12. část

     Jak mě to dnes nebaví. Zírám z okna. Teď okolo desáté je venku už docela teplo. Jakub si vzal s sebou knížku, nejspíš mu na lavičce nic nechybí. Mně chybí on. Podívám se na hodinky. Ještě dvacet minut do konce cvika. Tiše si povzdychnu. Třeba vyučující při pohledu na nás, nadšený výraz nemám jen já, pochopí, že nemá cenu se s námi dnes tolik zabývat a skončí dřív. Ale nevypadá to. Možná si vzpomněl na svá studentská léta, a že s nimi taky nikdo neskončil dřív a mstí se za to nám. A tak se to přenáší po celé studentské generace.

     Podobnými duchaplnými myšlenkami strávím zbytek cvika, o čem bylo, nemám tušení.

 

     Jak se blížím k lavičce, na které sedí Jakub a čte si, prohlížím si ho. To dělám rád. Soustředí se a trošku se mračí. Evidentně se nenudí tak jako já na cvičení. Prevít jeden.

     „Vidím, že ti tady nic nechybí,“ oslovím ho.

Zvedne hlavu a usměje se. „Teď už opravdu nic.“ Má štěstí. „Jaké bylo cviko?“ zeptá se.

„Nuda.“  

„Neboj, na přednášce tě budu rozptylovat.“

„Vážně? Jak?“

„Hej, co ty jsi za studenta, sotva si slyšel o rozptylování, už si ožil,“ směje se.

„To jasně dokazuje, že patřím do kategorie normálních studentů.“

„Dobře. Nech se překvapit.“

 

     „Co bude s tím rozptylováním?“ zašeptám mu o půl hodiny později, když už je jasné, že přednáška se nebude, co se týká zábavnosti, od cvičení v ničem lišit. Tomu taky odpovídá návštěvnost. My sedíme zhruba uprostřed, pak následuje několik prázdných řad a úplně v horní sedí pár lidí, kteří mají nápadně přivřené oči. Šprti obsadili první řadu. Naprostá většina míst zůstala nevyužitých.

     Jakub mi položí ruku na stehno. „V jaké míře ho požaduješ?“

„Ve společensky přijatelné,“ odpovím pod vlivem vzpomínek na minulou noc.

„Ale neříkej, to by ses nudil,“ zašeptá se zákeřným úsměvem a jeho ruka se posune výš. Rychle ji chytnu.

„Musím dávat pozor na přednášku, víš?“

„Nechtěl si rozptylovat?“

„Už si nevzpomínám.“

„Lháři. Za trest mi teď pusť ruku.“

„Jedině, když s tím přestaneš.“

„Ani náhodou. Naučil jsem se to od tebe v kuchyni.“

„Učíš se, co nemáš. Jsem teprve v prváku, nemůžu si dovolit pověst toho, co provozuje sex v posluchárně.“

„Ale bylo by to zajímavé.“

„Tak to zkusíme ve tvé škole.“

„To by mi zase tak zajímavé nepřišlo. Dobře, ustupuju. Vynahradím si to doma.“

„Klidně.“

Proplete své prsty s mými a nechá ruku volně ležet dál na mém stehně. Není to zase tak špatná přednáška.

 

     „Štěpáne,“ řekne Jakub, když vyjdeme z posluchárny, „je nějaká možnost vidět Adriana a Adama?“

„Proč?“ Vypravoval jsem mu o svém setkání s Adamem.

„Chtěl bych vědět, jak vypadají. Pořád to jsou pro mě anonymní tváře.“

Mně by nevadilo, kdyby anonymní zůstaly. Možná má Ondra pravdu, když říká, že upřímnost je hezká věc, ale nemá se to s ní přehánět. Jenomže mně vadí myšlenka, že bych měl o některých věcech před Jakubem mlčet. Zvykl jsem si vypravovat mu o tom, co se během dne stalo nebo o čem jsem přemýšlel a on dělá totéž. Je to jedna z mnoha věcí, kterou na našem vztahu hodně oceňuju. 

     „Nevím, možná budou obědvat v kantýně, neznám jejich rozvrh v tomhle semestru.“

„Můžeme se tam podívat?“

„Jestli chceš.“

„Chci.“

 

     „Nejsou tady a dnešní nabídka jídel je hrozná. Co kdybychom se najedli někde jinde?“ zeptám se Jakuba asi o čtvrt hodiny později, když stojíme ve frontě, a jen tak tak se mi podaří zakrýt ulehčený tón. Přikývne. Uf. Naštěstí. Nějak mám pocit, že by z toho setkání nic dobrého nevzešlo.

     Když se za námi zavřou dveře, v mysli mi vytane věta, kterou jsem slyšel krátce po tom, co jsem začal chodit do barů. Dýchne z ní něco smutného. „Nikdy nemíchej minulost s přítomností.“ Seděl jsem s hezkým, černovlasým klukem u stolku a popíjeli jsme. Zrovna jsem přemýšlel, že se možná dá v baru najít láska. Něco na něm mě zaujalo, proto si ho snad jako jednoho z mála pamatuju dodnes. Brzy jsem pochopil, že nepřišel hledat do baru sex, ale zapíjet smutek. Když jsme měli oba dost, rozloučili jsme se a nikdy jsem ho už neviděl. Možná, kdyby přišel ještě jednou, mohlo to mezi námi dopadnout jinak, ale na „kdyby“ se nehraje, a s Jakubem vedle sebe toho nijak nelituju.

     „Hej?“

Otočím se na Jakuba.

„Co se děje?“

„Proč by se něco mělo dít?“

„Protože na tebe už chvíli mluvím a ty nevnímáš.“

Musel jsem se zamyslet na delší dobu, protože už jsme mezitím opustili areál školy. „Jen jsem si na něco vzpomněl.“

„Povíš mi o tom?“

„Jestli chceš.“ Přikývne.

     Když skončím, chytne mě za ruku. Ještě nikdy jsem se tak s nikým po ulici nevedl.

„Nech minulost být. Omlouvám se, neměl jsem ti ji připomínat těma dvěma.“

„To nic. Byla to jen vzpomínka.“

„Někdy to úplně stačí.“

Stisknu mu ruku.

 

     Cestou se stavíme na oběd, a pak se ještě vydáme do města, protože Jakub si potřebuje koupit nějaké věci do školy. Nevím, jak jsou geometrické pomůcky důležité, ale Jakub se při jejich výběru tváří vážně a mně to přijde legrační a tak ho trochu škádlím. Nerozčiluje se a jen se usmívá. Kdyby nás někdo sledoval, možná bychom mu připomněli rozjívené děcko a velmi trpělivou matku. Ta představa mě přiměje se trochu zklidnit, ale neodolám, abych mu do košíku nenápadně nedal pravítko s animovanými postavičkami. Všimne si toho až u pokladny. Čekám, že ho vrátí, ale on ho s klidem zaplatí. Jako kdyby to pravítko celou dobu chtěl.

     „Na co máš to pravítko?“ zeptám se, sotva se dostaneme na ulici.

„Na tebe.“

„V jakém slova smyslu?“

Záhadně se usměje. „Nech se překvapit.“

Víc z něho nedostanu a tak zůstanu se svou zvědavostí sám.

 

***

 

     Jakub tiše oddychuje. Mně se spát nechce. Většinou se mi po sexu nechce spát. Zvlášť ne po tom dobrém. Dřív jsem se musel ještě dostat domů a to jsem pak už usnul hned. No, ale zase lepší dívat se do stropu a čekat na spaní vedle Jakuba, než se vracet od neznámého člověka. Otočím se na bok, abych na něj lépe viděl. Líbí se mi s ním trávit dny, rychle bych si na to zvykl. No a taky noci. Nemají chybu.

     Jenomže týden se překulí strašně rychle, on se vrátí domů a zase spolu budeme po chvilkách. Co s tím? To kdybych věděl. Vzdychnu, zavřu oči a raději počítám ovce.

 

***

 

     Dny letí a najednou je pátek. Mamka se vrací v neděli večer, což znamená, že máme necelé dva dny. Jakubovi rodiče se už nenápadně vyptávali, kdy se vrátí domů. Jakub jim na to nedal jasnou odpověď, ale já od té doby zase přemýšlím, co bude dál. Takže jsem právě málem připálil oběd. Sakra.

     Kdo ví, jak budou jeho rodiče reagovat, až jim potvrdí, že s někým chodí. Pokud to tedy udělá. Přemýšlím dál, když zažehnám připalovací krizi. Podle jeho vyprávění asi zrovna nejásají nadšením nad jeho orientací. Ne, že bych je vůbec nechápal, ale dělá mi to starosti. A co moje mamka? Nikdy jsem jí nikoho nepředstavil, což dělalo naši nevyřčenou dohodu o mlčení podstatně snazší. Zajímalo by mě, co si o tom všem myslí Jakub. Končí okolo jedenácté, takže za chvíli by se měl objevit.

 

     „Přemýšlel si, co bude dál?“ zeptám se a odstrčím talíř.

„Myslíš s námi?“

„Ano.“

„Přemýšlel jsem, jak to udělat, abychom spolu mohli být víc. Dneska mě něco napadlo, když jsem si uvědomil, že většina mých známých a kamarádů bydlí v pronájmech. Mohli bychom si také nějaký najít.“

„To by šlo, ale trochu se bojím, že na to nebudeme mít.“

„V tom je největší háček, každopádně bychom se mohli aspoň poptat.“

„Proč ne.“

 

***

 

     „Tak jaký byl týden?“ zeptá se Ondra.

„Skvělý.“

„Ha, ha. To je moje odpověď. Ty si vymysli něco jiného a nejlíp, když rovnou řekneš podrobnosti.“

„To slovo zahrnuje všechno. Jen to hrozně uteklo.“

Povzdechne si. „To mi říkej. Vždycky se těším jako malé děcko, když jdu za Liborem, a než se naděju, uteče několik hodin a vracím se zase domů. Aspoň, že je mu teď trochu líp a trávíme spolu víc času.“

„Takže si pořád spokojený?“

„Jo. Je to jiné, ale to je jasný. Jsem rád, že jsi mě tam donutil jít. Když sis našel Jakuba, měl jsem krizi. Připadal jsem si sám a říkal jsem, že už to jiné nebude a měl bych se s tím naučit žít, ale nešlo to. S Liborem mi všechno připadá jednodušší.“

Přikývnu. „Jakub vymyslel, že bychom si mohli najít společný pronájem.“

„A co ty na to?“

„Jsem pro, ale nevím, jestli si to finančně můžeme dovolit. Navíc ani nevím, co na to mamka.“

„Nikdy nevíš, jak se co vyvrbí. Počkej a uvidíš.“

„Nic jiného stejně dělat nemůžu. Jdeme pokračovat v učení a neodváděj pozornost.“

„Potřeboval jsem si na chvíli odpočinout.“

„Přijímačky se ti už blíží.“

„Vůbec mi to nepřipomínej. Už z toho skoro nespím,“ mávne odmítavě rukou.

Usměju se a vezmu do ruky učebnici.

 

     O hodinu později mířím domu a přemýšlím o mamce. Od svého příjezdu se chová divně. Připadá mi zakřiknutá a občas se po mně zamyšleně podívá. Už mě napadlo, jestli jí nějaká zvědavá a příliš akční sousedka nereferovala o Jakubovi, ale zavrhl jsem to, protože se tak chová už od chvíle, co jsem jí přišel naproti na nádraží a to ještě nemohla vědět nic. Čekám, co z toho bude a nějak se z toho moc dobře necítím. Nikdy jsem ji takovou nezažil.

 

***

 

     Další týden za moc nestojí. Jakub se poptával po pronájmech, ale všechno přesahovalo naše finanční možnosti. Mamka se chová pořád divně a já už jsem z toho nervózní.

 

     V pátek odpoledne po návratu z brigády se chystám za Jakubem.

„Štěpáne?“ ozve se mamka z obyváku.

„Ano?“

„Můžeš sem na chvíli přijít?“

     „Co se děje?“ zeptám se a sednu si do druhého křesla.

„Musím s tebou mluvit. Jde o Pavla. Požádal mě o ruku.“ Kdy se dostali tak daleko? Nejsou spolu zase tak dlouho, patří ke starší generaci, té přeci vždycky trvá dlouho, než se rozhoupe. Ale počkat. Něco tady nehraje. Už x měsíců je z něho paf, měla by být nadšená a místo toho vypadá spíš ustaraně. Tohle bude mít určitě pokračování, které se mi nebude líbit. Mamka mlčí. „A?“ pomůžu jí.

„Řekla jsem ano, ale jde o naše další bydlení.“

A je to tady. „Tak to gratuluju. Mohla bys mi konečně říct, proč se tváříš tak nenadšeně?“

„Děkuju. Pavel má dům, práci bych tam našla snadno. Ty bys tam mohl být s námi, ale nikdy si venkov nemusel a studuješ tady.“

„To zní tak, že mě tam moc nechceš.“

„Štěpáne, jsi mé jediné dítě, nikdy tě neodstrčím a ani Pavel proti tobě nic nemá, ale nechtěl by, abys mu jednou domů přivedl přítele. Na venkově je to stále ještě větší problém.“

„Takže proti mně něco má.“ Povzdechne si a vypadá ztrápeně. Je mi jí líto. „Zůstanu tady. Stejně bych se k němu nechtěl stěhovat, i kdybych mu v ničem nevadil.“

„Opravdu ti to nevadí?“

„A co ti mám říct? Mám přítele a nechtěl bych se dostat do situace, abych mu musel říct, že za mnou nemůže. Pavla si ale bereš ty. Jestli si s ním spokojená a šťastná, nemá smysl, abys pak třeba seděla doma sama kvůli mé orientaci.“

„Mně se to taky nelíbí, ale uvažuju o tom tak, že ty si už žiješ svůj život podle sebe a ani mi o něm moc neříkáš. Dokud si mě potřeboval, ani mě nenapadlo si někoho najít. Ale teď už bych nechtěla být sama.“

„Tak to neřeš. Vezmi si ho a já zůstanu tady. Vadilo by ti, kdyby tady můj přítel bydlel se mnou?“

„Ne. Nechci, abys byl sám. Budu z toho mít lepší pocit, ale chtěla bych ho nejdřív poznat.“

„Řeknu mu to.“

Přikývne a poprvé od doby, co se vrátila, se usměje.

 

***

 

     Jakub mě vážně pozoruje, když mu vyprávím novinky.

     „S bydlením jsou to dobré zprávy, ale to s tím Pavlem možná podceňuješ. Setkal jsem se s tím u svých příbuzných. Nejdřív jsem si říkal, že na tom nezáleží, když se s nimi vidím jednou nebo dvakrát do roka a bydlí desítky kilometrů daleko. V podstatě to vadilo jen jedné tetě, ostatní nebyli nadšení, ale tak nějak to vzali. Jenomže pak ta teta naočkovala prarodiče z mamčiny strany. O tom jsem ti už říkal. Dodneška nevím, co přesně jim řekla, ale než s nimi mluvila, vypadalo to, že se s tím smíří. Najednou mi vzkázali, abych k nim nejezdil. Od té doby jsme spolu nepromluvili ani slovo. Nevíš, jaký vliv má Pavel na tvou mamku.“

„Já vím, ale co mám dělat? Mám jí říct, aby si hledala někoho jiného, protože Pavlovi vadí, že jsem gay? Co kdyby to udělala a nikoho nenašla? Neodpustil bych si, kdyby seděla sama doma a já bych věděl, že mohla s někým být. Nezbývá mi než doufat, že se to nezkomplikuje a pokud ano, tak mám prostě smůlu, ale nemám právo jí to vymlouvat a ani bych to nikdy neudělal.“

Přikývne, ale mračí se.

„Chtěla by tě poznat.“

„Dobře.“

Ach jo. Tohle mu závidím. Sám bych přemýšlel, jak se podobné situaci ještě vyhnout a on to prostě vezme jako nutnost a postaví se k tomu tak. V takových chvílích mi opravdu připadá mnohem dospělejší než já.

„Kdy?“ zeptám se ho.

„To by asi měla rozhodnout tvoje mamka.“

„Zeptám se jí.“

     Dál se bavíme o něčem jiném, ale mně už v hlavě hlodají myšlenky, jak setkání dopadne.

 

***

 

      Mamka na svatbu nijak nespěchá, ale Pavel ano a nakonec si brzký termín prosadí. Myslím, že se s ním prostě nechtěla hádat, ale mně řekla, že prý aspoň svatba nebude zasahovat do mého zkouškového období. Podezřívám ji, že ta ohleduplnost, abych se mohl v klidu připravovat na zkoušky, pramení spíše z úmyslu zaplést mě do svatebních příprav.

 

     Brzy se ukáže, že jsem se nespletl. Dokázala by mě zaměstnat od rána do večera, takže asi v dohledné době začnu mít pocit, že se budu ženit sám.

     Jakub z mého nedostatku času není nijak nadšený. Nic neřekne, ale vidím to na něm. To Ondra reptá nahlas. Před přijímačkami potřebuje každou chvíli s něčím poradit a stěžuje si, že mě na telefonu nemůže dohnat, navíc i na esemesky mu odpovídám se zpožděním.

 

***

 

     Po týdnu příprav, shánění a běhání po obchodech, člověk by nevěřil, co všechno je potřeba zařídit, už jsem toho měl akorát dost a začal jsem přemýšlet, že vyhlásím stávku. Když se mamka prořekla, že celou přípravu svatby nechal Pavel na ní a potažmo na mně, oznámil jsem jí, že toho mám dost a ať si srovná budoucí manžela dřív, než zůstane sama na všechno. Dívala se na mě překvapeně, ale na nic jsem nečekal a zmizel jsem za Jakubem, kterému teď všechno vypravuju.

     Jakub přikývne a řekne, že jsem dobře udělal. Nejspíš ano, ale nemám z toho dobrý pocit.  Nechal jsem ji v tom samotnou. Mlčím a jdeme dál městem.

     „Štěpáne, co kdybychom někam vypadli?“

„Jsem pro. Kam? Naplánuješ to?“

Usměje se. „Jsi ochotný riskovat i stan?“

„Cokoli, pokud to bude dost daleko od svatby.“

„Dobře, tak to nech na mně.“

 

     O pár hodin později sedím ve svém pokoji a poskytuju po telefonu Ondrovi psychologickou podporu při stresu z přijímaček. Ozve se zaťukání a ve dveřích se objeví mamka. Rozloučím se s Ondrou, kterému to tolik nevadí, protože se přiblížil čas, kdy se schází na Skypu s Liborem.

     „Mluvila jsem s Pavlem,“ řekne mamka a posadí se na kraj postele. „Prý mám tebe a pomůžeš mi se vším a on nemá čas. Odpověděla jsem mu, že když spoléhá na tvou pomoc, měl by tě brát takového, jaký jsi a ne si dávat hloupé podmínky. Chytli jsme se. Nemám do té svatby už vůbec chuť.“

„To se spraví.“

„No, uvidíme. Každopádně si s tím nedělej starosti, se svatbou ti dám pokoj, a pokud nějaká bude, tak nejdřív v červenci.“

„S některými věcmi ti pomůžu rád, ale už toho na mě bylo moc.“

„Já vím, ale před tím jsem o tom nepřemýšlela. To víš, první svatba v mém věku člověka zblbne. Jedna kolegyně mi řekla, že jsem se zbláznila hrnout se do manželství. Ale asi proto, že jsem nikdy vdaná nebyla, měla pro mě svatba ještě své kouzlo.“

„Mami, jak to bylo s tátou?“ V minulosti jsem často přemýšlel, jak se zeptat, ale nikdy jsem nenašel vhodnou příležitost, až to nějak vyšumělo.

„S tátou? Nic zvláštního. Moc hezký kluk zvyklý, že se po něm holky otáčejí. Chodili jsme spolu a byli jsme spokojení, ale potom jsem otěhotněla a on si nedokázal představit, že místo, aby se jen bavil, by se měl starat o rodinu. Odešel. A to je všechno.“

„Nikdy se už neozval?“

„Ne. Ale tehdy byla jiná doba. Mobily nebyly a já jsem se pak odstěhovala od rodičů do města. I kdyby chtěl, těžko by mě našel.“

„Jaký byl?“  

„Milý, zábavný, hezký, ale postrádal smysl pro zodpovědnost. Ty jsi podobou hodně po něm, ale zodpovědnější po mně.“

„Chtěla sis ho vzít?“

„Mě ani nenapadla jiná možnost. Byla jsem do něho zamilovaná, čekali jsme spolu dítě a tehdy to byl obvykle důvod, aby se lidi vzali. Když odešel, byla jsem zničená a pomalu jsem se nemohla ukázat na ulici, všude se o nás mluvilo. Moji rodiče se zachovali hezky, se vším mi pomohli, a když jsem řekla, že bych raději odešla do města, sehnali mi tenhle byt, i když chtěli, abych zůstala.“

„Proč?“

„Měla jsem vyjednanou práci u tamějšího doktora. Sestra odcházela do důchodu. Nedovedla jsem si ale představit, že bych lidi, kteří mě pomlouvají na každém rohu, každou chvíli viděla a ještě s nimi musela jednat a vyjít. Dneska, když se stane taková věc, lidé rychleji zapomenou, ale tehdy to bylo na pořadu dne nadlouho. Taky jsem nechtěla, aby ses tam narodil.“

„Jsi po tom všem hodně zklamaná, že jsem na kluky?“

„Ne. Ráda bych měla vnoučata, ale rozhodně z tebe nejsem zklamaná. Kdy mi přivedeš ukázat svého přítele?“

„Prý máš říct datum ty.“

„Pozítří?“

„Vyřídím.“