15. část

     Týden utíká v hektickém tempu. Mamka se podle svého slibu snažila vše zvládat sama, ale brzy bylo jasné, že nedokáže všechno stihnout a tak jsem jí začal pomáhat, protože Pavel se ukázal na hodně věcí zcela nepraktický. V duchu si tedy škodolibě říkám ´ničemný. Aspoň že s ním nemusím jednat.

     Jakub situaci bere se stoickým klidem, ale vím, že by si dny představoval jinak než jen s krátkými občasnými schůzkami a telefonáty. V duchu jsem si slíbil, že mu to vynahradím.

 

***

 

     Ležím v posteli. Zítra se mamka vdává a já se snažím nějak rozmotat všechny pocity, které ve mně víří. Jsem nesvůj z jejího odchodu a změn, která nás čekají, ale protože se na tom nedá nic změnit, budu zároveň i rád, až čekání skončí, všechno bude za námi a zase se věci ustálí do nové, ale časem známé rutiny.

     No, vysvětlil jsem si to, ale spát nemůžu. Mamka zase sleduje romanťárny v televizi. Mám se pokoušet usnout, nebo se dívat s ní, případně si pustit něco na notebooku? Nechce se mi vstávat. Zůstanu tedy v horizontální poloze a čekám, jestli usnu.

 

***

 

     „Vypadáš dobře,“ snažím se uklidnit mamku na radnici. Za chvíli má začít obřad a my čekáme na babičku s dědou, kteří se zasekli v koloně. Ani nevím, jestli dorazil Jakub. Myslel jsem si, že hned jak se sem dostaneme, půjdu za ním, ale mamka mě poprosila, abych zůstal s ní, od rána je hodně nervózní.

     Myšlenky mi znovu zaletí k Jakubovi. Cítí se mezi tolika cizími lidmi nesvůj? Pokud ano, tak určitě míň, než bych se cítil já na jeho místě. Navíc na něm stejně nikdo nic nepozná. Mamčina nervozita padá i na mě a docela rád bych už seděl vedle něho, jeho vyrovnanost mě vždycky uklidní.

     „Co když to nestihnou?“ zeptá se mamka, zatímco neklidně popochází po chodbě.

Já stojím na místě a hypnotizuju vchodové dveře. Konečně. „Podívej, už jdou.“

     Babička se hned nahrne k mamce a začnou povídat jedna přes druhou. Děda je začne pobízet, aby si pospíšili. Nechám ten zmatek na něm a vytratím se do sálu.

     Prohledám očima hosty a najdu Jakuba, všimne si mě a usměje se.

     „Promiň, musel jsem zůstat s mamkou, je nervózní,“ řeknu, když se k němu dostanu.

„V pořádku. Myslel jsem si to.“ V tu chvíli se otevřou dveře a vejde mamka.

 

     Obřad netrvá dlouho a hned po něm se všichni přesunou do salónu blízké restaurace na malou svatební hostinu. Většina jede autem, já s Jakubem jdeme pěšky.

     „Jak se ti to líbilo?“ zeptám se ho.

„Líbilo. Zrovna jsem přemýšlel, jestli svatba nebo registrované partnerství ty dva ještě více spojí nebo se jedná čistě o formalitu, která některé věci zjednoduší.“

„A na co si přišel?“

„Že nevím. Co myslíš ty?“

„Taky netuším. Ale myslím, že když oba dojdou k rozhodnutí, že se chtějí vzít, tak to pro ně nějaký význam nejspíš má.“

Jakub přikývne. Chvíli jdeme mlčky.

     „Mračíš se,“ řekne.

„Promiň. Přemýšlel jsem o svatební hostině.“

„Co je s ní?“

„S ní nic, jen se bojím, koho si tam Pavel pozval.“

„Myslíš, aby někteří jeho kamarádi nesdíleli podobný názor na homosexuály?“

„Přesně. Mamka jich řadu odmítla pozvat, ale i tak.“

„Snad to dobře dopadne. Nedělej si s tím hlavu.“

 

     Jakub měl pravdu. Oběd probíhá celkem v klidu, mamka Pavlovi hosty přebrala opravdu důkladně. Jen jakási asi patnáctiletá holka z Pavlova příbuzenstva dělá oči na Jakuba, ale rozhodl jsem se, že žárlit nebudu. Ale jen proto, že má rovnátka, kostnaté nohy, při troše soudnosti by si vzala dlouhé šaty, pihovatý obličej a celkově prostě vypadám líp. Nic z těchto úvah jsem samozřejmě Jakubovi nesvěřil.

     Okolo třetí by měla mamka s Pavlem odjet na svatební cestu a tím skončí svatební shon. Ještě nás čeká ten stěhovací, protože se ukázalo, že skloubit přípravy svatby a svatební cesty se stěhováním není reálné, odložilo se až po jejich návratu.

     „Co máš v plánu po tom?“ nakloní se ke mně Jakub ve chvíli, kdy se příbuzenstvo cpe a nemůže pokládat stále další a další otázky, zatím se ale naštěstí nikdo nezeptal na něj.

„Vzít tě k nám do bytu a tak…“

„S tím souhlasím.“

No, když se to vezme kolem a kolem, už by svatba mohla skončit.

 

     Přání se mi splní za hodinu a půl, kdy se mamka s Pavlem zvednou k odchodu. Všichni je vyprovázíme a my se rovnou chystáme zmizet, když se ke mně přitočí nejzvědavější člen rodiny. Teta. No to mám radost.

     „Ale Štěpánku, ty už jdeš s kamarádem pryč?“ Nesnáším zdrobněliny svého jména.

„Ano, máme ještě nějaké plány.“ A nepatří mezi ně bavit příliš zvědavé příbuzenstvo. To už dodám jen v duchu. Dělá, jako by moji odpověď přeslechla a mele dál: „Myslela jsem si, že si přivedeš slečnu a ty kamaráda.“

Hádám, že mamka po svém návratu bude mít jiné starosti než řešit s neodbytnými příbuznými moji orientaci, takže bych měl mlžit. Nebo jí nasadit brouka do hlavy. Ha. Ha. Něco mě napadlo.

„Ale tak to víš, ona je moc hezká a strejda by mi ji mohl závidět, tak jsem ho nechtěl provokovat.“

Vyjdu ze dveří dřív, než si to stihne přebrat, a Jakub mě následuje. Asi jsem mamce moc nepomohl, teď s ní teta bude řešit potenciální nevěry svého manžela. Chudák strejda, ale protože je stejná drbna jako teta a navíc homosexuálům neřekne jinak než bukvice, což mě dráždí, tak ho nijak zvlášť nelituju.

     „Právě si své tetě naznačil, že jí manžel pokukuje po mladých holkách,“ okomentuje to Jakub pobaveně venku.

„Aspoň má o čem přemýšlet a nebude řešit ostatní. Nejraději bych jí řekl, že nejsi kamarád, ale přítel a máme spolu skvělý sex, ale nemohl jsem to mamce udělat.“

„Skvělý?“

„Mně se takový zdá.“

„Mně taky, tak to bychom se mu mohli jít věnovat.“

„Jsem pro.“

 

     Netuším, jak dobrá je svatební noc, ale ta naše stála za to a ráno měla pokračování. Chtěl jsem v rámci malé postelové tyranie Jakuba přimět, aby si došel pro věci a zůstal se mnou, ale vůbec se tomu nebránil, takže jsem ho trápil jen tak. Mám moc rád, když se chvěje nedočkavostí.

 

***

 

     Rozhodl jsem se zavolat Ondrovi, než se Jakub vrátí se svými věcmi. V minulém týdnu jsme spolu nemluvili. Povím mu, že jsme ho s Jakubem viděli, a on mi potvrdí, že se s Liborem zrovna dohadoval.

     „Víš, on je Libor fajn, ale jednou za čas má pocit, že mě musí poučovat a radit. Myslí to dobře, ale někdy na to nemám náladu.“

„A jak to dopadlo?“

„Dobře, já se nedokážu vztekat dlouho a on není urážlivý. V podstatě se k sobě hodíme, i když nebýt našeho stavu, asi bychom randili každý s někým jiným. Možná jsme si podobní až moc.“

„Proč jste se vlastně dohadovali?“

„No, vidíš, ty to vlastně ještě nevíš. Myslel jsem si, že máš plnou hlavu té svatby, tak jsem ti nevolal. Vzali mě na vysokou.“

„Tak to gratuluju, tajnůstkáři.“

„Díky. No a Libor mi dával rady, co bych měl a neměl dělat ve škole. Jenomže já chtěl zrovna jen slavit, tak jsem se do něj obul. Potom mi došlo, že bych měl být rád, že se mi snaží pomoct. Prostě naše dohady jsou o ničem.“

„Ty Ondro, já jsem něco udělal a nevím, jestli mi nebudeš nadávat.“ Celou dobu jsem přemýšlel, jak s tím začít a pro nedostatek jiných nápadů jsem se rozhodl to prostě rovnou říct.

„Tobě? Za co?“

„Řekl jsem Jakubovi o tvém stavu.“ Ticho. No nazdar.

„Proč?“ zeptá se po chvíli.

„Chtěl jsem, aby měl možnost se rozhodnout, jestli tě chce poznat a tebe ušetřit, kdyby se to dozvěděl později a reagoval… no nevím, jak to vysvětlit.“

„Jinými slovy si v podstatě dělal pojistku, aby to nedopadlo jako s mými přáteli. Asi si dobře udělal. Co ti řekl?“

„Že jsi můj přítel a on tě poznat chce.“

„Fajn, v tom případě ho chci taky poznat. Kdy a kde?“

„Jak se ti to hodí?“

„Nemám zrovna nabitý program. Co kdybychom zašli do toho hudebního klubu, který ti ukázali Áčka?“

„Nevím, jestli je to nejlepší nápad.“

„Proč ne? Rád bych se tam podíval a oni na něj nemají výhradní právo.“

„To máš pravdu, ale některá setkání nemá cenu vyhledávat.“

„Kašli na ně. Když tam budou, prostě je pozdravíme a víc si jich nebudeme všímat. Prober to s Jakubem, myslím, že bude souhlasit.“

No, to nevím, i když je chtěl vidět. „Dobře.“

 

     O hodinu později předložím Jakubovi Ondrův návrh.

     „Já jsem také pro, chci se tam podívat, že tam chodí oni, neznamená, že tam nemůžeme my.“

„Jak chcete.“ Evidentně se tam nechce jen mně.

 

     Ti dva si prosadí, že do klubu vyrazíme hned další den v pondělí. Na stránkách jsme zjistili, že pořádají zrovna koncert. Jakub s Ondrou to berou jako bonus, já v tom vidím jen větší možnost potkat Adriana a Adama, a protože netuším, co ti dva dokážou vymyslet, raději bych se v té době držel od klubu co nejdál.

 

***

 

     Jakub si Ondru prohlíží se zájmem a se svým typickým odstupem. Ondrovy myšlenkové pochody dokážu celkem odhadnout. Znám ho dost dlouho. Nejprve před sebou viděl kluka, který nevypadá špatně, ale takových se najde víc. Pak se podíval pozorněji a zjistil, že tenhle vystupuje z davu, a protože je těžké říct čím přesně, pozoruje ho zvědavě dál. Bude mít postřehy a poznámky, které mi řekne. Jsem na ně docela zvědavý. Někdy se nedá brát vážně, ale jindy má skvělý postřeh.

     Do klubu dnes zamířilo hodně lidí, ale volný stůl najdeme a k mé radosti Adriana s Adamem nikde nevidím. Jen aby to tak zůstalo.

 

     O přestávce se Jakub vypraví pro pití a Ondra se na mě nedočkavě otočí. Podle očekávání. Doufám, že i on neodhalil, jak jsem já nedočkavý na jeho postřehy.

     „Měl bys mi děkovat.“

„Za co?“

„Za to, že jsem ti ho našel.“

„Víš, že jsem ti vděčný, ale prosím, děkuji ti.“

„Na první pohled by ho člověk přehlédl, ale na druhý už ne. A navíc… to, jak se na tebe dívá, poslouchá tě… nevím, jak to popsat, prostě je vidět, jak velký zájem o tebe má a vůbec se nestydí ho dát najevo. Tohle chce s druhým zažít asi každý, ale málo komu se to povede. Aspoň já jsem se k tomu nikdy s nikým nepřiblížil. Měl jsi štěstí.“

„Já vím a doufám, že mi vydrží a budeme spolu. Věř mi, že si ho po Adrianovi opravdu vážím. Jak si věděl, že sem bude chtít taky jít?“

Ondra se ušklíbne. „Je to zajímavé místo a já být jím, bych byl zvědavý na Áčka. Nevadilo by se mi s nimi setkat. Tedy pokud bych se nebál, že máš pro Adriana ještě slabost, ale to nevypadá.“

„Tu vaší zvědavost fakt nechápu.“

„Ale chápeš, taky jsi zvědavý.“

„To jsem, nepopírám. Neříkám, že bych si bývalého Jakubova přítele neprohlédl, kdybychom se potkali, ale nijak netoužím navštěvovat místa, kam chodí, abych ho viděl.“

„Netuším, jaký byl Jakubův přítel, ale dost pochybuju, že by s ním měl takovou historii jako ty s Adrianem.“

„Zase tak zajímavé to není.“

„Je a navíc on zůstává ve tvé blízkosti.“

Podobně mluvil i Jakub. „Jen jsme na stejné škole.“

Ondra se ušklíbne. „To je totéž, tak jako tak důvod vědět o něm co nejvíc.“

Další rozhovor přeruší Jakubův příchod. Krátce po tom začne druhá část koncertu.

 

     Ondra nám ještě zamává z tramvaje, zatímco my dál čekáme na naší.

     „Je fajn,“ řekne Jakub.

Přikývnu. Celou dobu mi vrtala v hlavě Ondrova slova. Teď přišel vhodný okamžik se zeptat. „Chtěl si vidět Adriana?“

„Nechtěl jsem tam jít jen kvůli tomu, nikdy jsem v žádném hudebním klubu nebyl, takže mi to přišlo zajímavé, ale nevadilo by mi to. Proč se toho tak bojíš?“

„Nevěřím jim. Mají zvláštní schopnost dělat nepříjemnosti.“

„Nechci tvé pocity nijak podceňovat, ale řekl bych, že už toho moc udělat nemůžou.“

„Snad ne.“ Jak mu mám vysvětlit, že z nich mám divný pocit? Oba jsou sobci, kteří dokáží slovy výborně manipulovat s ostatními. Kdo ví, co mohou vymyslet. Na druhou stranu, čeho se mám bát víc? Jich nebo náhodných setkání se svou minulostí? A jestli se budu bát všeho, tak nebudu dělat nic jiného. Jakub mě chytne za ruku, jako kdyby tušil tíhu mých myšlenek. 

 

***

 

     Týden rychle uteče a já se snažím přesvědčit Jakuba, aby zůstal, až se vrátí mamka. On odporuje s tím, že nebude nejlepší, když se mezi setkání nás tři bude plést ještě on a připomínat tak hlavní bod problémů. Nakonec se dohodneme na kompromisu. Nechá si u mě věci, ale spát půjde domů. Souhlasil jsem nerad a až po tom, co jsem mu oznámil, že bych byl raději, kdyby domů poslal věci a zůstal spát se mnou. Neprošlo to.

 

***

 

     Rozjařená mamka se vrátí další den. Bez Pavla, čímž mě potěší. Hned mi ale oznámí, že čeká venku, aby odvezl první várku věcí. Pro zbytek přijede zítra. Potlačím jedovatou poznámku, že je taky mohl pomoc snést a vezmu všechno, co poberu, abych ho nemusel vidět dvakrát.

     S Pavlem se pozdravíme rezervovaně a docela rád se dívám, jak odjíždí. Přijde mi naprosto směšné, že za tím jeho povýšeneckým chováním stojí pouze fakt, že nechodím s holkami.

    

     Uděláme si s mamkou oběd a ona mi vypravuje o dovolené, a pak se zeptá, jak jsem se měl. Odpovím, že dobře. Přikývne a řekne, že jí volala teta. Na chvíli se odmlčí, já čekám a přemýšlím, jestli z toho bude průšvih nebo ne. Pak pokračuje a naštěstí pro mě pobaveným tónem. Prý řešila, co vím na strejdu. Mamka nejprve nevěděla, o co jde, protože teta mluvila tak, jako by ji pravidelně podváděl. Protože mě ale zná, rychle se dovtípila a zahrála to do ztracena. Nakonec mě se smíchem napomene, ať si dám příště pozor na jazyk nebo tetu rozvedu.

     Večer jsem se rozhodl zůstat doma. Ne, že by se mi po Jakubovi nestýskalo, ale přeci jen je poslední společný s mamkou. Pomohl jsem jí dobalit, povídali jsme si, a potom jsme se chvíli dívali na televizi. Jakub mi ale chyběl víc, než bych si chtěl přiznat.

 

***

 

     Dopoledne mamka odjede s posledními věcmi a byt se vyprázdní. Až doteď se mi vždycky zdál malý, teď si v něm naopak připadám ztracený. A sám. Raději zavolám Jakubovi a pozvu ho na oběd. Naštěstí si mamka vzala jen své osobní věci, veškeré vybavení mi tu nechala.

 

     Nenápadně se dívám na Jakuba, zatímco obědváme. Přišel přesně, jak slíbil, tvářil se jako obvykle, ale není to on. Něco se stalo, ale nechtěl jsem na něho hned nastoupit s otázkami, tak čekám, až dojíme.

 

     Když se posadíme s kávou do křesel, zdá se mi Jakub už trochu klidnější. Zeptám se ho, co se stalo.

     „Chytnul jsem se s našimi.“

„Kvůli nám?“

„Přesněji kvůli stěhování. Jen jsem nadhodil, že mě to napadlo. Mamka to celkem chápala, ale táta dělal nesmyslnou scénu. Ječel na mě, jak to vypadá, když se tahám s klukem, tak jsem se ho zeptal, jestli chce, abych byl celý život sám, protože s holkou se tahat nebudu, když mi nic neříkají. Došlo mu, že přestřelil, tak zase otočil, že tě ani neznají a už bych s tebou měl bydlet. Vzpomněl jsem si na tvůj rozhovor s tetou a zeptal jsem se ho, jestli bude raději, když budeme chodit k nám do bytu a že v tom případě už dál odmítám spát v obyváku, kam každou chvíli někdo přijde, protože na některé aktivity potřebuje mít člověk soukromí. Než se vzpamatoval, tak jsem odešel.“

„Co na to říct. Nechápu, co jim tak moc vadí na tom, že nechodíme s holkami. Zrovna jsem o tom včera přemýšlel v souvislosti s Pavlem. Jo a jinak jsem za ten rozhovor s tetou dostal napomenutí, abych byl příště zticha, nebo ji rozvedu. Ale třeba to táta pochopí, možná potřebuje jen čas.“

„Možná. Necháš mě tu přes noc? Dneska se mi tam vracet nechce.“

„Nechám tě tu tolik nocí, kolik chceš, navíc si mi v podstatě minule slíbil, že se mnou zůstaneš, takže ani odejít nemůžeš.“

 

     Odpoledne se vypravíme na procházku, a když se vrátíme do bytu, ozve se Jakubův mobil. Rozhodnu se mu nechat soukromí a vyběhnu do blízké večerky pro pár věcí k večeři. Nakonec vezmu i láhev vína. Buď ji vypijeme s Jakubem společně, nebo s ní budou zapíjet špatnou náladu. Jakubovi určitě volali rodiče, a protože sám nevím, co bych dělal, kdyby se mamka postavila proti našemu společnému bydlení a zároveň si nebrala Pavla, netroufám si ani odhadnout, co udělá Jakub a jestli ho v bytě ještě najdu.

 

     Naštěstí najdu a v podstatně lepší náladě.

     „Takže…?“ zeptám se.

„Mám si to prý ještě rozmyslet, ale chápou mé důvody, a jestli si budu jistý, tak nebudou proti.“

„To je dobře. Přemýšlel jsem o nějakém kompromisu, kdyby zůstali proti.“

„A co si vymyslel?“

„V podstatě nic moc, takové řešení, neřešení, že by ses oficiálně nestěhoval, ale zůstával tu čím dál tím více, až by si zvykli. V ideálním případě.“

„Taky by to byla možnost. Nechci se s nimi hádat, ale zatím to vypadá, že se s tím smíří.“

Přikývnu.

„Štěpáne?“

Tuším, co bude následovat a nechci to slyšet. Ještě ne. „Neříkej to.“

„Musím. Chtějí tě vidět.“

Já je ne. „Hm.“

„Tomu říkám nadšení.“

„Promiň, vím, že to jsou tví rodiče, ale hned po Pavlovi další příznivci, to je na mě trochu moc. Jeden mi zazlívá, že jsem synem své matky, další, že chodím s jeho synem, za chvíli se ze mě stane problematický a nechtěný člověk.“

„Neboj, tak zlé to nebude, a kdyby náhodou, tak pro mě jsi velice chtěný, to víš.“

„Jsem za to rád, ale nevzbuzuje to ve mně nadšení vidět tvé rodiče.“

„Jenomže mají pravdu v tom, že když s někým mám už bydlet, měli by ho znát.“

„To je sporné, ale vím, že to má svou logiku a je to nevyhnutelné, ale netěším se na to.“

Stiskne mi ruku. „To bude dobré.“