2. část

     Naše další vyjížďka se ničím neliší od té minulé. Od chvíle, kdy jsme vyjeli, jsme spolu promluvili pouze pár slov a já přemýšlím, proč mě Elrian pozval. Ze zdvořilosti? Nezdálo se mi, ale mohu se mýlit. Možná chtěl mít společnost. V takovém případě by ale snadno sehnal lepší. Ať už je pravda jakákoliv, přijal jsem svoji úlohu tichého doprovodu a nechávám ho jeho vlastním myšlenkám.

„Ravaeli, o čem přemýšlíš?“

Zaskočeně k němu vzhlédnu a zjistím, že mě pozoruje bystrým pohledem. Nepřekvapil mě jen náhlý zájem, ale i sama otázka. Mezi těmi, kdo se znají jen málo a to pro nás dva rozhodně platí, se běžně nepokládá. Rozhodnu se odpovědět popravdě. „Proč jsi mě pozval.“

„Trávím s tebou rád čas. Jsi dobrý společník, nemusím se s tebou přetvařovat, když se zamyslím, necháš mě být a nesnažíš se mě vytrhnout z myšlenek. Je lepší být s tebou než sám.“

Přikývnu. Jsem pro něho tichým společníkem. Aspoň trochu mu mohu být prospěšný. Dívám se před sebe a stále na sobě cítím Elrianův pohled.

„Ravaeli…“

Nevím, co mě varovalo, možná jsem něco zaslechl nebo spatřil stín nebo to byl prostě jen instinkt zostřený léty služby na hranicích, ale bez uvažování strhnu Elriana z koně do úkrytu za stromem ve chvíli, kdy kolem prolétne šíp. Útočníci se zahalenými obličeji na nás okamžitě zaútočí s meči v ruce. Bráním se dvojnásobné přesile a podaří se mi jednoho z útočníků zranit díky triku, který jsem se naučil od Elriana. Třetí mi však padne do zad a vím, že dříve či později moji obranu prolomí. Měl bych se pokusit zneškodnit aspoň jednoho protivníka. Mečem to proti takové přesile nedokážu, ale když odhodím meč a zaútočím dýkou, mám šanci jednoho zabít, ale sám se stanu bezbranným. Už, už chci uskutečnit svou myšlenku, když mé soupeře napadne Elrian. Soustředím útok na zraněného, který výpad nečekal a podaří se mi ho zneškodnit, Elrian se mezitím vypořádal s jedním ze dvou zbývajících útočníků a poslední se dá na útěk.

„Děkuju,“ řeknu.

„Nemáš zač, na mě zaútočili jen dva, navíc si mě zachránil první,“ dodá s úsměvem.

Nejspíš by si poradil i se třemi. „Kdo to byl?“ zeptám se, zatímco se Elrian sklání nad mužem, kterého zabil.

„Myslím, že jen lupiči. Něco jsem o nich zaslechl, ale nečekal jsem, že bychom je mohli potkat tady. Měli bychom se vrátit a nahlásit to.“

„Dobře.“

 

     Rychle se vracíme do města. Elrian zamíří k jejich domu. Zarazím se. „Myslel jsem, že si to chtěl nahlásit,“ řeknu.

„Ano, Gerael obědvá u nás.“ Mluví o správci města.

Pouze přikývnu a následuju ho. Napadne mě, že moje přítomnost je vlastně zbytečná, ale nechci Elrian zdržovat vysvětlováním, a kdybych prostě odjel do našeho domu, porušil bych společenská pravidla slušného chování a hanba by padla i na mou rodinu.

     Před domem potkáme Tariona, který zrovna vyprovází hosty.

„Je tady ještě Garael?“ zeptá se Elrian.

Tarion přikývne. „Uvnitř.“

Elrian seskočí z koně a vejde do domu. Přemýšlím, co bych měl dělat. Otázku za mě vyřeší Tarion.

„Pokud nespěcháš, pojď na chvíli dovnitř, rád bych si s tebou promluvil.“

Přikývnu, seskočím z koně a přenechám ho sluhovi. Tarion mě zavede do knihovny, která zároveň slouží jako pracovna. Jakmile se usadíme, začne: „Obávám se, že jsem se minule nevyjádřil přesně a rád bych to napravil. Jedná se o tvůj plánovaný odjezd.“

„Chápu, že se obáváte o svého syna.“ Nedodám, že rozumím i jeho starosti, aby se syn pohyboval ve vhodné společnosti, protože tím bych znevážil svou rodinu, takové věci se neříkají nahlas.

Vážně mě pozoruje. „To je pravda. Už rok se o něho velmi bojím a ať jsem dělal a zkoušel cokoli, nic ho z jeho žalu nevytrhlo. Až ty. Ve tvé společnosti se zdá být ochotný aspoň na chvíli zapomenout na svoji ztrátu. Nepřeji si tvůj odjezd. Přemýšlel jsem, že zruším tvé pověření ke službě na hranicích, ale nechtěl jsem zasahovat do tvých záležitostí. Přesto bych tě chtěl poprosit, aby si zůstal co nejdéle a pokud jen trochu můžeš, buď mu nablízku.“

Zřejmě má Elrian svou schopnost překvapovat mě po otci. „Pokusím se ho rozptýlit, dokud tu budu,“ odpovím.

Usměje se a pokývne. Otevřou se dveře a vstoupí Elrian. „Nahlásil jsem Garaelovi přepadení.“

„Přepadli vás?“ zeptá se Tarion.

„Ano.“ Elrian mu vše převypráví.

Zvednu se. „Omluvte mě. Měl bych jít.“

„Spěcháš?“ zeptá se Elrian.

„Ne.“

„Tak ještě zůstaň, chtěl bych ti něco ukázat.“

 

     Elrian mě zavede do zahrady. Procházíme se po pěšině vysypané drobnými bílými kamínky. Najednou se Elrian zastaví. Dívá se na květinu s velkým kalichovitým květem, který je červený, ale střed přechází do stříbrné.

„Byla to Farielova oblíbená květina, na jejich zahradě dlouho nekvetla, až jednou a ten den, kdy vykvetla, jsme se potkali. Říkával, že mu přinesla naši lásku.“ V očích má zasněný výraz při vzpomínce a já vím, kterou tvář teď vidí. Vždy ho bude milovat a já budu vždy milovat jeho. To poznání mě donutí k povzdechu, který Elriana vytrhne ze vzpomínek. Tázavě se na mě podívá.

„Promiň, už bych měl opravu jít, musím ještě něco zařídit,“ vymluvím se.

Mám pocit, že mi příliš nevěří, ale nic neřekne a zavede mě k východu.

 

***

 

     Dlouho do noci hledím na světla nočního města. Přál bych si Elrianovi víc pomoc, ale nemůžu, bolest je příliš veliká, dokážu mu jen vroucně přát štěstí, které mu snad někdy někdo přinese. Mně nezbývá než odjet.

 

***

 

     Většinu příštího dne trávím balením věcí. Večer si vyjdu na procházku. Nechci nadále sledovat matčin vyčítavý výraz. Mám ji rád, ale chce po mně příliš velkou oběť.

Nohy mě zanesou na lesní mýtinu, kde jsem poprvé od svého příjezdu viděl Elriana. Zastavím se a na prsou zase cítím známou tíhu.

„Jsi vážný a nepozorný. Jdu za tebou už nějakou dobu a nevšiml ses mě. Co se děje?“ ozve se za mnou Elrianův hlas.

Podívám se na něj. „Nic. Přemýšlím o svém odjezdu.“

„Kdy?“ Čelo se mu lehce svraští.

„Zítra.“

„Tak brzy?“ zeptá se s úžasem ve tváři.

Přikývnu a otočím se. Začíná být příliš bolestivé dívat se do milovaných šedých očí. 

„Ravaeli, jsi do mě zamilovaný?“

Zatrne ve mně. „Ne,“ odpovím tiše. Nemůžu mu říct pravdu. Znamenala by pro něho jen starost a ničemu by nepomohla. „Vážím si tě a byl bych rád, kdyby si byl šťastný.“  

„Aha.“

„Omluv mě, zítra odjíždím časně. Doufám, že se ti bude dařit jen lépe.“

„Děkuju. Hodně štěstí a buď opatrný.“

 

***

 

     Moje první cesta vede do sídla stráže, abych nahlásil svůj návrat a vyžádal si rozkazy. Dostanu na starost nejvzdálenější úsek hranice, kde vpády nejsou tak časté, a proto tam zatím budu sloužit sám.

 

***

 

     Po dvou dnech dorazím na místo. Jízda neznámou krajinou nedovolovala mým myšlenkám se volně toulat a byl jsem tomu rád. Dva strážci, kteří tu doposud sloužili, můj příjezd uvítali, málokdo stojí o službu na osamocených místech.

     S okolními lesy se rychle seznámím. Dny míjejí v relativním klidu. Věnuji se cvičení v boji s mečem, noži a lukostřelbě. Jen dvakrát se někdo pokoušel dostat přes hranici, vždy se jednalo o jediného člověka a stačilo pár šípů, aby se dal na ústup. Jsem vděčný za každé vyrušení, protože jinak jsem sám jen se svými vzpomínkami na něj. Nezáleží na tom, kam jdu, všude vidím jeho tvář. Bojím se tu myšlenku připustit, ale možná trochu doufám, že odsud už nikdy neodejdu.

 

***

 

     Vysoko v koruně stromu se rozhlížím po krajině a v dáli mě upoutá nezvyklý vzruch. Ptáci poplašeně vylétají ze svých hnízd. Neklamná známka, že je něco vyplašilo. Sklouznu na zem a vydám se tím směrem. Asi po půlhodině narazím na skupinu dvaceti jezdců. Příliš mnoho. Uvažuji o možnostech. Pohybují se lesem pomalu. Vrátím se rychle do tábora, kde mám klec s poštovním holubem. Napíšu zprávu a vypustím ho. Až padnu já, musí je zastavit někdo jiný. S úsměvem se dívám za malým letcem, a potom vykročím vstříc osudu.

 

     Sleduji skupinku až k potoku, u kterého někteří sesednou, aby se napili. Nadejdu jim a o kus výš proti proudu položím ruku na hladinu vody. Začne zamrzat a led uvězní ruce mužů. Pět jich je zneškodněno, ale ostatní jsou teď ve střehu. Šípy dokážu srazit k zemi další čtyři, zbytek už ví, kde hledat útočníka. Než se ke mně dostanou, stihnu zabít ještě dva. Nejrychlejší muž už je u mě. Podaří se mi ho zabít dřív, než doběhnou další. Mečem a díky magii zabiju ještě další čtyři, mám štěstí, že bojuji proti lidem, na elfy by moje moc neúčinkovala. Potom mě jeden zraní na boku. Krev prýští z rány. Pokračuji v boji, ale cítím, že mě síly opouštějí a s nimi i magie. Potok začne rozmrzat. Pět dalších protivníků. Černé skvrny se mi před očima objevují stále častěji a bojuji sám se sebou marný boj, abych neomdlel, pak spatřím stříbrné vlasy a napadne mě, jestli je možné vidět před smrtí to, co si nejvíce přejeme. S myšlenou, že se jedná o bláhový nápad, se propadnu do tmy.

 

     Proberu se na svém lůžku v malé chatě, kterou jako strážce hranic obývám. Venku je tma. Jak jsem se sem dostal?

„Jak je ti?“ zaslechnu. Nade mnou se sklání Elrian.

„Slabo, ale jinak mě nic nebolí. Jak to, že jsi tady?“

„Jel jsem za tebou, byla náhoda, že jsem přijel zrovna včas.“

„Děkuju.“

„Není zač.“

„Proč jsi za mnou jel?“

„Počkej chvíli. Nejprve se napij a něco sněz, pak si odpočiň. Mluvit můžeme potom.“

Nedohaduji se s ním. Má pravdu. S jeho pomocí vypiji léčivý vývar z bylin a něco málo sním. Usnu v momentě, kdy zavřu oči.

 

***

 

     Probudím se až další den. Elrian sedí kousek ode mě. Usměje se, když si všimne, že jsem vzhůru. Napadne mě, že je na něm něco jiného. Zmizela beznaděj. Nebo se mi to možná zdá.

      Najím se a rád bych se trochu umyl. Elrian se dívá nesouhlasně, když se začnu zvedat, ale nabídne mi pomoc. Jsem mu vděčný, že mě zachránil a stará se o mě, ale nechci dále využívat jeho ochotu.

„Ne, děkuji, zvládnu to sám. Cítím se mnohem lépe.“

Rezignovaně přikývne.

     

     Přecenil jsem své síly a jsem velmi rád, když si můžu znovu sednut k ohni, ale bylo příjemné se umýt. Snažím se aspoň tvářit, že jsem v pořádku, a dívám se do tančících plamenů. Nevím, nakolik mi Elrian věří.

„Ptal ses, proč jsem tady.“ Přeruší ticho. Přikývnu. „Chtěl jsem vědět, jaká je služba na hranici, nějakou dobu tu zůstanu,“ pokračuje.

„Aha.“ Bránil jsem se úvahám o tom, proč by za mnou jezdil a teď jsem rád. Mohl bych propadnout bláhovým nadějím. Nejel za mnou. Láska však navzdory rozumu přináší jiné emoce, proto teď ucítím lehké bodnutí bolesti, které okamžitě zaženu.

„Nebude ti vadit má společnost?“ zeptá se.

„Samozřejmě že ne,“ ujistím ho po pravdě. Nemyslím si, že bych trpěl s ním víc než bez něj. Teď už ne. Usměje se a na chvilku se mi zdálo, že jsem na jeho tváři zahlédl úlevu. Ale muselo to být jen zdání. I kdyby mi vadil sebevíc, nemám právo ho poslat pryč. Jeho společenské postavení je podstatně vyšší, proto zde přebírá velení.

„Měl by sis odpočinout, jsi bledý.“

„Ano.“ S povděkem se přesunu do chaty na své lůžko a zavřu oči.

 

     Probudím se o několik hodin později a cítím se mnohem lépe. Rána na boku se už zatáhla. Vyjdu před chatu, rozhrábnu popel v ohništi a odhalím žhavé uhlíky. Elrian nikde nevidím, ale nemůže být pryč déle jak hodinu. Přiložím dříví, aby se oheň opět rozhořel, a vrátím se do chaty. Na malém stolu leží velký list jako provizorní talíř s rybou a vedle stojí nádoba s uvařenými hlízami. Zakručí mi v břiše.

     Dojídám poslední sousto, když do chaty vstoupí Elrian. Neslyšel jsem ho přicházet. Usměje se, když mě uvidí. „Vypadáš lépe,“ řekne.

„Cítím se tak. Děkuji za jídlo.“

„Nemáš zač. Byl jsem se rozhlédnout po okolí. Chceš čaj?“

„Ano, prosím.“

„Povíš mi o službě na hranici?“

     Čas do večeře strávíme vypravováním. Snažím se mu podat všechny důležité informace a Elrian má mnoho otázek, které svědčí o tom, že je o práci hraničáře a situaci na hranicích dobře informovaný.  

 

***

 

     V následujících dnech se mi rychle vracely síly. Vydával jsem se s Elrianem na krátké procházky po okolí, abych mu ukázal místa, která poskytují dobrý výhled nebo jiná, ze kterých lze podniknout útok proti vetřelcům. Elrian mi pozorně naslouchal a ptal se. Osobním tématům se vyhýbal stejně jako já, choval se ke mně velmi zdvořile a přátelsky a brzy jsem zjistil, že se naše role obrátily. Teď to byl on, kdo mě sledoval se starostlivostí a snad i ochotou pomoct. Když jsem o tom přemýšlel, nenapadl mě jiný důvod, než že mi nevěřil, když jsem mu tvrdil, že ho nemiluji. Má soucit s mou nešťastnou láskou? Nestál jsem o lítost, byl bych raději, kdyby se ke mně choval jako ve městě. Netečně.

 

***

 

     „Ravaeli?“

Stojím u potoka a dívám se do vody, bezmyšlenkovitě jen se smutkem, který cítím už tolik dní. Zvednu hlavu k Elrianovi. Před chvílí jsme se naobědvali a on četl zprávu, kterou přinesl holub. Šel jsem se kousek projít, ale nedostal jsem se dál než na toto místo.

„Měli bychom si promluvit,“ řekne.

„O čem?“

„Jíš jen velmi málo, jsi pohublý a bledý a už několikrát jsem tě přistihl, jak se díváš do prázdna se smutným výrazem stejně jako dnes. Dokonce sis mě ani nevšiml, ačkoli jindy ti nic neujde.“

„To není nic, o čem by bylo potřeba mluvit.“ Nevím, jestli mám zrovna teď dost sil, abych podobný rozhovor zvládl.  

„Nesouhlasím. Pamatuješ na květinu, kterou si mi dal?“

„Ano.“

„Změnila barvu. Není černá, ale stříbrná se zlatým středem.“

Udiveně se na něho podívám. „Možná ji někdo přetvořil.“

„Byla v mém pokoji, nikdo se k ní nedostal.“

„Nevím, proč se to stalo, nikdy před tím se nezměnily.“

Dlouze se na mě zadívá. „Myslím, že to souvisí s tebou,“ řekne pomalu.

Začínám tušit, kam tím míří. Pokrčím rameny a zadívám se do dáli.

„Chci slyšet pravdu,“ v jeho hlase zazní ráznost, která mě donutí se zachvět. Málem bych uposlechl, ale jenom málem.

„Proč?“

„Já v sobě nechci nosit prázdno. Miloval jsem Fariela, ale on je pryč a nikdy se nevrátí. Je čas jít dál. S tebou.“

„Nejsem pro tebe vhodný společník.“

„Miluješ mě?“

„Ano.“ Nedokázal jsem mu znovu zalhat.

„Já miluju tebe, nikdy jsem si nemyslel, že se dokážu znovu zamilovat, ale stalo se.“

Nevěřícně se na něho podívám. „Promiň, to nejde,“ zašeptám a zmizím v lese. V této dovednosti Elriana předčím. Zmatený mířím pryč od tábora. Najdu si klidné místo, kde se usadím a pokusím se srovnat si myšlenky. Nevím, proč si mě Elrian vybral, ale pochybuji, že z lásky. I kdyby mě miloval, dřív nebo později bych se ho musel vzdát. Jeho čeká slibná budoucnost u dvora, kterou mu nevhodný partner může zhatit. A já jsem víc než nevhodný partner. Vím, že nesmím, ale přesto mi celou duši svírá touha vyslyšet ho a mít možnost s ním aspoň pár dní být. Stačily by mi i hodiny. Ale nejde to. Možná to bude nejtěžší zkouška, kterou podstoupím, ale nemohu přistoupit na jeho návrh. Ještě dlouho sedím a cítím se unavený a prázdný.

 

***

 

     Pomalu se vracím do tábora. Elrian sedí u ohně a sleduje mě pozorným pohledem, který jsem u něho už jednou viděl. Tehdy do města přijel cizí diplomat, jednání bylo volně přístupné a já jsem seděl nahoře na balkónu a poslouchal vyjednávání, které se dostalo do patové situace. Elrian tehdy přesně stejným pohledem sledoval diplomata, a pak přišel s taktikou, která mu pomohla prosadit požadavky jeho otce. Přemýšlí i teď o vhodné strategii? Doufám, že ne. Popravdě nevěřím, že bych mu stál za tolik snahy.

     Beze slova začnu připravovat večeři a on se ke mně připojí. Atmosféru mezi námi protkává napětí, které tíží a znemožňuje volně dýchat. Navíc mám dojem, že je přesně tím, co Elrian chce. To já jsem utekl, a pokud mě dotlačí k tomu, abych se omluvil, dostane mě do pozice, kdy bych nemusel mít jinou volbu, než vyhovět jeho přání nebo ho urazit.

 

     Ve stejném tichu se najíme i ulehneme a ráno vše pokračuje. Po snídani řeknu Elrianovi, že se vydám na obhlídku.

„Půjdeme spolu,“ odpoví. Nebyla to žádost, ale oznámení či možná rovnou příkaz. Vyrazíme tedy společně a jen sem tam spolu promluvíme pár slov týkajících se naší pochůzky.

 

     V poledne se usadíme pod vysokým stromem a skromně poobědváme tu trochu jídla, kterou jsme si vzali s sebou. Elrian se poté opře o kmen a odpočívá, já sejdu k malé tůni, abych se napil. Všimnu si holého plácku a vybaví se mi Elrianovo vyprávění o květině. Nevěřím, že by změnila barvu sama od sebe, přesto vezmu trochu hlíny do dlaně. Vyroste z ní rostlina, která sílí, až vytvoří květ, ale k mému úžasu jsou okvětní lístky stříbrné, žilkování v nich o maličko tmavší a střed květu zůstal zlatý.

„Vidíš.“ Ozve se za mnou a já sebou trhnu. Vstanu a otočím se na Elriana, stále ještě velmi překvapený tím, co se stalo. Elrian jakožto výborný diplomat a bojovník ví, jak využít výhodu nad soupeřem. Přistoupí ke mně. Jeho rty jsou něžné. Cítím jejich teplo. Chvíli mi trvá, než se pokusím odtáhnout. Obejme mě kolem pasu a pevně mě přidrží. Jak stoupá teplo v mém těle, opouští mě vůle se bránit. Uvědomím si, že se kolem ochladilo. Opět jsem ztratil kontrolu nad svými schopnostmi. Pokusím se znovu se od něho odtáhnout, abych ho, nechtíc, nezranil.

„Neublížíš mi.“

„To ne…“ Větu nedokončím. Umlčí mě dalším polibkem. Jak říct ne něčemu, co si přeju víc než cokoliv jiného? A je tak zlé být náhrada za Fariela? Myšlenky prolétnou mou hlavou ve zlomku vteřiny. Ano, je. Neuráží mě to, ale jediné po čem opravdu toužím, je, aby naše láska byla vzájemná. Nechci, aby mě miloval tolik jako já jeho, ale potřebuji nějaký cit, přátelství nebo hlubší sympatie nestačí. Odtáhnu se od něho tentokrát s větší razancí.  

„Proč odmítáš?“

„Protože nevěřím, že ke mně chováš více než přátelskou náklonnost.“

„Nevěříš mi.“ Zopakuje unaveným tónem.

„Promiň, nemůžu. Vím, jak moc si ho miloval a také příliš dobře vím, jak se náš lid dívá na takové, jako jsem já.“

Zamyšleně se na mě podívá a v očích má něco, co se blíží něze, přesto se zdráhám to za něhu označit. „Někdy přemýšlím, kdo z nás je životem více poznamenaný.“

 „Ty.“

„Nemyslím. Ztratil jsem člověka, kterého jsem miloval, ale jsem připravený žít dál po boku někoho jiného a milovat ho, ať tomu věříš nebo ne. Tebe vyštvali ostatní a nepřímo i já od tvé rodiny a vzali jsme ti naději. Odmítáš věřit. Co ti zůstalo?“

„Nemyslím, že by můj život byl tak hrozný.“

„Ne? Nebo o tom raději nepřemýšlíš?“

„Já…“ Nevím, co říct. Má pravdu? Nemůže a přece nemohu popřít nic z toho, o čem mluvil.

„Ravaeli, já ti neublížím.“

Natáhne ke mně ruku. Uchopím ji trochu poraženě. A nejistě. Pevný stisk má v sobě však něco bezpečného, něco, co slibuje pevnou oporu a dává vyklíčit malé nesmělé naději.

 

***

 

     Snil jsem častokrát dětské sny, ale později jsem s tím přestal. Kontrast mezi sny a realitou je často příliš bolestný. Myslím, že v žádném snu bych se však nepřiblížil chvíli, kdy ruku v ruce procházíme s Elrianem lesem. Po letech samoty mám vedle sebe někoho, kdo se mnou chce být. Stále netuším, jestli mu mohu věřit, když tvrdí, že mě miluje a nic se nemění na tom, že ho jeho rodina nebo okolí nejspíše donutí ode mě odejít, ale v tento okamžik jsem šťastný z prosté blízkosti bytosti, kterou miluju více než cokoli jiného.

 

***

 

     Dny plynuly rychle. Většinu času jsme se toulali po lesích poblíž hranice, ale ztrácel jsem se v mlžném oparu štěstí a bylo těžké soustředit se na povinnosti příhraniční stráže. Elrian mi vypravoval o svém životě, než se potkal s Farielem, a já jemu naopak o době, kdy jsem přišel na hranice. V našich rozhovorech nebylo nic tajného a přece nás sbližovaly. Stejně tak naše dotyky nebyly nijak zvlášť intimní, pouhé držení za ruce a občas polibek, ale stačily, abych cítil vnitřní chvění.

     Tak uběhlo čtrnáct dnů. Elrian se nezmínil o tom, jak dlouho tu chce zůstat, nebo co plánuje dále a já se nechtěl ptát. Nezapomněl jsem na to, kdo jsme, jen jsem tu myšlenku zahnal do kouta své mysli. Elrianův pohled se však stává neklidným a já tuším, že již brzy přijdou chvíle, které dost možná rozhodnou o mém dalším životě.

 

***

 

     Sedím na velkém kamenu poblíž chaty. Ranní slunce se odráží v kapkách rosy, a zatímco se zvěř ukrývá do houštin, ptáci stále pokračují ve svém koncertě, který zahájili brzy z rána.

„Ravaeli…“ Zašeptání. Trhnu sebou, i když poznám hlas. Tichý smích. „Zase si nedával pozor.“

„Nedával,“ přiznám se, „jako strážce hranic teď za mnoho nestojím.“

Odrhne mi vlasy a políbí mě na krk. „Měli bychom odejít.“

„Odejít? Kam?“

„Kam nás pošlou.“

„Nerozumím.“

„Nepřemýšlel jsi, že se spolu dobře doplňujeme? Ze mě bude dobrý velvyslanec a z tebe výborný doprovod.“

„Na to nikdy nepřistoupí.“

„Už přistoupili.“

Zmateně se na něho otočím. „Jak to myslíš?“

„Nedívej se tak. Potom co jsi zapřel, co ke mně cítíš a utekl jsi, mi došlo, že bude třeba být připravený, pokud nechci příště dopadnout stejně. Nepřijel jsem se seznámit s životem na hranici, přijel jsem si pro tebe. Čekal jsem, až přijde čas, kdy budeš ochotný mě následovat.“

„Myslíš, že…“ další slova se ztratí v hlubokém polibku.

 

     „Myslím, že ano,“ zašeptá mi, když ležíme vedle sebe příjemně unavení a naše těla, která se zbavila touhy, jsou uvolněná. Usměji se a před očima mám stále jeho výraz plný něhy a ano… lásky. Vím, že mě miluje. Nakloní se ke mně a znovu mě políbí. Tiše si spokojeně povzdechnu.

„Jsi šťastný?“ zeptá se.

„Jsem a ty?“

„Ano, když jsem s tebou, naplňuje mě něco hlubšího než jen vášnivé city. Jsem jiný, než jsem byl a patřím k tobě, stejně jako ty ke mně.“

Ano, patřím. Museli jsme si k sobě nalézt cestu.

 

Konec.