7. část

     Večeříme na velké terase. Z Rivova doporučení jsem odvodil, že mám být co nejméně nápadný. Je to poněkud absurdní situace. Sedím u stolu se čtyřmi vyššími bytostmi a předstíráme, že večeříme. Tedy oni předstírají a vezmou si jen tolik, aby nevzbudili pozornost, já jsem ještě pořád slabý, proto sním téměř všechno. Během jídla se mluví málo. Po večeři nás zavedou na terasu, starší bytosti a Riva se usadí u stolku, který je zde připraven, ta mladší se natáhne na lehátko o kus dál. Z toho usoudím, že není nutné sedět s ostatními, navíc si mě nikdo nevšímá, za což jsem vděčný. Přesunu se k okraji terasy, odkud je výhled do zahrady. Není tak zajímavá jako Rivova, ale přeci jen je mnohem lepší být tady, než sedět mezi vyššími bytostmi. Jsem mezi nimi trochu nervózní.  Prohlížím si květinový záhon, který je přímo pod terasou, když začnu mít nutkavý pocit, že mě někdo pozoruje. Otočím se. Nejmladší vyšší bytost upřeně hledí mým směrem. Je mi to nepříjemné, ale nechci ho provokovat tím, že bych mu pohled vracel, proto se otočím zpět k zahradě. Byl bych rád, kdyby vše skočilo jen pohledem, ale tuším, že tomu tak nebude. Nemýlím se. Za chvíli za sebou zaslechnu kroky. Opře se o zábradlí vedle mě. Není to příjemné stát vedle neznámé vyšší bytosti. Napadne mě, jak moc by mi mohl Riva pomoct, kdyby se rozhodl, že mi ublíží. Stačilo by, aby do mě strčil. Samozřejmě by mě nezabil, ale trvalo by dlouho, než bych se ve svém nynějším stavu uzdravil. Instinkty mi napovídají, abych utekl nebo se aspoň od něj dostal dál. Musím s nimi bojovat, abych dokázal stát navenek klidně. Měl bych si zvyknout na blízkost vyšších bytostí, ale pochybuji, že bych byl někdy v jejich přítomnosti úplně klidný.

„Proč si s ním?“ zeptá se hlasem, který nese lehkou známku pohoršení.

„To je otázka pro něho,“ odpovím neutrálním tónem.

„Je pro tebe čest být s vyšší bytostí a navíc v jeho postavení.“ Není první a pravděpodobně ani poslední, kdo má nutkání sdělit mi svůj názor na mou přítomnost v Rivově blízkosti, ale Saza je aspoň jeho přítel, zatímco tato bytost s ním nemá nic společného. Aspoň myslím. Vadí mi, jak se mnou jedná, ale nechci dělat Rivovi problémy. Ani sobě. Pouze přikývnu.

„Drž se od něj dál.“

Tentokrát nedokážu mlčet. „Už jsem takové varování dostal od jiné starší vyšší bytosti, možná by ke mně byla shovívavější, kdybych jí řekl o tobě jako o možném konkurentovi.“ Saza sice doslova nic takového neřekl, ale hádám, že jeho chování by se tak dalo vysvětlit. Jako každá bytost dokážu zhruba určit stáří jiné bytost a vím, že Saza je starší než tato a tím i silnější. Po všech zkušenostech jsem už pochopil, že vyšší bytosti nejsou zrovna mírumilovné ani mezi s sebou. Čekám, co se bude dít. Beze slova se vrátí na své místo. Oddychnu si. V jeho postavení? O ničem takovém jsem nepřemýšlel, ale nejspíš je logické, že nebude nízké. Mezi nižšími bytostmi nic takového není, děti respektují své rodiče, druh druha a obvykle se k cizí nižší bytosti chováme přátelsky, pokud ji potkáme, ačkoli výjimky se vždycky najdou. Někdo mi položí ruku na rameno. Cuknu sebou. Riva.

„Nechtěl jsem tě polekat.“

„To je v pořádku, jen jsem se zamyslel.“

„Pojď, vrátíme se do našich pokojů.“ Přikývnu a jsem rád, že se dostanu z dohledu ostatních bytostí.

 

     O chvíli později jsem už ve svém pokoji. Doprovázel nás pán domu, a teď si něco povídají s Rivou na chodbě. Vzpomenu si na velkou vanu. Takovou příležitost už mít dlouho nemusím, navíc si ji po dnešním večeru zasloužím. Pomalu se vydám do koupelny. Ale přeci jen… Nikdo neřekl, že nemůžu. Rychle ze sebe shodím šaty a otočím kohoutky. Na polici je i relaxační pěna do koupele. Relaxovat určitě potřebuji. Vlezu si do veliké vany, do dlaně naberu pěnu a připadám si jako dítě. Pravda, nikdy jsem v tak velké vaně neseděl. Přistihnu se, že se usmívám, ale nemůžu si pomoc. Za mnou se ozve pobavené uchechtnutí. Riva mě pozoruje ode dveří.

„Nikdy jsem se v tak velké vaně nemohl vykoupat,“ řeknu na obhajobu svého nadšení. Moji rodiče by ji mohli mít, ale vždycky předstírali, že patří ke střední třídě, a proto velký luxus nepřicházel v úvahu.

Riva přejde ke mně a sedne si na okraj vany. „Chápu to, já jsem se v ní mohl vykoupat už mnohokrát a stejně málokdy znovu odolám.“ Nakloní se a pohladí mě po tváři. „O čem jste mluvili?“ Je mi jasné, koho myslí.

„Ptal se, proč jsem s tebou.“

„Co jsi mu řekl?“

„Ať se zeptá tebe.“

„Jak se ti podařilo ho tak rychle odehnat?“

Přetlumočím mu, co jsem řekl bytosti.

„Dobrý nápad,“ poznamená.

„Nevadí ti to?“

„Ne, nemyslím, že má právo s tebou takto jednat, navíc mu nic není do toho, proč jsi se mnou. Bude lepší, když v noci zůstaneš se mnou.“

„Myslíš, že by mi něco udělal?“

„Nejspíš ne, ale kdyby se rozhodl, byla by to pro nás ošemetná situace.“

„Nemůžeš bránit nižší bytost ve svém postavení, viď?“

„Může tě bránit a také bych to udělal, ale kdyby se k němu přidali jeho rodiče, oba bychom byli v ohrožení.“

„Rozumím.“

 „Co víš o mém postavení?

„On o něm mluvil, ale nic konkrétního.“

„Probereme to, až odsud odjedeme. Vím, že je pro tebe těžké být s vyššími bytostmi, ale vedeš si dobře.“

„Víš to díky…“ nedořeknu, ale pochopí mě a přikývne.

„Chceš být tady nebo u mě?“

„Jak chceš ty.“

„Myslím, že se ti můj pokoj bude líbit,“ usměje se a dodá, „počkám na tebe vedle.“ Přikývnu. Rozesměje se a já zčervenám. Chtěl bych, aby zůstal tady a dál se mě dotýkal, a on to ví. „Příště maličký, nemůžeme naše hostitele příliš dráždit.“

„Já vím,“ skloním hlavu. „Nedělej to, nemáš důvod sklánět hlavu,“ chytne mě za bradu a zvedne mi ji. „Jsem rád, že si se nenechal vyprovokovat. Slibuju, že další cesta bude příjemnější.“  Pustí mě a odejde. Smyju ze sebe pěnu a obleču se. Riva čeká v pokoji. „Můžeme?“ Přikývnu.

 

     Jeho pokoj je obrovský a ještě o něco lépe zařízený než můj. „Vyzkoušej postel,“ vybídne mě. Sednu si na ni, je pohodlná, ale netuším, proč mě k tomu nabádal. Tázavě se na něho podívám. Očima naznačí směr vzhůru. V úžasu málem zapomenu zavřít pusu. I tato postel má nebesa a ta jsou podepřena nádherně vyřezávanou konstrukcí. Rozeznám postavy, krajinu… je to krásné. Obrátím se na Rivu a usměju se. Posadí se vedle mě. „Je tam vyřezaný starý příběh.“

„Příběh? Čí?“

„Kdo ví, možná se nikdy nestal a možná ano. Rozhodně je mnohem starší než já, takže nevím.“

„Znáš ho?“

„Ano, myslím, že většina vyšších bytostí ho někdy slyšela, ačkoli mladší generace je už trochu jiná, nebo se spíše rodí do jiné doby.“

„Povíš mi ho?“

„Jestli chceš.“

„Chci.“

„Dobře, ale natáhnu si…,“ zadívá se na mě a přimhouří oči, „staré kosti.“

Usměju se a také se pohodlně natáhnu. „Vidíš tu louku s malou dřevěnou chatrčí?“ pokračuje Riva a ukáže na rytinu v levém rohu.

„Ano.“

„Tam prý kdysi dávno spolu žily dvě bytosti daleko od všech ostatních. Dál se ten příběh liší podle vypravěče.“

„Jak?“

„Ve známější verzi, většina vyšších bytostí druhou verzi ani nezná, je to klasický milostný příběh, kdy spolu žijí dvě vyšší bytosti, a pak k nim jednou zabloudí další zraněná bytost. Pomůžou jí, ale on se do ní zamiluje a odejdou spolu. Později si uvědomí, že se zmýlil, a vrací se, ale jeho milenka se pokusila spáchat sebevraždu, podobně jako ty, a zabila jen své tělo. Její duše zůstala na místě, kde spolu žili. Nějakou dobu spolu tak byli, ale protože se nikdy nemohli dotknout, rozhodl se i on, že tělo nepotřebuje. Zůstaly jen dvě duše spojené láskou.“

„A druhá verze?“

„Ta říká, že tam žila vyšší a nižší bytost, a když přišla další vyšší bytost, usilovala o jeho přízeň, ale on dal přednost nižší bytosti. Odmítnutá vyšší bytost odešla a ze zhrzené lásky řekla svým rodičům, že se jí pokusila ublížit nižší bytost. Její rodina považovala takové chování od nižší bytosti za urážku a chtěla se pomstít. Vydali se do míst, kde spolu žili milenci, ale ti si jich včas všimli a utekli. Od té doby o nich nikdo neslyšel. Vyšší bytosti se pak mstily na jiných nižších bytostech a tak prý začal hon na nižší bytosti. Samozřejmě se obě verze líčí mnohem barvitěji.“

„Myslíš, že je to pravda?“

„Ta druhá verze?“ Přikývnu. „Ne. Možná se takový příběh stal, ale myslím, že pravdivé je vaše vysvětlení.“

„Jsme vám dost podobní,“ doplním.

„Ano. A o tom ten příběh vlastně je. Mezi bytostí a člověkem je příliš velká propast, ale mezi vyšší a nižší bytostí ne a mnoho vyšších bytostí to děsí.“

„To přece není důvod nás likvidovat takovým způsobem.“

„Ne, to není.“

„Budeš dál lovit nižší bytosti?“ posadím se s napětím.

„Maličký, tohle není dobré místo na takový rozhovor, vlastně bych ti neměl vypravovat ani ten příběh ve druhé verzi, promluvíme si o tom později.“

Neochotně přikývnu a zase si lehnu. Co když bude? Ničeho takového se nemůžu účastnit. Povzdychnu si. Nakloní se ke mně a zašeptá mi do ucha: „Uklidni se maličký, svůj úlovek už mám a vystačím si s ním.“ Cítím z něho klid. A najednou vím, že by si přál být se mnou někde jinde. Usměju se a sevřu jeho ruku. Přitáhne si mě blíž, položím mu hlavu na rameno a jsem trochu vděčný za nebezpečí, které nám hrozí. Můžu být díky němu blízko něho a zároveň ode mě nic jiného neočekává. Mám rád jeho dotyky a polibky, ale připadám si strašně neohrabaně a stydím se. Navíc, ačkoli je hezké být v jeho blízkosti, intimní doteky jsou po tom všem ještě trochu matoucí. Zívnu, vklouznu do tmavomodré tmy a usnu.

 

     Ráno se probudím s rukou položenou přes Rivu a v jeho náručí. „Čas vstávat, maličký. Budu raději, až budeme odsud pryč.“ V duchu souhlasím. Pustí mě z náruče a neochota, kterou při tom cítí, mě potěší. Políbím ho spěšně na tvář a vyskočím z postele.

 

     Ve svém pokoji se umyju a sbalím věci. Nemám s tím moc práce. Předpokládám, že nás bude čekat ještě předstírání snídaně. Nemýlím se. Riva mě odvede do malého salónku, kde je prostřeno. Cítím se podstatně lépe a jíst už příliš nepotřebuji, takže ocením hlavně čaj. Na jednom menším stolečku v místnosti si všimnu rozbaleného balíku, který přinesl Riva při naší minulé zastávce. Na papíru leží kniha, její desky zdobí kování, na kterém jsou runy. Vzpomenu si na sklep a nemám chuť si více knihu prohlížet. Jakmile dosnídáme, Riva se na mě otočí: „Pojedeme. Počkej v autě.“ Přikývnu. Poděkuji za snídani a odejdu, když za mnou zapadnou vchodové dveře, začne se mi lépe dýchat. Opřu se o auto. Velký dům působí opravdu majestátně, ale já se nemůžu dočkat, až bude z dohledu. Riva za chvilku dorazí. Mlčky nasedneme. Přemýšlím, jestli navázat na náš včerejší rozhovor, ale nechce se mi přerušovat příjemné ticho mezi námi. Aspoň ještě chvíli chci mít pocit vzájemné blízkosti, která zmizí, pokud bude trvat na lovu. Dokážu mu odpustit ledacos, ale ne další vymazávání nižších bytostí. Podle ukazatelů jedeme na Paříž. Vždycky jsem si přál se tam podívat. „Zastavíme v Paříži?“

Zavrtí hlavou. „Ne, jen jí budeme projíždět. I když vlastně ano, ale jenom na jejím okraji.“

     Příštích několik desítek minut strávím s hlavou těsně u okénka, aby mi z výhledu na Paříž nic neuteklo, a v duchu spílám Rivovi, že musí zastavit v kdejakém městečku po cestě, ale tady ne. Doufám, že o tom neví. Konečně zastavíme jenomže opravdu jen na okraji. Riva mi podá několik bankovek.

„Na. Podívej se po okolí a za hodinu se tu sejdeme.“ Přikývnu. Zase si mě prohlíží pátravě. Možná přeci jen ví, že jsem mu v duchu maličko nadával. Chvilkami i víc. Raději se usměju, nechám ho stát na chodníku a vydám se na průzkum okolí.

 

     Rozhlížím se kolem a nakukuju do výloh. Až narazím na pekařství. Jíst nepotřebuji, ale nemůže uškodit osladit si život. S meruňkovým koláčem, možná se tomu tady říká jinak, si sednu na lavičku a sleduji chodce. Bude pomalu čas vrátit se zpátky, ale nechci, aby mě viděl se sladkým. Smál by se mi. Ne, že by mi vadil jeho smích, naopak, ale připadám si kvůli zálibě ve sladkém dětsky. Povzdechnu si. Nakonec proti Rivovi v mnoha ohledech dětský jsem. Nebo aspoň naivní.

 

     Přicházím k autu ve stejném momentu jako Riva. 

„Pojedeme dál?“ zeptám se.

Zavrtí hlavou. „Původně jsem chtěl, ale blízko je příjemný hotel, zůstaneme tam na noc.“

„Hm, hm.“

„Copak?“

„Nic, jen se divím.“

„Čemu?“

„Že tu nemáš dům… velký.“ Trošku ho zlobím.

„Provokuješ.“

„Kdepak.“

„Jak bys mohl, že?“ Ušklíbne se. „Byl jsi v pekařství.“ To nemůžu popřít, ale nechci se přiznávat. Otočím se, abych se podíval z bočního okénka. „Líbí se mi tady, doufám, že někdy z Paříže uvidím víc.“

„Určitě.“ Mezitím dojedeme k hotelu. Zaparkuje. Než stihnu vystoupit, rychle se nakloní a políbí mě na rty. „Hm, meruňky.“ Zčervenám. „A kdo tady provokuje,“ poznamenám, když vystupuju.  

 

Ubytujeme se a cestou do našich pokojů mi Riva řekne: „Přijď za chvíli ke mně.“

„Dobře.“

 

     Dám si sprchu a příliš nespěchám. Přišel čas dokončit náš rozhovor. Před dveřmi jeho pokoje zaváhám, jestli prostě vejít nebo zaťukat. Rozhodnu se pro zaťukání.

„Pojď dál,“ ozve se.

Vejdu dovnitř a zarazím se. „Zrovna přemýšlím, jestli se ti podaří sem vůbec dojít,“ řekne. Já se na odpověď nezmůžu, protože Riva sedí v křesle ve své přirozené podobě a jako obvykle na něho dokážu jen okouzleně hledět. Okamžitě na všechno zapomenu a začnu se ztrácet v krásné tmavomodré barvě. Je na jeho kůži, v jeho očích. Udělám několik kroků a znovu se zastavím.

 „Neboj se.“

Nebojím se. Možná ano. Ten krásný přízrak by se mi mohl rozplynout před očima. Zase se o kousek přiblížím. Zaváhám, ale když ke mně natáhne ruku, uchopím ji a nechám se přitáhnout až do jeho těsné blízkosti. Druhou rukou mě uchopí za bok a vede mě tak, abych si mu sedl obkročmo na klín. Stud mi nezabrání, abych se prsty opatrně nedotkl hladké pokožky, po které přebíhají modré záblesky. Hřeje.  Pohladím ho po tváři a konečně najdu odvahu, abych se mu zadíval do očí. V tu chvíli zapomenu na rozpaky a pocit určité nepatřičnosti. Jeho ruka mi sklouzne po boku na stehno a zpět, až skončí na mém zadku. Druhá najde knoflík mých riflí. Ničemu z toho nevěnuji pozornost a dál se utápím v jeho očích.

„Maličký, pořád ti to vrtá hlavou.“

Vytrhnu se z okouzlení. „Ano.“

„Nebudu dál lovit nižší bytosti, když mě nezradíš.“ Po jeho slovech mě zaplaví úleva. „Ale ty mi teď neutečeš.“ Usměje se. Celý náš rozhovor se odehrává v šepotu. Dál ho hladím po tváři a objedu prstem tvar dokonale vykrojených rtů. „Taky myslím, že ne,“ odpovím nesoustředěně. Tiše se zasměje. Letmým polibkem se dotknu jeho horního rtu a maličko se od něho odtáhnu jen proto, abych vzápětí neodolal pokušení a opět ho jemně políbil, znovu pevně chycený v jeho pohledu. Rukou mi přejede po páteři nahoru, i přes triko cítím její teplo a mimoděk se zachvěji. Polaská mě po šíji, vklouzne do vlasů a přidrží si mě, abych nemohl cuknout. Nemyslím, že bych to teď dokázal, i kdybych chtěl, jsem ztracený v tmavomodrém okouzlení. Jeho polibek je dobyvačný, pootevřu ústa, abych ho vpustil dovnitř. Od prvního pohledu, kdy jsem vstoupil do místnosti, cítím touhu, ale teď mé tělo prudce zareaguje. Z obavy, aby si toho nevšiml, se od něho prudce odtrhnu. Vstát se mi však nepodaří, protože mě pevně chytne za boky.

„Pozdě maličký, nemáš se zač stydět, budeme si hrát, ale nejdřív se nadzvedni.“ Zapomněl jsem, že před ním těžko něco skryju, zvlášť teď, když je v přirozené podobě. Poslechnu ho a on mi jedním rychlým pohybem sundá kalhoty a hned nato i triko. Moje vzrušení už nic nezakrývá, stydím se a očima těkám po pokoji, jen pohledu na něj se vyhýbám. Chytne mě za bradu a přinutí zadívat se mu znovu do očí. Má v nich tmavomodré jiskry, které odhání můj stud. Opřu své čelo o jeho a nechám jeho ruce laskat celé mé tělo.

„Přeměň se,“ zašeptá mi.  Neklidně se zavrtím, nemůžu se přeměnit, když se mě dotýká tímto způsobem, proto se pokusím vstát. Zadrží mě. „Já…“ nedořeknu.

„Půjde to, neboj se.“

Nevím jak ostatní bytosti, ale já jsem vždy vnímal svou přeměnu z jedné podoby do druhé jako něco velmi osobního a měnit se mu doslova pod rukama je téměř tak intimní, jako se milovat. Vím, že on to cítí stejně.

     Když přejdu do své přirozené podoby, natáhne se a jemně mě kousne do ušního lalůčku. „Nikdy jsem neviděl bytost s tvou barvou vlasů, hodí se k tobě,“ zašeptá. V očích má něco, co bych označil za obdiv, ale nevím, čemu by patřil.

„Obě moje podoby jsou všední.“

„Ne, maličký, ani jedna tvá podoba není všední, obě jsou krásné a ta přirozená je jedinečná.“

Myslel bych si, že mě škádlí, kdyby se netvářil vážně. Jeho ruce mě opět začnou laskat, prstem obkrouží mou bradavku a dlaní sklouzne níž. Jeho dlouhé, štíhlé prsty se obtočí kolem mého penisu a já se prohnu v zádech. Druhá dlaň sjíždí dolů po mé páteři. Když se jeho prst ponoří do mého těla, zachvěju se, ale spíš rozpaky než bolestí, tu téměř necítím. V přirozené podobě jsme vůči bolesti mnohem odolnější než v lidské, navíc náš organismu pracuje trochu jinak než lidský. Přestanu tomu, co dělá, věnovat pozornost, otřu svou tvář o jeho a pokusím se ho políbit tak, jak mě líbá on. Nejdřív trochu nesměle, ale potom mě přemůže zvědavost a rostoucí touha, která odežene rozpaky. Pomalu se zbavuju nervozity, a jakmile se uvolním, objeví se záblesky mezi našimi těly. Odtáhnu své rty od jeho. Neuvědomil jsem si, že chybí, když jsem přešel do své přirozené podoby. Nestačí tedy být jen blízko sebe, ale záleží i na našem psychickém vyladění? Musím se zeptat Rivi, ale zrovna teď mě to tolik nezajímá. Opět mezi námi není nic, co by nás rozdělovalo, vše je jednoduché, jen on a já, spolu. Neklidně sebou zavrtím, něco chci. Nevím přesně co, ale spojení mezi námi mi zprostředkuje, že Riva to ví. Usměje se. Políbí mě, ucítím příval energie do svého těla a v téže chvíli do mě vstoupí. Jehličky slasti mi vystřelují po celém těle, jeho ruce na mých bocích mě pobídnou k pomalému pohybu. Duševní spojení mezi námi je ještě intenzivnější, skoro jako by byl mou součástí. Naplno se oddává jen této chvíli, soustředí se pouze na mě. Cítím v něm proudit moc, která znovu hledá. Spojení se mnou. V okamžiku, kdy se naše síly protnou, vím jaké to je být vyšší bytostí z jeho pohledu. Může téměř vše, a přesto potřebuje někoho podstatně zranitelnějšího, jako jsem já, aby byl šťastný. Netají přede mnou svou lásku. Zaplaví mě pocit něhy a dovolím mu nehlédnout do své duše.

     Fyzické potřeby mě nutí zrychlit, on mi ale nedovolí jiný pohyb na svém klíně, než sám chce. Nespokojeně povzdychnu. Usměje se. Nejsem si jistý, jestli tohle není jiný způsob mučení. Začnu tiše sténat. Mám pocit, jakoby napětí v mém těle mělo explodovat, a pak se ponořím do tmavomodré. Ta chvíle se nedá popsat jinak než velmi tradiční větou. Jedna duše, jedno tělo. Rivovo tělo se pode mnou uvolní. Opřu se o něj.

„Proto jsi mě sem zavolal?“ zeptám se.

„Ne, chtěl jsem tě mít u sebe. Ale vadilo by ti to?“ Jemně se o něho otřu. „A neprovokuj mě.“ Lehce mě plácne po zadku.

„Hm, myslím, že nevadilo. Proč se záblesky objevily až později?“ zeptám se. „Souvisí s tím, co cítíme?“

„Ano, se vzdáleností se spojení mezi námi zeslabuje a je silnější v přirozené podobě, ale jinak závisí spíše na ochotě ho přijímat než na fyzické blízkosti.“

„To znamená, že když se mu nebráním, tak funguje lépe? Ale já tě dříve vnímal méně, i když jsem se nebránil.“

 „Možná ne vědomky, ale tvoje podvědomí spojení bralo jako něco nového, neznámého a potenciálně nebezpečného.“

„To asi ano.“ Otočím k němu hlavu a dostanu polibek. Usměju se.  Pozorně se na mě zadívá a zamyslí se.

„Na co myslíš?“

„Chtěl bys být vyšší bytost?“

„Myslím, že ani před tím, než jsem se dostal k tobě, bych nechtěl, i když by mě lákal pocit bezpečí, ale teď už určitě nechci. Jsem rád za to, že jsem nižší bytost.“

„I když ti pořád hrozí nebezpečí? A proč?“

„Ano, to k tomu patří. Jsme jiní než vy a já se jako nižší bytost cítím lépe, nikdy bych nedokázal dělat některé věci, které vám vůbec divné nepřijdou, vždycky bych stál mimo. Navíc mám prostě někde uvnitř pocit, že takto jsou věci správně.“

„Myslíš, že jsi hodně jiný než já?“ Najednou se zdá, že se mezi námi vztyčila bariéra a přerušila spojení mezi námi. A přesto vím, že moje odpověď je pro něho velmi důležitá.

„Ano, v mnoha věcech, ale hluboko uvnitř jsme stejní, to cítím, když jsem s tebou v přirozené podobě, proto je to tak hezké.“ Potom se ušklíbnu. „A nedělej to, sám sis stěžoval.“ Vrátí mi úšklebek, bariéra zmizí a já z něho ucítím úlevu. Chvíli je ticho. Pohladí mě po zádech.

„Představuješ všechno, co jsem svého času marně hledal u Lehy. Nedokázal jsem tě zničit, chtěl jsem tě nechat jít, ale nemohl jsem.“ Na chvilku se odmlčí. „Není lehké začít zase někomu věřit.“

Snažím se potlačit zvědavost. „Chceš vědět, co se stalo, že?“ zeptá se klidně.

Přikývnu. „Ano, ale nemusíš mi nic říkat.“  

„Leha toužil po pozornosti víc než po čemkoli jiném, byl pro ni ochoten udělat cokoliv a dával jí přednost před naším vztahem. Jenomže nižší bytost těžko upoutává pozornost vyšších bytostí. Bylo z toho mnoho nepříjemností, často se mi ho podařilo zachránit na poslední chvíli, ale nepoučil se. Nevadilo mu, že ohrožuje svůj život a někdy i můj. Doslechl se, že je možná proměna nižší bytosti na vyšší a rozhodl se, že se stane vyšší bytostí. Když jsem odmítl mu s tím pomoc, řekl, že si najde někoho jiného. Nevěřil jsem, že by zašel až tak daleko, ale našel jinou nižší bytost, se kterou naplánovali krádež knihy, kde si mysleli, že je proces přeměny zaznamenaný.“ Povzdechne si.

„Taková kniha existuje?“

„Ano, existuje. Je několik téměř stejných kopií, ale všechny kromě jedné obsahují malou chybu, díky které vede proces přeměny ke smrti nižší bytosti. Patří k mým povinnostem dohlížet, aby správná kniha byla v bezpečí. Oni samozřejmě neukradli správnou a Leha při tom pokusu málem zemřel, nakonec se mi ho podařilo zachránit, ale nedokázal jsem mu odpustit zradu, představoval pro mě všechno, kvůli němu jsem ztratil většinu přátel a z větší části opustil svůj dosavadní život. Nemohl bych mu ublížit, ale byl jsem jako zraněné zvíře a mstil jsem se na ostatních. Mohl jsem je zabíjet, ale chtěl jsem, aby trpěli, jako jsem trpěl já kvůli jednomu z nich. Věděl jsem, že to není správné, ale nedokázal jsem si pomoc. Zpětně na to nejsem hrdý. Je pro tebe těžké být se mnou?“

„Víš o naší povinnosti chránit další nižší bytosti?“

Přikývne. „Trochu. Leha si s ní hlavu zrovna nedělal.“

„Pro mě je důležitá, nemohl bych ti odpustit, kdybys dál pronásledoval nižší bytosti. Prostě to už nedělej. Miluji tě a chci být s tebou.“

„Nebudu, maličký, taky tě miluju.“ Usměju se na něj a přitisknu se k němu. Zívnu. „Jsi unavený?“ „Ano.“ Vstane se mnou v náručí a já usnu.

 

     Probudím se v posteli. Riva něco píše u stolu. Otočí se, když zašustí přikrývka. „Dobré ráno.“ Usměje se na mě.

„Dobré.“ V hlavě se mi vybavují vzpomínky na včerejšek. Nechci před ním znovu zčervenat, tak se raději zeptám: „Pojedeme dál?“

„Ano, chceš něco jíst?“

„Ani ne. Potřebuji sprchu.“

Přikývne. „Můžeš tady.“

Ještě pořád jsem ve své přirozené podobě. Uteklo už hodně času od doby, kdy jsem v ní byl delší dobu a skoro jsem zapomněl, jak příjemný pocit to je. Riva už přešel do lidské podoby. Posbírám své svršky, nahý se před Rivou pořád stydím, a rychle se s nimi vydám do koupelny, kde se přeměním.

     Po sprše si jdu do svého pokoje sbalit věci, Riva mi řekl, že počká v autě. Zvenku do pokoje doléhá zvuk dopravy. Líbí se mi cestovat, ale zůstat někde chvíli déle by také nebylo špatné. Vzdychnu. Nakonec na tom nesejde, důležité je, že jsem s ním. Měl bych si pospíšit.

 

     Od chvíle, kdy jsme nastoupili do auta, se oba zabýváme vlastními myšlenkami. Probírám se vzpomínkami na události posledních dnů. Po očku se podívám na Rivu. Soustředí se na řízení. Kolik mu může být let?  Obvykle takové věci dokáži odhadnout, ale u něho si nejsem jistý. Podle moci, která z něho vyzařuje, by patřil k nejstarším, ale něco mi napovídá, že tomu tak není. Také mi slíbil, že si promluvíme o jeho postavení.

„O čem přemýšlíš?“ zeptá se.

„Proč se ptáš?“

„Před chvílí si po mně pokukoval, tak chci vědět, co se ti honí hlavou.“

„Přemýšlel jsem o tvém věku a postavení mezi vyššími bytostmi.“

„Postavení vyšších bytostí se odvozuje buď podle moci, nebo věku. Sám víš, že každá bytost sílí s věkem, takže obvykle mají vyšší postavení ti starší. Ale pokud je mladší bytost dostatečně silná, nezáleží na jejím věku. Pamatuješ si, co jsem ti říkal o mých povinnostech?“ Podívá se na mě a hned se zase vrátí pohledem k silnici.

„Ano, řešit spory mezi vyššími bytostmi.“

„Ano, takou věc nemůžeš dělat bez určitého postavení, takže se dá říct, že mé postavení odpovídá mé činnosti.“

„V překladu mi říkáš, že jsi ten druhý případ,“ poznamenám.

Zasměje se. „Ano. Je mi pouze stopadesát let.“ To na bytost opravdu není moc, musí mít výjimečné schopnosti, což mě mohlo napadnout, když se ubránil současně dvěma bytostem starším než on. A proto si také mohl a může dovolit mít vztah s nižší bytostí. Ale jak je to se mnou? Mnoho nižších bytostí by život s obávaným lovcem nižších bytostí neschválilo. Samozřejmě jich moc nepotkám, ale i tak myšlenka, že se na mě možná budou dívat jako na vyvrhele, není příjemná. Na jedné straně jsou tedy vyšší bytosti, které mě vždycky budou buď vnímat jako někoho méněcenného, nebo ignorovat. Na tom mi nezáleží, pokud tím nebude trpět Riva. Na straně druhé pak nižší bytosti, které mi přinejlepším nebudou rozumět a přinejhorším uvidí v mém chování zradu. To mě mrzí, ale nedá se nic dělat. Chci být s ním, a dokud on bude chtít mě, bude mi to stačit. Někde hluboko v sobě už nějaký čas vím, že k němu patřím. A od včerejška vím, že on patří ke mně.

 

     Po několika hodinách jízdy se dostaneme opět do kopcovité krajiny. Úzká silnice nás vede stále výše. Kochám se výhledem. Pod námi leží malá vesnička. První slovo, které mě napadlo při pohledu na ni, bylo malebná. Mám taková skrytá zákoutí rád. Sjíždíme dolů a zastavíme ještě před prvními domy. Od Rivovi poznámky o jeho věku jsme na sebe nepromluvili. Nebylo třeba slov, oba jsme si vystačili s blízkostí toho druhého. Teď se na něho tázavě zadívám.

„Zůstaneme tu na pár dní. Co říkáš?“

„Souhlasím, líbí se mi tady. Kde seženeme bydlení?“

„O to se postaral můj sekretář.“

„Ty máš sekretáře?“ zeptám se udiveně, ale vzápětí mi dojde, že by se těžko o všechno mohl starat sám.

Zasměje se. „Vlastně několik. Říkal jsem ti, že vlastním domy na různých místech, je třeba se o ně starat a na to nemám čas. Jsou z rodiny, která o bytostech ví, něco si o tom slyšel od zahradníka.“

„Není to riziko, když o vás vědí lidé?“

„Ne tak velké, jak by se mohlo zdát. Pojď, podíváme se dovnitř.“ Ukáže prstem na malé stavení s vyřezávanými krovy, obklopené velkou zahradou.“

Vystoupím a ucítím něčí přítomnost. Samozřejmě lidí, ale ještě někoho jiného. Co to jen… jako by tu byla další vyšší bytost, ale velmi daleko. Nebo… nižší bytost. Zvědavě se rozhlédnu.

„Cítíš ho, že?“ Riva mě pozorně sleduje.

„Jeho? Cítím jen přítomnost nižší bytosti, nedokážu poznat, jestli je to on nebo ona. Kromě svých rodičů jsem nikdy žádnou neviděl.“ Do mého hlasu se dostane vzrušení, které jsem si ještě ani pořádně neuvědomil. Uvidím nižší bytost? Jak mě přijme? Možná o nás ví.

„Ví o tobě?“ zeptám se Rivi.

„Měl by, neskrývám svou přítomnost. Chceš se s ním setkat,“ neptá se, jen konstatuje. Spojení mezi námi je po včerejší noci pořád velmi silné a zřetelně z něho cítím neklid. Chytnu ho za ruku. „Nejspíš před námi uteče, kdyby ne, zajdu se později za ním podívat.“ Přikývne. Neumím si představit, že by nižší bytost neutekla. Možná to tak bude lepší. Ruku v ruce se vydáme do stavení. Neměli bychom, upoutáme na sebe pozornost, ale nezáleží mi na tom, vím, že Riva teď potřebuje vědět, jak je pro mě důležitý.

     Vnitřek stavení byl nejspíše restaurován, protože uvnitř je všechno nově zařízené, udržované a čisté. Vynosíme z auta věci. K mému údivu stále cítím přítomnost nižší bytosti, při tom by touto dobou měla být už daleko. Riva si postaví na stůl notebook a zadívá se mě. „Měl by ses jít za ním podívat, ale buď opatrný.“

„Je zvláštní, že neutekl,“ řeknu zamyšleně.

„Ano.“

„Za chvíli se vrátím.“ Přikývne.

 

     Vydám se směrem, kde se zdá být přítomnost bytosti nejsilnější. Sklidím pár zvědavých pohledů a nakonec mě úzká ulička dovede ke starému, ale dobře udržovanému domku. Má malý dvorek a na něm roste mohutný strom, který stíní verandu, a na jedné z jeho dolních větví je pověšena houpačka. Na houpačce sedí kluk, kývá nohama a dívá se někam do nebe. Nižší bytost. Vypadá zasněně a spokojeně. Najednou sebou kluk škubne a rychle se podívá mým směrem. Jako by si teprve teď uvědomil, že je tu s ním další bytost.

„Ahoj.“ Řekne nejistě.

„Ahoj, promiň, nechtěl jsem tě vylekat, ty jsi o mně nevěděl?“

„No vlastně ne, ale pojď dál.“ Přátelsky se usměje.

Otevřu vrátka. Vstane z houpačky a zavede mě na verandu. Představím se.

„Těší mě, já jsem Neha. Sedni si,“ odpoví a ukáže na židle.

Posadíme se a jeden druhého si se zájmem prohlížíme. Má krátké hnědé vlasy melírované světlejším odstínem hnědé a světle hnědé oči. Je na něm něco upřímného a skoro až něžného, působí křehce. Jeho jméno se k němu hodí. Oba jsme zhruba stejného věku. Ale proč neutekl? Stále mi to vrtá hlavou. „Můžu se na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Jak to, že jsi mě necítil?“

„Vždycky jsem žil v malých vesničkách. O takové místa většinou vyšší bytosti nemají zájem, tak jsem přestal být opatrný. Já vím, že bych neměl. Zvlášť já ne. Víš, moje schopnost cítit jinou bytost není příliš dobrá a musím se hodně soustředit.“ Řekne omluvně s plachým úsměvem. Kdyby jen věděl, kolika podobnými vesničkami jsme projížděli. Nechci ho strašit, i když bych mu měl říct o Rivově přítomnosti, aby se později příliš nevylekal.

„Nemáš problém žít v tak malých vesnicích? Rodiče mi vždycky říkali, že to nejde, tak jsem ani nikdy nepřemýšlel, že bych se do nějaké přestěhoval, i když by se mi to líbilo.“

„Musíš se často stěhovat, ale… Já bych ve městě asi žít nemohl.“ Sleduju ten důvěřivý úsměv, která nutí odpovědět také úsměvem. On by byl dost možná v nebezpečí i před některými lidmi. Usměji se na něj. „Jak dlouho tu žiješ?“

„Teď druhým rokem. Jsi první nižší bytost, kterou jsem potkal kromě mých rodičů, jsem rád, že jsi přišel.“ Tomu vřelému tónu se nedá nevěřit.

„A vyšší?“

Zatváří se vyděšeně. „Nestraš. To bych tady už nebyl. Jak ses sem vůbec dostal?“

„Autem.“

„To věřím. Sem se jinak nedostaneš, ale proč si přijel?“

„Někoho doprovázím.“

„Koho?“

„Mě.“ Ozve se Rivův hlas.

Neha vyděšeně vyskočí a chce utéct. Vstanu a chytnu ho za ruku. „Nemusíš se bát.“ Podívá se na mě tentokrát nedůvěřivě, ale nesnaží se dál utéct. Těká pohledem ze mě na Rivu a zase zpět. Neví, jak si má situaci vysvětlit.

„On je Riva, že jo?“ Zašeptá vyděšeně. Překvapí mě, že ví, koho má před sebou. Nevím, co mu odpovědět, abych ho ještě více nevyděsil. Nic mu nehrozí, spojení mezi mnou a Rivou mi zprostředkovává jen zvědavost a starost, kterou o mě měl. Nakonec prostě jen přikývnu.

„Vymaže mě?“

„Ne, neboj se.“

Riva přejde dvorek, vstoupí na verandu a dojde až těsně ke mně. Chytne mě kolem pasu a nesouhlasně se podívá na ruku, kterou držím Nehu. Jinak má však v pohledu jen zvědavost. Neha je teď stejně zmatený jako vyděšený a já se mu nedivím. Pustím jeho ruku.

„Moc rád jsem tě potkal, možná si ještě popovídáme, než odjedeme.“ Pokud neuteče. Bude věřit mému slovu, že se nemusí bát? Bude se mnou chtít ještě mluvit? Znovu si nás prohlédne a z očí mu zmizí panika. Pak se naprosto nečekaně usměje a odpoví: „Sluší vám to spolu, hodíte se k sobě.“ Zaplaví mě hřejivý pocit radosti a zaznamenám Rivovo překvapení. Neha mi dal těmi pár slovy víru, že se najdou tací, kteří mě pochopí. Mě i Rivu. Chytnu Rivu za ruku. „Děkuju,“ řeknu tiše a odvádím Rivu pryč.

 

     „Vyděsil si ho,“ řeknu, když jsme z doslechu.

„Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku.“

„Já vím. Žárlil si?“ poškádlím ho trochu.

„Chceš, abych žárlil?“

„Chci, abys mě miloval jako já tebe, a trocha žárlivosti k tomu patří. Já žárlil na Sazu,“ přiznám se a políbím ho na tvář. „Někdy působíš strašně chladně.“

„Promiň.“ Řekne tiše. Přitáhne si mě do náruče a opře čelo o mé. Usměju se na něj. „Nemusíš se omlouvat, tak nějak to k tobě patří.“

Opětuje mi úsměv. „Vždycky mě znovu překvapí, jak moudrý jsi na svůj věk.“

„Nejsi zase o tolik starší,“ namítnu.

„Ne, ale taky neříkám, že jsem moudrý.“

Ušklíbnu se. „Nejsi, ale stejně tě mám rád.“

„Ty!“ Plácne mě po zadku a ze strany se ozvou pohoršené hlasy. Dvěma starším paním na protější straně ulice přijde naše chování značně nepřístojné.

„Měli bychom jít, než způsobíme místní skandál,“ řeknu.

„Myslím, že je pozdě. Nejpozději do hodiny bude o našem prohřešku vědět celá ves.“

„Ještě že jsme toho neprovedli tolik.“

„Zatím,“ odpoví s tajemným úsměvem. Vezme mě za ruku a pokračujeme v cestě. Jedno slovo stačilo, aby mě v zádech příjemně zamrazilo. Ruku v ruce procházíme vesničkou. Připomíná mi jinou, do které jsme jezdili s rodiči. Moji rodiče. Co řeknou tomu, že jsem s ním? Díky Nehovi věřím, že mi porozumí.

„Chceš se ještě kousek projít?“ zeptá se.

„Ano. Vidíš ten kopec?“ ukážu před nás a kousek doprava. Už jsme opustili vesnici, takže nám ve výhledu nic nebrání. „Chtěl bych jít tam.“

Ušklíbne se. „Nevím, jestli mám raději tvoji vášeň pro déšť nebo pro chození do kopců.“

„Mám rád vodu a možná by se tomu mohlo říkat vášeň, ale na kopcích se mi líbí jen rozhled a dnes je na to dobré počasí.“ Poplácám ho po rameni. „Neboj, můžeš zůstat pod kopcem nebo tě budu podpírat.“ Pustím jeho ruku a začnu utíkat. „Ty…“ Víc neslyším. Nejsem špatný běžec, ale smích mi na rychlosti nepřidává a on mě chytne po pár metrech. Popadne mě do náruče, a pak se najednou propadnu do tmavomodré tmy, uvědomuji si Rivovu těsnou blízkost a pohyb. Začnu propadat panice, ale tma mě jako vždy utěšuje a z Rivi cítím něco uklidňujícího. Tak jak náhle okolní svět zmizel, tak se zase objeví. Ale už nejsme kousek za vesnicí. Riva mě pustí. Užasle se rozhlédnu a v dáli vidím vesničku. Stojíme na kopci, na který jsem se chtěl dostat. Otočím se na Rivu a usměju se na něho.

„Přemýšlel jsem, jak jsem se po svém útěku dostal z lesa do pokoje.“

Pokrčí rameny. „Není to příliš rozšířená vlastnost mezi vyššími bytostmi, ale když tě někdo provokuje s podpíráním a starými kostmi, tak se zvlášť hodí.“ Zasměje se.

„Kdybych nebyl s tebou, cestoval bys takhle?“

„Ne, na krátkou vzdálenost je to praktické, ale při delší cestě ztratím hodně sil. Navíc musím přesně vědět, kde se chci objevit. Sem nám pomohl tenhle smrk.“ Bradou pokyne k obrovskému smrku, kterého jsem si všiml, už když jsem se na kopec díval před tím.

„Viděl jsi ho a chtěl ses objevit pod ním?“

„Přesně tak, ale často cestuju na neznámá místa, takže musím používat tradičními způsoby.“

„Jak si se dostal do města, kde jsme se poprvé potkali? Tam přeci nebyly vyšší bytosti, jinak by nás už dávno pronásledovaly.“

„Náhoda. Neměl jsem tam práci, projížděl jsem.“ Podívá se na mě. „Teď když to víš, nepřemýšlíš, jak bys žil, kdybych se zastavil v jiném městě?“

Pokrčím rameny. „Ne, stačí mi vědět, že chci být s tebou.“ Vezme mě za ruku.

 

     Vracíme se do našeho provizorního domova a já si poprvé uvědomím, jak moc jsem šťastný. Život je vrtkavý a Věčnost dlouhá a přesto doufám, že ji budeme trávit spolu.

 

Konec.