2. část

Wersa poprvé viděla Pararela jako dítě. Zpívala květinám, když za ní přiběhly ostatní děti, ať se s nimi jde podívat na slavného válečníka, který po letech přijíždí do rodného města.

Zaujaly ji jeho zářivě modré oči a dokonalá tvář jakoby vyřezaná z mramoru. Obdivovala ho, ale po jeho odjezdu se vrátila ke svým dětským starostem a zapomněla na něho.

Pak se z ní stala mladá žena. Po dávném lidském předkovi jí koluje v žilách trocha lidské krve, která se v ní ozvala silněji než v minulých generacích, proto nemá tak dokonale krásnou tvář jako ostatní, ačkoli není ani ošklivá, jen jiná, a přece tuto jinakost vnímá její okolí mnohem více než další dary, které dostala do vínku.

V dobách, kdy znovu spatřila Pararela, si už zvykla na nenápadný život v ústraní, a tak přestože ji tentokrát zcela okouzlil, věřila, že takový muž by se k ní ani nehodil. Necítila křivdu, nespravedlnost, prostě to bylo dané. Pararel se zdržel tři dny. Další roky o něm pouze slýchávala, až se náhle znovu objevil ve městě. 

Uteklo sotva pár dnů od jeho návratu, Wersa seděla u svých květin, když ho viděla odcházet z města. Díky svému daru cítila z válečníka neklid, touhu, ale také obavu a ještě něco jiného. Nedokázala zvláštní pocit popsat, snad jen jako něco cizího v něm. Magie? Ale jaká magie má takovou moc? Byla zmatená.

Málokdo z jejího lidu dokáže tak splynout s přírodou jako ona a tak využila svého dalšího daru, aby Pararela sledovala. Brzy zjistila, že by magii ani nepotřebovala, protože válečníkovy zmatené smysly by ji nedokázaly odhalit.

Podobně jako Pararel sledovala tanec krásné elfky, ale na rozdíl od něho nebyla okouzlena, cítila ze ženy ješitnost a sobeckost. Tušila, že ta žena Pararela nemiluje, ale touží po jeho obdivu, citech a ještě více po jeho životní síle. Tiše se vytratila a celou noc přemýšlela, jak by se měla zachovat. Už slyšela zvěsti o jeho podivném chování, ostatní předstírali, že nic nevidí, a za jeho zády ho soudili. Nechtěla se do toho příběhu zaplétat, ale zároveň mu chtěla pomoc. Nakonec další den vyhledala Moudrého, aby ho poprosila o radu.

Vypravoval jí o Lasarael a také slíbil, že s Pararelem promluví.

Ale Pararel nechtěl poslouchat.

 

Wersa den po dni sleduje, jak se Pararel ztrácí před očima, zatímco Lasaraelin přízrak získává na zářivosti, jak vytahuje z Pararela životní sílu a magii.

Po tom prvním večeru za ním už nechtěla jít, protože při pohledu na něj a Lasarael cítila strach, bezmoc a také smutek. Jenomže brzy zjistila, že ji nevědomost děsí ještě mnohem více, a tak ho občas sledovala. Navíc využila svůj další dar.

V jejím pokoji na malém stolku stojí zdobená nádoba naplněná čirou vodou a na ní plave vodní květ. Díky Wersině magii květ cítí Pararelovy síly a jak ubývají, zavírá se a právě na něj se nyní Wersa dívá. Už mnoho nezbývá. Wersa vztekle dupne nohou. Další dědictví po lidech. Nemá tolik trpělivosti jako ostatní. A navíc nedokáže nečinně přihlížet, když jde o ty, které má ráda. Dnes v noci se jí zdál sen, možná vize, o budoucnosti. V tom snu zůstalo z Pararela jen chátrající tělo, zatímco duše zemřela, když Lasarael zmizela a úplněk se blíží. Našla si v knihovně svitky o mužích, kteří Lasarael podlehli. Pararel vydržel dlouho, ale jeho konec je nevyhnutelný. Navíc, právě ti, kdo nejdéle vzdorovali, dopadli nejhůře. 

Co mám dělat? Není to můj příběh. Nikdo po mně nechce, abych se do toho zaplétala, nikdo si nežádá mou pomoc. Z Pararela se už dávno stala legenda, myslela jsem, že mu pomohou. Přesto se zdá, že je dvoru jeho osud lhostejný. Já jsem míšenka, která nic neznamená, ale mám své svědomí. Možná mu nedokážu pomoct, možná ano, přesto mě duše bude bolet ještě více než teď, ale budu vědět, že jsem něco udělala. Jinak se budu stydět sama před sebou. Než však provedu svůj plán, nejprve s ním promluvím.

 

Pararel sedí na břehu potoka, zdá se, že sleduje malé rybky, ale ve skutečnosti je nevidí. Z vyhublé tváře stále září modré oči, ale i jejich svit už pohasíná. Zapomíná jíst, po nocích nespí a ve dne ho stále pronásleduje Lasaraelin přízrak. Ze slavného válečníka se stává stín.

„Parareli.“ Válečník se pomalu otočí, dříve by se k němu nikdo nepřiblížil, aniž by si toho nevšiml. Hledí lhostejně na mladou ženu s hnědými vlasy a očima téže barvy. Má krásu svého lidu, ale ničím výjimečnou, avšak… něco je na ní jiné. Přemýšlet ale bolí a jeho ta dívka vlastně nezajímá.

„Musíš porazit Lasaraelina kouzla dřív, než ti vezme duši,“ řekne naléhavý hlas.

Pararel ji naslouchá bez zájmu. Dívka se hrdě napřímí, nesouhlasně zavrtí hlavou, otočí se a odchází.

Musela mít lidského předka, projede Pararelovi hlavou a samotného ho to překvapí, protože už delší čas nedokáže přemýšlet o ničem jiném než o Lasarael. Zbytek Pararelovy vůle vykřikne, ať ji zastaví.

„Počkej.“

Dívka se obrátí a vyčkávavě na něho hledí.

Co jsem jí chtěl říct? Proč jsem ji zastavil? Náhle neví.

„Umíráš,“ řekne tiše.

Pararel jen smutně přikývne a otočí se znovu k potoku, aby vyčkal na příchod měsíce.

 

Wersa ho ještě chvíli tiše sleduje a uvědomí si, že jí po tváři stéká slza. Slzy mi ještě nikdy nepomohly. Setře ji a vydá se domů.

Tiše projde kolem otce, který klimbá na lehátku. Ze svazku klíčů, který visí u dveří, jeden vezme. Klíč patří k žaláři a otec nezjistí, že mu chybí. Wersa si nepamatuje, že by tu kdy měli vězně, žalář zůstává odemčená a otec tam téměř nechodí. Bez vězně není třeba žalářník. Další důvod, proč její rodina nemá velkou vážnost. Otec většinou plní drobné úkoly pro městskou radu.

Wersa ví, že jí nikdo nevěnuje příliš pozornosti, přesto si nezvolí nejkratší cestu, ale celé město obejde, aby se dostala k žaláři, který stojí na jeho opačné straně mezi prvními stromy lesa. Dá pozor, aby ji nikdo neviděl vcházet do žaláře, naštěstí na něj žádný dům nemá výhled a ostatní nemají důvod sem chodit, proto si zde jako dítě často hrála a dobře místo zná.

Vloží klíč do zámku, aby ho měla připravený, a obhlédne skulinu, do které se chce schovat. Dobře se tam vejde. Pak si sedne na zem a vytěsní z hlavy všechny myšlenky. Kouzlo, které chce provést, patří k těm složitějším. Naučila se ho od matky a nejprve ho musí vyzkoušet. V mysli si vybaví Lasaraelinu tvář. Vždy měla dobrou paměť na detaily, přesto chvíli trvá, než v mysli složí představu, která odpovídá skutečnosti. Nechá svým tělem proudit magii a před ní se vytvoří obraz Lasarael. Upraví několik drobností a začne nacvičovat pohyby. To je obtížnější a Wersa se nespokojeně mračí. Nepřestane dřív, dokud si není jistá, že by Pararel dokázal odhalit klam jen z těsné blízkosti.

Přeruší kouzlo a podívá se malým oknem vysoko ve stěně ven. Její plán má řadu slabých míst. Někdo může Pararela vidět sem vběhnout za Lasarael, nebo si on sám všimne pasti, navíc musí spoléhat na to, že si nikdo nevšimne jeho zmizení, ale ostatní jsou zvyklí, že odjíždí či odchází do lesa. Ačkoli ne poslední dobou. Někdo sem může přijít. Nebo se může stát cokoli jiného.

Jenomže mi nic jiného nezbývá, když chci něco udělat, protože nemám jiný nápad. Budu potřebovat štěstí.

 

Pararel se ztěžka zvedne. Všiml si, že vždy po určitém času mu síly zřetelně ubydou. Dnes přišel další zlom. Kolik jich ještě vydržím?

Aniž by hledal odpověď, vykročí směrem k palouku, když se mezi stromy něco mihne. Lasarael! Bez rozmyšlení se vydá za ní. Ona je ale stále před ním, ačkoli běží, co mu síly dovolí. Na krátký okamžik ho instinkt varuje, že něco není v pořádku, ale Pararel se soustředí jen na to, aby ji dostihl. Nevnímá, že elfka nemíří do lesa, ale blíž k městu, kterému se vždy vyhýbala. Cítí bezmoc z toho, že se mu vzdaluje, a tak když vběhne do jedné z budov, pomyslí si jen, že tam už mu nemůže uniknout. A skutečně. Spatří ji stát na konci chodby. Už jen pár kroků. Natahuje ruku, aby ji chytnul za rameno. Nikdy před tím se jí nedotkl. Prsty však sevřou jen vzduch a za ním zapadnou těžké dveře.

Zmateně se rozhlédne. Ucítí Lasaraelino volání a zalomcuje dveřmi, které se ani nehnou. A Lasarael volá dál. Pararel má pocit, jako by se mu snažila vytrhnout duši z těla. Ta bolest se zdá nekonečná.

 

Wersa ho sleduje tajnou škvírou s pohledem plným smutku.

„Odpusť,“ zašeptá, zamkne vstupní dveře a zazpívá dřevu, aby nedovolilo uniknout žádnému zvyku, a aby nikoho nevpustilo.

Neujde víc jak pár kroků, když jí cestu zastoupí Moudrý.

„Nezapřeš v sobě lidskou krev, nikdo jiný z našeho lidu by tohle neudělal, ale i na lidech je mnoho moudrého. Nezapomeň, co jsem ti říkal. Nesmíš ho pustit ven dřív než po úplňku, teprve tehdy nad ním Lasarael ztratí moc.“

„Ano, Moudrý.“

Elf přikývne a chce odejít, ale ještě se otočí. „Víš, že tě za to možná bude celý život nenávidět?“

„Vím, ale lepší, když mě bude nenávidět on, než kdybych se musela nenávidět sama za to, že jsem se mu nepokusila pomoct.“

„Jsi statečná žena, Werso.“

Wersa pokrčí rameny. Nechce mu odporovat a zároveň s ním nemůže ani souhlasit. Jsem obyčejná žena, vlastně ani to ne, jsem jen míšenka, která se nedokázala dívat na jeho trápení. A že v sobě nezapřu lidskou krev? Proč bych měla, když mi ji ostatní tak jako tak stejně neodpustí.