1. část

     „Ne, tentokrát ne,“ rozhodně skočím Nathanovi do řeči dřív, než mě stihne seznámit se svým nejnovějším nápadem.

„Ale proč ne? Ještě o tom nic nevíš, aspoň si vyslechni návrh,“ naléhá podbízivým tónem a s výrazem, který jasně naznačuje, o co všechno přicházím, když odmítám. Prostě Nathan si svůj studijní obor vybral dobře, jako právník zabývající se obchodním právem bude mít jednou úspěch. Zlatý důl pro své zaměstnavatele, ale finanční kat pro toho, kdo se ocitne na druhé straně. Známe se řadu let a za tu dobu jsem se s ním vsadil mnohokrát a bezpečně vím, že to nikdy nedopadne dobře, ačkoli nabídka bývá zprvu vždycky lákavá, nějak se sázka vždycky zvrhne do něčeho, co se mi nakonec vůbec nelíbí. Nerad vzpomínám, jak jsem musel vypít panáka octa a zvracel a zvracel… raději zapomenout, nebo jsem musel jít bos dva kilometry, myslím, že mám dodnes odřené nohy, navíc, když jsem se konečně dostal domů, bylo mi tehdy patnáct, mamka si mě jen suše prohlédla a poznamenala i přes svou averzi ke sprostým slovům, že jsem blbec, v čemž měla naprostou pravdu. Potvrzuje to vůbec nejhorší zážitek, kdy mě Nathan donutil vlézt do údajně opuštěné zahrady, abych mu zjistil, jestli tam má tajnou schůzku jeho sestra se svým o dost starším přítelem, kterého jí neschvalovali rodiče. Pokud tam byla, tak nevím, jak se dokázala vyhnout asi největšímu psu, kterého jsem kdy viděl. Jeden pohled na něj stačil, abych na Nathanovu sestru zapomněl, a předvedl nejrychlejší sprint ve svém dosavadním životě. Potom, co jsem si zachránil život přelezením zdi a začal si stěžovat, mě Nathan přerušil a klidně se mě zeptal, jestli jsem viděl jeho sestru. Nikdy jsem neměl větší chuť mu jednu vrazit. Navíc jeho zájem o sestru nebyl podnícen upřímnou bratrskou péčí, jenom ji potřeboval vydírat, aby mu v době víkendové nepřítomnosti rodičů dovolila uspořádat v bytě večírek. Osobně nechápu, který cvok by si dával rande zrovna v téhle zahradě hrůzy. Podezříval jsem Nathana, že se prostě jen chtěl dívat, jak mě sežere pes. Abych se nedopustil trestného činu na svém kamarádovi, otočil jsem se a odešel. Nathan se pak několik příštích dnů choval kajícně a já mu jako vždy odpustil. Samozřejmě tu bylo i bezpočet menších, ale pro mou osobu nepříjemných, zážitků. Pravda, někdy se štěstí přiklonilo na moji stranu, ale přeci jen se Nathana nějak drželo více. Mockrát jsem si sliboval, že mu to jednou vrátím. Podařilo se mi to pouze jednou. Šel jsem kolem obchodu, který na první pohled vypadal velmi nenápadně. Vlastně kdyby neměl slovo „obchod“ v názvu, vůbec by mě nenapadlo, že se o obchod jedná. A právě to vzbudilo mou pozornost. Už jsem se tam chtěl podívat, když se otevřely dveře a vyšel muž, a než se dveře zavřely, všiml jsem si dlouhých regálů plných nejrůznějších hraček pro dospělé. Znovu jsem se podíval na obchod. Opravdu vypadal nenápadně. A v hlavě se mi zrodil plán. Nathan se vždycky tvářil, že o sexu ví úplně všechno a samozřejmě si prý i ledacos vyzkoušel a strašně rád se posmíval všem okolo. Podezříval jsem ho, že si vymýšlí. A teď se tedy ukáže. Dodnes se pamatuji na spokojený pocit, který se mě tehdy zmocnil. Vymyslel jsem si sázku, kterou jsem nemohl prohrát, ale hrdost Nathanovi nedovolí ji nepřijmout, a pak už jsem jen čekal na příhodné okolnosti. Kdo si počká, ten se dočká. Prohrál. Úkol pro něj byl jednoduchý. Půjde do mnou určeného obchodu, na hlavu si vezme dětskou čapku a dostane triko s nápisem „jsem panic“, a koupí věc umístěnou v regálu uprostřed místnosti. Netušil jsem, co přesně tam najde, ale na tom nezáleželo. Důležité bylo, že se jednalo o místo dobře viditelné z celého obchodu. Samozřejmě se nejvíc čertil kvůli tomu triku, o hlavním bodě mé pomsty nic netušil, ale jednou sázku přijal a hrdost mu nedovolovala se z toho vykroutit. Vzal si tedy svou výbavu a vyrazil. Já s napětím čekal venku. Za pár vteřin se vyřítil. Bledý a ve tváři zuřivý výraz. Očima cosi hledal. Spíš někoho. Vůbec jsem nepochyboval, že hledá mě, a že pokud se mu to podaří, nečeká mě nic dobrého. Rychle jsem se vytratil, tedy tak rychle jak jen mi to dovolovaly výbuchy smíchu. Měli jsme zrovna prázdniny, takže jsem se Nathanovi pár dní vyhýbal, aby ho přešel vztek, což netrvalo nijak dlouho, a celou tu dobu jsem se výborně bavil vzpomínkami. Ale to už jsou čtyři roky. Od té doby jsem mu nic neprovedl. Občas přemýšlím, jestli bych to neměl napravit. 

     Naposled zrovna před chvílí, když mi v této malé cukrárně, kam jsme zamířili po poslední přednášce, začal podsouvat další sázku. Zkřížím si ruce na prsou, pohodlně se opřu o opěradlo židle a odmítavě zavrtím hlavou. Nathan sedící naproti mně si přehodí nohu přes nohu, vezme sklenici ze stolku, trochu se napije džusu, potom sklenici elegantně a pomalu, aby si dopřál ještě pár okamžiků navíc k vymýšlení strategie vyjednávání, odloží a upře na mě modré oči s laskavým, přesvědčovacím výrazem, na který mu stejně nenalítnu. „Jednou z tebe bude notář, měl bys umět lidi vyslechnout, tohle je dobrý nácvik.“

„Kdo ví, co bude jednou, navíc umím lidi vyslechnout stejně dobře, jako je ty umíš přesvědčit o různých, pro ně nezdravých, skoro bych řekl, škodlivých sázkách. Vsadím se s tebou za podmínky, že když vyhraju, obdržím svoji odměnu, ale v opačném případě se nic dít nebude. Samozřejmě pokud prohraješ ty, vymyslím ti patřičný… no … něco,“ vrátím mu laskavý úsměv.

„To by nebyla sázka. Mám jiný nápad.“

„Byla. Svůj nápad mi ani nemusíš říkat.“

„Ale mám pro tebe bonus v případě výhry.“

„Jaký?“

„Když vyhraješ, vyjednám ti samostatný pokoj na kolejích.“ To je silný kalibr a Nathan to ví. Začne se usmívat ještě sebevědoměji. Nesnáším nedostatek soukromí na kolejích. Nathan, jako člen akademického senátu, má automaticky na kolejích nárok na jednolůžkový pokoj.

„Ty bys něco takového dokázal?“

„Jistě.“

„Tak proč si to neudělal dřív? To si říkáš přítel?“ řeknu vyčítavě, protože mu chci z tváře smazat ten nabubřelý výraz, kterým mi jde na nervy.

Přestane se usmívat a zvážní. „No, jde to až teď.  Požádali mě, abych se za náš ročník účastnil kolejní rady, víš.“

„Aha, za chvíli budeš mít těch funkcí tolik, že si je budeš muset začít psát, abys na žádnou nezapomněl.“

„Vraťme se k naší sázce.“

„Dobře, co se stane, když prohraju?“ zeptám se.

„Ještě ani nevíš, o co bychom se sázeli.“
„Nejdřív chci znát potenciální nebezpečí.“

„Aha. No, ten, kdo prohraje, bude mít vystoupení ve striptýzovém klubu,“ řekne jakoby nic.

„Nikdy.“

„Mysli na ten samostatný pokoj,“ našeptává mi. „Aspoň si vyslechni sázku.“

Povzdechnu si, natáhnu se pro svoji sklenici a během toho pokrčím rameny. Nathan ochotně spustí. „Šprt chce jít na předtermín k Tichému teroru. Vsázím se s tebou, že tu zkoušku neudělá.“

Udiveně se na něho povídám. Šprt je přezdívka jednoho našeho spolužáka, kterého zřejmě nikdy nikdo neviděl bez učebnice či odborné literatury od doby, kdy se naučil číst, pokud se s knihou už rovnou nenarodil. Každopádně tráví život učením. Vždy všechno umí, mezi jeho největší noční můry patří opakování zkoušky a horší než nejlepší ohodnocení. Tichý teror je profesor pověstný oblibou ve vyhazování ze zkoušek. Prostě mlčí, nechá oběť před sebou mluvit, pak položí několik zákeřných otázek a pošle ji s doporučením, ať se příště lépe připraví, pryč. Ovšem vyhodit chodící encyklopedii nebude ani pro něj nic snadného. Osobně bych vsadil, že zkoušku udělá. Cítím v tom nějakou lotrovinu. Šprta nikdy nikdo nevyhodil, ani z těch nejtěžších zkoušek, které dělal samozřejmě také v předtermínu. Tak co Nathan ví? Nebo na mě něco šije?  

„Vážně se chceš vsadit, že Šprta vyhodí?“

„Ano. A ty ten jednolůžkový pokoj nechceš?“

„Mám podmínku.“

„Jakou?“

„Ten jednolůžkový pokoj dostanu tak jako tak a vystupovat budeme oba. Ten kdo prohraje první.“

Nathan se zamračí. „Musím letět. Dám vědět. Měj se.“ Vyřítí se od stolu, jako kdyby hořelo. Jemu za zadkem. Usměju se. Malé vítězství, také vítězství. Vydám se pomalu na koleje. Večer se koná večírek. Neuškodí se před ním na chvíli natáhnout.      

 

      Na večírek dorazím trochu později. Opravdu jen trochu, přesto se kolem už motá pár spolustudentů v poněkud povznešenější náladě, hbitě se jim vyhnu, neboť kdo ví, kdy začnou zvracet a náhoda je mrcha. Od pohledu do odvážných výstřihů několika spolužaček mě vyruší Nathanův hlas.  

„Co máš dnes v plánu, Alexi?“ chce vědět.

„A víš, že ani nevím. Asi se půjdu podívat po nějaké společnosti,“ odpovím mu s úsměvem a nechám ho tam stát. Nic nepodnítí jeho ctižádost tolik, jako když má pocit, že prohrál. A já ten jednolůžkový pokoj chci, ale ne za cenu, že se u toho Nathan bude dobře bavit. Navíc dnes nemám náladu si s ním povídat, kdyby to totiž bylo naopak, ten pokoj bych mu rád zařídil jako příteli i bez nějaké hloupé sázky.

     Večírek se koná u jednoho kamaráda v domě jeho rodičů, pochopitelně nepřítomných. Projdu přízemím domu a vyjdu na zahradu. Mezitím se rozhlížím kolem. Takže společnost na večer nebo na noc? Holka nebo kluk? S klukem jsem byl jen jednou ze zvědavosti někdy na konci střední, ale proč si to nezopakovat? Asi ne. Tak trochu závidím zamilovaným dvojicím kolem sebe, připomínají mi něco, o čem nechci přemýšlet. Naštěstí pro mě hodně slečen hledá partnera jen pro dnešní večer. Nakonec si přisednu k jedné černovlásce. Brzy mi dojde, že jsem nezvolil dobře. Slečna do sebe láme panáky se zručností zkušeného alkoholika, brzy je pro jakoukoliv jinou zábavu nepoužitelná, a i když mi nabídne, abych s ní jel domů, odmítnu. Nechce se mi strávit noc tím, že jí budu dávat první pomoc. Po třech hodinách se zvednu a vyrazím domů, na ulici si všimnu blonďatého páru, který jde k autu. Nathan měl větší štěstí.

 

     Ve dvě hodiny ráno přijde esemeska. „Platí!“ Co tak najednou? No, couvnout nemůžu a ani nechci. Odpovím: „OK.“

 

     Za týden se konají předtermíny a v pátek Šprta poprvé v životě vyhodí ze zkoušky. Tak nějak jsem to čekal. Nathan se nesází, když nemá šanci vyhrát. 

 

     Brzy po sobotním obědě se ozve zvonění mobilu. Nathan.  Celý týden jsme se neviděli a trochu mě udivilo, že hned v pátek aspoň po telefonu nekomentoval své vítězství. Zřejmě ho něco zabavilo více, takže to odsunul až na dnešek. „Ahoj. Volám kvůli té sázce. Můj strýc má klub. Máš dnes čas? Zajeli bychom se tam podívat a zjistit, co a jak.“

„Dobře,“ odpovím hlasem mrtvého na vlastním pohřbu.

Zahihňá se. „Předběžně jsem to domluvil na třetí. Vyzvednu tě.“

„Dobře, nemusíš spěchat,“ poznamenám. Odložím mobil a jdu se na dvě hodiny natáhnout.

 

     Probudím se akorát včas, abych si dal sprchu, po které aspoň trochu obživnu a oblékl se. Pak se ozve se zvonek. Otevřít jde spolubydlící a vrátí se se vzkazem, že Nathan čeká v autě na kolejním parkovišti. Ještě si stáhnu vlasy do copu, aby mi nepoletovaly kolem hlavy, a sejdu dolů. Nathan se opírá se o auto, na sobě má bílé kalhoty a světle béžové triko, na očích tmavé brýle. Sám jsem si vzal podobné oblečení jenom v tmavých barvách.

     „Nevěděl jsem, že máš ve městě příbuzné. Proč bydlíš na kolejích?“ zeptám se ho, když vyjedeme.

„Nestraš, ještě to tak bydlet s příbuznými, navíc se moc nestýkáme.“

„Trocha dohledu by ti neškodila,“ pošťouchnu ho.

„Ty máš co říkat, nejsi o nic lepší.“

„Samozřejmě se mýlíš, vždycky jsem byl hodné dítě mimo dobu, kdy jsem byl s tebou,“ ušklíbnu se. Nathan se jen směje. Dorazíme k nenápadnému podniku. Uvnitř se to na první pohled neliší od jiných barů. Stoličky kolem baru, na ploše stolky, uprostřed pak pódium, nebo jak se tomu říká, schodiště těsně za vchodem vede k něčemu, co se nejvíce podobá lóžím v divadle. Nikdy jsem ve striptýzovém baru nebyl, ale tohle bych tady nečekal, nicméně moji pozornost upoutá něco jiného. Stěny zdobí fotky mužů. Nejedná se o akty. Jsou na nich muži, které můžete potkat na ulici, někteří pohlednější, jiní méně, přesto díky talentu fotografa má každá fotka svou osobitou krásu. Zatímco si prohlížím fotografie, Nathan se vydá hledat strýce. Po chvíli se vrátí asi s čtyřicetiletým mužem s hnědými nakrátko ostříhanými vlasy a hnědýma očima. Muž se představí jako Daniel. O naší sázce už ví. Pozve nás, ať se posadíme a podíváme se na zkoušku, která má za okamžik začít, potom odejde do zákulisí za pódiem. Nathan po mně hodí nejistý pohled a vybere stolek trochu dál od pódia, což mě překvapí. „Co se děje?“ zeptám se ho.

„No, něco jsem ti neřekl.“

„Co?“

„Tohle je striptýzový bar pro gaye.“

„No a co?“

Vytřeští na mě oči. „Tobě to nevadí?“ zeptá se.

„Ne, a proč by mělo? To je snad jedno, jestli se budu svlékat před ženami nebo muži, ne? Tobě to vadí? Neříkal jsi, že už jsi vyzkoušel všechno? Takže si byl určitě i s klukem, ne? A oblečený jste asi nebyli, co?“ provokuji ho. Místo Nathanovi odpovědi začne hrát hudba a objeví se první „účinkující“. Dívám se na jeho představení a marně si místo něho představuji sám sebe. Nenápadně se podívám po Nathanovi. I on se dívá, ale vypadá, že myslí na něco jiného. Postupně shlídneme ještě další tři zkoušky. Poté se vrátí Daniel.

„Tak jak se vám to líbilo?“ zeptá se nás a usmívá se.

„Líbilo, ale nebojíte se, že vám to tady budeme kazit?“ zeptám se docela klidně. Rozhodl jsem se, že z téhle prohrané sázky vyjdu proti Nathanovi nakonec vítězně. Pravda je, že mě inspirovalo jeho zvláštní chování před chvílí a překvapený výraz, který se mu objeví na tváři, mi napoví, že jsem zvolil správnou taktiku.

„Nemusíš se bát, budete příjemným osvěžením mezi profesionály a publikum to jistě ocení,“ sám si mě důkladně prohlíží, takže dojdu k závěru, že ´příjemné osvěžení´ právě zažívá sám, což jen posiluje nepříjemný pocit, který pod tím pátravým pohledem, mám.

„Kdybych měl vystupovat?“

„Za týden?“

„Dobře.“ Čím dřív, tím lépe. Oddychnu si, až bude tahle zkušenost za mnou.

„O víkendu není čas, ale zavolej mi v týdnu a domluvíme se. Přijdeš a vyzkoušíš si to. Řeknu někomu z kluků, aby tě trochu zasvětil,“ mrkne na mě a na kousek papíru mi napíše své číslo. Přemůžu chuť utéct, poděkuju a papírek si vezmu. Společně s Nathanem, který kromě rozloučení od představení nepromluvil, se vrátíme k autu.

„Kdy budeš vystupovat ty?“

„Týden po tobě?“

„Dobře.“

Víc už ani jeden z nás během zpáteční cesty neřekne. Nathan ztratil svůj sebevědomý výraz, a proto jsem celkem spokojený, velkým dílem k tomu přispívá i to, že se mi podařilo zahnat všechny představy, jak stojím nahý na pódiu před lidmi, na pozdější dobu.

Když vystoupíme, Nathan se zeptá: „Jdeš dnes večer někam?“

„Ne, a ty?“

„Taky ne, musím jet na otočku domů.“

„Aha, tak pozdravuj.“ Přikývne a rozejdeme se do svých pokojů.

 

     V pondělí během dne napíšu Danielovi. Domluvíme se, že se sejdeme v baru po páté hodině.

 

     Klub vypadá stejně jako při mé minulé návštěvě. Opuštěně. Nevím, kde minule Nathan našel Daniela, a nechce se mi tady bloudit a hledat ho, ale ani se nemůžu přimět zavolat do ticha Danielovo jméno. Nerozhodně postávám. Možná Daniel slyšel vrznutí vchodových dveří nebo to je náhoda, ale za okamžik se objeví v nenápadných postranních dveřích, kterých jsem si při první návštěvě ani nevšiml, přitom právě jimi museli Nathan a Daniel přijít.

„Tady jsi. Čekáš dlouho?“ zavolá se svým profesionálním úsměvem.

„Ne, právě jsem přišel.“

Dojde ke mně a podá mi ruku. „Tak pojď dozadu, Rob tam čeká.“

„Rob?“

„Ano, striptér. Není to jeho pravé jméno jen přezdívka, pod kterou vystupuje, ale to není důležité. Vysvětlí ti, co a jak.“

     Vyjdeme na pódium, Daniel roztáhne závěsy a dá mi přednost. Za nimi je chodba, která vede do poměrně velké místnosti, na zdech visí zrcadla a pod každým stojí stolek s různými věcmi. Na vzdálenějším konci místnosti si všimnu velké pohovky, na které leží mladý muž. Zhruba kolem pětadvaceti. Má na sobě jen rifle. Zaujme na něm vypracované, opálené tělo. Tvář je celkem všední, ale při jeho profesy na ní asi tolik nezáleží. Když si nás všimne, vstane a Daniel nás představí.

„Řekl jsem Robovi, o co jde, takže si tady spolu v klidu popovídejte a mě omluv, mám ještě hodně práce, než večer otevřeme,“ zase se na mě usměje a odejde. K mé úlevě. Chová se přátelsky, ale ty jeho úsměvy v sobě mají cosi důvěrného. Možná na mě jen působí prostředí. Nevím. Podívám se na Roba. „Nejsi tady zrovna rád, co? Daniel říkal, že máš mít amatérské číslo, ale neříkal proč. Myslel jsem si, že si to chceš třeba nejdřív zkusit, než by ses tím začal živit nebo si přivydělávat, ale jak na tebe koukám, asi ne, “ řekne. Zřejmě se mé nepříjemné pocity z celé situace promítly do mého výrazu více, než jsem očekával, protože z velké vnímavosti bych tohoto muže nepodezříval.

„Neber si to osobně, ale doufám, že se budu moct živit něčím jiným. Prohrál jsem sázku a tak jsem tady.“

„No jo, vem to z té lepší stránky. Gayové jsou docela dobré publikum, a když se tu někdo ukáže poprvý, víc než to, co předvádí, je zajímá, že je to čerstvé maso.“ Zasměje se.

Opravdu uklidňující. „Ty jsi gay?“ normálně bych se nikoho tak přímo nezeptal, ale u Roba mi to přijde normální.

„Ne.“

„Tak proč děláš striptéra zrovna tady?“

„Dá se tady dobře vydělat, a když se svlíkám před chlapama, ani mi to jako striptýz nepřijde.“ Zase se směje.

Tak to ti závidím, pomyslím si v duchu. „Dobře, tak co bych měl vědět?“

„Nějaká představení si viděl, ne?“

„Ano, ale nic takového nepředvedu, chybí mi fyzička a jsem pohybový antitalent.“ Upozorním ho.

„Neboj, nejsi profík, bude stačit, když se budeš trochu kroutit a odhazovat oblečení,“ ujistí mě. Kroutit? Jsem mizerný tanečník standartních tanců a latinské jsou zcela mimo mé možnosti, aneb jak řekla moje drahá sestra, můžu soutěžit jenom s prknem. Jakýkoliv kroutivý pohyb mi prostě nejde. „Nějaké vystoupení, kde by toho kroucení nebylo tolik, by nešlo?“

„Ale jo, záleží na tom, co si vybereš za kostým. Tím začneme. Pojď.“ Kostýmy visí ve vedlejší místnosti a přes jejich velké množství a rozmanitost mi žádný nepřijde použitelný. Pro mě. Nakonec vybereme jakýsi černý, kožený oblek a Rob mě nechá o samotě, abych si ho zkusil, pak mám za ním přijít. Bezradně se dívám na oblečení a vůbec se mi je nechce oblékat. Povzdechnu si a vzpomenu si na jednolůžkový pokoj a věčný nepořádek svého spolubydlícího.

      Když se vrátím zpět do velké místnosti, najdu tam mimo Roba i Daniela, což mě nijak netěší. Daniel si mě pozorně prohlédne. „Nevypadáš v tom špatně. Budeš se líbit.“ Usměje se, ale tentokrát jen povzbudivě. Nedůvěřivě se podívám do zrcadla. Hnědé, delší vlasy, zelené oči, ne právě úplně mužná tvář a k tomu oblečení, za které by se nemusel stydět žádný motorkář. Nechal jsem se do něj obléct jen proto, že ostatní kostýmy více odhalovaly, než zahalovaly. Začínám pochybovat o Danielově soudnosti. Pro jistotu si ale všechny poznámky nechám pro sebe. Taky by mě mohli navléct i do horšího kostýmu. A takových je tu dost. Rob se trochu přioblékl, zřejmě do kostýmu dělníka ze stavby nebo něčeho podobného. K riflím si vzal vestu, na ruce rukavice a na hlavě má ochrannou helmu. 

     „Pojď, zkusíme si něco na jevišti,“ řekne mi. Daniel souhlasně přikyvuje. Rezignovaně jdu za ním a doufám, že Daniel zůstane v místnosti nebo půjde někam jinam, hlavně aby nám nešel dělat diváka. Rob mi začne předvádět, jak se pohybovat, tedy kroutit a tančit. Obávám se, že ho sleduji s nefalšovanou hrůzou. V momentě zapomenu na jednolůžkový pokoj a předsevzetí vyhrát aspoň duševně nad Nathanem. Jenom hrdost mi nedovoluje celou tu trapnou záležitosti odvolat. Začnu tedy napodobovat Roba. Jako klaun v cirkusu bych se neztratil, mám ovšem obavu, že na striptéra, byť amatérského, je to tragédie, i Robovi se trochu cukají koutky úst, ale opravdu si cením toho, že se nerozesmál naplno, sám být v jeho situaci tak nevím, nevím…