3. část

     Celý další den jsem Rivu neviděl, strávil jsem ho ve „svém“ pokoji a většinu času jsem prospal. Procházka po zahradě mi ubrala mnohem více sil, než bych pokládal za možné.

 

     Příští ráno mě probudí nezvyklý ruch na chodbě. Ustrojím se a zvědavě vykouknu ze dveří. Dvě služky někam pospíchají a vzrušeně si povídají. Co se děje? Když jsem šel předevčírem do zahrady, všiml jsem si, že z oken na chodbě je vidět příjezdová cesta. Teď jedním vyhlédnu ven. Před domem parkuje sportovní vůz, značku nepoznám a zrovna z něho vystupuje muž. Vyšší bytost. Je to ta, o které mluvil zahradník? On chce získat Rivu? No, hodně štěstí. Měl bych se vrátit do svého pokoje. Neodolám ale náhle vzbuzené zvědavosti a pozorně si ho prohlížím. Vlasy mu sahají pod ramena, jsou tmavě hnědé se světlejšími prameny, má modré oči a je štíhlý. Nepochybně je hezký, ale na rozdíl od  Rivi z něho nemám takový strach. Rivu obklopuje moc a něco tajemného, je děsivý, ale i… Ano. Přitažlivý. Nejen fyzickou krásou, ale i něčím, co je v něm a co nedokážu popsat, ačkoli to ve chvílích, kdy mě neděsí, jasně cítím a vím, že to souvisí s tmavomodrou barvou. Po návratu ze zahrady mě nepadlo, jestli tu děsivou část nepřidává úmyslně. V mém případě. Nebo ji na zahradě naopak skryl? Ať už je to, jak chce, vždy vzbuzuje přirozený respekt, zatímco tato bytost ne. Stejně se mi její přítomnost nelíbí. Možná se Riva rozhodl, že ho nechá, aby mě vymazal on. Zachvěju se. Děsivá myšlenka, ale mám pocit a zároveň i obavu, že za mou nelibostí stojí něco jiného. Znovu se mi do myšlenek vkrade zahradníkova věta. Do jeho vztahu k Rivovi mi nic není. Je dobře, že ani vyšší bytosti nedokáží číst cizí myšlenky, nechtěl bych, aby o těch mých věděl Riva.

     Co budu dělat? Nechce se mi do pokoje. Jestli mě Riva přenechá jemu, je jedno, kde budu. Snadno mě najdou, a pak… Zoufalství. Rychle ho zaženu. Osudu nikdo neuteče a strach mi nepomůže. Ani nic jiného. Chci se znovu projít zahradou.

     Tentokrát zamířím do jiné části. Nejspíš starší, protože keře růží jsou tu mnohem větší. Jeden přímo proti mně má růžové květy v několika odstínech. Jsou krásné. Natáhnu ruku a jeden květ si přitáhnu blíže. Zvláštně voní. Něco ucítím. Zašimrání, které hned zmizelo. Pustím květ a rozhlédnu se. Srdce mi zase bije rychleji. Je divné, že v přítomnosti dvou vyšších bytostí nic necítím. Riva má schopnost svou přítomnost skrýt, ale u té druhé bytosti o tom pochybuji, není tak silná. Aspoň to mi naznačují mé schopnosti, pokud si je nepletu s přáním. Kryje ji Riva nebo prostě nějakým způsobem Riva blokuje mou schopnost, takže necítím žádnou vyšší bytost ve své blízkosti? Ne, že by na tom záleželo.

     Vydám se dál po chodníčku až do nejvzdálenější části zahrady, kde rostou vysoké a mohutné stromy. Nedaleko nich se nad jedním keřem sklání zahradník. Bude se mnou dnes mluvit? Možná měl nepříjemnosti, neměl bych mu přivolávat nové. Raději se vrátím. V tu chvíli se muž otočí a spatří mě. Zamává mi. Váhavě k němu vykročím. Tváří se zase tak mile jako minule.

„Dobrý den. Neměl jste kvůli mně nepříjemnosti?“ zeptám se.

„Žádný strach. Pán často nebývá tak přísný, jak se tváří, tedy aspoň na nás ne.“

„Na koho ano?“

Poprvé zaváhá s odpovědí. „No, nakonec to není žádné tajemství, od určité doby nemá rád nižší bytosti. Všechny nás překvapilo, když tě sem přivezl.“

Od jaké doby? Další věc, do které mi nic není. „Kolik lidí tu vlastně je?“

„Celkem sedm,“ odpoví zahradník a dál stříhá keř.

Chvilku mlčím a dívám se do koruny stromu. „Dnes je tady živo.“

„Jako vždycky, když přijede,“ zabručí a zamračí se.

„O tom jste mluvil minule?“

„Ano.“

Nad další otázkou trochu váhám, ale pak se rozhodnu riskovat: „Vy ho nemáte rád?“

„Je to tolik vidět?“

„Nevím, připadlo mi to tak.“

„Nemám.“ Čekám, jestli něco dodá, ale ne.

„A pán?“

„Rozhodně ne jako Lehu, ale ani ho nevyhání.“

„Leha? To byla ta nižší bytost?“ Přikývne. „Jak se jmenuje on?“ Naznačím hlavou směr k domu.

„Saza.“

Teď se pro změnu zamračím já.

„Co se děje?“ zeptá se.

Byl ke mně otevřený, proto se rozhodnu mu po pravdě odpovědět. „Důvod, proč tady jsem, je likvidace s odkladem. Nemyslím, že by další vyšší bytost pro mě znamenala něco dobrého.“ Bude vědět, o čem mluvím? Počkat. Tohle je už druhý člověk, který ví o existenci bytostí. Z úvah mě vytrhne zahradníkova odpověď. „Možná jsi tady z jiného důvodu.“

Překvapeně se na něho podívám. „Jak to myslíte?“

„Riva není tak krutý, aby si s tebou hrál tímto způsobem. Musí v tom být něco jiného, proč tě nechal naživu.“

„Ani se mi nezdá. Můžu se zeptat ještě na něco jiného?“ Přikývne. „Naše existence je tajemství, jak to, že o nás víte?“

„Naše rodina pro ně pracuje už generace, a pak jsou i jiné věci, které nám zabraňují mluvit.“

„Děkuji za informace.“

„Nemáš zač, jestli ti můžu něco poradit, vyhýbej se Sazovi.“

„Budu.“

     Bloumám dál po zahradě, až se dostanu ke starým schůdkům. Uslyším hlasy. Jeden neznám, ale druhý patří Rivovi. Nedokážu přesně určit, odkud se ozývají, ale mám pocit, jako by byly za mnou. Měl bych jim jít z cesty. Vyběhnu po schůdkách a dostanu se na malou terasu. Musím se vrátit, ale hlasy se blíží. Nejspíš bude nejlepší zůstat tady. Riva říkal, že do zahrady můžu. Sednu si na lavičku ve vzdálenějším koutě terasy a čekám. Hlasy se dál nepřibližují. Slovům nerozumím. Možná bych mohl proklouznout k domu. Samozřejmě vědí, že je blízko nižší bytost, ať jsem kdekoliv v domě nebo na zahradě. Vstanu. A rychle si zase sednu. Jsou kousek ode mě pod terasou. Otočím se a opatrně vyhlédnu skrze listy břečťanu, kterým je porostlé zábradlí terasy. Riva stojí klidně, ruce má složené na prsou a netečně naslouchá Sazovi, který je rozčílený, neklidně popochází sem a tam a o něčem se snaží Rivu přesvědčit. Zajímalo by mě, o čem se baví. Saza přistoupí k Rivovi, ale ten se odtáhne. Těší mě to. Povzdechnu si. Nechám je jejich dohadům a začnu pozorovat sýkoru, která hopká po větvi jednoho stromu.

„Mračíš se. Proč?“ Rivův příchod jsem opět přeslechl, ani jsem si nevšiml, že hlasy utichly.

„To nic.“ Sám jsem si neuvědomil, že se mračím.

„Poslouchal si nás?“ Přijde blíž ke mně, má nečitelný výraz, netuším, jestli se zlobí nebo ne.

„Neposlouchal, slyšel jsem hlasy, tak jsem šel pryč, ale…“ Zarazím se. Moje bloudění po zahradě ho nezajímá. „Nerozuměl jsem jedinému slovu,“ dořeknu tiše.

„Já vím, chtěl jsem vědět, jak odpovíš.“

Jistě, že ví. Stejně jako věděl, že jsem tady. Nepotřebuje, abych mu cokoli vysvětloval. Skloním hlavu. Najednou si připadám ztraceně a hloupě. Sleduju své ruce, protože nevím, kam s očima. Uslyším jeho kroky, blíží se, potom si přede mne klekne, jednu ruku mi položí na koleno a druhou překryje mou ruku.  Podívá se mi do očí.

„Dobře, nebudu tě trápit, ještě nějakou dobu tě vymazat nechci, pokud něco nevyvedeš.“ Víc než jeho slova vnímám jeho blízkost. Najednou jsou mé rty na jeho. Cítím jejich hebkost a teplo. Vzápětí se mi vrátí rozum a vyrazím pryč, aniž bych věděl, kam běžím. Stydím se za ten polibek. Myslím, že to je rozhodně věc, kterou nemám vyvádět. Co mě to jen napadlo? Vlastně ani nenapadlo. Stalo se to nějak samo. Proběhnu mezi dvěma vysokými keři a vrazím do Sazi. Je stejně překvapený jako já. Zamumlám omluvu a pokračuju směrem k domu. Trochu se uklidním. Proč jsem to udělal? A co budu dělat? Nemůžu se mu podívat do očí. Je div, že ještě jsem. Myslím, že to všechno začalo v jeho tmě s tmavomodrou barvou, něco v něm mě přitahuje, což je těžko pochopitelné a v neposlední řadě absurdní, protože mě stejně chce zničit. Vzdychnu. Ve svém pokoji se schoulím na postel a navzdory obavám za chvilku usnu vyčerpáním.

 

     Něco mě probudilo. Cítím moc jako tehdy v té zahradě s jinou vyšší bytostí. Moc, která mě před ní chránila. A pak druhou. Cizí. Rozhlédnu se kolem. Na stole je připraveno jídlo. Nic mě nebolí, a přesto bych se nejraději schoval. Potlačím touhu přetáhnout si peřinu přes hlavu a klepat se strachy. Vstanu z postele a otevřu okno. Zdá se mi, jako by se obě moci spolu překrývaly a šířily se po celém domě. Nevím, co to znamená, a nebudu to zjišťovat. Skočím. Dopad mnou trochu otřese, ale rychle se vzpamatuju a rozeběhnu se směrem do zahrady. Viděl jsem na jejím konci přístřešek, kam se odkládá různé nářadí. Tam mám namířeno. Vklouznu do tmy v přístřešku, opřu se o něco železného, co mě tlačí do zad. Strach trochu odezní. Riva. Je v pořádku? Proč se starám? A stejně mi ta myšlenka nejde z hlavy. Uběhne hodina. Moc jsem tady ze začátku cítil jen slabě, teď už vůbec. Pomalu se vydám na cestu zpět k domu. Nic necítím. Před domem stojí osamělá postava. Podle dlouhých černých vlasů poznám Rivu. Otočí ke mně hlavu.

„Tady jsi, zrovna jsem tě chtěl jít hledat. Bál ses?“

Přikývnu. Nejsem si jistý, jestli víc o sebe nebo později o něj. Opravdu je dobře, že nemůže číst myšlenky. Až teď si vzpomenu na to, co se stalo na terase. Rychle sklopím hlavu, aby nebylo vidět, jak mi zčervenaly tváře.

„Nehledal tebe, ale je dobře, že ses schoval. Jen nevím, proč ses vrátil.“

Vrátil? Ano, mohl jsem se pokusit utéct, zřejmě měl jiné problémy, než mě honit. Jenom by mě to musela napadnout. Pokrčím rameny.

„Běž si lehnout, maličký.“

     Asi se na mě nezlobí. Ulevilo se mi, ale stydět jsem se nepřestal. Usínám a v duchu vidím štíhlou postavu s dlouhými vlasy, které trochu vlají ve větru.

 

     Po snídani, kterou mi jako obvykle přinesl Mlčenlivý muž, tak jsem začal říkat muži, který se o mě stará, tedy o moje stravování, opět nerozhodně postávám na chodbě. Co budu dělat? Riva mi dovolil se volně pohybovat po domě, ale necítil bych se dobře, kdybych měl sám procházet cizí místnosti.  

     Mám jen dvě možnosti. Zůstat v pokoji nebo jít zase do zahrady. Někdo mě zatahá za vlasy, nadskočím a uslyším smích. Riva. Věnuju mu vylekaný a udivený pohled. Nikdy jsem ho neviděl se smát. Popravdě bych si dříve ani nedokázal představit, že by se smát mohl.  Jsem hloupý. Pořád zapomínám, že jeho postoj ke mně je úplně jiný než k ostatním. S nimi je určitě jiný.

„Co si tak zamrzl?“ zeptá se docela přátelsky.

„Nevím, co mám dělat.“ Odpovím popravdě a připadám si jako dítě, kterému se zrovna rozsypaly hračky, a ono na ně nešťastně kouká a čeká, až přijde někdo dospělý a pomůže mu je sebrat.

„Tak pojď se mnou.“ Přikývnu a následuju ho do jiné části domu. Chodba vede k prudkým schodům dolů. Nechce mě zase zavřít do sklepa? Za včerejšek… Jestli ano, tak můj odpor na tom nic nezmění. Nic neřeknu a tiše sestupuju po schodech za ním, jen srdce mi začalo bít rychleji a úplně se mi nepodařilo potlačit strach. Riva ho určitě cítí, nevidím mu do tváře, ale i kdybych viděl, nepoznal bych, co si myslí.   

     Dostaneme se do další chodby, která končí průchodem do zahrady. Myslel jsem si, že jsem ji prošel celou, ale tuto část nepoznávám. Vrtá mi to hlavou. Rozhlédnu se a všimnu si živého plotu z cypřišů, už jsem ho viděl, ale měl by být přesně na opačné straně. Musíme být v jiné, menší zahradě, kterou od velké zahrady odděluje živý plot. Místo růží tu rostou květiny, které jsem nikdy dřív neviděl. Úplně jsem zapomněl na svůj strach, což si uvědomím až po chvíli. Riva stále mlčí, já bych se rád zeptal na květiny, ale netroufám si.

     Dojdeme k malému altánku. Tady je jeden růžový keř, jeho květy mají stejnou barvu jako ty, které jsem obdivoval včera. Riva se posadí na dřevěnou lavičku a štíhlé nohy si pohodlně opře o zábradlí. Upře na mě pohled. Začnu se cítit nesvůj. Nevím kam s rukama, proto se opřu o zábradlí a zadívám se do zahrady. Škoda, že před ním nedokážu skrýt své rozpaky.

„Některé věci ze včerejška jsme spolu ještě neprobrali.“ Nemůže mluvit o ničem jiném než o… Pochyboval jsem, že by si něco takového nechal líbit. „Omlouvám se,“ řeknu tiše. Nenapadá mě nic jiného, co k tomu říct.

„Proč si to udělal?“

„Já nevím, neptej se… prosím.“

„Musel si mít důvod. Z vděku?“ Stále mluví klidným hlasem.

„Ne. Myslím, že ne. Díval jsem se na tebe a poslouchal tě, a pak najednou… já nevím, jak se to stalo. Už nic takového neprovedu.“ Podívám se po něm nejistě. Má pobavený výraz. Zakroutí hlavou. „Jsi docela roztomilý a tak nevinný.“ Aniž by ze mě spustil oči, dodá po chvilce: „Možná, jsem nakonec udělal dobře, že jsem tě nevymazal.“

„Proč?“

Odpoví se zamyšleným úsměvem. „Protože jsi trochu jiný než ostatní.“

Opět se zadívám do zahrady. Jiný než ostatní? Co je na mně jiného? Myslím, že jsem vrchol průměrnosti. Ale odporovat mu nebudu. Riva je ticho, tak se na něho pokradmu podívám. Má zasněný pohled upřený do dáli, nejspíš vzpomíná. Na něj? Zase ta nespokojenost. Nad mou hlavou visí malá lampička, která slouží k osvětlení altánku v noci. Zvednu k ní ruku a cinknu o její stěnu nehtem. Je ze skla a kovu a vydá jasný zvuk. Riva sebou trhne a vrátí se do přítomnosti. Spokojeně dál předstírám, že si prohlížím lucerničku. „Co se dělo včera v noci?“ zeptám se.

„Pokus o pomstu od bytosti ze zahrady.“ Koutkem oka vidím, jak vstal a natáhl ruku k růžovému keři. 

„Budu muset odjet, můžeš tu buď zůstat, samozřejmě za runami, nebo jet se mnou.“ Za runami. Nevěří mi. Já jemu taky ne, ale stejně je mi z toho podivně smutno. Zamyslím se nad tím pocitem, a pak si uvědomím, že je vedle mě. Zvednu k němu oči. Zkoumavě si mě prohlíží, zvedne ruku s růžovým květem a zastrčí mi ho do vlasů. Moje překvapení se mi promítne do tváře. „Líbily se ti, ne?“ To zašimrání. Byl tam. Slyšel i můj rozhovor se zahradníkem? Nejspíš ano.

„Viděl jsi mě?“ Přikývne. „Jak ses rozhodl?“

„Pojedu s tebou,“ odpovím, a až pak si vzpomenu na minulý výlet. „Budu muset zase dělat návnadu?“

„Neměl jsi tuhle otázku položit před odpovědí? Ale ne, tentokrát budeš dělat pouze doprovod.“

Jsem rád.

„Proč chceš jet se mnou?“ zeptá se.

„Nechci sedět v nějakém sklepení a čekat.“

Přikývne. „Jdi se najíst, za chvíli odjíždíme.“ Nic neřeknu a vydám se zpět k domu. Po pár krocích se ještě otočím. Zvědavost mi nedá. „Jak se jmenují tyhle květiny?“ Řekne slovo, které jsem nikdy před tím neslyšel. „Děkuju,“ chci pokračovat v cestě, ale tentokrát mě zarazí on.

„Proč ses bál?“

„Myslel jsem, že se zlobíš kvůli včerejšku.“ Přikývne a otočí hlavu do zahrady.

     Během cesty k domu přemýšlím, jestli se ho mám po cestě zkusit nějak opatrně zeptat, co se mnou má v úmyslu. Možná je malá šance, že by mě časem nechal jít. Povzdechnu si. Těžko. Nemá nižší bytosti rád. Zřejmě má se mnou další plány, než mě zničí.

     Mám se najíst, ale kde? Nejdřív vyzkouším svůj pokoj, kdyby mi někdo prozřetelně dal jídlo tam. Nedal. Zkusím první směr, kterým by mohla být kuchyň. Asi bych ji přešel, ale příjemná vůně se nedá necítit, je z něčeho sladkého. Paní ve středních letech se na mě zvědavě podívá. Poprosím ji, jestli by mi nemohla dát něco k jídlu a za chvilku je přede mnou na stole hromada jídla, včetně voňavého, čerstvě upečeného koláče. V ten okamžik zapomenu na odjezd a soustředím se jen na jídlo. Všechno je moc dobré. Žena se obdivně dívá, jak ve mně mizí kupy jídla.

„Kdybych já byla mladá a mohla toho sníst tolik, i když i tehdy jsem po všem hned přibrala.“ Soustrastně k ní zvednu oči, pusu mám příliš zaměstnanou, abych mohl odpovědět. Ta nejspíš o bytostech neví nebo aspoň neví to, že ať sníme jakékoliv množství jídla, vypadáme pořád stejně, což znamená štíhle. Být člověkem, také bych jim to záviděl.

     O dvacet minut později se přejedeně vykolébám z kuchyně. Ve svém pokoji se umyju, v zrcadle nad umyvadlem uvidím květ, který mi dal Riva. Nechám ho, kde je.

     O chvíli později už vycházím z vchodových dveří. Riva se opírá o auto. Čeká dlouho? Netváří se rozzlobeně, že zdržuju, spíše pobaveně.

„Vaří dobře, že?“ Přikývnu se šťastným výrazem ve tváři. Rozesměje se. „Nastup si, máš jediné štěstí, že bytostem není špatně za jízdy.“ Kromě nacpaného břicha mě může těšit i to, že zapomněl dodat něco ve smyslu ´dokonce i nižším´. Svalím se tedy pohodlně na sedačku, zavřu oči a nechám se hřát sluncem přes sklo.

     V autě je příjemně, asi hodinu klimbám, a pak začnu sledovat okolní krajinu.

„Konec snů o stolu plném jídla?“

„O ničem takovém jsem nesnil,“ namítnu.

„Tak o čem?“

„O ničem. Není dobré snít.“ Oči mám dál upřené na silnici před námi, ale koutkem oka si všimnu pohybu, jak mým směrem otočil hlavu a zase se hned vrátil k řízení. Měl bych si dávat pozor na pusu.

„Jak to myslíš?“

„Jen plácám, nevšímej si toho. Proč žiješ zrovna v Itálii?“ pokusím se změnit téma a řeknu první věc, která mi přijde na jazyk.

„Proč myslíš, že žiju v Itálii?“

„Máš tady domy.“

„Ty mám na hodně místech, ale to neznamená, že v nich žiju, spíše je používám jako hotely.“

„A je místo, kde opravdu žiješ?“ otočím k němu hlavu.

Tvář mu trochu zvážní. „Bylo. Teď už nějakou dobu kočuju z místa na místo.“

Tam byl s Lehou? Co se stalo? Zradil ho? Kdo koho? Jako pravděpodobné se zdá, že Leha Rivu, ale jak se vůbec stalo, že žili spolu? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Jakou roli má v jeho životě Saza?

„Lépe se mi hledá kořist,“ dodá a tón jeho hlasu ledově řeže. Kupodivu necítím strach, ale smutek. Nic neodpovím a chvíli je ticho, potom se zeptá: „Pověz mi, proč nesníš, “ chlad zmizel. Jako by mi chtěl jen připomenout moji pozici. Nemusí.

„Vzal si mi sny,“ odpovím mu na otázku a naznačím, že jsem si svého postavení dobře vědom.

„Možná ano,“ přisvědčí. „Mluvil si o obyčejném životě. Chtěl si žít sám?“ pokračuje.

„Nepřemýšlel jsem o tom.“

„Zase tak málo ti není.“ Kdyby to neřekl on, myslel bych si, že má v hlase náznak škádlení.

„Ale nižších bytostí je víc než málo.“

„Chceš tím říct, že je to moje vina?“

„Je to vina všech vyšších bytostí.“

„Statečná odpověď, nebojíš se?“

„Čeho?“

„Třeba vymazání?“

„Nepřestal jsem si myslet, že mě nemine. Proto nesním a svou odpovědí riskuju jen trochu času, který si mi dal.“

„Vážně je ti to tolik jedno?“ zeptá se zvědavě.

Hrdlo se mi sevře. „Není mi to vůbec jedno. Pokud si tu myšlenku pustím blíž, budu tady sedět a klepat se, vážně nevěřím, že bys mě proto pustil, tak se snažím čekat v klidu.“ Zvládl jsem to říct, aniž by se mi zadrhl hlas. Mám radost. Ne, nejedná se o statečnost, ale nechci, aby si myslel, že nižší bytost nemá žádnou důstojnost.

„Jak do toho všeho zapadá ten polibek?“

Pokrčím rameny.  „Na tohle téma nejsi moc výřečný.“

Neodpovím, pořád se mi svírá hrdlo.

     Další dvě hodiny jedeme mlčky. Cedule u silnice naznačuje, že brzy přejedeme hranici a dostaneme se do Francie.

„Kam jedeme?“ zeptám se.

„Zastavíme se na návštěvě v jednom venkovském sídle, a pak budeme pokračovat dál.“

„Nevrátíme se do Itálie?“

„Původně jsem se tam vrátit chtěl, ale protože mám vězně s sebou, není důvod.“  Spíš než odpověď, věta vyzněla, jako by mě popichoval a čekal, co odpovím.

„Aha.“

„Víc neřekneš?“

„Ne, vím, co jsem a jaké je moje místo.“ 

„Takže budeš poslušný a nebudu tě muset uplácet jídlem?“ Škádlí mě. Zdá se mi to neuvěřitelné.

„Zase všechno pro jídlo neudělám.“

„Přiznej se, že máš jídlo rád.“

„Nemám ho nerad, ale sladkostem odolávám těžko.“

„Buď hodný a za odměnu ti zastavím někde u cukrárny.“

Pořád se mi zdá náš rozhovor neskutečný. Vyšší bytost si povídá s nižší o jídle. Na světě se dějí zvláštní věci. Kdybych měl šanci tohle vyprávět jiné nižší bytosti, nevěřila by mi.

„Vážně?“

Rozesměje se. „Ty se mi snad zdáš,“ řekne mezi přívaly smíchu.

„Jen jsem se zeptal.“ Kdyby náhodou…

„Ano, určitě. Nenechám si ujít pohled, jak nedočkavě běžíš dovnitř a bojuješ s pokušením, koupit si všechno.“

Zavřu oči. Vím, že se pořád usmívá. Během posledních dnů jsem poznal další stránku Rivovy osobnosti. Začínám chápat, jak mohl kdysi žít s nižší bytostí.