6. část

     Adrian vypadá dobře. Jako vždy. Naštěstí jsem nic nenechal náhodě, takže si vedle něho nepřipadám jako chudý příbuzný. Nenápadně, aspoň doufám, si ho během cesty autem prohlížím. No, docela při tom i sám sobě věřím, že za mým nápadem stojí opravdu jen chuť na sex. Zvlášť když si vzpomenu, jak vypadá v plavkách. Tak jo. Měl bych těch myšlenek rychle nechat, než budu mít problémy.

 

      Kapela hraje stejně dobře jako minule. Adrian sedí vedle mě tiše a zdá se, že se soustředí jen na hudbu. Zatím jsme toho moc nenamluvili. Jen pár všeobecných vět v autě, a pak už nebyl čas. Dorazili jsme těsně před začátkem koncertu, takže jsme si stihli jen skočit pro pití. Ucítím lehký dotek. Konečky prstů jemně přejede po hřbetě mé ruky. Něco podobného se mi s mužem nestalo poprvé, ale poprvé se uvnitř zachvěju. Skoro bych zpanikařil, ale zopakuju si, že kdyby Adam neměl Michala, nikdy by tady Adrian neseděl a to mi dodá klid. Stále nevím, jak bych chtěl, aby dnešní noc dopadla, ale trochu zaflirtovat si s ním můžu. Lehce pootočím a skloním hlavu a usměju se na něj. Několikrát mi už někdo řekl, že jsem při tom vypadal naivně a nesměle. Nechápu proč, mě zrovna tyhle dvě věci na mužích nepřitahují, ale funguje to na ně. I Adrian se začne dívat víc mým směrem než na pódium. Chvíli si s ním vyměňuju pohledy, ale pak zase obrátím pozornost k pódiu. Držím se staré dobré pravdy, že nezájem, skutečný nebo hraný, obvykle podnítí o to větší zájem u druhé strany. Po zbytek koncertu si dám pozor, abych se nechoval jinak než striktně kamarádsky. Uvidím, jestli mě tahle taktika dovede s Adrianem dál než ta předchozí.  

 

      „Tohle má úroveň. Nechápu lidi, kteří vymetají kluby a hledají sex na jednu noc. Co je na tom zábavného lovit pokaždé někoho jiného,“ prohlásí Adrian, když vyjdeme z klubu.

Pokrčím rameny. Pochopil by, co jsem tenkrát cítil a jakou úlohu v tom sehrál, že jsem dělal přesně to, co teď odsoudil? Pozoruje mě, ale nemyslím, že by čekal na odpověď. Vlastně se dívá úplně stejně jako ti kluboví lovci, jen o tom neví. „Pojď ještě ke mně,“ dodá po chvilce. No, ani myšlenkové pochody nebudou jiné. Málem se pobaveně ušklíbnu, ale včas se ovládnu.

„Jak se dostanu domů?“ zeptám se.

„Přespi u nás.“

     Takže jak? Proč by neměl mít kluka, který „lovil pokaždé někoho jiného“ a teď uloví i jeho? Usměju se na něho. „Tak dobře.“

 

     Velká vila působí stejně majestátně jako tenkrát, ani jeho pokoj se příliš nezměnil, ale tak dobře si ho už nepamatuju. A zase mě zarazí to ticho, které v paneláku člověk téměř zažije. Možná jen pozdě v noci, než si někdo dojde na záchod, zakašle nebo se jinak projeví. Po cestě jsem se raději přeptal na jeho rodiče. O žádné vtipné setkání nestojím. Prý tráví víkend na horách.

     „Sedni si. Co si dáš?“ přeruší moje úvahy.

„To je jedno. Třeba to, co ty.“

„Dobře.“ Nalévá skleničky. „Adam mi vypravoval o té party, na které byl s vámi,“ řekne a stojí ke mně zády. Potom se ohlédne přes rameno a usměje se. „Už mě dokážeš svést?“

Ušklíbnu se. „Možná ano, možná ne. Otázkou je, jestli se mi chce.“ A co tě svést a pak ti říct, že ani sám nevím, s kolika muži jsem spal? Lákavá myšlenka. Hezká pomsta. Rozšířil by to dál, nebo by mlčel? Nemá cenu riskovat. Užiju si noc a zmizím.

     Položí sklenky na stůl a přistoupí ke mně. Pak se všechno odehraje rychle. Najednou jsem v jeho náručí a on mě líbá. Kolikrát jsem si tohle před lety představoval? To bych se nedopočítal. Jeho polibky a doteky se stávají vášnivějšími a cítím jeho vzrušení mezi námi. Líně si pohrávám s myšlenkou, jestli mu s tím mám pomoct. Líbí se mi dívat se mu do očí, které mají zastřený výraz touhou. Nakonec proč ne.  Sjedu rukou k jeho pasu, rozepnu knoflík a zip jeho džínů a pokračuju níž. Netrvá to dlouho. Ha, nevyšel jsem ze cviku. A ten jeho pohled při vyvrcholení stál za to. Svlékne mi triko a vzápětí i kalhoty. Fajn, aspoň nepatří mezi ty, co hned odpadnou.

 

     Nikdy jsem to tak intenzivně necítil. Možná proto, že jsem nikoho jiného nemiloval a k Adrianovi pořád něco cítím, to vím od naší rozmluvy v parku, proto mě dráždí jeho vztah s Adamem, mrzí jeho odsouzení mé minulosti, i když nevědomé, a mám potřebu mu to všechno vrátit místo toho, abych nad ním mávl rukou.

     Nakonec přestaneme oba unavení. Zítra budu mít po těle malé modřiny a Adrian taky, ale už dlouho jsem nebyl tak spokojený. No, možná spíš uspokojený.

 

***

 

     Cítím vedle sebe teplo Adrianova těla. Otevřu oči. Chvíli se na něho dívám, potom ho pohladím po tváři a vstanu. Čas odejít. Ustrojím se a vyplížím se z domu. Jakým směrem najdu autobusovou zastávku, si pamatuju dobře.

 

     Domů dorazím docela unavený, dám si sprchu a zmizím v posteli.

 

***

 

     Probudím se v poledne. Líně se protáhnu a vylezu z postele jen proto, že mám chuť na kávu. Na stole leží mobil. Ze zvyku se podívám, jestli někdo nevolal nebo nepsal. Volal. Několikrát. Adrian. Hm. Budu dělat mrtvého brouka. Užili jsme si, nemá cenu to řešit.

 

     Mrtvého brouka dělám asi půl hodiny, než znovu zavolá. Dívám se na displej. Co s tím? Ve škole ho stejně potkám a lepší to vyřídit v soukromí.

     „Ano?“

„Pojď ven.“

„Je tam zima.“

„Stačí před dům.“

„Proč?“

„Chci s tebou mluvit.“

„To chceš poslední dobou nějak často. Tak pojď nahoru.“

 

     „Proč mi nebereš telefon?“ zeptá se, když vejde do bytu.

„Spal jsem.“

„To si mohl u mě a ne se vypařit.“

„Při sexu na jednu noc se to tak dělá.“ Projdu kolem něho do obyváku. Tam se zastavím a chci se ho zeptat, jestli si něco dá. Než otevřu pusu, chytne mě zezadu kolem pasu, políbí na krk a rukou proklouzne pod mé triko.

„Jen na jednu noc?“

Obrátím se k němu. V očích má zase touhu a mamka není doma. Tak na noc a den.

 

     Ležím na břiše a hlavu si podpírám dlaní. „Proč nechceš vztah?“ zeptá se Adrian a hladí mě po zádech.

Otočím k němu hlavu. „Chci, ale ne s tebou.“

„Proč ne?“

„Protože mě bereš jen jako náhradu za Adama.“

„Tak to není. Měl jsem tě na střední rád. Mohl jsem s tebou o čemkoli mluvit a vždycky si mi rozuměl. Chybělo málo, abych se do tebe zamiloval. Tehdy v tom pokoji jsi vypadal tak křehce a já věděl, že jsem tě tam neměl zatáhnout, že to byla chyba, ale nevěděl jsem co s tím, tak jsem plácnul první větu, která mi přišla na jazyk. Myslel jsem si, že když na to rande s tebou půjdu, udělám ti tím radost, ale nakonec jsem tě jen zranil. Chyběl jsi mi, ale styděl jsem se před tebou ukázat. Na střední jsem nerozuměl tomu, co vlastně chci. Nebo spíš jsem si nechtěl připustit, kým jsem. Adam tápal stejně jako já. Společně jsme došli k tomu, co chceme, i když jsme se nakonec vrátili k přátelství, jenomže jsme oba zůstali stát v určitém bodě, ze kterého jsme se nemohli hnout. Dělali jsme si společnost a čekali, co přijde. Adam pochopil první, že s tím musí něco udělat, a vrhl se do vztahu s Michalem. Ty ses mi líbil, dospěl jsi a získal přesně to, co ti tehdy chybělo. Už na střední si na rozdíl ode mě věděl, co chceš, a když jsem tě slyšel mluvit s Ondrou, měl jsem pocit, že jsi někde, kam my s Adamem ještě ani nedohlédneme, imponovalo mi to. Ale Adam, to byla jistota a něco důvěrně známého, a když jsem zjistil, že ho ztratím, zpanikařil jsem a mluvil hlouposti.“

Ondra měl pravdu, když tvrdil, že málo co je tak dokonalé, jak to vypadá. „S Ondrou to byla jen hra.“

„To mi došlo, ale nic se tím nemění.“

„Dobře, ale co po mně chceš?“

„Chodit s tebou.“

„A to ti mám věřit? Po tom kázání, jak stojíš o Adama, i když tvrdíš, že to bylo jen v panice. Navíc v klubu bylo vidět, že ti Michal zrovna moc nevoní.“

„Opravdu to byla jen panika. S Michalem máš pravdu, ale ne tak, jak si myslíš. Něco se mi na něm nezdá a to by se nezměnilo, ani kdyby neměl s Adamem nic společného. Adam je můj nejlepší přítel, mám o něho starost.“

„Co?“

„Nevím, proto před Adamem nic neříkám. Jestli s nimi někdy budeš, pozoruj ho. Možná to taky uvidíš.“

Přikývnu.

„Vraťme se k nám. Nechci tě kvůli Adamovi.“

„Co bys dělal, kdyby to mezi Adamem a Michalem nedopadlo a Adam se k tobě chtěl vrátit?“

„Myslíš, že bych tě kvůli němu opustil?“

„Ano.“

„Já si to nemyslím.“

Co mu mám říct? Kývnout na vztah se mi nechce. Nějak mu po tom všem nemůžu hned uvěřit. Adrian to se slovy umí, ale jestli jsou upřímná, to nevím. „Necháme to otevřené, ano?“

„To znamená co?“

„Budeme dál přátelé a časem uvidíme.“

„A co s tím, co mezi námi bylo?“

„Nic. Lidé spolu občas mívají sex jen z chuti.“

„Tak to máš i s Ondrou?“

„Ne, s tím jsem nikdy nespal. Proč?“

„Jen mě to tak napadlo. Nechci se tě dotknout, ale působí přelétavě.“

„Dříve takový byl.“

„Potom vaše přátelství chápu o to méně.“

„Nemusíš ho chápat. Ondra dokáže vyslechnout a nesoudit.“

„To potřebuješ?“

„To občas potřebuje každý.“

„Nejspíš ano. Co máš dnes v plánu?“

„Zatím nic.“

„Co kdybychom něco podnikli?“

„Co?“

„Všechno, co nás napadne.“

Usměju se. „Proč ne.“

 

***

 

     Strávili jsme spolu celý den. Toulali jsme se městem, zašli jsme na oběd a potom zamířili k Adrianovi domů. Ve velké kuchyni jsme se rozhodli připravit večeři, protože jsem se neuváženě Adrianovi přiznal, že doma občas vařím. Hledání věcí, které jsme potřebovali, nám zabralo více času než samotné vaření, protože Adrian nevěděl, kde co je. Docela jsme se u toho nasmáli. Dal jsem si pozor, aby celý večer proběhl v přátelském duchu, a na devátou jsem vyrazil domů. Strávit s ním jednu noc ano. Spát s ním podruhé… to už tolik rozumné není. Ale potřetí? Chyba. A tu dělat nechci.

 

***

 

     V neděli se mamka rozhodne, že se pojede podívat za příbuznými. Usoudím, že občasná rodinná návštěva neuškodí, aspoň mě to nebude lákat za Adrianem, kdyby se náhodou ozval. To se také stane, ale naštěstí už sedím ve vlaku, takže nemůžu udělat nic, co by mě později mrzelo.

     Během další cesty a samotné návštěvy mě ale mnohokrát napadne, že bych mnohem raději dělal nerozumné věci. Zvláště když několik hodin poslouchám řeči o lidech, které jsem v životě neviděl, a vůbec mě nezajímají. Když už pomalu začínám zívat nudou, vzpomene si teta, že nepoložila svou oblíbenou otázku, jestli už mám přítelkyni. Odpovím, že samozřejmě a hned několik. Nadsázka zůstane nepochopena a dostanu přednášku o důležitosti věrnosti ve vztahu. Odnesl jsem si z ní hlavně to, že mám příště držet jazyk za zuby. Teta obrátí konečně pozornost jiným směrem a já si oddychnu a přemýšlím, jestli jí mamka někdy řekne, že mě zajímají kluci. Myslím, že, i když to nepřizná, přála by si, abych se klasicky oženil a měl rodinu. Oba ale víme, že se nezměním a tak jsme v tiché shodě došli k závěru, že o tomto tématu nebudeme mluvit. Prostě jsem, jaký jsem, a minimálně moje mamka to snad chápe, ačkoli před příbuznými raději dělá mrtvého brouka. A já napříště zvolím stejnou taktiku.

 

***

 

     Při pondělní cestě na oběd potkám Adama s Michalem, který se přišel podívat na naši školu. Do jídelny zamíříme společně.

     Ani já ani Adam se moc nedostaneme ke slovu, což mi nevadí, můžu tak aspoň v klidu pozorovat a ověřit si, co zmiňoval Adrian. Michal se soustředí jen na mě jako na svého posluchače a Adama si nevšímá. Když ho jednou Adam přeruší, aby něco řekl, střelí po něm naštvaným pohledem. Neujde mi, že Adam se už netváří tak spokojeně. Nedivím se. Adrian si ho doslova hýčkal. No, aby Adam nebyl rychle zpátky u Adriana a já o to dál. Slova mi hlavou proletí se sarkastickým nádechem, ale necítím se z nich dobře. Docela bych si přál, aby ti dva na sobě raději viseli pohledy, ale tipl bych, že spíše budou brzy od sebe.

 

***

 

     Večer se nechám od Adriana chvíli vytáhnout ven. Pro formu jsem dělal chvíli drahoty.

     Začalo sněžit, proto zapadneme do prvního podniku, který se nám líbí.

     „Měl jsi pravdu,“ řeknu mu, když si sedneme ke stolku a objednáme si. Přemýšlel jsem, jestli s ním mám o tom mluvit, ale nemá cenu zavírat oči před realitou a jeho reakce mi třeba naznačí, co můžu čekat.

„V čem?“

„Ohledně Adama a Michala.“ Napiju se čehosi teplého, co nám doporučil barman.

„Všiml sis toho?“ Přikývnu. „Kde jsi je potkal?“

„Před kantýnou. Michal měl prý volno, tak se přišel podívat na Adamovu školu.“

„No, jsem zvědavý, jak tohle skončí.“

To já taky, ale trochu jinak než on.

     Adrian začne vypravovat o něčem jiném a já mám pocit, že se o těch dvou bavit nechce. Za celý večer také nezabloudí k tématům, která by se dotýkala nás dvou. Při loučení mě překvapí, a ne zrovna příjemně, novinou, že zítra odjíždí do neděle na hory. Přejdu to kývnutím hlavy a přemýšlím o tom cestou domů. Buď ode mě odkoukal taktiku, nebo… Za nebo se toho může skrývat hodně. Třeba plánuje návrat k Adamovi. Možná jsem ho přestal bavit a chození se mnou si rozmyslel. A možná má úplně jiný důvod.

 

***

 

     Počkám, až se většina lidí vyřítí z posluchárny, nikam nespěchám. Vyjdu ven z budovy a kus ode dveří uvidím postávat Adama. Kývne na mě.

     „Ahoj,“ pozdravím ho, když přijdu blíž.

„Ahoj, můžu s tebou mluvit?“

„Jasně.“

     Vzhledem k zimě se shodneme na nedaleké kavárně.   

     „Rozešel jsem se s Michalem.“

„To je mi líto. Co se stalo?“

„Nezajímal jsem ho.“

Věděl o tom Adrian? A co chce dělat Adam? Co malá zkouška? „Určitě potkáš někoho jiného,“ zkusím a čekám, jak odpoví.

„To doufám a nemusíš se bát.“ Hm. Prokoukl mě. „Adrian mi řekl, že si myslíš, že se k sobě vrátíme.“ Je něco, co mu nevyslepičí? „Proto si ho držíš od těla?“

„Ano.“

„Nevěříš, že tě miluje?“

„Kdyby ti teď Michal tvrdil, že tě miluje, věřil bys mu?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Každý máme své zkušenosti.“

Adam se na mě chvíli dívá a o něčem přemýšlí. „Víš co?“ řekne nakonec. „Tak to vyzkoušíme. Řeknu Adrianovi, že bych se k němu chtěl vrátit. Pokud mě odmítne, začneš s ním chodit.“

„A pokud přijme, začneš s ním chodit ty?“

„Nevím. Asi jsem se ještě dost neponaučil. Hledám větší vášeň.“

Tohle jsem slyšel v baru mnohokrát. Chyběla vášeň, už to nejiskřilo a nevím, co ještě. Zrovna proto se teď rozešli. To se přeci stává, ne? Mně ti řeči byly ukradené, jedna noc a můžou si jít hledat jiskření zase o kus dál. U Adama bych nečekal, že tohle uslyším. Ale nic mi do toho není. Mezi mnou a Adrianem to trvá už moc dlouho a já pořád nevím, co s tím. Adamův plán nabízí řešení.

„Tak dobře, ale slib, že mu o tom neřekneš.“

„Slibuju.“

„A ještě jedna věc. Tehdy, když jsi mě zval do galérie, kde si vzal moje číslo?“ Celou dobu mi to vrtalo hlavou, a kdo ví, jestli se naskytne ještě někdy příležitost zeptat se.

„Z Adrianova mobilu, ale nevěděl o tom.“

„Proč si mu to neřekl?“

Pokrčí rameny. „Možná jsem prostě nechtěl, aby věděl o každém mém pohybu.“

Přikývnu a rozloučím se.

     Když vyjdu ven, zhluboka se nadechnu. Měl jsem se do toho pouštět? Aspoň budu vědět, na čem jsem. Adrian se od naší schůzky neozval. Na jednu stranu musím soudně přiznat, že mu sám od sebe taky nevolám a nepíšu, ale na druhou, to on se mnou chtěl chodit. Měl by se trochu snažit. Hm. Převedeno do reálu, chtěl bych, aby se trochu víc snažil. Jenomže chtít člověk klidně může…

     Adamův plán možná udělá ve věcech jasno, ale od chvíle, kdy mi prozradil, že si mé číslo vzal od Adriana tajně sám, mám z toho stažený žaludek. Ani partnerovi a už vůbec ne příteli bych do mobilu tajně nelezl. Jak jdu pomalu k domovu, narůstá ve mně pocit, že Adam možná není takový, za jakého jsem ho považoval.