře se vyspi.“ Nasedne do auta.

„Ty taky,“ odpovím. Opravdu ho chápu, ale se mnou je to jinak. Zik se mi líbí a možná až zoufale bych si přál, aby o mě takový muž stál jinak než jako o společnost k povídání.

 

Zik měl pravdu. Prázdná chata působí jinak, přesto se v ní cítím dobře. Poslouchám šumění větru v korunách stromů a další zvuky noci a přemýšlím, jaké by to bylo tady žít napořád. Nakonec se ale v myšlenkách vrátím k Zikovi a k pocitům, které mám, když jsem s ním. Od spokojenosti z dobré společnosti, přes šimravý pocit v podbřišku, až po smutek, že to vlastně nejspíš nic neznamená. Nakonec usnu.

 

„Krisi, dobrý, ale musíš být akčnější,“ odpoví Karolína, když jí vylíčím včerejší večer. „Zkus letmé, náhodné dotyky, dvojsmyslné věty, zkrátka nějaké náznaky. A ozvi se mu. Zatím to táhne hlavně on.“

„Nemyslíš, že za tím hledáš víc, než v tom skutečně je?“

„Jak to myslíš?“

„Třeba je Zik rád, že si může promluvit s někým, kdo je na tom podobně, a víc za tím není.“

„Netvrdím, že nemůžeš mít pravdu, ale pokud uděláš, co jsem ti právě řekla, tak se to dozvíš, případně ho můžeš navést na myšlenku, že by z toho mohlo být víc než jen povídání.“

Nechci se s ní hádat, ale myslím, že Zik by nic z toho, o čem mluvila, neocenil. Spíš by rychle skončilo i tohle kamarádství, pokud se tomu dá tak říkat. „Hm.“

„Ty jsi fakt případ. Sakra. Mamka zase chce, abych jí pomáhala s cukrovím. Nechápu proč, když ví, že jí to stejně jen připálím.“

„Tak jdi.“

„Budeš v pohodě?“

„Jo. Nějak si poradím. Měj se.“

„Ty taky, a kdyby něco volej, pečení cukroví není zase tak zábavné.“

Jediné, co se mi zdá z Karolíniných rad použitelné, je, že bych mu měl nebo spíše mohl zavolat. Možná raději napsat? Esemeskou se nedá nic zkazit. No… dá, ale něco dělat musím. Takže do toho. „Dobré ráno.“ Hm, v deset dopoledne začínat přáním dobrého rána asi nemá smysl. Tak jinak. „Ahoj, jak se máš?“ Jak originální. Další pokus. „Ahoj Ziku, měl jsi pravdu, noc byla opravdu jiná a zvláštní. Bylo to fajn. Máš na dnešek něco v plánu?“ Pochválit se za to nemůžu, ale lepší než předchozí pokusy. Odešlu to a hotovo.

Odložím telefon a vezmu do ruky knížku. Nevnucoval jsem se, když jsem se ptal, co má v plánu? Asi jsem to psát neměl, ale jinak by to mohl vzít jako informační esemesku a nijak na ni nereagovat. Takhle mám malou šanci ho třeba vidět.

Každou chvíli očima zkontroluju tmavý displej. A dost! Odložím knihu, na čtení potřebuju větší duševní pohodu. Zkusím si pustit film na notebooku. S tím se mi vede o něco lépe, než pípne esemeska a já nadskočím. Ještě že tohle nikdo nevidí. Musel by si klepat na čelo. „Ahoj, tak to je fajn. Přijela mi návštěva, takže mě dnes čekají hostitelské povinnosti.“ No, tak to by bylo. Nevydržím sedět. Zaklapnu notebook, naházím na sebe oblečení a vyrazím ven.

Svižná chůze mi pomůže zbavit se napětí nikoli však otázky, kdo navštívil Zika. Někdo z rodiny? Přátelé? Nebo nikdo a chce mít klid? Kdybych nenápadně přešel kolem… Nebudu ho přece špehovat. Ale nohy nějak samy zamíří do vesnice. Jakou to má logiku? Žádnou. Jen si prostě nemůžu pomoc.

Na návsi zastavím. Co kdyby se šli projít? Tady bych svou přítomnost vysvětlil třeba nákupem, kdybych ho potkal, ale na cestě, která vede v podstatě jen k jeho domu, těžko. Možná bych měl jít raději lesem. Ta myšlenka mi přijde rozumná a hned ji také uskutečním.

Čistým jehličnatým lesem postupuju celkem rychle i přes místy vysokou sněhovou pokrývku. Neměl bych tam už být? Do… Málem jsem napochodoval Zikovi před okna. Zapomněl jsem, že z jedné strany les končí těsně u dvora, do kterého vedou dvě okna. Rychle se kus vrátím a přikradu se blíž z jiné strany.

Vedle Zikova auta stojí luxusní BMW. Dobře, takže aspoň vím, že se přede mnou nezatloukal, ale kdo tím autem přijel? Kdyby Zik věděl, že ho špehuju… To by byla ostuda. Ovšem svým způsobem on mě také špehoval, když si na chatě zapomněl lyže. Slabá útěcha, ale co.

Mrznu v lese, sleduju Zikův dům a nedokážu se přimět odejít. Ručičky hodinek ukazují téměř poledne, čili tu podupávám hodinu. Fajn, to už stačí. Chci odejít, když v tom se otevřou dveře. Starší muž a Zik nastoupí do BMW, auto elegantně zmizí za první zatáčkou a já nezůstanu o nic chytřejší než před tím. Byl to příbuzný? Známý? Nebo Zik letí na starší pány jako Rik?

V zasmušilé náladě se vydám zpět. Netroufám si jít po cestě, takže se opět brodím sněhem, jsem promočený a mám všeho plné zuby. Naštěstí už vidím aspoň první domy vesnice, sice mě ještě čeká dlouhá cesta k chatě, ale aspoň tak. Chystám se vyjít z lesa mezi domy, když se znovu objeví BMW. Skočím za první vhodné křoví. Auto zastaví kousek ode mě a vystoupí Zik. Zaslechnu hluboký hlas z auta, ale význam slov nepochytím.

„Nemusíš se bát, tati, s dodavatelem se domluvím,“ odpoví Zik a zabouchne dveře auta. Tak nějak mi přijde, že rád. Mohl bych vydechnout úlevou, ale místo toho se cítím hloupě, navíc se mi vzápětí sevře žaludek, protože auto odjede a Zik se zadívá do lesa. Mám pocit, jako by mě viděl, ale to nemůže. Hlavně, aby z nějakého důvodu nechtěl jít také lesem. I kdyby si mě nevšiml, stopy by mu neunikly a samozřejmě jsme se jako na potvoru bavili na procházce o podrážkách bot, protože Zikovi klouzaly z kopce mnohem méně, porovnávali jsme vzorky a zjistili, že můj je poměrně atypický, pokud by si na to vzpomněl, jako že nejspíš ano, měl bych vymalováno, to všechno mi ale dojde teprve teď. Hypnotizuju ho pohledem, aby šel po cestě a lesu se vyhnul obloukem. Pomalu se vydá k domovu. Po cestě. Tak a můžu jen doufat, že ty stopy neobjeví, naštěstí to vypadá na novou nadílku sněhu.

Počkám, až zmizí z dohledu, doslova proběhnu vesnicí a dvakrát se málem přerazím. Neprojetý sníh na cestě k chatě mě přibrzdí. Na chatu dorazím promrzlý a promočený. Shodím ze sebe mokré oblečení a vlezu si pod sprchu. Pomůže to jen trochu. S horkým čajem se klepu pod dekou. Stálo mi to za to? Ne. Navíc jeho táta odjel už před více jak dvěma hodinami a stejně se neozval. Existuje pro to sice řada možných důvodů, ale nejpravděpodobnější se jeví ten, že prostě nechtěl.

 

Probudím se večer, špionážní akce mě nějak zmohla. V břiše mi kručí, ale už se neklepu. Automaticky nejprve sáhnu po mobilu. Nic. Zik po mé společnosti zrovna netouží. S povzdechem se vypravím do kuchyně a připravím si něco k jídlu. Pak se pokouším dosledovat rozkoukaný film, ale nakonec popadnu telefon, zavolám Karolíně a vylíčím jí, co se stalo.

„Fakt si ho šel sledovat?“

„Jo, jsem idiot.“

„Ani ne, taky bych šla, kdyby se mi hodně líbil.“

„Hm. Co si o tom myslíš?“

„Že se neozval?“

„Jo.“

„Nedělej z komára velblouda. Může pro to mít kupu důvodů. Počkej to zítřka.“

„Dobře. Díky.“

„Krisi, jednou se ta smůla musí prolomit.“

„Nemusí, a i kdyby, tak ne zrovna teď.“

„Pesimisto. Věř, že to dopadne dobře.“

Povzdechnu si. „Dobře.“

„Kdyby něco, tak volej.“

„Díky. Měj se.“

„Ty taky.“

Vážně se mi hodně líbí? No, minimálně líbí. A chtěl jsem ho vidět. On mě ne. Co to znamená? Že já se nelíbím jemu? Má to logiku. Hm. Tak na logiku zrovna nemám náladu. Raději si pustím nějaké fantasy a pryč od reality.

Dosleduju první díl Pána prstenů. Na další nemám chuť, ale spát se mi taky nechce. Mobil na stole zavibruje. Opakované upozornění na zprávu. Musel jsem ji při filmu přeslechnout. Zik psal před hodinou. „Promiň, měl jsem toho dnes moc. Dobře se vyspi.“ Žádné přísliby. Ale asi lepší než nic. Odepíšu politicky korektně. „Nevadí. Dobrou noc.“ Myslím, že si nakonec přeci jen pustím ten druhý díl.