6. část

Fajn. Dnes žádná sledovací akce. Nejprve procházka a pak se pokusím něco uvařit, chleba a rohlíky nemůžu už ani vidět. Dopiju čaj a vstanu, když zazvoní mobil. V nadšení, že třeba volá Zik, evidentně jsem nepoučitelný, se po něm vrhnu. Karolína. Na nejnovější zprávy zareaguje radou, ať se jdu někam zabavit a mobil nechám doma.

Ne, že bych její radu chápal, ale podle plánu se vydám na procházku a telefon zůstane ležet na nočním stolku. Jaký to má smysl? Podle mě žádný. Nebudu si mít čím zavolat, kdyby se něco stalo, ale stejně není komu. Zikovi bych nevolal, to je otázka hrdosti.

Svítat mi začne o něco později, když mě všechno nutí neustále kontrolovat mobil. Naštěstí není co.

    

Pomalu se vracím k chatě, už jsem skoro na dohled, když si všimnu auta. Na dálku ho nepoznám, ale hrkne ve mně, aby to nebyl Rik. Na setkání s ním se zrovna necítím. Na druhou stranu plížit se kolem chaty a zjišťovat, kdo to je, se mi po včerejší akci nechce. S povzdechem pokračuju dál.

Naštěstí se o auto opírá Zik. I když naštěstí…

„Ahoj, volal jsem ti, ale nebral si to, tak jsem se raději stavil, jestli se něco nestalo,“ řekne a já v duchu vzdávám holt ženské rafinovanosti.

„Ne, jen jsem šel na procházku a nevzal si telefon. Jdeš dál?“

„Ne, musím do jedné firmy, mají tam problém s počítačem, nechceš přijít na večeři?“

„Rád,“ odpovím okamžitě po pravdě, aby mi vzápětí došlo, že tohle rafinované rozhodně nebylo, taky jsem se mohl chvíli cukat.

„Na pátou?“

„Dobře.“

„Když budeš chtít, klidně přijď i dřív.“

„To bych mohl rušit kuchaře.“

„Neboj, ten to vydrží,“ usměje se. Skoro by se mi chtělo zapomenout na včerejšek, ale…

„Uvidím, jak to vyjde.“ To znělo dobře. Pokud o tom člověk moc nepřemýšlí. Nemám co na práci, ani žádný program, takže každému musí být jasné, že je to jen fráze, aby si nemyslel, že se na tu návštěvu těším, jakože se hodně těším. Ale… třeba mu to nedojde.

„Domluveni.“

 

Dám si něco malého k obědu, a protože mám dost času, rozhodnu se pro malou siestu. Běžky mě příjemně zmohly, takže spokojeně zavřu oči.

  

Sakra! Čtyři. Trochu se mi ta siesta protáhla. K Zikovi je to nejméně hodina a půl v tomhle sněhu. Pravda, nechtěl jsem tam dorazit dřív, jak mi nabídl, aby to nevypadalo, že se třesu na jeho pozvání, ale také jsem nechtěl přijít pozdě. Musím v tom hledat ale i pozitiva. Aspoň jsem nedumal nad záludnou otázkou, co si o mně Zik vlastně myslí a jestli prohlédl moje rádoby zdráhání.

Lítám po chatě, oblíkám se a přemýšlím, jak bych se tam dostal aspoň trochu včas. Ne, že bych byl až tak nedočkavý, ale nemám rád nedochvilnost. Auto by se teď docela hodilo, i když v tom sněhu. Počkat. Běžky?!

 

Přes vesnici prosvištím docela rychle, pravda, jen těsně minu jakéhosi muže, který venčí psa a přitom telefonuje uprostřed cesty. Domácí mazlíček mě za to ztrestá výhružným štěkotem, ale nepustí se za mnou.

Cesta k Zikovi je víc ujetá než ta k chatě, takže i tady mi cesta ubíhá, i když za to může spíš adrenalin. Hustý les sem nepouští ani trochu světla a necítím se tady ve tmě úplně ve své kůži.

Ve čtvrt na šest se několikrát zhluboka nadýchnu, abych nevypadal tak uhnaně, celkem marná snaha, sundám si běžky a zazvoním na zvonek.

„Ahoj,“ řekne Zik a vzápětí mu pohled sklouzne k běžkám. „Přijel si na běžkách?“ 

„Ahoj, musel jsem, když jsem si nechtěně protáhl po obědovou siestu. Omlouvám se za zpoždění.“ Jsem trdlo, jak by řekla Karolína, kdybych víc přemýšlel, mohl jsem tvrdit, že se z běžek vracím a rovnou jsem se u něj stavil. Vysvětlilo by to, proč ještě funím a mé dopolední „uvidíme, jak to vyjde“. Ale to já ne. Rovnou se přiznám, že jsem zaspal, takže to vypadá, že jsem se sem překotně hnal, což je pravda, ale on neví, že nemám rád zpoždění, a může si myslet něco jiného. Kdyby člověka vždycky všechno napadlo včas. A proč jsou citové záležitosti tak komplikované? Že by si to člověk způsoboval sám?

„Nic se neděje. Byl to dobrý nápad. Pojď dál. Co si dáš? Kávu? Čaj?“

„Čaj.“

Zavede mě do obyváku. „Sedni si a vezmi si něco,“ ukáže na stůl s cukrovím, „hned jsem zpátky.“

„Ty máš i napečeno?“

Rozesměje se. „Ne, to poslala mamka a jako obvykle v množství pro armádu, takže jsem ti dal něco do krabice, ať máš Vánoce se vším všudy.“

„Děkuju, ale to nemusíš, ať máš dost pro sebe.“

„A co bych s tím vším sám dělal? Říkal jsi, že ho máš rád.“

„Mám.“

„Tak nediskutuj.“

„Dobře. Děkuju.“ Sednu si a kousek cukroví si vezmu. Výborné. Rozhlédnu se kolem. Útulný domov, ve kterém jsem dočasný host.

Zik se vrátí s hrnky, a protože nevím, jak začít, pochválím cukroví a jeho mamku.

Usměje se. „Ona nepeče, někde ho objedná. Než se tě zapomenu zeptat, zítra se chytám zase do obory, nechceš se mnou?“

„Rád.“ To mu odpovídám až moc často.

„Fajn, dej mi ještě deset minut s večeří.“

    

Kam se hrabu se svými těstovinami a sýrem. Zajímalo by mě, jestli si tak Zik vaří normálně nebo jen pro návštěvy. Po večeři si povídáme o všem možném, Zik se o včerejšku nezmíní a já také ne. Než se naděju, hodiny ukazují osm. Chci se rozloučit, ale Zik navrhne, že mě později odveze autem, a tak ještě zůstanu. Ochotně, ale tentokrát souhlasím naoko váhavě.

„Krisi, nechceš tu zůstat na noc?“ zeptá se Zik náhle. „Mohli bychom rozdělat láhev vína.“

No… Tady bohužel postranní úmysly nehrozí. Můžu jen využít nabídku a být s ním o něco déle a tak přikývnu.

Popíjíme víno a vypravujeme si o nepodstatných drobnostech ze svých životů.

Zik se zvedne, aby otevřel další láhev. Dolije mou skleničku, a když mi ji podává, zadívám se na něj. Sluší mu to. A moc. I na ostrém umělém osvětlení, ve kterém já obvykle vypadám ještě bledší než ve skutečnosti. Nemít v sobě víno, asi bych si na něj netroufl zírat tak přímo a z blízka. Posadí se zpět na své místo.

„Co si myslíš o vztazích na dálku?“ zeptá se najednou, a protože jsme se až doposud bavili jen v obecné rovině, tak mě takovou otázkou docela zaskočí.

„Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale nemyslím si, že by to měl být zásadní problém, když dva chtějí být spolu.“ Proč se ptá?

„Dřív jsem si říkal, že to není dobré hlavně ne v začátku vztahu, ale teď si myslím, že si člověk v menšině nemůže moc vybírat, odkud ten druhý je, zvláště když žije tady. Mnohem důležitější jsou jiné věci.“

„Takže přemýšlíš, že by sis někoho našel?“

„Nechci být pořád sám. To jsem nikdy nechtěl. A ty?“

„Také ne, ale jak roky utíkají, zdá se to celkem reálné a zase tolik mě to neděsí, lepší než být s někým jen proto, aby člověk nebyl sám.“

„Krisi, je to hodně rychlé, ale za chvíli budeš pryč a potom už bude pozdě. Přemýšlel jsem o tom včera celý den. Je mi s tebou fajn, pokud bys to cítil stejně, nechceš zkusit oslavit Vánoce společně a zjistit, jestli by z toho nemohlo být něco víc?“

Někdy mě v důležitých okamžicích napadají naprosté hlouposti. Anebo mám v hlavě naopak úplně vymeteno. Jako například teď. Nějak nevím, jestli mít radost, nebo starost, jak to celé dopadne. Nejspíš obojí.

„Souhlasím.“

Usměje se.

 

Dlouho do noci se díváme se Zikem do tmy a sem tam něco prohodíme. Jsem si jistý, že by to řada lidí nepochopila, ale někdy jen blízkost stačí. Cítím se dobře ve zvláštní povznesené náladě a myslím, že Zik je na tom podobně.

O něco později se uložím na rozkládacím gauči. Karolína by protáhla obličej, že jsme spolu neskončili ve stejné posteli, ale já myslím, že je to tak dobře.

 

Ráno se probudím s výhledem na les za dvorem. No… a předevčírem jsem se díval z druhé strany. Někdy se situace mění rychle a občas i k lepšímu. Pokud si to Zik nerozmyslel.

„Dobré ráno, jak ses vyspal?“ objeví se Zik ve dveřích, jako kdyby tušil, že jsem zrovna na něho myslel.

„Dobře.“

„To mě těší. Co chceš k snídani?“

„Cokoli.“

„Jsi vděčný strávník.“

„To já ano. Hlavně, když nemusím vařit.“

 

Naložíme krmivo a vyrazíme do obory. Nic se neliší od minulé návštěvy, jen když pozorujeme majestátní zvířata, Zik proplete své prsty s mými. Doteku Petrových prstů jsem se snažil co nejrychleji zbavit, naopak teď bych si přál, aby vteřiny ubíhaly pomaleji. Karolínin názor o získávání zkušeností má logiku, ale nestojí to za nepříjemné pocity.

„Tady na mě padá vánoční atmosféra,“ řeknu, když za sebou zavřeme vrata a rozhlédnu se po stromech zdobených námrazou.

„Ano, ani nepotřebují ozdoby,“ odpoví Zik, který sleduje směr mého pohledu.

„Zdobíš stromek?“

„Ne, to je činnost, která mě nebaví, a je nad mé síly. Co ty?“

„Většinou při této činnosti figuruju jako: ´podrž, podej´, ale nějak mi připadá, že stromek k Vánocům patří.“

„Takže si vybrán jako dobrovolník na zdobení stromečku.“

„Dobře, ale kde ho vezmeme?“

„Táta má nedaleko les, bude se v něm dělat prořezávka, takže jeden stromek můžeme vzít už teď.“

 

„Jaký?“ zeptá se Zik, když stojíme před pasekou.

„Spíš menší? Jen tak pro atmosféru.“

„Přiznej se, že zase tolik se ti zdobit nechce,“ usměje se Zik a rozhlédne se kolem.

„No dovol, já se na to hrozně těším…“ odpovím naoko vážně.

„Je mi to jasné. Tak vybírej.“

„Co? Smrček nebo borovici?“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Každý vypadá trochu jinak, ne?“

Tím Zika náramně pobavím. Rozesměje se. „To určitě. Myslel jsem z pohledu vánočního stromečku. Doma jsme vždycky měli umělý a později už žádný.“

„Hm. O borovici si člověk míň popíchá ruce, když ji zdobí.“

„V tom případě hlasuju pro borovici, mám je raději.“

„Já také.“

„Protože tě nepíchá?“ zeptá se Zik nevinně.

Dvojsmysly mi nikdy nešly. „Je hezká a šikovnější,“ odpovím ve stejně nevinném duchu.

„Hm.“

„Tak kterou?“

„Tuhle?“

„Ta je podle tebe malá?“ otočím se na něho.

„Podle tebe ne?“

„Podle mě má zhruba dva metry. Pokud probouráš strop, tak se možná i vejde.“

„Pesimisto.“

„Tak mi říkají všichni.“

„To se nedivím.“

„Co tuhle?“

„Na tu pověsíš tak tři ozdoby. Můžeme ji rovnou strčit do vázy.“

V podobném duchu pokračujeme ještě tak půl hodiny, až se konečně na jednom stromečku shodneme.

„Víš, co nemáme?“ zeptá se Zik.

„Že by pilku?“

„Správně. Ale mám ji v autě. Doběhnu pro ni.“

„Půjdu s tebou.“

„Nemusíš. Raději počkej tady, ať ten strom nemusíme hledat znovu.“

Zatímco na něj čekám, kochám se přírodou a klidem kolem, který po chvíli přeruší zašustění větví. Že by se už vracel Zik? Otočím se, ale nikoho neuvidím. Kousek ode mě se znovu pohnou větve. Co to je? Zvíře by se bálo. Nebo ne? Nebo se aspoň za něco schovat? Nechtěně udělám dva kroky vzad. Do šustění se ozve smích. Zatímco se přibližuje, připravuju si nenápadně pořádnou sněhovou kouli. Sotva se Zik objeví, přistane mu na hlavě. Snaží se mi to oplatit, ale včas uskočím za jeden stromek.

„Koukej vylézt, ať tě můžu ztrestat.“

„Ztrestat sis zasloužil jen ty za strašení.“

Povzdechne si. „No tak dobře, ale byl si krásně napjatý. Chtěl jsem vědět, jestli utečeš.“

„To jsem měl, musel by sis stromeček ozdobit sám.“

„Jen to ne, nějak bych si tě udobřil.“

„To si jen myslíš.“

„Jsi urážlivý?“

„Strašně.“

„Nevypadáš na to.“

„Klamu tělem. Jak vypadám?“

„Jako někdo hodně upřímný, klidný a jemný.“

„To jsi popsal pravého muže.“

Usměje se. „Myslím to všechno jen v dobrém.“

„Jen aby. Raději uřízneme ten stromeček.“

 

„Zůstaneš dnes u mě?“ zeptá se Zik na zpáteční cestě.

„Musím na chatu aspoň pro oblečení.“

„Hodím tě tam. Než se sbalíš, sjedu okouknout ten počítač, na kterém jsem včera dělal.“

„Fajn.“

 

Chata se zdá tak nějak… prázdná. Dopřeju si dlouhou sprchu, uvařím si čaj a zkontroluju mobil a teprve teď zjistím, že ho mám od včerejšího večera vypnutý. Promeškal jsem telefonát od Karolíny.

Mou zprávu o vývoji situace se Zikem okomentuje klidným: „No konečně.“ Neodpustí si pak ještě řadu méně či více použitelných rad a rozloučí se.

Po rozhovoru s ní mám akorát tak čas si sbalit pár nejnutnějších věcí, než před chatou zastaví Zikovo auto.

 

„Tak jo, uznávám, že na odhad výšky vánočního stromečku nemám oko,“ uzná Zik, když stromek konečně nějak nacpeme do obývacího pokoje, a přestože měl být malý, sahá málem až do stropu. Ostatně se mu s tím stromem nechtělo ani jet do práce a nechal ho u chaty. Dobíral jsem si ho, že se bojí, aby mu ho ve městě nesebrali a nedali ho na náměstí, tehdy ale ještě odmítal uznat jeho výšku.

„Když sis odhlasoval tak velký stromeček, nezbude ti, než mi pomoct se světýlky, což mě přivádí k myšlence, máme ho vůbec čím ozdobit?“

„Něco ti ukážu. Počkej chvíli.“ Po chvilce se vrátí s několika krabicemi. „Podívej se.“ Jednu po druhé otevírá. Jsou plné nádherných vánočních ozdob ve dvou barvách. Červené a zlaté.

„Na to, že stromeček nezdobíš, máš slušný výběr.“

„Když jsem se stěhoval, mamka i ségra měly pocit, že mi musí vybavit domácnost včetně vánočních ozdob, i když obě ví, že je nepotřebuju, teda až do letoška. Jako obvykle se nedomluvily, takže je mám dvojmo.“

„Fajn, takže jdeme na to.“

Povytáhne obočí. „Na co?“

„Na zdobení.“ Provokant. Podám mu jeden konec řetězu světel a jemu se vzápětí podaří se do nich zamotat. Vymotám ho a nakážu mu, aby je jen držel a nehýbal se. Zik se baví, ale poslouchá pokyny, takže nakonec se mi podaří rozmístit světélka podle svých představ. Zik zřejmě přemohl svůj odpor ke zdobení stromku, protože se rozhodne mi asistovat i nadále. Přidržuje krabice s ozdobami, nejvíce však ožije, když přijdou na řadu řetězy. Nutně musí ozdobit i mě, takže nakonec jsou řetězy všude a musíme je sbírat. Pak se zase baví mou snahou rozmístit je na stromeček pokud možno stejnoměrně a ochotně mi záškodnicky radí, co a kam mám dát. Nakonec mu vrazím do ruky třásně, aby zdobil a dal pokoj. Souhlasí, protože třásně prý nemají ty hloupé háčky, co pořád vypadávají. V duchu si opravím předchozí názor, že nepatří mezi typy, kteří si rádi hrají.

Stojíme před stromečkem a prohlížíme si výsledek společné práce. Nedopadlo to nejhůř. Zik mě rozverně chytne kolem pasu, ztratím rovnováhu a skončím mu na klíně na pohovce za námi. Nevím, jak na situaci zareagovat, ale Zika nevyvede z rovnováhy a jen se směje.

„S tebou mě zdobení stromečku baví,“ prohlásí.

„To je dobře, nechci ti kazit radost, ale něco syčí.“

„A sakra. Zapomněl jsem na večeři.“ Vstanu a on vyskočí a běží do kuchyně. Jdu za ním.

„Myslím, že tohle už nezachráním. Zajedeme si na večeři, co ty na to?“

„Proč ne, ale kvůli mně si s tím nemusíš dělat starosti, spokojím se s čímkoli.“

„Ale já tě nechci hostit čímkoli. Pojď.“ S tím vezme klíčky od auta a zamíří do předsíňky s botníkem a věšákem se zimními bundami. Já se zatím zabývám myšlenkou, že po letech budu mezi lidmi s někým, ke komu minimálně trochu patřím. Docela se mi ta představa líbí.

 

Prohlížím si fotky zdejší krajiny, které zdobí stěny restaurace, při tlumeném světle toho moc nevidím, což mi nevadí, protože tím jen skrývám rozpaky.

Celou cestu sem byl Zik vážný, což po jeho rozverné náladě při zdobení stromečku vyniklo, a mě došlo, že blbnutí u stromku může být fajn, ale zatím vším se rozhoduje mnohem víc a víc se očekává, a nějak nevím, jak ho přesvědčit, aby o mě stál. Hádám, že civěním na fotky ho asi neokouzlím. Otočím se na něj. Dívá se přímo na mě. Na hřbetu ruky, kterou mám položenou na stole, ucítím lehké pohlazení. Stále má v očích vážný pohled, který jeho dotyku dává jiný podtext než ten hravý jako doposud.

„Kdy musíš odjet?“ zeptá se.

„Dovolenou jsem si musel vybrat až do konce roku, protože do nového se převádí jen polovina. Nejdéle tedy po Silvestru.“

„To není moc dní.“

„Ne, ale pár ano. Zítra je Štědrý den a já pro tebe nemám žádný dárek.“

„Dárky mají různé podoby. Ne nutně hmotnou. Jsem rád, že trávíš Vánoce u mě. Už dlouho jsem se tak nebavil. Je to fajn.“

„To jsem rád.“ Jen to zní nějak moc… kamarádsky?

Číšník před nás postaví dva talíře. Můj losos se salátem vypadá lákavě, Zikovo jídlo s cizím názvem zajímavě. Dostal k němu zvláštní vidličku. Moje vědomosti o stolování pokrývají naprostý základ a o cizích kuchyních nevím takřka nic, takže ho nenápadně pozoruju. Stejně si toho všimne a nabídne mi, jestli nechci ochutnat. Zvědavě kývnu. Dá mi sousto na vidličce. Nechutná to špatně, jen ten sevřený žaludek trochu kazí gurmánský zážitek. Moc přemýšlím, jak by řekla Karolína. Výborný losos přede mnou si nezaslouží, abych ho nechal na talíři.

 

Na potemnělém parkovišti u auta mě Zik chytí za ruku. Otočím se k němu. Může cítit, jak se vnitřně klepu? Doufám, že ne.  Ono to není jen nervozitou, ale i touhou. Druhou ruku mi položí kolem pasu a přitáhne blíž. Prsty mu přejedu po tváři, trochu mi to připadá jako sen a vlastně nevím, kdo koho políbil. Chtěl jsem cítit jeho rty. I kdyby jen jednou. Teplo jeho těla, vůně jeho kůže. Přitisknu se k němu. Jeho jazyk mi pronikne do úst a mému tělu i mysli se ten jemný vpád líbí. Cítím chvění začínající v břiše a šířící se až do konečku prstů. Po chvíli, která mi připadá hrozně krátká, se stáhne a otevře mi dveře do auta. Stále jako ve snu si nastoupím.

Vím, že kdyby se rozhodl mě odmítnout, můj život by dál pokračoval v rutině, ale ta myšlenka se zdá nesnesitelně těžká. Jestli jsem se do něj nezamiloval, tak k tomu mám velmi blízko.

 

Líbí se mi jeho polibky. Někdy jsou vášnivé, jako například ty v chodbě hned za vchodovými dveřmi, a jindy něžné jako ty na pohovce v obývacím pokoji při sledování filmu.

Kolem desáté nechtěně zívnu. Ani nevím, co mě dnes tolik unavilo, ale chce se mi spát.

„Jsi unavený?“ zeptá se Zik.

„Trochu.“

„Co polibek na dobrou noc?“

Předstírám rozmýšlení: „Já nevím. Neměl jsi jich už dost?“

„Neměl.“

Natáhnu se k němu a políbím ho na rty. V lesku jeho očí vidím svůj obraz. Vždycky jsem se bál vlastní nezkušenosti, ale ta mě kupodivu moc netrápí, zato se od něj musím odtáhnout a popřát mu dobrou noc dřív, než mi jen líbání začne připadat málo.

 

Po tolika Vánocích na blátě se probudím s výhledem na doslova bílou mlhu. Sněží tak hustě, že stěží dohlédnu k prvním stromům v lese, a nevidím z nich více než zastřené siluety. Podle cinkání hrníčků poznám, že Zika najdu v kuchyni.

„Možná se dočkáš i kapra, když roztaje. Zapomněl jsem ho včera vyndat z mrazáku,“ řekne, když mě uvidí, a podá mi hrnek s čajem.

„Děkuju. Ty máš i kapra?“

„Ano, ale v podstatě náhodou. V jedné firmě, pro kterou pracuju, je dávali zaměstnancům k Vánocům a tak jsem také jednoho dostal.“

„Máš zkrátka všechno.“ Usměju se.

„Teď už téměř ano.“ Nakloní se a políbí mě na rty. „Jaký máme na dnešek program?“ zeptá se.

„Netuším, ale když vidím, jak to vypadá venku, tak se možnosti zužují.“

„Možná se to utiší, ale asi o moc ne. Navíc všude bude hodně napadaného sněhu. Jsem zvědavý, jak se zítra dostanu do obory s krmením.“

„Už si tam někdy zapadl?“

„Ano, museli mě tahat s traktorem. Nerad bych si ti zopakoval.“

„To věřím. No, myslím, že začnu s povinnými telefonáty.“

„Vidíš, to bych taky mohl, nebo zase dostanu od mámy kázání, že se neozvu, jak je rok dlouhý.“

„A má pravdu?“ zeptám se.

„Jo. V podstatě. Neměl jsem si s ní nikdy moc co říct a od té doby, co odmítla přijmout mojí orientaci, už vůbec ne. Nejde o to, že bych jí nemohl zavolat, ale nemáme se o čem bavit, ji moje pracovní problémy nijak zvlášť nezajímají a můj osobní život případně to, co bych si v něm přál, je tabu. Mně je zase vzdálený její společenský život, který má na prvním místě. Řeším to tak, že domů volám na její svátek, narozeniny a Vánoce.“

„A táta?“

„Obdoba, navíc je větší despota, ale s ním aspoň můžu mluvit o práci.“

„Asi jsem měl štěstí na rodiče.“

„To si řekni, až se jim přiznáš a zůstanou stejní. Moji se potom hodně změnili. Před tím nás se ségrou brali na stejno, teď víc inklinují k ní. Ale nechci tě strašit, určitě je spousta rodičů, kteří to berou rozumně.“

„Asi máš pravdu. No, teď jdu podat hlášení, co dělám.“

„Vezmi si obyvák, já se zavřu do ložnice.“

 

Mamku samozřejmě nejvíce zajímá, jak přesně trávím dnešní den. Kde, s kým, co jíme, co děláme a pomalu čekám, kdy se zeptá na termín svatby. Mluvím jen obecně, protože si nechci úplně vymýšlet. Naštěstí se s tím smíří, takže chabá místa mého vyprávění drží pohromadě.

Pak zavolám Karolíně. Ta se také dožaduje konkrétních a detailních informací a navíc ví, na co se ptát. Nejvíc ji zajímá, jak daleko jsme se se Zikem dostali. Prý bych se s tím neměl tak párat. Upozorním ji, že se s tím párat chci, protože zase tolik nikam nespěchám, a raději změním téma. Nakonec jí popřeju hezké Vánoce a rozloučíme se.

 

Kdybych měl někdy popsat, jak si představuju ideální Vánoce, popsal bych dnešní den. Sněžit nepřestalo, tak jsme se se Zikem vypravili jen na dvůr, kde jsme se jako dvě malé děti vyblbli a postavili sněhuláka. Zmrzlí jsme se pak zahřívali pod dekou u televize. Kapr roztál natolik, že jsme si mohli připravit Štědrovečerní večeři, tentokrát jsem trochu sabotoval já, abych mu to odvedl, a také se mi líbilo, že se na mě na oko zlobí.

„Víš, jak jsem mluvil o nehmotných dárcích?“ zeptá se po večeři, když sedíme v obývacím pokoji u stromečku. Přikývnu. „Rád bych, aby to mezi námi pokračovalo dál,“ dodá tiše.

Usměju se. „Já taky.“

Petr měl pravdu. Někdy stačí málo slov, když jsou věci jasné.

 

Konec.