10. část

     „Znáš se s Ondrou dlouho?“ zeptá se Jakub, když se spolu další den procházíme.

„Čtvrtým rokem. Proč se ptáš?“

„Tak. Trávíš s ním docela dost času, vypadá to, že jste si blízcí.“ Zní to jako celkem logická otázka, ale zeptal se hned potom, co jsem mu řekl, že budu Ondru doučovat, čímž přijdeme o trochu času, který jsme mohli trávit spolu, takže zase tak zdánlivě nevinná být nemusí. Problémy se často vyskytují tam, kde je člověk nečeká.

„V něčem si rozumíme, v jiném vůbec, ale patří mezi málo lidí, kteří dokáží pochopit. Byli jsme spíš jen kamarádi, ale pak onemocněl a všichni ostatní se od něho odtáhli, nebyl na tom dobře, tak jsem ho začal brát na výlety a trávil s ním víc času, po mém rozchodu mi hodně pomohl, od té doby ho beru jako přítele. A navíc mi našel tebe. Vadí ti, že ho budu doučovat?“

„Mě?“

„Ano, on našel tvůj inzerát a v podstatě mě donutil ti napsat.“

„Za to jsem mu vděčný. Ptal ses, jestli mi to vadí. Nevadí mi, že ho budeš doučovat, ale závidím mu čas, který s tebou může trávit a i to, že o tobě ví mnohem víc.“

„Známe se delší čas, ale v některých ohledech o mně ví mnohem méně než ty, protože prostě uvažuje jinak. Jestli tě napadne něco, abychom spolu mohli být víc, tak jsem pro, mě zatím nic nenapadlo.“

„Co jet na víkend někam do přírody?“

„Proč ne.“

„Dobře, tak já to zařídím a ty se nech překvapit.“

„Platí.“

 

***

 

     Už jsem si všimnul, že Jakub nepatří mezi ty, kteří se rozhodnou a pak dlouho váhají s realizací plánu. Původně jsme měli odjet na náš výlet až za dva týdny, ale když v dlouhodobé předpovědi nahlásili právě na tyto dny špatné počasí, Jakub mi zavolal, jestli bych mohl jet už tento. Na výlet jsem se těšil, proto jsem ochotně souhlasil. Romantika a samota.

     Teď už váhám, jestli to byl tak dobrý nápad. Vyrazili jsme ráno, tedy pro mě, na devátou. Jakub navrhoval vlak na šestou, abychom toho stihli víc, ale při představě, že budu vstávat na pátou, jsem se málem osypal a prosadil si devátou, i tak jsem ve vlaku dospával.

     Přestoupili jsme na autobus a na místo jsme dorazili kolem jedné. Měl jsem za to, že se ubytujeme a budeme chodit na výlety, trochu mě proto překvapilo, když jsme vystoupili na opuštěné zastávce, ale vzápětí jsem sám sebe přesvědčil, že chata určitě bude poblíž. Z pevné víry mě nevyvedl ani fakt, že jsme zamířili úzkou pěšinou dál do lesa. Bylo krásně, slunce svítilo, všude klid a vedle mě Jakub. Na co bych si stěžoval. Brzy jsme ale pěšinu opustili a vstoupili mezi stromy. Jakub vytáhl kompas. Někdy na základce, už netuším v jakém předměty, měl nějaký učitel snahu naučit nás s ním zacházet. Nevím, jak u mých spolužáků, ale u mě se to minulo s účinkem. Naprosto. Pozoroval jsem tedy Jakuba se zájmem, vzápětí mi ale došlo, že chata asi tak blízko nebude. Zřejmě k ní Jakub chce dojít. No, proč ne.

     Pokračovali jsme dál. Okolo třetí jsme se na jednom kopci na chvíli zastavili, abychom posvačili. Ke své hrůze jsem zjistil, že široko daleko jsou jen lesy. Naštěstí se mi podařilo zakrýt zděšený výraz před Jakubem, protože se zrovna kochal pohledem na krajinu. Vůbec toho za celý den moc nenamluvil. Nějakou dobu jsem si bál, jestli se nezlobí kvůli našemu pozdnímu odjezdu, na jeho měřítka, ale tváří se spokojeně, tak jsem usoudil, že si prostě jen užívá výletu a nic neřeší. Brzy jsme zase vyrazili na další cestu, a abych se rozptýlil od starostí, zamyslel jsem se nad prvním sexem. Vždycky jsem zastával názor, že se s tím moc nadělá. Jenomže když to člověk bere rekreačně, tedy poprvé a naposled, tak nemá proč si s tím dělat starosti, maximálně to za nic nestojí. Ale při představě, že bych měl spát s Jakubem, jsem zjistil, že jsem z toho nesvůj. To mě mate. Trocha vyzývavosti ke mně patří, ale nesmělost ne. Nenápadně jsem se podíval na Jakuba a řekl si, že přitom kolik mi momentálně věnuje pozornosti, to stejně vůbec řešit nemusím. Raději jsem to nechal být a taky se kochal krajinou.

     Šli jsme a šli až doteď. Slunce zapadá, začíná se smrákat, les už nevypadá nijak přívětivě, bolí mě nohy a s chutí bych se natáhl na postel, ale až po dobré večeři. Tak, zatraceně, kde ta chata je? Batoh už mě tlačí na zádech a to tam toho moc nemám, protože Jakub chtěl, abych si vzal spacák, který zabral většinu místa. Počkat. Spacák. Žil jsem v představě, že se ubytujeme v nějaké skromněji vybavené chatce, ale co když… Ne, určitě nechce spát venku. Doufám. Nebudu se strašit dopředu.

     „Tak co myslíš? Támhle bychom se mohli utábořit.“ Jakub ukáže na místo mezi stromy před námi blízko malého potoka, jako by mi četl myšlenky. Jdou na mě mrákoty. „Utábořit?“ Tentokrát jsem se zděšení ani nesnažil zamaskovat a Jakub se rozesměje.

„Promiň, ještě jsem ti to neřekl. Budeme stanovat.“

Po tom jsem vážně nikdy netoužil. „Aha.“ Ha. Prý romantika. A první sex. Tak akorát nás tady něco sežere.

„Netvař se tak zakřikle, přijdeš tomu na chuť.“ Těžko. „Když jsem jel tábořit poprvé, tak jsem taky nevěděl, co od toho čekat, ale brzy se mi to zalíbilo.“ To mi nehrozí. Mám rád pobyt v přírodě, ale s vyhlídkou návratu do chaty se sprchou a pohodlnou postelí, mrznutí pod stanem mě nijak nefascinuje, tím se dostávám k praktické myšlence. „Říkal si stanovat, kde vezmeme stan?“

„Mám ho v batohu.“ Skepticky se podívám na jeho batoh jen o trochu větší než můj. „Tak pojď, uděláme si tábor.“ Přemýšlím, jestli se nemám zeptat na možnost civilizovaného ubytování v dosažitelné vzdálenosti, ale nějak nemám to srdce mu něco takového říct, i když mě trochu dráždí, že mi za celý den nevěnoval téměř žádnou pozornost, maximálně mi prozradil, jak se jmenuje ten který kopec nebo potok, což do mé představy romantického výletu příliš nezapadá.

     Situace se trochu zlepší, když rozděláme táborák. Jakub vytáhne z batohu malý balíček a pak rozbaluje a rozbaluje, až je z toho stan. To jsem zvědavý, jak to zase složí. Pomůžu mu ho postavit, tyčkou si málem vypíchnu oko, vypadám u toho jako nemehlo, což mi náladu nijak nezlepší. Jakub začne připravovat večeři a pošle mě pro dříví. Dál do lesa, kde je už téměř tma, se mi nechce, tak sbírám jen v okolí. Chutě na romantiku už dávno zmizely. Složím dříví u ohně a jdu si k potoku umýt ruce. Voda je ledová, rozklepu se zimou, spěchám k ohni a sednu si co nejblíž. Rukama si obejmu kolena a položím si na ně bradu. Jakub mi začne vypravovat o svých výletech do přírody. Poslouchám a doufám, že nás podobné příhody minou. Mezitím se setmělo úplně. Jakub dodělá večeři, rád si naleju plný hrnek teplého čaje, tím se aspoň trochu zahřeju. Jakub mi podá můj díl jakési táborové stravy. Hlad moc nemám, ale kdo ví, co nás čeká. Raději to sním. Čaj mi pomohl od zimy, ale zato přivolal fyziologické potřeby. Že by se mi do té tmy chtělo. Hm. Stejně mi nic jiného nezbude. Ještě chvilku a jdu.

     „Jednou jsem taky narazil v noci na prasata. Za dne se jich nebojím, ale v noci to moc příjemné není. U ohně bych to neřešil, ale zrovna jsem šel pro dříví, a když se v křoví ozvalo funění, pořádně jsem nadskočil a mazal jsem zase zpátky,“ pokračuje Jakub v líčení optimistických příhod. To ti teda děkuju.

„V tom případě doufám, že já žádné nepotkám.“ Zvednu se a vyrazím do tmy. Na oko to vypadalo docela efektně, ale natahuju uši a skoro za každým keřem tuším divoká prasata. Naštěstí se nic neozve. Spokojeně, že jsem přežil bez úhony, se vrátím k ohni.

     „Byl jsi někdy v klubu?“ zeptá se Jakub, když si sednu. Věci zásadně nejraději přichází nečekaně. Nicméně ani velkoměsto nemusí být vždy dost velké a tak jsem počítal s tím, že na toto téma přijde jednou řeč a budu muset o své minulosti Jakubovi říct. Pokud mu to bude vadit a bude chtít náš vztah skončit, tak prosím, ale to co s Adrianem dělat už nebudu, to jsem slíbil sám sobě. Nic z toho ovšem neznamená, že mě jeho dotaz nezastihl dokonale nepřipraveného na takový rozhovor.

     „Co ta náhlá změna tématu?“ Mohl něco zaslechnout? Jakub se s nikým z menšiny nestýká. Pokud vím.

„Tak mě napadlo, kolikrát jsem byl stanovat a vůbec kolik času jsem strávil v přírodě, ale že jsem nikdy nebyl v klubu a nechybí mi to a zamyslel jsem se, co to o mně vypovídá.“

Trochu si oddechnu. Ale ne moc. Věděl jsem, že se mi slova nebudou hledat dobře, ale skutečnosti to předčí. Pomalu mu vypravuju svůj příběh, nechci se ke své minulosti znovu vracet v dalším rozhovoru, proto mu rovnou povím i o Adrianovi. Poslouchá a nedá najevo, co si myslí. Několikrát mě během mého monologu napadne, že vyprávět mu o tom uprostřed lesa, kde musíme oba zůstat, není zrovna chytré. Když skončím, vůbec nedokážu odhadnout, co řekne.

     „Nevím, jestli bych udělal to samé, ale chápu tvé důvody. Nechci soudit, jestli to byla nebo nebyla chyba, každopádně si za to zaplatil, když si čekal na výsledky. Přiznám se, že trochu žárlím na Adriana, v podstatě jsi do něho byl zamilovaný celé ty roky.“

„Moc štěstí mi to nepřineslo. Teď je to už minulost. Zapomeň na to.“ Radím mu něco, co bych sám nedokázal.

„Ale ty jsi měl taky strach z jeho minulosti, myslím z Adama, a ukázalo se, že ne zbytečně.“

„Chci být od něho co nejdál a právě kvůli Adamovi si myslím, že ani on by mě už nevyhledal.“

Jakub zamyšleně přikývne. „Jaké to bylo v klubech?“

„Pokaždé stejné. Každý si chce urvat svůj díl zábavy a na zítřek tam skoro nikdo nemyslí. Měl bys vědět, že můžeme narazit na někoho, s kým jsem spal a ani si ho nepamatuju.“

„Nechal si toho. Nemá cenu žárlit na bezejmenné tváře, které si nepamatuješ, ale Adrian je něco jiného, stále se pohybuje ve tvé blízkosti a znamenal pro tebe tolik, že si se pustil do něčeho takového.“

„Tak se to nedá říct. Vůbec mě nenapadlo, že to naroste do takových rozměrů. Ze začátku jsem si myslel, že to skončí u pár kluků, jen abych Adrianovi ukázal. Jenomže jsem nevěděl jak, a tak to pokračovalo. Stále jsem na něco čekal, až mi došlo, že nic nepřijde.“

Přikývne a chvíli mlčí. „Jedna věc mi nejde do hlavy,“ řekne náhle. „Od začátku si mě držíš od těla, přemýšlel jsem, jestli za to třeba nemůže nesmělost, ale ta mi k tobě nejde a po tom, co jsi mi teď řekl, tomu už vůbec nerozumím. Je ten problém ve mně?“

„Nechci si tě držet od těla, možná je problém v tom, že já z tebe cítím to samé. Držíš si mě od těla a já nevím proč. A hlavně mi na tobě záleží a to svazuje ruce.“

Usměje se. „Dobře, teď aspoň víme, že to tak není, protože já si tě taky nechci držet od těla. Pověděl jsi mi o své minulosti, já ti řeknu o své, možná pak bude jasnější, proč působím odtažitě. Zamiloval jsem se do kluka, který ani nevěděl, jestli chce být zrovna s klukem. Byl jsem bez sebe štěstím, když nakonec kývl, že se mnou bude chodit. Brzy se ale začalo ukazovat, že jeho „chodit“ neznamená totéž co mé. Nechtěl se ukazovat moc veřejně, ze začátku mi to nevadilo, už jsem ti říkal o rodičích a navíc jsem žil na vesnici, bylo lepší, když se o mně nevědělo, ale on se mnou nechtěl chodit nikam. Scházeli jsme se u něj doma, protože jeho rodiče byli většinou pryč. Když měl dobrou náladu, povídali jsme si, když ne, skončila naše schůzka hodně rychle. Brzy jsem se také naučil, že nemám dávat najevo přílišný zájem a dělat velká romantická gesta, to mu vadilo. Na druhou stranu pokud se mezi námi ve fyzické rovině něco dělo, pak to bylo na mně. Já jsem s ním chtěl chodit, tak jsem se měl snažit, on udělal dost tím, že souhlasil. Nakonec jsem se s ním rozešel, protože mi došlo, že dál takhle nemůžu, on se za nás styděl. Trápil jsem sám sebe. Po čase jsem se z toho oklepal a snažil jsem se někoho najít, ale brzy mi došlo, že některé věci jsem si z toho prvního vztahu odnesl. Chovám se navenek odtažitě, i když to tak necítím, a romantika mi taky moc nejde. Šel jsem celý den vedle tebe, ale ne s tebou a stále jsem přemýšlel, co s tím udělat. Asi se mnou budeš muset mít trpělivost.“

„Spokojím se s tím, že jsi nevnímal jen stromy, ale i mě,“ ušklíbnu se na něho. Koutky rtů mu zacukají.

„Někdy tě vnímám až moc.“

„Jen někdy? To pro mě není dobrá vizitka.“

„A jakou by si chtěl?“

Nakloním se k němu a políbím ho lehce na rty. „Samozřejmě, abys na mně visel očima. A jdu spát, začíná mi být zima.“

Zatváří se nespokojeně. Zasměju se a znovu vstanu. Ne, že bych to chtěl s hygienou přehánět, ale aspoň vyčistit zuby bych si mohl. 

     Jakub jde se mnou a vypadá to, že mu ledová voda vůbec nevadí. Úspěšně se mi daří ho napodobit, nakonec ten čaj v čajovně byl podstatně horší.

     „Štěpáne?“ ozve se Jakub, když si vyndáváme spacáky.

„Hm?“ Víc raději neřeknu, aby neslyšel moje drkotající zuby.

„Jsi docela otužilý.“

Potlačím na chvíli třesavku. „Ty taky.“

„Já jen když se chci před někým ukázat.“

„Jdi k šípku,“ popadnu spacák a zmizím ve stanu. Za sebou slyším smích a zacukají mi koutky úst. Rozložím si spacák a snažím se do něho zabalit. „Kdo tohle vymyslel,“ nadávám pro sebe.

„To nevím, ale jsi s tím lepší než televize,“ hihňá se ve vchodu stanu Jakub. Vůbec jsem si ho nevšiml. „Skoro všechno je lepší než televize, když tam většinou nic nedávají.“

„To je fakt.“

Rozbalí spacák a lehne si. Mně se také konečně podaří vlézt do spacáku. „Cítím se v tom jako v rouře, ze které mi kouká jen hlava,“ postěžuju si.

Jakub se zasměje a přisune se blíž. „S tím by se dalo něco dělat.“

„Co?“

„Můžeme na jednom spát a druhým se přikrýt.“

„To by šlo. Když se ale dostanu ven.“

„Pomůžu ti.“

Jakub zatáhne za zip, o kterém jsem vůbec netušil, a spacák se celý otevře. Kdo by řekl, že to jde tak snadno. No, nic. Uskutečnit Jakubův nápad nám trvá jen chvilku. Hm. Líbí se mi, že je tak blízko.

     „Zlobíš se?“ zeptá se z ničeho nic.

„Proč bych měl?“

„Myslím, že sis takhle náš výlet nepředstavoval.“

„Ne, ale zrovna teď se mi docela líbí.“

„Kdybychom byli někde jinde,“ řekne pomalu, „byl bys se mnou?“ dopoví po krátkém zaváhání.

„Myslíš, jestli bych se s tebou vyspal?“

„Ano.“

„Možná. To by záleželo, jestli bychom oba měli tu správnou náladu.“

„Myslíš, že jsou zkušenosti důležité?“

Tuším, co se za tou otázkou skrývá. „Ne, důležitá je chuť druhého poznat a snaha si navzájem vyhovět. Nikdy bych nechtěl, aby si můj kluk chodil pro zkušenosti jinam. Mimo jiné bych se navíc užárlil, proto vím, že mě Adrian nikdy nemiloval a ty si s tím děláš zbytečné starosti.“

„Prokoukl si mě.“ Usměje se.

„Nepřemýšlej ani o Adrianovi ani o tom, kolik zkušeností máš.“

„Ale…“ Políbím ho a tentokrát intenzivněji. Okamžitě mi odpoví a přitáhne mě k sobě blíž. Má v sobě něco přirozeně dominantního, co se mi líbí, ale taky mě to svádí k tomu, abych ho dráždil. Přitisknu se k němu a začnu ho hladit po těle přes oblečení. Jakub reaguje přesně tak, jak jsem si přál. Zrovna když si v duchu říkám, že nakonec se třeba nějaké romantiky dočkám, zaslechnu zvenku podivný šramotivý zvuk. Vzpomenu si na Jakubovy historky. Trochu se od něho odtáhnu. „Slyšel jsi to?“ zeptám se.

„Ne,“ odpoví trochu chraptivě, „určitě to nic nebylo,“ dodá, zatímco jeho rty hledají mé. V tom se to ozve blíž. Zdá se mi, že jsem slyšel zachrochtání. Jakub tentokrát také poslouchá. „Co když jsou to divočáci?“ nadhodím do ticha.

„Určitě ne,“ odpoví, ale cítím, jak je napjatý, navíc soustředěně poslouchá.

„Možná jo,“ nedám se.

„Neměl jsem ti to vypravovat.“

„Neměl. Tohle je důkaz, že strašidelné historky milostným aktivitám neprospívají.“ Jakub si trochu zklamaně vzdychne a neřekne nic.

     Ležíme pak ještě dobu blízko vedle sebe a posloucháme. Nic už ale nezaslechneme. Nakonec z toho usnu.       

 

     Ráno pokračuje debata o tom, co jsme v noci slyšeli. Nakonec se Jakub rozhodne, že se tím směrem půjde podívat, jestli prý najde nějaké stopy. Mě prodírání se houštím nijak neláká, stopy těžko najdu, a když už tak stejně nepoznám, čemu patří a v tomto případě netrpím ani přílišnou zvědavostí, proto zůstanu v táboře. Ke spokojenosti mi stačí, že jsme noc ve zdraví přečkali.

     Pokouším se sbalit spacák a jsem rád, že mě u toho Jakub nevidí. Nakonec se mi ho přeci jen nějak podaří nacpat zpátky do batohu. Začnu pomalu rozebírat stan a přemýšlím o našem víkendu. Vyjasnili jsme si některé věci, takže se dá pokládat za úspěšný. Zase ale ne úplně. Mimoděk se mi v hlavě vynoří slova, která mi jednou řekl muž v baru. Na svádění musí být dva. Jeden víc mluví a má pocit, že vše řídí, a druhý skrytě tahá za nitky. Souhlasím s tím a rád tahám za nitky, ale zatím se mi to s Jakubem moc nedaří. Praskání v křoví přeruší moje úvahy. Nejspíš se vrací Jakub, přesto napjatě sleduju pohybující se větvičky. Když se rozhrnou a objeví se Jakub, oddychnu si, ale dělám jakoby nic. Zrovna jsem během tohoto víkendu v šikovnosti a statečnosti příliš nezářil, netřeba ze sebe dělat rozklepanou babu.

     „Tak co?“ zeptám se.

„Nějaké prasečí stopy jsem našel, ale jestli byly z této nebo předešlé noci, jsem nepoznal.“

Vševědoucně se usměju. „Určitě z této.“

Vrátí mi úsměv. „Určitě ne.“ S výmluvným pohledem, abych mu naznačil, že se s ním hádat nebudu, ale nepřesvědčil mě, se vrátím k rozkládání stanové konstrukce.

     Dobalíme stan, Jakub ho kupodivu dokázal složit zase do toho malého balíčku. Musel jsem si nechtěně vzpomenout na neforemnou kupu v mém batohu, kterou jsem vytvořil ze spacáku. Myslím, že začínám mít rád divoká prasata.

     Vyrazíme dál. Tentokrát vím, že máme namířeno do většího městečka, kde staví rychlíky. Povídáme si a cesta nám rychle utíká.

 

     Ve vlaku si zkontroluju mobil. Přišla zpráva od mamky. Ptá se, jak se mám a rovnou si také postěžuje, že ji posílají od příštího pondělí na týdenní školení. Hm. Prázdný byt se musí využít.

     „O čem přemýšlíš?“ zeptá se Jakub, který mě pozoruje.

„Mamka psala, že pojede příští týden na týdenní školení.“

„Aha. To je důvod k zamyšlení?“

Čas od času se mu podaří odpovědět tak, jak to vůbec nečekám. Jako například teď. Už jsem ale přišel na to, že mě tím v podstatě pokouší. „Jistě, musel jsem se zamyslet, jestli přijmeš pozvání a zůstaneš u mě.“

„Není rychlejší se zeptat?“

„Je, ale to bych nemohl přemýšlet a ty by ses nemohl ptát, o čem přemýšlím,“ aspoň trochu mu to škádlení vrátím.

Zasměje se. „Tak dobře.“

„Navíc jsem musel zvážit, jestli se ti taková nabídka vůbec bude líbit.“

„Máš pravdu, že některé nabídky se už nedají vzít zpět, ale tahle se mi líbí.“

„Takže?“

„Souhlasím. Kdy?“

„Kdy chceš. Čím dřív, tím líp. Třeba už v neděli.“

„To nevím. Naši chtějí jet na víkend k příbuzným, snažím se tomu vyhnout, ale možná budu muset s nimi a v pondělí mám školu už brzy ráno a od nás to je blíž. Potom jsem ti ale k dispozici.“

„Takže v pondělí večer u nás?“

„Platí.“

     Dál si povídáme a občas mlčíme a najednou vlak zastaví a my vystupujeme. Od nádraží pokračujeme každý jiným směrem. Nerad se s ním loučím. Přistihnu se, že si prohlížím jeho tvář, jestli v ní nenajdu něco, co by svědčilo o tom, že se cítí podobně. Nepoznám na něm vůbec nic a nepochybuju, že ani on nevyčte nic z mého výrazu. Vždycky jsem si myslel, že i když se zamiluju, tak některé hlouposti půjdou mimo mě. Tak asi ne.