Jak jsem prožívala konec světa

 
     Strašíme se rádi?

     Blížil se konec světa předpovězený mayským kalendářem. Seděla jsem ve svém pokoji, zírala na počítačovou obrazovku a v návalu skepse přemýšlela. Co když je to pravda? Co všechno jsem nestihla… Zrakem jsem zabloudila k nedaleké, červené krabičce čokoládových bonbónů značky Lindor prodávaných v akci. Když se to tak vezme, některé věci lze ještě stihnout. Navzdory nočním hodinám jsem vzala krabičku, nakonec štíhlá linie bude již brzy bezpředmětná. Jeden bonbón, druhý bonbón… Pomalu jsem se propracovávala ke dnu balení. Ne, přiznám se. Pomalu to nebylo. Chuťové buňky si přicházely na své a mé myšlenky stále bloudily kolem konce světa. Bude či nebude… toť otázka. Nezodpovězená. Ovšem hodinové ručičky se nezadržitelně posouvaly vpřed a pospíchaly s odpovědí.   

     Zvládla jsem to (velmi snadno). Všechny. Za příliš velkou cenu… Úvahy o možném konci světa mě opustily. Zdá se, že nastal můj konec.

     Během žaludečních potíží minula půlnoc, aniž bych si jí povšimla. Nakonec kdo by se s ní zabýval, že? S příchodem nového dne nenastal ani konec světa, ani se nepotvrdila domněnka o mém konci. Ale kdo může za mé úvahy? Jistě já, ale sama bych na konec světa předpovězený mayským kalendářem nikdy nepřišla, kdybych na něj nenarazila při každém zapnutí televize, rádia či spuštění internetu. Tím to však neskončilo. Konec světa se dostal do vlaků, autobusů zkrátka úplně všude, kde se vyskytuje větší množství lidí. 

    Co to znamená? Potřebujeme předpověď tragédie, abychom si zpestřili život? Ano, píšu úmyslně tragédie, protože výklad, že se spíše než o konec světa jedná o jeho změnu a nutnost této změny, kupodivu nikoho nezajímal. Tedy malou menšinu jistě, ale většina se zdála uchvácena myšlenkou konce. 

     Vzpomínám si na úspěšného právníka se zlatým prstenem na ruce, v drahém, dobře padnoucím obleku, čerstvě ženatého, jak stojí na schodech během vánočního večírku a loučí se s odcházejícím známým slovy: „Tak se měj, ale on bude stejně konec světa.“ Loučil by se tak, kdyby věděl, nebo lépe uvědomoval si, že už brzy si prsten, oblek a mladou manželku neužije? V momentě, kdy jsem přijala katastrofický scénář konce světa, jsem pocítila strach. Lze předpokládat, že podobný pocit, by se dostavil u každého, kdo má aspoň malý důvod žít. Z toho a faktu, že lidé hovořící o tomto tématu vyděšeně nevypadali, je možné vyvodit, že většina si konec světa nepřipouštěla. Tak proč je tato informace tolik fascinovala, aby se stala masově rozšířenou?

     Jde o klasické čecháčkovské strašení typu: „Zima bude hrozná. Budou velké mrazy. V létě bude sucho. Bude hůř.“, kterým se český národ rád straší, ale nikdo tomu nevěří a hlavně ne sám mluvčí? Co nám přináší?

      Nevím, jisté je, že ke strašení a požitku z něj potřebujeme vnitřní vědomí, že nám nic nehrozí a běda tomu, kdo ho nemá, a mně nezbývá, než uznat, že bonbóny jsem jedla sama ze své vůle a už nikdy tolik čokolády nesním. Možná.