1. část

     Malá holčička s vlasy barvy mědi sahajícími do pasu, mandlovýma očima a ušima maličko zašpičatělými pobíhá po louce za motýly. Nesnaží se je chytit a motýli se před ní třepotají co nejblíže, jako by se nechtěli vzdálit od šťastného smíchu růžových rtů.

     Na první pohled holčička připomíná lidské dítě, ale kdo by se podíval blízka, viděl by tvář do budoucna slibující krásu natolik výjimečnou, že člověku patřit nemůže.

     Lesní skřítci a další tajemná stvoření ji spokojeně sledují a hlídají to malé slunce, které sestoupilo na zem, aby jim přineslo trochu světla do srdcí.

 

     Dívka s mandlovýma očima odpočívá na lůžku z mechu a stromy natáhly své větve a upředly okolo ní dokonalý úkryt.

     Lesní bytosti jí potají říkají Spící slunce kvůli kráse, která v ní dřímá, ale ani za patnáct zim jejího života se nedostala na povrch, aby mohla dívka zářit stejně jako slunce.

     Mei ví, jak jí říkají. Často mívá pocit, že je zklamala, jenomže když byla dítětem a udělala chybu, mohla ji napravit. Jak ale napravit obyčejnou tvář? Nezáleží jí na kráse, ale dříve je její úsměv těšíval, teď se na ni dívají s lítostí, která Mei bolívá.

 

     Mei kráčí lesem, který tak dobře zná. K jejímu sluchu dolehne podivný zvuk. Pravidelný dusot a sem tam něco cinkne. Zvědavost ji vede za zvukem a brzy spatří podivný výjev. Na zvláštním zvířeti, které nikdy neviděla, sedí chlapec trochu starší než ona. Jeho kučeravé, krátké, tmavě hnědé vlasy jí připadají legrační, ale tmavě modré oči se Mei líbí.  Připomínají jí vodu a tu má ráda. Nejvíce se jí ale líbí to zvláštní zvíře. Proč nese chlapce? Zná jeleny a srnce, ale žádný by nedovolil, aby mu sedla na hřbet. Kdo by jí mohl o zvířeti něco říct? Starý Ent jistě zná jeho jméno, ale bručel by, že se přiblížila tak blízko k člověku. Možná lesní skřítci?

  

     „Mei, už si nás dlouho nenavštívila. Co tě přivádí?“ vítají ji lesní skřítci.

Mají pravdu. Už za nimi tak často nechodí. Lesní skřítci si s ní hráli, když byla malou holčičkou a později se s ní smávali, teď zůstal jen zvláštní smutek v jejich očích při pohledu na ni, kterému Mei nerozumí, ale kdykoli se skřítků zeptá, neodpoví. Cítí se zmatená, proto se jim raději vyhýbá.

„Viděla jsem podivné zvíře.“

„Mělo na zádech chlapce? Také jsme ho viděli.“

„Ano. Jak se tomu zvířeti říká?“

„To my nevíme. Zkus se zeptat trpaslíků.“

Mei přikývne. Trpaslíky nemá ráda. Během jejího dětství na ni hledívali, jak se patří na vílu. Teď ji žádají, aby skočila do hluboké tůně v jejich podzemním skalním městě a vynesla ven drahé kameny, které se tam skrývají.

     Mei opustí skřítky, ale myšlenky na tajemné zvíře ji neopustí a v hlavě má mnoho otázek. Kam chlapec jede? A proč? Nohy ji nesou zpět na místo, odkud chlapce pozorovala. Mezitím se dostal dál, ale Mei ho snadno vypátrá. Hoch se ustrašeně rozhlíží. Zabloudil? Když podivné zvíře zřejmě na chlapcův pokyn zamíří k útesu, nabyde Mei jistoty. Jak mu ale pomoct? Vzpomene si na hru, kterou kdysi hrávala s lesními skřítky. Přinesli jí dárek a schovali ho v lese, potom udělali různé značky a ona je sledovala, až našla dárek.

     Mei předběhne chlapce, jako každé lesní stvoření se dokáže pohybovat rychle a tiše. Na holém plácku sestaví ze dřívek šipku ukazující směr ven z lesa. Schová se a čeká. Pochopí chlapec značku?

     Kudrnatý hoch a zvíře dojedou až k Meiině značce a prohlíží si ji. Zvíře sehne dlouhý krk a čichá k ní velkými nozdrami. Chlapec se na ni zamračeně dívá a povzdychne si. Pak otočí koně po směru značky. Mei si oddychne a běží sestavit další značku. Brzy chlapce dovede ke kraji lesa. Tam spatří skupinku lidí na stejných zvířatech, jakmile je uvidí i chlapec, vykřikne a jeho zvíře se k nim rychle rozběhne. Mluví spolu řečí, které Mei nerozumí. Mladý muž s podobně modrýma očima jako hoch ale s rovnými vlasy se na chlapce usměje. Mei si pomyslí, že by si přála, aby někdo věnoval podobný úsměv i jí. Lidé odjíždí a Meiiny otázky zůstaly.

 

     Skály obklopují tůň ze všech stran, jen z jedné trpaslíci do kamene vytesali malou plošinu, ke které vede chodba. Mei stojí na plošině a shlíží do vody. Hluboko v podzemí do ní nemohou dopadat sluneční paprsky, proto se zdá černá, ale když na ni posvítí lucernou, dostane modrozelenou barvu. Až na dno nedohlédne. Tam panuje věčná tma, kterou trochu rozptýlí jen svítící kameny, které si s sebou bere. Mei si povzdychne. Má vodu ráda, ale nenasytnost trpaslíků se jí nelíbí. Skočí, plave stále hlouběji a cítí se jako v obrovských kleštích, které svírají celé její tělo a tlačí do uší a očí. Dosáhne dna a do malého košíku nasbírá tolik kamenů, kolik se jich tam vejde. Vyškrábe se zpět na plošinu. Chvíli musí jen sedět a dýchat. Dnes snad naposled, pomyslí si.

 

     Před rokem přišla za trpaslíky, aby se jich zeptala na tajemné zvíře.

„Mei, co tě k nám přivádí?“ ptali se jí. Popsala jim zvíře. „Povíme ti o něm. Zůstaň s námi, přinášej nám kameny z tůně a naučíme tě mnoha věcem.“

„Mám zůstat v podzemí? Jsem víla, patřím do lesa.“

„Jakápak jsi víla? Vždyť nemáš křídla ani krásnou tvář.“

Křídla? Proto se na ni lesní skřítci dívají s takovým smutkem? Sluneční víla, která se nestala lesním sluncem. Nezáří krásou, nelétá. Mei si povzdychla a přikývla.

 

     Už dávno ví, že divnému zvířeti se říká kůň a lidé ho využívají nejen k cestování ale i na práci. Trpaslíci ji naučili číst v knihách zdobených složitými kovovými ornamenty. Sama je ani neuzvedne. Popisují svět, o kterém dříve nic netušila. Naučila se také řeč lidí, kteří žijí nejblíže jejímu lesu. Zůstávala kvůli vědění nashromážděnému v trpasličím království, ale cítila se osamocená. Její duše toužila po lese a loukách, po slunečním a měsíčním světle, hvězdách a volnosti. Nastal čas, aby se vrátila.

 

     Mei přivře oči před slunečním světlem. Za rok si odvykla na jas dne, ale na rtech se jí objeví šťastný úsměv. Okolo sebe slyší zpěv ptáků, ne věčné cinkání trpasličích nástrojů o skálu nebo kladiv o kovadlinu. Šťastně se zatočí kolem do kola, dlouhé vlasy poletují kolem ní a sluneční paprsky na nich vykouzlí tisíce jisker.

     Mei se rozeběhne, aby se pozdravila se svými přáteli. Štíhlé nohy za sebou nezanechávají žádnou stopu, neohnou ani stéblo trávy.

     „Mei, Mei, už tak dlouho jsme tě neviděli. Kde si byla? Měli jsme o tebe strach,“ utíkají k ní lesní skřítci a švitoří jeden přes druhého. Malá, neposedná stvoření, která jí nesahají ani k pasu, s tenkými ručkami a nožkami, s lístky na hlavičkách chvějícími se od věčného pobíhání. Malá ústa stále štěbetají a v kulatých očkách se skrývá veselý pohled. Pokud se nedívají na mě, pomyslí si trochu smutně Mei.

„U trpaslíků. Chyběli jste mi.“

Tváře skřítků dostanou spokojený výraz.

 

 

 

     Od lesních skřítků pokračuje dál. Nejprve na svou louku za motýly. Chvíli s nimi pobíhá a oni se okolo ní spokojeně třepetají. Potom zamíří hlouběji do lesa, aby si popovídala se Starým Entem. Najde ho stát na malé mýtině před jeho stromovým domem. 

 

 

     „Vítám tě Mei, už dlouho si za mnou nepřišla.“ Mei se v duchu ptá sama sebe, proč za Starým Entem nechodila. On se na ni nedíval smutně jako lesní skřítci, někdy snad trochu tázavě a se starostí. Chtěla jsem být se svým trápením sama. Odpoví si.

„Právě jsem se vrátila od trpaslíků.“

„Aha a líbilo se ti v jejich podzemí?“

„Chybělo mi slunce, ale i trpasličí skalní říše má svou krásu.“

„Ale ty, Mei, patříš sem.“

„Ano, ale nemám křídla ani krásnou tvář.“

„Trpaslíci ti řekli o křídlech?“

„Ano, prý potom nejsem víla.“

„Trpaslíci jsou stejně bláznivá stvoření jako lesní skřítci. Dobře mě poslouchej, Mei. Jen jednou za čas se narodí Sluneční víla, která má tu moc přinášet ostatním stvořením světlo do duší. Nepotřebuješ křídla ani krásnou tvář.“

„Cítím bolest, když se na mě smutně dívají.“

„Dokud si byla dítětem, neznala si bolest, starost ani pochybnosti, radovala ses ze života a vše kolem tebe se radovalo s tebou. Ty sama ses naučila obavám a pochybnostem, když si začala pozorovat ostatní a hledat vysvětlení. Najdi svou spokojenost a radost a lesní skřítci zapomenou na tvou tvář či křídla a trpaslíci si vzpomenou, že Sluneční víly nenosí nikomu drahé kameny z tůní.“

„Co mám dělat?“

„Poznej stvoření kolem sebe. Navštiv je a pak se vrať.“

 

 

     Pomalu se stmívá a Mei se nejprve vydá k Brudubovi. Připomíná starý pařez, ale Mei ví, že nemá rád, když se o něm tak mluví. Listy pod jeho nosem a ústy vypadají jako vousy, rád bručí a jeho oči se dívají přísně, ale Mei už jako dítě pochopila, že se za tím vším skrývá laskavá duše. Hlídá vstup do bažin a říká se, že tam tak stojí už stovky let. Dřív za ním ráda chodívala a on jí vypravoval příběhy o lese. Má Starý Ent pravdu? Změnila jsem sama sebe?

 

 

     Brudub otevře velké oči. „Ááá Mei, že jsi na mě zapomněla? Už dávno ses neukázala.“

„Byla jsem u trpaslíků.“

Brudub se zamračí. „Právě a nechala sis vtloukat do hlavy, že nejsi Sluneční víla.“

Mei si povzdychne.

„Nevzdychej mi tady a už jim nikdy nenos ty jejich kameny, to víly nedělají.“

Mei přikývne a zeptá se: „Brudube, znal jsi jiné Sluneční víly?“

„Samozřejmě.“

„Jak vypadají?“

„Mei, důležité je, jestli znají svůj dar. Pokud mu neporozumí, nepomohla by jim ani sebekrásnější tvář a křídla.“ Mei neví, jak by si měla Brudubova slova vysvětlit a ten pokračuje. „Já se nikomu nelíbím, ale pro můj úkol varovat každého před vstupem do bažin to nic neznamená, pomáhám tak ostatním a těší mě to. Ani ty nepotřebuješ krásu a křídla.“

„Mně se líbíš,“ řekne Mei, usměje se vřele na Bruduba a ten spokojeně zabručí. „Jaký úkol mají divoženky?“ zeptá se Mei.

„Jdi za nimi, zrovna vyšel měsíc. Tebe varovat nemusím, nic ti neudělají a pak se vrať. Možná si potom dokážeš odpovědět sama.“

„Dobře.“

 

     Jako každá víla umí Mei chodit po vodě i bažinách a nemusí se bát zrádného bahna. Cestu k divoženkám najde snadno podle jejich smíchu.

     Čtyři stvoření s dlouhými vlasy oblečené v závojích tancují po bažinách a nahlas se smějí. Jejich tváře nemají jasné rysy. Mei se zdá, že je obklopuje mlha a působí na ni trochu strašidelně, ale když chvíli poslouchá jejich smích, pocítí divokou radost, ve které se snadno zapomíná. 

 

 

     „Mei, Mei,“ volají na ni. „Pojď s námi tancovat, vždyť si tak sama.“ Divoženky podobně lákají každého, to Mei dobře ví a divoký tanec se stane většině tvorů osudným. Ne pro Mei. Kouzla jiných víl na ni nepůsobí. Na chvilku se k nim připojí a Divoženky kolem ní šťastně krouží, jako kdyby zapomněly na vše okolo, tak jak se to stává ostatním v jejich přítomnosti. Když Mei odchází, volají: „Nechoď Mei nebo se brzy vrať.“ Mei se usměje a vrátí se k Brudubovi.

     „Tak už znáš odpověď?“

„Zapomnění? Dávají zapomnění.“

„Ano. Ty prosvítíš všední den a vše se zdá lepší a snazší. Ony nabídnou zapomnění za příliš vysokou cenu. Kam chceš teď jít, Mei?“

„Starý Ent mě poslal za tvory v našem lese.“

„Dobře, jdi tedy a někdy mě zase přijď navštívit.“

„Ano, děkuji ti.“

 

     Mei se zastaví a pozoruje měsíc. S očima stále upnutýma k obloze udělá krok a o něco zavadí. „Au,“ ozve se velmi tlumeně. Mei se usměje, klekne si a sundává listí a jehličí z modrofialového kloboučku, který zdobí hvězdy a měsíc. Brzy vykoukne celá Noční houba s oranžovožlutou nožkou a na Mei se dívají dvě zelená očka. Houbička se spokojeně usmívá.

„Kampak ses vydala, Mei?“

„Procházím se po lese.“

„Dobře, Mei, buď opatrná.“

„Budu.“ 

 

 

     Mei se vzdaluje od známých míst a blíží se k potoku, který pro ni až doposud dělil les na dvě poloviny. Jako malá holčička jednou přeskákala potok po kamenech. Lesní skřítci ji našli, jak si hraje na druhé straně, a hned ji zavolali zpátky.  Potom Mei odvedli ke Starému Entovi. Musela mu slíbit, že potok nepřekročí, dokud jí to sám nedovolí. Teď ten čas nastal. Mei se těší, ale únava z celého dne ji zmáhá. Najde si místo vystlané hebkým mechem a ulehne. Stromy jako vždy natáhnou své větve a spletou okolo ní úkryt.