13. část

     Ze setkání Jakuba s mamkou jsem jednoznačně nejvíce nervózní já. Mamka prohlásila, že se těší a upeče buchtu. Jakub řekl, že se také těší, až ji pozná. No a já jsem si v duchu pomyslel, že jsem to možná měl sabotovat. Mamčino pozítří je dnes v pátek.

 

***

    

     Mamka by snad Jakubovi snesla i modré z nebe, kdyby si o ně řekl. Uplatil ji hned na začátku kytkou, takže celé roztála a mě napadlo, jestli bych si tak býval v minulosti neušetřil výměnou za ten či onen souhlas mnoho mytí nádobí a dalších domácích prací. Musel bych na to ovšem nejdřív přijít. Kytku jí dávám jen na narozeniny a svátek. No, nic. Aspoň že to zatím klape v pohodě.

      „Štěpáne?“

Trhnu sebou. „Ano?“

„Vnímej nás. Říkala jsem Jakubovi, že pokud se svatba bude konat, chtěla bych, aby přišel. Co ty na to?“

„Jsem pro.“

„Dobře.“

     Dál se řeč vede o škole, o stěhování z venkova a případném mamčině stěhování na venkov, zkrátka mamka se projevuje jako typický rodič, kterého zajímá všechno.

 

     O půl hodiny později odejde mamka na noční a my zůstaneme sami. Zrovna se chci Jakuba zeptat, co vymyslel za výlet a kdy odjedeme, když zazvoní zvonek. Podívám se na hodiny. Osm. Na Jakubův tázavý pohled pokrčím rameny, zvednu se a jdu otevřít.

     Pavla mi mamka ukázala na fotce, takže ho nemám problém poznat. Zatváří se překvapeně, když mě uvidí.

     „Máš doma mámu?“ zeptá se bez pozdravu.

„Ne, je na noční.“

Nadechuje se, aby něco řekl, ale pak se zarazí a zadívá se někam za mě. Tuším, že na Jakuba, který se šel nejspíš raději podívat, jestli je všechno v pořádku. Pavel se ušklíbne a beze slova vyrazí pryč. Otočím se. Pár kroků za mnou stojí Jakub.

     „Ještě pořád si troufneš na tu svatbu?“ zeptám se.

„Teď spíš než před tím.“

Usměju se tomu, odvaha mu nikdy nechybí. Zavřu dveře a vrátíme se do obyváku. Pro jistotu zavolám mamce, aby případně čekala návštěvu.

     Normálně bych se po týdnu těšil na noc, když jsme s Jakubem sami, ale po tom všem nemám na sex chuť. Jakub to nejspíš vytuší a na nic netlačí.

     Velkou část večera strávím s hlavou položenou na jeho klíně a nasloucháním jeho příjemnému hlasu.

 

***

 

     Jakub zůstane přes noc. Ráno ho vyprovodím a cestou zpátky se stavím na nákup.

     Po návratu najdu doma mamku s Pavlem. Jsem docela rád, že Jakub musel odejít brzy, protože jeho táta odjel na služební cestu a slíbil mamce, že jí pomůže s větším nákupem. Původně mě to hodně mrzelo. Nejraději bych s ním zůstal celý den.

     „To je dobře, že jsi zpátky,“ přivítá mě mamka.

No, ani bych neřekl. Po tak brzkém znovu setkání s Pavlem jsem zrovna netoužil.

„Já… omlouvám se za včerejšek. Byl jsem rozčílený a přehnal jsem to,“ řekne Pavel. Nedělám si iluze, že by za tou omluvou nestála mamka. Navíc mu těžko lezla přes pusu. No, ale zase ji má aspoň natolik rád, aby se kvůli ní omluvil.

„V pohodě.“ Ale nevěř mi to.

„Rozhodla jsem se, že si Pavla vezmu, ale až koncem června. Budeme bydlet u něj a tobě nechám byt. Na svatbě budete oba, ty i Jakub, a chtěla bych, abyste k nám také jezdili na návštěvu.“ Během řeči se střídavě dívá na mě a na Pavla. Ten jen přikývne, když skončí, ale netváří se ani tak naštvaně jako nešťastně. Také kývnu.

„Takže domluveno,“ skočí rozhovor mamka.    

      Projdu kolem nich do kuchyně a začnu vybalovat nákup. Mamka si ještě chvíli povídá s Pavlem na chodbě. Pak uslyším cvaknutí venkovních dveří.

     „Už šel?“ zeptám se hraně udiveně, když se objeví vedle mě.

„Ano. Byl včera hodně nepříjemný?“

„Spíš hrubý. Pozdrav mu nic neříká, a když viděl Jakuba, zatvářil se vyloženě posměšně. Nevím, jestli je to dobrý nápad, abychom šli na vaši svatbu.“

„Proč ne? Bude se chovat slušně.“

„To nevíš, když se napije. Navíc tam můžou být další jako on, jestli si jim postěžoval a dodají si odvahu pár panáky, těžko říct, co udělají.“

„To není důvod, abyste nešli, ale abych zkontrolovala, koho si chce pozvat.“

Když se mamka pro něco rozhodne, dokáže se chovat hodně energicky. Zajímalo by mě, jestli tuhle stránku její povahy už poznal Pavel. Nejspíš včera. Vezme si zápisník a udělá si poznámku. Jak ji znám, tak si tam nejspíš napsala ´zkontrolovat Pavlovi hosty´ nebo něco podobného. Docela rád ji vidím v jejím obvyklém rozpoložení.

 

***

 

     „Takže tentokrát jsem ti našel chatu,“ řekne Jakub, když tentýž večer sedíme na lavičce v parku.

„To je od tebe hezké.“

„Ne, tak úplně. Sleduju vlastní zájmy.“

„Jaké?“

„Jaké asi v našem věku, když od toho uplynul už nějaká čas?“

„Tak proto si navrhl výlet?“

„Jen proto ne. Chci s tebou být sám.“

„Odpustil bych ti i první variantu.“

Ušklíbne se. „Jak to dopadlo s Pavlem? Byl za tvou mamkou?“

„Ano a dnes ráno přišli spolu. Omluvil se, i když to nejspíš dostal příkazem od mamky. Jo, a svatba bude koncem června.“

„Tebe člověk nechá chvíli samotného a už máš plno novinek. Měl bych si tě víc hlídat.“

„Budeš mít příležitost, beru podnájemníky.“

„Jaký je nájem?“

„Ten asi budu požadovat ve službách.“

„Ty…“ lehce mě chytne za krk a jemně se mnou zatřese a směje se.

„Neboj, to zvládneš,“ ještě ho trochu popíchnu.

„Kvůli tomu tě neškrtím.“

„Tak kvůli čemu?“

„Nelíbí se mi spojení podnájemníci a služby.“

„Ale to jen kdybys nemohl.“

„Já ti dám, nemohl, počkej na výletě.“

„Nemůžu se dočkat. Tak mě napadá, kdy chceš odjet?“

„Co příští pátek než začne zkouškové?“

„Domluveno. Potřebuju s sebou něco speciálního?“

Jakub trochu pozdvihne obočí. „V jakém směru myslíš?“

„Třeba jako spacák a tak.“

„Aha. V tomhle. Ne.“

„V jakém si myslel?“

„Co já vím. Nechal bych se překvapit.“

„Neprovokuj nebo oběhnu obchody a něco speciálního ti tam vyberu.“

„Vážně? Tak to se nechám překvapit.“

Hm. Neměl bych plácat, co mě zrovna napadne.       

 

***

 

     Na co vlastně jsou sex shopy? Procházím mezi policemi nepoužitelného zboží a nemůžu nic vybrat. Od chvíle, kdy jsem se vrátil se schůzky s Jakubem, jsem celou dobu přemýšlel, co bych mu měl pořídit. Nic mě nenapadlo. Až dnes ráno. Do školy chodím kolem sex shopu a při pohledu na něj jsem dostal nápad, že třeba tam by se našlo něco, co by ho vyvedlo z míry. No, zatím jsem vyvedený z míry jen já, že vůbec nevím, co mu koupit. A ta mladá slečna u kasy mi asi nepomůže. Hodlám kolem ní projít ven. Usměje se na mě a zeptá se, jestli potřebuju poradit. 

     „Ne, děkuju.“

Pohledem zavadím o peněženky, různé kasičky, zdobené plechovky na kávu a další předměty, které bych v sex shopu nečekal. No, dnes se prodává všude všechno. Jedna peněženka vypadá docela dobře, tak se zeptám, jestli si ji můžu prohlédnout. Slečna odpoví, že ano. Ne, že bych nějakou potřeboval, ale když už tady jsem. Otevřu peněženku a nadskočím. Sakra. To jsem se lekl. Vůbec to není peněženka. Tedy ne uvnitř. Na pružině vyskočil malý vibrátor a starší ženský hlas pronesl: „Neměl bys tak často chodit do sex shopu, zase tady nic nemáš, podívej se, za co jsi to utratil minule.“ Ha, ha. Přesně něco takového jsem potřeboval. Tohle by ho z klidu vyvést mohlo.

 

***

 

     „Proč se tváříš tak otráveně?“ zeptám se Ondry během čtvrtečního doučování.

„Kvůli Liborovi.“

„Co je s ním?“

„Myslel jsem si, že si ve všem rozumíme, ale to se školou nechce pochopit. Prý jen ztrácím čas. On vysokou má, ale teď mu stejně k ničemu není. Dělal něco přes počítače. To mi řekne jednu chvíli a o pár minut později mi začne líčit, jak chytil kšeft a dělá na nějakém programu a že si na tom slušně přivydělá, tak jak to, že mi k ničemu není?“ vychrlí ze sebe.

„Třeba mu prostě jen vadí, že mu nebudeš věnovat tolik času a srovná se to.“

„Možná. Stejně si nemyslím, že v mém stavu může mít člověk normální vztah.“

„Záleží na tom, čemu říkáš normální. Každý si pod tím představuje něco jiného.“

„To je taky fakt.“

„Navíc to neznamená, že když si nesedneš s Liborem, že by sis nemohl rozumět s někým jiným.“

„No jo, ale jinak je to s Liborem fajn.“

„Tak to zatím neřeš a počkej, co se z toho vyvine, třeba to vyšumí.“ To se to radí, když jde o někoho jiného.

„Asi jo.“

 

***

 

     „Tak máš něco speciálního?“ zeptá se z ničeho nic Jakub, když sedíme ve vlaku.

„Možná ano, možná ne. Počkej a nech se překvapit.“ To se ví, že peněženka cestuje se mnou. Dokonce jsem to narafičil tak, aby ji viděl a později nebyla nápadná. Když jsem si kupoval lístek, měl jsem ji v ruce, ačkoli peníze jsem držel zvlášť.

     Usměje se. „Dobře.“

„Jak dlouho pojedeme?“ zeptám se, abych odvedl jeho pozornost.

„Asi dvě hodiny, když někde neztvrdneme.“

Sedíme v kupé sami, takže si můžu dovolit významný pohled na Jakubovy partie, kterých by se taková slova mohla týkat.

„Tam to na zpoždění vlaku nebude mít vliv,“ suše konstatuje a ušklíbne se.

„No, mohlo by, kdyby ses v zápalu vášně chytil za záchrannou brzdu.“

„Proč já?“

„Protože to napadlo mě a přece to neřekne o sobě.“

„Dobráku.“ Vypadá klidně jako vždy. Jen oči se mu smějí. Aspoň jednou ho z toho klidu musím dostat. Hlavně to musím dobře načasovat.

„To víš, od kosti.“ Vrátím se očima ke knížce, ale nohou se lehce opřu o jeho. Neuškodí ho trochu pozlobit, když nás čeká noc v posteli. Doufám jen, že ne v hromadném pokoji.

 

     Začátek výletu se moc neliší od toho předchozího. Autobus nás vyklopí na osamělé zastávce. Tady ale přijde změna, protože mě Jakub chytne za ruku. A další následuje. Brouzdáme lesem a kromě kochání se krajinou si také povídáme. Takže mi v podstatě nic nechybí, a kdyby přišel se stanem, skousnul bych i ten. Vlastně proti němu nic nemám kromě nepřítomnosti koupelny a postele, ale zase si ho člověk může postavit na samotě a má klid.

     Asi za dvě hodiny se dostaneme pod táhlý kopec, v jeho polovině stojí chata.

„Tam jdeme,“ ukáže na ni Jakub.

„Líbí se mi,“ odpovím spokojeně.

     Výstup k ní se mi líbí už méně, ale reptám jen v duchu. To je podle mě největší nevýhoda hor, že člověk musí pořád do kopce. Ono mi to tedy normálně zase tolik nevadí, ale před Jakubem musím držet tempo a dýchat tak, aby nebylo slyšet funění, což dá zabrat. Marně si během výstupu lámu hlavu s myšlenkou, jestli to on dělá stejně a má toho ve skutečnosti dost, nebo disponuje tak dobrou fyzičkou.

 

     Ubytujeme se v příjemném dvoulůžkovém pokoji a dáme se výbornou večeři a po ní ještě kávu. Kromě nás v jídelně sedí ještě dva manželské páry, jeden starší, okolo šedesáti, těm druhým hádám kolem třicítky. Vkus mladšího muže prostě nechápu. On docela ujde, mohl by omezit solárko nebo opalování, ale docela dobrý, zato ona se dá popsat jen jako koule sádla. Sáhnu po hrnku s kávou a všimnu si, že si mě Jakub zkoumavě prohlíží.

     „Co se děje?“ zeptám se.

„Co tě na něm zaujalo?“ Hlavou nenápadně naznačí směr k mladšímu páru. Žárlí? Aspoň trochu by mohl.

„Jeho vkus. Chápeš ho?“

„Jak to myslíš?“

„No tak se na ni podívej.“

     „Už vím, jak to myslíš. Nechápu,“ řekne po chvilce. Mně ale nejde z hlavy myšlenka, jestli opravdu žárlil. Já na něho zatím v souvislosti s jiným klukem nežárlil, ale vadí mi v podstatě všechno, co ho obírá o čas, který by mohl strávit se mnou. Dobře si pamatuju, jak mě štvalo, když jel s rodiči za příbuznými.

     „Na co myslíš?“ přeruší mé myšlenky Jakub.

„Přemýšlím, na co myslíš ty.“

„Proč?“

„Protože tě zaujal směr mého pohledu.“

„Nediv se.“

„Proč ne?“

„Když si prohlížíš ne úplně špatně vypadajícího muže, musím na tebe dávat pozor.“

„Tak moment. Zase tak špatné to se mnou není. Podívám se, přiznávám se, že jsem od přírody zvědavý, ale tím to končí.“

Usměje se konejšivě, málem skřípám zuby, protože si připadám jako děcko, které něco nepochopilo. „Dobře, tak na tebe trochu žárlím.“ A tím mě zase uklidní.

„Proč?“

„Mám tě rád, to se pak tak stává.“

„Jenom rád?“

Tentokrát se uměje záhadně. „Všechno se neříká.“

„Ale mělo by se.“

„To platí pro oba?“

„Ne, jen pro tebe.“

Přimhouří oči a pak pokrčí rameny. Nevím, nevím, jestli tahle debata už skončila, i když mlčí. Jakub se tak snadno nevzdává.

„Půjdeme se po večeři ještě projít?“ zeptám se.

„Jestli chceš.“

„A zaběhat?“

„Nepřeháněj to.“

Zasměju se. Mořím ho s tou otázkou průběžně už nějaký čas, ale zatím se mi ho nepodařilo přemluvit, aby šel se mnou. Je zase ale pravda, že jsem ho o to nikdy nepožádal, spíš jsem to jen nadhazoval, abych ho pozlobil. Mám v živé paměti setkání z parku, takže se trochu bojím, ale zase s Jakubem je všechno zábavnější. „Nemyslel jsem to vážně, po večeři by se mi nechtělo,“ dodám smířlivě.

„Ty mě pořád zkoušíš. Koleduješ si.“

„Já? Jen občas a úplně málo.“

„To bych ani neřekl.“

Tentokrát mlčím já, mohl by mít pravdu.

 

     Jakub mi chuť procházet se osladí tím, že navrhne, abychom vylezli na kopec nad chatou a rozhlédli se po okolí. Podle jeho vyjádření to bude jen kousek.

     Brzy se z toho strhne malý závod. Nakonec tam oba dorazíme docela udýchaní, protože ani jeden z nás nechtěl zpomalit.

     „Kdyby ses nechtěl procházet, tak jsme mohli být udýchaní z něčeho jiného,“ řekne Jakub, když chytí dech.

„Kdybys tak nehnal, nemuseli jsme být udýchaní vůbec.“ Záměrně ignoruju význam jeho předchozí poznámky, po večeři jsem se cítil dobře, teď jsem upocený, nohy mám ošlehané od trávy a větviček keřů a vztekám se sám na sebe, proč jsem mu rovnou neřekl, aby si sem šel podívat sám, místo toho jsem se nechtěl přiznat, že na žádný výstup nechci, měl jsem na mysli klidnou, možná trochu romantickou procházku.

„A proč si nezpomalil ty?“

„Čekal jsem, jestli o mě budeš mít starost a zpomalíš. Příště se už nikam neženu.“ Podlá pomsta. No jo no.

„Ty si nedáš pokoj, viď?“

„Dám.“ Ušklíbnu se. „Od teď.“

     Zpátky se vracíme mlčky a zůstává mezi námi napětí.

 

     Pustím Jakuba do koupelny prvního, abych se pak mohl loudat.

     „Naštval tě ten výšlap?“ zeptá se, když vyjde ven.

„Nemám rád soutěže.“

„Tak proč si to prostě nenechal být?“

„Protože mi pak říkáš, že jsem městské dítě, které nic nevydrží.“ To je ta menší část pravdy. Ta větší zahrnuje skutečnost, že mám potřebu mu imponovat. Ne, že by se mi to dařilo.

„Promiň. Nemyslel jsem to zle.“

„To je dobrý, už mě to přešlo.“

„Ale chtěl si jít ven.“

„Na romantickou procházku.“ Zvednu se a zamířím do koupelny.

„Máš maximálně deset minut, pak tě přijdu utřít.“

Ode dveří koupelny se ještě otočím, nasadím výraz, že to tedy v žádném případě, po tom za sebou zavřu a zamknu, abych si těch deset minut náležitě natáhl.   

     Nejvíc mě na zdejší koupelně překvapila a potěšila vana. Naložím se do ní a po těžko identifikovatelné době, ale hádám, že do deseti minut jsem se nevešel, usoudím, že jsem na Jakuba vyjel zbytečně. Mohl jsem jeho návrh, že vylezeme na kopec, zavrhnout a místo toho nabídnout klidnější procházku, ale já jsem souhlasil a pak se hloupě naštval. No jo no. Vždycky se všechno nepovede. Navíc dobře vím, že když mi říká, že jsem městské dítě, které nic nevydrží, jen mě zlobí stejně jako já jeho s podobnými narážkami na venkov. Vždycky při tom má v očích ohníčky, to slovo zní i v myšlenkách hrozně, ale fakt má. Dlužím mu omluvu. Vyhrabu se z vany.

 

     Do některých věcí je nejlepší skočit rovnýma nohama.

„Promiň,“ řeknu, když vstoupím do pokoje.

„Co?“

„Protivnost.“

„V pořádku. Půjdeš ke mně?“

Natáhnu se vedle něho na postel. Prsty mě jemně hladí po tváři. „Víš, že když nejsem s tebou, napadají mě hlouposti?“ řekne tiše.

„Jaké?“

„Že ti nebudu stačit a tak.“

„Nevěříš mi?“

„Ne, to ne, nemyslím to tak, že bys mě podváděl, ale že si najdeš někoho lepšího.“

„A v čem lepšího?“

„Hezčího, vtipnějšího, lepšího milence, co já vím.“

„Promiň, ale to jsou opravdu hlouposti. Líbíš se mi, nechci nikoho jiného a v posteli mi naprosto vyhovuješ.“

Přisune se ke mně blíž. „Hlouposti, nehlouposti, potřeboval jsem slyšet, že to tak nevidíš.“

Usměju se. „Nevidím.“ Políbím ho, a pak se to strhne docela rychle. Aspoň teda první kolo. Nepřiznal bych mu to, ale podle mě je v posteli šikovný až dost. Těžko si držím hravý odstup toho zkušenějšího a stejně to s tím mám spočítané. Je to jen otázka času. A hezčího a vtipnějšího? Tak to bych hledal těžko.

 

***

 

     „Jdeš pomalu kvůli mně?“ zeptám se Jakuba, když se druhý den pomalu šineme po úzké cestě.

„Rád bych to tvrdil, ale spíš to bude z nevyspání.“

Ušklíbnu se. „Vidíš, vidíš, ta fyzička.“

„Nech si toho,“ dloubne do mě a směje se.

Zakručí mi v břichu. Jakub se podívá na hodinky. „Jsi dokonale přesný,“ komentuje to pobaveně.

„Já ne, moje břicho. To je taky pozůstatek včerejší noci. Potřebuju doplnit energii.“

„Dobře, snad narazíme na nějakou chatu, kde vaří.“

     Chata se v dáli objeví asi za půl hodiny. Oba k ní automaticky zamíříme. Už na dálku nás upoutá cedule hlásající, že mají denní menu. Podle Jakuba jsem se celý rozzářil, ale tomu nevěřím. Jeho to samozřejmě nechává v klidu. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, v batohu mám peněženku ze sex shopu.

      Při výběru z menu mě provokuje, prý bych si měl dát dvojitou porci, aby mi to chvíli vydrželo. Odpovím mu, že klasická porce mi bude stačit a aby neřekl, tak ho dnes zvu. Obsluhuje nás servírka o trochu starší než my, což se docela hodí, určitě lepší než starý páprda.

     Když dojíme, omluvím se s tím, že si musím odskočit a nechám Jakubovi peněženku, aby mezitím zaplatil. Už cestou na WC mám čím dál tím menší chuť mu to provést. Bude to trapas. Zastavím se. On by mi nikdy nic podobného neudělal. V soukromí se škádlíme, ale ve společnosti kohokoliv dalšího by mě nikdy neshodil, dokonce i u nás na návštěvě, když si ze mě mamka dělala legraci, se k ní nepřidal, naopak to přešel a odvedl téma jinam. Nevydržím a spěchám zpět. Ke stolu se dostanu dřív než servírka. Jakub mi vrátí peněženku a já ji strčím do batohu. Hned nato se u nás objeví servírka. Zaplatím a zvedneme se k odchodu.

     „Štěpáne, můžu se na něco zeptat?“ ozve se Jakub venku.

„Na co?“

„Neplatil si jinou peněženkou, než si mi nechal?“ Tenhle dotaz jsem čekal, těžko si toho mohl nevšimnout.

„Vydrž, až budeme na cestě sami.“

     O chvíli později mu podám peněženku ze sex shopu. „Tady máš něco speciálního.“

Nechápavě si ji prohlíží a pak se na mě zmateně podívá. „Otevři ji,“ vybídnu ho.

Zareaguje stejně jako já. Nadskočí.

„V té restauraci…“ začne, ale nedokončí.

„Neměl jsem na to nervy ti něco takového provést.“

„Štěpáne, kdybych to před ní otevřel…“

„No jo, chtěl jsem tě jednou vidět vyvedeného z klidu.“

„Tak to by se ti s tímhle podařilo. Vyletěl bych odtamtud rudý jako rak. Kde si na to vůbec narazil?“

„V sex shopu. Sháněl jsem ti tam něco speciálního a už jsem to chtěl vzdát, když jsem si všiml, že u pokladny mají peněženky a další věci netypické pro sex shop. Myslel jsem si, že je to obyčejná, docela pěkná peněženka a chtěl jsem si ji prohlídnout. Taky jsem nadskočil.“

„Myslím, že bychom měli chodit nakupovat spolu. Bude to pro mě bezpečnější.“

Usměju se. V tu chvíli se mi z ničeho nic vybaví společný nákup geometrických pomůcek a stále nezodpovězená otázka. „Jakube, co si vlastně udělal s tím pravítkem, co jsem ti tehdy dal v obchodě do košíku? Stále čekám, s čím přijdeš.“

„Nic, mám ho doma a nechávám tě přemýšlet. A beru zpět, ani nakupování s tebou není úplně bezpečné.“

„To je podlé. No ale uznej, že pořád lepší, než mě nechat nakupovat samotného.“

„Je, ale rád podněcuju tvou zvědavost. Uznávám.“

Hraně uraženě pohodím hlavou.

 

     Sejdeme do údolí, ve kterém leží malá vesnice, a kupodivu v ní najdeme malý obchůdek s potravinami. Dostal jsem chuť na nanuk, tak se do něj vypravím, Jakub nechce nic a čeká venku. Fronta u pokladny mě málem odradí, ale nakonec vydržím, protože to docela odsýpá a navíc je tady příjemný chládek.

     Před obchodem roztrhnu obal a rozhlížím se po Jakubovi. Opírá se nedaleko v chládku o strom a pozoruje několik kluků s batohy. Vadí mi to. Zatraceně. Přece na něj nebudu žárlit, protože se dívá. Chovám se jako idiot. Ale nemůžu si pomoct. Jakub se otočí a podívá se na mě. Pomalu k němu dojdu.

     „Chceš ochutnat?“ nabídnu mu. Zavrtí hlavou. „Co je na nich zajímavého?“ očima ukážu na skupinku. Ach jo. Celou cestu od obchodu ke stromu jsem sám sebe přesvědčoval, ať se neptám. Nakonec jsem to stejně nevydržel a položil stejnou otázku jako Jakub. A on to ví. Usměje se. „Proč se ptáš?“

„Jen tak.“

„Vážně?“

„Beru zpět.“

„Raději se přiznej, že si žárlil, a já ti to řeknu.“

Nechce se mi, ale sám jsem rád, když se on přizná. „No tak jo, ale jen trochu.“

„To stačí. Jeden z nich mi připomněl kamaráda ze základky. Chvíli jsem si myslel, že je to on.“

„Byl jsi do něj zamilovaný?“

„Ne.“

„Tak to je v pohodě.“

Zasměje se. „Ty se mi snad zdáš.“

Ušklíbnu se. „Jen prověřuju. Nakonec si sám říkal, že se má kontrolovat, když si druhý prohlíží někoho jiného.“

Přimhouří pobaveně oči. „To samozřejmě platilo jen pro tebe,“ vrátí mi vlastní slova.

„Tsss.“ Dál se s ním nebavím. 

     Vydržím trucovat asi pět minut, Jakub trpělivě čeká. Potom ho vezmu na milost.

 

***

 

     V neděli se vrátíme domů a hned další týden už začíná zkouškové. To znamená, že se moc vídat nebudeme. Sice bychom se mohli učit spolu, myslím, že by to mamce nevadilo, kdybychom byli u nás, ale oba jsme uznali, že bychom se toho moc nenaučili. Jen nevím, jak to budeme řešit, jestli budeme bydlet spolu.