3. část

     Blbec! Opřu se o hůlky v předklonu a ještě se trochu klepu, jak jsem se lekl. Na přecpané sjezdovce mi vjel do cesty nějaký kluk na skateboardu, neměl jsem jinou možnost, než do něho narazit, nebo sjet do lesa podél sjezdovky. Křoví a stromy si s lyžemi moc nerozumí, takže jsem rád, že se mi podařilo zastavit sice s četnými odřeninami a modřinami, ale na nohou. Odepnu lyže a pomalu se začnu šplhat zpět. Ne, že bych v příštích deseti letech toužil vidět sjezdovku, ale dolů se můžu dostat jen po ní nebo zarostlým lesem a tím se mi lyže táhnout nechce. Před sebou už vidím míhající se postavy.

     Toužebně se rozhlédnu, jestli bych se přeci jen dolů nedostal jinak než na lyžích, když vedle mě někdo zastaví.

     „Krisi?“

Rik. V podstatě jsem rád, že ho vidím, jenom by to mohlo být v jiné situaci, než když vylezu z roští a podle toho vypadám.

„Ahoj.“

„Jsi v pořádku?“

„Ano.“

„Viděl jsem se shora, jak ti vjel do cesty. Dojedeš dolů?“

„Budu muset.“ Zase ale na druhou stranu ten jeho vážný a starostlivý pohled se mi líbí, i skutečnost, že viděl další ukázku mého lyžařského umění, vedle toho pozbývá významu.

     Společně sjedeme dolů a Rik mě pozve na kávu. Nepřijímej, co nemůžeš vrátit. Jenomže už u něj bydlíme, v podstatě nás i živí, sice jsem se snažil Karolínu přesvědčit, že bychom mu měli něco zaplatit, ale striktně můj návrh zamítla, takže jedno kafe už to asi nevytrhne. Hlavním důvodem, proč přijmu jeho nabídku, ovšem je, že se mi s ním ještě nechce loučit.

     Dřív, než se dostaneme do restaurace, narazíme na Karolínu, která měla vyjet lanovkou hned za mnou, ale jaksi se zapomněla s neznámým špinavým blonďákem, který, jak se ukáže, patří k Rikově partě. Předpokládám, že tím moje chvilka s Rikem skončila a blonďák také hned projeví chuť jít s námi, ale k mému velkému překvapení ho Karolína vybídne, aby ji raději doprovodil na svah. Neodmítne, takže pokračujeme dál sami.

     Radost mi vydrží jen krátce, protože v restauraci narazíme na blondýnu, se kterou jsem se setkal u stánku, a ta se obejít bez Rika odmítá. Přisedne si k nám a nezavře pusu. Taky dobře. Jedna platonická láska stačí. Při dobré kávě a v teple ze mě šok brzy vyprchá a po půl hodině se s nimi rozloučím, přesněji jenom s Rikem, protože blondýna mě ignoruje. Venku se chystám zavolat Karolíně, že se vracím na chatu. Dřív, než stihnu vůbec vytáhnout mobil, se ke mně odněkud přiřítí, jako kdyby čekala, až vyjdu ven.

     „Tak co?“ zeptá se.

„Co co?“ odpovím nechápavě.

„Co Rik?“

„Co by? Baví se s tou blondýnou nebo spíš ona s ním.“

„Celou dobu?“

„Jo, ta holka nezavře pusu. Jdu zpátky.“

„Počkej na mě. Hned jsem zpátky.“ Nečeká na souhlas a rovnou si to zamíří do restaurace. Za chvilku se vrátí.

     „Co to mělo znamenat?“ neudržím zvědavost na uzdě.

„Překvápko. Zatím mi řekni, kde si dnes narazil na Rika.“ A tak se nic nedozvím a cestou zpět jí líčím dnešní lyžařský úspěch.

 

     Protože se mnou Karolína vyrazila na běžky bez smlouvání a reptání, smiluju se nad ní a zkrátím trasu. Nijak zvlášť to neocení a na konci prohlásí, že jen blázni a obětaví přátelé chodí na běžky. Nemůžu si pomoct, její prohlášení v kombinaci s vážným výrazem mě rozesměje, za což se mi pomstí dobře mířenou ranou sněhovou koulí. Rozpoutá tím krátkou, leč urputnou sněhovou bitvu, kterou přeruší až hlahol hlasů. Sbalíme své věci a vytratíme se dřív, než skupinka za námi dorazí.

 

     Dopřeju si dlouhou sprchu, a když sejdu do kuchyně, zastihnu Karolínu v horečnaté činnosti. Na můj dotaz odpoví, že připravuje chlebíčky.

     „Proč?“

„Pro návštěvu, ne?“ To už mi začíná svítat.

„Kdo všechno přijde?“

„Ta bloncka byla hrozně vlezlá, nepodařilo se mi ji odpálkovat, takže nakonec asi celá parta.“

„Nevadí. Třeba bude zábava.“

Nevěřícně se na mě podívá. „Nemáš horečku?“

„Ne.“ Raději začnu na veku mazat pomazánkové máslo, aby se nevyptávala dál. Nemůžu jí svěřit, že jsem sice v Rikově společnosti rád, ale mám z ní strach.

 

     Po šesté zastaví před chatou první auto a za ním ještě dvě. Vystoupí z nich deset lidí a mě při pohledu na tác chlebíčků, sice velký ale pouze jeden, napadne, jestli to Karolína nepodcenila. Vzápětí ale při špionáži u okna zjistím, že v každém autě se skrývá poměrně dost zásob, které právě naši hosté začali vykládat. Karolína spěchá otevřít, já se z toho dobře necítím, nerad žiju na cizí účet, ale co jsem mohl čekat, když jsem kývnul na dovolenou s Karolínou. Připojím se k ní, abych návštěvu pak nemusel zdravit sólo. Takhle se chová dospělý člověk. Ach jo. Dostanu svůj příděl krabic s jídlem, nechápu, jak to všechno chtějí sníst, a odnesu je do kuchyně, kde mě už Karolína řídí, kam co mám dát. Neprotestuju, raději připravovat pohoštění než bavit hosty. Brzy za námi přijde i Rik a nabízí pomoc, toho však Karolína se smíchem vyžene s tím, ať si užívá, že je tu host. Sama pak podnosy a talíře odnáší do místnosti s krbem, kde se všichni usadili. Docela příjemná brunetka nám přijde pomoc uvařit kávu a čaj a tu už Karolína nevyžene. Během chvíle jsou všichni zásobeni pitím a jídlem a zábava se rozproudí. Kromě blondýny ještě dva či tři lidé jsou podobně namyšlení, ale zbytek se chová přátelsky, přesto se do zábavy moc nezapojuju. Nemám k věcem, o kterých se baví, co říct, Karolína také ne, ale jí to na rozdíl ode mě vůbec nevadí a nějak na sebe ke své spokojenosti upoutá většinu pozornosti, což blondýna špatně nese. Jak čas utíká, dostanou se napořád dne i lechtivější témata, ke kterým nemám už vůbec žádný příspěvek. Navíc mi připadá, že je na mně moje nezkušenosti přímo vidět. Naštěstí si nikdo nevšímá, že k zábavě nijak nepřispívám. Jak sedím a poslouchám ostatní, můj pohled se střetne s Rikovým. Zamyšleně mě pozoruje, jemu ale jeho nepozornost k zábavě ostatních neprojde a hned do něj šťouchne brunetka, která nám pomáhala v kuchyni, a vtáhne ho do rozhovoru. Mě ovšem při pomyšlení, že zrovna Rik by se dovtípil příčiny, proč mlčím, poleje horkost. Nenápadně se vytratím, abych se v nočním chladu před chatou uklidnil. Blázním. Nadávám sám sobě. Nic na mně nemůže poznat, kdoví o čem přemýšlel. A i kdyby. Brzy odjedeme a už se s ním nepotkám.

     Zvonek nade dveřmi oznámí, že i někdo další si potřebuje provětrat hlavu. Rik se usměje.

     „Není zima na noční procházku bez bundy?“

„Je, ale nezdržím se a na chvíli se to dá.“

„Proč si odešel? Vadí ti téma?“

A je to tady. Teď z toho musím nějak ven. „Nevadí, jen si myslím, že některé věci mají zůstat mezi dvěma a ne jimi bavit lidi, které ani neznám.“ To znělo dobře, skoro jako bych toho druhého měl.

„Alkohol rozvazuje jazyk a zpomaluje mozek. Při takových sešlostech nemůžeš nic jiného čekat.“

„Asi ne. Ty ses k tomu ale taky nepřidal.“

„Chlubícím obdobím jsem si prošel v mladších letech, teď už souhlasím s tvým názorem. Když se ptají, zamluvím to, a protože nedávám do éteru nic pikantního, neptají se příliš často.“

„Já mám štěstí a neptají se mě vůbec,“ plácnu.

„Působíš příliš uzavřeně a odtažitě a lidi se dnes neradi namáhají. Když se nezdá, že se druhý hned chytne, raději ho ignorují.“

„Tak proč se se mnou bavíš?“

„A kdo řekl, že jsem líný?“ usměje se.

„Pravda. Co tě tedy vyhnalo ven?“

„Zvědavost. Rád bych se o tobě něco dozvěděl.“

„Jsem naprosto nezajímavý člověk se zvláštním odstínem pleti a téměř zapomenutým jménem.“

Zasměje se. „Zapomněl si dodat, člověk, který je se vším okolo své osoby hned hotový. Co tě baví? Kromě běžek.“

„To snad v dnešní době ani nemůžu přiznat.“

„Jen povídej.“

„Nemám žádné zajímavé koníčky, rád se toulám přírodou a čtu.“

„To pro ajťáka není zrovna typické.“

„Ne a ani bych se neoznačil za ajťáka. Sice mě to živí a celkem i baví, ale tenhle obor mi vybrali spíše rodiče než já sám. Na gymplu jsem nevěděl kam dál a jim se zdál tenhle obor celkem perspektivní, takže jsem poslechl.“

„Lituješ?“

„Ne.“

„Kde jsi studoval?“

„V Brně.“

„Velkoměstský venkov.“

„To sedí, jsem rád, že jsem nešel do Prahy, nikdy mi moc neseděla.“

„Člověk si zvykne. Já tomu sice moc nevěřil, když jsem tam přišel na výšku, ale s kamarády jsme prolezli kdeco a rychle jsem si zvykl. Svého času mi vyhovovalo, že se tam stále něco děje a je kam jít.“

„Ne nadarmo se říká, že člověk je tvor přizpůsobivý.“

„To teda.“

„Hej vy dva, co tady schůzujete?“ ozve se do zvonění zvonku hlas blondýny, která mě tentokrát úplně neignoruje.

„Nabíráme vzduch a ostrovtip, za chvíli se vrátíme,“ odpoví Rik a blondýna kupodivu zapluje dovnitř.

„Půjdeme?“ zeptá se Rik.

„Když půjdeš sám, bude to stačit.“

Položí mi ruku na rameno. „Z toho se nevykroutíš,“ s tím otevře vchodové dveře a dá mi přednost.     

     Ještě když si sednu mezi ostatní, cítím teplo jeho ruky. Jaké by to bylo, kdybych se do něho zamiloval a kdyby to byla láska vzájemná? Možná bychom dál venku pozorovali noční oblohu. Možná. Nezamiloval jsem se. A on už vůbec ne. Nač o tom přemýšlet? Vzbuzuje to jen marnou a proto hořkou touhu.

     Do půlnoci nechybí mnoho a po ní se všichni zvednou k odchodu.

     „Jak se ti líbila návštěva?“ zeptá se Karolína, když hosty vyprovodíme.

„Docela ano. A tobě?“

Karolína se spokojeně usměje. „Podle plánu.“

„Ten blonďák?“

„Blonďák je fajn, ale mám trochu větší cíle, nech se překvapit.“ V tuto chvíli mě Karolíniny cíle nijak zvlášť nezajímají, takže se dál neptám a raději se znovu promítám společné chvíle s Rikem.

 

     Nechávám si padat sněhové vločky do tváře a přemýšlím, co dnes podniknu. Na sjezdovku nejdu ani náhodou. Na běžky se mi nechce, ale sedět celý den na chatě také ne. Možná procházka?

     „Vymyslel si něco?“ zeptá se Karolína, která zrovna vyšla ven s hrnkem kávy v ruce. Oklepe se, jak se do ní zakousne zima.

„Ani ne, asi půjdu na procházku.“

„Na procházku? V tomhle počasí? Jsi cvok.“ Rozhodnu se to nekomentovat, pokud někde zapadnu, tak jí dám třeba za pravdu.

„Co plánuješ ty?“

„Mám s Liborem spicha na sjezdovce.“

„S Liborem?“

„Tím blonďákem,“ napoví mi.

„Tak si to užij.“

Uchichtne se. „Jestli jako já plánuje, že na sjezdovce moc času nestrávíme, tak si to určitě užiju.“ Odkývnu to s tím, že nemusím vědět, co se za těmi slovy skrývá.

 

     Jak se daří Karolíně s jejími plány, můžu jen hádat, já těch svých po půl hodině docela lituju.

     Vyšel jsem po projeté cestě, ale pak mě napadlo vylézt na jeden z kopců a rozhlédnout se. V hustém lese nebylo moc sněhu, dokonce se mi šlo lépe než na kluzké cestě, jenomže jsem ztratil směr, protože jsem kopec přes koruny stromů neviděl, a dostal se k němu z jiné strany, než jsem původně zamýšlel. To by samo o sobě nevadilo, ale došlo mi, že pokud se budu vracet opět lesem, snadno můžu minout cestu a v tom případě budu mít problém dostat se zpět k chatě. Rozhodl jsem se tedy, že to vezmu přes zasněženou pláň, na jejíž druhé straně jsem z kopce viděl cestu. Tušil jsem, tady už bude sněhu víc, ale že mi bude sahat až nad kolena ne.

     Na chvíli se zastavím. Navzdory zimě se potím. Chtělo by to lepší kondičku. Cesta ale musí být už blízko. Směr držím dobrý, nedá se to splést. Nohy protestují, ale raději pokračuju dál, abych neprochladl.

     Nedívám se na hodinky, ale mám pocit, že se sněhem vleču věčnost a cesta nikde. Nemohl jsem se přeci jen splést? Určitě ne! Stejně se mi ale trochu sevře žaludek. Konečně! Na cestu doslova vpadnu. Když se podívám za sebe, obdivuju tunel, který jsem vytvořil, ovšem jen pár chvil, než si všimnu, že se začíná šeřit. Rychle vyrazím dál, protože netuším, jak daleko to mám k chatě, brzy zase ale zpomalím, všechno mě bolí, to bych ještě překonal, ale dvakrát jsem uklouzl a málem skončil na zemi, takže zvolím opatrnější tempo.

     Znovu začíná sněžit. Zvednu hlavu k obloze, a jak mě sněhové vločky hladí po tváři, cítím se naprosto spokojeně. Zmizely životní neúspěchy včetně toho největšího, že jsem sám. Nevadí mi ani to, že je tma a já v podstatě netuším, kde jsem. Spokojeně kráčím dál.

     Už z dálky vidím před osvětlenou chatou přecházet osamělou postavu.

     „Sakra! Kde jsi? Víš, jak tady trnu?“ soptí Karolína.

„Promiň. Trochu jsem pobloudil. Myslel jsem si, že plníš plány, jinak bych zavolal.“

„Už jsem se chystala, že tě s Rikem půjdeme hledat.“

„On tady supluje horskou službu? Doufám, že si mu nevolala.“

„Ne, ale horské službě jsem nechtěla vypravovat, že se můj rádoby dospělý kamarád neumí včas vrátit z pitomé procházky.“

„Proč jsi mi nezavolala?“

„Tak se podívej na telefon.“

Volala desetkrát. „Dobře, opravdu se omlouvám. Neslyšel jsem zvonění. Aspoň že jsi nevolala Rikovi, určitě by nebyl nadšený záchrannou akcí.“

„No…“

„Co?“ zeptám se příliš prudce, aby to nebylo nápadné. Však také Karolína okamžitě zbystří.

„Volala. Řekla jsem mu, že mám o tebe strach, protože ses ještě nevrátil. Dohodli jsme se, že když se neobjevíš do hodiny, zavolám znovu. A proč ti to tak vadí?“

„Protože nerad vypadám jako trotl před cizími lidmi.“

Karolína se uchichtne. „Zvlášť před hezkými lidmi, viď? Ale co naděláš, když trotl jsi.“

„Nech si toho. Dorazil jsem zpět sice později, než jsem plánoval, ale v pořádku.“

Další duchaplnou rozmluvu přeruší přijíždějící vůz. Naštvaně se podívám na Karolínu, která se tváří pobaveně.

     „Takže se záchranná akce nekoná?“ zeptá se Rik, když vystoupí.

„Ne, Karolína jen trpěla přehnanou starostlivostí.“

„Zase tak přehnanou asi ne, vypadáš jako sněhulák,“ odpoví pobaveně. A Karolína, potvora jedna, se směje.

„Omluvte mě, jdu se převléknout.“ Takticky opustím pole.

     Vyhřátý teplou vodou a v suchém po čtvrt hodině seběhnu do kuchyně, abych se podíval po něčem k jídlu. Přivítá mě krásná vůně. Odmítám Karolíně dopřát tu radost, abych se zeptal, z čeho se line. Raději si uvařím čaj a otevřu lednici.

     „Nic nejez, vařím večeři,“ ozve se Karolína.

„Ty?“

„A kdo jiný?“

„No, pokud si dobře pamatuju, vždycky všechny ujišťuješ, že pro vaření ses nenarodila a pro nikoho vařit nebudeš.“

„Ty neznáš pořekadlo o výjimkách?“

„Znám.“

„Tak vidíš.“

„A co to je za výjimku?“

„Vidíš?“ otočí se na Rika. „A s ním já se přátelím a ještě mu připravuju večeři.“

„Jak dlouho se známe?“ přeruším její lamentování.

„Počty mi nikdy nešly, asi dvacet let, proč se ptáš?“

„A kolikrát jsi mi za tu dobu připravila teplou večeři?“

„Náhodou,“ začne se hájit, „občas…“

„Jsi mi namazala chleba, to ano,“ doplním. „Tak se nediv, že se ptám.“

Rik naši debatu pobaveně poslouchá. Karolína si povzdechne. „No dobře, dobře. Není to u mě úplně obvyklé, tak si toho važte a dost o tom.“ Vždycky si umí poradit. Protože mě vůně od sporáku lákají podstatně více než studená kuchyně, poslechnu a sednu si se svým čajem za stůl. Rik si přisedne.

     „Kde jsi byl?“ zeptá se.

„Vůbec netuším. Chtěl jsem vyjít na jeden kopec, abych se rozhlédl, což se mi podařilo, ale trvalo mi pak déle, než jsem se dostal na cestu.“ Podařilo se mi vyhnout se slovům, jako ztratil a zapadl. Rik se jen usměje. Asi si ta správná slova domyslel.

„Hej, neseďte a někdo připravte rýži,“ zavelí Karolína. „Závidí, že si povídáme, zatímco ona vaří,“ pošeptám, aby mě neslyšela, a chci se zvednout. Rik mě předejde. „Seď. Tuším, že toho máš dneska dost.“

„Jen ho nelituj,“ ozve se okamžitě Karolína.

Neposlechne ji a tak se jen dívám, jak připravují večeři. O půl hodiny později můžu ještě dodat, že skvělou večeři. Sotva dojíme, ozve se klepání.

     „Konečně,“ prohlásí Karolína a jde otevřít. Vrátí se s Liborem, který nás pozdraví, ale větší pozornost věnuje hrncům. Uvaříme si s Rikem kávu a přesuneme se ke krbu. Čekám, že nás ti dva budou následovat, ale kdepak. Najednou si s Rikem připadám nesměle. Tohle přece není rande! Rik vypadá naprosto klidně. Plameny ohně, do kterého se dívá, mu tančí v očích. Museli ho zapálit, když jsem byl nahoře. Stačilo by se trochu naklonit, natáhnout ruku a mohl bych se dotknout jeho dohladka oholené tváře, prstem objet konturu rtů. Jen bych musel být někým jiným. Já si netroufnu. Možná si to jen představuju, ale mám pocit, že v této chvíli by mi to dovolil. A přece nedokážu zvednout ruku. Pak ten okamžik mine. Zase jsme dva lidé, kteří se na pár dní stýkali, a brzy si každý půjde po svém.  

     „ Krisi, co přesně děláš? Mluvil jsi o programech pro malé firmy.“

Popíši mu obsah své práce, na mnoho věcí se ještě vyptá. Pak se usměje. „Díky za informace. Musím už jít, zítra odjíždím. Užijte si dovolenou.“ Jen přikývnu a vyprovodím ho k autu. Až venku se zmůžu, abych mu znovu ještě jednou za všechno poděkoval, popřál hezké svátky a šťastný nový rok a ještě se ho zeptám, jestli se nechce rozloučit s Karolínou, v hloupé snaze s ním být pár minut navíc. Z naivity jsem nejspíš stále ještě nevyrostl. Jen zavrtí hlavou, prý ji nebude rušit, protože Libor také zítra odjíždí, a později jí napíše. V tu chvíli Karolíně závidím. Musím to vzít z lepší stránky. Aspoň o něm od Karolíny ještě uslyším. I když nepotřebuju vědět například to, že se žení, a podobně.

     Dívám se, jak odjíždí. Jdu si lehnout a v noci ocením, že jsem si vybral pokoj co nejdál od Karolíniny ložnice. Přesto za mou mizernou noc ona a její radovánky nemohou.

 

     Další den strávím na běžkách, protože mě lepší program nenapadne a večer si sbalím věci. Docela se těším domů.