4. část

     Vyhýbám se cestám a obydlená krajina brzy zůstane za mnou. Za několik dní dorazím do tábora hraničářů. Pokračovala bych dál, ale slunce už zapadlo.

     Salarael mi pošle vzkaz, abych ji navštívila v jejím stromovém domku.

 

     „Dorazila jsi v pořádku,“ řekne, jako by se jí ulevilo, když vylezu po provazovém žebříku.

„Ano. Nic nebezpečného jsem nepotkala.“

Přikývne. „Nechceš se tady ještě den zdržet? Musím do hlavního města a jela bych kus cesty s tebou, než odbočíš k Zahradám.“

Přijde mi nezdvořilé odmítnout a den odpočinku mě láká. „Dobře.“

 

     Dopoledne dalšího dne nemám co na práci a sleduji hraničáře. Mezi Salarael a hraničáři, kterým velí, se vytvořil určitý odstup velitelky a podřízených, přesto ji mají v oblibě.       

     K poledni mi jedna z dvojic, které se chystají na obhlídku, nabídne, abych se k ní připojila. Ráda přijmu.

     Procházíme lesem, hledáme známky přítomnosti nezvaných návštěvníků a já přemýšlím, jestli by se mi líbil život na hranici více než můj dosavadní ve městě. Nikdo mě jako strážce knihovny nedrží. Mohu odejít, když o to požádám, ale knihovna by mi chyběla. Možná mě ostatní vidí správně. Patřím do těch obrovských sálů plných naší minulosti, přítomnosti a možná i budoucnosti. Jen bych chtěla, aby tam někdo patřil se mnou.

 

     Vrátíme se v podvečer a já si najdu klidné místo kousek od tábora, sednu si pod strom a vnímám jen život kolem sebe, krásu lučních kvítků, zvuky lesa od šumění listí po tichý praskot větví starých stromů. Po chvíli zaslechnu lehké kroky, vím, komu patří. Salarael.

„Ferenel?“

Otočím k ní hlavu.

„Můžu si přisednout?“

„Ano.“

Salarael se obvykle pochybuje lehce a účelně, žádný zbytečný pohyb či neohrabanost, ale pokud chce, umí být i velmi elegantní a teď se posadí způsobem, který mi připomene tanečnice. Rukou jemně přejede po hloučku malých drobných červených kvítků, jeden si vybere a utrhne ho. Kvítek oddělený od mateřské rostliny nevadne, naopak začne růst a jeho barvy se stávají sytější, všechny drobné detaily, který ho činí zajímavým, vystupují do popředí. Hotový květ mi podá. Překvapena tím gestem chviličku zaváhám, než si ho vezmu. Je krásný. Ať už v sobě Salarael potlačila smysl pro takt či ochotu přemýšlet o citech druhých, rozhodně neztratila vášeň pro krásu květin. Ale proč mi dává svou květinu? Proč za mnou vůbec přišla? Proč chce jet se mnou? Až doteď se zdálo, že se mnou cestuje jen z povinnosti mě chránit. Poslední otázku vyslovím nahlas.

„Co ti mám odpovědět? Budu upřímná. Řekla jsem ti, že mi chybí společnost. Nezamilovala jsem se do tebe, ale jak jsem tě poznávala, došla jsem k názoru, že bych jednou mohla. Svým chováním a způsobem, jak umíš používat zbraň, si mě přesvědčila, že by ses pro život na hranicích hodila.“

„Ale naznačila jsem ti, že chci zůstat v knihovně.“

„Doufala jsem a stále doufám, že bys mohla změnit názor.“

„Kdy? Až dosud jsme si příliš nerozuměly.“

„Proto jsem s tebou chtěla dál cestovat. Nepřesvědčila bych tě, abys opustila knihovnu, ale mohla bych tě přesvědčit, abys to zvážila a pokud ne, jsou i jiné možnosti.“

„Jaké?“ Nevím, jestli jsem zvědavá na odpověď, spíš se ptám z jakési setrvačnosti příliš ohromená směrem, kterým se stočil náš rozhovor. Potřebuji ještě chvilku času, abych si srovnala myšlenky v hlavě.

„Mohla by si zůstat v knihovně a já na hranici nebo bychom své místo opustily obě.“

„Salarael, vážím si tvé nabídky, ale myslím, že my dvě máme k vzájemným hlubším citům dlouhou cestu, pokud k nim vůbec můžeme dojít. Ty patříš na hranice a já do knihovny. Nemělo by smysl, abychom obě opustily to, čím žijeme. Pokud chceš, pojeď kus cesty se mnou, neodmítám tě, ale neočekávej od toho příliš.“

„Dobře. To mi stačí.“

     Dál sedíme vedle sebe mlčky a já, stále ještě překvapená ze Salaraeliných slov, přemýšlím o její nabídce. Tok mých myšlenek přeruší přibíhající hraničář, který přináší důležité hlášení pro Salarael. Odejde s ním.

     Dnes nechci spát přímo v táboře. Přinesu si svou přikrývku zpět pod strom, kde jsem seděla. Spánek se mi však vyhýbá. Marně se snažím pochopit představu Salarael o nás dvou. Během společné cesty se z nás nestaly ani přítelkyně, jak by něco mohl změnit den či dva? Navíc natolik, abych uvažovala, že opustím knihovnu? Je si tak jistá sama sebou nebo se domnívá, že zoufale utíkám před samotou a přijmu cokoli? Zvykla jsem si, že uvažuje jinak než já, proto se nezlobím. Dostala jsem dvě podobné nabídky během krátkého času a ani jednu nemohu přijmout.

    

 

     Ráno mě probudí zvuk kopyt cválajících koní. Okolo mě projede deset hraničářů a zmizí mezi stromy. Rychle se vydám do tábora, kde narazím na Salarael.

     „Právě jsem tě hledala,“ řekne místo pozdravu. „K hranicím se blíží velká skupina lidí, čekáme na posilu a musím tady zůstat. Ty ale pro všechny případy odjeď co nejdříve,“ pokračuje.

„Nemůžu něco udělat?“

„Ne. V boji nám nepomůžeš, neznáš náš způsob boje a zprávy už byly předány. Nejvíc mi pomůžeš, když odjedeš a nebudu se o tebe muset starat.“

„Dobře. Buď opatrná.“

„Ty také. Šťastně dojeď.“ Odchvátá pryč.

 

     Osedlám Eru, vezmu své věci a opustím tábor s nepříjemným pocitem, že utíkám. Vím, že Salarael měla pravdu, byla bych větší přítěží než pomocí, ale to na mém vnitřním rozpoložení nic nemění. Kůň mě nese dál od hranic, ale myšlenkami zůstávám u včerejšího rozhovoru. Salarael a Monariel. Obě mi nabídly společnost. Měla jsem přijmout Monariel a doufat, že se jednou její city změní? Měla jsem odejít za Salarael a doufat, že se do sebe jednou zamilujeme nebo si prostě na sebe zvykneme a bude nám to stačit? Ne. Obojí zní stejně zoufale a tíží mě stejný smutek, se kterým jsem odjížděla z města. Těžce si povzdychnu.  

    

     Zastavím navečer. Od malého ohýnku sleduju Eru, jak se pase. Odněkud ke mně zalétne malé semínko. Vezmu ho do dlaně a sleduji, jak díky magii začne klíčit, pak vyroste stonek a kořínky, lístky a nakonec vykvete. Nesnažila jsem se květ změnit, ale s mou silou do něho přešla část mého smutku. Růžovobílý květ, který svými barvami září smutně do přibývajícího šera. Zasadím opatrně rostlinu do země, aby mohla dál růst.

 

     Podobně jako mi osamocené cestování pomohlo najít vnitřní klid cestou sem, i tentokrát se den po dni cítím lépe.

     Do zahrad dorazím za čtyři dny, a přestože něco z mého smutku stále přetrvává, našla jsem opět radost z maličkostí kolem sebe. Zahrady jsou velmi staré. Jeden z prvních elfů, kteří přišli do našeho lesa, objevil toto místo a přišlo mu dokonalé pro zahradu, ale příliš dokonalé, aby je sdílel sám, proto sem zavedl další a každý z návštěvníků zde po sobě zanechal jednu či více květin. Stala se z toho tradice a za staletí tak vznikla nejkrásnější elfí zahrada a zároveň symbol vnitřního míru a krásy. Zde byly napsány slavné básně a vyslovena mnohá velká vyznání. Procházím se jimi celý den. Večer si najdu vhodné místo a vytvořím svou květinu pro Zahrady.

 

     Ze Zahrad zamířím do hlavního města vzdáleného asi den cesty. Jako dítě jsem ho navštívila s matkou a dodnes mi zůstalo mnoho vzpomínek.   

     Eru nechám ve veřejných stájích a procházím se městem. Najednou mi matka chybí stejně, jako když jsem ji ztratila. Po jejím odchodu skončila ta bezstarostná a šťastná část mého života.

     „Ferenel?“ vytrhne mě ze vzpomínek hlas, který znám, ale nedokážu si ho hned přiřadit ke tváři. Otočím se a spatřím Ylaren. Vděčná za vyrušení ji pozdravím a ona s úsměvem odpoví. A ten malý úsměv mě ve městě plném neznámých tváří zvláštně potěší.

„Co tě sem přivádí?“ zeptá se.

„Vracím se z cest a chci strávit pár dnů ve městě, než se vrátím do knihovny.“

Přikývne. „Také bych si přála odjet.“

„Nelíbí se ti tu?“

„Nemůžu si zvyknout, ale není zdvořilé si stěžovat hned na úvod rozhovoru.“

„Nemůžeš se vrátit?“ zeptám se.

„Můžu, ale ne ke své rodině.“

„Ráda bych ti pomohla, ale nevím jak.“

Vřele se usměje a její krása vynikne ještě více. „Děkuji. Nejvíce mi pomůžeš, když přijmeš pozvání a ubytuješ se v mém domě. Společnost by mě potěšila.“

„Ráda.“

     Společně kráčíme jednou z hlavních ulic. V našem malém městě bychom v tuto denní dobu nikoho nepotkaly, ale zde stále někoho míjíme. Mnoho mužů se obdivně dívá na Ylaren. Jako na krásnou květinu. Ona se navenek tváří stále stejně klidně a vyrovnaně, ale její oči prozrazují, jak nepříjemně se pod těmi pohledy cítí. V našem malém městě mohla uniknout. Tady se nemá kam schovat.

 

     Ylaren mě zavede k domku ukrytému pod velkým stromem.

„Nebudu ti překážet?“ zeptám se.

„Ne, nedělej si starosti, cítím se v domě ztracená.“

     Ukáže mi malý útulný pokojík, ve kterém se rychle zabydlím. Pomalu se blíží večer a málo co na městě láká tolik jako kouzlo jeho nočních světel.

     Ylaren se rozhodne, že mě doprovodí. Vycházející měsíc nás zastihne už na ulici před domem.

„Máš namířeno na konkrétní místo?“ zeptá se Ylaren.

„Ne.“

„Tak pojď se mnou. Ukážu ti svůj oblíbený výhled na noční město.“

 

     Proplétáme se ulicemi, uličkami a vzdalujeme se dál od středu města, ačkoli domy okolo působí stále stejně. Elfská města nemají čtvrtě. Skládají se z menších a větších domků zasazených do lesa tak přirozeně, že z dálky může město vypadat velmi nenápadně, ale v noci ho prozradí světla.

     Dostaneme se na jeho okraj a tam na malém kopci stojí pár opuštěných domů. Ylaren zamíří k tomu, který má jako jediný terasu. Hbitě se na ni vyšplhá, ani Salarael by to nedokázala o mnoho rychleji a elegantněji. Když vyšplhám za ní, otočí se ke mně a oči jí září.

„Nečekala bych, že chodíš na taková místa,“ řeknu.

„A ty na ně nechodíš?“

„Ano, chodím.“

„Zase tolik se od tebe neliším. Vždy jsem se ráda toulala a ráda se vracela domů, ale teď už nemám kam. Podívej,“ ukáže rukou.

     Ylaren měla pravdu, těžko bych hledala krásnější výhled. Dlouho stojíme bez jediného slova, až se obě zachvějeme nočním chladem a v němé shodě se vydáme zpět. Povídáme si o světlech kolem nás a mnoha dalších maličkostech, o našem rodném městě a najednou se ocitneme doma a obě nás trochu překvapí, jak rychle nám cesta utekla. Popřejeme si dobrou noc. Zavřu za sebou dveře svého pokoje a napadne mě, že už ani sama nevím, kdy naposled jsem se cítila tak klidná a spokojená.

 

     V noci mě probudí tiché šumění. Déšť. Poslouchám ten monotónní zvuk a opět vpluji do říše snů.

     Ráno oblohu halí šeď a drobné kapky dál zvlažují zem.

„Ferenel, kde si cestovala?“ zeptá se Ylaren po snídani, zatímco pijeme čaj v malé, dobře osvětlené místnosti, která slouží jako čítárna.

„Navštívila jsem lidské město.“

Překvapeně se na mě podívá. „Povíš mi o tom?“

Vypravuji jí o cestě se Salarael, o městě, o lidech na samotě, kteří ji stejně jako mě zaujmou nejvíce.

„Dříve jsem chtěla cestovat,“ řekne, když skončím.

„Už ne?“

„Ano, ale ne tolik. Myslím, že tehdy jsem jen chtěla utéct. V mé rodině měl vždy někdo vysoké postavení u dvora. Otec si myslel, že předá svou funkci mému staršímu bratrovi, ale on má duši bojovníka, ne politika a tak začali učit mě. Ale já se cítím lépe v lese, svobodná, daleko od přetvářek, neustálého pátrání po skrytém významu vět, pohledů a gest. Léta mě cvičili a já chtěla cestovat a být daleko od všeho. Pak mě otec poprvé vzal ke dvoru, a když jsem tam odmítla zůstat, udělal se mnou dohodu, o které jsem ti už říkala. Slíbila jsem, že odejdu ke dvoru, ale neřekla jsem, jak dlouho zůstanu. Už tehdy jsem se rozhodla, že než bych převzala jeho funkci, budu žít sama a od té doby nepotřebuji utíkat. Až přijde čas, odejdu a doufám, že ne sama, proto tady také zatím zůstávám.“

Vyzařuje z ní klid, rozvaha a odhodlání. „Obdivuji tě za odvahu.“

„Není za co, nejsem natolik silná, abych nikoho nepotřebovala. Když jsme se potkaly u potoka, cítila jsem se sama a potřebovala jsem mluvit s někým mimo vlastní rodinu, kdo mě nebude soudit ani přesvědčovat. Ujistila jsem samu sebe, že máš v očích stejnou samotu, která doléhá i na mě, a promluvila s tebou, ale ve skutečnosti jsem prostě byla zoufalá a potřebovala jsem slyšet jiný hlas. Byla jsem ti vděčná, že se mnou mluvíš. Ulevilo se mi.“

„Já ji opravdu cítila a rozhovor s tebou mi pomohl.“

Ylaren se usměje. „Pomohly jsme si tedy navzájem.“

    

     Odpoledne se vyčasí a Ylaren mi nabídne, abych se s ní šla podívat na veřejné jednání s cizími diplomaty. Ráda bych se také stavila na velitelství hraničářů a zeptala se na Salarael.

 

     Sama bych v královském sídle, či spíše v jeho veřejné části, nejspíš zabloudila, ale Ylaren mě vede spolehlivě.

„Jak to, že se tady tak dobře vyznáš?“ zeptám se.

„Přijela jsem sem jako královnin předčítač, takže chodím často do královské knihovny, zahrad či jejích komnat.“

Vzpomenu si na své cesty do jejich domu. „Všechny ty svitky a knihy z knihovny si vyžádal jen tvůj otec?“
„Ne, většina jich byla pro mě, chtěla jsem si pro ně chodit sama, ale otec odmítl ustoupit ze svého přesvědčení, že není nevhodné, abych si vyzvedávala knihy sama, a zakázal mi to. Připadalo mi hloupé, abys dělala něco, co nepatří k tvé práci, jen pro jeho rozmar, ale neodvážila jsem se s ním příliš hádat, aby mi knihovnu nezakázal úplně. Promiň.“

„S tím si nedělej starosti.“

     Dorazíme na balkón, ze kterého smíme sledovat jednání. Zvědavě si prohlížíme delegaci trpaslíků, hlavně kvůli nim jsme přišly, ani jedna z nás je doposud neviděla. Malí s dlouhými vousy, které z větší části zakrývají jejich tvář, oblečeni v honosných šatech. Připadají mi legrační.

„Nelíbí se mi,“ zašeptá Ylaren.

Podívám se na ni s vážnou tváří a dusím smích. „Nemluvíš a nemyslíš politicky korektně,“ řeknu tiše vyčítavým tónem, který jsem slýchávala od svého otce během svého učení. „Ale úplně s tebou souhlasím,“ dodám. Obě si zakryjeme rukou ústa. Chováme se dětinsky, ale dlouho jsem se necítila tak dobře, připomíná mi to dobu, kdy ještě žila má matka a povídaly jsme si spolu. Ještě chvíli se díváme a pak si všimnu známé postavy stojící ve stínu opodál. Salarael. V jediný okamžik pocítím úlevu, že je v pořádku, ale také nechuť se s ní setkat. Nechci pokračovat v našem rozhovoru. Vím, že k sobě nepatříme, ale také mám strach, abych se jednou neohlédla a nelitovala. Příjemný pocit zmizí.

     „Už půjdu, ale ty klidně zůstaň,“ řeknu Ylaren.

„Viděla jsem dost a samotné jednání mě až tolik nezajímá. Půjdu s tebou. Nepodíváme se do královských zahrad?“

„Ano, ráda.“

 

     Před námi se objeví vchod do zahrad. Dva klenuté zdobené pilíře. „Můžeme vstoupit?“ zeptám se.

„Ano, zahrady mají soukromou část, ale tu oddělují stromy a magie. Větší část slouží celému dvoru a návštěvníkům.“

     Vejdeme mezi stále kvetoucí květiny plné elfí magie a keře s květy s omamnou vůní. Několik vysokých stromů poskytuje stín.

Krásné místo mě přiměje se usmívat. „Zahrady jsou jediné místo u dvora, kde se cítím dobře, pokud v nich nemusím předčítat,“ řekne Ylaren.

„Vadí ti to?“

„Ano.“

„To mě mrzí.“

„Nemusí, smířila jsem se s tím.“

     Dál procházíme zahradou v tichosti. V myšlenkách se znovu vrátím ke Salaraelině nabídce. Zapůsobila na mě více než Monarielina, protože ta utíkala před smutkem, možná sama před sebou. Naproti tomu věřím, že Salarael by mě možná nikdy nemilovala, ale stála by mi po boku a já nevím, zda někdy dostanu víc.

     „Ferenel?“

„Promiň, zamyslela jsem se.“

„Nic se neděje. Někdo s tebou chce mluvit.“ Očima naznačí směr.

Salarael. „Omluv mě na chvíli.“

„Jistě.“

     Salarael stojí opřená o kmen jednoho ze stromů. Nedívá se na mě, sleduje Ylaren. Věnuje mi pozornost, až když dojdu k ní. Po krátkém pozdravu řekne: „Nebudu se zdržovat s formalitami, nemám na ně čas. Chtěla jsem tě ještě vidět. Musela jsem podat hlášení a doufala jsem, že tě zastihnu.“

„Jsem ráda, že jsi v pořádku.“

„Nemusela ses bát, přežila jsem horší útoky. Ráda bych ti zítra něco ukázala.“

„Co?“

„Nech se překvapit, slibuji, že nebudeš litovat. Kde tě najdu?“ Chci ji odmítnout, ale němá prosba v jejím pohledu mi v tom zabrání. Salarael nikdy neřekne, prosím, pojď se mnou, slovy, to se příčí její povaze, ale mohla přinutit svou hrdost, aby dovolila přání prostoupit její pohled. Popíšu jí polohu Ylarenina domku.

 „Dobře.“ Kývne mi a odejde.

     Vrátím se k Ylaren, která odešla tak daleko, aby nám poskytla soukromý rozhovor.

„Jsi zamyšlená,“ řekne po chvíli.

„Ano.“ Nikdy jsem nebyla sdílná, ale najednou se potřebuji někomu svěřit. Povím jí o nabídce Salarael.

„Rozumím ti. Pokud váháš, tak s rozhodnutím nespěchej. Tvá volba možná významně ovlivní tvůj život, věnuj jí čas.“

„Sama sebe se ptám, jestli ještě někdy potkám někoho, kdo o mě bude stát, ale zároveň vím, že se Salarael bych stejně zůstala sama.“

„Měla jsem stejný pocit s Monariel, přesto možnost být s člověkem, který tě miluje, láká, i když víš, že mu nemůžeš dát stejně intenzivní cit.“

„Ano, ale Salarael mě nemiluje, jen jí vyhovuji.“

„Sama si řekla, že Salarael nedává své city znát. Můžeš mít pravdu, ale třeba pro znamenáš víc, než si myslíš.“

„Říkáš mi tím, že mám počkat, než ji definitivně odmítnu?“

„Nemám právo ti cokoli říkat. Já bych počkala na zítřek. Budeš o něco moudřejší. Je snadné se ukvapit, ale někdy své rozhodnutí už nemůžeme vzít zpět.“

„Máš pravdu. Děkuji.“

„Nemáš zač, moc jsem ti nepomohla.“

Posadíme se na lavičku. „Pomohla, vyslechla jsi mě.“

„Vyslechla jsem tě ráda, navíc ty častěji posloucháš mě. Nevím proč, ale jsi jediná, komu se svěřuji. Lituji, že ti nemohu více poradit.“

Usměju se. „Musím se rozhodnout sama. Lituješ, že jsi odmítla Monariel? Promiň, pokud se příliš ptám.“

„V pořádku, neomlouvej se. Ne, nelituji. Monariel a já jsme k sobě nepatřily, i když se také sama sebe ptám, jestli nezůstanu sama.“

„Máme před sebou ještě mnoho let.“

„Ano, stovky, mohly bychom poznat každého z našeho lidu, ale našly bychom, co hledáme? Možná láska není jen o čase. Ferenel, ty to víš, proto v sobě máš pochybnost o odmítnutí Salarael.“

„Ano, ale pořád si to odmítám úplně připustit.“

„Také se o tom bojím jen přemýšlet, ale město mě donutilo otevřít oči.“

„Co chceš dělat, až odejdeš?“ změním téma.

„Usadit se na samotě nebo cestovat, ale po tvém vyprávění o tom budu ještě hodně uvažovat.“

„Myslím, že bych další cestu po lidských zemích sama nepodnikla. To si může dovolit Salarael se svými zkušenostmi a schopnostmi.“

„Taky myslím.“

Chvíli obě mlčíme.

     „Znáš legendu o vzniku zahrad?“ zeptá se Ylaren, jako by nás obě chtěla vytrhnout z vážných myšlenek.

„Myslím, že je založil míšenec s neobyčejným nadáním pro pěstování rostlin a změny pomocí magie, že?“ odpovím a v tu chvíli si vzpomenu na tajemný svitek. Nalezl se u dvora. Dřív než si stihnu uvědomit, co dělám, povím o něm Ylaren.
„Mohly bychom vypátrat jeho jméno,“ řekne. Oči jí svítí vzrušením, které mě nakazí. V okamžiku zapomenu, že jsem snad neměla o svitku Ylaren říkat. Nakonec neobsahoval nic tajného. Zvláštní jak něčí přítomnost a nadšení mění okolnosti. Sama jsem pátrat po autorovi svitku nechtěla. „Dobře, ale kde bychom začaly?“ uvažuji nahlas.

„V královské knihovně.“

„Ta přeci není veřejná.“

„Ne, ale zítra mám předčítat královně a jejímu doprovodu. Sama mohu zvolit téma, v knihovně mi dají vše, co se k němu vztahuje. Půjdu hned. Počkej na mě tady.“

Než stačím cokoli říct, je pryč. Sama pro sebe se usměji. Proč jsem jí řekla o svitku? Nevím, v tu chvíli mi to přišlo naprosto přirozené stejně jako za dob svého dětství, když jsem přiběhla domů a vyprávěla rodičům, co jsem viděla venku. Vůbec by mě nenapadlo, že bych s nimi své zážitky a myšlenky neměla sdílet. Ale ten pocit jsem od dětství už nezažila. Až teď. Snad za to mohou naše předchozí rozhovory, kdy se mi zdá svými myšlenkami tolik blízká. Nechám úvahy být a dál pozoruji květiny.