11. část

     V dalším týdnu se s Jakubem moc nevídáme, nejprve mají ve škole semináře navíc, a pak zase pro změnu já musím na brigádu, abych mohl mít volno, až bude Jakub u nás. Nakonec stihneme jen ve čtvrtek krátkou procházku, a protože mi hned na začátku řekne, že jeho rodiče trvají na tom, aby jel s nimi, jsem rozmrzelý a nijak zvlášť si ji neužiju, navíc mi dá i dost práce, abych před ním nedal špatnou náladu znát. Nijak mi v tom nepomáhá ani skutečnost, že on se tváří, jako by se nic nedělo. Musím ovšem soudně přiznat, že málokdy vypadá jinak. Ale pro to mě to neštve o nic méně.  

 

***

 

     Ondra se dívá zasněně někam za mě. Včera se odhodlal promluvit s klukem, který se mu líbí. Odmítl mi o tom říct po telefonu a tak jsme se sešli v naší oblíbené pizzerii. Myslel jsem si, že to asi nedopadlo nejlépe, protože jinak vychrlí hned po pozdravu všechno, ale teď nevím, čemu jeho tajnůstkaření přičíst. Sedíme tady už skoro čtvrt hodiny a pořád marně čekám, až začne. Fajn, už toho mám dost.

    „Vnímej mě a řekni mi novinky.“

„Je skvělý.“

Protočím oči. „To říkáš vždycky.“

„Ale tenhle vážně je.“

„Uvědom si, že mluvíš s někým, kdo je momentálně vzteklý, že jeho přítel cestuje, kdo ví kam, a zřejmě mu to nijak zvlášť nevadí, a nedráždi mě ještě víc.“ Navíc mi zmetek jeden ani nenapsal.

„Myslíš, že je Jakubovi jedno, že nejste spolu?“

„Nevím. Tak jak se jmenuje?“

„Libor.“

„Jaký je?“

„Skvělý.“

S povzdechem se opřu o opěradlo židle a dám si ruce přes prsa. „To už tady bylo.“

„No, je jako já. Pořád si máme o čem povídat. Zajímají nás stejné věci. Je to bezva. S tebou si taky rozumím, ale jsi zdravý, s ním…“ Hledá slova. „Prostě je to obrovská úleva, když je v tom někdo s tebou,“ dopoví. Nakonec, i když nikomu nepřejeme naše problémy, tak jsme rádi, když je s námi někdo sdílí. Přikývnu. „Víc ti toho zatím nepovím, byli jsme spolu chvíli. A teď mi ty řekni, co se děje s Jakubem.“

„Vlastně nic.“

„A proto se tváříš, jako kdyby si žvýkal citron? Navíc vyloženě vysíláš negativní vlny.“

„Promiň.“

„Neomlouvej se a mluv.“

Vypravuju mu o posledním týdnu i o své špatné náladě. Ondra se usmívá.

     „Čemu se směješ?“ zeptám se.

„Tobě. Pěkně v tom lítáš.“

„Jak to myslíš?“

„Víš, jak to myslím. Jak si říkal, nic se neděje, ale protože si do Jakuba zblázněný, zdá se ti, že se ti tolik nevěnuje a nezajímáš ho. Taky se mi to stávalo a hádej, kdo mi to takhle vysvětlil?“

Ušklíbnu se. „Já.“

„Trefa.“

„Já vím, že blbnu, ale s Adrianem to bylo pořád jen jednostranné a tak mám tendence hledat v Jakubově chování něco podobného.“

„Tak s tím hned přestaň.“

„No jo.“ Raději změním téma.

 

***

 

     Snažil jsem se řídit Ondrovou radou, ale úplně se mi nepodařilo zbavit se špatné nálady, proto si v sobotu dopoledne vyrazím zaběhat. Po dlouhé době. Jeden čas jsem chodil pravidelně, ale přirozená lenost nakonec zvítězila. Občas ji ale přemůžu. Tentokrát doufám, že mi to pomůže zbavit se otrávené nálady.

     Zatímco obíhám park, přemýšlím o Jakubovi. Mohl bych mu trochu oplatit to nečekané táboření a vytáhnout ho běhat. Tvrdí, že se jedná o čistě městskou zábavu, na kterou na venkově nemá skoro nikdo čas. Může mít pravdu, ale protože se při tom smál očima, podezírám ho, že mě jen provokoval.   

     „Ahoj,“ ozve se najednou vedle. Nevnímal jsem okolí a nevšiml si, že mě doběhl docela hezký kluk.

     „Ahoj,“ vrátím mu pozdrav a považuju naši komunikaci za ukončenou. Nemám na nikoho náladu.

„Pamatuješ si na mě?“ zeptá se.

„Měl bych?“

„Spali jsme spolu, a potom ses vytratil.“

Co jsem komu udělal? Sotva jsem pozapomněl na Ivana, se kterým jsem aspoň nespal, už se objeví… někdo. Na jeho jméno se ani nesnažím vzpomenout. Nemám šanci. „No a?“

„Proč si zmizel?“

„Proč bych neměl? Promiň, nepamatuju si tě a nechci se bavit o minulosti. Zkus na to taky zapomenout. Měj se.“ Odbočím na menší pěšinu. Srdce mi rychle tluče a během to není. Netroufnu se otočit, ale napínám uši. Naštěstí za sebou nic neslyším. Po pár dalších metrech se ohlédnu. Nikdo. Zastavím se. Zatraceně. Nečekal bych, že potkám někoho zrovna tady. Co kdyby se mnou byl Jakub? Jak by reagoval? Varoval jsem ho, ale pochybuju, že si dokázal představit to, co se za mými slovy skrývá. Nechal by mě? Co když mu návštěva příbuzných zase tolik nevadila? Tam ve stanu neměl prakticky žádný čas o tom všem přemýšlet, ale později už ano a… Ne, nechci to domýšlet. Nevím, jestli bych snesl tak brzy další rozchod s někým, kdo se mi už tolik dostal pod kůži. Ušklíbnu se sám pro sebe. Ne, že by mi něco jiného zbývalo.

     Oklikou se vydám pryč z parku. Na běh mě přešla chuť.

 

     Doma po sprše se mi tlak konečně vrátí do normálu. Zrovna se chystám napsat Jakubovi, když do pokoje vtrhne mamka, což naštěstí nedělá moc často.

     „Pavel mě pozval, abych u něho zůstala přes víkend, když už budu na školení kousek od něj, a já nemám co na sebe,“ vychrlí.

Další dva dny k dobru. Pokud mi k něčemu budou. „Určitě máš, a kdyby ne, pořád mají obchody otevřeno,“ uklidňuju ji.  

„Já nevím.“

„Jdu se podívat s tebou.“

 

     Nakonec najdeme pár věcí, u kterých se shodneme, že ujdou a aby se úplně uklidnila, slíbím jí, že vyrazíme na nákupy, prý potřebuje od někoho slyšet, jak v tom vypadá. Doufám, že aspoň přijdu na jiné myšlenky.

     Než se připraví, napíšu ještě esemesku Jakubovi. Ozval se až včera v noci s tím, že dojeli v pořádku, odepsal jsem mu, ale další zpráva od něj zatím nepřišla. Tak mu popřeju hezký den a pevné nervy s příbuznými. Proč jsem mu vlastně nikdy neposlal zprávu plnou jemných narážek, jak jsem to měl ve zvyku s Adrianem? Možná proto, že jsme spolu zatím nespali? Ne, tím to nebude. On prostě působí tak, že… si to nedovolím? To zní hrozně. Jinak. Jakub prostě není Adrian a jsem za to rád. Ale lechtivou esemesku mu stejně jednou napíšu. Tak.

 

     Procházíme s mamkou obchody. Sem tam se po mně některá prodavačka podívá soucitně, když dlouho čekám před kabinkami, než si mamka všechno vyzkouší. Docela zbytečně. V tomhle splňuju představu většiny lidí o gayích. Nákupy mi nevadí.

     Při jedné delší pauze, kdy mamka zrovna nevyžaduje poradenskou výpomoc, se v duchu vrátím k rannímu setkání. Co si ten kluk myslel? Jestli hledal vážný vztah nebo prostě jen něco na delší čas, tak proč hned leze do postele s neznámým člověkem, o kterém nic neví, a potom má ještě tu drzost otravovat? Nakonec můžu být rád, že Jakub odjel s rodiči, protože jinak bych se ho býval snažil vylákat, aby šel se mnou. Radši na to ani nemyslet.

     „Štěpáne? Co tohle?“ Vděčně vyrazím ke kabince. Kdepak. Dnes mi nákupy ani v nejmenším nevadí.

 

     Po návratu domů mamka spokojeně dobalí a připravíme si večeři. Když se začneme dohadovat, na co se budeme večer dívat, uvědomím si, že jsem se konečně zbavil špatné nálady.

 

***

 

     Protáhnu se a přemýšlím, co mě dnes čeká. Po obědě doprovodím mamku na nádraží. Během odpoledne by se měl vrátit Jakub, ale kromě možnosti mu zavolat, u příbuzných prý neměl žádné soukromí, z toho nic nekouká. Nejspíš bude unavený a zítra brzy vstává. Možná bych mohl večer vytáhnout ven Ondru, i když to se mi poslední dobou už moc nedaří. Většinu času tráví na Skypu s Liborem. Snažím se mezi ně neplést. No, uvidím.

 

     Naposled zamávám mamce a pak sejdu do podchodu. Propletu se mezi lidmi a za chvíli už stojím před nádražím. Popoběhnu, abych stihnul právě přijíždějící tramvaj, dokonce i málo obsazenou, takže si můžu sednout a v klidu zkontrolovat mobil. Nic. Kromě nedostatku soukromí, měl Jakub během návštěvy i nabitý program, takže píše jen sporadicky. Nebo prostě psát nechce. Tuhle možnost si ale raději v zájmu vlastní duševní pohody moc nepřipouštím. Co budu dělat? Ne, že by se v tom teplo dalo něco dělat. Tak možná se koupat. Plovárna. To by šlo.

 

     Doma popadnu plavky, knížku a už se znovu ploužím rozpálenými ulicemi. V plovárně je plno, ale za to osvěžení to stojí. Během odpoledne, jak lidé odcházejí, si nakonec najdu i docela klidný koutek bez malých dětí, takže mám klid na čtení. Střídám koupání s četbou a čas docela utíká. Okolo čtvrté posbírám své věci a vyrazím k domovu.

     Možná jsem neměl tak spěchat. Doma na mě padne prázdno. Nebo možná vědomí, že jsem tu sám, i když mi samota jinak vůbec nevadí. Jakub během odpoledne napsal jen krátkou zprávu, že už pojedou domů, a protože bude řídit, ozve se až později. Nevím, do jaké vesnice přesně jeli, řekl mi ale větší město, které je poblíž. Samozřejmě jsem neodolal a našel si to na netu, a když už se tam nabízí výpočet trasy, tak jsem tu možnost využil, a proto si myslím, že měli dorazit tak před hodinou. A na mobilu pořád nic. O zavolání si asi rovnou můžu nechat zdát. A to mám z toho, že jsem zvědavý. Kdybych se na internet nedíval, mohl jsem si namlouvat, že prostě ještě nedojeli. Povzdechnu si. Už mě nebaví čekat, až se dostanu na řadu. Zavolám Ondrovi.

     „Nechceš ven?“

„Ale jo. Zrovna jsem o tom přemýšlel. Do kina?“

„Třeba. Chci vypadnout z bytu.“

„Tak za hodinu na zastávce.“ To znamená, že na něj mám počkat na zastávce před jeho panelákem.

„Dobře.“

     Odložím mobil na stůl, pořád ze sebe cítím chlor, tak se rychle vysprchuju, obleču a vyrazím. Telefon nechám na stole. Odmítám ho každých deset minut kontrolovat, jestli jsem se v pořadí důležitosti už dostal výše. A vůle mi na to nestačí.

 

     Do kina to máme jen tak tak, ale cestou zpátky nás čas netlačí, tak se zeptám Ondry na novinky. Každou chvíli mu přijde esemeska. Vždycky si při tom vzpomenu na svůj mobil a přemýšlím, jestli bych na něm už něco našel. Nejspíš ne. Stává se ze mě skeptik.  

     „Je to fajn, píšeme si a voláme. Jenom se teď moc nevídáme, protože mu změnili léky a necítí se dobře a musí hodně odpočívat. Ale jinak super.“

„To je dobře.“

„A co ty?“

„Já? Nic. V sobotu jsem se pro změnu potkal se svou minulostí.“ Převyprávím mu svůj zážitek.

„To máš z toho, že chodíš běhat, vždycky jsem říkal, že to škodí všemu nejen zdraví.“ Ondra je ještě větší fanda do sportu než já. „Ale vážně. Kašli na to. Jakubovi si o své minulosti řekl, ne?“

„Jo, jenomže pochybuju, že si to dokáže představit. On má za sebou úplně něco jiného.“

„Snad to bude dobrý. Gay komunita zapomíná celkem rychle, zvláště na ty, co začínají stárnout, čili je jim nad dvacet,“ mrkne na mě.

Zasměju se. „Fajn, budu doufat, že mě co nejdřív budou považovat za dědka.“

 

     Doma nevydržím a moje první cesta vede k mobilu. No vida. Dokonce tři esemesky. Dvě od Jakuba a jedna od mamky. Napsali téměř totéž. Mamka i Jakub dorazili v pořádku. Jsem docela rád, že jsem nechal mobil doma. Po tak dlouhém čekání by mě stručná zpráva od Jakuba naštvala ještě víc, ale takhle hned můžu číst další, ve které se ptá, jestli nechci ven. Došla před dvěma hodinami. To teda nechci. Máš příbuzné a rodiče, tak se větrej s nimi. Odolám, abych mu takovou jedovatost napsal. Místo toho vytvořím vlažnou esemesku, že jsem se právě vrátil z kina a zapomněl doma mobil a jsem rád, že dojel v pořádku. Přidám větu, jak jsem unavený a popřeju dobrou noc. Tak. A odeslat. Ani jsem nelhal. Celý den mě nějak zmohl. Natáhnu se na postel a za chvíli nevím o světě.

 

***

 

     Probudím se docela pozdě, ale do školy mám ještě pořád čas. Mobil sem tam zabzučí, což znamená, že něco přišlo. Další dvě esemesky. A obě od Jakuba. Ha, ha. Chce vědět, co se děje. Popřeju mu dobré ráno a odpovím mu, že mě už nebaví čekat frontu, až bude mít čas. Pak vstanu a zamířím do koupelny.

     Po návratu na mě čeká omluva a dotaz, zda dnešek platí. No vida, že to jde.   

 

***

 

     Zařadím se do fronty a čtu si dnešní nabídku jídel. Mám čtvrt hodiny, než začne přednáška. No, když vidím řadu lidí před sebou, tak začínám pochybovat, že se do té doby dostanu k pultu a pokud ano, tak budu muset oběd zhltnout. Mám chuť odejít, ale kručí mi v břiše.

     Zvolím z nabídky pravděpodobně nejmenší zlo a čekám. Za deset minut se dostanu k obsluze. S tácem se pak vydám hledat volné místo. Navzdory frontě a faktu, že jsem chytil obědovou špičku, se pár volných židlí ještě pořád najde. Jedna například vedle Adama. Tu pohledem minu. Zákon kumulace nepříjemných věcí. V sobotu kluk z klubu, v pondělí Adam. Jak jinak. Vyberu si místo na opačné straně místnosti a posadím se k rychloobědu.

     O chvíli později vyjdu z jídelny. Na přednášku přijdu pozdě, ale ne o moc.

„Štěpáne?“ ozve se za mnou.

Neochotně se otočím. Poznal jsem ten hlas. Adam. Ani mě moc nepřekvapilo, že šel za mnou. Už jsem si ho zařadil mezi ty typy, kterým na druhých nijak zvlášť nezáleží, ale potřebují před nimi vypadat hezky a proto vysvětlují a přesvědčují. Adam mi už nemůže namluvit nic. Čekám, jak bude pokračovat.

      „Ahoj,“ pozdraví.
„Ahoj.“

„Jak se máš?“

„Dobře.“

„Pořád se zlobíš?“ 

„Ne.“ Vůbec. Blbý dotaz. Jasně, že jo, ale kdo by to přiznal.

„Opravdu jsem ti chtěl jen pomoct. Nevěděl jsem, že se k sobě s Michalem zase vrátíme.“

„Adame, nech té komedie. Ty myslíš jen sám na sebe. Adrian myslí aspoň na tebe. V tom je o kousek lepší. “

„Tak to není. Prostě… S Michalem jsme se nakonec rozešli, teda on se mnou. Prý mezi námi chyběla vášeň. Došlo mi, že Adrian je pro mě nejlepší volba. Museli jsme si jen uvědomit, že je mezi námi něco víc. To si ale naznačoval a měl jsi s námi pravdu.“

To se mi snad zdá. Vypravuje mi to schválně, aby mě popíchl? Nevypadá na to, on je opravdu jen sobec. „Gratuluju. Přeju vám hodně štěstí, ale další story o vás dvou mě nezajímají. Rád bych omezil naši konverzaci jen na pozdrav, víc si stejně nemáme co říct a bylo by fajn, kdybyste to respektovali. Měj se.“ Pokračuju dál směrem k posluchárně.

     Toho v parku jsem ještě nějak dokázal pochopit, ale Adam je na mě moc. Na jeho místě lezu kanály, ale on se dokáže tvářit, že se vlastně nic nestalo a s klidem mi vypravovat o sobě a Adrianovi. Divím se, že jsem ho neprokoukl dřív, ale za tou maskou přátelského chování je dobře schovaný.

     Z poloviny přednášky nic nemám, protože jednak přijdu pozdě a hlavně přemýšlím o rozhovoru s Adamem. Pak se mi to podaří hodit za hlavu díky myšlenkám na společný týden s Jakubem.

 

***

 

     Kdykoli si myslím, že mám na něco dost času, nějak se ukáže, že ne. Ve škole jsme skončili trochu později, ale to by nevadilo. Rovnou jsem zamířil do obchodu, abych doplnit nebo spíše zaplnil prázdnou lednici, a než jsem se dostal domu, bylo najednou po třetí hodině. Uklidil jsem nákup a hodinky nemilosrdně ukazovaly čtyři. Zůstával jsem v klidu, protože Jakub měl přijít až na šestou.

     V obyváku ještě zůstaly pozůstatky mamčina balení a v poslední době jsem se k úklidu svého pokoje taky nějak nedostal, což v překladu znamená, že se mi vůbec nechtělo, takže jsem to odkládal. Pustil jsem se do uklízení a najednou je skoro šest.

    Fajn, byt vypadá celkem obstojně, ale já nutně potřebuju sprchu. To stihnu.

     Žiju v představě, že se dokážu vysprchovat celkem rychle, ale mamka tvrdí, že jsem hrozná kachna, a když by se mě chtěl někdo na delší čas zbavit, prý by stačilo, kdyby mě zavřel do koupelny. Vůbec s tím nesouhlasím, ale možná může mít trochu pravdy, protože jsem právě vylezl a už zvoní zvonek. Rychle se obleču a s mokrými vlasy mu jdu otevřít.

     „Ahoj, neměl jsem přijít později?“

„Ne, pojď dál. Chceš s něčím pomoct?“

Jakub mi podá tašku. „Moje mamka si myslí, že bychom mohli umřít hlady, a argument, že jsme uprostřed velkoměsta s téměř nonstop otevřenými obchody, nebere v potaz, takže posílá tohle.“

„Jako chudý student by si jí měl být vděčný. Řekl si, kam jdeš?“

„Ne, ale myslím, že něco tuší.“

„Ženská intuice je zákeřná.“

„Taky bych řekl.“

„A to si vezmi, že někteří s ní žijí celý život.“

„Takže je v podstatě mnohem bezpečnější být gay?“ ušklíbne se.

Usměju se. „Po téhle stránce ano, jinak ani ne. Dej si věci ke mně.“ Kde mám pokoj, ví od minula. Já zatím začnu vybalovat tašku. Hlady opravdu neumřeme a nějakou dobu nebudeme muset vařit.

     „Ještě se zlobíš?“ ozve se za mnou po chvíli.

„Proč myslíš?“

„Moc si dnes nepsal.“

„Chybělo ti to?“

„Ano.“

„No, vidíš, mně o víkendu taky. Vím, že máš své povinnosti, ale s Adrianem jsem se naučil být ten další v pořadí a už nic takového nechci. Jenomže právě tak jsem se cítil o víkendu.“

„Tak to nebylo. Tohle příbuzenstvo o mé orientaci ví. Na jednu stranu jsem rád, že to přijali, protože například babička s dědou se s tím nesrovnali, jako dítě jsem k nim moc rád jezdil a teď se téměř nestýkáme. Na druhou stanu to příbuzní berou jako zajímavou pikantnost a to moc příjemné není. Jakmile před nimi napíšu dvakrát nebo třikrát esemesku, hned začnou vyzvídat. A nelíbí se mi, že vztah, který je pro mě důležitý, by měl být zpestřením pro lidi, které vidím párkrát do roka. To je důvod, proč jsem si s tebou před nimi psát nechtěl. Navíc oni opravdu nechápou, že když přijedeš na návštěvu, netoužíš s nimi být dvacet čtyři hodin denně. Sotva jsem na chvíli zmizel, už mě volali. Taky se mi nelíbilo, že netrávím víkend s tebou, ale když rodiče řekli tetě, že nechci jet, zavolala mi a pozvala mě a já nemohl odmítnout, když tehdy jako jedna z mála přijala v pohodě mou orientaci a podržela mě před ostatními na rozdíl od druhé tety, která mi udělala o to větší zle. Tak se nezlob.“

Celou dobu, co mluvil, jsem dál vybaloval tašku, nikdy bych neřekl, co všechno se do ní vejde, a nedíval jsem se na něho. Přistoupí blíž a zezadu mě obejme.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptá.

„Jak moc?“

„Víc než jsem si myslel, že by mi někdo mohl chybět.“ Opřu se o něj. „Řekni něco,“ dodá po chvíli.

„Taky jsi mi chyběl, ale nechci to říkat moc nahlas, vždycky se to pak zvrtne proti mně.“

„Nezvrtne.“

„To nevíš.“

„Když budeš mlčet, nebudu vědět, že jsem chtěný já.“

„To poznáš podle toho, že jsem s tebou.“

Tiše se zasměje. „Dobře. Jak moc se mnou budeš?“

Je to návrh k sexu? „Jak to myslíš?“

„Ty víš.“

„Právě že ne. V mé mluvě bych to považoval za nemravný návrh.“

„V mé je to úplně stejně neslušný návrh jako ve tvé.“

„Hm. Když se budeš snažit, tak mě třeba přesvědčíš, že se chci chovat neslušně.“

„A jak se mám snažit?“

„To nechám na tobě. Fantazii se meze nekladou.“

„Tím jsi mi pomohl.“

„To jsem celý já, pomáhám, kde můžu,“ ušklíbnu se na něj a poodstoupím od něho. Ne, že bych chtěl, ale moje tělo by v jeho těsné blízkosti bylo pravdomluvnější než slova. „Dáš si čaj nebo kafe a co budeš chtít k večeři?“ pokračuju dál.

„Raději bych tu pomoc.“ Znovu mě obejme kolem pasu.

Když se vezme kolem a kolem a ještě jednou dokola, pokud je na tom druhá strana hůře, ztrácí pravdomluvnost těla na významu.

     Obrátím se k němu, políbím ho a potom sjedu rukou po jeho těle níž.

„Opravdu chceš pomoc?“

„Hmmm.“

Znovu ho políbím. Na své ruce se dívat nepotřebuju, soustředím se na jeho výraz. Když mu rozepnu knoflík u kalhot, cítím z něho napětí a tak nepokračuju dál. Hladím ho po břiše, zádech, ale spodním partiím se prozatím vyhnu. Jazykem mezitím prozkoumávám jeho ústa. Během své barové minulosti jsem se polibkům vyhýbal, s Adrianem jsem jim přišel na chuť a s Jakubem si je vychutnávám.

     Jakub se brzy uvolní a reaguje na doteky, k mé smůle mně k reakci stačí už jen jeho blízkost. No, co. Už je to nějaký čas.

     Tentokrát zůstane uvolněný, když se moje prsty přiblíží k jeho kalhotám. Pomůžu mu, pomůžu, ale nejdřív ho trochu pozlobím. Netrvá to dlouho a začne rychleji dýchat.

     „Štěpáne,…“

„Vydrž,“ zašeptám mu do ucha. Místo odpovědi se ke mně přitiskne. Někdy má rychlý sex něco do sebe, ale většinou bývá zábavnější si trochu hrát. Jakub si to teď evidentně nemyslí. A tak to má být. Usměju se sám pro sebe a stisknu mu lehce zuby ušní lalůček.

     O chvíli později se o mě uvolněně opře. „Jsi tyran,“ zašeptá.

Nechtěně se ušklíbnu při vzpomínce, kdy jsem tuhle větu slyšel naposled.

„Už ti to někdo řekl?“

„Možná.“

„Kdo? Adrian?“

„Když to víš, tak se neptej.“

„Chci to vědět jistě. Žárlím na něho.“

„Právě proto se nemáš ptát, každý máme nějakou minulost.“

„To ano, ale stejně.“ Přitáhne si mě k sobě, i když nás nedělí velká vzdálenost, a políbí. Opřu se o kuchyňskou linku a nechám ho na sebe nalehnout plnou vahou jeho těla. Je to příjemné. Nepotřebuju vést, ani být submisivní, ale postupem času jsem se naučil, že ten, kdo v posteli vede, dostane častěji, co chce, a začal jsem se tím řídit. Adrianovi jsem vůdčí roli přenechal, jinak to při jeho povaze ani nešlo. Nevadilo by mi to, kdyby někdy jeho vášeň nepřecházela téměř až do hrubosti. Jakub mě svírá pevně, ale zároveň i něžně. Cítím při tom chuť se mu poddat, nic tak bláznivého ale dělat nebudu. Odtáhnu se od něj.

     „Pojď, uděláme si večeři, máme dost času.“

Přikývne, ale tentokrát ho oči prozradí. Nechce se mu. Moje ješitná dušička se spokojeně zatetelí.

 

     Připravujeme večeři, ale myšlenkami jsem spíše u toho, co se stane. Nebo nestane. Člověk nikdy neví. Myslím, že Jakub je na tom podobně.

     Nevím ani jak, ale sotva domyjeme nádobí, skončíme v podobné pozici jako před tím. Když přijde na sex, mám nejspíš staromódního ducha, protože mi nejpohodlnější a nepraktičtější přijde postel, proto ho zavedu do svého pokoje.

     „Líbí se mi tvůj pokoj.“

„Proč?“

„Protože je malý. Nikam mi neutečeš.“

„Drahý, já nepotřebuju utíkat.“ Strčím do něho, takže spadne na postel. Zrovna teď potřebuju úplně něco jiného. Sednu si mu obkročmo nad břicho, aby se nemohl sám posadit, ale nijak mi to nepomůže a vzápětí se ocitnu pod ním. Brzy zjistím, že se mi Jakub rozhodl oplatit pomoc z kuchyně se vším všudy, tedy i s hrou. Rozhodně nebudu žadonit. Vydržím ale jen tak tak. Když se mnou skončí, přestanu mít chuť si hrát. Chci to dotáhnout do konce. A nejsem sám.

 

     O hodnou chvíli později, kdy mi nechybí vůbec nic, přemýšlím o tom, že jsem se toho vlastně bál. Nevím proč.

     „Máš zítra brigádu?“ zeptá se Jakub.

„Tento týden vůbec žádnou.“

„Mně odpadla škola. Mohl bych na tebe počkat u školy.“ Políbí mě na rameno.

„Nebo můžeš jít rovnou se mnou. Mám jedno cviko a přednášku, na té můžeš být taky.“

„To by šlo.“