14. část

     Zatímco já se řadím mezi ty ´normální´ studenty, čili snažím se o hladký průběh studia, žádné opakování zkoušek, ale zase se zbytečně neučím na samé výborné, Jakub patří mezi premianty. Trochu mě lákalo ho v tom napodobit, ale nakonec jsem si nechal zajít chuť ve vidině, že mi zkouškové skončí o něco dříve. Přeci jen mě ale snaha nebýt vedle Jakuba za outsidera vyburcovala k větší píli, takže jsem dopadl ještě lépe než v minulém zkouškovém, kdy jsem se učil, abych nemyslel na Adriana. Na jednu stranu pozitivní dopad, na druhou v obou případech jsem se více učil jen kvůli klukům. Ach jo. O čem to svědčí? Nebudu nad tím přemýšlet.

     Pár dnů volna, než skončí i Jakubovo zkouškové, jsem rozdělil mezi Ondru a jeho přípravu na zkoušky a mamčinu svatbu. Podle svého slibu po mně chtěla jen drobnosti. Nejvíc se mi líbil výběr svatebního dortu, kde se ochutnávalo, a nejlépe jsem se pobavil při výběru svatebních šatů. Nechtěla bílé, že se to prý k jejímu věku nehodí, ale zase nechtěla ani moc tmavé. Jaké barvy by měly být, ale nedokázala říct. S těmito nejasnými požadavky jsme šli do svatebního salónu. Tam se ukázalo, že má ještě asi dvacet dalších, které si navzájem protiřečí. Upozornil jsem ji, že jestli z něčeho neustoupí, nemáme šanci šaty vybrat. Chvíli o tom přemýšlela a pak mi dala za pravdu. Zredukovala požadavky, ale pro změnu se jí zdálo, že v žádných nevypadá dobře. Ze zoufalství řekla, ať něco vyberu, takže jsem svatební šaty nakonec vybral já.

     Vypravoval jsem o tom aspoň po telefonu večer Jakubovi a on prohlásil, že moje mamka má štěstí, že není její syn on, protože dokáže jakž takž obléknout sebe, ale výběr svatebních šatů už přesahuje jeho možnosti. Mohl bych mít z toho uznání radost, ale musel jsem si soudně přiznat, že bych raději vynikal v jiných věcech. Navíc Jakub mi vzápětí sdělil, že dostal finanční ohodnocení pro nejlepšího studenta z ročníku a vedle toho mé poradenské umění značně vybledlo.

     Později jsem o tom mluvil s Ondrou a postěžoval jsem si mu, že se vedle Jakuba někdy cítím úplně neschopný, prohlásil, ať si z toho nic nedělám, že někdo ze dvou prostě musí být ten méně schopný. To je mi teda útěcha.  

    

***

 

     „Viděl jsem do testu kluka před sebou, ale neopisoval jsem, myslím, že to neměl dobře,“ líčí Ondra průběh přijímaček. Hned, co dokončil test, mi napsal, že z něho má dobrý pocit, a musel jsem mu slíbit, že se u něj po brigádě stavím, což jsem udělal rád, protože do mamčiny svatby chybí ještě týden a u nás doma je naprostý chaos. Kromě posledních příprav si mamka začala balit věci a mně definitivně došlo, že končí jedna etapa mého života, ve kterém ona představovala pevný bod, který tu vždycky byl. I když to bude znamenat, že budu moct bydlet s Jakubem, pro tuto chvíli jsem z toho nesvůj a byl bych raději, kdyby zůstala. Bez ní si ve městě budu připadat sám stejně jako tehdy, když odjela na školení, jenomže tehdy jsem věděl, že je to jen dočasné. Bude trvat nějaký čas, než si zvyknu. Nic z toho jsem jí neřekl a neřeknu. Nemluvil jsem o tom ani s Jakubem, kterému se svěřuju téměř se vším, ale ten stejně nejspíš něco poznal, protože ačkoli se vidíme jen občas a na chvilku, už několikrát se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Vidí mi až do žaludku. Dnes má poslední zkoušku. Vlastně měl. Před hodinou psal, že už mu konečně definitivně začínají prázdniny.

     „A co Libor? Už se s tím smířil?“ zeptám se spíš proto, abych unikl vlastním myšlenkám.

„Řekl jsem mu, že mě mrzí jeho přístup. Od té doby se snaží. Pořád si myslí své, ale nechává si to pro sebe a snažil se mě před přijímačkami podpořit.“

„Tak to je dobré, ne?“

„Snad.“

      Ještě chvíli s Ondrou povídáme o všem možném a potom se vydám domů.

 

     Kufry, tašky a vyprazdňující se skříně mě hned vrátí do zádumčivé nálady. Nemám tady stání. Zeptám se mamky, jestli něco nepotřebuje, a když odpoví, že ne, zase zmizím.

     Sotva vyjdu před panelák, zazvoní mi mobil. Jakub.

     „Ahoj, nechceš ven?“

„Právě utíkám z bytu, takže chci.“

„Fajn, já jsem na zastávce.“

„Na které?“

Pobaveně se zasměje. „No přece na té u vás.“

„Tak proč se mě ptáš, jestli chci ven, když tu jsi?“

„Nemusel bys chtít.“

„Nenechal bych tě odejít, za chvíli jsem u tebe.“

 

     „Chtěl jsem s tebou mluvit,“ přivítá mě Jakub, když se sejdeme na půli cesty.

„O čem?“

„O tobě. Něco tě trápí. Doteď si mlžil, ale už se nenechám odbýt.“

„Netrápí, jen to teď bude změna a tak si potřebuju zvyknout.“

„Takže si špatný z toho, že se mamka stěhuje?“ Přikývnu. „Myslím, že tomu rozumím. Přemýšlel jsem o tom v souvislosti s naším bydlením. Je to změna odejít od rodičů, ale jednou to stejně musí přijít.“

„Ty si všechno odůvodníš, to já taky, ale ty se tím pak prostě řídíš, protože to jinak nejde, a to mi nejde.“

„Bude to dobré. Zvykneme si oba.“

Usměju se na něj. „Já vím.“

 

     Okolo deváté mám chození dost, ale nechce se mi od Jakuba, tak jsem raději zticha.

„Štěpáne?“ ozve se Jakub po chvíli ticha.

„No?“

„Za chvíli neudělám ani krok.“

„Já taky ne.“

„Chceš si jít někam sednout?“

„A co k nám?“

Usměje se. „Kamkoli kde nebude moc lidí.“

„To nebude, ale vypadá to tam jako po náletu.“

„Nevadí.“

 

     Mamka nás uvítá unaveným pohledem a poznámkou, že člověk určitého věku by se neměl vdávat nebo ženit, protože už nemá nervy na to, aby snášel stres z příprav. Doporučím jí, aby toho dnes už nechala a odpočinula si třeba u televize. Myslím tím i sám na sebe, protože hluk z televize přispívá soukromí.

     „Nechcete být tady?“ zeptá se.

„Ne, půjdeme ke mně.“ Doufám, že nebude rozvádět myšlenku, jak se tam vejdeme. Naštěstí ne. Jen docela vděčně přikývne. Sedne si na pohovku a sáhne po ovladači. My nenápadně vycouváme do mého pokoje.

     „Tu televizi si navrhl, aby bylo co nejméně slyšet?“

„Ano.“

„Dává nám to nějaké možnosti, co všechno můžeme dělat?“ Ptá se obecně, ale v očích má docela konkrétní otázku.

„No, klíč je v zámku, takže když budeme ticho…“

„Fajn.“ Jakub se otočí a zamkne dveře. Potom mě obejme kolem pasu a políbí. Výhoda malých prostorů je mimo jiné i v tom, že člověk si může dovolit volný pád s jistotou, že skončí na posteli.

     „Co řekneme, když na nás tvoje mamka zaťuká?“ zašeptá mi Jakub do ucha.

„Nezaťuká, bude brečet u romantického filmu.“

„A co kdyby?“

„Jestli se chceš milovat, tak mlč, nebo si budeme povídat.“

     Za celou dobu nepromluví.

 

     Ležím na břiše a Jakub mě jemně hladí po zádech.

      „Musel jsem si celou dobu opakovat, že musíme být potichu, ale ty si byl uvolněný, nedělalo ti to problém.“

„V cizích bytech nikdy nevíš, kdo poslouchá, takže jsem se naučil být potichu.“

Položí mi hlavu na rameno. „Víš, že se o tebe čím dál víc bojím? Myslím, že je to tím, že si už nedokážu představit být bez tebe.“

„Tak si to nepředstavuj. Já to také nedělám. Člověku je pak úzko.“

„Máš pravdu.“

„Počítáš pořád se společným bydlením?“

„Ano.“

„Co na to řeknou vaši?“

„Nevím, ale myslím, že ve výsledku budou raději, než abychom chodili k nám do bytu.“

„Kdy by ses mohl přestěhovat?“

„Máš návrh?“

„Ne, čekal jsem, až se domluvíme. Nevím, jestli se mamka odstěhuje hned po svatbě nebo až po svatební cestě. Nemluvili jsme o tom a nechci takovou debatu začínat, aby to nevypadalo, že se nemůžu dočkat, až odejde.“

„To by si nemyslela. I já vidím, že z toho nejsi ve své kůži, a to tě znám proti ní jen chvíli.“

„Ty se nevdáváš a nemáš toho plnou hlavu.“

„Ale mám plnou hlavu tebe. Jinak ale souhlasím, také bych takový rozhovor raději nezačínal. Počkáme a uvidíme, jak se vyvine situace.“

„Dobře. Teď jiná otázka. Zůstaneš na noc?“

„Je to lákavá nabídka, ale tak moc bych tvou mamku nepokoušel.“

„Přiznej se, že nechceš celou noc poslouchat romantické filmy.“

„Celou noc je nedávají.“

„Podceňuješ mamčinu zásobu DVDíček.“

„Aha. Potom by na tvém tvrzení mohlo být něco pravdy.“ Chvíli mlčí. „Vážně je dokáže sledovat celou noc?“ zeptá se.

„Ano, když je nervózní a to je.“

„Já bych se po takové noci asi už na jejím místě nevdal.“

„Ty jsi ale romantická duše.“

„Jsem, ale čeho je moc, toho je příliš.“

„Někdy nejsou tak špatné.“

„Ale to bys jí nepřiznal.“

„Hm. Víš, co si myslím?“

„Co?“

„Že ještě není tolik hodin.“

 

     Jakub odejde po třetí hodině ráno, podle mě už by se nic nestalo, kdyby zůstal do rána, ale nepřemlouval jsem ho. Mně tentokrát nedělalo žádný problém zaspat mamčiny romanťárny.

 

***

 

     „Kam jdeme?“ zeptá se Jakub, když se v sobotu dopoledne proplétáme ulicemi.

„Nakupovat. Ráno u snídaně mi došlo, že nemám na tu svatbu v čem jít.“

„Hm. To já u snídaně vzpomínal na noc,“ uličnicky se po mně podívá.

„Člověk by řekl, že jsi na erotické představy trochu starý,“ pošťouchnu ho.

„No dovol.“

„Mohl jsi klidně zůstat u nás.“

Pokrčí rameny. Vypadá zamyšleně.

     „Přebral jsem v duchu svůj šatník a taky nemám nic na sebe,“ řekne po chvíli.

„Myslel jsem si, že u vás se chodí v obleku ke zkouškám.“

„Většinou píšeme testy na počítači a tam stačí kalhoty a bílá košile, když jdu na zkoušku, vypůjčím si sako od táty.“

„Máte stejnou velikost?“

„Teď ne, ale on hromadí všechno, i když je mu to malé, a kdysi měl stejnou velikost. Ale na svatbu bych v tom nešel. Stačí to tak akorát na tu chvíli u zkoušky.“

„My máme ve škole většinou jen testy. Mám doma kalhoty a košili. Takže potřebuju buď sehnat sako, které by se hodilo, nebo cenově přijatelný oblek.“

„Nevím, co bude lehčí.“

„Já taky ne. Málem jsem musel jít s mamkou.“

„Jak to?“

„Prořekl jsem se u snídaně, když se zeptala, na co myslím, a ona se toho hned chytla, že mi půjde pomoct.“

„No, na jednu stranu můžeš být rád, že si nemyslel na to co já. Jak ses vymluvil?“

„Že má ještě plno příprav a nemá cenu, aby ztrácela čas, a pro jistotu jsem utekl.“

„Riskuješ, že nenakoupíš podle jejich představ,“ škádlí mě.

„Svedu to na tebe, že jsi mi špatně radil.“

„Ach jo, s tebou je těžká řeč. Hádám, že víš, kam jít.“

„Mám představu.“ V tu chvíli asi sto metrů před námi uvidím Ondru s nějakým klukem. Mám takový pocit, že tohle není správný okamžik, kdy by se s ním měl Jakub seznámit. Za prvé podle napjatého Ondrova postoje a rozčílených gest bych řekl, že se, nejspíš, s Liborem právě hádá, a za druhé si myslím, že bych měl dát Jakubovi možnost se rozhodnout, jestli se chce s Ondrou seznámit.

     „Co se děje?“ zeptá se Jakub zmateně.

„Vidíš ty dva kluky před námi?“

„Ano.“

„Tak ten menší je Ondra.“

„A proč zastavuješ?“

„Protože mám takový dojem, že se právě hádá se svým přítelem a také proto, že ti musím nejdřív něco říct. Nejlépe někde v klidu.“

„Támhle je kavárna. Nestihl jsem si ráno vypít kafe, když si zavolal, co kdybychom tam zašli? Dáme jim náskok, když se s nimi nechceš potkat, a já doženu kofeinový deficit. Obchody budou otevřené celý den.“

Přikývnu.

 

     „Řekneš mi to teď?“ zeptá se Jakub o chvíli později, když už sedíme v pohodlných židlích. Povzdechnu si. Vím, že je to Ondrova věc, ale zase na druhou stranu tohle obvykle nikdo nechytí jako chřipku, tak trochu si za to může sám, stejně jako bych si za to mohl sám já, kdybych měl méně štěstí, vůbec ho neodsuzuju, ale vím, že druzí zase mají právo se k tomu postavit podle svého uvážení, stejně jako my jsme měli právo se svobodně rozhodnout, jestli budeme riskovat v klubech.

     „Je to těžké, nevím, jestli mám právo o tom mluvit, ale zase si myslím, že bys ty měl mít možnost rozhodnout se. Vyprávěl jsem ti o sobě, Ondra takové štěstí neměl, on je HIV pozitivní. Řekl to jen svým nejbližším kamarádům a z těch jsem mu zůstal jen já. S klukem, se kterým jsme ho dnes viděli, se setkal na anonymních sezeních HIV pozitivních. U mě je situace jiná, málem jsem tam seděl taky, ale pochopil bych, kdyby ses s ním nechtěl setkat.“

„Je to tvůj přítel, takže ho chci poznat. Ale oceňuju, že si mi to řekl.“

„Dobře, nějak to naplánujeme.“

 

      Nakupování s Jakubem je zábavné, ale jinak než s Ondrou. Zatímco Ondra legračně šílí nadšením, nebo zděšením, když nemůže najít to, co hledá, nebo na to nemá, tak Jakub zase dokáže všechno vtipně okomentovat. Nakonec se nám podaří nakoupit za docela přijatelné ceny. Vyjdeme z obchodu a ozve se můj mobil.

     „Ano, mami?“

„Přijď domů na oběd a vezmi s sebou Jakuba.“

„Jak víš, že jsem s ním?“

„Jinak bys mě klidně vzal s sebou.“

Má mě přečteného. „Vezmu.“

„Máš jít k nám na oběd,“ otočím se na Jakuba. „Na víc se neptej. Ženská telepatie funguje a je to hrozná věc.“

„Já vím.“

     Jakub trvá na tom, že bychom k obědu měli něco přinést, takže se ještě stavíme v cukrárně pro zákusky. Nevím, kam na ty nápady chodí, ale mamka se zase rozplývá. Když ho jdu o něco později vyprovodit, zeptám se ho na to. S úsměvem mi řekne, že dříve trávil hodně času u prarodičů a pochytil něco od starší generace.

„A jak starší generace přistupuje k po…“

„Vůbec to nevyslovuj,“ řekne vážně, ale oči se mu smějí.

Nechám to na později a domluvíme se, kdy se sejdeme večer.