2. část

     Přes listy stromů dopadá na Mei nazelenalé světlo a probudí ji. Opustí svůj úkryt, protáhne se a zamíří k potoku. Najde malou tůňku a vykoupe se. Zatímco sedí na velkém kameni, slunce ji rychle zahřeje a osuší a Mei si vzpomene na potápění v podzemí. Otřese se. Cítila tam stále chlad, i když se zabalila do teplé deky, kterou trpaslíci vyrábějí z jemné vlny horských ovcí. Víla patří do lesů. Usměje se a malé rybky zvědavě vystrčí hlavičky nad hladinu. Malý ptáček slétne z větve, posadí se Mei na ruku a zpívá jen pro ni.

 

     Stromy za potokem rostou tak hustě, že jejich koruny nepropouští mnoho slunečního světla. Mei se šero nelíbí, už nějakou dobu kráčí v podivném tichu. Nikde se neozve ani ptáček a nespatřila žádné zvíře ani jiného tvora. Rozhlíží se kolem, když tu se náhle pohnou větvičky nedalekých keřů. Zastaví se a upřeně místo pozoruje. Nic. Jakmile však udělá krok, větve se znovu lehce zavlní. Mei se opatrně přiblíží ke keřům. Rozhrne větve a za nimi najde podivného tvora. Je velký asi jako její předloktí a trochu připomíná lišku i vlka, ale čenich nemá tolik špičatý a na hlavě mu vyrůstají dva růžky. Srst se mu táhne ve dvou širokých pruzích od čela a brady k dlouhému ocásku. Boky a ostatní části těla pokrývají šupiny. Nejvíce Mei zaujmou křídla, díky kterým se vznáší kousek nad zemí. Tvor pozoruje Mei bystrýma, zvědavýma, modrýma očkama, ve kterých má ale trochu ustrašený pohled. Mei se usměje a strach z očí zmizí. Natáhne ruku. Přiletí blíž a dotkne se jí. Kousek od Mei vyskočí z nory pod kořeny mohutného stromu další podobný tvor ale dospělý. Neliší se příliš od mláděte, jen tlapy zakončují mohutné drápy a hlavu a část předních a zadních končetin pokrývá také modro šedočerná srst. Mei napadne, že by se možná měla bát, ale necítí strach. Zvláštní zvíře nejprve ostražitě sleduje Mei a potom se opatrně přiblíží až na dosah ruky. Mei vždy ráda trávila čas s lesními tvory. Posadí se a nechá je, aby se jí jemně dotýkali čenichy. Potom sama opatrně pohladí po srsti většího z nich. Ani vlna horských ovcí jí nepřipadala tak měkká. Modrošedé šupiny jsou na dotek tvrdé a křídla v mnoha odstínech modré hebká. Mei si je ještě chvíli prohlíží, pak vstane, aby pokračovala v cestě. Obě zvířata ji však následují. Mei tedy malé pojmenuje Nisiny a větší Kysily. 

 

 

     K poledni Mei odpočívá pod velkým stromem. Nisiny se jí uvelebila na klíně a podřimuje. Kysily, která ulehla po jejím boku, náhle zvedne hlavu a zavrčí. Mei se rozhlídne a spatří strom, jehož větve se pomalu natahují k nim. Připomíná enta, ale chybí mu tvář. Mei ze stvoření cítí špatné úmysly, proto raději vstane a vydá se dál.

 

     Slunce se už začíná pomalu sklánět k obzoru, když Mei ucítí podivnou vůni a uslyší slabé cinkání, které ji dovede až k malé mýtině, kde roste zvláštní rostliny, vyšší než Mei. Její květ připomíná veliký zvonek a na každém jeho okvětním plátku visí malý zvoneček. Vítr zvonečky rozhoupává a ony cinkají. Kdo pověsil na květ všechny ty zvonky a proč? Mei by se k rostlině přiblížila, ale Kysily opět výstražně zavrčí.

„Dávej pozor,“ ozve se nedaleko od ní a malý lesní skřítek vystrčí hlavičku.

„Proč?“

„Jinak tě spolkne.“

„Necítím z ní zlou vůli.“

„Nemá zlou vůli, je to její přirozenost.“

Mei se znovu podívá na rostlinu a opět se obrátí na skřítka, ale ten už zmizel. Obloukem obejde mýtinu.

 

     Mezi stromy se vkrádá tma a Mei se nedostane daleko, když si všimne zvláštního světla mezi nimi. Přijde o něco blíž. Na velké louce poletují velcí, elegantní ptáci s dlouhými ocasními pery, další sedí na okolních stromech. Jejich peří má různou barvu, ale všichni svítí do noci.

     „Zdravím tě Mei, jmenuji se Ciaryl,“ řekne ten nejblíž k ní s peřím v mnoha odstínech modré a fialové barvy.

„Jak to, že mě znáš?“ zeptá se udiveně Mei.

„Známe každé stvoření v tomto lese.“

„Řekneš mi o nich?“

„Ano, začnu tvými společníky, Šeroliškami. Doprovází tě matka s mládětem. Obvykle jsou velmi plaché, ale vždy měly rády Sluneční víly.“

Mei se ohlédne na obě zvířata, která stojí těsně za ní, a usměje se. „Potkala jsem zvláštní rostlinu se zvonky a skřítka a také strom, který připomínal enta,“ řekne.

„Ta rostlina je stejně stará jako les sám, říkáme jí jednoduše Zvonkovka, nikdo neví, kdo na ni umístil zvonky, ale neznám nikoho v lese, kdo by ji pamatoval bez zvonků. Skřítek, který ji hlídá, se jmenuje Pipi. Těm stromům se vyhýbej. Naštěstí jich tu neroste mnoho.“

„Proč?“

„Rostou jako stromy, ale loví vše, co projde kolem, i Šeronové se jich bojí.“

„Šeronové?“

„Ano, vypadají trochu jako vlk a medvěd. Loví hlavně v noci a ani víla jim neunikne. Naší části lesa se říká Šeroles kvůli příšeří, které zde stále vládne. Měla bys navštívit Měsíční víly, už dlouho na tebe čekají.“

„Kde je najdu?“

Než stihne Ciaryl odpovědět, zaslechne Mei vrčení. Nisiny a Kysily se vznesou a stejně tak všichni ptáci. Mei spatří mezi stromy velký černý stín, který se k ní blíží. Náhle ji něco chytne a zvedne do výše. Nad sebou spatří Ciaryl. Podívá se na zem, která se vzdaluje. Letím. Zapomene na nebezpečí, které jí hrozilo. Mei se cítí stejně jako rybka, kterou někdo vrátil do vody. Šťastná. Ciaryl ji nese daleko, až na louku zalitou měsíčním světlem, na které tančí víly s dlouhými stříbrnými vlasy. Všechny najednou se zastaví, otočí hlavy k obloze a mávají jim v ústrety. Ciaryl slétne níž a opatrně postaví Mei na zem, sama se pak posadí kousek dál na větev stromu.

„Děkuji ti,“ řekne Mei a barva na Ciarylině peří na okamžik zazáří do noci o trochu jasněji.

„Vítáme tě Mei, jsme Měsíční víly.“ Pět krásných stejných tváří hledí na Mei modrýma očima.

„Děkuji vám, ráda vás poznávám. Proč máte stejné tváře?“

„Jsme měsíční paprsky,“ odpoví opět všechny naráz. „Nemůžeme být jedna bez druhé. Budíme se společně, když vyjde měsíc, a žijeme společně, dokud nenastane čas, abychom ulehly ke spánku. Zatancuj si s námi Mei, chceme cítit slunce, které jsme nikdy nepoznaly, a ty jej nosíš v sobě.“

     Mei tančí s Měsíčními vílami a na stromy kolem louky se slétnou noční ptáci. Nisiny s Kysily leží vedle sebe a předou. Ciaryl svítí do noci a spokojeně vše sleduje. Lesní zvířata, která se vydala na noční pastvu, postávají na okraji louky. Mei si vzpomene na slova Starého Enta a Bruduba. Jsem šťastná a spokojená, když jim mohu dát radost. Můj dar nespočívá v křídlech a krásné tváři. Pomyslí si, pak se znovu zadívá na Měsíční víly kolem sebe. Chtěla bych aspoň jednou vidět jinou Sluneční vílu.

 

     Dalšího dne Ciaryl odnese Mei k potoku. Tam se s ní rozloučí a dá jí malý kámen stejné barvy jako má její peří. „Nos ho, dokud ho budeš mít u sebe, vždy poznám, když mě budeš potřebovat.“ Mei jí poděkuje a přistoupí ke Kysily a Nisiny, aby se s nimi také rozloučila. Kysily však potřese hlavou a o krok ustoupí, když ji chce Mei pohladit. Snad nemají rády loučení. Mei se ještě jednou podívá na Šerolišky, které jí tolik přirostly k srdci, a přeskáče potok na svou stranu. K jejímu údivu i radosti ji Šerolišky následují. 

 

 

     „Mei, jsi zpátky a přivedla si s sebou přátelé. Šerolišky vždy provázely Sluneční víly,“ přivítá ji Starý Ent.

„Ano, ale na druhé straně lesa číhají mnohá nebezpečí, přesto jsem ráda, že jsem se tam vypravila.“

„Nepochyboval jsem, že na tebe dá Ciaryl pozor.“

Mei přikývne. „Chtěla bych navštívit jinou Sluneční vílu. Kde bych ji mohla nalézt?“

Starý Ent se na ni dlouze zadívá. „Nu dobře. Bude to nebezpečná cesta. Musíš putovat přes celé lidské království a na jeho druhé straně najdeš les podobný našemu, tam žije Sluneční víla. Vyhýbej se lidem, kdyby odhalili, kdo jsi, už by ses nikdy nevrátila. Šerolišky musí zůstat tady, prozradily by tě svým vzhledem.“

Kysily a Nisini smutně zakňučí. „Dobře,“ odpoví Mei a obě Šerolišky pohladí. „Nebojte se, brzy se k vám vrátím.“ Když se znovu obrátí na Starého Enta, všimne si zvláštního pohledu v jeho očích. Smutného a trochu provinilého zároveň. Mei mu nerozumí. 

„Mei, pamatuj, že les na druhé straně se sice podobá našemu, ale žijí v něm jiná stvoření. Buď opatrná.

„Budu.“

„ A nesmíš nikdy zapomenout, že tady jsi doma.“

„Nezapomenu.“

 

     Mei se hned vydá na cestu a než zapadne slunce, dorazí k okraji lesa. Uloží se na hebký mech. Bude se na mě dívat stejně lítostivě jako lesní skřítci? Co se o sobě dozvím? Mei má najednou strach a dolehne na ni smutek, který přinutí okolní stromy se zachvět.

 

      Mei jde celý den přes louky a lesy a vyhýbá se lidem, jak jí řekl Starý Ent. Večer však narazí na polorozpadlou chýši na kraji lesa a nedaleko spatří starou ženu, jak se mezi stromy těžce shýbá pro klacky na oheň. Mei ženu lituje a tak se k ní opatrně přiblíží, pozdraví, jak četla v knihách, a začne také sbírat klacíky, aby jí pomohla.

„Děkuji ti, jsi hodná, jestli chceš, tak tu dnes zůstaň přes noc. Můj domov už pamatuje hodně, ale pořád slouží.“

     Mei připadá, že v ženině chýši bude ve větším bezpečí než venku, a tak ji doprovodí dovnitř. Stařena vyndá kousek chleba a podělí se o něj s Mei. Ta se na ni vděčně usměje a žena najednou pookřeje. „Ty jsi takové malé sluníčko, když se usměješ,“ řekne. 

 

     Ráno Mei znovu nasbírá pro stařenku dříví a pokračuje v další cestě. K poledni obchází větší vesnici, když uslyší pláč. Jde za zvukem a najde plačícího chlapce, jak stojí nad rozsypaným košíkem s lesními jahodami.

„Neplač,“ řekne mu a usměje se na něj. Chlapec se na ni podívá a také se usměje. „Rozsypal jsem si košík s jahodami. Chtěl jsem si jít hrát s ostatními dětmi, ale musím ho nasbírat znova. Teď už mi to tolik nevadí. Kdo jsi?“

„Říkají mi Mei.“

„To je hezké jméno. Počkej, nasbírám ti nějaké jahody.“ Chlapec odběhne a za chvíli se vrátí s plnou hrstí jahod.

„Děkuju ti.“

Hoch se šťastně usměje a začne sbírat jahody do košíku. Mei mu pomůže, a když skončí, chlapec se zeptá: „Půjdeš se mnou k nám?“

„Nemůžu. Musím jít dál.“

„Uvidím tě ještě někdy?“

„Možná. Už utíkej nebo o tebe budou mít rodiče starost.“

Chlapec přikývne a šťastně odběhne. Mei se za ním dívá. Lidé jí nepřipadají tak zlí, přesto má na paměti, že se jich většina lesních zvířat bojí a že ji před nimi varoval Starý Ent.

 

     Mei dál cestuje po lidském království. Třetího dne musí přejít přes velkou cestu, po které právě jede několik potahů. Schová se a čeká. Spatří vozík tažený dvěma vyhublými koníky, zapírají se do postraněk, co jim síly stačí, ale jejich vozkovi to nestačí, a každou chvíli je uhodí bičem. Když dojdou až k ní a vidí jejich bolest, vystoupí jí do očí slzy a ucítí velký smutek. Muž, který se zrovna napřahuje, aby je znovu uhodil, se zarazí a bezradně se kolem sebe rozhlédne se slzami v očích. Opět se rozpřáhne a znovu na něj dopadne těžký smutek, při kterém má pocit, že mu rozdrtí srdce. Odloží bič.

     Mei sleduje muže. Pochopila, že ho nezastavila jeho ale její lítost, ačkoli netušila, že dokáže ostatním předávat i svůj smutek. Zmýlila jsem se. Lidé dokážou být velmi krutí. Z myšlenek ji vyruší klapot kopyt. Uvidí přijíždět skupinu jezdců. Míjejí vozy, až dorazí k unaveným koníkům. Muž v čele se zastaví a něco vozkovi řekne, potom seskočí z koně, prohlíží si oba koníky a občas je pohladí. Ale ne všichni. Pomyslí si Mei a doufá, že se koníkům povede lépe.

 

     Čtvrtého dne k večeru dorazí Mei k lesu na druhé straně lidského království. Opatrně vstoupí mezi stromy. Vše kolem jí připomíná domov. Jak najdu Sluneční vílu? Snad mi někdo poradí.

     Mei prochází lesem a pod vysokým stromem uvidí stát zvláštní stvoření s tenkými ručkami, jakmile si jí ale tvor všimne, dá se na útěk. Mei tedy pokračuje dál a najde místo, které rádi obývají lesní skřítci. Pomalu se přiblíží, aby je nevylekala. Několik skřítků trhá lesní maliny, když ji zahlédnou, přijdou k ní.

„Zdravím vás, poradíte mi, prosím, kde bych našla Sluneční vílu?“ 

„Musíš hlouběji do lesa, až dojdeš na louku a tam přebývá.“

„Děkuji vám.“

„Nemáš zač.“

     Cestou Mei přemýšlí o Sluneční víle jako už tolikrát před tím. Bludičky i Měsíční víly žijí spolu. Proč ne my? Jak mě přijme?

 

 

     Až k večeru se stromy před ní rozestoupí a objeví se louka, o které mluvili lesní skřítci. Sluneční vílu však nikde nevidí. Náhle se Mei zdá, že slunce opět začalo jasněji zářit a sestoupilo na zem. Před ní se snese na zem překrásná víla s vlasy barvy medu, jantarovýma očima a dokonalou tváří. Dvě blankytná křídla protkaná jemným žilkováním má nyní složena na zádech

     „Vítám tě, Mei. Pojď blíž. Nemáme moc času, už brzy se budeš muset vrátit domů.“

„Proč?“

„Blíží se čas, kdy usneš.“

„Usnu? Proč?“

„Každá Sluneční víla se narodí bez křídel a jen s náznakem budoucí krásy. Když v sobě najde svůj dar dávat ostatním do srdcí radost, usne a promění se.“

 „A když ne?“

„Tak také usne, ale stane se z ní lidská žena, když se jí pak narodí prvorozená dcera, odnese ji do lesa ve věku, kdy na ni dítě ještě zapomene, a lesní stvoření se o něj starají. Tak se to stalo s tvou matkou.“

„Mohu tedy najít svou matku?“ zeptá se s nadějí v hlase Mei.

„Můžeš, ale nepoznáš ji a ona nepozná tebe. Vaše cesty se rozešly.“

 Mei si povzdychne. „Až usnu, budu vědět, jestli zůstanu vílou?“

„Ne, žádná z nás to neví, dokud se neprobudí.“

Mei si vzpomene na smutný pohled lesních skřítků, zvláštní výraz Starého Enta a slova Bruduba. A pochopí je. Báli se o ni. Dostane strach při pomyšlení, že by musela opustit svůj les a všechny přátelé.

„Mei, Mei, neboj se. Jsi statečná, dokážeš čelit osudu jako víla i jako člověk. Teď mi pověz, co bys ode mě chtěla vědět.“

„Jsi krásná. Chtěla jsem vědět, proč každá Sluneční víla žije sama, ale myslím, že tomu už rozumím, přinášíme štěstí ostatním a jejich radost se stává naší, u nich je naše místo. Ale co náš smutek?“

„Mei, máš svou vnitřní krásu, kterou ti nikdo nevezme, ať už zůstaneš vílou nebo se staneš člověkem. Možná ji někteří nevidí, ale s tím se netrap. Zůstaň taková, jaká jsi a vždy budeš patřit mezi nás. Ano, dáváme radost i smutek.“

Mei přikývne a navzdory své vůli zívne. Sluneční víla se usměje. „Odpočiň si a zapomeň na chvíli na všechny své starosti.“

Mei se natáhne na mech.  Sluneční víla se k ní posadí a položí jí svou dlaň přes oči. Mei cítí, jak všechny její obavy mizí a ona se propadá do spánku.

 

     „Mei, probuď se!“

Mei otevře oči a nad ní se sklání Sluneční víla.

„Je čas jít. Musíš usnout ve svém lese, v jiném by ses neprobudila.“

„Ale já jsem se chtěla zeptat ještě na tolik věcí.“

„Vím, ale sama na vše přijdeš.“

Mei přikývne a vstane. Cítí podivnou únavu.

„Pospíchej domů,“ vybídne ji víla.

„Děkuji ti.“

„Nemáš zač.“

„Uvidím tě ještě někdy?“ Mei si vzpomene na malého chlapce, který jí položil stejnou otázku, a ví, jakou odpověď dostane.

„Cesty osudu nikdo nezná.“

 

     Dva dny putuje Mei přes lidské království a nohy jí těžknou a podivná slabost se rozlévá po celém jejím těle. Třetího dne už nedokáže jít. Najde si úkryt v lese, přitiskne si kolena k bradě, naslouchá zvukům okolo sebe a bojuje se spánkem. Co se mnou bude? Mei nikdy neměla větší strach.

     V noci uvidí na obloze podivné světlo, které se přibližuje. Ciaryl!

„Mei, tady jsi. Už se neboj. Vezmu tě domů.“

     Ciaryl ji opatrně nese nocí a když začne svítat, spatří Mei svůj domov. Oči se jí zavírají, ale ještě chvíli bojuje s únavou, aby mohla sledovat svůj les. Potom usne. Ciaryl položí Mei na lůžko z mechu a stromy kolem ní spředou pevný úkryt. Šerolišky si položí vedle něho a Ciaryl střeží její spánek z koruny stromu.

 

     Dny utíkají a Mei stále spí. Lesní skřítci se na ni přicházejí každá den podívat a nosí zprávy Brudubovi. Starý Ent často postává nad jejím úkrytem a vážný pohled v jeho očích prozrazuje, že mu hlavou táhnou obavy.

 

     Mei něco pošimrá. Otevře oči a všechny barvy se jí zdají jasnější. Co se stalo? Potom si vzpomene. Kdo teď jsem? Zmateně se podívá na své ruce a nohy. Zdají se být stejné jen jemněji tvarované. Vlasy mají tutéž barvu ale sytější. Proč se cítí tak zvláštně? Mei otočí hlavu a spatří křídla. Zůstala vílou. Šťastně se usměje.

     Stromy stáhnou své větve a Mei spatří Šerolišky, Starého Enta, Ciaryl, lesní skřítky i motýly. Tak ráda je vidí. Usměje se na ně a radost plná úlevy, která se jim zračí ve tvářích, Mei zahřeje u srdce. Vzpomene si na své přání, když viděla, jak mladý muž vítá chlapce. Vyplnilo se mi. Pomyslí si s pocitem vděku.

     První promluví Starý Ent. „Mei, jak se cítíš?“

„Trochu zvláštně, ale jsem ráda, že jsem zůstala vílou.“

„To bude v pořádku.“ Otočí se na ostatní. „Jděte, musí si odpočinout.“ Neochotně poslechnou, jen Šerolišky zůstanou.

„Proč si mi neřekl, že usnu?“ zeptá se Mei, když ostatní odejdou nebo odletí.

„Každá víla se o tom dozví, až když přijde její čas. Odpočívej, uvidíme se později.“ Mei přikývne a dívá se, jak Starý Ent odchází. Tolik by jí chyběl. Opatrně se zvedne. S křídly si připadá neohrabaně. Dojde k tůňce a nakloní se nad ní. Jsem to skutečně já? Dívá se na tvář odlišnou od tváře Sluneční víly, kterou navštívila, ale neméně krásnou. Ve vlasech se jí třpytí jiskry. Mei si prohlíží jemné žilkování svých křídel. Vzpomene si na let se Ciaryl. Opět vstane a pokusí se s křídly zamávat, jsou stejně citlivá jako jiné části jejího těla a ona na nich cítí i slabý poryv vzduchu. Najednou zjistí, že už nestojí na zemi, ale vznáší se kousek nad ní. Vzrušením zapomene mávat křídly a dopadne zpět. Mei zkouší znovu a znovu vzlétnout, dokud se jí nepodaří proletět se nad loukou. Naplní ji stejný pocit jako se Ciaryl. Zatočí se ve vzduchu a Šerolišky se vznesou k ní. Mei se směje a společně poletují, dokud Mei nedojdou síly a znovu se neuloží na mechové lůžko.

 

     Probudí se až další den a vypraví se za Starým Entem. Dostane od něho jeden z jeho lektvarů z bylin a medu včel.

„Tak Mei, jak se teď sama sobě líbíš?“

„Nejvíce se mi líbí křídla. Myslíš, že budu umět létat jako Ciaryl?“

Starý Ent se zasměje. „Věřím, že ano, stejně to dřív nepřestaneš zkoušet.“

Mei se usměje. „Jsem tak šťastná, že tu mohu zůstat,“ řekne a se Šeroliškami v patách vyběhne vstříc novým dnům.

 

 

Konec