2. část

     Ach jo. Škoda, že nemáme auto. Moje častá myšlenka, když se s mamkou někam vydáme. Mamka chtěla jet na hory, a protože prý nemůže chodit na túry sama, nepochopil jsem proč, ale smířil jsem se s tím, nakonec nemusím vědět všechno, požádala mě, abych jí dělal doprovod. Neměl jsem jiné plány, takže jsem souhlasil. Vše probíhalo v pohodě až do chvíle, kdy vlak začal mít zpoždění, nestihli jsme přípoj a hodinu jsme proseděli na nádraží.

     Teď už se kodrcáme autobusem do malé vesnice, kde máme zamluvené ubytování. Netvrdím, že se mi okolí nelíbí, ale spíše pozoruju turisty. Léto má své výhody v podobě nošení menšího množství oblečení. Na druhou stranu řadě mužů by spíše prospělo, kdyby se přioblékli. Během průzkumu okolí přikyvuji mamce, která se mi s mapou v ruce snaží ukázat zdejší turistické trasy a naplánovat náš výlet. Mně na tom celkem nezáleží, navíc zrovna sleduju muže, který se podobá Adrianovi. Jen manželka či přítelkyně, se kterou se drží za ruku, mi trochu kazí požitek. Autobus projede zatáčku a mám po šmírování. No co. Mamka objednala snídaně a večeře, což může poskytnout určité příležitosti pro zajímavý výhled.

 

     Hm. Tak tady se může objevit jen jedna příležitost a to ta, že nám tahle chalupa během pobytu spadne na hlavu a ošetřovat nás bude charismatický lékař. Ta první část je celkem reálná, ta s tím lékařem ani ne.

     I mamka se na chalupu dívá skepticky. „Neměli bychom se podívat po něčem jiném?“ navrhne.

„Jsem pro.“

    Už se otáčíme, když ze dveří vyjde usmívající se starší paní kulatého tvaru. Divný výraz, ale k ní sedí. Začne o překot šveholit, že nás čekali a moc se na nás těšili. To se nedivím. Určitě moc návštěv nemají. Kdo by chtěl riskovat zával barabiznou. Paní dál mluví a stále se usmívá. Hm. Je mi jasné, že mamka lidumilně podlehne a zůstaneme. Zase tolik mi to nevadí, protože když se otevřely dveře, ven zavanula velmi příjemná vůně z kuchyně a já mám hlad. Dáme tomu šanci. Hlavně kuchyni.

 

     Uvnitř je ta ruina čistá a útulná. Nejde mi na rozum propastný rozdíl mezi vnitřní a venkovní částí domu, ale když spokojeně sedím na široké lavici v kuchyni ve starobylém stylu a nemůžu se ani hnout, jak jsem se přejedl, hovorná paní, která ještě nezavřela pusu, o tom sama začne vyprávět. Prý celý problém spočívá v dotacích, které jim přislíbili, ale neustále se odkládají. No, tomu nerozumím. Mamku to ale zajímá a dál se vyptává. Paní s manželem pronajímají jen jeden velký pokoj, takže jsme jediný hosté, tolik k mým nadějím ohledně výhledu během snídaní a večeří, ovšem kompenzuje to množství a chutnost pokrmů.

     Po chvíli se na mě mamka nedočkavě podívá, už by chtěla vyrazit na první túru. Já se ale minimálně ještě hodinu nehnu, leda by mě nesla a vůbec. Kam bychom spěchali, když se za chvíli dopeče koláč.

 

***

 

     Čekám na mamku na lavičce před jednou z horských chat. Šla stát frontu na WC. Myslel jsem si, že se mi podaří první túru odložit až na zítřek, ale mamka se nedala. Už mi odlehlo, takže konzumuju čokoládovou tyčinku a při tom pozoruju okolí. Nedaleko sedí docela hezký hnědovlasý kluk, ani bych ho nepodezíral z příslušnosti k menšině, kdyby se sem tam neusmál na blonďáka vedle sebe. Ten patří k tomu typu kluků „mouchy snězte si mě“. Nechají všechno na tom druhém. Někdy doslova všechno.

     Nechápu, co na blonďákovi vidí. Ale když jsem se krátce po tom, co jsme se poznali, ptal Ondry, proč chodí s klukem, který o něho ani moc nestojí, odpověděl, že láska je slepá. No, možná ano. Zrovna já nemám co říkat.

 

***

 

     Myslel jsem si, že svoji matku dobře znám, ale netušil jsem, že má až tak ráda túry a co hůř, je k neutahání. Ne, že bych jí nestačil, ale když jsme třeba včera narazili na zajímavou skupinku jiných turistů, myslel jsem si, že bychom mohli jít chvíli za ní a užívat si výhledu, teda já, ale to ne. Museli jsme je hned předejít, protože se prý moc táhnou. Copak ale člověk může říct vlastní matce, že se chce chlapovi před ním dívat na zadek? No, asi jo, ale nějak jsem si netroufl.

     Navzdory podobným nevědomým sabotážím z matčiny strany dny utíkají a dovolená se brzy přehoupne do druhé poloviny.   

 

***

 

     Chápu, že moje mamka má stejné právo na seznamování jako já, ale když se baví s cizím chlapem, který na ní může oči nechat, ne že by nevypadala dobře, zatímco já sedím sám jako kůl v plotě, cítím se poněkud nedostatečně. Měl jsem trvat na tom, že se navečeříme, až se vrátíme na chatu. Zítra odjíždíme a mamka se rozhodla ještě pro jednu dlouhou túru, a protože jsme při zpáteční cestě dostali hlad a chalupa, kde bydlíme, v nedohlednu, rozhodli jsme se zastavit v jednom hotelu a najíst se. No, a tady jsme narazili na místního lamače ženských srdcí. Leze mi na nervy.

     Mamka sedí uprostřed, takže když se s ním baví, je ke mně natočena zády. Neměl bych, ale nechci tu trčet do noci a stejně se k ní nehodí. Lehce si opřu bradu o ruku a začnu intenzivně sledovat nezvaného hosta. Netrvá dlouho a můj pohled ho upoutá. Jednoznačně se na něco usměju, aby pochopil, co to celé znamená, zatímco po něm přejíždím očima. Tohle určitě nedá. Přestane se světaznale usmívat a zatváří se zmateně. Mamka si ale ničeho nevšimne a dál mu vypravuje o naší dovolené. On automaticky přikyvuje a zřejmě se jeho jediná šedá buňka v mozku snaží přijít na to, co tahle situace znamená a co by měl dělat. Rád bych mu poradil, že nejlepší bude, když se rozloučí, ale nemůžu, takže na něho dál zírám a čekám, až mu to doteče.

     „Nezlob se, ale musím už domů, žena na mě čeká,“ vykoktá náhle a rychle se zvedne. Konečně. Já jsem si to hned myslel, že se pro mamku vůbec nehodí. Na druhou stranu musím uznat, že za to tak úplně nemohl. Kdyby mamka někoho měla a seděla tu s ním, tak by neotravoval. Ne, že bych se nesnažil ji v hledání podporovat, ale ona pořád žije v domnění, že se o mě musí starat. Možná by tomu pomohlo, kdybych si také někoho našel a ona pochopila, že její péči už opravdu nepotřebuju. Hm, ale já se musím starat o ni, ne? Tak to nebude ten správný myšlenkový pochod.

     „Viděl jsi to? A já si myslela, jaký je to sympaťák,“ obrátí se na mě zmateně mamka.

„To víš, dnes narazíš na různé typy.“ Mám trochu černé svědomí.

 

***

 

     Po návratu z hor jsem po zbytek prázdnin pravidelně bral Ondru na výlety. Docela si zvykl a začal se sám ptát, kdy zase pojedeme. Jednou jsme potkali jeho kamaráda. Během pár vteřin si mě prohlédl od hlavy až k patě a vzápětí i ocenil. Asi kladně, protože pak se na mě celou dobu, kdy mluvil s Ondrou, díval. Docela se mi ulevilo, když si šel po svých, ale nějak mi připomněl, že jsem v otázce svého perspektivnějšího seznámení neudělal žádný pokrok. Jenomže dny plynuly v klidném stereotypu a mně se tak nechtělo s tím něco dělat a tak jsem odkládal a odkládal.

 

***

 

     Ze zápisu s úlevou zamířím k automatu pro horkou čokoládu. Kdo by řekl, že to dá tak zabrat. Vyplnit všechny možné papíry, mám pocit, že jsem se přiznal i jaké nosím spodní prádlo, a pak ještě stát v té tlačenici. Uf.  A do toho všeho se zrovna dnes muselo tak ochladit.

     Zatímco piju horký nápoj, přemýšlím, co budu muset koupit. Dnes vařím večeři já. Navíc mamka konečně podlehla mému nátlaku, podala si inzerát a dnes má první schůzku, takže s sebou musím hodit, jinak se vymluví, že se musí ještě navečeřet, když jsem si s tím dal práci, a schůzku rádoby nenápadně prošvihne. Známe. To už tady bylo. Aspoň vím, po kom to nadšení se seznamování mám.  

     „Štěpáne?“ Poznám ten hlas ještě dřív, než se otočím. Na Adriana jsem v posledních týdnech nemyslel, naštěstí platilo, sejde z očí, sejde z mysli, jen jsem doufal, že to bude trvat co nejdéle, nejlépe napořád. No tak ne. Ale musel jsem ho potkat hned první den?

     „Ahoj,“ řeknu.

Chvíli si mě prohlíží. „Změnil ses. A hodně.“

„Ano.“ Zato ty vypadáš pořád stejně dobře. K mé smůle. „Musím už jít. Měj se.“ Hodím kelímek do koše a pospíchám pryč. Ani se nestarám, jestli mu došlo, že od něho utíkám.

 

     Krok zvolním až v obchodu. Nemám rád návaly lidí, ale jsou chvíle a tato k nim patří, kdy se v množství anonymních tváří cítím bezpečně, taktéž anonymně. Žádná minulost, žádní kostlivci, kteří vypadávají ze skříní, když to člověk nejméně potřebuje. Žádné otázky. Žádné vzpomínky. Jen dav lhostejných tváří přemýšlejících kdo ví o čem a spěchajících kdo ví kam. Zdánlivý klid.

     Jenomže co se stane jednou, může se lehce stát po druhé, ale já se na naše další případné setkání necítím připravený. Jako kdyby se minulost vrátila a ty roky, které mě od ní dělí, nic neznamenaly.

    

     Doma najdu nervózní mamku postávat nešťastně před šatní skříní.

     „Nemám co na sebe,“ uvítá mě dle očekávání.

„Ale máš, vezmi si ty černé kalhoty, hlavně ne ty modré.“

„Možná nevypadají nejlépe, ale jsou pohodlné.“

„Nejdeš tam kvůli pohodlí, ale seznámit se.“

„Možná bych tam…“

„Proč ne?“

„Jak víš, co chci říct?“

„Sabotuješ každou schůzku. Je ti čtyřicet dva, to chceš být pořád sama?“

„Za prvé se o věku před ženou nemluví, i když se jedná o tvou matku, za druhé mám zodpovědnost za tebe.“

„Mně je dvacet. Nepotřebuju, abys mě vodila za ruku.“

Povzdechne si. „Když zemřel můj táta, chtěla jsem, aby si tvoje babička ještě někoho našla, řekla jsem jí něco podobného, co teď ty mně. Odpověděla, že už na schůzky chodit neumí, uměla prý žít se svým manželem. Myslela jsem, že se vymlouvá, vždyť na tom nic není se s někým sejít a nemůže věčně truchlit. Dnes ji chápu. Já umím žít sama a neumím chodit na schůzky, prostě jsem si za těch dvacet let odvykla, a najednou nevím, jak do toho vlaku zase naskočit.“

„Já myslím, že se do toho zase dostaneš, ale musíš to zkusit.“ Může něco takového přijít na člověka i podstatně dřív? Mně se taky nechce se s nikým seznamovat. Ale nemyslím si, že bych to neuměl. Spíš mám určitý blok po tom, co se stalo s Adrianem. Už nějakou dobu z toho sám sebe podezřívám. Ale kdo ví, co všechno se honí hlavou mamce, může na tom být podobně. O mém otci nikdy moc nemluvila, z náznaků jsem pochopil, že s námi žít nechtěl.

 

***

 

     Kdyby to šlo, zavrtal bych se do podlahy. První dva roky máme povinný tělocvik. Zapsal jsem se na plavání, přišlo mi to jako nejmenší zlo, ostatním ovšem zřejmě ne, takže zůstala ještě nějaká volná místa, na která se mohli přihlásit studenti starších ročníků. Takže jsem vtipně skončil ve skupině s Adrianem. Kdybych chtěl, tak se to nikdy nestane. Vážně přemýšlím o tom, jestli svého obvoďáka nepřesvědčím, aby mi napsal uvolnění z tělocviku. Mamka by to v nemocnici mohla snadno zařídit, ale trpí utkvělou představou, že jakýkoli pohyb mi svědčí. Já mám přesně opačný názor.

     Adrian si nikoho z nás mladších nevšímá a povídá se svým kamarádem. Nedá mi to, abych si ho trochu neprohlédl. Má hezké tělo.

     „Tak, zaplaveme si časovku, abych věděl, jak na tom jste.“ Konec příjemných myšlenkových pochodů. Nevraživě se podívám na našeho vedoucího, na můj vkus příliš zapáleného do poslání zlepšit nám fyzičku. Takový cvok mi ještě chyběl. Jak na tom jsme? Já mizerně, to mu můžu rovnou říct. Občas si vyrazím zaběhat, ale do posilovny mě nikdo nedostane, takže síla mi chybí. Zatraceně! Teprve teď jsem si všiml, že se ostatní začínají dohadovat o dvojicích. Fajn, nikdo na mě nezbyl. Taky dobře. Poplavu sám a nemusím aspoň prohrát.

     „Jste všichni po dvojicích?“

Přiznám se, že ne a navrhnu, že můžu plavat sám.

„To se ti nebude plavat tak dobře,“ řekne mi dobrácky ten šedovlasý poděs.

„Já s ním poplavu.“

Tak to jsem potřeboval. Časovku s Adrianem. Vyhrál bych, jen kdyby dostal křeč. A hodně dlouhou.

     To se k mé smůle nestane a celý bazén se dívám Adrianovi na záda. Tedy díval bych se, kdybych nemusel lapat po vzduchu. Jen v polovině bazénu zaznamenám, že on je téměř na druhé straně.

     Když se konečně chytím okraje, Adrian se povzbudivě usměje. „Nebylo to špatné,“ řekne. V tu chvíli se ve mně naprosto samovolně probudí něco, co jsem získal za ta léta, která uběhla od prváku na střední a protočím panenky. Dětství jsem definitivně ukončil už tehdy a útěchy nepotřebuju. Hodina právě skončila, takže vylezu z bazénu a zamířím do sprch.

 

***

 

     Zatím všechny úvodní přednášky byly nudné a tato k nim zapadne. Z dlouhé chvíle se rozhlížím po posluchárně a spolužácích, zatímco přemýšlím, jestli by nebylo lepší zmizet, jako to udělala už řada lidí, ale stejně nemám na dnešek žádné plány. A tak si dál prohlížím mužské osazenstvo. Mezi tolika lidmi by měl být ještě někdo na kluky. Kromě holek, pochopitelně. Hm. Heterosexuál vedle heterosexuála. Ale možná… Dvě řady přede mnou sedí nakrátko ostříhaný hnědovlasý kluk s náušnicí. Občas si s ní hraje. Něco v jeho pohybech ho označuje za potenciálního adepta na příslušníka menšiny. Vštípím si do paměti jeho oblečení, a když přednáška skončí, rychle vstanu, abych se dostal ven s první vlnou spolustudentů. Před posluchárnou se postavím opodál dveří a dělám, že na někoho čekám. Určitě je to gay. Zase se vmísím mezi ostatní. Ne, že bych tuto informaci potřeboval, ale vždycky jsem byl a budu zvědavý.

     No nic. Musím domů. Dnes vařím zase já.

 

     Loudám se po chodníku a přemýšlím, co rychlého uvařím. Většinou mi nevadí připravovat večeři, ale dnes se mi nechce. Vedle mě zastaví auto.

„Chceš svést?“ zeptá se Adrian.

„Ne, děkuji.“

Usměje se a odjede. Ten má snad patent objevit se ve chvíli, kdy na něj začnu pozapomínat. Od úterního plavání jsem ho neviděl a mohlo to tak zůstat, a když už se to muselo pokazit, tak ve čtvrtek mi to připadá nepřiměřeně brzy.

 

***

 

     Po přednášce spěchám rychle ven. Včera, když jsem dodělal večeři, která se dala dokonce i jíst, o chuti bych pomlčel, zavolal Ondra. Chtěl se podívat na mou školu. Potěšilo mě, že sám od sebe o něco projevil zájem. Ondra se vždycky zajímal o všechno a právě v tomhle se asi nejvíce změnil. Upadl do lhostejnosti, ne úplné apatie, ale většina věcí jde teď prostě mimo něj.

     Domluvili jsme se, že spolu zajdeme na oběd do kantýny, aby měl zážitek z chutné stravy. Podle očekávání kroutil pusou, ale kupodivu všechno snědl. Potom jsem ho nechal čekat na lavičce poblíž hlavní cesty, která prochází celým areálem univerzity, kde, jak mi sdělil, bude zcela neškodně sledovat studenty mužského pohlaví, a sám jsem zamířil na přednášku. Určitě by se tam mezi ostatními studenty taky ztratil, ale prý proč by měl sedět v chládku, když se může vyhřívat na podzimním sluníčku a pochytat ještě trochu bronzu, který je letos v módě a taky by mi neškodil. Zakroutil jsem nad tím jen hlavou, což ho nesmírně pobavilo, takže jsem si odvodil, že s tím nedá pokoj ani později. Před chvílí ovšem psal, že se šel kousek projít a ztratil se.

     Vytáhnu mobil, abych mu zavolal. Jestli z něho nedostanu žádnou užitečnou informaci, budu muset obejít celý areál a to se mi teda nechce.

     „Tak mi řekni, co tam vidíš.“

„Šedý barák.“

„Výborně, každá druhá budova tady je šedivá. Ještě něco jiného?“

„Má číslo.“

„No hurá. Jaké?“

„Čtyřku.“

„Fajn, podívám se na plánek a přijdu za tebou.“

„Dobře.“

 

     Naštěstí by se budova číslo čtyři měla podle plánku nacházet za rohem. Jak se mu tohle podařilo? No, Ondra je Ondra. Usměju se.

     „To je dost, že jdeš,“ přivítá mě. Spokojeně si sedí na lavičce. Založím si ruce přes prsa.

„Komandére, byl jsi jen za rohem, proč si nešel nazpátek?“

„Nevěděl jsem, že jsem jenom za rohem, drahý,“ nasadí nevinný úsměv. Občas spolu takhle blbneme. Vzniklo to, když mě jednou Ondra přemluvil, abych s ním mluvil jako jeho přítel, aby se tak zbavil kluka, který se ho stále snažil sbalit, ale Ondrovi se nelíbil. Jednalo se snad o jediného kluka, kterého kdy odmítl. No, a od té doby tu hru občas hrajeme jen tak z legrace. Navíc se při tom často oslovujeme jako starší páry.

„Můj milý, úplně normálně si mě chtěl jen prohánět. Zato budeš dnes vařit.“

„Já? Kuchyňská zástěra sluší tobě.“

„Mně? Nikdy. Ty jsi v ní sexy.“ Ondra neodpovídá a zadívá se někam za mě. Když jsem sem přicházel, tak široko daleko nikdo nebyl. Otočím se. Blíží se k nám Adrian a jeho přítel. Proč? Proč ze všech lidí zrovna on a navíc zrovna tady, kde za celý den přejdou dva lidi? Čili dnes já a Ondra, oni dva přebývají. A další otázka. Kolik toho slyšel? I když možná dobře, jestli něco zaslechl, aspoň si nemyslí, že jsem pořád beznadějný samotář a Ondra patří k té pohlednější části menšiny.

     Pozdravíme se, oni pokračují dál a já se obrátím zpět na Ondru. „Tak půjdeme?“

„Jasně.“

      Projdeme zbytek areálu školy. Ondra se opět vrátil k tématu mé bílé pokožky, jak jsem čekal. Poté, co mě hodinu deptá řečmi o tom, jak je teď opálení in, prohlásí: „Víš, myslím si, že k tobě by se to ale nehodilo.“

„Ty, Ondro, můžu tě uškrtit?“

Zasměje se. „Jo, ale sedneme si na lavičku. Jsem unavený.“

„Jsi v pořádku?“

„Jo, to dělají léky.“

Přikývnu. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ptej se.“

„Proč ses nechal testovat?“ Od začátku mi nejde na rozum, že by se rozhodl sám od sebe. To k němu nepasuje.

„Potkal jsem jednoho kluka. Strašně se mi líbil a on to chtěl.“

„Aha.“

„Nepřemýšlel si, že to taky uděláš?“

„Už jsem to udělal. Jsem v pořádku.“ Trochu se bojím jeho reakce.

„To je dobře. Ale ty sis vždycky líp vybíral. Já šel skoro s každým.“ Tuto velkodušnost jsem na něm vždy obdivoval a vždy budu. „Myslíš, že bych tu mohl taky studovat?“ dodá.

„Proč ne.“ Skončil školu před rokem, na vysokou nechtěl a nastoupil u jedné firmy, ale po půl roce odešel a od té doby nemohl najít práci.

„Docela by mě to bavilo.“

„Tak se do toho pusť. Tenhle rok už nestihneš, ale aspoň máš čas si rozmyslet, co bys chtěl studovat a připravit se na zkoušky.“

„Jo, pokud budu v pohodě.“

„Proč bys neměl být? Říkali něco doktoři?“

„Ne, dobrý. Někdy je mi po práškách blbě, ale to k tomu patří a nedá se s tím nic dělat. Pomůžeš mi s přípravou na zkoušky? Už jsem toho hodně zapomněl.“

„Samozřejmě.“