6. část

     Od zátoky nás dělí jen den plavby. Ostrovy už dávno zůstaly za námi. Odpočívám ve své kajutě, abych dopřál kotníku klid před náročnou jízdou, když uslyším lehké kroky, a potom se ozve zaťukání. Dovnitř vstoupí kapitán.

     „Nepřináším dobré zprávy. Jeden z našich lidí, který slouží na jiné lodi, zahlédl Senerala plout pod plnými plachtami naším směrem. Pochybuji, že by k tomu měl jiný důvod než nás.“

„Jak se o nás mohl dozvědět?“

„Nejspíš nás někdo viděl buď plout k ostrovům, nebo od nich a podal hlášení.“

„Nakonec na tom nezáleží. Seneral nemá žádný důkaz, že jsme navštívili ostrovy, pokud mě nenajde i s kameny na lodi.“

„O to strach nemám, dostaneme se k zátoce dřív. Nepředpokládám, že by pak pronásledoval dál mou loď, a i kdyby, než nás dostihne, dostaneme se do obchodních tras, pak už nikdo nedokáže odhalit, která z lodí tě vezla. Spíše se obávám, že pokud něco tuší, bude pokračovat ve tvém pronásledování.“

„Budu si muset poradit.“ Sebevědomé prohlášení nato, že netuším jak, ale dávat před kapitánem najevo slabost by nebylo moudré.

Přikývne. „Pokusím se tě dostat do zátoky co nejdříve, každá hodina bude mít při útěku význam.“

 

***

 

     Svého koně najdu na místě, kde jsem ho opustil. Nečekal jsem, že by se zatoulal, ale při současné situaci se mi uleví, protože bez něho by se mé naděje na úspěšný útěk značně zmenšily, kvůli kotníku bych nejen nezvládl nést kameny delší cestu, ale ani bez nich bych nedokázal běžet dost vytrvale.

     Rychle ho osedlám a nasednu. Podívám se k moři. Žádná loď. Bude mě pronásledovat? Sám nebo pošle hraničáře? Může být vše jen shoda náhod? Tomu příliš nevěřím.

 

***

 

     Cestuju tak rychle, jak mi les dovolí, a zastavuju jen, abych dopřál koni odpočinek. Snažím se mu také ulehčit tím, že pravidelně sesedám a kráčím vedle něho pěšky, ale kotník mi napuchl a už hodně kulhám.

     Když dorazím k hranici, která odděluje území mořských elfů od nejbližšího lidského království, není stále po Seneralovi nebo hraničářích ani stopy. Přesto mě vnitřní hlas varuje, abych pospíchal, a na severních pláních jsem se ho naučil poslouchat.

 

***

 

     Čtvrtý den cesty jsem už vyčerpaný. Usnu sotva se zabalím do pláště a probudí mě až sluneční paprsky. Zaspal jsem. Plánoval jsem vyjet ještě před rozbřeskem. Vzápětí se dostaví nepříjemný pocit. Rychle vstanu, ale zraněný kotník se pode mnou podlomí. Neupadnu, ale dnes koni příliš neulevím.   

     Utábořil jsem se na vyvýšeném místě, abych měl rozhled, a teď prozkoumávám pohledem okolní krajinu. Nic. Ne. Tam ve velké dáli se cosi pohybuje. Mořští elfové? Můj kůň nese větší zátěž, pokud měli možnost vyměnit koně za čerstvé ještě na svých hranicích, mohli postupovat podstatně rychleji než já.

     Vyskočím na koně. Mám před sebou nejméně další čtyři dny cesty k našim hranicím. Nevím, jestli se k nim dostanu včas, ale udělám pro to vše, co dokážu.

 

     Zastavím až pozdě v noci. Vzdálenost mezi mnou a jezdci se zmenšila, ne sice o moc, ale můj kůň se dnes vydal z posledních sil. Zítra se musím pokusit vedle něho běžet, pokud to nedokážu, dostihnou mě.

     Nemůžu usnout. Dívám se do noci, když ucítím dotek magie. Na okamžik se leknu, že mě našel Seneral, ale objeví se Norelova tvář.

     „Casserene, jsi v pořádku?“

„Ne úplně, ale na tom nezáleží, myslím, že mě pronásleduje Seneral.“

„Ano, víme o něm. Vydrž. Jede ti naproti skupina hraničářů, zítra se s nimi setkáš. Ty kameny nutně potřebujeme.“ Ano, i bez jeho připomínky bych věděl, že kvůli mně hraničáře nevyslali.

„Dobře.“

„Hodně sil.“

Mám štěstí, že jsem získal kameny, jinak bych byl vydán na milost a nemilost Seneralovi a to bych nechtěl, pomyslím si s neradostným úsměvem.

 

     S hraničáři se setkám příštího dne v poledne. Doprovází je i Norel. Skupina pronásledovatelů se během dopoledne dost přiblížila, ale s čerstvými koňmi cestujeme rychleji, takže se nezdá, že by se vzdálenost mezi námi dál zmenšovala, ale máme před sebou ještě několik dní cesty. Navíc kvůli dnešnímu běhu jsem teď na nohu téměř chromý. Nenechal jsem Norela, aby se mi na nohu podíval, když se nabídl, protože jsem se bál, že by ve mně mohl vidět zbytečnou přítěž a nechat mě napospas mořským elfům. Raději jsem tvrdil, že jsem v pořádku, jen trochu kulhám. Naštěstí mi pak nikdo nevěnoval více pozornosti, a pokud se udržím v sedle, nejspíš to tak i zůstane.   

 

     Po třech dnech rychlé jízdy konečně spatříme les a já ucítím velkou úlevu, jsem se silami téměř u konce.   

 

***

 

     Telarion si prohlíží kameny. „Výborně, Casserene, pošlu je ke kovářům. Teď mi vypravuj o všem, co se stalo.“

     Podám hlášení a zeptám se, co se stalo s našimi pronásledovateli. Náš náskok už se během zbytku cesty nezmenšil.

     „Nedojeli k hranicím, otočili se zpátky, ale ozvali se nám jejich diplomaté a nabídli vyjednávání, proto tě na nějaký čas uvolňuji ze služby. Nemám pro tebe žádný úkol a nebylo by dobré, aby tě zahlédli. Opusť město, později tě zavolám zpátky.“

Přikývnu. „Můžu mít prosbu?“

„Jakou?“

„Smím si ponechat koně?“

„Ano, je tvůj.“

 

     Teď když všechno skočilo, připadám si najednou prázdně. Ne, že bych nebyl prázdný už před tím, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet.

     V domě pro hosty si dopřeju lázeň. Telarion mě vykázal z města, ale neřekl, kdy mám odjet, proto jsem se rozhodl, že tu ještě přes noc zůstanu, nutně si potřebuju odpočinout. V pokoji okamžitě usnu.

 

***

 

     Ve stáji si vyzvednu koně a za chvíli zůstane město za mnou. V kotníku mě nepříjemně píchá, zkusím si aspoň trochu ulevit tím, že vytáhnu nohu ze třmenu a nechám ji jen volně viset. Moc nepomůžu a tak se prostě jen snažím vydržet, než se budu moct utábořit.

     Kůň tiše zafrká, aby upozornil na něco neobvyklého. Rozhlédnu se. Míjím zrovna křižovatku několika cest a v dáli na jedné z nich zahlédnu skupinu jezdců. Jednu postavu poznám. Seneral. Aspoň si to myslím. Pobídnu koně a zapomenu při tom na zraněný kotník, což se mi málem stane osudným. Naštěstí se na koňském hřbetu udržím. Možná mě nepoznal a mohli by si myslet, že viděli jen odjíždějícího posla. A pokud ano, tak mě Telarion v brzké době ke dvoru nezavolá, pokud vůbec někdy. Nezáleží mi na tom.

 

      I přes bolest jedu celý den, něco mě nutí utíkat od hlavního města co nejdále. Nejprve jsem si myslel, že je to jen vidina možného setkání se Seneralem, ale později jsem si uvědomil, že snad ještě více mě žene beznaděj, která mou mysl prostupuje stále více.

     Vyčerpání, bolest a hlavně smutek rozptylují mou pozornost, vždy se na chvíli zkoncentruju, ale za chvíli upadnu opět do letargie. Nakonec se přestanu snažit soustředit na cestu. Čeho bych se měl obávat? Senerala a jeho pomsty? Možná by to bylo spíše vysvobození. Seneral však zůstal nyní daleko za mnou a kdoví, zda by se vůbec štval za někým, po kom se stejně slehne zem a malý škraloup na jeho jinak čistém a dokonalém štítě bude stejně brzy zapomenut, třeba už po jednáních, kterých se právě účastní. Dvůr se distancuje od mého činu, získal, co chtěl, takže se může i omluvit a něco slíbit, aby ukonejšil mořské elfy, a Seneral si tak opraví malou prohru. Proč jsem to celé dělal? Jen pro vlastní hloupost.

     Kůň zafrká a vzepne se na zadní před malým hadem stočeným na kameni, kde se vyhříval v posledních paprscích zapadajícího slunce. O okamžik později, než jsem měl, sáhnu po koňské hřívě, abych se přidržel, protože kvůli pohmožděnému kotníku nemám v noze tolik síly, ale prsty projedou jen vzduchem. Padám po zádech. Pak ucítím náraz do temene a kolem se rozhostí tma.

 

***

 

     Něco šumí. Otevřu oči. Všechno vidím rozmazaně. Pomalu si uvědomím, že šumí jen v mé hlavě. Nedaleko hoří oheň a u něho rozeznám dvě postavy. Jedna z nich se zvedne a přijde blíž. Nedokážu zaostřit její tvář. Sedne si vedle a položí mi chladivou ruku na čelo a posléze přes oči. „Spi,“ řekne melodický mužský hlas. Seneralův hlas. Znovu se propadnu do prázdna, ve kterém není bolest ani strach.

 

***

 

     Probudím se za bílého dne. Někdo mě přikryl přikrývkou, ale kromě koně, který se pase o kousek dál, se zdá, že jsem sám. Možná se mi to všechno zdálo? Seneral. Oheň. Otočím se k místu, kde jsem včera viděl hořet oheň. Nic. Tráva i mech se zdají neporušené, to ovšem nemusí znamenat, že tam nebyl, ale že po něm někdo zahladil stopy. Nemohl jsem se přikrýt sám a koně také někdo musel odsedlat. Zmateně se postavím. Cítím se trochu zesláblý, ale jinak v pořádku. Kotník! Bolest i otok zmizely. Někdo tu musel být. Možná jsem si vysnil Senerala, ale někoho jsem viděl. Koho, to se zřejmě nikdy s jistotou nedozvím.

     Vezmu si trochu jídla ze svých zásob a pak vyrazím dál.

 

***

 

     V myšlenkách dál rozebírám všechny vzpomínky na včerejšek, ale žádná mě nepřivede blíže k vysvětlení. Směr, kterým se ubírám, určuje můj kůň.

     K večeru projíždím hustým lesem, který se náhle otevře v malý palouk. Nečekaný pohled na známé místo okamžitě zažene veškeré úvahy o včerejší záhadné pomoci. Nějakou dobu jen sedím a vzpamatovávám se z překvapení, až konečně začnu vnímat dění před sebou a nemohu se od něho odtrhnout.

     Na malý palouk si vždy chodívaly hrát děti z mého rodného města a na tom se nic nezměnilo. Skupinka dětí vesele pobíhá a honí míč, jen dvě stojí stranou, toužebně pozorují ostatní děti a ve tváři mají výraz smíření. Ne porozumění, na které jsou příliš malé, jen smíření. Jedno jsem viděl jako dvouleté, druhé nikdy. A přesto je poznám, protože zdědily mnoho rysů své matky. Mé sestry, Zenerei. Přijaly své vyloučení z kolektivu ostatních dětí, ačkoli nemohou pochopit proč. Netuší, že důvod, proč se jich ostatní straní, je právě teď pozoruje. Horké slzy mi kloužou po tváři, ale udělat pro ně nemohu nic. Dokonce ani moje smrt by jim nepomohla. Nakonec přeci jen dokážu otočit koně a popohnat ho tryskem pryč. Žádnou úlevu mi však útěk nepřinese.

     Na noc se utábořím, ale oheň nerozdělám, dívám se do noci a stále vidím ty dvě malé postavy. Musí přece být způsob, jak jim pomoci. Ale jaký?

    

***

 

     Život přináší nenadálé změny a přináší je rychle. Před několika dny jsem spěchal, abych překročil hranici v opačném směru a unikl tak Seneralovi, nyní pospíchám, abych se Seneralem setkal a nemusel ho jet hledat až na území mořských elfů.

     Dlouho jsem přemýšlel, co můžu pro svoji rodinu udělat, až jsem se v myšlenkách dostal k Henenienovi. Měl pravdu. Neuznal svou vinu, odešel a teď patří mezi mořské elfy. Stal se z něho vážený diplomat a dal tak i svému synovci lepší vyhlídky. Odešel. Ano, měli bychom i my odejít? Souhlasili by s tím? A kam? Cestu k mořským elfům jsem jim uzavřel. Do lidského království? Lidé nás nepřijmou, museli bychom se skrývat, žít v utajení a obavách z prozrazení. Ne. To by bylo v podstatě jen další vyhnanství. Pokud odejít, tak jen k mořským elfům, pak ale budu muset napravit, co jsem v předešlých dnech provedl.

     K takovému závěru jsem došel po hodinách přemýšlení, a proto doufám, že se mi podaří promluvit se Seneralem. Možná mě vyslechne a odmítne a možná mě rovnou zajme a pošle do vězení. Ale třeba bude souhlasit.

 

***

 

     Dva dny čekám v malém lesním hájku. Po mořských elfech ani stopa a začínám se bát, že jsem je minul, přesto se ještě rozhodnu počkat.

     Odpoledne třetího dne se v dáli objeví několik jezdců. Pocítím úlevu a zároveň o to větší strach. A ještě něco jiného. Moje zmatené srdce je zároveň nedočkavé ho vidět. Už se tomu pocitu ani nesnažím vzdorovat.

     Když se jezdci přiblíží do vzdálenosti, kdy mě musí spatřit i ve stínu stromů, nasednu na koně a vyjedu před hájek. Čekám. Pomalu se přibližují. Bezpečně vím, že žádné čekání nebylo tak těžké, a myslím, že jsem se nikdy ani tak nebál. Ani cestou do pustin. Nakonec ale pustiny svou pověstí za vězením mořských elfů zaostávají. Nevyužívají ho často, ale kdo se do něj dostane, už z něho neodejde. Zachvěju se. Představa čekání na smrt v temné kobce mě děsí od té doby, kdy jsem tento plán vymyslel, jen vzpomínka na dvě malé smutné postavičky je horší.

     Jeden z jezdců se oddělí a zamíří mým směrem. Seneral.

     Zastaví koně kousek ode mě. Mlčí a já, i když jsem si připravoval slova, vím, že mám být zticha.

     „Už jsi pochopil, že ať uděláš cokoli, nikdy nevrátíš úctu sobě ani své rodině?“ zeptá se po chvíli.

„Ano. Vím, že nemáš důvod mi vyhovět, ale byla by možnost, aby moje rodina směla žít u mořských elfů?“

Neodpovídá a dlouho si mě jen prohlíží. „Byla,“ řekne nakonec. „Pokud budeš pracovat pro mě namísto Telariona.“

„Dobře.“

„Může být, že i proti svému lidu.“

Přikývnu.

Znovu mě chvíli, tentokrát kratší, pozoruje. „Co tě donutilo obrátit se proti těm, pro které si tolik riskoval?“

„To, že vyloučili nejen mě, ale i mou rodinu včetně dětí, které s mými činy nemají nic společného. Nechci, aby vyrůstaly v pocitu viny.“

„Chápu. Jeď za svou rodinou, předpokládám, že si s nimi ještě nemluvil, a potom se se mnou spoj.“ Podá mi kámen. Stejný, jaký jsem už jednou u sebe nosil, tehdy jsem z něho měl trochu strach, tentokrát si ho vezmu více než rád.

„Ty jsi věděl, že…“

Seneral se usměje. „Dřív nebo později sis to musel uvědomit.“