2. část

     „Krisi?“

Vzhlédnu od obrazovky s poněkud rozpačitými pocity.  

„Ahoj, jaká byla dovolená?“ zeptám se Romana v pokusu o zdání normálního chování.

„Skvělá, ale než zapomenu. Budeme pořád takovou malou sešlost přátel, nechceš přijít?“ Co mám odpovědět? V něčem měl Zdeněk pravdu, na druhou stranu, kdyby ostatní opravu chtěli mě přijmout do svého kolektivu, měli k tomu více příležitostí než jen pozvání na oběd, která ke mně nedorazila. Se všemi se zdravím na chodbě, a když jsem se několikrát s někým pokoušel zavést rozhovor ve frontě na rychlovarnou konvici, vždy se mi dostalo několika zdvořilých frází a to bylo tak vše. Žádný zájem se nekonal. Roman mě zve mezi své přátelé. Aspoň uvidím, na čem jsem.

     „Rád.“

„Fajn, tak v pátek v osm.“

„Dobře, děkuju za pozvání.“

„Nemáš zač.“

 

     Musím se o tu novinku v mém nespolečenském životě poměrně významnou s někým podělit a znám jen jednoho člověka, který ji ocení. Vlastně dva, mamka by byla nadšená, kdyby věděla, že nesedím doma, ale také by se hned začala vyptávat na řadu věcí, takže se jí nesvěřuju.

     Večer zavolám Karolíně.

     „To zní dobře. Aspoň se rozhlédneš,“ řekne Karolína zamyšleně.

„Nad čím tam dumáš?“

Zasměje se. „Krisi, my už se fakt známe strašně dlouho, když víme, jak se ten druhý na opačném konci drátu tváří.“

„Nějaký ten pátek to bude.“

„Jsme staří,“ dodá nezvykle sebekriticky.

„Nech toho, podle tebe jsem starý a ještě jsem ani nikdy nebyl na rande.“

„Neboj, tak starý nejsi.“

No jo, kdyby to záleželo jen na věku. „Tak o čem jsi přemýšlela?“

„Že tě tak najednou Roman pozval.“

„No a?“

„Ty ho považuješ za přítele?“

„No, ani ne. Moc se neznáme, bavíme se jako kolegové.“

„Tak vidíš.“

„Aha, vrtá ti hlavou, že mě najednou zve na posezení přátel?“

„Nevím, ale z tvého vyprávění jste mi nepřišli moc blízcí, navíc je tu záhada s tím nevyřízeným pozváním. Nějak to úplně nehraje. Ale ženské jsou šťouravé. Prostě tam jdi a uvidíš.“

     Ne, že by mi celé pozvání už od začátku také trochu nevrtalo hlavou, ale stejně jako Karolína si myslím, že bude nejlepší nechat věci plynout.

 

     Městská do satelitního městečka, kde bydlí Roman, zavítá sporadicky, takže buď bych musel více jak hodinu kroužit kolem a čekat, což se mi nechce, nebo si vezmu taxi. Vyberu si druhou možnost.    

     Vystoupím si z taxíku na začátku ulice z adresy, kterou mi dal Roman. Sám přesně nevím, jestli nechci, aby taxikář, naprosto cizí člověk, věděl, kam jdu, nebo jestli nechci, aby společnost v domě věděla, že jsem přijel taxíkem, a nepovažovala mě za snoba. První verze zavání nevyrovnaností se svou orientací, druhá lehce předpotopními názory, ale za ty nemůžu, protože podobnou zkušenost jsem udělal s bývalými kolegy, když mě kdysi vytáhli na vánoční večírek. Po Karolínině vzoru jsem si vzal taxi a celý večer byl terčem narážek. Málokdo pochopí, že když téměř nikam nechodím, můžu si jednou za čas taxík dovolit, zatímco, kdybych byl někde každý víkend, nepřicházelo by to v úvahu. Ať už platí první či druhá možnost, chovám se hloupě, protože šance, že by taxikář znal Romana a Pavla se rovná téměř nule, a co si budou myslet jejich přátelé, mi může být celkem jedno. To všechno si dobře uvědomuju a stejně volím jistotu.

     Správný dům najdu snadno podle Romanova auta. Myslel jsem si, že na mě přijde krize už doma, což se stalo, ale pouze ve formě oblékací. Ta psychická čekala až do teď. Rozhodnu se ji překonat rychlostí a zazvoním dřív, než mě napadne tisíc důvodů, proč se mám obrátit a zmizet. Naštěstí se téměř hned objeví ve dveřích malého domku Roman, takže má vůle nemusí čelit velkému tlaku.

     „Pojď dál.“

     Dům se uvnitř odlišuje od jiných snad jen abstraktními obrazy, které visí prakticky na každé volné zdi. Umění nerozumím, ale když už, tak klasiku, připadám si v té téměř galerii zvláštně, nicméně bych nic neřekl, ani kdyby se ptali.

     Roman mě zavede do většího pokoje, kde se sešla různorodá společnost. Pavel mi po představení podá ruku a poděkuje za zákusky. Ostatní seznamování proběhne méně formálně. Naštěstí. Posadím se na volnou židli vedle staršího hetero páru. Prošedivělá paní se na mě přátelsky usměje. Naproti sedí gay pár tvoření muži zhruba Romanova věku. Sešlost pak doplňují ještě dva mladí lidé zřejmě manželé. Sám jsem tu jen já. Zástup mladých mužů jsem zrovna neočekával, ale tuhle situaci také ne. Jak se dokáže tahle společnost bavit? Odpověď se dozvím během chvíle. Dobře. Určitě líp než já. Starší paní jménem Marie, které ale všichni říkají Mary, a její manžel jsou profesoři, kteří většinu roku tráví v cizině a umí poutavě vyprávět, Mary navíc neobyčejně vtipně. Pavel pracuje v galerii a také nemá o zajímavé momentky s klienty nouzi. Hana a Petr hrají oba v orchestru a procestovali už téměř celý svět. Trochu záhadní zůstávají oba muži naproti, ani jeden z nich nemluví přímo o sobě, zřejmě si hlídají své soukromí. Podle jejich vzoru přispívám ke konverzaci také jen všeobecně. Po pravdě můj životopis by stejně nikoho nezajímal. Všichni se už nějakou dobu znají a z toho pramení dvě věci. První, že na nováčka moc zvědaví nejsou, chovají se přátelsky, ale kdybych nepřišel, tak bych zrovna nechyběl, a druhá, díky tomu, že neznám souvislosti, občas nevím, o čem mluví. Navíc

celou tu zvláštní společnost spojuje nadšení pro cestování. Ačkoli se při jejich vypravování dobře bavím, mám s nimi pramálo společného a nevadí mi to. Každý máme své a mně můj život zkrátka vyhovuje.

     Po dvou hodinách se Mary a Karel zvednou k odchodu a já se také rozloučím. Mám to akorát, abych stihl jediný noční autobus, který sem zajíždí.

 

     Karolína se objeví hned příští den ráno. Když zjistí, že se nic zajímavého nedělo, začne vypravovat o svém nejnovějším objevu jménem Ota. Dostanu přísný zákaz se smát jeho jménu. Karolína tvrdí, že na něm nezáleží a ve všem ostatním nemá Ota chybu. Tedy skoro.

     Brzy zjistím, že celé její vyprávění má za cíl odvést mou pozornost, abych snadněji kývl na návštěvu jakéhosi baru, kde se hodně scházejí i homosexuálové a kam se s Otou kvůli mně, i když to Ota neví, rozhodli zajít. Pokusím se o odpor, ale v tuto chvíli má Karolína navrch.

 

     Musím Karolíně přiznat, že Ota vypadá dobře a navíc se chová galantně, ale nesmí promluvit. Karolína mi ale nenápadně pošeptá, že kvůli mluvení ho nemá.

     Jak se tak odtloukáme jeden o druhého v taxíku, do kterého jsme se nacpali všichni v zájmu šetření, přičemž za Otovu postavu by se nemusel stydět ani hráč ragby, začínám se na klub těšit. No… spíš na chvíli až budu moct vystoupit. Taky si dám předsevzetí. Zpátky se musím dostat jinak.

 

     „Tady je hlava na hlavě,“ zašeptám Karolíně.

„V pohodě. Máme rezervovaný stůl a aspoň máš větší výběr.“

„Čeho? Exotů?“

„Nebuď pesimista, sem tam se najde někdo, kdo vypadá docela normálně.“

„Jo, my tři.“ Nepřeháním, každý, kdo by v jiné společnosti hodně vyčníval, přišel sem. Nic proti originalitě, ale připadám si tu divně.

     Obejdeme velký bar, za kterým se nám podaří najít rezervovaný stolek, navíc tady sedí i dost dalších lidí, kteří podobně jako my nezapadají do okolní extravagance.

     Karolína se začne lísat k Otovi, který ji začne líbat. Zřejmě mají pocit, že musí také něčím přispět k neobvyklé atmosféře podniku. Začínáme zapadat. Jeden se stydí za dva, co brzy předvedou sex live. Že já… se nechal přemluvit. Nevydržím a kopnu Karolínu pod stolem. Trochu sebou cukne.

     „Co je?“ zeptá se nechápavě.

„Nechtěli jste raději zůstat doma?“

„Jo tak. Nebuď netykavka.“

„Nejsem, ale je to celkem trapas vedle vás sedět.“

To konečně uzná, Ota si jen pohrdavě odfrkne, podle něho bych měl být nejspíš rád, že mě vláčí s sebou, a neztěžovat si. K mé smůle ale Karolínu chytne záchvat aktivity a vytáhne mě k baru, abychom se prý porozhlídli. Proč jsem nezůstal zticha a nenechal je?

     „Vidíš někoho, kdo by se ti líbil?“ zeptá se.

„Ne, navíc nevím, k čemu by to bylo. To se jako půjdeme zeptat, jestli není náhodou gay?“

„Podle mého to je u některých zbytečná otázka.“

Zadívám se na kluka ve skotské sukni, který mluví podivně vysokým hlasem a každou chvíli se ještě podivněji zavlní v bocích.

„To ti teda děkuju. Snad bych se raději ptal.“

„To bych ti neudělala,“ zahihňá se Karolína, která sledovala, kam jsem se díval. „Podívej se na toho blonďáka vpravo. Nevypadá špatně.“ Nevypadá, to si zřejmě myslí i platinová blondýnka, která k němu přistoupí, chytne ho kolem pasu a on ji.

     „Tak toho se taky ptát nemusíme,“ poznamenám.

„Co víš, třeba jede na obojí.“

„Klidně to jdi zjistit, já počkám tady.“

„Nazdar lidi, vy dva jste tady spolu?“ přitočí se k nám krátkovlasá, mohutná mužatka v kraťasech. Já bych v nich venku zmrzl, ale jsem proti ní ani ne poloviční.

     „Ano, ale jsme jen kamarádi,“ odpovím zákeřně, abych se Karolíně pomstil za své nynější utrpení. Trochu si totiž připadám jako ve špatném filmu na téma: ´Musíme Krisovi někoho sehnat. Značka: Nízké nároky.´

„Super. Tak to mi slečnu půjčíš na tanec, viď?“

Karolína se po mně podívá trochu zoufale, ale nemám slitování.

„Jasně.“

Obryně chytne Karolínu za rámě a táhne ji na malý parket, kde plouží několik párů. Chystám se vzít nohy na ramena, ale podaří se mi jen otočit. Za mnou stojí špinavý blonďák v tílku s krátkým rukávem, které odhalují potetované paže.

     „Kamarádku je zadaná, tak pojď taky.“ Kdy se přestalo zdravit a čekat na odpověď? Normálně mě chytne za ruku a než se naděju, ocitnu se vedle Karolíny. Čekám, že se na mě aspoň vítězoslavně ušklíbne, ale vypadá vyřízeně. Pravda, oproti ní jsem dopadl lépe. Blonďák vypadá dobře. Chytne mě kolem pasu a přitáhne blíž k sobě. Až moc blízko. Mám se odtáhnout nebo chvíli vydržet? Zase ta hloupá obava, abych na sebe nestrhl pozornost, díky ní jsem ochotný vydržet i něco, co je mi nepříjemné. Připadám si jako zkamenělý. Blonďákovi ruce sjedou na můj zadek. A to mě rozhýbe. Vykroutím se mu s tím, že musím jít. Karolína udělá totéž a oba kvapně odejdeme k našemu stolku.

     „Nechci vypadat nevděčně, díky za snahu mě seznámit, ale odcházím,“ řeknu jí.

„Myslím, že mi to taky stačí.“

      A tak popadneme nic nechápajícího Otu a zmizíme.

 

     Probudí mě zvonění mobilu. Po návratu domů jsem usnul na pohovce u televize.

     „Proč voláš v noci?“ zeptám se Karolíny duchaplně.

„Ty už spíš?“ podiví se upřímně.

„Zato ty ne.“

Zahihňá se. „Musela jsem si napravit chuť.“

„Aha, kvůli tomu jsi mi volat nemusela.“ Věřím, že se z dnešních vlastně už včerejších zážitků z baru vzpamatovala lépe než já u televize.

„Taky nevolám, ale zrovna přemýšlím o tom baru, byl to docela odvaz, to uznej.“

„Uznávám jen to, že jsi s tou obryní vypadala docela vyděšeně, a já málem vyletěl z kůže, když mi osahával zadek.“

Karolína vyprskne smíchy. „Musel na nás být pohled.“

„Karolíno, mně z toho do smíchu moc není.“

„Neber si to tak. Je to běh na dlouhou trať. Já taky pořád nenašla někoho, koho bych si chtěla vzít.“

„Ty se ale vdávat v dohledné době nechceš, aspoň to říkáš.“

„A ty chceš v brzké době vstupovat do registrovaného partnerství?“

„To zrovna ne, ale nevadilo by mi s někým chodit a nemyslím jen přes postel.“

„Jako já?“

„Neřekl jsem jako ty, ale Otu znáš sotva pár dnů a sama se chlubíš, že na mluvení ho nemáš. To na vztah nevypadá.“

„Fajn. Měj se.“ Vypípne hovor.

Tak tohle se nepovedlo. A nic na tom nemění skutečnost, že volala v jednu hodinu v noci člověku, který je v šestadvaceti sám jako kůl v plotě a po dalším fiasku nemá zrovna náladu. No nic. Zítra se jí musím omluvit.

 

     Karolína naštěstí odpouští brzy a k mému velkému údivu i uzná, že jsem měl v něčem pravdu. Pozvu ji na oběd, kde už zase mluví o všem možném a nepustí mě ke slovu. To by mi chybělo. Ne, ona by mi chyběla. Jedna ze stálic mého života.

 

     „Ahoj, jaký byl víkend?“ zeptá se Roman, když se v pondělí sejdeme u rychlovarné konvice tedy na místě, kde má člověk reálnou možnost vždy někoho potkat.

     „Docela dobrý, ale krátký.“ Co mu budu vypravovat?

„To mi říkej. Pavel trval na sobotním nákupu a to se pak víkend ještě zkrátí.“

Přikývnu, ačkoli podobný problém nemám.

„Jak se ti líbil páteční večer?“

„Líbil. Máte zajímavé přátelé. Bavil jsem se.“

„To jsem rád. Líbil ses jim.“

Rozhodnu se očividnou lež ignorovat. Za celou dobu jsem téměř neotevřel pusu, jen párkrát jsem se Mary a Karla na něco zeptal ohledně jejich cest, a evidentně jsem všem byl ukradený. 

„Vrátím se k práci,“ řeknu Romanovi. Kývne a jde se mnou.

„Máš toho hodně?“ zeptá se.

„Dost, ale mohlo by to být horší.“

„Dobře, tak zatím.“

Kývnu mu a zavřu za sebou dveře své kanceláře. Připadal mi dnes jiný, ale třeba se mi to jen zdálo. Pípne mobil, který jsem po příchodu do kanceláře položil na stůl. Zpráva od Karolíny: „Mluvila jsem s Otou a vypadlo z něho, že jeho kamarád je gay a nikoho nemá. Nechceš ho poznat?“

Karolína je nezmar, ale já mám seznamování plné zuby. „Díky, ale ne.“

„Proč ne?“

„Protože si po sešlosti u Romana a sobotním večeru připadám jako zoufalec a na další seznamování teď nemám.“

Na to neodepíše nic, takže můžu v klidu začít pracovat.