1. část

Zem rychle ubíhá pod jeho nohama. Světlé, téměř bílé vlasy za ním vlají. Mohl by být jednou z krásných elfích postav v lidských příbězích nebýt zamračeného výrazu, který podtrhuje ostrý pohled jasně modrých očí. K zasmušení má důvod. Nehodí se pro velkého válečníka, aby odhodil důstojnost a hnal se lesem za podivným sladkým voláním. Tíha dvou mečů na zádech mu připomíná bitvy, kterými prošel, skrytá dýka v botě službu u hranic a četná nebezpečí, kterými prošel, aby sloužil svému lidu. To vše vidí před očima a stejně běží dál, neschopen sám sebe zastavit.

Pohybuje se rychle a elegantně. Jak se blíží ke svému cíli, tím menší vládu nad ním má rozum a hlavu mu plní vzpomínky z minulé noci. Palouk a na něm velký strom s větvemi sklánějícími se až k zemi, nesoucími zvláštní listy srdčitého tvaru a velké fialové květy, které vydávaly omamnou vůni. Pararel takový strom nikdy neviděl, to ho však nemátlo, protože v lese roste řada stromů, které stvořila či pozměnila magie jeho lidu. Více ho překvapilo, že na něj nenarazil dříve. Myslel si, že za více než sto let svého života zná dobře celý les zvláště v okolí rodného města. Jenomže strom skrýval ještě jiné překvapení. Vysoko z jeho větví se ozval zpěv. Pararel spatřil ženu, které se krásou nemohla žádná jiná vyrovnat. Měla překrásné velké světle fialové oči, rudé rty a bílou pleť. Oválnou tvář lemovaly dlouhé, rusé vlasy, které jiskřily při každém pohybu. Celá byla obklopena zvláštním svitem. Nemohl z ní spustit oči. Dlouho stál mezi stromy obklopujícími palouk, zatímco píseň pronikala celou jeho myslí. V té ženě bylo něco osudového. Možná až nebezpečného, přesto ho nesmírně přitahovala.

Noc se pomalu začala klonit k ránu a v dáli zahoukala sova. Otočil hlavu tím směrem a píseň ustala. Žena zmizela. Zmateně došel ke stromu, prohlédl jeho korunu a okolí, ale nenašel nic. Vrátil se zpět do města. Přes den si na ženu vzpomněl, ale nijak zvlášť o ní nepřemýšlel. K večeru se mu však její obraz vloudil do mysli a nemohl se ho zbavit. Stále ho něco popohánělo a popohání k palouku.

Prudce se zarazí s očima upřenýma na ženu, která lehce tančí kolem stromu. Jakoby se ani nohama nedotýkala země. Tak lehký a ladný pohybu. Kdo jsi? Někdo ji musí znát! Tak krásné stvoření nemohlo uniknout pozornosti. Je krásná. Tak krásná!

Omámeně ji sleduje, dokud se rusovláska nezasměje sytým smíchem a nezmizí mezi stromy. Pararel se chce rozeběhnout za ní, ale nedokáže se hnout z místa a co více, nevadí mu to. Sám sobě nerozumí. Nebojuje s tím, co ho spoutalo, smířeně čeká, až pouta povolí. Něco mu dokázalo vzít vůli, která ho vedla desítky let přes nespočet nebezpečí. Uvnitř ho zamrazí a přece dál stojí a v duchu vidí jen krásnou, tajemnou ženu.

 

Nerozhodně postává před dveřmi zdobenými ornamenty. Nejistotu cítil naposledy jako chlapec.

„Velký válečník váhá?“ ozve se v jeho hlavě tichý hlas, který nutí poslouchat.

„Víš, proč jsem přišel, Moudrý?“ Odpoví v duchu Pararel se sklopenou hlavou.

„Ano. Pojď dál.“

Po točitých schodech vystoupí do koruny stromu, který tvoří dům jednoho z nejstarších jeho lidu. Nikdo ho již neoslovuje jménem. Stal se z něho Moudrý.

Starý elf sedí na vyvýšeném místě, ruce složené na kolenou a oči zavřené. Pararel se posadí proti němu a čeká. Ne dlouho. Jasné oči podobné jeho vlastním se na něj upřou s nebývalou intenzitou.

„Parareli, jsi chloubou našeho lidu. Každý by ti přál, abys našel dobrou družku, a mnohá žena by se jí ráda stala. Přestaň honit přízrak, ženu, která proklela sebe samu, když si uvědomila, co vše způsobila a ještě může způsobit, ale nepotlačila svou sobeckost natolik, aby si nenechala otevřené dveře do našeho světa, a jednou za čas se vrací, aby znovu získala lásku a obdiv mocného muže.“

„Kdo je to?“ zeptá se Pararel, jakoby ho neslyšel.

Moudrý si povzdechne. „Lasarael. První měsíční víla, která se mezi námi narodila po příchodu do této země.“

„O měsíční víle jsem slyšel.“

„Ano, nejspíš mluvíš o Monariel. Ty dvě ženy nesou stejný dar a stejné prokletí, ale jejich životy vedou jinými cestami. Měsíční víly získávají sílu měsíce, ale podobně jako měsíc mění svou podobu i měsíční víly mění své city a tužby. Mají však i jiné povahové rysy, které dotváří jejich osobnost, proto když si Monariel uvědomila, čím je, rozhodla se odejít. Naopak Lasarael neviděla temnou stránku svého daru, těšila se ze zájmu kolem sebe, šla tam, kam ji táhlo její nestálé srdce a používala svou moc, aby dosáhla štěstí, aniž by si uvědomovala, co způsobuje druhým. A tak se stalo, že nejvíce ublížila tomu, koho skutečně milovala. Tehdy procitla ze své zahleděnosti a učinila ze sebe přízrak. Jestli ve svém kouzlu udělala chybu úmyslně či náhodou, nikdo neví, tak či tak se jednou za čas začne zjevovat muži, který by ji mohl milovat, muži něčím výjimečnému a mocnému. Nikdy na ni nedosáhne, může ji jen sledovat za měsíčního svitu, kdy dostane hmotnou podobu. Jakmile ji vpustí do svých myšlenek, noc co noc ho přivádí na totéž místo, dokud ji neomrzí nebo nenastane úplněk, potom zmizí a ten muž ji už nikdy neuvidí, ale každý z těch, kteří podlehli, ji ještě dlouho hledal. Opustili vše, co měli, a když pochopili marnost svého počínání, zvolili buď smrt, nebo samotu. Parareli, přestaň jí věnovat pozornost a ona zmizí.“

„Je spoutaná s tím stromem?“

„Možná, u něho se nejčastěji zjevuje. Nedávej jí svou duši pro potěchu.“ Jasné oči se zavřou a Pararel ví, že Moudrý řekl vše, co chtěl. Tiše se zvedne a odejde.

Opravdu Lasarael udělala ve svém kouzlu chybu, aby dál trápila muže, nebo hledá pomoc? Ani Moudrý neví vše. Tak krásná. A tak sama. Musím si s ní promluvit.

Kdyby se otočil, zjistil by, že starý muž znovu otevřel oči a smutně zavrtěl hlavou. Pak ale zašeptá: „Vše špatné je i pro něco dobré. Mámení má mnoho podob.“

 

V noci se posadí pod Lasaraelin strom a čeká. Hodiny letí, ale Lasarael se neobjevuje. Přijde? Možná měl Moudrý pravdu a její vrtkavý zájem se už přesunul na někoho jiného? V hrudi ho píchne osten žárlivosti. Nemůže ji mít někdo jiný! Vzápětí si připadá hloupě. Tohle snad ani nejsou mé myšlenky. Proč tu sedím? Sám sebe nepoznává a nerozumí, co se s ním děje. Už by se zvedl, ale listy stromu lehce zašveholí v mírném nočním vánku a náhle před ním stojí Lasarael.

„Přišel jsi a neposlechl Moudrého.“  Pararel má pocit, jako by v jejím hlasu kromě něčeho sladkého zaznívalo ještě cosi jiného. Spokojeného, samolibého, ale něco mu brání tomu věnovat větší pozornost. „Dobře jsi udělal,“ pokračuje.

„Proč?“

„Jsem sama, potřebuju společnost.“ Krásné rty se usmějí. Ne, muselo se mi to zdát. Cítí se jen osamělá. A přesto… „Řekni, lituješ své kletby?“

„Proč mluvit o vážných věcech, když teď jsme spolu. Pojď, zatančíme si.“

Pararel jí trochu neochotně vyhoví. Její blízkost mu brzy nedovolí vnímat cokoli jiného než ji. Chtěl jsem s ní mluvit. Ale o čem? Stojí ho nesmírné úsilí udržet v mysli jedinou myšlenku a přece ho pud sebezáchovy nutí si rozvzpomenout. Proč si nemůžu vzpomenout? Co se to děje? Pohlédne znovu do jejích zářivých očí a náhle mu nic z toho nepřijde důležité.

Podá se tanci, dokud se Lasarael prudce se smíchem nezatočí a nezmizí. Pararel se zmateně rozhlíží, jako kdyby nenadále procitl ze snu. Začíná svítat, měsíc bledne. V ten okamžik ví přesně, o čem s ní chtěl mluvit, a otázky vyvstávají s palčivou naléhavostí. Příští noc si s ní promluvím. Musí mi odpovědět.

 

Ale noci míjejí jedna za druhou a Pararel nepoloží žádnou ze svých otázek. Jednou chce Lasarael tančit, podruhé mu zpívá, po třetí ho žádá, aby jí recitoval báseň. Jindy se se smíchem rozeběhne rozverně po lese a neřeknu mu ani slovo, nebo jen zasněně sleduje měsíc.

Pararel se po několika dnech zařekl, že za ní nepůjde, a během dne byl přesvědčený, že své předsevzetí splní, ale jak se přiblížil večer, posedl jeho nohy podivný neklid, mysl měl najednou plnou Lasarael, jejího pohledu, úsměvu a než se nadál, nohy ho nesly na palouk se stromem. Tehdy poprvé ve svém životě ucítil strach, který proniká do morku kostí. Strach z něčeho, čemu se nelze postavit.

 

Jak čas postupuje, jeho vůle se vytrácí a s ní i strach. Stále méně a méně mu vadí, že s ním Lasarael odmítá mluvit, a všechny obavy mu připadají zbytečné. Svět se zúžil na chvíle, kdy ji může vidět. Po zbytek času hledí lhostejně na svět kolem sebe, aniž by skutečně něco vnímal. Nic ho nezajímá.  Dokonce ani ostražité pohledy ostatních tajně vysílané jeho směrem mu nevadí. Ale v hloubi duše ví, že Moudrý měl pravdu, ale ví také, že ho Lasaraelina kouzla spoutala už příliš silně, a že tuhle bitvu nedokáže vyhrát.