Jednoho letního dne... I.

     „Co si od toho slibuješ?“ zeptá se Karolína asi po padesáté a stále otravněji. „Navíc tě upozorňuju, že už nemůžu.“

„Tak se nevysiluj mluvením a šlapej. Za chvíli tam budeme.“ Člověk by ani neřekl, že se pozvala sama, a nikdy ji nenutil.

    

     Léto běží v plném proudu, všichni se jezdí koupat a tak mě napadlo, že taky vyrazím k vodě. Doma se na mě dívali jako na cvoka, když jsem se zeptala, jestli vlastníme jedno pojízdné kolo, natolik propadli době automobilové. Prý možná jedno, ale kdo ví. Každopádně si musím dojít k dědovi pro pumpičku, protože tu tedy nemáme určitě. „Ségra, neblbni, vždyť se na tom stejně zabiješ,“ ohodnotil mou sportovní snahu bratr David. Nenechala jsem se odradit a vyrazila za dědou. Vyslechla jsem si půl hodinovou přednášku o správném použití pumpičky, až do té doby mě nenapadlo uvažovat, co si o mně myslí, ale když mi začal vysvětlovat, kde najdu ventilek, došla jsem k závěru, že mě má za naprostého idiota, který sice studuje vysokou školu, ale neumí nic. Ujistila jsem ho, že napumpovat kolo určitě zvládnu, nato plynule přešel k přesvědčování, že si mám půjčit jeho staré kolo, protože ta nová nestojí za nic. Popravdě ani doma nemáme zrovna nový model, ale že bych chtěla vyrazit na dědově prehistorickém… Ani ne. Naprosto zrezivělé kolo už dlouho obcházíme obloukem, protože při každém pokusu s ním pohnout a odsunout ho stranou vydává řadu skřípavých zvuků a bojíme se, že se rozpadne a způsobíme tím dědovi psychickou újmu. Tentokrát bych při jízdě na něm utrpěla psychickou újmu hlavně já.

     Vrátila jsem se domů se svým úlovkem, zrezivělou pumpičkou. Hned, jak jsem vešla do dveří, mě odchytl táta, že by potřeboval napumpovat kolo u kolečka. V domnění, že by tím mohl zrezivělou pumpičku trochu rozchodit, jsem mu ji půjčila a zeptala jsem se ho, kde najdu, na kolik mám nafouknout pneumatiku u kola. Prý odhadem to stačí, moc na tom nezáleží. Příliš jsem mu nevěřila. Sám se dal hned do práce. Pumpička vydávala příšerně pisklavý zvuk a já myslela, že každé stlačení bude její poslední. Náhle se ozvala velká rána. Nejprve jsem se podívala na pumpičku, ale ta vypadala stále stejně. Zato kolo ne. Zřejmě vůbec není jedno, na kolik se kola nafukují. Otec nevěřícně sledoval prasklou pneumatiku u kolečka. Čekala jsem, až rozdýchá šok, a zatím se za plotem ozvalo: „Sousede?“ To ho probralo. Rychle odhodil pumpičku za nejbližší stromeček a vydal se k plotu.

„Slyšel jste tu ránu?“ pokračoval soused. „Manželka si myslela, jestli nebouchlo něco u benzínky, ale nevypadá to.“ Jo u benzínky, to bychom tady takhle nepostávali.

„Slyšel, ale nevím, co to mohlo být. Asi někdo něco dělal.“ Nafukoval kolečko.

     Dál jsem neposlouchala a šla hledat, na kolik bych měla napumpovat pneumatiky jízdního kola. Při té příležitosti mě napadlo, že než přemlouvat k práci zrezivělou pumpičku bude lepší dojít k benzínové pumpě. Škoda, že jsem na tuto myšlenku nepřišla podstatně dřív. Mohli jsme mít funkční kolečko a nebolelo by mě za krkem, jak jsem přikyvovala u dědovy přenášky. Zjistila jsem, že se ze mě stal produkt dnešní doby. Neustále jsem hledala otvor, kam bych hodila peníze, až si mého marného snažení všiml postarší pán a upozornil mě, že vzduch se neplatí. Pak stačilo následovat občas poněkud zákeřné instrukce.

     Večer téhož dne zavolala kamarádka Karolína a chtěla vědět, co plánuji na zítřek. Neprozřetelně jsem jí prozradila, že se chystám na kole k vodě, vůbec mě nenapadlo, že by mohla chtít jet taky. Chtěla. Dohodly jsme se, že vyrazíme dnes v devět. Asi po deseti minutách volala znovu.

„Mám v těch plavkách hrozný prsa,“ stěžovala si. Upřímně mi bylo úplně jedno, jaké má v plavkách prsa, víc mě zajímalo, že ty mé příliš obepínají můj zadek.

„Karolíno, jedeme na přírodní koupaliště ne na plovárnu, když si najdeme opuštěný koutek, nikdo nás neuvidí.“ Ne, že by mi kvůli tomu ten zadek vadil méně.

„Loupe se mi lak na nehtech u nohou.“

„To přežiješ.“

„A není to moc daleko? Co když tam nedojedu? Jak se dostanu zpátky?“

„Tak nejezdi.“

„Ne, já pojedu.“

     Ráno přišla s prázdným kolem, což jí vůbec nevadilo, o to více řešila, že nenašla žádné oblečení, které by barevně ladilo s kolem. Mně to celkem těšilo, protože jsem si ve svém oblečení připadala přitažlivá asi jako patník. Nevidíte ho, a když vás na něj upozorní reflexní pruh, leknete se. Jediné tílko, které při předklonu neodhalovalo vše, mělo naneštěstí zrovna podobný svítivý pruh, a proto jsem ho nikdy před tím nenosila.

     Absolvovala jsem další cestu k benzínové pumpě a nafoukla jí kolo. Karolína se odmítla sehnout, protože si vzala příliš krátkou sukni.

     Konečně jsme vyrazily. Na konci vesnice dostala Karolína žízeň a musely jsme zastavit, protože na kole se nemůže napít. Picí přestávky se pravidelně opakují a mezitím si stěžuje.

 

     Pití právě dopila a nepochybuji, že začne pokukovat po mém. Nic jí nedám, když bude mít sucho v ústech, třeba nebude moct mluvit. Těším se na to.

     Už deset minut jedeme v tichosti. Zrovna projíždíme další vesnicí. Raději se ohlédnu, jestli Karolína nespadla. Ne. Šlape do pedálů jako o život. Zatímco na ni nevěřícně koukám a přemýšlím, co zapříčinilo takovou změnu, předním kolem zavadím o obrubník a od pádu se zachráním rychlým seskokem. Karolína, která se dívala celou dobu kamsi doprava, si mého karambolu nevšimla a narazí do mého kola. Naštěstí ani ona nespadne.

„Dámy, nejdřív se na tom naučte,“ ozve se odněkud zprava. Otočím se. U hospody sedí čtyři kluci. Proto zapomněla, že chtěla zkolabovat a vůbec nemůže. Nevšímám si jich, ale Karolína pohodí blonďatou hřívou. Protočím oči v sloup, nasednu a snažím se od hospody dostat co nejrychleji pryč. Karolína mi asi nebude stačit, ale počkám na ni za zatáčkou. Karolína zřejmě ale chytla druhý dech nebo se jí spíše splašily hormony. Ne jen že jí neujedu, ale ještě mě předjede. Nijak se tím nevzrušuju, její spanilá jízda skončí na křižovatce, kde nebude vědět kam pokračovat. Trochu zpomalím. Křižovatka se blíží a Karolína se nejistě ohlédne. Dělám, že to nevidím. Neměla celou dosavadní cestu reptat. Karolína se ale nedá. Zvolí sama směr a pokračuje. Vybrala si správný. Protože teď už na nás kluci nevidí, hned zpomalí.

„Já už vůbec nemůžu,“ zaskuhrá. „Mám žízeň, došlo mi pití.“

„Tak si něco kup v hospodě.“ Už když říkám poslední slovo, vím, jak velkou chybu jsem právě udělala.

„Tak jo,“ dřív než se stačím nadechnout, aby dodala, ať se nezapomene brzy vrátit, naskočí na kolo a zmizí zpět v křižovatce. Tak a teď tu vysedím zlaté vejce. Dám jí deset minut a potom jedu dál sama.

     Po čtvrthodině se otráveně zvednu a pokračuju.

 

     U rybníka si najdu klidné místo mezi stromy, rozložím si deku a svléknu se do plavek. Nadšeně se vydám do vody. Brrr. Je nějaká studená. Stojím v ní sotva po kotníky a mám pocit, že mi to docela stačí. O kus dál se malá kluk vrhne do vody. Tak dobře. Nebudu dělat ostudu. Pomalu postupuju vpřed. Sakra! Zatraceně!! Jak to, že tam všichni lezou jen tak? Evidentně se budu muset odhodlat k odvážnému kroku. Seberu všechny psychické síly a ponořím se do vody. Po počátečním ledovém šoku si zvyknu. Snažím se odplavit zelené cosi, které na mě plave. Zase tak přírodní by to koupaliště nemuselo být. Raději odplavu kus dál a najdu místo, kde se voda více vyhřála od sluníčka. Lehnu si na záda a poprvé od začátku tohoto výletu si hovím a jsem spokojená.

     Něco mi leze po noze. Had! Určitě had!! Mě klepne. Nohou kopu jako o život a snažím se dostat pryč z toho místa, ale had mi stále leze po noze. Nedá se odkopnout! S hrůzou se odhodlám sundat ho rukou. Vlasec! Pitomý vlasec!! Pitomí rybáři!!! Tep mám nejméně 200 za minutu. Rozhlédnu se, kolik lidí mě vidělo a jakoby nic zamířím ke břehu. Nemůžu se dočkat, až vylezu z vody.

     Konečně na dece. Srdce se mi pořád nezklidnilo. Nedaleko se ozve povyk. Otočím se. To ne! Karolína a ti kluci. Rychle si zase lehnu v naději, že si mě nevšimnou. Protentokrát mi přeje štěstí, ale ne zase tak velké. Rozloží se nedaleko. Karolína zatím neměla čas se moc rozhlížet, ale v brzké době si mě musí všimnout. Využiju momentu, kdy všichni vběhnou do vody, zřejmě ani jim nepřipadá studená, popadnu všechny své věci a kolo a mizím pryč. Převléknout se musím někde v lese.

     Najdu úzkou lesní pěšinu slibující klid a odbočím na ni. Sotva zastavím, slétne se na mě všechen bodový hmyz z okolí, střídavě se tedy oháním a převlékám. V kritickém momentu naprosto nedostatečné oblečenosti se ozve smích a dětský křik. Zatímco se rychle snažím nasoukat do šortek, šlápnu na šišku a vztekle zanadávám, ale pokračuju. Doobleču se právě včas. Kolem mě projde rodinka s dvěma dětmi. Vezmu kolo a dobelhám se zpět na hlavní cestu. Nasednu a pomalu se šinu k domovu.

     Sotva vyjedu na silnici, minou mě cyklisté ve dresech, což mi nevadí. Za chvíli na to skupinka mladých lidí, to mě vede k myšlence, jestli opravdu nejedu hodně pomalu. Pak se kolem přeřítí důchodce. Nevěřícně se za ním dívám. Tak to ne! Možná mě předběhnou v obchodě, ale na kole mě nepředjedou. Začnu šlapat do pedálů, co mi síly stačí, a důchodce dohoním. Před sebou spatřím skupinku vesele se bavících mladých lidí. Povzbuzena úspěchem a možností získat zpět část ztraceného sebevědomí se rozjedu i za nimi. Osvěžení z vody je dávno pryč a koupu se ve vlastním potu. Ještě kousek! Ha! Předjela jsem je. Vydechnu s úmyslem zpomalit, ale hned je mám za sebou. Zatraceně. Šlapu dál. Nejprve se jim na dálku snažím vsugerovat myšlenku, aby odbočili, pak už se jen snažím udržet na kole. Konečně na křižovatce uhnou jinam. Dojedu k první lavičce. Po chvíli se natolik vzpamatuju, abych mohla pokračovat dál.

     Doma odložím kolo s úmyslem už se na něj nikdy nepodívat. David ležící pohodlně na lehátku ve stínu altánu a s nanukem v ruce se s úsměvem zeptá: „Jak se ti jelo?“

S posledním zbytkem sil odpovím: „Výborně.“ A pak za mnou konečně zapadnou dveře mého pokoje. To byl den.

 

Konec.