Jednoho letního dne... III.

     Se spokojeným úsměvem se kochám pohledem na displej váhy. O dvě kila méně. Ha! Konečně! Všechno odříkání rázem zapomenu. Displej zhasne a já přemýšlím, jestli nemám stoupnout na váhu znovu a ještě chvíli se opájet hubnoucím úspěchem. Pak se ale raději přemístím k šatní skříni, abych si vyhledala vhodné oblečení tedy takové, které o hubnoucím úspěchu nenechá nikoho na pochybách. Zvolím letní šaty a uvažuji, komu se půjdu ukázat. Čím to je, že pochlubit se někomu štíhlému zdaleka nepřináší takový efekt uspokojení jako chlubení před někým, kdo zrovna bojuje s nadváhou a nejlépe marně? Naštěstí pro mě se oběť nabízí. Moje sestra, Katka, před půl rokem porodila, a protože nedokázala udržet na uzdě chutě na sladké, její postava, na které si vždy zakládala, značně utrpěla. Zrovna přišla na návštěvu a s mamkou, která se také snaží zhubnout, houpou na zahradě kočárek. S šaty zvýrazňujícími štíhlou figuru a výrazem, že se vůbec nic neděje, ale něčeho by si všimnout rozhodně měly, zamířím za nimi. Dojem kazí jen odlupující se lak na nehtech u nohou, ale nevadí.

„Jé, ty si trochu zhubla, ne?“ vítá mě Katka. Trochu? Nemohla to vynechat? No ale při pohledu na její postavu…

„Ano, to víš, víc jsem nepotřebovala,“ záměrně si ji prohlížím. Tak už ti ztuhnul ten povýšenecký úsměv.

„No to ne, sluší ti to,“ dodá smířlivě, takže jí věnuju úsměv. Vidíš, že to jde.

„Děkuju.“

„No jo holky, vy jste mladé, ale mně už nechce jít ani kilo dolů,“ řekne mamka.

„Už se zase bavíte o hubnutí?“ Vmísí se do rozhovoru právě přicházející táta, čímž přeruší obdiv mého hubnoucího úsilí. Proč? To si v této rodině nejde nic vychutnat? Ach jo.

„Drahuško,“ otočí se na mě. Tak mi říká, jen když něco chce. „Něco bych od tebe potřeboval.“ To jsem nečekala. „Ty jsi taková jako nic.“ Ano, to jsem, aspoň že sis všimnul. Však se také snažím.

„…plot.“ Co? Cože?? Trochu jsem se ztratila v myšlenkách a nedávala pozor v domnění, že bude následovat ještě dlouhý úvod, než se dostane k tomu, co ode mě vlastně chce, ale najednou mám pocit, že mi uniklo něco zásadně důležitého.

„Co jsi říkal?“ Katka se uculuje, takže se mi to líbit nebude.

„Ale v tom rozpadlém JZD zůstal kousek pletiva a já bych ho potřeboval na novou ohrádku pro slepice. V plotě určitě bude nějaká díra a ty by ses tam protáhla.“

Já? Na co potřebují slepice novou ohrádku? Proč nekoupí nové pletivo? Copak se to sluší navádět vlastní, právě pohublé, dítě ke krádeži?

„To tam mám jít krást?“ Vím, jak mu to slovo vadí.

„No tak kradení bych tomu zrovna neříkal. Stejně to tam akorát rezne. Škoda materiálu.“

„Jo, on se každý najde důvod.“

„Říká se ´ano´, Drahuško,“ opraví mě mamka.

„Drahuše, nech toho! Večer tam zajdeme. Jednou žiješ pod mou střechou, tak musíš taky něčím přispět.“

No to mám radost.

 

     Otráveně sleduju blížící se soumrak. Mohla jsem zrovna sedět s holkami v kavárně. Ani moje naprostá neochota ke spolupráci otce neodradila.

     „Tak jdeme,“ zavelí sotva se setmí.

„S tím kolečkem budeme opravdu nenápadní.“

„No a na čem bychom pletivo odvezli?“

Neřeknu nic, aby mě nenutil ho domů nést.

     Ačkoli je náš lup podle otce naprosto oprávněný, nemůžeme jet po silnici, ale zadem po loukách a zarostlých polích. Kolečko poskakuje, rachotí, a jestli náhodou někdo spal, tak už se určitě zase probudil. Co asi tak můžete jet dělat, když táhnete v noci kolečko po loukách?

     Jakmile se přiblížíme k polorozpadlým budovám bývalého JZD, ukáže se, že mnoho našich spoluobčanů sdílelo otcův názor. Vyšlapaná cestička nás zavede přímo k díře v plotu. Protože ne všichni návštěvníci před lupem úspěšně zhubli, má velikost odpovídající asi tak slonu. Vítězoslavně pohlédnu na otce. „Můžeš tam jít sám.“

„Koukám. Pojď raději se mnou. Pomůžeš mi.“

     Vrzající kolečko necháme před plotem. Zajímalo by mě, jestli nám ho někdo mezitím ukradne. Tátu by kleplo. Protáhneme se dírou. Začínám se bavit. Otec se neustále ostražitě rozhlíží a vypadá nervózně. Zřejmě se bojí o pověst slušného občana. Já ne. Ozve se kovový zvuk. „Sakra! Já se na to…“ Táta poskakuje po jedné noze a nadává. Nakopl zřejmě kovovou tyč, které se tu všude povalují nebo něco jiného. Já mu říkala, ať si sandály nebere.

„Pšt. Loupíme,“ připomenu mu. „Někdo tě uslyší.“

„Neříkej tomu…“ Přeruší ho jiný zvuk. „To znělo…,“ pokračuje.

„Jako když někdo jde,“ doplním ho. Super. „Schováme se do chléva,“ řeknu a rovnou se tam vydám. Vlezeme dovnitř přes rozpadlé dveře a díváme se otvorem ven.

„Jestli rychle neodejdou, nestihnu fotbal v televizi,“ mumlá si velmi tiše táta.

„A taky nám třeba ukradnou kolečko,“ nevydržím, abych ho trochu nepostrašila.

 „Co? To ne. Jestli ukradnou kolečko…“ málem vystartoval ven zachránit kolečko, ale evidentně si vzpomněl, že nechce být viděn a tak si zase sedl na bobek. Myšlenkami však zůstal u možná ukradeného kolečka, protože se mračí.

     Kroky se přibližují a konečně uvidíme dvě siluety.

„Kde zůstaneme?“ zašeptá mladá mužský hlas.

A hele milenci. Tak ta cesta nebude vyšlapaná jen od zlodějů. Měla jsem tátu nechat venku a mohla jsem se chvíli dívat, ale to by sem zase nepřišli. Ach jo.

„Pletivo leží na druhé straně chléva. Projdeme ho a vyhneme se jim,“ zašeptá táta.

„Dobře.“

     Pomalu se snažíme dostat na druhou stranu chléva, ale jakmile se trochu vzdálíme ode dveří, ocitneme se v naprosté tmě. Šátrám před sebou rukama. Nahmatám něco železného a na tom něco, co tolik nestudí. Nedělám si iluze. Určitě zaschlý hnůj. Tátu nevidím, ale podle občasného zaklení se nachází někde vpravo. Ozve se hlasité čvachtnutí. „Do prdele,“ prohlásí můj otec, který nám vždy nadával za sprostá slova. „No to je smrad,“ pokračuje. Tiše se směju, aby mě neslyšel, a zapomenu šátrat před sebou. Vzápětí do něčeho narazím a to něco s příšerným rachotem spadne na zem. Venku se ozve ženský jekot, zvuk rychlých kroků, opět kovový zvuk, mužské: „Do prdele,“ chvíle ticha, potom další rachot a: „Jaký blbec sem dal to kolečko!“. Já bych věděla.

„Žiješ?“ zeptá se táta, když všechno utichne.

„Jo. Myslím, že jsme sami.“

„To je dobře. Měli jsme je vyplašit hned. Já jsem se probořil asi do jímky plné močůvky. Hrozně to smrdí.“

„Neměli bychom se vrátit a jít venkem? Nic nevidím.“

„Tak dobře,“ souhlasí táta.

     Pomalu tápeme zase zpět. Nechtěně jsem si dala ruce příliš blízko obličeje. No fuj. To z nich jen tak nedostanu. Momentálně mi to ale vůbec nevadí.

     Konečně se dostaneme ven a obcházíme chlév zvenčí. K otci se nemohu přiblížit. Zapáchá otřesně. Za budovou nevidíme vůbec nic.

„Kde to bylo?“ přemýšlí nahlas táta. „Určitě někde tady. To není možný.“ Nakonec mu lupičská vášeň nedá a klekne si.

„Nevypíchni si oko,“ varuju ho. Návrat domů s pidlookým otcem by mi mamka neodpustila.

„Neboj se. Au. Zatracený kopřivy. Mám to. Vytáhnu ho a pomůžeš mi ho nést.

 

     S pletivem se vydáme na zpáteční cestu k plotu.

„Podívej! Někdo nám ukradl kolečko,“ zařve z ničeho nic otec a já nadskočím.

Rozhlédnu se. „Jo a zadělal díru,“ upozorním ho nenápadně na skutečnost, že jsme úplně jinde, než si myslí.

„Aha. Asi jsem to popletl. Teď bychom měli jít doleva.“

„To se mi nějak nezdá. Co kdybychom to položili, ty tu zůstaneš a já se půjdu podívat?“ Ne, že by se mi chtělo, ale ten smrad se nedá vydržet.

„Ne. Vezmeme to vlevo.“

     Jdeme tedy vlevo. Díra nikde. Snažím se moc nedýchat, a když se uhodím do holeně, rázně položím pletivo. „Jdu se podívat po té díře.“ 

„No tak jo.“

     Belhám se v opačném směru. Přejdu místo, kde otec nadával nad ztrátou rodinného majetku, a za chvíli uvidím díru a povalené kolečko.

 

     Pletivo máme naložené na kolečku. Otec se navzdory tmě snaží zjistit, jestli se kolečko nepromáčklo. Vzhledem k tomu, že ho vlastní dvacet let a kolečko pokročilý věk nezapře, nechápu ho, ale mlčím. Zacpala bych si nos, ale vlastní ruce by mi zrovna moc nepomohly. Poodejdu aspoň kousek dál.

     „Kde seš? Přidržuj mi to a jedeme,“ vzdá konečně marnou snahu.

     Vyrazíme, ale nepokračujeme daleko. Kolečku zřejmě nakopnutí příliš neprospělo. Vrže ještě více, příliš nejede a vůbec ne rovně.

„To se nedá urvat,“ prohlásí otec, položí kolečko a utře si pot. „Nemáš mobil? Že bys mi s ním posvítila?“

„Ne. Nechtěla jsem riskovat.“

„Aha. No já také ne. Tak nic. Jedeme dál.“

 

     „Takhle nás každý uslyší. Jdi domů a přivez káru,“ řekne, když se dostaneme na dohled prvních domů. Ráda poslechnu.

 

     „Drahuško, proč tak hrozně smrdíš? Máš hlavu plnou pavučin.“

„To víš. Táta chce káru.“ Počkej, až ucítíš jeho.

„Jdi se vykoupat. Já mu ji zavezu. Kde ho najdu?“

Popíšu jí cestu a zamířím šťastně do koupelny. Drhnu se dlouho a důkladně. Když vyjdu z koupelny, uslyším otvírání vrat. Podívám se z okna. Táta tlačí káru a mamka jednou rukou přidržuje pletivo a druhou si drží před nosem.

 

     Zloději mají těžký život, otec nám zapáchal ještě řadu dnů, ale šla bych znovu.

 

 

Konec.