1. část

     Studený vítr se do mě opře a málem mi strhne kapuci z hlavy. Kam až oko dohlédne, rozprostírá se holá zem, ze které sem tam roste trs trávy nebo nízký keř a bojuje o svůj život s větrem a během zimy i s mrazem. Tuto pustinu mám za úkol střežit, tak zněl příkaz, ale každý ví, že se sem posílají ti, kteří zklamali svůj lid. Vyhnanci. Možná mě někdy povolají zpět, možná ne. Sám se nevrátím. Moje hrdost by mi to nedovolila a můj lid by mě nepřijal. Musel bych opustit naší zem a to nechci.

     Podívám se k obloze. Nastal čas vydat se na zpáteční cestu. Brzy přijde další vichřice. Stojím na nejsevernějším bodě území patřícímu lesním elfům a k prvním zakrslým stromům se dostanu po hodině rychlého běhu. Chodím na toto místo pravidelně, jak mi ukládá povinnost strážce hranic, i když sem nezabloudí elf, člověk ani trpaslík, jen některá zvířata zde našla svůj domov, ta kruté vichry plání dobře znají a všechna už se schovala do bezpečí nor. I já si musím pospíšit.

     Otočím se a dám se do běhu. Rychlý pohyb mi dodá teplo a uklidní mysl, i když po pěti letech jsem už smířený a zůstal jen pocit provinění.

 

     Vichřice dorazila chvíli po té, co jsem se dostal do svého domova, a uvěznila mě v něm na několik dnů, ale tady čas nic neznamená. Čtu svitky, které si musím šetřit, nebo se k nim vracet opakovaně, než přijede posel s dalšími. Hodiny mi také ukracuje výroba nádob a košíků, do kterých sbírám skromné zásoby. Brzy po svém příjezdu na planiny jsem objevil kouzlo pěstování rostlin. Je to jednotvárný život, ale zvykl jsem si.

     Po větrné bouři ukáže počasí na pár dnů vlídnější tvář. Nebe bez jediného mráčku a na něm září slunce, ale vítr se nikdy neutiší. Zvykl jsem si na něj, přesto nedokážu nevnímat jeho chlad.

     Po nucené nečinnosti jsem téměř neustále v pohybu. Zvlášť v toto roční období, kdy se na keřích objeví zralé bobule a čas přeje sběru kořenů a hlíz. Plody keřů sem přilákaly ptáky a malá zvířata, která se podobně jako já ukrývají před vichřicemi a využívají hezké dny k nashromáždění zásob. Pláně mají své stálé obyvatelé a v tento čas nedá příliš námahy je najít.

 

***

 

     Přešel další měsíc. Rozhlížím se kolem z holé skály, jak se stalo mým zvykem, aniž bych čekal, že spatřím něco, co by do zdejší krajiny nezapadalo. Na jižním obzoru stoupá k nebi kouř. Tak přeci. Znamení. Přichází posel. Jednou za čas dorazí někdo z mého lidu, aby mi dovezl zásoby, šaty a pár knih či svitků, o které si zažádám, případně psací potřeby. Na víc nemám právo a ani víc nepotřebuji. Nejsem tedy závislý na shromažďování zásob na zimu, přesto mi tato činnost naplňuje dny, dává pocit samostatnosti, ačkoli bych bez dovezené potravy zdejší zimu nepřežil.

     Posel se mnou nemluví, nesmí. Jen mi předá věci a já mu dám seznam věcí, které budu potřebovat na příště. Pak odjede a vím, že nespatřím ničí tvář dřív než za několik měsíců.

 

     Rychle se vydám na cestu. Vím, že posel počká, dokud si věci nepřevezmu, ale stejně vždy spěchám. Dříve jsem měl rád společnost, ale až teprve nucené odloučení od ostatních mě naučilo vážit si jejich přítomnosti.

 

     Cestou přemýšlím o čase. Nepočítám dny, kdy má posel dorazit, ale obvykle povědomě vím, kdy ho mám očekávat. Čím to, že mě tentokrát vnitřní hodiny zklamaly? Začal mi splývat čas? Nemůžu se zbavit pocitu, že posel měl přijet až za měsíc.

     K večeru dorazím na místo. Posel mi mlčky podá dopis. Nic jiného nemá. Překvapeně převezmu psaní a otevřu ho. Příkaz k návratu. Až teprve teď si uvědomím, že jsem ho už ani nečekal. Podívám se znovu na posla a ten ukáže na druhého koně, kterého přivedl. „Vezmi si ho a zajeď si pro své věci. Potom pokračuj do hlavního města a u dvora se hlas Telarionovi.“ Nasedne na svého koně a odjíždí. Pohladím koně po hřívě. V tom velkém hnědém oku spatřím pouze důvěru. Nic víc. Koně mi chyběli.

 

***

 

     Zastavím na malé mýtině. Z tlumoku opatrně vytáhnu rostliny, které mi dělaly řadu let společnost. Najdu pro ně nejvhodnější místo a zasadím je. Nevím, jak se povede mně daleko od chladu pustin, ale jim by se mělo dařit dobře.

 

***

 

     Hlavní město se nezměnilo. Když jsem odsud odjížděl, věděl jsem, co mě čeká, a měl jsem strach. Tentokrát nevím, co mi osud připravil, ale strach nemám.

     Dojedu k domu pro hosty a nechám koně ve stájích. Nemohu ke dvoru tak, jak jsem přijel. Po letech studených a rychlých koupelí se na lázeň velmi těším.

     Umytý a v čistém oblečení se vydám ke dvoru.

 

     Telarion vede diplomaty a také býval dobrým přítelem mého otce. Znám ho od dětství. Naposledy jsem ho však viděl půl roku před svým vyhnanstvím, když ještě žil otec. Tehdy se zdálo, že mé místo u královské stráže nemůže nic ohrozit, ale možná tomu věřilo jen mé mládí, a přestože mladý věkem dosud jsem, necítím se tak. Raději bych po svém návratu čelil neznámým tvářím, ale nemohu si vybírat.

     Ohlásím se a čekám, až mě Telarion přijme. Mezitím se rozhlížím po známé chodbě. Ani ona se nezměnila.

     Otevřou se jedny z mnoha dveří a objeví se Telarion. Pozdravím ho. Kývne. „Pojď dál a posaď se.“ Poslechnu. „Mám pro tebe úkol. Budeš doprovázet dva diplomaty.“

„Proč já?“ Neměl bych se ptát, ale nedá mi to.

„Protože pro památku tvého otce tě nemohu nechat strávit život na severu.“

„Děkuji.“

Chvíli se na mě pátravě dívá. „Dobře. Dnes už nemáš v očích nic z toho povýšeného vzdoru jako dříve, takže ti to mohu říct. Nemyslím si, že by ses tolik provinil, aby si nemohl začít znovu. Doufám, že si mou přímluvu zasloužíš.“

„Udělám vše, co je v mých silách.“

„S ostatními se seznámíš zítra a hned vyrazíte. Odpočiň si, čeká vás náročná cesta.“

 

     Procházím známými ulicemi a přemýšlím o rozhovoru s Telarionem. Povýšený vzdor. Opravdu jsem se tak cítil? Nejspíš ano. Otec mi říkával, že chci být neustále na očích. Ani nevím proč. Vyhledával jsem společnost a vadilo mi, když pozornost ostatních nepatřila mně. Dnes se mi zdá, že vzpomínám na někoho jiného.

     Náhle mi ulice města připadají příliš úzké. Rychlým krokem z něho zamířím pryč, snad bych se i rozeběhl, ale nechci poutat pozornost.  Až za posledními domy zpomalím. Nakonec usednu pod vysoký strom a zavřu oči.

     Těšil jsem se zpět, ale neuvědomil jsem si, že nemám na koho a na co. Matka zemřela krátce po otci, ani ona se mého vyhoštění nedožila. Na sestru dolehla plnou vahou má nezodpovědnost. Stála při mně a ostuda za můj čin padla i na ni. Teď, když se snad trochu zapomnělo, ačkoli můj lid nikdy nezapomene úplně, mohu udělat jen to, že od ní zůstanu dál a nebudu jejímu okolí připomínat, koho má za bratra. Přátelé mi nezůstali.

     Jak sedím se zavřenýma očima, začnou se mi vracet vzpomínky. Služba u dvorní stráže mě nijak nelákala, nastoupil jsem do ní na rozkaz svého otce. Myslel si, že by mi mohla dodat disciplínu. Ze začátku jsem poctivě plnil úkoly, které jsem dostával. Celé dny jsem stával na stráži před královskou knihovnou, zbrojnicí nebo někde jinde a nudil jsem se. Čím dál častěji mě napadalo, jaký má moje činnost smysl. Náš lid zákazy dodržuje, nikdo se nepokusí vejít do soukromé části královských zahrad a dalších míst a cizinci ve městě často nejsou. Tak proč mám stát hodiny na jednom místě, když okolo se stále něco děje a já toužím být u toho? Přes všechny tyto úvahy mě nenapadlo vědomě porušit povinnost.

     Jednou jsem stál na stráži před postranní branou do královského sídla a uslyšel jsem nějaký hluk. Myslím, že jsem nepřemýšlel o tom, co dělám. Najednou jsem se díval, jak do města přivádí koně, a až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem opustil své místo. Lekl jsem se a hned se vrátil zpět. Bál jsem se, že mě potrestají. Nic se nedělo. Nikdo si mé nepřítomnosti nevšiml a tím jenom potvrdili moje myšlenky o nesmyslnosti úkolů, které plním. A tak o pár dnů později jsem zase na chvíli odešel. Věděl jsem, že se nechovám správně, ale protivila se mi myšlenka prožívat život na zbytečné stráži.

     Neuvědomoval jsem si, že ten krátký čas nic neznamená. Jen přechodné období, které by skončilo. Zato mé chování mohlo ovlivnit můj život navždy. Nikdy se nic nestalo. Zahrával jsem si s ohněm, ale osudnou se mi stala jiná nerozvážnost, které však dodnes nelituji.

     Jednoho dne přivedli do města zajatce. Poprvé po mnoha letech. Noční hlídka před podzemními celami připadla mně. Řekli mi, že se k vězňům nesmím přibližovat. K půlnoci se ozval pláč. Dětský pláč. Opakoval jsem si, že musím splnit příkaz, ale nemohl jsem to vydržet. V tom pláči bylo tolik neštěstí. Otevřel jsem dveře, které vedly k celám. V jedné z nich sedělo na podlaze asi pětileté lidské děvčátko. Odloučené od matky usedavě plakalo. Z vyschlého hrdla už vycházel jen sípot. Chtěl jsem jí dát trochu vody. Přes mříže se miska nedala protáhnout, ale věděl jsem, kde najdu klíč. Odemkl jsem celu a dal děvčátku vodu.  Napilo se, žalostně se na mě podívalo a řeklo dvě slova. Nerozuměl jsem její řeči, ale pochopil jsem, že prosí o matku. Měl jsem odejít, ale nemohl jsem. Vzal jsem děvčátko do náruče a vydal se s ním po chodbě, až jsme našli její matku. Nikdy jsem neviděl tolik štěstí ve výrazu dvou bytostí. V tom jsem zaslechl na schodech kroky. V mém národě znamená neuposlechnout příkazy zklamat. Díky obrazu matky a dcery jsem měl sílu přežít vyhnanství do doby, než jsem si zvykl, a poté mi pomáhal ve chvílích těžké samoty. Přesto jsem zklamal a zklamal jsem hlavně sám sebe, když jsem odcházel ze stráže. Ta vina ve mně byla zakořeněná, a proto jsem sám věřil a věřím dodnes, že jsem si vyhnanství zasloužil.

     Nyní mám možnost začít znovu. Vlastně jsem už začal, když jsem poctivě vykonával svou službu na severní hranici. Mohu ale svůj lid přesvědčit, že mi může věřit? Nevím. Vstanu a vrátím se do domu pro hosty.

 

***

 

     Telarion mě uvede do své pracovny, kde na nás už čekají dva diplomaté. Nikdy jsme se nesetkali, ale vím, koho mám před sebou. Tvoří spolu nejen krásný, ale i schopný pár. Elaria a Norel patří mezi naše nejlepší diplomaty. Přátelsky mě pozdraví a představí se. Oba mají na sobě prosté cestovní šaty stejně jako já. Elaria si sčesala dlouhé, plavé vlasy do pevného účesu, aby jí nepřekážely. Oči, které svou barvou připomínají moře, si mě klidně prohlíží. Jemné rysy její tváře spolu s dokonale tvarovanými ústy tvoří krásnou nehybnou masku, která nic neprozrazuje o jejích myšlenkách.

     Norel má dlouhé, světle hnědé vlasy sepnuté do copu, jeho rysy jsou o trochu ostřejší a dodávají mu výrazně mužskou tvář, velmi pohlednou v kombinaci s rovným nosem a očima, které svou barvou připomínají mandle. I on si mě prohlíží, aniž by na sobě dal znát jakoukoli emoci. Zcela určitě vědí o části mé minulosti. Jak se k ní postaví, bude na nich.

     Společně vyjdeme ven na nádvoří, kde stojí osedlaní tři koně a další dva nesou náklad. Telarion nám popřeje hodně štěstí.

 

     „Řekl ti Telarion, kam cestujeme?“ otočí se na mě Norel, když opustíme město.

„Ne. Jen že vás mám doprovázet jako stráž.“

„Jedeme vyjednávat do lidského království, které leží na východ od našich hranic. Neočekáváme nebezpečnou cestu a malý doprovod zapůsobí na tamějšího krále lépe, bude nám více nakloněn, pokud uvidí, že se od nás nemá čeho obávat. Tomu pomůže i vhodné chování. Elaria ti během cesty řekne něco o diplomacii a lidských zvycích. Prosím, dávej pozor a nezapomeň na to, co se naučíš, až dorazíme do cíle. Může na tom záviset výsledek jednání.“

Přikývnu. „Budu se snažit.“

Norel se zatváří spokojeně, dál se věnuje cestě před námi a Elaria začne s první lekcí o lidech. Poslouchám ji pozorně a snažím se vše zapamatovat.

 

     Zastavíme až k večeru. U malého ohýnku povečeříme a ulehneme ke spánku. I přes únavu nemohu dlouho usnout. Po pěti letech samoty mě zneklidňuje cizí blízkost. Budu si muset zvyknout. Norel a Elaria se chovají přátelsky, přesto nepochybuji, že mě bedlivě pozorují. Od začátku přemýšlím, proč můj doprovod neodmítli, při svém postavení by si to mohli dovolit a ani Telarionovo přání by na tom nic nezměnilo.

     Ráno jsme už opět na cestě. Elaria začne s dopolední částí výuky a potom jedeme buď mlčky, nebo se Norel s Elarií dohadují o strategii při vyjednávání. Mnoha věcem nerozumím, neptám se, abych je nerušil, a vzpomenu si na oblíbenou větu svého otce, že bych měl trávit méně času ve společnosti a více s knihou. Měl pravdu. Během vyhnanství jsem některé nedostatky ve vědomostech dohonil, ale posel mohl přivést jen omezené množství knih. Teď mi mezery ve vzdělání vadí, překáží a nepolepšují mi v očích Elarie a Norela. Pokud to půjde, budu se učit dál.

     K poledni se na chvíli zastavíme. Už jsme dost daleko od hlavního města a já bych se rád porozhlédl po okolí. Nechám tedy Norela s Elarií samotné a vydám se napřed. Vyšplhám na vysoký strom. I les před námi vypadá dobře průchozí, starosti mi dělá jen mohutná řeka. Věděl jsem, že na ni narazíme, ale nečekal jsem, že tak brzy. Zřejmě jsme museli urazit delší úsek, než jsem si myslel.   

     Vrátím se zpět a Norel mě přivítá otázkou: „Viděl jsi něco zajímavého?“

Málem jsem odpověděl, že kromě řeky nic, ale došlo mi, že on o ní jistě ví a jen bych poukázal na své neznalosti a nezkušenost, a tak jen zavrtím hlavou.

 

     „Jsi tichý,“ promluví Elaria, když opět sedíme v sedlech, „říká se o tobě, že tě bylo všude slyšet.“

„Možná bylo. Odvykl jsem si mluvit.“

„Ano, to je pochopitelné. Jak vypadá zem na severu, pokud nevadí, že se ptám.“

„Nevadí. Je to pustá zem s věčným, ledovým větrem.“

„Jak se tam žije?“

„Ze dne na den. Nemá význam si cokoli plánovat, protože už za chvíli může být všechno jinak.“

„Chápu. Jsi rád, že jsi mohl odjet, že?“

„Ano, ale může být, že si budu přát se tam vrátit.“

Udiveně se na mě podívá, ale potom souhlasně přikývne. „Telarion si myslí, že ses změnil. Zřejmě taková zkušenost změní každého. Doufám, že ti pomůže k tomu, aby ses na takové místo už nikdy nemusel vracet.“

„Severní hranice nemusí být tím nejhorším místem k žití.“ Nevím, jestli mi Elaria rozuměla, nic neřekne a co si myslí, si netroufám hádat. Mezi námi leží společenská propast. Ona je mezi mým lidem vážený diplomat. Já jsem bývalý vyhnanec bez práva žádat cokoli a v něco doufat.

 

***

 

      K večeru přijedeme k řece. Elaria a Norel vypadají klidně a zřejmě si s jejím přechodem nedělají starosti.

     „Překročíme řeku a utáboříme se,“ řekne Norel, zatímco Elaria sesedne a vydá se pěšky k vodě. Posadí se a natáhne ruku nad vodní hladinu, která v úzkém, ale dostatečném pruhu, aby po něm mohli přejít koně, zamrzne. Ovládá živly? Vzácný a velmi ceněný dar.

     Elaria se k nám otočí a zřejmě si všimla mého údivu, protože se usměje a řekne: „Moje magie živlů není příliš silná, stačí právě na tento můstek a ani ten se neudrží moc dlouho, musíme si pospíšit.“ Přikývnu a připojím se k Norelovi, který mezitím začal obvazovat kopyta koní pruhem látky, aby se neklouzala.

     První vstoupí na zmrzlou řeku Norel a bezpečně se dostane na druhou stranu, po něm jdu já i s nákladními koňmi. Nakonec překročí řeku Elaria a za ní ledový most rozmrzne.

 

***

 

     Následující dny se jeden od druhého příliš neliší. Elaria věnuje každý den čas mé výuce. Vím už dost o lidech a pronikám do tajů diplomacie.

     V poledne na chvíli zastavujeme a večer se utáboříme, až když zapadne slunce. Naštěstí po té první noci jsem už dokázal usnout.

 

***

 

     Čtvrtého dne se krajina změní. Narazíme na prudký kamenitý svah, přes který musíme koně převést. Něčím mě zneklidňuje a nevím čím. Norel se vydá do svahu první a Elaria hned za ním. Něco je špatně. Ale co? A pak mi hlavou proletí vzpomínka. Skočím za Elarií právě včas, abych ji strhl stranou před sutí, která se uvolnila pod Norelem. Naštěstí šli bez koní, které jsem za nimi měl poslat, až budou nahoře, protože kopyta koní by strhla velkou lavinu. Norel se zachytil kusu vyčnívající skály, která tvoří podloží svahu.

„Děkuji,“ řekne ve tváři bílá Elaria.

„Nemáš zač. Nesmíte jít za sebou. Mezi vámi musí být rozestup několika metrů do šířky a můžete vyrazit, až druhý bude téměř nahoře.“    

„Jsi v pořádku?“ zavolá Norel.

„Ano, nic mi není. Pokračuj.“

     Norel opatrně vystoupá na vrchol svahu, a pak zdolá svah i Elaria. Pošlu nahoru koně jednoho po druhém a nakonec vyjdu svah sám.

     „S koňmi si rozumíš,“ řekne Elaria, když se k nim připojím.

„Mám rád jejich společnost.“

„A oni tvou.“

„Možná.“ Pohladím po hřívě svého koně.

„Jak si věděl, že se kameny uvolní?“ zeptá se Norel.

„U severní hranice jsem jednou viděl podobný svah přecházet stádo, které se tam zatoulalo při své cestě na zimoviště. Zvířata šla jednotlivě a žádné ve stopách jiného. Zaujalo mě to a nevěděl jsem, proč se tak chovají. Ale pak jsem si všiml, že v určité výšce se vždy pod každým zvířetem strhne malá lavina kamení, která by ta pod ním sice nezabila, ale mohla zranit. Vzpomněl jsem si na to pozdě.“

„Nevadí. Děkujeme ti,“ řekne Elaria.

 

     Po zbytek dne cestujeme bez dalších potíží, ale všiml jsem si, že se na mě Elaria s Norelem dívají jinak. Zmizela jim z pohledu trocha ostražitosti. Těší mě to. Dříve mi nezáleželo na tom, co si o mně kdo myslí, stačila mi pozornost. Mé dřívější já mi ale teď často připadá velmi cizí.

 

***

 

     Po dalších dvou dnech dorazíme k hranici. Pokračujeme dál lesem, ale ten brzy skončí a vystřídá ho krajina zvlněná kopci a pokrytá kobercem zelené trávy, sem tam to zelené moře naruší malý les. Ještě nikdy jsem takovou krajinu neviděl, působí na mě cize, ale ne nepříjemně. Všude je hodně zvěře, která se ani nesnaží utíkat, když nás spatří. Z toho usoudím, že zde nežije moc lidí, kteří by ji lovili. Elaria mi pak při svých lekcích mou domněnku potvrdí.

     „Za jak dlouho dorazíme do města?“ zeptám se jí na sklonku prvního dne mimo naše území.

„Asi za tři až čtyři dny, pokud budeme postupovat rychle.“

 

     Elaria teď lekce zaměřuje více prakticky, nacvičujeme různé situace. Nevím, čeho se jednání bude týkat, ale doufám, že se ho aspoň na chvíli budu moct zúčastnit. Neptám se, pochopil jsem, že mi řekli to, co mohli nebo považovali za bezpečné. Myslím, že Elaria s Norelem jsou za mé nevyptávání se rádi. Zjednodušuje to vztah mezi námi.