7. část

     Během zpáteční cesty se mé pocity přesouvaly od prvních nesmělých náznaků naděje, že to, co jsem považoval za nevratné, by nemuselo být zcela konečné, k obavám ze Seneralovy blízkosti a podivného chvění, které ve mně probouzí, a zase zpět. A jak jsem se blížil k domovu, zjistil jsem, že se nedokážu rozhodnout, jestli se více obávám, že sestra nabídku přijme nebo odmítne.

     Ve snaze si tyto protichůdné pocity urovnat, jsem se rozhodl nejet přímo k domu mých rodičů, který nyní obývá Zenerei s rodinou, ale zvolil jsem cestu tak, abych projížděl místy, která jsem často navštěvoval s rodiči nebo sám.

     Vzpomínky na časy, které již minuly a nikdy se nevrátí, mi pomohly uvědomit si, že přišla doba, kdy musíme napsat nové vzpomínky, lepší i horší, a přestože vždy budu milovat svůj domov, nastal čas odejít. Pak jsem se rozjel domů, protože jsem už věděl, že chci a dokážu Zenerei přesvědčit o tom, že musíme opustit les.

 

***

 

     Myslel jsem si, že setkání se Zenerei bude ještě horší než čekání na Senerala, ale když seskočím z koně před jejím domem, jsem klidný.

     Zenerei mě chvíli nevěřícně sleduje. Změnila se právě tak jako já. Tvář zůstala stejná, ale oči zestárly. A pak se usměje. Z toho úsměvu vyzařuje něco hřejivého, co jsem naposled cítil jako dítě.

     „Casserene! Konečně.“ Vzápětí se ocitnu v jejím objetí. O chvíli později se mi dostane klidnějšího, ale přátelského přivítání i od jejího druha. I když mi před odjezdem na pláně ani jeden nic nezazlíval a sestra vždy stála při mně, nečekal jsem po tom, co jsem viděl jejich děti, vřelé přijetí, proto teď přemáhám dojetí.

     „Musím s vámi mluvit,“ řeknu jim trochu rozechvělým hlasem, když mi Zenerei ještě vyčiní, že jsem se neukázal mnohem dříve. Moje důvody nechtěla slyšet, řekla jen, že jsem její rodina a tak to také zůstane.

     Zenerei a její druh pozorně naslouchají, když jim vyprávím o Seneralově nabídce, a když skončím, nechám je v klidu přemýšlet a vydám se do města.

 

     Nezměnilo se. Co se ale změnilo, je pohled ostatních na mě. Někteří se mi očima vyhýbají, jiní mě nenápadně sledují. Najde se i pár těch, kteří odpoví na pozdrav. Nikdo se ale nezastaví, aby promluvil pár vět, ačkoli jsem potkal i ty, se kterými jsem dříve trávil mnoho času.

     Vracím se do domu a myslím, že znám odpověď Zenerei. Těžko říct, kdo z nás byl ve větším vyhnanství, ale nejspíš se to mé dalo snést snadněji.

 

***

 

     Seneralův obraz se vznáší ve vzduchu a já mu tiše tlumočím naší odpověď. 

     „Dobře, pošli je k hranicím. Sejdu se tam s nimi za čtyři dny. Dnes nebo zítra ti přijde rozkaz, aby ses vrátil ke dvoru. Poslechni a přijmi Telarionův úkol. Potřebuju vědět, co ti přikáže. Setkáme se na místě, na které tě pošle.“

 

***

 

     „Casserene, při minulém úkolu si se osvědčil, a protože už máš aspoň základní znalosti o drahých kamenech, využijeme je i dále. Vyšleme tě na další průzkumnou výpravu tentokrát do lidského království.“ Základní? Vím, jak si jeho slova správně přeložit. Nic moc neumíš, můžeš být rád za to, co dáváme. A mluvil by stejně, i kdybych splnil dobře bezpočet jiných úkolů, protože se to hodí.   

     „Tentokrát chceme jen vědět, zda lidé mají naleziště, kterým se chlubí, a případně jaké kameny se tam vyskytují. Raději ti to vysvětlím v souvislostech. Na našem území se stříbro téměř nevyskytuje, nicméně pro nás je to důležitá surovina, to, předpokládám, víš. Abychom ho získali, obchodovali jsme s jedním z lidských království, měnili jsme stříbro za drahé kameny. Nedávno přišli lidé se zprávou, že našli vlastní zdroj kamenů, a ochod přerušili. Zdroj stříbra nahradíme, ale dvůr více trápí otázka vyplývající z nedávných událostí. V rámci zachování dobrých vztahů s mořskými elfy jsme museli přistoupit na několik nepříjemných podmínek, ačkoli oni sami uznali, že kdyby nás neobcházeli při vyjednávání, celá situace by se tolik nevyhrotila.“

„Rozumím,“ přeruším ho. „Dvůr chce vědět, jestli neprodávají lidem kameny.“

„Přesně tak, mohli jim nabídnout lepší poměr mezi množstvím kamenů a stříbra. Jako obvykle tě nesmí chytit ani vidět. Pokud by si selhal, musíš převzít veškerou odpovědnost na sebe, náš rozhovor oficiálně nikdy neproběhl.“

Zvědavost mi nedá, abych se Telariona nezeptal, ačkoli jeho odpověď moji dohodu se Seneralem nijak neovlivní. Jen… chci vědět. „Dobře, moje cena za provedení tohoto úkolu je návrat části vážnosti mé rodině.“

„Myslel jsem, že chceš sloužit svému lidu a odčinit tak svou vinu.“

„To už jsem udělal, přesto mi můj lid neodpustil ani trochu a nikdy neodpustí. Moje rodina trpěla více než lid, musím a chci sloužit hlavně jí.“

„Máš ostrý jazyk, nemůžu říct, že bys v některých ohledech neměl pravdu. Ačkoli jste si s otcem nerozuměli, bystrý rozum jsi po něm určitě podědil. Tvá sestra se tehdy otevřeně postavila na tvou stranu, nepomohu pro ně nic udělat. Možná časem. Buď trpělivý.“

     Nebudu, Telarione, nemám důvod. Neříkáš mi pravdu. Něco by si udělat mohl, ale nechceš. To už dopovím jen v duchu.

 

***

 

     Hranici překročím se zvláštním pocitem. Možná se už do lesa nikdy nedostanu. Rychle smutek zaženu. Musím se soustředit na úkol, protože si myslím, že mě Seneral zkouší hned nadvakrát. V první řadě moji loajalitu k němu a v druhé můj úsudek při hledání naleziště. Telarion mi poskytl jen skromnou informaci, že pokud naleziště skutečně existuje, bude se nacházet na severu. Tato lidská říše sice nepatří k největším, ale i tak představuje sever poměrně rozlehlou oblast, naštěstí aspoň málo obydlenou. Tiše si povzdychnu. Má na to právo. Dostanu se někdy z koloběhu zkoušení, ve kterém stejně nezáleží, jak uspěju, protože dál zůstávám tím občas užitečným a dobře postradatelným? Telarion tvrdil, že mám bystrý rozum po otci. Nemám. On v mém věku zastával vysoký post u dvora a já jsem se zatím dokázal z vyhnance změnit na vystěhovalce a přestěhovat svou rodinu z domova, který pro ni vybudoval. Mezi mnou a otcem je propastný rozdíl téměř ve všem. On by se nikdy nedostal do situace, kdy by musel přesvědčovat Senerala, že naše dohoda nebyla chyba. A taky by se tak bláhově nezamiloval. Dost přemýšlení o věcech, které nelze změnit.

     Podle map toto království z větší části pokrývají lesy. Budu se držet se v blízkosti cest, protože kameny musí nějak přepravovat a Telarion řekl, že se je nejspíše budou snažit odvést co nejrychleji. Proto si myslím, že k nalezišti povede cesta, těch tu sice není mnoho, ale pořád dost na to, abych hledáním té správné strávil hodně času, pokud nebudu mít štěstí. 

 

***

 

     Po týdnu se dostanu na sever lidského království. Naštěstí z jihu na sever vede jen jedna velká cesta, netroufám si jet přímo po ní, tak ji sleduju lesem, ale teď netuším jak dál. Každá odbočka může vést k nalezišti nebo také někam jinam.  

     Ze začátku jsem na cestě viděl mnoho jezdců a povozů, ale čím severněji jsem postupoval, tím více jich ubývalo a nyní je většinu času prázdná, takže se nemusím tolik skrývat.

 

***

 

     O další dva dny později už vážně uvažuju, jestli má smysl cestu dál sledovat. Možná bych měl raději prohledat okolní krajinu.

     Vedu koně hustým lesem, když mi náhle do oka padne černé místo. Někdo tu minulou noc zapálil malý oheň. Nevšiml jsem si žádných stop, ale také jsem po nich zvlášť nepátral, teď prohledám důkladně celé okolí, ale nenajdu nic. Po lidech či trpaslících by nějaké zůstaly, i kdyby si dali záležet, aby je skryli. Jen elf umí nechat zmizet stopy po sobě i koni, proč by ale nechával pozůstatky po ohni? Aby někoho nasměroval, nebo ho ujistil o správném směru, ale neulehčil mu úkol tím, že by mu dovolil jít po jeho stopách, odpovím si. Seneral. Rty se mi samy zkroutí do malého úsměvu. Ano, bláznivá láska je přesně to, co jsem ještě potřeboval, řeknu sám sobě v duchu sebeironicky, aniž by to mělo na mou povznesenou náladu jakýkoliv vliv.

     Dál postupuju opatrně.

 

     Navečer dorazím na místo, kde se k hlavní cestě připojuje další poměrně široká cesta. Rozhodnu se utábořit a prozkoumat ji až ráno.

 

***

 

     Slunce ještě nevyšlo, ale šero mým očím stačí. Na cestě najdu staré koňské stopy a jedny čerstvé. Seneral se je tentokrát nesnažil skrýt. I on se drží lesa a následuje tuto odbočku.

 

     V poledne zahlédnu rychle jedoucího jezdce mířícího na hlavní cestu. Podle mohutné postavy se určitě jedná o člověka. Neveze žádný náklad, ale to mě neznepokojuje na rozdíl od skutečnosti, že Seneralova až doposud dobře viditelná stopa náhle zmizela. Proč? Možná jsme se dostali blízko k nalezišti a mohly by si jí všimnout lidé? Takové vysvětlení se mi zdá nejlogičtější a tak se zařídím podle něho.

 

     Naleziště najdu k večeru a to tak, že do něho málem spadnu. Sledoval jsem totiž rozložitý strom, jehož koruna tvoří dokonalou pozorovatelnu, a přemýšlel jsem, jestli se v ní neukrývá Seneral, a málem jsem si nevšiml, že les prudce končí srázem. Naštěstí se mi podařilo udržet rovnováhu. Stačilo málo a mohl jsem skončit mezi skupinou zhruba pěti lidí, kteří dole hledají kameny. Pokud mě viděl Seneral a to je pravděpodobné, buď se baví, nebo se děsí, že zrovna mě si vzal do svých služeb. Nevím, jestli mám být rád, že jsem našel naleziště a nespadl, nebo si nadávat, jak jsem se předvedl před Seneralem. Nejspíš obojí.

     Stáhnu se dostatečně daleko od naleziště a lidí pohybujících se v jeho okolí, najdu si vhodný úkryt v koruně stromu a čekám, až mě vyhledá Seneral. Poslední dvě noci jsem příliš nespal a tak se mi za chvíli zavřou oči.

 

     Někdo se mnou lehce zatřese. Pokusím se vyskočit na nohy a málem skončím pod stromem, protože jsem si v první chvíli neuvědomil, kde jsem. Odměnou mi je tichý smích.

     „Musím říct, že jsem nepotkal moc elfů, kteří by dokázali tak tvrdě usnout,“ řekne Seneral. „Vlastně žádného,“ dodá.

„Za takové prvenství nejsem nijak zvlášť rád.“

„Na druhou stranu jsem už podruhé během krátké doby mohl obdivovat tvůj smysl pro rovnováhu. Ten máš skutečně mimořádný i na elfa,“ pokračuje.

„Ani to mě nijak zvlášť netěší.“

Usměje se, což mě naopak potěší, ačkoli nechci. „Co ti řekl Telarion?“ zeptá se.

Přetlumočím mu náš rozhovor. Pozorně mě vyslechne. „Budete s nimi obchodovat?“ zeptám se nakonec.

„Hodilo by se říct ´budeme´. Zatím oni neoslovili nás a my je. I náš dvůr zajímalo toto naleziště a naším úkolem bylo zjistit, zda existuje a co plánují lesní elfové. O dalším už rozhodnou jiní. Vrátíme se domů. Vybral sis dobrou skrýš, zůstaneme tady do rána, jsem zvědavý, jestli se ti podaří spadnout.“ Probodnu ho očima, čímž mu vyvolám na rtech malý úsměv. „Myslím, že mě s tebou čekají zábavné časy,“ řekne ještě, než se usadí na mohutnou větev a opře se zády o kmen stromu a zavře oči. Jaké časy čekají mě? Rozhodně nebudu spát. Takovou radost mu nedopřeju, abych spadl, stačí, že jsem se nezmohl na odpověď.

 

***

 

     Navzdory předsevzetí mě probudí šimravé paprsky ranního slunce. Seneral je už vzhůru, dál se opírá o kmen stromu s rukou opřenou o pokrčené koleno a na jednom prstu mu sedí malý, barevný ptáček, který zpívá, jak se zdá, jen pro něho. Seneral mu naslouchá s úsměvem.

     „Jsi vzhůru,“ řekne, když si všimne, že ho pozoruju. „Vyrazíme.“ Nechá ptáčka odlétnout a lehce seskočí na zem.  

 

***

 

     Seneral pospíchá a tak cestujeme rychle. Někdy celé hodiny mlčíme, jindy mi vypravuje o lidech, mořských elfech a o mnoha dalších věcech. Rád poslouchám jeho melodický hlas. Po velmi dlouhé době mám pocit, že někam, nebo spíše k někomu patřím. Měl bych si k Seneralovi zachovávat odstup, ale nedokážu to. Moje srdce se rozhodlo a čím dál častěji mi připadá, že tluče jen pro něho.

     Čekal jsem, že se Seneral zmíní o mojí výpravě po ostrovech, ale zatím se tomuto tématu vyhýbá stejně jako já, také mě už nikdy neškádlil podobně jako tehdy na stromě, i když pár příležitostí by našel. Kupodivu to mě trochu mrzí.

     Hranice nového domova se před námi objeví k Seneralově radosti velmi brzy, já bych s ním býval byl rád ještě nějakou dobu sám.

 

     Cestou přes lidské království byl Seneral neustále ostražitý, jakmile ale vstoupíme pod klenbu jeho domovského lesa, uvolní se, jako by z něho spadlo břímě.

     Zastavíme u malého potoka, abychom nechali koně popást a sami trochu pojedli. Když pak odpočíváme v poledním čase, Seneral se na mě pronikavě podívá s lehkým pobavením v očích.

     „Konečně máme dost klidu, abychom si mohli popovídat o tvé cestě po ostrovech.“

„Co o tom říct? Možná raději nic?“

Seneral se zasměje nahlas, což nedělá často. Zavrtí hlavou. „Jak si našel další ostrovy a proč jsi tolik riskoval? Netvrď mi, že z loajality ke svému lidu. To by si teď nebyl tady.“

„Možná jsem chtěl vědět, zda dokážu najít to, co přede mnou skrýváš, možná jsem chtěl znát, jak moc mě podceňuješ a možná jsem zkrátka neměl co ztratit. Vyber si, co chceš.“

Usměje se. „Všechny tyto důvody znám, ačkoli s tím posledním nesouhlasím, ale myslím, že jsi měl ještě jeden a o tom jsem chtěl slyšet.“

Ano, další důvod. Možná ten nejpodstatnější. Nechci ti ho říct, ale odpovědět ti musím. Jak? „Možná žádný další nebyl.“

„A možná byl. Povídej.“

„Nikdo se úplně nezmění.“

„To má být nápověda?“

„Ano.“

„Ta může znamenat více věcí. Nabízí se, že si na sebe chtěl upoutat pozornost, ale to si nemyslím. Chtěl si mě tím trochu vytrestat, že?“

Usměju se a dívám se přitom do modré oblohy nad našimi hlavami. „Možná a víc nepovím.“

Tiše si povzdychne. „Dobře, pověz mi tedy aspoň jak.“

Stručně mu vylíčím své myšlenky a sled událostí.

Přikývne. „Myslel jsem si, že se to celé tak sběhlo. Věděl jsem, že bys něco podobného dokázal, ale nevěřil jsem, že by sis to ty sám uvědomoval,“ odpoví zamyšleně.

„Uvědomění si, co můžeme a nemůžeme dokázat, je dobré pro ty, co mohou něco ztratit. Pro nás ostatní to tak podstatné není. Chtěl jsem to zkusit a udělal jsem to, nepřemýšlel jsem nad tím, co se stane, když selžu. Možné následky jsem si uvědomil až později. Proč si mě pronásledoval? Mohl jsi ten úkol přenechat hraničářům.“

„Povím ti to, ale ne dnes, až přijde správný čas a to bude brzy.“

„Dobře.“

„Stavíme se u tvé rodiny a pak se vydáme na moře. Nejsi člen posádky, nechám ti volnou ruku ve tvém jednání, pokud neovlivní ostatní a naše úkoly.“

Přikývnu.

 

***

 

     Projíždíme městem, cestou nás všichni zdraví. Je to příjemný pocit, když na mě nikdo nezahlíží, ačkoli vím, že kdybych jel sám bez Senerala, chovali by se obezřetněji. Seneral mi ukáže dům, ve kterém teď žije Zenerei a její rodina, ale dál se mnou nejede. Prý chce navštívit  přátelé a zastaví se pro mě zítra ráno. Myslím, že nám spíše jen dopřává klid.

     K domu přijíždím napjatý a plný očekávání. Seskočím z koně a chci vejít dovnitř, když zaslechnu dětský smích. Obejdu dům a v malé zahradě najdu spokojeně si hrající skupinku dětí. Najednou mám pocit volnosti, jako bych splnil důležitý úkol a někdo ze mě sňal tíhu odpovědnosti.  Tiše se vzdálím, abych děti nerušil, a narazím na Zenerei.

     „Casserene! Konečně jsi tady.“ Ve tvář Zenerei se zračí úleva, nejsem si úplně jistý jejím důvodem, ale sám se cítím podobně, když ji vidím v pořádku. Jako děti jsme spolu netrávily příliš času. Ona se snažila vyhovět přáním rodičů a mně se zdála být ve všem mým opakem. Před vyhnanstvím, kdy jsem čekal na rozsudek, jsme spolu často hovořili a tehdy jsem zjistil, že jsme si v mnohém podobní, jen ona řadu věcí pochopila mnohem, mnohem dříve. Přesto nám chybí společně strávený čas a tak si někdy jsem docela jistý, jakým směrem se ubírají její myšlenky, a jindy vůbec.

     „Ano, na chvíli. Zítra odjedu.“
„To nám tě Seneral dlouho nenechá,“ trochu se zamračí, ale vzápětí se zase usměje. „Pojď do domu, musíš být po cestě unavený. Prý tě poslal splnit nějaký úkol mezi lidi.“

„Ano. Povídej mi, jak se vám daří,“ vybídnu ji, když společně kráčíme k domu.

„Dobře, mořští elfové jsou otevřenější a řekla bych i přátelštější, přijali nás mezi sebe. Samozřejmě že jsou trochu obezřetní, to my také, ale proti tomu, jak jsme žili poslední roky, je to velká změna. Jsem ráda, že jsi přišel s nápadem k nim odejít. Děti jsou nadšené. Konečně zapadly mezi ostatní děti.“ Zatímco vypravuje, posadí mě za stůl a přinese jídlo. Líčí mi, jak jim dal Seneral na vybranou, kde by chtěli žít, a když se ho zeptala na radu, zmínil se o malém městě poblíž moře, a přesto skrytém v lese. Všem se líbila myšlenka žít v lese a zároveň blízko moře, které je na první pohled uchvátilo, na rozdíl ode mě, a vyslyšeli Seneralovu radu.

     Když skončí své vyprávění, chvíli jen tiše sedí a spokojeně mě sleduje.

     „Jak vycházíš se Seneralem?“ zeptá se náhle, když dojím.

„Dobře. Proč?“

„Během cesty sem jsem s ním o tobě několikrát mluvila, mám dojem, že má o tobě vysoké mínění.“

„To si nemyslím.“

„Nedivím se. Před tebou to nebude dávat znát.“ Chytne mě za ruku. „Casserene, je to důležité. Mohl by to být nový začátek i pro tebe. Zasloužíš si ho. Když tě vyhostili, byl jsi dítě, rozmazlené, to jistě, ale jen velké dítě, které si ještě mnoho věcí neuvědomovalo, ale nebylo špatné, jen potřebovalo dospět. Neměl bys kvůli tomu trpět celý život. Přála bych si, aby si začal znovu, a v Seneralových službách můžeš.“

„Já vím. Možná mi to nevěříš, ale opravdu se snažím, aby naší dohody nelitoval.“

„Věřím.“ Stiskne mi ruku. „Bude to dobré.“

 

     Večer trávíme všichni společně. Děti jsou zpočátku trochu rozpačité, ale brzy se osmělí a začnou si hrát. Je mi s nimi se všemi dobře, ale mám v sobě zmatek. Na jednu stranu bych si přál s nimi zůstat déle, na druhou mi chybí Seneral.   

 

***

 

     Pevnina zmizela za obzorem už před dvěma dny. Čas během plavby mohu trávit po svém, ale rozhodl jsem se, že se budu snažit naučit co nejvíce o mořeplavbě. Seneral mou snahu podpoří a každý den si najde chvíli čas na mou výuku.

     Nadechnu se svěžího vzduchu prosyceného solí. Pomalu i mně začíná být moře blízké. Tahle plavba se mi líbí. I na Gaberovy podezíravé pohledy jsem si zvykl. Snažím se mu jít u cesty a nevyhledávat konflikt. Mimo čas výuky se snažím vyhýbat i Seneralovi. Když jsme se nalodili, řekl jsem mu, že budu spát na palubě. Sice mi na to pouze kývl, ale od té doby nevynechá příležitost k narážce na důvod mého rozhodnutí. Nenašel jsem na to zatím vhodnou odpověď. Cestou na území mořských elfů jsem si dokonce podobné dobírání přál, ovšem některé věci jsem nedomyslel. Škádlí mě ve zcela přátelském duchu, ale právě to způsobuje, že se k němu cítím přitahován čím dál více, a proto se raději držím dále, i když na tak omezeném prostoru je to pouze relativní.

     Nakloním se přes palubu, abych zkontroloval připevnění lana. Drží dobře. Narovnám se a tiše si oddychu. Konečně sám. Tady v zadní části paluby málokdy někdo bývá a mně trochu chybí samota. Vítr ke mně zavane známý rozčílený hlas. Gaber. „Ale on…“ Nemusím ani hádat, o kom mluví a s kým. Nechci je poslouchat, proto se vydám zpět do přední části lodi, ale po pár krocích mě zastaví další slova. „… proč nedělá vše co ostatní? Všichni jsme museli poznat všechny práce na lodi, když jsme přišli.“

„Protože jste posádka lodi, on ne,“ odpoví klině Seneralův hlas.

„Ale…“

„Žádné ale není, Gabere. Casseren bude plnit jiné úkoly než vy. Vyhýbá se ti, dělá, co je třeba, to stačí. Nemáš si na co stěžovat. Smiř se s jeho přítomností nebo odejdi, ale nekomplikuj situaci, nebo tě při první příležitosti vysadím na pobřeží a důrazně tě varuji, abys proti němu přestal poštvávat posádku.“

Tak to nebyly jen pohledy. Gaber neodpovídá.

„Takže?“ zeptá se Seneral přísně.

„Rozumím,“ odpoví tiše Gaber.

Raději si pospíším, nechtěl bych, aby mě Seneral nachytal, jak poslouchám jeho rozhovor s Gaberem. Ne, že by mě netěšilo, co jsem slyšel, ale nepomáhá mi to lépe zvládat city, spíše naopak.

 

     „Casserene!“ zavolá o chvíli později Seneral. Že by o mně přeci jen věděl?

„Ano?“

„Zítra se vydáme na pevninu.“

„Na pevninu?“ Zeptám se nevěřícně, protože kolem není vidět nic jiného než moře. Seneral se nad mým zmatkem pousměje.

„Ano, připlujeme k ostrovu, který hledáme. Aspoň v to doufám. Pomůžeš mi s jeho průzkumem.“

„Dobře.“

Dva námořníci, kterým jsem pomáhal, právě odchází a Seneral se na mě zkoumavě podívá.

„Myslím, že ti pobyt na pevnině bude svědčit.“ S tím odejde a nechá mě, ať si vysvětlím jeho slova, jak chci, což znamená nijak, protože netuším, co si o nich myslet.