4. část - konec

     Dívám se z okna bytu. Už dlouho jsem se necítil sám. Zvednu hlavu k hodinám. Osm. Co dělá Rik? Nejspíš se chystá na nějaký vánoční večírek nebo se na něm už baví. Každý netráví sobotní večer sledováním života za oknem panelákového bytu. Čekal jsem, že se o něm Karolína zmíní, ale nestalo se. Dokonce se mi zdá, že se jakémukoliv rozhovoru o něm úmyslně vyhýbá.

     Zítra odjíždím k rodičům. Po pár dnech si budeme lézt na nervy, ale aspoň budu mít společnost. Zdržím se do šestadvacátého a pak se vrátím, abych se vyhnul řečem, kam se chystám na Silvestra a ať nesedím doma. Do práce bych nemusel, ale zajdu se tam podívat, protože v malém bytě nevydržím nepřetržitě několik dnů. Vyrůstal jsem ve velkém rodinném domě a na stísněný prostor bytu jsem si nikdy nezvykl.

 

     V kanceláři, o kterou se dělím s kolegou, mě čeká stůl posetý lístečky, co kdo potřebuje.  Nikdy jiný dnes nepřišel a jsem za to celkem rád. V tichu se mi lépe soustředí a do oběda stihnu vyřídit dost věcí. Ve dvanáct si ohřeju v mini kuchyňce oběd, který jsem si s sebou přinesl. Mamka měla zase jednou pocit, že bych mohl zemřít hlady. Nehádal jsem se s ní, protože vaří výborně. 

     Chystám se zrovna vrátit k práci, když zazvoní mobil a já skoro nadskočím leknutím.

     „Krisi? Kde vězíš? Stepuju před tvým bytem,“ ozve se naštvaně Karolína.

„V práci. Pro tvou informaci je pracovní den.“

„No jo. To jsem si mohla myslet. Za chvíli jsem u tebe. Předpokládám, že navzdory pracovnímu dnu jsi jediný cvok, který dorazil.“ Ani nečeká na odpověď a zavěsí. Usměju se. Karolína zná mé lepší i horší stránky.

 

    Otevřu jí vchodové dveře. „Pojď dál.“

„Sám, co?“ neopustí si, když na vysokých podpatcích a v dlouhém kabátě elegantním vpluje dovnitř.

„To víš.“

„Aspoň si v klidu popovídáme,“ dodá smířlivějším tónem.

„O čem?“

„O Silvestru. Rik nás pozval. Musíš se tam aspoň ukázat.“

„Karolíno, pozval tebe, ani si nevšimne, že tam nejsem.“

Usměje se. „Tuhle odpověď jsem čekala. Takže to uděláme tak. Řeknu Rikovi, že jsi nesmělý a neumíš se bavit, proto nechceš přijít.“

„Proč mu prostě nemůžeš jen říct, že nechci přijít?“

„Kvůli tobě. Odmítnout pozvání bez důvodu do lidí jako je Rik, není z hlediska budoucnosti vhodné. Tím spíš ne pro někoho, kdo sedí ve firmě, která už nějakou dobu jede spíše ze setrvačnosti. Musím to nějak vysvětlit.“

Povzdechnu si. „Tak si aspoň vymysli něco jiného. Když tak myslíš na mé dobro, tak si uvědom, že nedostatek sebevědomí a stydlivost by mi u případného šéfa taky neprospěly.“

„Vidím, že ses ode mě už něčemu přiučil. Líbí se Rik?“

„Co je to za otázku?“

„Normální. Neznám tvůj vkus na muže.“

„Já ti něco řeknu, ty mu to povíš a budu mít z ostudy kabát.“

„No dovol. Některé věci dál nepouštím.“

„To ti nikdo nebere, ale tuhle by si dál klidně pustila.“

„Takže mi to neřekneš?“

„Ne.“

„Jsi hrozný. Stejně jsem si z devadesáti procent jistá, že ano.“

„Karolíno, jaký má tahle debata význam? Podívej, s Rikem jsme se rozloučili na chatě, kdyby mě chtěl znovu vidět, řekl by si o číslo, místo toho jen prohlásil, že zavolá tobě. Je od něho hezké, že mě také pozval, ale nic víc než zdvořilost bych v tom nehledal.“

„Štve tě to?“

„Co?“

„Že nechtěl číslo.“

„Proč by mělo? Nemůžu nikoho nutit, aby se mnou byl v kontaktu, a sám bych si mu netroufl zavolat nebo napsat, kdybych na něj číslo měl. Sama si to řekla. Stydím se.“ Ne, neštve mě to, ale mrzí. Myslel jsem si, že jsme si docela rozuměli. Asi ne.

     Karolína sáhne do kabelky a vytáhne mobil. Chce mi dát číslo? Mám si ho vzít? Ona si ale telefon přiloží k uchu. Sakra! „Karolíno, ne!“ Pozdě. Ozve se mužský hlas.

„Ahoj, máš chvilku?“ Odpověď neslyším. „Kris, tvrdí, že ho zveš jen ze slušnosti kvůli mně, je to pravda?“ pokračuje vzápětí dál. Nejraději bych se hanbou propadl. „Dám ti ho.“ Odmítavě zvednu obě ruce, ale přistrčí mi telefon k uchu.

„Krisi?“
„Ahoj.“

„Klidně přijď. Musím končit, mám jednání. Uvidíme se na večírku.“

„Měj se.“

„Ty taky.“

Mluvil sice přátelsky, ale nemůžu se zbavit dojmu, že s odstupem a… jakoby musel.

„Takže?“ zeptá se Karolína.

„Jestli mě to mělo přesvědčit, tak nepřesvědčilo.“

„Budeš o tom přemýšlet?“

Neochotně přikývnu.

 

     Budík? Večer jsem ho přeci nenatahoval. Prudce se posadím. Mobil. Karolína. S ranní šikovností se mi ho podaří vzít až na druhý pokus.

     „Jsi v práci?“

„Ne, doma. Už mám dovolenou.“

„Fajn, podívej se do novin.“

„Do kterých? Stejně si je budu muset dojít nejdřív koupit.“

„Víš co? Uvař mi zatím kafe, přijdu za tebou.“

„Dobře.“

     Co se může dít tak důležitého? No, ať je to, co chce, brzy se to dozvím. Karolína bydlí blízko. Před půl rokem se přestěhovala z opačného konce města, což značně zvýšilo počet jejích návštěv. Do té doby častěji telefonovala.

     Vyhrabu se z postele a jdu se nasnídat. S vařením kávy zase tolik nepospíchám, tak rychlá není.

 

     Tentokrát se však skoro překoná. Ani ne za půl hodiny zazvoní u dveří se spokojeným úsměvem ve tváři. Netuším, jestli se mám spíše uklidnit nebo vyděsit. Odloží si kabát, napochoduje do mého malého obývacího pokoje, kam jsem jí už připravil kávu, posadí se, zaloví v kabelce a podá mi noviny. „Čti!“ S tím sáhne po hrnku s kávou.

     Zvědavě vezmu noviny a chystám se jim listovat, abych našel zdroj Karolínina zaujetí. Při pohledu na titulní stránku se zarazím. Novinové fotky obvykle za moc nestojí, ale Rikovi to i tak v obleku sluší. Začtu se do článku o rozšiřování firmy, kterou spoluvlastní, koupí málo nebo vůbec prosperujících firem, mezi nimiž nechybí ani ta má. Je to celkem přízračné. Konec romantických bludů. On šéf prosperující firmy. Já řadový zaměstnanec krachující firmy.

     „Fajn, takže se mám bát o svůj poslední plat?“

„Skeptiku. Měl bys spíše pracovat na vytváření nových kontaktů nebo lépe prohlubovat stávající. Navíc máš rozhodnuto o Silvestru. Pozvání od budoucího šéfa se neodmítá.“

„A ty si myslíš, že Rik chce prohlubovat kontakty se svými zaměstnanci? Navíc možná už bývalými, protože těžko říct co s námi zamýšlí.“

„Jsi materialista.“

„Ne, má milá, realista.“

„Ale na Silvestra jdeš.“

„Jo.“

 

     Rozhlížím se po pokoji, kterému dominuje velká postel. Vím, proč jsme sem přišli, ale přece ta postel působí… nějak uspěchaně. Za sebou zaslechnu kroky. Někdy jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych přeci jen někoho poznal a došlo na milování. Vždycky mi přišlo, že nedostatek zkušeností v mém věku by působil hodně trapně. Ale teď si s tím vůbec nedělám starosti. Rik mě zezadu obejme a jemnými polibky pokrývá můj krk. Přitisknu se k němu a trochu se podivím, že se nestydím. Náhle mi nic uspěchaného nepřipadá, naopak chci víc. Rukou mi zajede do vlasů a nakloní hlavu více do strany. Jeho polibky nabydou na intenzitě. Cítím horkost a podivnou potřebu čehosi. Otočí mě k sobě a naše rty se spojí. Opřu se o něj. Rukou mi zajede pod triko a hladí mě po zádech. Zachvěju se. Jaké to bude? Pak své rty oddálí a upřeně se na mě zadívá.

     „Krisi, spal si s mužem?“

Trhnu sebou. Ta otázka se sem nehodí. Vím, že bude následovat něco nepříjemného. Všechny hezké pocity zmizí a já zůstanu v jeho náruči ztuhlý obavou, ničeho si nevšimne a dál čeká na odpověď. Copak tolik záleží na zkušenostech, kdy ž se dva milují? Ale… nikdy nic takového neřekl.

     „Ne.“

„A se ženou?“

„Také ne.“

Poodstoupí ode mě. Najednou je mi bez tepla jeho těla zima.

„Proč? Ve tvém věku bych čekal nějaké zkušenosti.“

„Vadí to?“

„Ano, chci zkušeného partnera.“

Bolí to, strašně to bolí.

     Posadím se na posteli. Sen. Pitomý sen. Napůl ještě v polospánku se zvednu a v koupelně si opláchnu obličej studenou vodou. To mě probere.

     Nad kávou si znovu promítám svůj sen. Vlastně odpovídal realitě. Při našem posledním setkání se Rik hodně vyptával na firmu. Sháněl informace? Možná, ale spíše se choval přátelsky ze slušnosti a třeba i kvůli Karolíně. Na tom večírku mu půjdu z cesty. Karolína sice mluví o prohlubování známostí, ale příliš vlezlý zaměstnanec je podle mého pro šéfa horší varianta než málo známý. Přesto ukázat se tam musím, Karolína měla pravdu aspoň v tom, že pozvání od šéfa se neodmítá. Práci bych ve městě našel, ale v té současné mi všechno vyhovuje. Dojezdnost od bytu, pracovní náplň, kolegové, i když ty dvě poslední věci se s novým vedením mohou změnit. Pokud ne, nebo aspoň ne výrazně k horšímu, zůstal bych rád.

 

      S přípravami na večírek zrovna nepospíchám. Karolína se za celý včerejší den neozvala, takže možná mezitím potkala někoho zajímavého a já jsem se dostal mimo dosah jejích záchranářských snah. Vzhledem k tomu, že jsem byl nejspíš pozván jako její doprovod, nevím, jestli bych neměl v případě, že o sobě nedá vědět, raději zůstat doma, ale mohlo by to vypadat, že nestojím o pozvání. Sakra. Někdy bych Karolínu nejraději vystřelil na měsíc.

  

     Večírek má začít v sedm a v šest do mého bytu vtrhne jako uragán Karolína. Prý mi jde pomoc s přípravami.

      To, co bych sám zvládl nejdéle do půl hodiny, s ní trvá podstatně déle. Hádá se se mnou o každý kousek oblečení. Tenhle se nehodí kvůli tmavé naprosto nesilvestrovské barvě, tamten se jí zdá na můj věk příliš usedlý, další se barevně nehodí ke zbytku oblečení. Nejdřív mi s tím jde na nervy, ale pak si řeknu, že čím delší čas strávíme u šatníku, tím později dorazíme na večírek a do půlnoci je ještě pořád hodně daleko. Nakonec se ale výsledné zpoždění vyšplhá jen na hodinu.

 

     Vmísíme se mezi ostatní, zdá se, že většina ze zhruba čtyřiceti hostů se nezná, takže náš příchod proběhne bez povšimnutí. Karolína nesouhlasně špulí rty, zřejmě čekala něco jiného, mně to ale vyhovuje. Na druhé straně velkého sálu si všimnu Rika bavícího se s hosty. Podle svého předsevzetí se rozhlížím po stolu co nejdál od jeho. Karolíně se tato strategie nelíbí, což vyústí v dohady.

     „Krisi, nebudeme se schovávat.“

„Já ano, ty si dělej, co chceš.“ Všimnul jsem si, že Karolína nějak divně pohnula očima, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Teď to zopakuje a mně konečně dojde, že bych se měl otočit.

„Neruším?“ Rik. „Takže jste přišli.“ Nevypadá nadšeně. Spíš odměřeně. Karolína se tím nedá odradit.

„Pozval si nás, ne? Pokud si správně pamatuji tak osobně.“

Zaváhá. „Jistě. Přisednete si k nám?“ Dovtípím se, že osobní pozvání znamená víc než pozvánka a Karolína mu zřejmě chtěla připomenout, že k nám má větší povinnosti, to se jí nejspíš podařilo, ale Rik z toho radost nemá. Teď už bezpečně vím, že jsem sem chodit neměl. Taky mám pocit, že se řítíme do nepříjemností. Ledová atmosféra u stolu mi to potvrdí. Ledová ale jen vůči mně. S Karolínou se baví normálně, mě okázale ignorují. Nechytám se až do chvíle, kdy moje blonďatá známá z hor, která si servítky nejspíš nikdy nebere, prohodí cosi o lidech, kteří nemají soudnost a nacpou se všude. V tu chvíli konečně pochopím, odkud vítr vane. Nejraději bych Karolínu uškrtil.

     Začne hrát hudba a několik lidí od našeho stolu se zvedne, využiju situace a vytratím se také. Přímo do šatny.

     „Krisi? Co to děláš?“

„Můžeš třikrát a dneska na mě nemluv, bylo by to prvně, co se známe, kdy bych na tebe musel být sprostý.“

„O čem to mluvíš?“

„Víš o čem.“

„Počkej, vysvětlím to.“

„Nevím jak.“

„Rik je gay, když jsem se s ním víc seznámila, teda až po tom, co jsem u něj moc neuspěla, hodně mi tě v mnoha ohledech připomínal. Jednou jsme se bavili, jak těžké je v dnešní době nalézt někoho, kdo by za to stál, a já mu řekla o tobě. Domluvili jsme tu dovolenou na horách.“

„Počkej. Teď to na chvíli stopni. Rozumím tomu správně, že si mě vezla ukázat na hory cizímu chlapovi, aby se mohl rozhodnout, jestli se mu líbím a jsem přijatelný, a mně jako svému nejlepšímu příteli nebo aspoň rádoby příteli si o tom nic neřekla?“

„Nejel bys. Myslela jsem to dobře.“

„Musel jsem před ním vypadat jako idiot. Jak moc to byl jeho nápad? Nedonutila si ho do toho?“

„Ne, sám měl zájem tě poznat.“

„Ale tohle pozvání máš na svědomí ty. Nevím jak, ale v podstatě si ho donutila mě pozvat, že?“

Zrozpačití. „Ani tě pořádně nepoznal, nemůže o tobě říct, jestli se k sobě hodíte nebo ne.“

„Karolíno…“ Nedokážu pokračovat. Mávnu rukou, vezmu svůj kabát a odejdu.

 

     Doma si sednu na pohovku, zachumlám se do deky a pustím televizi, abych slyšel nějaký zvuk. Snažím se nepřemýšlet. Stačí pocit ponížení.

 

     Další dva dny volna rychle utečou, aspoň se během nich dostanu do provozuschopného stavu, ale do práce se mi nechce ani trochu. Za celou dobu jsem Karolíně nezvedl telefon, ani neodpověděl na esemesku.

 

     V práci vládne pozdvižení, noviny si přečetli všichni nebo se zpráva lavinovitě rozšířila. Okolo desáté se dozvíme, že na poledne se dostaví nové vedení a poví nám více o budoucnosti. Veronika z účtárny si neodpustí poznámku, že naše firma by se dostala z červených čísel jedině tehdy, kdyby se propustilo několik lidí, čímž vyvolá pozdvižení. Sám jsem si svou výpovědí docela jistý.

     Krátce před dvanáctou zastaví před firmou dvě luxusní auta a vystoupí několik lidí včetně Rika. Mají pro nás jen krátké sdělení. Firma pojede dál ale s menším počtem zaměstnanců. Rovnou také přečtou jména těch, kteří zůstanou. Mé jméno mezi nimi není. Dodají, že se rozhodli podle pracovních výsledků. Ostatní mohou hned opustit firmu.

     Před bytem potkám pošťačku, která mi předá doporučený dopis. Výpověď. No, aspoň to mám z jedné vody načisto. Nevadí mi tolik samotná výpověď ale důvod. Nemám přehnané sebevědomí, ale vím, že moje pracovní výsledky byly lepší než těch, kteří zůstali. Měl bych začít hledat práci, ale dnes nedokážu už vůbec nic. Jeden den sem, druhý tam…

 

     Večer zavolá Karolína. Tentokrát telefon zvednu. Už se na ni ani nezlobím. Pravda, bez jejích nápadů bych možná měl práci, ale vím, že mi chtěla jen pomoct.

     „Myslela jsem na tebe. Jak do dnes dopadlo?“ zeptá se.

„Dostal jsem výpověď kvůli pracovním výsledkům.“

„Ale ty jsi patřil mezi nejlepší, všechny těžké projekty si dělal ty.“

„Ano, ale nové vedení více ocenilo ty, kteří dělali jen pomocné práce. Co chceš dalšího slyšet?“

„Krisi, mě je to strašně moc líto, odpusť mi to. Prosím.“

„Odpustím, ale už to nikdy nedělej.“

„Nebudu. Co chceš teď dělat?“

„Hledat práci.“

„Poptám se, jestli chceš.“

„Dobře, ale Rika vynech.“

„To se neboj.“

 

     Karolína slib dodrží, a protože ona své společenské kontakty buduje zodpovědně už léta a jiné firmě připadají mé pracovní výsledky více než dobré, do týdne mám nové místo. Sám jsem nevěřil, že by to mohlo jít tak rychle, ale díky tomu se cítím mnohem lépe. Jeden samolibý blbce mi může…

 

    Podpis nové smlouvy oslavím svátečním obědem v restauraci a pozvu Karolínu.

     „Čekáš dlouho?“ zeptá se, když přiběhne s desetiminutovým zpožděním.

„Jako normálně.“

„Takže dlouho. Zdrželi mě v práci.“

„Jo.“

„Vhodná by byla záporná odpověď.“

„Vždycky říkáš, že chceš slyšet pravdu.“

„Na nic takového si nevzpomínám.“

„Ne?“

„Ne!“

„Určitě si to někdy říkala.“

„Využíváš toho, že si obvykle nepamatuju, co říkám.“

„Mám tuhle tvoji vlastnost rád.“

„Jasně, že jo, však se ti často hodí.“

Zasměju se. „Ale ne, čekám chvilku, jen tě zlobím.“

„Krisi, neotáčej se, měl si zase jednou šťastnou ruku při výběru, takže právě přišel Rik s dobře vypadajícím lehce prošedivělým čtyřicátníkem, který by stál za hřích.“

„Ty si nedáš pokoj. Každopádně utíkat nebudu.“

„Ještě aby. Přizvukuj, ano?“

Chci se zeptat, co tím myslí, ale rychle si dá ukazováček před ústa. A tak čekám.

     „Viděl jsi teď někdy Moniku?“ zeptá se po chvilce. Jakou Moniku? Pak mi dojde, na koho se ptá.

„Ne. Proč?“

„Hele, zdálo se mi to nebo si chvíli nevěděl, o kom mluvím?“

„Samozřejmě že věděl.“

„Jen aby. Sejde z očí, sejde z mysli. Zahlídla jsem ji včera, vypadala….“

„Jak?“

„Nevím, prostě šťastnou novomanželku si představuju jinak.“

„Možná prostě neměla dobrý den.“

„Třeba, ale tamtamy šeptají, že na tebe vzpomíná víc, než je zdrávo, a to chudák neví, že máš oči jen...“ Mrkne na mě. Netuším, co tím sleduje, ale hraju podle ní.

„Doufám, že jsi tamtamy nepodpořila novými informacemi.“

„Já? Jak bych mohla?“

„Lehce.“

Rik se svým doprovodem kolem nás přejdou a Rik se ohlédne, kývne Karolíně a střelí pohledem mým směrem. Počkám, až se dostanou z doslechu.

     „Proč se na mě díval?“

Karolína se usměje. „Krisi, neuraz se, ale jsi naivka. Chlapi jako Rik fungují všichni stejně. Oni odmítnout můžou, protože výběr je samozřejmě jejich právo, ale běda, když se odmítnutý tváří, že se nic neděje a dokonce se poohlídne někde jinde. Věř mi, že jeho bude to, co dnes slyšel, pěkně užírat. Tohle jediné na ně platí.“

„Karolíno, já… no zkrátka, kdyby to bývalo vyšlo, byl bych rád.“

„Nechceš mi tím naznačit, že ses do něho zakoukal?“

„Bylo mi s ním fajn, neříkám, že jsem se do něho přímo zamiloval…“

„Ale byl jsi tomu hodně blízko.“

„Ano.“

„Měla jsem ti vybrat někoho jiného, jenomže blbé je, že lidi jako Rik prostě mají své kouzlo, které většinou ti hodní a milí postrádají. On se mi zdál slušný.“

„V něčem jsi ale měla pravdu. Po Nickovi jsem prostě rezignoval a ani nepřemýšlel, že bych se pokoušel někoho hledat, a to bych měl. Možná nakonec zjistím, že je mi samotnému nejlépe, ale zatím nemám s čím srovnávat.“ Karolína přikývne. „Jenom vůbec nevím kde hledat. Do klubu se mi nechce, tam těžko potkám někoho, kdo žije jako já.“

„S tím souhlasím, potom se nabízí ještě seznamka, jenomže tam už jdeš s kůží na trh, nebo spoléhat na náhodu a to si v podstatě dělal doposud. Takže, i když se to s Rikem nepovedlo, pořád mi přijde nejjednodušší a nejelegantnější řešení rozhlížet se po známých. Nemusíš nikomu vypravovat, že někoho hledáš, nebo že jsi gay, jen se nechat seznamovat s novými lidmi.“

„Jenomže já žádné známé nemám.“

„Ale já o to víc.“

„Dobře, ale takové hledání bude také jen o náhodě, ne?“

„A není to vždycky o náhodě? Navíc nebude, nemyslím si, že tě budu honit po všech svých známých, ale holky se s kamarády gayi rády chlubí,“ vrhnu po ní zkoumavý pohled, „buď v klidu, odolala jsem. Takže to budeme směrovat tam, kde by nějaká možnost byla.“

Přikývnu. „Asi nic jiného nevymyslíme. Hlavně to, prosím tě, ber podle mých měřítek a ne podle svých.“

„Jak to myslíš?“

„Ty jsi krásná ženská a můžeš si klást vysoké nároky, ale já jsem obyčejný, takže někoho s Rikovým vzhledem neoslním.“

„Konečně po letech kompliment a ani si ho nemůžu vychutnat, protože tím zbytkem jsi mě naštval. Koukej se občas podívat do zrcadla, moulo. To, že na tebe nezabral heterosexuál Nick, nic neznamená a s Rikem to nebylo o vzhledu. Vypadáš dobře, zkus si občas všimnout, že po tobě kde jaká ženská pokukuje. Štíhlý kluk s něžnýma očima a upřímným a plachým pohledem je vždycky v kurzu a podle mého u obou pohlaví. Jenomže ty si nikoho nevšímáš.“

„Rik mi řekl něco podobného. O čem to s ním tedy bylo?“

„Řeknu to tak. S Rikem jsme se dohodli, že vás seznámím, a to, že si začal kopat za sebe a navíc tě vyhodil z práce, mě naštvalo, takže jsem si s ním šla popovídat. Než začneš protestovat, tak rovnou říkám, nešlo o tebe, ale o mě. Nikdo ze mě blázny dělat nebude. S tím Silvestrem to nebyla tak úplně moje vina, jak se zdálo. On neměl koule na to, aby mi na rovinu řekl, že nemá zájem. Kdyby to udělal, netáhla bych tě tam. Vyříkali jsme si to a on uznal chybu. Také jsem se ho zeptala, co se mu na tobě nezdálo. Podle mého na tobě není nic špatného, naopak, ale jsem ženská. Prý nic. Vypadáš dobře a příjemně se chováš, jenomže ten zmetek si od začátku myslel, že by to bylo takové to chození na tajno, s tím se mi samozřejmě před tím nepochlubil, ale pak to přehodnotil a prý mu došlo, že v tom případě bude vedle sebe potřebovat někoho se stejným společenským postavením a nemůže si dovolit chodit s vlastním zaměstnancem. Prostě si neměl tatínka, který by ti dal na firmu jako on. To je vše.“

S tímhle vysvětlením aspoň nemám tendenci chodit kanály.

„Zlobíš se na mě, že jsem se ho zeptala?“

„Ne, je dobře vědět, na čem člověk je, kdyby na mně bylo něco, co ostatní zahání, chtěl bych to vědět.“

„Takže jsme domluvení?“

„Ano.“

 

     Nechce se mi vstávat. Vůbec ne. A nemusím. V práci začínám až od příštího měsíce. Co budu dnes dělat? Bohatý program zrovna nemám. Vlastně vůbec žádný. Doufám, že se Karolíně podaří někoho objevit. Stačil by i kamarád, se kterým bych si mohl popovídat, někam vyrazit. Karolína je fajn, ale má svůj život a své zájmy a obvykle také nějaký objekt zájmu. Povzdechnu si. Čím to je, že o těchto věcech nikdy nepřemýšlím v pracovním zápřahu, ale jen když mám více volna? Jinak jsem sám docela spokojený. No nic. Nemá cenu dělat si dopředu plané naděje. Lenivá nálada zmizí. Vyhrabu se z postele a zamířím do koupelny.

     Piju čaj a dívám se z okna. Mrholí a fouká vítr. Takový ten den, kdy se člověku nechce z domu, čemuž odpovídá i množství chodců dole pode mnou. Hladovci, kteří už v sobotním ránu museli bezpodmínečně navštívit obchod s potravinami, o čemž svědčí tašky, které vlečou.

     Náhle se rozdrnčí zvonek. Že by někdo musel také nutně navštívit mě? Zvědavě se jdu podívat. Humor mě přejde ve chvíli, kdy otevřu dveře. Rik.

     „Ahoj, můžu s tebou mluvit?“

Po rozhovoru s Karolínou jsem ochotný ho vyslechnout a tak přikývnu a nechám ho vejít. Nic mu ale nenabídnu.

     „Vezmu to zkrátka. Přehnal jsem to a omlouvám se. Chceš se vrátit do firmy?“

„Ne, moje pracovní výsledky na to nestačí.“

„Dělal si dobré věci, kvůli tomu jsi výpověď nedostal, ale to víš.“

„Vím, že jsem dělal lepší věci než lidi, kteří zůstali, a tvoje konkurence to ví taky, takže místo nepotřebuju. Mám ho.“

„To celkem chápu. Dobře. Půjdu.“  Udělá několik kroků ke dveřím a pak se ještě otočí. „Kdo je Monika?“

„Poslouchat cizí hovory se nemá.“

Omluvně se usměje. „Nenapínej mě.“

„Bývalá sousedka.“

„Chodil si s ní?“

Usměju se. „Zase tak hodný nejsem. Možná ano, možná ne. Zapoj fantazii. Už bys měl jít, hledání někoho společensky přijatelného bude chvíli trvat, já mám trochu náročnější kritéria.“

Chce něco dodat, ale nakonec si to rozmyslí. Ono není co dodat.

„Měj se dobře,“ řekne ještě ode dveří.

„Ty taky.“ Myslím to upřímně, díky němu mám na hory vzpomínky, na které budu rád vzpomínat. Na to, co se stalo potom, raději zapomenu.

 

Konec.