1. část

     Světle hnědé vlasy se zlatavými odstíny jí spadají téměř až k zemi, když se sklání nad kašnou a krmí malé rybky. Oči o odstín tmavší než vlasy, dlouhé řasy, rovný nos, plné rty a lícní kosti natolik výrazné, aby její tváři dodávaly ušlechtilý výraz. Štíhlé prsty drobí chleba a hází ho lehkým pohybem do vody. V očích má smutný pohled. I mezi naším lidem Ylaren vyniká krásou. Jsme stejně staré, ale vím o ní jen velmi málo. Její rodina se těší vysokému společenskému postavení a ona sama se spíše straní společnosti podobně jako já, přesto si pamatuji, že jako dítě jsem ji ještě viděla smát se. Pak přišel zlom a v očích se jí usadila melancholie. O krásných ženách se vždy mluví a Ylaren nepatří mezi výjimky. Jedni obdivují její krásu, dvoří se jí a ona je odmítá, druzí tvrdí, že ji krása zaslepila a hledá jinou, stejně dokonalou, ale protože nedokáže vidět nic jiného než sebe, nemůže ji nalézt a samota jí vepsala do tváře zádumčivý výraz. Žije opravdu pro svou krásu? Nevím. Možná bych tomu měla věřit, ale brání mi její smutný pohled a vzpomínka na jiný, neméně nešťastný.  Mimoděk si povzdechnu. Před očima mi vyvstane obraz Monariel. Měsíční víla. Ten, kdo ji spatřil stát ve světle měsíce, ví, proč se jí tak říká. Co ty dvě ženy spojuje? Výjimečnost. Obě se mohly stát družkami mocných mužů našeho rodu, jedna pro svou krásu, druhá díky své magii. Monariel má oči jen pro Ylaren, ale co Ylaren?

     Z úvah mě vyruší sluha, spěchající chodbou, aby převzal vzácné svitky, které jsem přinesla na žádost Ylarenina otec. Nechali mě čekat u okna s výhledem do zahrady a díky svému vnitřnímu zmatku jsem zapomněla na zdvořilost a sledovala Ylaren na místě, které má poskytovat soukromí. Trochu se za sebe zastydím.

     Předám svitky a vrátím se domů. Do velkých síní plných knih a svitků. Jejich ticho a klid mě dlouho skrývaly před city a emocemi, které vládnou mimo ně. Prožila jsem zde šťastné dětství, po smrti mé matky těžké chvíle, a když bolest odezněla řadu spokojených let, během kterých mi nic nechybělo. Před nedávnem se něco změnilo. Začala jsem cítit podivný nepokoj. Nevěděla jsem však, čemu ho mám přičítat. Ticho se stalo příliš tichým, samota příliš ubíjející a klid přestal přinášet spokojenost. Můj pohled mimoděk bloudí kolem, až spočine na malém stolku s knihami, které sem v době mé nepřítomnosti někdo vrátil, a čekají, až je zařadím na jejich místo. Odložím úvahy a vzpomínky na později, čekají mě povinnosti.

     Bez přesného řádu a magie by v knihovně nikdo nic nenašel. Mí předci sloužili jako strážci knihovny a mě k tomu vychovávali od dětství. Nikdy jsem nepřemýšlela, že bych se stala něčím jiným, a vážím si své funkce. Většina z mého lidu se domnívá, že udržujeme pořádek v knihovně, a žádají nás o pomoc, pokud něco potřebují vyhledat. V podstatě se nemýlí. I to patří mezi naše povinnosti.      

     Vezmu knihy a zanesu je na jejich místo. Sály knihovny zaplňují vysoké police označené znaky čitelnými jen pro ty, kdo slouží knihovně. Řídíme se podle nich při hledání a skutečnost, že je mohou číst pouze strážci knihoven, chrání cenné knihy a svitky před odcizením při případném vpádu vetřelců. Náhodné rozdělení důležitých písemností mezi méně důležité přestavuje další účinný mechanismus obrany. Hledání určitého svitku či knihy by mohlo bez magie trvat i řadu let.

 

     Natažena na lehátku v jednom ze svých soukromých pokojů nad sály knihovny, držím v ruce svitek se starou legendou a pozoruji západ slunce. Nevidím nic z jeho krásy, mou myslí probíhají vzpomínky.

     Do knihovny přichází většina obyvatel města. Někdo častěji, jiný méně. Jedno mají všichni společné. Nikdy se zde nezdrží. Možná za to může chlad, možná ticho nebo šero, které tu vládne, ani kouzelné kameny nemohou svým světlem rozehnat přítmí. Slýchávám slova díků za svou pomoc, ale nikdo z nich mě skutečně nevidí, nepatřím do jejich světa, jsem pro ně součástí knihovny, u níž nehledají podobné trápení a přání, které sami pociťují. Každý touží co nejrychleji sevřít v rukách svitek či knihu, pro které přišel, a odejít tam, kde vládnou slunce, měsíc a hvězdy. Ale před měsícem se na mě Monariel při jedné ze svých návštěv knihovny podívala a usmála se. Poprvé mě někdo od dětských let, vyjma mých rodičů, vnímal jako živou bytost nikoli jako inventář knihovny. Najednou jsem věděla, co mi sály knihovny nikdy nemohou dát. Blízkost druhé bytosti.

     Podobně jako Ylaren i Monariel patří k mé generaci a ani ji osobně příliš neznám. Monariel by byla velmi nadaná i bez zvláštního spojení s měsícem, který jí propůjčuje mimořádné síly. Se svými hnědými vlasy, očima stejné barvy, rty ani úzkými ani plnými a rysy běžnými pro náš lid nepatří mezi nápadné ženy, pokud na obloze září slunce. Měsíční světlo ji změní. Připomíná květinu, která vykvete až za svitu měsíce a svou výjimečností přitáhne pozornost všeho živého v okolí. Tehdy je opravdu krásná a magie, kterou vládne, se stává velmi silnou i pro náš lid.

     Brzy jsem si uvědomila, že čekám na její další návštěvu. Má fantazie si kolem ní nemoudře upředla řadu snů. Naštěstí mi rozum zabránil propadnout citům k představě. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, proč najednou tolik přemýšlím o Monariel. Léta se potkáváme v knihovně. Proč jediný úsměv dost možná náhodný změnil způsob, jakým jsem ji až doposud vnímala?

     Monariel přišla, ale její pohled nepatřil mně. Pohled, v němž se zračila láska, něha i smutek věnovala Ylaren, která sem zavítá pouze výjimečně, a já tak mimoděk odhalila Monarielino tajemství.  Uvědomila jsem si, že dny mé šťastné samoty uplynuly a pochopila jsem svůj nepokoj i své přemýšlení o Monariel. Přišel čas, kdy chci sdílet svůj život, milovat a být milována.

     Vím, že nemohu milovat Monariel, protože věnovala své city jiné, a že bych měla se svým životem něco udělat. Ale co? Z nerozhodnosti pramení můj vnitřní zmatek.

     Slunce zapadne za obzor. Odložím svitek, z něhož jsem nepřečetla jediné slovo, a vyjdu ven. Příjemný chladivý větřík mě pohladí po tváři. Dlouho se procházím a vrátím se až k půlnoci.

 

     Dopoledne příštího dne dorazí posel s dopisem od otce. Nikdy se úplně nevyrovnal se ztrátou mojí matky, a jakmile jsem dosáhla věku, kdy jsem mohla převzít jeho úkoly strážce knihovny, opustil město a uchýlil se do samoty. Nenavštěvuji ho příliš často, ačkoli ho mám ráda. Vím, že mu na mně záleží, ale potřebuje svůj klid.

 

Drahá Ferenel,

 

     byla mi doručena žádost od tajemníka krále, abych se pokusil rozluštit smysl nedávno nalezeného svitku. Nikdo nedokáže přesně určit jeho stáří, ale odhaduje se, že pochází z doby krátce po příchodu našeho lidu do této země. Mé schopnosti k jeho přečtení ovšem nestačí. Potřebuji tvou pomoc a možná i někoho, kdo ovládá jinou magii než my. Dvůr si nepřeje, aby byl svitek přemisťován, ale souhlasil s tvým příjezdem za mnou. Brzy dorazí královský posel s oficiální žádostí. Chtěl jsem, abys o všem věděla dříve. Prosím, vydej se na cestu co nejdříve. Již dlouho jsem tě neviděl a těším se na tvou návštěvu.

 

     Následuje důvěrně známý podpis. Už několik let jsem neopustila město na více než den. Možná mi cesta pomůže uspořádat si myšlenky a na otce se velmi těším.

     V knihovně náhle nemám stání, a protože mě v ní teď ani nedrží povinnosti, vrátím se do svých pokojů, abych si sbalila věci. Než skončím, dorazí královský posel. Doufala jsem, že vyrazím už dnes, ale dvůr rozhodl, že nepojedu sama a stanovil náš odjezd na zítřek, a tak mi nezbývá než čekat.

 

     S Monariel si vyměníme překvapené pohledy a po pozdravu se odmlčíme. Po přečtení otcova dopisu jsem předpokládala, že se k nám ještě někdo připojí, a mohlo mě napadnout, že dvůr zvolí Monariel, když vysílal posla za mnou. Pobídnu koně se vzpomínkou na své přání nalézt po cestě klid. Život často mění naše naděje. Ale kdo ví, jak vše nakonec dopadne.

 

     Hodiny míjejí beze slov a s blížícím se polednem se pro mě ticho stává tíživým. Monariel se zdá ztracená ve svých vlastních myšlenkách, na venek se tváří klidně jako vždy, možná trochu smutně, ale několikrát se mi na ni podařilo nenápadně pohlédnout a všimla jsem si těkavého pohledu v jejích očích. Nepotřebuji nic, co by mohlo povzbudit mé city, kterým nedovolí vzklíčit jen rozum, a měla bych být za ticho vděčná. A přesto si přeji s ní hovořit, poslouchat její slova a vnímat tón jejího hlasu. Chtěla jsem se zmínit o krásně rozkvetlém keři či květině, ale pokaždé jsem si připadala příliš hloupě a nedokázala jsem promluvit.

     „Ferenel, kam jedeme?“ zeptá se náhle Monariel a já sebou trošku cuknu.

„Za mým otcem. Myslela jsem, že to víš.“

„Dostala jsem pouze pokyn, abych byla dnes ráno připravena na určeném místě jako doprovod pro případ, že by bylo třeba mé magie. Nevím, o co se jedná.“

Nikdo mi nepřikázal zachovat mlčenlivost, proto Monariel povím, co jsem se dozvěděla z otcova dopisu. Přikývne. „Nevěděla jsem, že máte přístup k takovým dokumentům,“ řekne lhostejně bez špetky zájmu. A taktu. Vím, že o mně i jiní uvažují jako o někom, kdo pouze rovná knihy, nikdy by to ovšem nepronesli nahlas. Považuje se za velmi nezdvořilé i pouze naznačovat druhému, že jeho schopnosti či povinnosti nepatří mezi ty důležité. Její věta měla stejný význam, jako by řekla, že svitek nepatří do rukou mých ani mého otce, protože nemáme patřičné postavení a schopnosti. Stokrát by mohla být taková věta pravdou, ale nikdy nebude zdvořilá. Píchne mě v hrudi a připadám si hloupě, že ještě před malou chvílí jsem si přála jí naslouchat. „Málokdo to ví,“ řeknu tiše. Monariel zřejmě nevnímá mou odpověď, protože mlčí a mně najednou ticho nevadí, naopak ho vítám. Někdy stačí tak málo. Úsměv. Věta. Odeženu myšlenky na chvíli samoty a sleduji krajinu kolem nás.

     „To znamená, že musíte mít určité schopnosti, abyste se stali strážci knihovny?“ zeptá se po chvíli. Jsem si jistá, že celou dobu myslela na něco jiného a najednou si vzpomněla na náš rozhovor. Její chování mě mate čím dál více. Váhám s odpovědí. Každý ví, že například kováři dokáží pomocí magie pracovat s kovem lépe než ostatní, ale jen velmi málo Elfů tuší, že i strážci knihovny používají vlastní magii. Podobně jako mnohá jiná nadání mezi naším lidem i ona se obvykle dědí, ale ne vždy. Občas se narodí nadaný potomek rodičům s jinou schopností. Můžeme například vytvářet texty, jejichž význam dokáže rozluštit jen jiný strážce se stejnou nebo silnější magií, vidíme tajné znaky v knihovnách a další. Nejsme zvlášť cenění, ale čas od času nás dvůr potřebuje a tomu i odpovídá naše postavení. Obvykle stojíme v ústraní, ale ne zapomenutí. Nemám však pocit, že by Monariel stála o obsáhlou odpověď. Trochu nejistě na ni pohlédnu. Zamyšlený pohled upírá do dáli. Snad na ni ani nečeká. Učiním tedy jen zdvořilosti za dost. „Ano.“

Pokud mě Monariel vůbec slyšela, nepovažuje za nutné ptát se dále a mezi nás se vrátí ticho. Žena vedle mě pouze vzhledem připomíná Monariel, kterou jsem léta znala ze setkání v knihovně. Klidnou a zdvořilou, vždy ctící etiketu. Anebo jsem se nechala oklamat vlastními sny?

 

     Po další hodině jízdy se dostaneme k potoku. „Chtěla bych se napít,“ řeknu. Monariel přikývne, její klidný výraz narušují pevně stisknuté rty. Co ji tolik změnilo?

     Napiju se a napojím koně. Monariel učiní totéž, ale jakoby vše dělala duchem nepřítomná. Přihodilo se něco? Mohu se jí zeptat? Chvíli váhám. Třeba jí mohu pomoct. Ona mi pomohla, i když nevědomky. Díky ní jsem si uvědomila, co v životě postrádám. Opatrně položím otázku. Monariel se na mě překvapeně zadívá.

„Proč se ptáš?“

„Zdáš se mi velmi zamyšlená.“

Ruměnec jí pokryje tvář. „Omlouvám se. Neuvědomila jsem si to.“

Její čelo se svraštilo a dodalo jí kouzlo zranitelnosti, snad bych v ten moment zapomněla vše, co řekla, nebýt věty, která se nedotkla pouze mě, ale všech mých blízkých a předků. Ta mě stále bolí. Nedokážu říct, že se nic nestalo, protože bych lhala a tak se jen usměju.

 

     K večeru dorazíme do prostého příbytku mého otce. Jako vždy mi připadá, že se tady zastavil čas. Malou chýši obrůstají keře, zpevňují její stěny a chrání ji před nepřízní počasí. Dvě velké borovice natáhly větve, aby stínily zápraží. Obydlí rozděluje stěna z pevně a hustě spletených rostlinných vláken na dvě místnosti. Menší, zadní nám otec přenechá, odložím tam své zavazadlo a spěchám zpět. Ráda bych si prohlédla co nejdříve svitek. Monariel, jejíž pomoc zatím nepotřebujeme, se omluví a s úlevou v očích odchází. Od našeho rozhovoru promluvila poprvé, až když zdravila mého otce.

     Usadíme se s otcem za stolem, abychom se společně podívali na svitek.

„Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Kouzlo brání ve čtení svitku,“ řekne otec. Papír odpovídá předpokládané době vzniku stejně jako zdobené písmo, které ale nedokáži přečíst. Natáhnu nad něj dlaň a ucítím chvění. Obvykle magie dělá písmo nesrozumitelné, ale nebrání v samotném čtení. Co najdeme, pokud se nám podaří magii odstranit? Zápis dohody, kouzla nebo jiný cenný text, jak doufá dvůr? Nevím proč, snad za to může moje melancholická nálada nebo část mé magie pronikla ochranným kouzlem a přispívá k mému tušení, ale domnívám se, že osobní zpověď, kterou někdo vytvořil, aby ulehčil sám sobě.

     „Myslíš, že kdyby Monariel dokázala odstranit magii, která ho chrání, mohli bychom ho přečíst?“

„Ano, ty ano, ale raději bych nejdříve vyzkoušel něco jiného a musíme se přesvědčit, že odstranění kouzla svitek nezničí.“

 

     Dlouho do noci zkoušíme s otcem nejrůznější způsoby, jak magii obejít, ale bezúspěšně. Naštěstí se aspoň ukáže, že magie nepodmiňuje existenci svitku, takže její odstranění by ho nemělo zničit. Monariel se už vrátila a ihned odešla do vedlejší místnosti, o naší práci neprojevila ani trochu zájmu.

     Nakonec se s otcem vydáme ještě na malou procházku, abychom si mohli promluvit v soukromí.

„Zdálo se mi to nebo nechceš, aby svitek přišel Monariel do rukou?“ zeptám se ho.

„Nepatří mezi strážce a lehce by ho mohla zničit,“ odpoví, ale cítím, že neřekl celou pravdu.

„To není vše, že? Co o ní víš?“

„Když byla mladší, mluvilo se o tom, že příliš neovládá své emoce. Myslím, že se v tomto smyslu moc nezměnila.“

„Obvykle mi přijde klidná.“ Až dodnes. „Myslíš, že by kvůli nim nesplnila své povinnosti?“

„Obvykle je, dokud se nestane něco, co rozvíří její city. Nepředpokládám, že by se nechala natolik unést, aby zanedbala povinnosti ke svému lidu, ale nechová se tak, jak by příslušelo jejímu původu a schopnostem, proto nikdy nebyla povolána do hlavního města ke dvoru.“

     Všichni tvorové se mění. I my. Mladší generace tolik nelpí na zdvořilém chování a sebeovládání. Můj otec patří k té starší, sám sice truchlil pro matku, ale nikdy ne navenek. Vše se odehrávalo v jeho nitru. Dál se o mě staral a plnil všechny své povinnosti, nikdo na něm nepoznal žal, který ho tížil. Pro něho zůstane vždy Monarielino chování nepochopitelné, nevěří jí, a proto nechce svitek předat do jejích rukou.

     „Nepochybuji o tom, že magii zlomí, ale byl bych raději, kdyby nevěděla nic o obsahu svitku. Ty ještě nevíš, co všechno dokáží emoce,“ dodá.

„Snad máš pravdu, ale sami ho nepřečteme.“

„Dobře, požádej ji o pomoc. Půjdu spát. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Odejde zpět a nechá mě samotnou s mými myšlenkami. Sny mají své kouzlo, které skutečnost nemusí překonat, ale vím dost, abych mohla říct, že je Monariel zcela jiná, než jakou jsem si ji vysnila? Záleží na tom? Ne. Povzdechnu si a zatoužím po spánku.

 

     Tiše vejdu do naší místnosti. Monariel spí, nebo spánek předstírá. Nechci o tom přemýšlet a pro tuto chvíli mi na tom ani nezáleží. Brzy usnu.

 

     Ráno zastihnu Monariel na louce před chýší a požádám ji o pomoc. Zamyslí se nad tím.
„Myslím, že by mohlo být v mých silách magii odstranit, pokusím se o to v noci,“ odpoví.

„Dobře.“

Monariel přikývne a dál se věnuje květině před sebou. Obdivuji lehkost, s jakou dokáže jejím květům dát sytější barvy, aniž by narušila jejich přirozenou krásu. Ona si mě nevšímá a já vědoma si toho, že sledovat ji dál by bylo nezdvořilé, tiše odejdu a vyhledám otce.

 

     „Monariel souhlasila.“

„Ano, to by měla. Teď mi pověz něco o sobě.“

„Nevím co. Ve městě ani v knihovně se nic nezměnilo.“

„A ty jsi pořád sama a v očích máš smutný pohled.“

„To se ti jen zdá.“

„Možná jsem ti neměl předat své povinnosti tak brzy. Jsi velmi mladá a schopná, ale viděla jsi ze světa málo a téměř nic nezažila.“

„Nechtěla jsem cestovat, žila jsem pro knihovnu.“

„Ano, ale tvá matka tě velmi milovala a přála si pro tebe to nejlepší. Nikdy by nedovolila tvůj nástup do funkce tak brzy.“

„Netrap se tím. Ráda bych se podívala ke studánce. Dovolíš?“

„Samozřejmě. Jen jdi.“

 

     Co by se změnilo, kdybych na své místo nastoupila později? Možná bych poznala někoho, s kým bych se sblížila a možná také ne. Myslím, že bych si cestu nezkrátila. Musela jsem až časem dojít k okamžiku, kdy mi samota nebude stačit. V jedné věci má ale otec pravdu. Viděla jsem velmi málo a právě nyní by mi delší cesta mohla prospět.

 

     Studánka patří k mým oblíbeným místům. Ráda sedím v měkkém mechu a poslouchám zvuky lesa. Dnes mě však někdo předešel. Sedí ke mně bokem, přesto si mého příchodu nevšimla. Neuvědomila jsem si, že opustila louku před otcovým domkem, když jsem odcházela. Upřeně hledí do vody a v koutku oka se jí leskne slza. Pokusím se nenápadně odejít, ale pohyb Monariel tentokrát upoutá, zvedne ke mně hlavu a rychle si utře slzu.

„Omlouvám se za vyrušení.

„Nic se neděje.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Ne. Mým citům nikdo nepomůže.“

„Ylaren.“ Vyklouzne mi.

Překvapením se jí rozšíří oči. „Jak to víš?“

V duchu spílám sama sobě, nechtěla jsem to říct nahlas. „Viděla jsem, jak si se na ni dívala v knihovně.“

„Ach tak. Myslela jsem, že jsem opatrná.“  

„Myslím, že zamilovaní nikdy nejsou dost opatrní.“

„To je nejspíš pravda. Na tom teď už nezáleží. Omluv mě.“ Zvedne se a rychlým krokem odchází.

     Mohu ji soudit za její city, které nezůstávají skryté, ale prostupují celou její osobností? Nebylo by to stejné, jako kdybych chtěla, aby její tvář vypadala jinak, měla jiný tón hlasu nebo chtěla měnit cokoli jiného, co tvoří její nedílnou součást? Ona Ylaren velmi miluje a skutečnost, že nedokáže skrýt své city a nechá se jimi zcela pohltit, k ní patří. Bez ní by to nebyla ona. Nemusím s tím souhlasit, ale potom jsem neviděla Monariel, ale jinou ženu a jinou ženu také hledám.

     Přejdu blíže ke studánce a ve vodní hladině zahlédnu svůj obraz. Tmavě hnědé vlasy lemují tvář výraznější než má Monariel, ale bez výjimečné krásy Ylareniných rysů, přesto bych mohla být spokojená, kdyby pro mě něco znamenala. V očích se mi opravdu usadil smutný výraz. Ani nevím kdy.

     Cítím se příliš neklidná, než abych dokázala nehybně sedět a uvolnit se. Zamířím do lesa, pryč od známých míst. Rychlá chůze mě postupně zbaví napětí. Na malé mýtince se posadím. Vytěsním všechny myšlenky ze své mysli a dlouhou dobu vnímám jen život kolem sebe. Počkám, až mě naplní klid a dokáži do svých myšlenek nahlédnout jasně a bez emocí. Nevzhlížela jsem k Monariel jako takové, ale ke své představě, kterou jsem si vysnila. Mohu jí být vděčná, že jsem díky ní samu sebe pochopila, ale má cesta teprve začíná.

 

     Když se vrátím k otcovu příbytku, Monariel postává poblíž vchodu.   

„Omlouvám se, chovala jsem se hrubě,“ řekne tiše. „Myslím své chování od začátku naší cesty,“ dodá ještě.

„V pořádku. Přivedla nás sem povinnost, tak ji pojďme splnit.“

Přikývne a obě se zadíváme na nebe. Vyšel měsíc. Vrátím se pohledem k Monariel, ale přede mnou stojí jiná žena. Viděla jsem ji v její noční podobě už jednou před lety na slavnosti. Pleť jí bělostné svítí a oči září. Největší změna nastala však v jejím výrazu. Zmizel smutek a neklid. Usměje se na mě stejně jako tehdy v knihovně. Opět klidná, vyrovnaná, s očima, které mě vidí. A přesto se nic nezměnilo. Přiblížila se k ženě, kterou jsem si vysnila, ale zůstala sama sebou a tak to má být. Vejde dovnitř a já se vzdálím, abych vyhledala otce.  

 

     Sedí na místě, na kterém vysázel matčiny oblíbené květiny. Mlčky se posadím k němu a oba čekáme. Dobu se nic neděje, ale pak se zdá, že se měsíční svit soustředí pouze na chýši. Nedaleko se ozve sova, zapátrám po ní pohledem, a když se mé oči vrátí k chýši, kouzlo je pryč. V němém porozumění se s otcem vydáme zpět.

     Monariel se na nás obrátí. Vypadá vyčerpaně, ale usměje se. „Kouzlo jsem odstranila.“

Otec přikývne. „Děkujeme ti, měla by sis odpočinout,“ zamíří ke stolu a já ho následuji. Oba se skloníme nad svitkem. Monariel měla pravdu. Zvednu oči, abych se na ni podívala, ale mezitím opustila místnost.

     „Zkus to,“ pobídne mě otec a v jeho hlase zní nedočkavost. Položím dlaň těsně nad písmo a přejedu od shora dolů. Písmena se formují do srozumitelných slov. Čtu je se smíšenými pocity. Svitek skutečně neobsahuje žádný diplomatický text, smlouvu či zápis kouzla. Neznámý pisatel na něm zachytil svůj citový život a své myšlenky. První a poslední milostné vzplanutí, které mu přineslo štěstí i velkou bolest, ztráty milovaných i nová setkání. Jméno autora chybí, jen v jedné části poukazuje na svůj poloviční lidský původ. Rozluštění svitku přineslo více otázek než odpovědí. Kdo ho napsal? Žádný míšenec by nedokázal zabezpečit svitek tak silnou magii. Kdo do něho tedy vložil magii? A proč? I teď o staletí později bychom dokázali některé z nich zodpovědět. Můj lid nezapomíná. Stále žije mezi námi někdo, kdo jeho jméno zná od svých předků. A pokud ho nemohl předat dál, zapsal ho. Ale chci po něm pátrat? Možná za jiných okolnost, ale osudová žena neznámého autora příliš připomíná Monariel a pro tuto chvíli mou mysl dostatečně zaplňuje přítomnost, než abych hledala v minulosti.

     A ještě něco mi svitek prozradil. Jsem první, kdo toto životní vyznání čte od jeho zabezpečení. Nechám ho otci a znovu se ponořím do noci. Opřu se o kmen stromu. Splnila jsem svou povinnost a teď bych se měla vrátit do knihovny, abych se o ni dál starala. Den po dni, rok po roku. Pohlédnu ke hvězdám a rozhodnu se.

     „Zítra se vrátím do města a požádám o dočasné uvolnění ze svých povinností,“ řeknu otci, když vejdu zpět do místnosti. Neptá se. Jen přikývne.

  

     Opět cestujeme v tichu, ale tentokrát se ani mně nechce mluvit. Snad bych měla být ráda, že jsem odhodila své sny včas, ale cítím spíše smutek. Ne ten, který svírá hruď a nutí křičet, ačkoli nevydáme ani hlásku. Jen klidný smutek, kterým se s něčím loučíme, abychom vyrazili za něčím novým.

     Monariel se nezajímala o obsah svitku. Spokojila se s tím, že jsme uspěli. Na rozloučenou darovala otci překrásnou květinu, která ho velmi potěšila. Do očí se jí vrátil klidný pohled. Nedá se říct, že bychom někdy překročily vzdálenost, která dělí dva cizince, ale teď mezi námi narostla neviditelná zeď. Znám její tajemství, které mělo zůstat skryté, a Monariel to jistě netěší. Já jsem zjistila, že jsem se nedívala, pouze snila. Myslím, že obě pocítíme úlevu, až se naše cesty rozejdou, přesto nejsem ráda, že se rozloučíme v tomto duchu.

     V dáli se objeví město. „Už budeme doma,“ ozve se ulehčeným tónem Monariel, poprvé od chvíle, kdy jsme vyrazily. V tom okamžiku se rozhodnu.

„Monariel, jsem v knihovně osamocená, možná až příliš, ale neuvědomovala jsem si, jak mě mrzí, že pro ostatní jsem jen její součástí, dokud si se tehdy neusmála a já necítila, že mě poprvé někdo vidí. Těšila jsem se, až přijdeš znovu, proto jsem se na tebe dívala ve chvíli, kdy si ty sledovala Ylaren. Tvé tajemství budu střežit. Chovejme se k sobě stejně jako dříve.“

Monariel se na mě dlouho mlčky dívá a já jí pohled oplácím, pak se usměje. „Dobře.“ Víc si toho neřekneme, ale napětí mezi námi zmizí, a já jsem ráda, že jsem se odhodlala promluvit.

     Ve městě se rozloučíme. Ona odjíždí a já seskočím z koně, abych ho zavedla do stáje. Vyhřebelcuji ho a pak se o něj opřu a hladím jeho hřívu. Eru jsem dostala od otce. Bílá barva je v lese nápadná, přesto bych ho nevyměnila za žádného jiného koně. Doufám, že už brzy se spolu vydáme na cesty.

 

     Žádost o uvolnění se služby strážce knihovny napíši ještě tentýž den.

 

     Kladná odpověď přijde za týden. Monariel jsem během té doby už neviděla. Pracovala jsem dál v knihovně, ale vytratila se ze mě radost, se kterou jsem vykonávala své povinnosti. Přetrvává ve mně jen podivný smutek.

     Dívám se na list papíru. Myslím, že jsem se rozhodla správně. Potřebuji odjet, aby mě má práce zase začala těšit.

     Za mé nepřítomnosti do knihovny občas dorazí jiný strážce, aby vyřídil nejnutnější žádosti o dokumenty.