1. část

     „Karolíno, opravdu si myslíš, že je ten výlet dobrý nápad?“ vyslovím nahlas obavy, kterých se nemůžu zbavit od chvíle, kdy jsem zavřel dveře bytu.

„Jasně, zalyžujeme si, přijdeš na jiné myšlenky a na Vánoce jsme doma.“

„Nepotřebuju přivést na jiné myšlenky a vůbec, nedávno si mi vypravovala, jak nestíháš v práci.“

„Kvůli tobě se obětuju,“ ležérně se usměje. Myslím, že se obětuje spíš kvůli sobě, ale nechám si domněnku pro sebe a raději se vrátím ke sledování ubíhající krajiny za okny vlaku.

     Karolína nevydrží být dlouho zticha.

     „Netvař se tak ponuře. Po deseti letech platonické lásky jsi něco takového musel čekat,“ ozve se ani ne po pěti minutách.

„Čekal.“ A také jsem věděl, že si Karolína toto téma neodpustí.

„Tak vidíš. Stejně se jednalo o lásku spíše ze zvyku. A to jsem se ti snažila pomoct.“ Začne se uculovat, takže přesně vím, co bude následovat. „Vzpomínáš na ten trapas, jak jsi v intimní chvilce řekl Veronice ´Moniko´? Dodnes mi vyčítá, že jsem ji s tebou poslala na rande.“

„Tak za prvé, situaci, kdy se na mě v přeplněném obchoďáku lepí holka, kterou znám hodinu, a chce, abych s ní šel domů, za intimní nepovažuju. Za druhé, já si vyčítám, že jsem tě poslechl a na schůzku, údajně pouze přátelskou, jak si mi pořád dokola opakovala, šel. Znám tě už takovou dobu a zase ti sednu na lep. Za třetí, nemáš Veroniku ráda, protože si může koupit věci, nad kterými jen vzdycháš před výlohou, takže ti její vyčítání vůbec nevadí. Právě naopak. A v neposlední řadě nemáš dělat dohazovačku. Z toho všeho plyne, že si teď nemáš na co stěžovat.“

„No jo. Veronika je mrcha, ale myslela jsem, že se aspoň rozptýlíš.“

„Postelově. Víš, dobře, že na rychlé jednorázovky nejsem.“

Karolína vdychne a pohodí blonďatou hřívou, aby dala neverbálně najevo, jak těžké to se mnou má.

V jedné věci jí musím dát za pravdu. Byla to láska už jen ze zvyku. Ve všem ostatním se mýlí. Karolína je moje nejlepší kamarádka, ale pravdu jsem jí nikdy říct nedokázal.  

     „Kdy přestupujeme?“ zeptám se, abych unikl svým myšlenkám.

Zatváří se neurčitě. „Nevím přesně.“

„Neříkala jsi, že cestu znáš?“

„Ano, jenomže zrovna když jsem se dívala na přestupy, dávali film s Bradem, a tak jsem se na ně tolik nesoustředila,“ usměje se omluvně.

„S tím skoro důchodcem?“ Neodpustím si malé rýpnutí.

Vrhne na mě uražený pohled.

Vzdychnu. „Tak vyndej ten papír, kde máš popsanou cestu.“ Zašátrá v kabelce a papír mi podá.

„Měli jsme vystoupit na minulé zastávce.“

„Fakt?“ Předstírání údivu jí vždycky šlo, i když v tomto případě se diví upřímně. Nebudu se ovšem rozčilovat a jen se zeptám: „Co budeme dělat?“

„Proč se ptáš mě?“

„Protože ty tenhle výlet řídíš.“

Hbitě odpoví: „Vystoupíme na příští zastávce a vezmeme si taxi.“ Nato vytáhne z kabelky rtěnku a začne vylepšovat svůj vzhled. Přítomnost luxusní kabelky na pětidenním výletu se zaměřením na lyžování a s ubytováním na zapůjčené chatě na samotě úplně nechápu. Asi kdybychom potkali Brada. Začnu sbírat své věci.

     „Karolíno, ten vlak už zastavuje, měla bys zrychlit nebo nestihneš vystoupit,“ poznamenám do příšerného kvílení brzd.

„No jo pořád.“ Otráveně odloží rtěnku.

     Nebyl dobrý nápad jet vlakem. Vystoupit s lyžemi tak, aby ostatní spolucestující nepotřebovali lékařské ošetření, není jednoduché. Ohlédnu se na Karolínu. Zrovna se hádá s nějakou ženou.

     „Karolíno, dělej.“

Konečně se dostaneme na peron.

     „Viděl jsi to? Ta ženská do mě strčí a ani se neomluví.“

„To se při vystupování z vlaku stává.“

„Asi jo.“ Kývne smířeně. Nikdy se nedokáže dlouho zlobit. Za to ji obdivuju, ve mně emoce zůstávají podstatně déle.

„Počkám tady u našich věcí, jdi se podívat po taxi.“

„Proč já?“ zatváří se udiveně.

„Protože jsi neohlídala přestup.“

Karolína zvedne oči v sloup, ale odejde.

     Popocházím kolem našich zavazadel, protože citelně přituhlo, nebo ve městě prostě bylo tepleji. Tak či tak lituju, že jsem si neoblékl více vrstev oblečení. Kolem proudí dav lidí spěchajících z nebo na vlakové nádraží. Nijak zvlášť si jich nevšímám, v duchu totiž nadávám Karolíně za promeškaný přestup, protože projížďka taxíkem celý výlet prodraží a před Vánocemi se hodí každá koruna. No, nejen před nimi. Karolína by řekla, že jsem škrt. Nejsem, jen si nechodím půjčovat k rodičům jako ona.

     Kolem projde žena s hnědými vlasy do půli zad. Něco na ní mi připomene Moniku. Moje nečekané, ale vítané alibi.

     Monika se s rodiči přistěhovala do protějšího domu krátce poté, co jsem oslavil šestnáctiny. Ani jsem si jí pořádně nevšiml. Právě jsem si uvědomil, že jsem se zamiloval do svého o dva roky staršího bratrance, který u nás bydlel, protože jeho rodiče pracovali v zahraničí. S tím, že jsem na kluky, bych se nějak smířil, ale bratranec je bratranec. Styděl jsem se a rozhodl se o tom nikdy s nikým nemluvit. Na rozdíl ode mě bratranec, jemuž všichni říkali Nick, Moniku zaregistroval hned. Platonická láska na první pohled. Stejně jako to má k němu. Nikdy jsem nechtěl, aby se o mých citech dozvěděl, ale stejně mě jeho poblázněnost Monikou mrzela. Tak jsem mu začal dělat soka v lásce, jen abych ho naštval. Naneštěstí pro nás oba si Monika nevšímala ani jednoho. Můj bláznivý nápad měl ovšem nečekanou výhodu. Všichni věřili, že jsme oba zamilovaní do Moniky, a nikoho nenapadlo, že výkyvy mých nálad má na svědomí jiná osoba.  

     Důvodem mé nynější melancholické nálady není nedávná Moničina svatba, ale svatba Nicka, který se ženil ve stejnou dobu jenom v jiném státě. Nikoho z naší rodiny nepozval, což nevadilo jen mně. Musím ovšem přiznat, že z jeho svatby jsem nebyl nijak zvlášť nešťastný. Karolína se s láskou ze zvyku trefila. Skutečnost, že šlo o lásku neobětovanou, by mě z ní ještě dlouho nevyléčila, ale odstup jsem začal získávat díky jeho lhostejnosti. Když se před dvěma lety odstěhoval, sliboval, že se ozve a zůstaneme v kontaktu. Nikdy mi neodpověděl ani na mail, natož aby se ozval sám. Bolelo to. Nickova lhostejnost moje city otupila a čas dokonal své. Jeho svatba mi ale připomněla, že v šestadvaceti žiju sám, kromě platonické lásky nemám žádné zkušenosti v této oblasti a co hůř, bojím se někoho hledat, protože nechci zapadnout do gay komunity a nikdo ani neví, že se mi líbí kluci. A to vše stojí za mou melancholickou náladou. Konec přemýšlení. Kde vězí Karolína? Už uplynulo skoro půl hodiny, brzy tady ztuhnu a ona nikde. Sehnat taxi nemůže být tak těžké. Rozhlédnu se po peronu. Nedaleko mrzne jeden nádražák. Poprosím ho, jestli by mi na chvíli pohlídal věci, a vyjdu před nádraží. Stanoviště taxíků je hned před ním. O kousek dál uvidím stát Karolínu v družném rozhovoru s nějakým mužem. Mám chuť ji nakopnout. Zamířím k nim a prohlížím si nejnovější objekt jejího zájmu. Má vysokou, statnou postavu a zdá se být pravidelným návštěvníkem posilovny. Krátké vlasy na „ježka“ se hodí k hranaté tvář s úzkými rty. Tipuju mu tak kolem třiceti let. Sebevědomí z něho čiší na dálku a trochu mi připomíná hrdiny z akčních filmů, co všechno zvládnou i v polospánku. Akční filmy nemám rád. Možná jsem k němu ale nespravedlivý, protože mě Karolína nechala mrznout na nástupišti.

     „Karolíno, pojedeme?“ zeptám se jí. Muž na mě upře divný pohled, ze kterého mi přejede mráz po zádech. Netoužím se déle zdržovat v jeho blízkosti.

„Jo hned, zapovídala jsem se s Martinem.“ Hodí po něm zářivý úsměv. Už si dokonce tykají.

Nechám ji být a najdu větší taxi, do kterého mám reálnou šanci nacpat všechny naše věci. Počet Karolíniných zavazadel svědčí spíše pro tříměsíční zájezd než pětidenní výlet. Domluvím se s taxikářem, aby předjel před nádražní halu.

     Zatímco se snažím přemístit do taxíku všechny naše věci, Karolína si stále vypravuje s Martinem. Jestli nepřijde, až skončím, jedu bez ní, ať si vezme jiné taxi.

     Naložím věci a nasednu. V tu chvíli se přižene Karolína, která zvětřila nebezpečí, že ji tam nechám.

     „Představ si, Martin bude bydlet v chatě ve stejné oblasti jako my a bude chodit na stejnou sjezdovku.“

„Aha, to je skvělý.“ Můj tón tak však nezní, což Karolíně neunikne.

„Nelíbil se ti?

„Ani moc ne.“

Karolína se uraženě zamračí a cesta proběhne v tichosti. Taxi nás vyloží na návsi malé vesnice. Podle pokynů na Karolínině papíře by kousek odtud měla začínat pěšina, která vede k chatě. Navěsíme na sebe své věci, v mém případě to nedá tolik práce, Karolína má větší problémy a jdeme se po ní podívat. Podle očekávání si Karolína na váhu svých zavazadel začne stěžovat už po pár krocích, počítal jsem s tím a pár se jich od ní vezmu, kdyby mě nenaštvala s taxi, udělal bych to hned.

     „Ty jsi teda džentlas. Nemůžeš si vzít ještě něco?“ protestuje nevděčně.

„Ne, měla bys roupy, takhle dáš aspoň na chvíli pokoj s chlapama.“

„Tsss. Normálně žárlíš na můj úspěch.“

Místo odpovědi se jen výmluvně usměju.

     Cestu skutečně najdeme podle instrukcí od Karolínina známého, který jí půjčil chatu. K naší smůle je na ní třicet centimetrů sněhu a od chaty nás dělí dva kilometry. Netrvá dlouho a oba toho máme dost. Nezastavujeme jenom ze setrvačnosti a taky proto, že bychom se potom už nerozešli. Zpočátku Karolína reptala, potom jí naštěstí došel dech, i když už bych ji stejně nevnímal.

     Konečně se v dálce objeví chata. Klíč najdeme schovaný v malém přístřešku pro dříví. Jakmile se dostaneme dovnitř, shodíme ze sebe všechna zavazadla, odložíme lyže do rohu v předsíňce a rozhlédneme se kolem. Nevím, od koho si Karolína chatu vypůjčila, ale chudý nebude.

     „Pojď se podívat na pokoje,“ zavelí Karolína, která zázračně ožila, ačkoli ještě před chvílí prohlašovala, že ji dalších několik kroků určitě zabije. Každopádně i na mě měl cíl cesty zázračně povzbudivý účinek, nohy sice cítím, ale zvědavě Karolínu následuju do prvního patra se třemi pokoji, z nichž každý má svou koupelnu. Po předchozích zkušenostech ze společných dovolených nechám Karolínu, aby si vybrala pokoj, a potom obsadím ten co nejdál od jejího. K mé radosti to tentokrát vyjde na pokoj, který se mi líbí nejvíce. Důvodem této taktiky je Karolínina hlučnost při nočních návštěvách, a když se seznámila s Martinem… raději dále než blíže. O jejím milostném životě už poslouchám řadu let, nemusím ho sdílet ještě sluchově.

     Odnosím si věci do pokoje a zamířím do koupelny, kde mi velké zrcadlo zprostředkuje nedobrovolný výhled na sebe samého. Odrostlé tmavě hnědé vlasy ještě nedosahují k ramenům, karamelově hnědé oči, štíhlá postava, to všechno odpovídá normálu, jenom moje pleť je velmi bledá. Nikdy se neopálím. Na základce se mi kvůli tomu ostatní děcka posmívali a měl jsem ze svého vzhledu mindrák, ale už dávno nad tím moc nepřemýšlím. Třeba si mě Martin prohlížel kvůli tomu, vzpomenu si náhle na jeho divný pohled a mimoděk se oklepu. Karolína mi závidí jak barvu oči, tak odstín pleti, prý solárka už vyšly z módy, aspoň by se odlišovala. Jí se to mluví, když nemusí čelit zvědavým pohledům.

     Vyjdu z koupelny a podívám se z okna. Už se stmívá. Pochod na chatu mi stačil, na noční lyžování, které Karolína slibovala ještě ve vlaku, se necítím, tuším, že ona taky ne, což potvrdí hned, jak sejdu dolů do kuchyně, kde už prohlíží zásoby, které nám tu nechal náš hostitel za poměrně směšnou částku.

     „Vážně si můžeme vzít, co chceme?“ zeptám se nedůvěřivě, když vidím výběr a množství.

„Jo, říkala jsem ti, že je to domluvené.“

„Říkala, ale nečekal jsem za pár stovek luxusní chatu…“ na chvíli se odmlčím a sáhnu po skleničce, která mě zaujala, „a kaviár,“ dokončím.

Karolína se zasměje. „Dejme tomu, že ten, kdo nám chatu zapůjčil, nemusí zrovna šetřit,“ prohlásí tajuplně a rádoby vážně.

„To mi nedošlo,“ odpovím ve stejném duchu.

     V dobré náladě ztenčíme zásoby. Už během večeře se nám oběma začaly zavírat oči, takže jakmile skončíme, popřejeme si dobrou noc a zmizíme ve svých pokojích.

 

     Ráno mě přivítá modrá obloha a hluk z dolního patra. Že by Karolína už vstala? To se jí příliš nepodobá. Vyhrabu se z pohodlné postele. Podlaha příjemně hřeje do chodidel. No jo, vždyť už včera jsem se divil, proč tu mají přístřešek pro dříví, když chatu vytápí podlahové topení. Záhada. Ovšem ne tak velká, jako příčina hluku či lépe Karolíniny neobvyklé ranní aktivity. Rychle se umyju a seběhnu dolů. Karolína mi hbitě strčí do ruky hrnek s čajem a místo pozdravu řekne: „Pospěš si, chci vyrazit co nejdříve.“

„To se tolik těšíš na lyžování?“ zeptám se nevěřícně.

Ušklíbne se. „Troubo. Doufám, že potkám Martina, a po ránu tam bude méně lidí, takže ho snáz najdu.“

„Nic jste si nedomluvili?“

Zakroutí hlavou. Zcela nekamarádsky kvůli tomu zrovna netruchlím.   

 

     Stojím na vrcholu sjezdovky a kochám se výhledem. Karolína si hned po příchodu k lanovce začala něco předělávat na lyžákách a prohlásila, ať jdu zatím bez ní, připojí se prý při druhém kole. Bylo mi jasné, že chce vyhlížet Martina. Já ho potkat znovu netoužím, takže jsem ji rád poslechl.

     Kolem projede skupinka lidí, ve které mě zaujme štíhlá mužská postava v černohnědé kombinéze. Pohybuje se velmi lehce a ladně. Nejsem moc dobrý lyžař, kdybych uměl lyžovat z poloviny tak dobře jako on, mohl bych se chlubit. Mám raději běžky, ale pro dnešek jsem se rozhodl Karolínu neprovokovat a doprovodit ji. Zítra mě sem ale nedostane.

     Pomalu následuju skupinku, která už mezitím zmizela z dohledu. Dole se zařadím do fronty na lanovku a očima pátrám po Karolíně. Najdu ji s Martinem, takže raději předstírám, že jsem si jich nevšiml, ostatně Karolína by můj zájem neocenila. Snaží se dělat dojem a k tomu se prý přátelé nehodí.

     Vyjedu nahoru a na sjezd opět nepospíchám, rozhlížím se po krajině a zalituju, že se prostě nemůžu sebrat, zmizet z přeplněné sjezdovky a toulat se přírodou, ale to bych slyšel od Karolíny ještě hodně dlouho. S povzdechem se vydám na pomalý sestup.

     Sotva zastavím, přižene se ke mně Karolína.

     „Pozval mě na večeři k nim na chatu, budou tam ještě jeho kamarádi.“ Oči jí září. „Prý můžeš jít taky, kdybys chtěl.“

„Dík, nechci. Jdeš zase za ním?“

„Ne, už odešel.“

„Přišel sem jenom za tebou?“

„Ráda bych řekla ano, ale předtím mi nepřišlo, že by měl takový zájem, aby mě vyhlížel. To je jedno.“ Pokrčí rameny.

„Chceš lyžovat?“

„Jasně,“ přikývne.

     Společně zdoláme jednou sjezdovku a já si dám jedno kolo pauzu. Dostal jsem žízeň, takže se rozhlížím po možnostech občerstvení. Nahlédnu do menu vyvěšeného před příjemně vyhlížející restaurací s velkou terasou, kde postávají lidé, které lyžování také zmohlo a které částky na lístku neodradili. První podmínku bych splnil, druhou ne. Nechci dát za kávu tolik, co jinde za celý oběd. Než se otočím, abych prozkoumal nabídku u podstatně méně lákavě vyhlížejících stánků či spíše budek poblíž sjezdovky, zaslechnu smích. Na terasu restaurace vyjde skupinka, do které patří i muž v černohnědé kombinéze. Pohybuje se opravdu elegantně. Na dálku mu nevidím do tváře, ale dvě ženy, okolo kterých právě prošel, se za ním otočí. Karolína by si na mém místě nelámala hlavu se svým rozpočtem, objednala by si jednu z těch drahých káv a šla si ho prohlédnout. Já ne. Nemám na to nervy a jsem příliš nesmělý. Proto si ona užívá života a já jím jen proplouvám, ačkoli si nemůžu stěžovat. Nežiju si špatně, jen postrádám zážitky, na které bych chtěl vzpomínat, a občas se cítím víc sám, než si chci přiznat. Na druhou stranu, co bych získal, kdybych šel dovnitř? Jaká je šance, že muž v černohnědé kombinéze patří do čtyřprocentní menšiny a rozuměli bychom si spolu? Dá se na to pohlížet ale i tak, že když to člověk nezkusí, nemůže vědět, přesto docela spokojeně vykročím směrem ke stánkům. U jednoho z nich si koupím limonádu a čekám na Karolínu, která už musela buď projet, nebo zase někoho potkala, protože jinak by měla být dávno dole.

     Dopiju nápoj nevalné chuti a Karolína pořád nikde. S povzdechem se vydám k odpadnímu koši. Ještě jednou se ohlédnu k lanovce, abych ji náhodou nepromeškal, a díky tomu do někoho vrazím. Vysoká blondýna s modrýma očima jako vystřižená z módních časopisů. Omluvím se jí, ona se jen ušklíbne a beze slova pokračuje dál směrem k restauraci, kde na ni zavolá někdo z party kolem muže v kombinéze. Napadne mě legrační myšlenka, že být tohle román, už na sjezdovce by se naše oči setkaly, zamiloval bych se do něho na první pohled a právě bych se užíral tím, že jsem se před ním předvedl jako špatný lyžař a nemehlo. Naštěstí realita postrádá barvitost, takže on si mě ani nevšiml a já zůstávám v klidu. 

     „Kdo to byl?“ objeví se náhle vedle mě Karolína.

„Jak to mám vědět? Vrazil jsem do ní.“

„Ty jsi trouba. Mohl ses seznámit. Byla celkem hezká.“

„Nerad se seznamuju s lidmi, kteří se na mě dívají z patra.“

„Všichni lidi jsou cizí, než se stanou známými.“

„Přeskočila si zbytek mého souvětí.“

„A jeden důležitý fakt, co?“ ušklíbne se.

„Jaký?“

„Ale nic, pojď, dáme ještě pár kol do oběda.“