2. část

     Jak předpověděla Elaria, třetího dne k večeru se v dálce objeví město. Doposud jsme nepotkali mnoho lidí. Jen občas jsme míjeli osamělé stavení, ze kterého vyběhly děti, a za nimi vyšli dospělí a zvědavě za námi hleděli, ale všechna tato setkání proběhla z dálky. Pochopil jsem, že vesnicím se Norel záměrně vyhýbá.  Norel mi také vysvětlil, že tento kraj býval více zalidněný, ale před deseti lety tu proběhla válka se sousedním královstvím a mnoho lidí uprchlo nebo padlo v boji.

     Utáboříme se a druhý den k poledni vstoupíme do města. Stráž nás doprovodí až k sídlu krále. Město mi přijde špinavé a hlučné. V okrajových částech stojí spíše chýše než domy, čím více se blížíme ke středu města a královskému sídlu, tím honosnější budovy vidíme. Samotné sídlo panovníka se pak od těchto domů liší jen svou rozlehlostí.

     O králi Regelovi mi Elaria řekla pouze to, že se dostal na trůn po válce a že z lidských vládců patří mezi ty rozumnější, kteří prosazují spíše mírovou politiku.

 

***

 

     Pozdravím krále tak, jak mě Elaria naučila. Moje oči upoutají šedé vlasy a hluboké vrásky, nikdy jsem nic takového neviděl. Elfové nestárnou jako lidé. Elaria mi během cesty vysvětlila, že král na lidské poměry není tak starý.

     Norel si s Regelem vyměňuje zdvořilostní, nic neříkající fráze. Elaria mi překládá, zatímco trpělivě čekáme. Rád bych se rozhlédl po velkém přijímacím sále, ale Elaria mě před tím výslovně varovala.

     Konečně nás sluha zavede do pokojů, které nám přidělili. Každý dostaneme vlastní. V malé místnosti přeplněné nábytkem se necítím dobře, ale zase lépe, než před zraky všech v audienční síni. Odložím své věci a podívám se oknem ven na nádvoří. Ozve se tiché zaťukání. Za dveřmi najdu Elariu.

     „Casserene, pojď chvíli za námi.“

     Zavede mě do svého pokoje, o něco většího, ale stejně přeplněného, kde už čeká Norel.

     „Co se stalo?“ zeptám se, když vidím, jak se jindy klidný Norel mračí.

„Nejsme jediní, kdo přijel vyjednávat,“ odpoví Norel.

„Co to znamená?“

„Zkusím ti stručně vysvětlit situaci. S elfy od moře se příliš nestýkáme, ale považujeme je za naše příbuzné a vůči lidem s nimi postupujeme jednotně. Tentokrát zřejmě nedošla zpráva o našem vyjednávání s králem Regelem, nebo ji nerespektovali, každopádně sem i oni vyslali své vyslance.“

„Rozumím, ale podle tvého výrazu to vypadá, že se nic takového nemělo stát, zatímco podle tvých slov se situace nezdá tak vážná.“

„Vážná je. Od krále něco chceme, pokud bychom nabídkou předložili pouze my, byl by zde prostor pro vyjednávání. Teď ví, že má i jinou možnost a my netušíme, co můžeme čekat od mořských elfů.“

„Dobře. Co budeme dělat, respektive co bych měl dělat já?“

„Zatím nevím, ale měl bys o situaci vědět, proto jsem ti to řekl. Snaž se co nejvíce vidět a slyšet ale tak, ať nevzbudíš pozornost.“

Přikývnu.

„Zkusím zjistit, koho poslali a zkontaktovat se s ním, aniž by se to dozvěděl Regel,“ dodá Norel.

„Buď ale opatrný, Regel nemá rád, když se na jeho vlastním dvoře jedná za jeho zády,“ řekne Elaria.

„Jsem si toho vědom, ale nevidím jinou možnost.“

Elaria ustaraně přikývne.

„Co ti dělá starosti?“ zeptá se Norel, který ji bedlivě sleduje.

„Přemýšlela jsem a myslím, že jejich vyslanec o nás musel vědět. Mohl se nás pokusit kontaktovat cestou a neudělal to.“

„To by nebylo o nic lehčí než tady na dvoře.“ 

„Snad máš pravdu, přesto mám dojem, že spíše nechtěl.“
„Máš na mysli někoho konkrétního?“

„Napadá mě pouze jedno jméno v souvislosti s touto situací.“

Norel zamyšleně přikývne a mračí se ještě o něco více. „To by mohla být velká komplikace. Teď ale musíme zpět ke králi.“

„Casserene, zůstaň ve svém pokoji. Je mi líto, že tam budeš muset jen sedět, ale v dané situaci to bude nejlepší.“

„Samozřejmě. Nevadí mi to.“

Elaria přistoupí ke svým věcem, vytáhne svitek a podá mi ho. „Tady. Kdybys měl dlouhou chvíli.“

„Děkuji.“

 

     Ačkoli si v pokoji připadám stísněně, poskytuje soukromí a to mi stačí. Natáhnu se na lůžko a začtu se do svitku od Elarie. Čekal jsem nějaké pojednání o diplomacii, ale jedná se o memoáry. Po prvních stránkách jsem vtažen do osudu, který se mnou nemá nic společného, a přesto se mu nevyhnulo podobné odloučení od vlastního lidu, jaké zažívám já, ačkoli důvody se zcela lišily. Jen vzdáleně vnímám kroky, které se občas ozvou na chodbě. Ty těžké slyším v pravidelných intervalech a přisoudím je strážím. Lehčí, spěchající pak služkám. Od svitku mě odtrhnou až ty, které by mohly patřit buď Elarii s Norelem, nebo někomu jinému z našeho lidu. Otvírání vedlejších dveří mi řekne, že jsem se nemýlil. Chvíli váhám, ale pak se rozhodnu.

     Otevře mi Norel. „Pojď dál, zrovna jsem se pro tebe chystal zajít. Naše jednání se nikam neposunulo, ale víme, kdo je ten další vyslanec, a Regelovi jsme tě popsali jako mladíka, který nás doprovází, aby se zdokonalil v diplomacii a lépe poznal lidi, tím ses dostal mimo jeho zájem. Souhlasil, že můžeš chodit volně kolem a po městě. Pokud říkám volně, myslím tím pouze místa běžně přístupná.“

„Rozumím.“

„Byli bychom rádi, abys své svobody využil i k tomu, že zkusíš zjistit, jestli toho druhého diplomata někdo nedoprovází, což zatím nevíme. A samozřejmě bys měl mít uši stále nastražené.“

„Dobře. Udělám, co je v mých silách. Proč o nás diplomat mořských elfů musel vědět?“ Chtěl jsem se zeptat, už když Elaria svou domněnku vyslovila, ale pospíchali a nechtěl jsem je zdržovat.

„Protože přijel dříve a lidé mu o nás řekli, nikdy nevydrží mlčet.“

 

***

   

     Druhý den se vydám na prohlídku královského sídla. Strážní mě i přes podezíravé pohledy nechávají projít. Od nich se určitě nic nedozvím. Služky zvědavě pokukující mým směrem se zdají slibnějším zdrojem informací. Poslouchám, jak si povídají, když pospíchají chodbou, a zarazím se. Chtěl jsem pomoct Elarii a Norelovi a soustředil jsem se pouze na otázku, od koho získat potřebnou informaci, vůbec jsem si neuvědomil, že jim nerozumím. Je to až směšné. Kromě svého rodného jazyka ovládám ještě řeč trpaslíků a jednou lidskou patřící největšímu království, které sousedí s naším územím. Ani s jednou se zde nedomluvím. Škoda, že mě Elaria nenaučila aspoň základy, ale to už nemohla stihnout v tak krátkém čase, který měla na mou výuku, a možná ji ani nenapadlo, že neznám jazyk. Mohu si za to sám. I když tentokrát nemám až takové výčitky, protože i kdybych se v minulých letech učil podstatně více, řeč tohoto malého království by mě stejně nenapadla studovat.      

     Marně si lámu hlavu, jak bych mohl zjistit něco o doprovodu diplomata, jehož jméno ani neznám. Zapomněl jsem se zeptat. Další chyba. Nejspíš by mi nic neřeklo, ale i tak. Příště musím být pozornější. Rychlým krokem kolem mě přejdou dvě služky. Další, starší, chvátá proti nim. Ty dvě mezi sebou něco prohodí a zasmějí se. Starší žena jim nevěnuje pozornost, ale když je mine, řekne si pro sebe dvě slova jedinou lidskou řečí, kterou znám. Mladé hlupačky. Takovou šťastnou náhodu nesmím nechat utéct. Zkusím ženu oslovit stejnou řečí.

     „Ty mluvíš naším jazykem?“ zeptá se nedůvěřivě, ale i trochu potěšeně.

„Ano. Zdejší řeč neznám.“

Udělá pohrdavý posunek. „Zdejší řeč nestojí za naučení. Ty tu ale aspoň nejsi sám.“

„Pravda. Ani nevím kolik nás tu je,“ odpovím a ani nečekám, že by něco prozradila.

„Ten první přijel sám a pak vy tři. Musím jít. Ty hloupé holky nezastanou žádnou práci.“ Odspěchá pryč. Pokud jí můžu věřit, s velkým štěstím jsem zjistil, co jsem potřeboval. Elaria měla pravdu. Lidi rádi mluví. Blíží se čas oběda a tak se vrátím do svého pokoje, abych vyčkal návratu Elarie a Norela.

 

     Objeví se chvíli po mně. Připojím se k nim v Norelově pokoji a povím jim o svém zjištění. Zdá se, že něco podobného očekávali. Oba se tváří zamyšleně a pak se na mě Norel podívá.

     „Slyšel si někdy o Henenienovi?“

„Ne. Kdo je to?“

„Diplomat mořských elfů. Víme o něm, že nepodporuje jejich dobré vztahy s námi. To on je tím velvyslancem.“

Doposud jsem si myslel, že Norel prostě zapomněl zmínit jeho jméno při předchozím rozhovoru, ale ve světle nových informací předpokládám, že se rozhodl být opatrný a jeho jméno mi před tím neprozradil záměrně. „Co to po nás znamená?“ zeptám se.

„Že se celé jednání značně zkomplikuje a možná i vztahy s našimi příbuznými.“

„Mohu něco udělat?“

„Obávám se, že nikdo z nás nemůže nic dělat. Musíme kontaktovat Telariona, to udělám já a vyčkat na rozkazy.“

„Casserene, odpoledne se chci jít podívat do města. Doprovodíš mě?“ obrátí se na mě Elaria.

„Jistě.“

 

     Ve svém pokoji se posadím na židli. Věděl jsem, že mi nevěří, ale namlouval jsem si, že jsem už získal trochu jejich důvěry. Teď mám pocit rezignovanosti. Norel musel považovat za možné, že bych někde vyzradil to, co by mi řekl. Záleží na tom? Přece jsem čekal, že se tak ke mně budou chovat. Jenomže čekat neznamená zažívat. Odeženu myšlenky. Jsem, co jsem, žádný můj pocit to nezmění.

 

***

 

     Elaria si se zájmem prohlíží obchody. V plášti podle lidského zvyku bohatě zdobeném a s kápí, která skrývá její tvář, ji obchodníci považují za lidskou šlechtičnu a ochotně jí zboží předvádí. Já v obyčejném plášti taktéž s kapucí přes hlavu pozornost nepřitahuju a v klidu přihlížím zpovzdálí. Více než zboží poutají můj zájem lidé. Když si Elaria prohlédne zboží, které ji zajímá, opět se ke mně připojí.

     „Jak se ti líbí lidské město?“ zeptá se.

„Je zajímavé, ale necítím se v něm příliš dobře.“

„Chápu, kdyby ses v nich pohyboval častěji, zvykl by sis, pamatuji si, že mé první dojmy z lidského města byly úplně stejné.“

„Proč tě zajímá jejich zboží?“

„Potřebuji vědět, co vyrábí a jaké materiály používají. Můžu najít něco, co bude chtít Regel více než zlato, a to by nám pomohlo při vyjednávání.“

„Rozumím, ale jak to souvisí se zbožím těchto obchodníků? Předpokládám, že není určeno pro královský dvůr.“

„Ne, ale zase tolik se neliší. Všiml sis mečů? Ty lepší jsou zdobeny drahými kameny. To znamená, že takové zdobení mečů je teď v oblibě a čím výše postavený šlechtic, tím dražší kámen bude chtít a to nám dává informaci, že právě drahé kameny budou shánět. Navíc, pokud bychom chtěli dát Regelovi dar, máme představu, jak by měl vypadat.“

Přikývnu. „Vrátíme se?“

„Ano, viděla jsem vše, co jsem potřebovala.“

 

     Když vstoupíme do královského sídla, oddychnu si. Připadám si za Elariu zodpovědný. Ne. Jsem za ni zodpovědný, ale netuším, jak bych ji ochránil uprostřed města.

     Norela najdeme, jak neklidně popochází po svém pokoji.

„Děje se něco?“ zeptá se Elaria.

„Ano. Dostal jsem pokyn od Telariona. Uzavřel dohodu s elfy od moře. Henenien z toho nemá radost, ale musí poslechnout, už jsem s ním mluvil. Ovšem vymanil si, že ho s sebou vezmeme do našeho hlavního města.“

„Co má v plánu?“ řekne Elaria spíše sama pro sebe.

„Nevím. S tím si bude muset poradit Telarion. My s ním budeme muset vydržet cestou zpět a to bude úplně stačit.“

Překvapeně se na Norela podívám. Nikdy jsem ho neslyšel o někom tak mluvit. Zachytí můj pohled.

„Brzy pochopíš, jak to myslím,“ řekne.

Snad ani nechci, proletí mi hlavou. Nepochybuju, že Norel má ke svým slovům důvod.

 

***

 

     Jednání trvají dva dny. Elaria mi vysvětlila, že nejsou veřejná na rozdíl od našich, což mě mrzí. Velmi rád bych viděl Elariu a Norela při jejich práci. Já sám naopak nemám žádnou. Procházím se po královském sídle a vydal jsem se i do města. Elaria říkala, že si zvykla, snad to trvá déle, nevím, ale já se těším, až odjedeme. Chybí mi prostor a ticho.

     Konečně večer čtvrtého dne pobytu ve městě mi Norel oznámí, že zítra odjíždíme.

 

***

 

     Čekám na nádvoří s našimi koňmi. Elaria, Norel a Henenien právě přicházejí. Elaria mě představí. Nevidím mu do tváře, ale cítím z něho odstup a chlad. Možná má důvod. Nakonec to ale není má věc.

 

     Stačí však několik hodin jízdy, abych svůj názor změnil. Při cestě sem jsme také často mlčeli, ale v příjemném tichu, teď mezi námi panuje napjatá atmosféra a zdá se, že Henenienovi nevadí, naopak ji vítá. Doufal jsem, že se od Elarii ještě něco naučím o diplomacii, ale před Henenienem si ji netroufám o výuku požádat. Z jeho poznámek k Norelovi jsem pochopil, jak jizlivý jazyk vůči lesním elfům má, a nechci se stát jeho terčem.

     V poledne na chvíli zastavíme, a protože jsme už dost daleko od lidského města, sundáme si kapuce, tak mám konečně možnost prohlédnout si Heneniena. Věkem se blíží Telarionovi. Téměř bílé vlasy lemují tvář s přísnými rysy. Ledově modré oči hledí s pronikavostí, která nutí cuknout pohledem.

     „Ty jsi ten vyhnanec?“ osloví mě.

Nečekal jsem, že můj příběh překročí hranice. Ale záleží na tom? Nemyslím.

„Ano, to jsem já,“ odpovím co nejklidněji.

„Dobře. Aspoň si sám za sebou stojíš. To jste už tam v lesích zapomněli.“

„Ale nezapomněli jsme na jiné věci,“ tím ukončím náš rozhovor a vrátím se ke svému koni. Všimnu si, že Norel se zatvářil pobaveně, ačkoli až dosud měl zachmuřený pohled.

 

     Večer, když se utáboříme, opustím tábor, abych na chvíli unikl napětí. Usadím se o kus dál v malém borovém háji. Po chvíli uslyším už důvěrně známé lehké kroky. Elaria.

     „Ublížilo ti to?“ zeptá se, když dojde až ke mně.

„Ne. Řekl pravdu. Nečekám nic lepšího.“

„Najdeš přátelé. Ne tolik jako dříve, ale najdeš.“

„Elario, ty sama víš, jak málo mi s Norelem věříte, ostatní na tom nebudou jinak. Nepotřebuju se utěšovat. Musím se s tím naučit žít nebo odejít. Vrátíme se, Norel tě bude postrádat.“

Elaria možná chtěla něco namítnout, ale nakonec jen přikývne. Cestou zpět se usměje. „Ale poradil sis s ním.“

Pokrčím rameny. Nevím, možná Henenien ví, o mém lidu více, než my tři tušíme, a někde hluboko ve mně klíčí obava, že jeho slova časem pochopím, ačkoli si to nebudu přát.

 

***

 

     V dalších dnech Henenien dělá vše proto, aby nepříjemnou atmosféru mezi námi udržel. Pokud promluví, tak jen nelichotivě o elfech žijících v lese. Přemýšlel jsem, co se mu mohlo přihodit, že k nám chová takovou zášť, a chtěl jsem se zeptat Elarie, ale nenašel jsem vhodný okamžik.

 

***

 

     Myslím, že při pohledu na první domy hlavního města pocítíme všichni úlevu, vyjma Heneniena. Mrzí mě jen to, že se moje cesta s Norelem a Elarií rozchází, protože jsem si je oblíbil.

     Telarion mi vzkáže, abych za ním přišel druhý den. Rozloučím se s Elarií a Norelem a odejdu do domu pro hosty.

 

***

 

     „Elaria a Norel tě chválí a ocenili tvé chování.“ Odmlčí se a chvíli mě pozoruje. Pak přikývne, jakoby na souhlas svých myšlenek. „Čekal jsem, že se změníš, ale ne tolik. Možná si potřeboval dospět. Každopádně je to změna k lepšímu. Mám pro tebe další úkol. Pojedeš naproti Henenienovu synovci Seneralovi a budeš mu dělat doprovod.“

„Podobá se svému strýci?“

Telarion se usměje. „Ne, neměj strach.“

Přikývnu. I přes mezery ve vzdělání mi jeho jméno zní povědomě a tak si dám úkol navštívit knihovnu a zjistit, jestli o něm najdu nějakou zmínku.

     „Pro tebe je to další příležitost přesvědčit dvůr, aby tě natrvalo přijal zpět,“ dodá Telarion.

„Chtějí mě poslat zpět na severní hranici?“

„Do vyhnanství ne, ale nemuseli by tě nechat u dvora.“

To by mi tolik nevadilo, ale nechám si to pro sebe. „Kdy mám vyrazit?“

„Vyjedeš zítra směrem k jižní hranici. Tohle si vezmi,“ podá mi malý přívěsek se zeleným kamenem. Vím, o co se jedná. Kámen umožňuje těm, kteří mají příslušný dar, aby se dorozuměli s tím, kdo kámen nese.

„Náš host se s tebou spojí a navede tě na místo, kde se setkáte.“ Nikdy dřív jsem se nestaral, jak toto kouzlo funguje, ale teď mi představa, že mě kdokoli může sledovat, připadá zneklidňující.

„Může mě vidět, aniž bych o tom věděl?“ zeptám se.

„Nemusíš se bát o své soukromí. Nikdo tě pomocí kamene nemůže sledovat. Ty uvidíš jeho tvář a uslyšíš jeho hlas a podobně on uvidí pouze tvou tvář a uslyší tvůj hlas. Nic víc.“

„Dobře.“

„Pokud nemáš další otázky, můžeš jít.“

 

     Venku se pozorněji podívám na kámen. Na pohmat je hladký, ale nestudí tolik jako jiné kameny. Díky kožené šňůrce bych ho mohl nosit na krku, ale i přes Telarionovo ujištění k němu nemám důvěru a rozhodnu se ho dát do svého zavazadla.

     Ze dvora zamířím rovnou ke knihovně. Knihovník mi rychle vyhledá informace, které potřebuju. Seneral patří i přes svůj věk, je jen o něco starší než já, k legendám svého lidu. Objevil pro ně mořské ostrovy, díky nimž mají přístup k drahým kamenům, které se od nich snažíme získat nejen my, ale i lidé, což jim dává určitou moc při jiných vyjednáváních. Bezpečnost těchto ostrovů má na starosti také Seneral.