2. část

     Uběhl den a další. Aspoň myslím, bez schopnosti vnímat čas, si nemůžu být jistý. Starý pán mi nosí jídlo a vodí mě do koupelny. Moje vězení je chladná místnost, ve které nikdo neuklízí. Proto oceňuju možnost smýt prach a vyhřát se, navíc je to jediná náplň dne. I nicnedělání je svým způsobem mučení.

     Jsem rád, že je Riva pryč, ale přemýšlím, co se stalo, že tak rychle odjel. Mohl se dostat do mých myšlenek a zjistit něco o rodičích? A aby mu nezmizeli… Ne, tohle není možné. Nedokáže číst myšlenky. Žádná bytost to neumí. Doufám.

 

     Třetí den mě probudí šťouchnutí do žeber. Otevřu oči a uvidím koženou botu před svým obličejem. Z obavy před dalším kopnutím se překulím ke stěně. Riva moje zděšení sleduje netečně. Udělá krok a skloní se ke mně.

„Užil sis dny navíc? Tvoji rodiče jsou už hodně daleko, ztratil jsi cenu.“ Ucítím úlevu, ale jen dočasnou. Takže je to tady? Můj konec.

„Chceš jich ještě pár?“ Nedokážu skrýt naději, která se mi dostala do očí.

„S něčím mi pomůžeš, ale varuji tě, uděláš přesně to, co ti přikážu. Na vymazání není třeba příprava a netrvá dlouho.“ Přikývnu. „Řekl ti, že se nemáš pokoušet o útěk, že?“ Na rtech se objeví chladný úsměv a s ním se mi po těle začne šířit chlad. Záblesk naděje vystřídá zoufalství. I to se promítne do mých očí jako němá odpověď. Chlad přestane.

„No dobře, chceš jiný trest? Možností je dost,“ zeptá se klidně. Zavrtím hlavou. Nedoufám, že by mi to pomohlo.

„Ano, nechceš žádný trest.“ Chvíli sleduje šedou stěnu za mnou. Vteřiny se strašně vlečou. „Bez trestu nebudeš poslouchat.“

„Budu,“ zašeptám sotva slyšitelně.

„Uvidíme, za co stojí tvůj slib, jestli si stejný jako on,“ řekne zamyšleně, pohled má stále upřený do zdi. Vypadá, jako by bloudil daleko ve svých myšlenkách a moji přítomnost ani nevnímá. Pak vstane a odejde. Oddychnu si. Po zádech mi stéká studený pot. Zůstanu ležet a zavřu oči. O kom to mluvil?  Ozve se zavrzání dveří, poděšeně sebou trhnu. Vrací se? Rozmyslel si to? Naštěstí vejde jen starý muž. „Pojď nahoru,“ řekne. Zvednu se a jdu k němu. Zavede mě do malého pokoje.

„Umyj se, v koupelně máš čisté oblečení a sněz všechno, co je na stole. Runy nebrání jen v útěku z místnosti, také zajišťovaly, abys mohl vstřebávat z okolí jen minimum energie.“

Takže jsem hádal správně. Nechá mě samotného. V koupelně se podívám do zrcadla a málem se nepoznám. Kost a kůže. Umyju se, převléknu a zasednu ke stolu. Začínám cítit nedostatek energie. Jídlo je dobré, mnohem lepší, než když vařím sám. Všechno sním, lehnu si na postel a usnu.

 

     Probudím se až další den. Tentokrát vím jistě, že uběhl den, a že je ráno. Schopnost vnímat čas je zpátky. Netroufnu si zkoušet jiné schopnosti, ale pokud mohu používat jednu, nejspíš nejsou blokované ani ty ostatní. Je Riva opět pryč? Těžko by mě nechal tady. Vzpomenu si na včerejšek. S čím mu mám pomoct? Nemám z toho dobrý pocit. Nedokážu nic, co by nedokázal Riva sám. Jak jsem ho zatím poznal, žádný obchod s ním nemůže být dobrý. Vstanu.

     Když se vrátím z koupelny, najdu na stole další jídlo. Vděčně ho sním. Rozhlédnu se po místnosti. Je v ní jen postel, stůl a židle. Přejdu k oknu. Výhled je na silnici, po které jsme přijeli. Odtud bych dokázal utéct, jenomže stejně by mě hned chytil. Možná se později naskytne lepší příležitost. Odsunu tu myšlenku stranou a sleduju, jak ze stromů opadává zlaté listí. Podzim je i přes svoji barevnost smutný čas.

„Přemýšlíš, jak utéct?“ Riva stojí ve dveřích, neslyšel jsem ho přijít, ani mé schopnosti mě nevarovaly.

„Ne.“

„Strach je někdy lepší než řetězy, maličký.“ Neodpovím, ale posbírám odvahu a pozorně se na něj zadívám. Měl bych raději sklopit oči, ale najednou od něho nedokážu odtrhnout pohled. Přísná, jemně vykrojená ústa, černé oči, ve kterých se občas něco objeví, nevím, co přesně to je, ale vyzařuje z toho stejný pocit klidu a bezpečí, které jsem cítil ve tmě. Je velmi krásný i v lidské podobě. Jak asi vypadá v té skutečné? Chtěl bych ho vidět. Při té myšlence rychle skloním hlavu.

„Co mám udělat?“ zeptám se.

„Potřebuji se setkat s jednou vyšší bytostí a ty budeš dělat návnadu.“

No jistě, co jiného jsem mohl čekat. Cítím takové divné roztrpčení a lítost. A vztek. „A vymažete mě nakonec vy nebo ta druhá bytost?“ Sám nevím, co to do mě vjelo.

V jeho očích se mihne údiv a… tmavomodrá. Stejná jako ve tmě. Pokrčí rameny. „Odcházíme ihned.“

Chci znovu vidět tu tmavomodrou barvu. To přání mě mate. Vydám se za ním.

     Nasedneme do auta a vyrazíme po silnici v opačném směru, než jsme přijeli. Prodlužuju si život jako návnada. Zlostně syknu a vysloužím si za to od Rivi zkoumavý pohled. Raději začnu sledovat okolní krajinu. Můžu tak mít hlavu otočenou směrem od něho. Proč mi tolik vadí, že ze mě udělá návnadu před mým zničením? Stejně jsem věděl, že těch pár dnů navíc budu muset něčím zaplatit. A proč mám vůbec zmizet? Nikomu jsem nic neudělal, chci jen v klidu a nenápadně někde žít. Pro něho nic neznamená, že mi všechno vezme, dívá se tak lhostejně. Najednou je toho nějak moc. Po tvářích mi stékají slzy. Chci si je setřít, ale jen bych na ně pohybem ruky upozornil. Tak sedím nehnutě a nechávám je volně stékat po tvářích. Doufám jen, že se on nedívá. Vzpomínám na všechno, co jsem doposud zažil, na léta s rodiči a na čas, kdy jsem začal žít sám. Všechno kolem bylo tak zajímavé, chtěl jsem vidět a zažít tolik věcí a místo toho přijde konec. Najednou mám strašnou chuť vyskočit z auta a ukončit všechno hned teď. Nemá žádný smysl pokračovat v této šaškarádě. Co znamená pár dnů navíc, které stejně nemohu strávit, jak bych si přál? Ale strach mě zastaví… strach je lepší než pouta.

 

     Auto stoupá do kopců a v dálce se objeví malé městečko. Zastavíme na náměstí. Hodiny na největší budově ukazují poledne. Náměstí je prázdné. Vystoupíme z auta, Riva se o něj opře a pozorně se zadívá mým směrem.

„Co se děje?“ zeptám se.

Ušklíbne se. „Nic, budeš dobrá návnada, vyzařuje z tebe hodně strachu a bolesti a tu on má zvlášť rád.“ Po těch slovech mám pocit, jako bych se prodával. Svou bolest za pár dní navíc. Skloním hlavu, stydím se sám před sebou. Jenomže strach z vymazání je větší a hlavně silnější než stud. Zatím.

     Jdeme do jedné z úzkých a klikatých uliček, které se táhnou z náměstí, a zastavíme před starým domem. Riva odemkne. Pokyne mi, abych vešel dovnitř. „Tady počkáš.“ S tím dveře zase zamkne. V domečku jsou jen dvě místnosti. Sednu si hned v té první a opřu se o stěnu vděčný za samotu. Položím hlavu na pokrčená kolena, zavřu oči a zůstanu ve stavu polobdění, kdy se mnou zůstávají všechny starosti a obavy, ale vnímám je jen vzdáleně. Z toho stavu procitnu až večer. Necítím se odpočatý jako po spánku, spíše jako by mi během pár dní přibylo mnoho let. Zašimrání. Přichází Riva a dovolil, abych o něm věděl, nebo někdo jiný? Je mi to jedno. Zůstanu ve stejné poloze, jen oči nechám otevřené. Dovnitř vstoupí Riva. Když mě uvidí, v pohledu se mu objeví znepokojení, ale jen na krátký okamžik.

„Je čas jít.“

Pokusím se vstát, ale během hodin strávených v jedné poloze mi ztuhly svaly a ztratím rovnováhu. Rychle se opřu o zeď. Na kratičký okamžik se mi zdálo, jako by mě chtěl Riva chytit, ale určitě to bylo jen zdání. Srovnám se a vyrazím ke dveřím.

     Procházíme uličkami připomínající bludiště. Brzy ztratím přehled, kterým směrem vlastně jdeme. Možná se ztratíme a budeme po městě chodit věčně, což by vzhledem k mé situaci nebylo tak špatné, aspoň by to bylo s tělem, ale zase i s Rivou. Ušklíbnu se. Riva si toho nevšiml, právě se zastavil před železnou brankou. Otevře ji. Za ní je stará zahrada s letitými stromy a s vysokou trávou, ve které, na místech, kde byly dříve záhony, bojuje ještě o život několik květin. Všechny mají velké rudé květy. Uprostřed zahrady je rozpadlý altánek a před ním lavička. Vedle lavičky roste popínavá růže, za oporu si vybrala jeden z trámů altánku. I její květy jsou rudé. Letos je podzim opravdu teplý, snad tomu vděčí zahrada za svoje květy.

„Tohle místo má rád a často sem chodí, tvůj strach ho sem přivábí ještě rychleji a zakryje mou přítomnost. Sedni si na lavičku a čekej. Až přijde, tak uteč. Najdu si tě.“ O tom celkem nepochybuju.

Poslušně si sednu na lavičku a čekám. Riva zmizel mezi stromy, už ho zase necítím. Ta zahrada má zvláštní smutné kouzlo. Jakoby se živila smutkem, který mám v sobě. A smutek ovládne celou mou mysl a přinese s sebou bolest. Nebolí to tolik, jako ve sklepení s Rivou. Tohle se zahradou udělala jiná mocná vyšší bytost. Cítím magii, kterou po sobě zanechala, je jiná než Rivova. Zašimrání. Někdo stejně mocný jako Riva přichází. Z opačné strany, než jsme přišli my, se blíží postava a okolo ní se šíří hnědé světlo. Přichází ve své přirozené podobě. Koutkem oka zahlédnu záblesk modré. I Riva přešel do své druhé podoby. Jeho kůže má stejný odstín jako moje, oči jsou černé a tmavomodré. Stejná modrá jakou jsem viděl ve tmě. A zároveň odstín modré, který jsem nikdy dříve neviděl. Vlasy jsou téměř stejné jako v lidské podobě, jen ještě o trochu delší, černé. Neviděl jsem mnoho nižších bytostí v přirozené podobě a žádnou vyšší, ale myslím, že on je jednou z nejkrásnějších. Ta druhá bytost je jiná… vyzařuje z ní zloba. Ucítím stejně prudkou bolest jako ve sklepení, padnu na kolena a opřu se o obě ruce, mám pocit, jako by se mi hlava měla rozskočit na dvě poloviny. Před očima se mi začíná stmívat a v tu chvíli bolest ustoupí. Zvednu hlavu. Ta hnědá bytost se zoufale snaží mi znovu ublížit, ale něco jí v tom brání. Riva. Podívám se na něho. Nádherná tmavě modrá barva září okolo něho, vlasy mu poletují ve větru, který se zvedl. Vyskočím na nohy a utíkám k brance a potom dál. Nevím kudy jen pryč od té zahrady, bolesti a moci. Probíhám klikatými uličkami, přede mnou se otevře olivový háj, běžím dál. Síly mě opouštějí, ale mám takový strach, že si nedovolím zastavit. Normálně bych tak rychle neunavil, to udělala ta bolest. Upadnu. Ze rtů mi stéká pramínek krve. Utřu ho rukou. Divné. Tohle by se nemělo dít. Pak znovu ucítím bolest, nevím, jak dlouho trvala, zarýval jsem prsty do země, a potom už moje tělo nebylo schopné bolesti vzdorovat, věděl jsem, že moje fyzická část zemře. Ale přišla modrá a přinesla s sebou klid, útěchu a zbavila mě bolesti. Dlouho jsem bloudil tmou a modrých záblesků v ní bylo mnoho.

     Otevřu oči. Ležím ve stejné místnosti, kde jsem čekal na Rivu. Přes sebe mám přehozenou deku. Jsem sám. Proč mě Riva zachránil? Ještě mě potřebuje? Nechce se mi přemýšlet, jsem příliš unavený. Usnu.

 

     Probudí mě první paprsky slunce. Nevím, jak dlouho jsem spal, ještě nedokážu vnímat čas, ale cítím se pořád strašně slabý a bolí mě celé tělo. Za sebou něco zaslechnu. Otočím hlavu za zvukem. Ten pohyb stačil, aby se mi pohled rozmlžil, ale rozeznám Rivu, jak se opírá o futra a pozorně mě sleduje. Všechno se začne točit. Rychle zavřu oči.

„Byl silnější, než jsem si myslel. Málem tě vymazal. Dalo mi hodně práce, udržet na živu tvé tělo.“

Pomalu otevřu oči a podívám se na něho. „Jaký to mělo smysl? Je v tom rozdíl, jestli on nebo ty? Pro mě ne. Nikdy jsem ti nic neudělal a stejně mě chceš zničit. Dokonce jsi mě mučil, abych ti prozradil, kde jsou moji rodiče, a bylo ti jedno, že moje duše bude bloudit s vědomím, že jsem zradil své rodiče. Jestli jsi mě zachránil, tak jenom proto, abys mi provedl něco horšího.“ Teprve teď si uvědomím, že jsem mu tykal. Je to jedno. Nezáleží na tom, jak moc se rozzlobí. Tenhle boj o hodiny navíc je jen trápení. Výraz v jeho tváři se po mých slovech nezměnil. Klidně mě dál pozoruje a promluví až po chvíli.

„Teď o tobě rozhoduju já, můžu tě mučit nebo zničit, anebo pustit a štvát tě po světě tak dlouho, dokud se sám raději nezabiješ. Jak se mi bude líbit. Vidím, že máš docela dost energie, takže zvládneš cestu autem.“

Nevím, jestli zvládnu, ale rozhodně se do toho auta nedostanu. „Raději bych volil smrt než zničení. A nelíbí se ti to,“ zašeptám. Proč? Jaký má smysl s ním vést podobný rozhovor? Měl bych mlčet.

„Co se mi nelíbí?“

„Mučení nebo zničení.“

„Proč myslíš?“

„Sám si řekl, že jsme jen otravný hmyz. Mouchu taky plácneš, ale nelíbí se ti to.“ Otočím hlavu zpět k oknu a nehýbu se. Ono to stejně ani nejde. Je ticho. Pak uslyším jeho kroky. Vezme mě do náruče. Leknutím se zachvěju. Cítím z něho zvláštní a velmi silnou moc. Není nepříjemná. Vyjde se mnou ven a položí mě na zadní sedačku auta. Víčka mi padají slabostí. Snažím se bojovat se spánkem. Vím, že se auto rozjelo, a potom jsem usnul.

 

     Když se probudím, jsem pořád v autě. Ve stojícím autě. Sám. Nabral jsem tolik sil, že se můžu hýbat, i když jen pomalu a opatrně. Vykouknu z okýnka. Vidím nějaký veliký dům obklopený zahradou. Síly mi stačí jen na to, abych se posadil. Škoda. Mohl jsem se pokusit utéct. Nejspíš by to byla jen sebevražda. Čekám. Štěrk, kterým je vysypaná cesta vedoucí k domu, zakřupe někomu pod nohama. Nepodívám se, kdo jde. Je příliš namáhavé otáčet hlavu. Dveře auta se otevřou, cizí prsty sevřou mou paži a vytáhnou mě ven. Upadl bych, kdyby mě nepodepřel muž, který trochu připomíná starého pána v prvním domě, ale je o něco mladší. Stojím na nohou jen s jeho pomocí. Vede mě k domu. Po pár krocích mám mžitky před očima. Snažím se jít a hlavně neomdlít. Nevím proč, ale připadá mi potupné ztratit vědomí. Jsem hlupák. Mžitky přibývají, a pak je vystřídá tma. Ne ta jemná, ochraňující. Někam padám. Čekám na tvrdý náraz, ale spadnu do něčeho měkkého. Peřiny. Postel a dál už nic nevím.

 

 

     Z dalších několika dnů si moc nepomatuju. Vím jen, že pravidelně přicházel ten muž, který mě sem dovedl, a dával mi něco sladkého pít, mezitím jsem spal.

 

     Sedím u okna. Dnes ráno po probuzení mi bylo dobře. Ta divná slabost zmizela. Muž právě odešel. Jako obvykle nepromluvil. Zatím mi nikdy nic neřekl a já se ho nikdy na nic nezeptal. Místo toho sladkého pití jsem dostal normální jídlo a také nové oblečení. Měl bych se vykoupat, ale sedí se mi dobře. Z okna vidím do zahrady. Je tam mnoho keřů růží. Voní až sem. Mám rád růže. Od růží zabloudí mé myšlenky k současné situaci. Proč tu jsem? Záhada. Povzdechnu si a těžce se zvednu. Koupel je osvěžující.

     Po návratu z koupelny stojím nerozhodně uprostřed místnosti. Když si sednu, asi zase usnu. Podívám se na kliku ode dveří. Co riskuju? Vymazání o pár dnů dříve? Pokrčím rameny a přistoupím ke dveřím. Nejsou zamčené. Dům je tichý. Vpravo nebo vlevo? Vyberu si směr vpravo. Jsem bos, velké, tmavě hnědé dlaždice trochu studí, ale pohybuju se tiše. Na konci chodby jsou otevřené dveře a z nich se line světlo. Zastavím se. Nevím, jestli mám pokračovat. Z místnosti se nic neozývá, zdá se, že je prázdná, ale vidím jen do části. Chvíli váhám, ale nakonec udělám ještě pár kroků a opatrně nakouknu do místnosti. Přímo přede mnou je velké okno, zdroj světla, které mě přivábilo. Rozhlédnu se. Vpravo od místa, kde stojím, je stůl, za ním sedí Riva bokem natočený ke mně. Srdce mi začne bít rychleji. Měl bych zmizet, ale nemůžu z něho spustit oči. Na něco se soustředí, tváří se vážně, vlasy má stažené vysoko na temeni do copu a tak krása jeho profilu ještě více vynikne. Přesto, že má vážný výraz, netváří se tak přísně, jako když se dívá na mě. Zaženu nával nesmyslné lítosti. Jsem sentimentální. Plné rty se zkroutí do maličkého úsměvu. Zacouvám zpátky do chodby a pospíchám do pokoje. Věděl o mně? Ale to by se mračil a neusmíval. Na posteli se stočím do klubíčka. Jsem z toho nějak popletený. Pocítím touhu zase vidět tmavomodrou barvu. Ta barva je jeho součástí, tak proč ji vnímám jako bezpečné útočiště? Já se ho bojím. Víc než jsem se bál té bytosti v zahradě. Ale zároveň jsem se nikdy necítil v takovém bezpečí jako v jeho tmě. Ani s rodiči. Chci od něho utéct a zároveň se u něho skrýt. Nerozumím tomu. Povzdychnu si.

„Co se děje, maličký?“ Cuknu sebou. Stojí u dveří a dívá se na mě s úsměvem… jako když starší bratr pozoruje mladšího.

„Víš, jak těžké je čekat na konec?“

„Ano, vím, jak nekonečná může být věčnost.“ Projde místností k oknu a stojí ke mně zády. Zase má takový zvláštní výraz. Sednu si, pokrčím nohy a opřu si o ně hlavu. Líp se mi udržuje rovnováha. Dívám se před sebe na bílé povlečení.

„Nic neřekneš?“

„Ne,“ odpovím.

„Proč?“

„Nemá to smysl.“

„Co má smysl?“

„Už nic. Jsem jen nižší bytost, která chtěla v klidu žít a místo toho tu pro něčí rozmar čeká na svůj konec.“

„Tak rozmar… No budiž. Co bys tedy se svým životem udělal, kdybys měl možnost?“

„Chtěl jsem jen žít a poznávat svět kolem sebe.“

„Je v tobě něco tak nevinného.“ Zvednu hlavu. Zkoumavě se na mě dívá.

„Vzpomínáš,“ řeknu bez uvažování, ani nevím, jak mě to napadlo.

„Ano.“

Vzpomenu si, co mi řekli rodiče. „Jsem mu podobný, proto jsi mi dal ještě čas?“

„Ne, nejsi mu vůbec podobný, zdáš se být úplně jiný, a proto jsem tě ještě nezničil. Proč si byl na chodbě?“

„Protože čekat je těžké.“

„Šel si osudu naproti?“

„Já nevím, v tu chvíli mi přišlo lepší jít ven a zjistit, co se bude dít.“

„Tak proč ses vrátil do pokoje?“

„Nevím, jsem zmatený.“

„Zkus na všechno trochu zapomenout, můžeš chodit po domě i po zahrady. Ale nezkoušej utéct.“

„Ty bys to nezkusil?“

„Já nejsem ty.“ S tím odejde. Co pro mě chystá? Určitě nic dobrého.

     Na pár hodin usnu a odpočatý vyrazím do zahrady. Cestu najdu snadno. Nikoho nepotkám. Díky jedné ze svých schopností vím, že v domě je několik lidí.

     V zahradě jsou růže různých druhů a barev, ale uspořádány tak, aby se barevně navzájem nerušily a nepůsobily kýčovitě. Ne všechny, ale většina z nich ještě stále kvete. Moje matka miluje zahrady a květiny a něco z té lásky jsem po ní zdědil, proto se vždycky rád projdu zahradou. Úzký chodníček vede k malému jezírku, květiny okolo něho okopává nějaký muž. Pozdravím ho. Odpoví. Vrásčitá tvář působí dobrosrdečně.

„Obdivuješ růže?“ zeptá se.

„Ano, jsou opravdu nádherné, ale nečekal bych, že jich tolik pokvete teď na podzim.“

„Inu pán domu si na ně potrpí, i když tu často nebývá. Kvetou až do konce podzimu, dům je v údolí, vždycky je tu tepleji než jinde.“

Rozhlédnu se. „Je tu takový klid.“

„Máš rád klid?“ Ta otázka mi připadá zvláštní, ale muž se tváří přátelsky, tak mu odpovím.

„Mám.“ Vždycky mě trochu mrzelo, že v kvůli tomu, čím jsem, musím žít převážně ve velkých městech. Rád jsem jezdíval na venkov.

„Jsi jiný než on.“ Zabručí. „Než oba.“

„Promiňte, nerozumím vám, co tím myslíte?“

„On… kdysi tu byla bytost, jako jsi ty, teď se okolo pána snaží motat jiná, tentokrát vyšší bytost. Ty si jejich opak. Jeden chtěl a druhý chce být středem pozornosti, všude budí rozruch, ty jsi tichý a nenápadný,“ odpoví zamyšleně.

„Takže je tu další vyšší bytost kromě Rivi?“ Není to příjemné zjištění.

„Občas.“ Aspoň že tak. Za námi se ozvou kroky. Riva. Věnuje zahradníkovi přísný pohled. Ten se schoulí do sebe a začne rychle pracovat. Doufám, že kvůli mně nebude mít potíže. Riva mi pohybem ruky naznačí, ať ho následuju. O kus dál, kde nás zahradník nemůže slyšet, se ozvu: „Já jsem ho vyrušoval.“

„Vím, ale sdílný byl sám od sebe.“ Nevím, co říct. Dívám se do země.

„Bojíš se o něho?“ Vím, že mě pozoruje.

„Ano.“

„Proč?“

„Protože na mě byl milý a nechci, aby toho musel litovat.“

„Jsi mladý, ale sám víš, že takhle jednoduché to na světě není.“

„Vím, ale pro mě je to důležité.“ Zvednu k němu oči. V jeho pohledu je zájem, který jsem u něho nikdy dřív neviděl. Jak mu mám vysvětlit, že nechci, aby kvůli mně někdo musel trpět? Asi o to ani nestojí, myslel by si, že jsem naivní a možná, že i jsem. 

„No dobře, nic se mu nestane. Nakonec proto tu nejsem. Chtěl jsem vědět, jestli se nechystáš na útěk.“

Zatím jsem o útěku neuvažoval. Kdybych se přiznal, nejspíš by se zeptal proč. Na to odpověď neznám, proto raději sklopím oči. 

„Vypadáš zaskočeně.“

Pokrčím rameny. „Řekl si mi, že utíkat nemám.“

„Což si mi ale neslíbil.“

„A neslíbím.“ Čekám, že se rozzlobí, ale on se místo toho zasměje.

„Ani jsem to nečekal. Užij si procházku.“ Odchází směrem k domu. Dívám se za ním. Nerozumím mu. Uvědomím si, že jsem za celou dobu, co jsme spolu mluvili, necítil strach.