Bláznovství léta

Léto je krásné, veselé, plné energie a nese s sebou trochu bláznovství, které člověku občas zatemňuje mysl a přiměje ho k věcem, o kterých si myslel, že by nikdy neudělal.

Ale to se stává jiným lidem. Ne Martině. Vždy měla v životě jasno. Vystudovat. Vdát se. Zařídit si domov a pořídit si děti. Od gymnázia po této jasně nalinkované a po většinou i přímé cestě šla. Sem tam se vyskytla drobná překážka, ale v podstatě to byla snadná cesta. Bez nejasností a otázek, protože jasně určovala řadu dalších věcí, které s ní bezprostředně souvisely. Martina se rozhodla pro profesi učitelky, protože bude mít prázdniny s dětmi a bude jim moc snadněji pomáhat během školních let. Věděla, že bude žít v malém domečku v satelitním městečku nedaleko většího města, který rodině poskytne dobré zázemí, děti si budou moct hrát na zahradě, ale zároveň budou mít možnost dojíždět na různé kroužky a samozřejmě i výběr škol bude větší a lepší. Podobně rozhodla i o všem ostatním.

Někdy se svou jasnou logikou bez emocí přiměla matku kroutit hlavou. „Martino, život si nemůžeš nalinkovat, všechno je složitější, než jak si představuješ,“ říkávala jí.

„Život je takový, jaký si ho uděláš,“ odpovídala přesvědčeně Martina. Copak chce tak moc, aby toho nemohla dosáhnout? Martině se nezdálo.

„Ale na nic z toho nemůžeš být sama i druhá strana do toho bude mít co mluvit, musíš počítat s názory druhého,“ argumentovala dál matka tím jediným, co dělalo Martině trochu starosti. Ne velké. Při pohledu na mladou, hezkou tvář lemovanou hustými kaštanově hnědými vlasy, ve které se zvláště vyjímaly velké hnědé oči, si říkala, že se musí líbit tomu správnému muži. Ne, že by měla o nápadníky nouzi, ale na otce svých dětí měla určité nároky. Vysokoškolsky vzdělaný nekuřák, ideálně abstinent, zodpovědný, s velkým smyslem pro rodinu, s kladným vztahem ke sportu, sečtělý a samozřejmě musí nějak vypadat a pak tu byla ještě řada dalších méně či více důležitých kritérií. Během střední a vysoké chodila s dvěma muži, kteří se na první pohled zdáli vhodní, ale postupně se ukázalo, že mají různé nešvary, které nemohla tolerovat, a tak je prostě vyřadila. Rozešla se s nimi. Matka ji opět nechápala. Táta jí to naopak schválil. Tvrdil, že má navíc. To Martinu až tolik nezajímalo, ona prostě jen chtěla vhodného otce svých dětí, muže, který zajistí rodinu a na kterého se bude moct spolehnout.

V posledním ročníku vysoké potkala Jirku, který splňoval vše, co chtěla. Měli stejné plány do budoucna, životní hodnoty i nároky. Všechno zapadalo do plánu.

Odpromovala, pracovní místo měla zajištěné a nabídku k sňatku od Jirky čekala v brzké době. Chodí spolu už rok a všichni je považují za dokonalý pár. Čekaly ji poslední prázdniny, ale Martina upínala zrak už do budoucnosti.

 

O víkendu se s Jirkou rozhodli, že navštíví nedaleké přírodní koupaliště. Na dece pod slunečníkem, vedle toho správného muže se cítila báječně. Věděla, že si ji prohlíží jiní muži a nevadilo jí to. Naopak. Dokud je mladá, proč by se nelíbila? Martina nepatřila mezi ženy toužící po obdivu, ale dokázala si ho vychutnat.

A pak zachytila jeho pohled. Tmavé, téměř černé oči se smály. Vlastně nevypadal jako Čech spíš jako obyvatel některé jižní země. Aspoň takoví se jí zdáli. Tmavovlasí, tmavoocí, opálení, usměvaví a hluční. Tento měl navíc hezkou tvář, téměř uhrančivý úsměv a opálené tělo vypracované tak akorát.

Pohled přes tmavé brýle zajišťoval utajení a tak toho Martina využívala. Nakonec pohled je jen pohled a Jirka si šel zaplavat. Co by se mohlo stát? Horké léto s jasně modrou oblohou k maličkému odvázání přímo vybízelo, protože jindy si cizí muže neprohlížela. A i kdyby o tom Jirka věděl, nežárlil by. Proč také? Nemá důvod. Přece by nějakou hloupostí neztratila ideálního muže pro rodinu.

Od pozorování neznámého muže ji vyrušilo zvonění Jirkova mobilu. Mávla na něj, aby přiběhl. Při pohledu na telefon se trochu zamračil a přijal hovor. Martina tomu nevěnovala příliš pozornosti. Jirkovy pracovní záležitosti se jí netýkaly. Poodešel kousek dál a začal s někým cosi řešit. Pokusila se znovu soustředit na časopis o bydlení, který si vzala s sebou, ale její pohled neodolatelně lákal snědý muž. Seděl o kus dál s partou mladých lidí, ve které Martina trochu s nelibostí, která ji zaskočila, zaznamenala několik velmi hezkých žen, a smáli se. Martině to vadilo. Chtěla, aby se znovu díval na ni. Rozladěnost z takové příčiny zažila poprvé v životě. Zaskočeně znovu sklopila oči k časopisu.

„Martino, musím zajet do práce, co kdybys tu zůstala a já tě potom vyzvedl?“ řekl Jirka. Vůbec si nevšimla, že se vrátil na deku.

„Dobře,“ odpověděla stručně a jemu se mihl ve tváři překvapený výraz. Ne neoprávněně. Jindy by Martině podobné narušení jejich plánů vadilo a dala by to znát, dnes však ne. Jirka se na ni usmál, a kdyby mu Martina věnovala více pozornosti, všimla by si, že se mu ulevilo, ale ji v tuto chvíli příliš nezajímal. Snad horké léto způsobilo, že se v ní probudila touha po něčem jiném než uspořádaném rodinném životě. Jen matně vnímala, že Jirka odešel, protože na sobě ucítila cizí pohled. Tmavovlasý muž se znovu podíval jejím směrem. Ucítila horkost, která projela celým jejím tělem. Zvláštní, nový pocit, ale tak příjemný. Přistihla se při myšlence, že nechce, aby se Jirka vrátil brzy. To ji opět zarazilo. Napadají mě hlouposti a budu mít tik, jak těkám pohledem od časopisu k němu, řekla si v duchu ironicky a přinutila se znovu číst časopis.

Po chvíli se zcela ponořila do plánování společné budoucnosti s Jirkou. Tmavovlasý muž přestal existovat. Doufala, že Jirka nebude s nabídkou příliš otálet, vždyť bude potřeba zařídit tolik věcí. Měla už představu, jak by měla vypadat ložnice a kuchyň, ale stále váhala s koupelnou, obyvákem a hlavně dětskými pokoji. A co pokoj pro hosty? Jirka má dost známých z větší dálky. Přesto měli by ho kvůli nim mít?

„Ahoj,“ řekl cizí hlas češtinou bez přízvuku. Nad ní stál ten Ital! Náhle budoucnost zase zmizela a zůstalo jen teď a ona měla plnou hlavu zvláštních myšlenek a představ.

„Ahoj,“ odpověděla a soustředila se, aby její hlas zněl netečně až trochu otráveně, že ji oslovuje cizí muž. On se však jen přezíravě usmál, jako kdyby přesně věděl, o co jí šlo. Martinu to podráždilo, ale také jí to imponovalo, což ji rozladilo ještě více. Uvědomila si, že se mračí.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se.

„Ne!“ odsekla a sama sebe tím udivila. Vždy se chovala zdvořile, ale ten muž ji dráždil snad vším.

„Dobře, tak si sednu vedle. Krásná žena by neměla být sama,“ odpověděl lehce.

Takové klišé, pomyslela si Martina, ale slova pronesená mírným, sametovým hlasem jí polichotila. Jestli se mě zeptá, jak se jmenuji, tak se prostě zvednu, seberu deku a slunečník a půjdu zpátky do města třeba i pěšky. Martina vždy považovala způsob seznamování typu: „Ahoj, jak se máš?“ či „Ahoj, jak se jmenuješ?“ za ubohý. Muž by se měl snažit zaujmout, zaimponovat a dát najevo zájem neotřelým způsobem, v žádném případě se však nevnucovat.

„Jmenuji se Robert a rád bych ti dělal společnost. Dovolíš mi to?“

Martina ve svém věku věděla, že představy jsou jedna věc a skutečnost druhá, ani seznamování s Jirkou neprobíhalo podle jejích ideálních představ a tak Robertův úvod považovala za přijatelný. Dřív než vůbec stačila popřemýšlet o odpovědi, její hlava sama přikývla. Na chvilku ji dokonce napadlo, jestli mu nedovolit si přisednout na deku, ale pak si řekla, že to má čas. Navíc jak by to vypadalo. Ona a cizí muž! Ale ve skutečnosti ji ta myšlenka moc nepobouřila.

Robert se na nic nevyptával. Skutečně plnil, co nabídl. Dělal jí společnost. Povídal jí o všem možném a zprvu se smíchu bránila, ale pak marný boj vzdala a bavila se. Od první chvíle se nemohla nabažit jeho hlasu. Kromě klidu a něhy v něm byla i svůdnost. Zdráhala se to však přiznat.

Šli si společně zaplavat a Robert se stále choval jako dokonalý gentleman, ačkoli Martina by mu v tu chvíli náhodně nenáhodný dotek snad i odpustila. Možná by ho i uvítala. Kam se poděla moje morálka? Zděsila se v duchu. Robert se však o nic nepokusil.

Snad za to mohlo léto, snad ta dráždivá smyslnost, která z něho vyzařovala, možná i odstup, který si od ní udržoval, anebo vše dohromady, ale když se loučili a chtěl po ní telefonní číslo, bez rozmyšlení mu ho dala.

V autě vedle Jirky se cítila nesvá. Jako kdyby byla na špatném místě. Zeptal se jí, kam chce jít dnes na večeři a ona odpověděla první místo, které ji napadlo, aby byl zase zticha a ona mohla dál zůstat ve svých myšlenkách či lépe vzpomínkách. Možná by neměla na toho muže myslet. Ale… vždyť jen sní. A co znamenají sny, byť s otevřenýma očima? Nic! V koutku duše ale věděla, že něco znamenají, a proto se cítí neklidná.

 

Doma si připadala jako loutka. Oblékla se, lehce nalíčila a vyrazila s Jirkou na večeři. Mluvil o jejich společné dovolené. Za jiných okolností by to považovala za důležitou věc, ale dnes se nemohla soustředit. Ačkoli napomínala samu sebe, nedostatek pozornosti se jí nepodařil zcela skrýt a tak se vymluvila na únavu. Malá nevinná lež. Vždyť se do zítřka z toho podivného omámení vyspí a jen se tomu pousměje.

Během večeře o tom sama sebe přesvědčila, ale doma stačil jediný pohled na mobil se zprávou odeslanou z neznámého čísla a zachvěla se. Možná měla máma pravdu. Život je mnohem komplikovanější. Co věděla o Robertovi kromě jména? Nic. Tak jako se na nic neptal jí, tak nemluvil ani o sobě a Martina považovala za nedůstojné se ho vyptávat. Naproti tomu než si vyšla poprvé s Jirkou, zjistila si o něm kde co. Nechtěla zbytečně ztrácet čas s někým, kdo by se nehodil do jejích plánů. A za Robertem by se bez rozmyslu rozběhla kamkoli? Dokonce ve chvíli, kdyby tím ohrozila vztah s mužem, který naopak do jejích plánů dokonale zapadá? Co se to děje? Ona se přeci neřídí touhou a miluje Jirku. Ale opravdu? Jistě! Lidé, kteří spolu chodí, se přece milují. Samozřejmě věděla o odlišnosti svého chování a svých citů k Jirkovi od toho, co popisovaly její kamarádky ve vztazích se svými partnery, ale vysvětlovala si to tím, že je prostě rozumnější a cílevědomější. Neřídí se jen svými city. Ale přestože jí její plány částečně zatemňovaly mysl, nebyla Martina nevšímavá a už vůbec ne hloupá. Dokázala věci vyhodnotit správně, ale pokud se to nehodilo, odmítala si je připustit.

Krátká esemeska obsahovala pozvání na zítřejší oběd. Martina nemusela přemýšlet, zda se jí chce nebo ne, ale bylo třeba zvážit další věci. Nikam nejít představovalo jistotu. Nebude riskovat, že se o tom dozví Jirka, a nebude se podporovat v těch hloupých myšlenkách, které ji napadají. Na druhou stranu Jirka bude v práci, pravděpodobnost, že by se dozvěděl o obědě, který přece nic neznamená, není velká. A ona má volno. Po letech studia si zaslouží malé rozptýlení. Nemusí sedět doma. Je rozumná, neudělá žádnou hloupost. Nepodvádí Jirku, jen by šla na oběd… dejme tomu s kamarádem. Dokonce bych mu o tom mohla i říct. Proč ne? Protože sama bych mu vyškrábala oči, kdyby mi oznámil, že jde na oběd s krásnou ženou, odpoví si sebekriticky a trochu provinile oběd odsouhlasí. Jestli se jednou na chvíli každý zblázní, tak mně se to stalo teď.

 

Na posteli ležela hromada oblečení, než byla konečně s pohledem do zrcadla spokojená. Nejprve se jí totiž zdálo, že vypadá moc obyčejně a potom, že se zase oblékla moc slavnostně a mohl by si to vysvětlit tak, že se mu chce líbit. To Martina sice chtěla, ale nesmí o tom vědět. Nikdo o tom nesmí vědět.

Pohled mladého muže, kterého míjela na ulici, ochotný řidič, který ji pustil přes silnici, to vše ji ujistilo, že volila správně svůj model, líčení a účes. Těšila se.

Zvonění telefonu Martinu nemile překvapilo, a když si s ní Jirka chtěl povídat během své obědové pauze, trochu jí tím na náladě ubral, protože pocítila slabé výčitky svědomí, a právě kvůli nim se zajímala i o jeho pracovní záležitosti. Martině se podařilo nenápadně hovor ukončit kousek do restaurace, kam ji Robert pozval. Ten na ni už čekal. Slušelo mu to. V bílé košili volně přehozené přes úzké černé kalhoty sice nepředstavoval vážného, na první pohled zodpovědného muže, kterého si vedle sebe Martina po léta představovala, ale paradoxně o to více se jí líbil. V duchu si musela přiznat, že Jirka jí nikdy tak atraktivní nepřipadal. Nicméně muž před ní o své přitažlivosti také dobře věděl. Jak se k němu blížila, sebevědomému a pohlednému, náhle viděla svůj vztah s Jirkou bez příkras a smyšlenek, které kolem něho upletla. Dělali oba velký kompromis. Ona ignorovala, že on nepředstavuje muže, který by ji přitahoval, on zase toleroval její náladovost, za kterou se často skrývalo nevědomé zklamání z nenaplněného vztahu. Miluje ji Jirka nebo mají oba stejný důvod? A je správný?

Usmála se na tmavovlasého muže před sebou a dovolila mu, aby jí pomohl se židlí. Hlavou Martině prolétla myšlenka, jestli je větším divadlem její dosavadní život s Jirkou nebo toto setkání, kterému dává navenek pouze přátelský rozměr, ačkoli dobře ví, že nic jen přátelského k tomu muž necítí. Touží po jeho obdivu, zájmu a dotecích. A zatím si není ochotná přiznat, že i po lásce.

Po jídle jen tak mimochodem mezi řečí položil svou ruku na její. Vlastně na tom doteku ani nic intimního nebylo, přesto se jí začaly vybavovat věci, o kterých četla, nebo je viděla ve filmech či o nich slýchávala od kamarádek. Věci, které nikdy nechtěla prožít a ani ji nenapadlo, že by jich mohla být schopná. Dokonce si představovala, jak jde s tím mužem do hotelu. Zarazila se ve svých představách dřív, než se dostaly k tomu, co by se dělo tam. Ne, některé věci si netřeba představovat či je pojmenovávat, stačí vědomí, že jsme jich schopni, pomyslí si trochu smutně, protože tahle dosud neznámá stránka její osobnosti se jí nikterak nelíbí a přeci se vůči ní cítí bezmocná. Jako by všechnu vůli vyčerpala a stala se pouhou loutkou. Tak se však cítila jen okamžik, pak se zase vrátila ta bláznivá nálada, ve které se cítila báječně a nedělala si žádné starosti, jen občas ji bodl osten výčitek.

Robert ji na hotel nevzal. Procházeli se podél řeky a Martině přišla myšlenka, že by bylo nedůstojné se ho na něco ptát, náhle hloupá. Prostě se musela o tom muži něco dozvědět. Začala zlehka. Zeptala se na jeho původ. Potvrdil, že skutečně pochází z Itálie, ale jeho rodiče se do Čech přestěhovali, když mu byly dva roky. Cítila, že odpovídá nerad, přesto se zkusila zeptat na jeho dětství. On se však jen usmál a vzal ji za ruku. Neodvážila se naléhat ani se dál ptát. Cítila teplo jeho dlaně a něžné prsty, které svíraly její, a uvědomovala si blízkost jeho těla. Nic víc se však nestalo. Došli zpět k restauraci a tam se Robert zastavil. Pozval ji večer ven a ona bez uvažování přijala. Potom ji políbil lehce na tvář a zmizel v davu lidí. V její zvláštně potemnělé mysli se objevila myšlenka, že by bylo nejlepší, kdyby se z něho již nikdy nevynořil, ale zároveň ji naplňovala zoufalstvím.

 

Jirka přijel neohlášeně. To se ještě nikdy nestalo. Vždy předem zavolal nebo poslal zprávu. Martina se nejprve lekla, že ji někdo ze známých viděl s Robertem a řekl mu to. Vzápětí se trochu vyděsila, když pevně trval na tom, že s ním musí někam jet, ale odmítl říct kam. Pak si ale všimla, že mu oči září nadšením, ačkoli se snaží udržet vážnou tvář, a trochu se uklidnila.

O půl hodiny později jí Jirka hrdě ukázal stavební parcelu, kterou pro ně koupil. Měla by být nadšená. Vybral dokonalé místo, právě takové jaké si přála. Místo nadšení však cítila výčitky svědomí. Přesto se pokusila sehrát radost, jak jen uměla, a styděla se za své pokrytectví. Měla by mu přiznat, že se bláznově zamilovala do muže, kterého v podstatě nezná, a který, jak se zdá, ani nijak zvlášť netouží, aby o něm něco věděla, ale nedokázala to. Dál v ní bojovala touha po něčem, co doposud nepoznala, s vděkem k muži, který jí i přes její chyby chtěl dát domov, který si přála.

Ten den Martina na schůzku s Robertem nešla. Nemohla to Jirkovi udělat. Místo toho vyrazila s Jirkou na večeři a potom do kina. Celou dobu se bavili o domu a Martina cítila pnutí kolem žaludku. Robertovi se omluvila esemeskou a předpokládala, že už ho neuvidí. Na nezájem žen si nemohl stěžovat, tak proč by běhal za tou, která ho odmítla. Jak jí ta myšlenka vadila!

 

V noci se budila vzteklá sama na sebe, protože nechtěla, aby Robert patřil jiné, ačkoli nebyl ani její, a při tom si uvědomovala, že bude nejlepší, pokud už se nikdy nepotkají. A Jirka vedle ní spal klidně a o tom, co se jí honilo hlavou, nevěděl nic. Martina se dívala na jeho spící tvář a říkala si, jestli by spal tak klidně, kdyby věděl, že právě teď se rozhoduje i o jeho budoucnosti. Stačila by opět trocha té bláznivé nálady a nechala by minulost minulostí a s ní i své plány, jen aby se pokusila získat Roberta. Ale vadilo by mu to? Třeba jsem jen čárkou na jeho seznamu plánu, stejně jako on na mém. A některé čárky se snadno nahrazují. Žen toužících po rodině je více než mužů. On by snadno našel jinou a možná i lepší. A proč mi to zase tolik nevadí? Protože jsem ho vždycky vnímala přes to, co by mohl představovat, dobrého manžela a otce, ale ne jako člověka, se kterým mám zestárnout a který mi bude stát nejblíže. Dávám mu všechno a nic. A vážně to chci?

 

O dva dny později Robert zavolal. Martina zrovna připravovala oběd a málem telefon ani nezvedla, protože se jí nechtělo odbíhat. Ani přes sluchátko neztratil jeho hlas nic ze své přitažlivosti. Martina chtěla schůzku za dvě hodiny odmítnout, ale jeho naléhání, že s ní musí mluvit, ji přesvědčilo.

 

Robert se opíral o zábradlí oblečený v přiléhavém, světle hnědém triku a bílých kalhotách a čekal. Zase vypadal přitažlivě a neobvykle. Martina byla rozhodnutá s ním trávit čas, jen pokud dostane konečně nějaké odpovědi, jenomže v momentě, kdy ho uviděla, rychle ztratila svou jistotu. Ten muž měl schopnost ji jediným pohledem vyvést z míry. Natož pak, když začal o sobě, svých plánech a snech mluvit sám. S každým slovem Martina zjišťovala, že se shodnou téměř ve všem, ale co víc, on jí skutečně rozuměl. Mohl za ni doplňovat věty. Jirka se snažil chápat a naslouchat jí, ale občas mívala pocit, že mu jsou některé její myšlenky natolik cizí, že je prostě pochopit nedokáže a tak jednoduše kývne, aniž by skutečně rozuměl. Robert ne. Dokázal k takovým myšlenkám ihned říct svůj názor a Martina byla nadšená. Po téměř třech hodinách se rozloučili, aniž by se za celou dobu jeden druhého fyzicky dotkli.

Cestou domů vážně začala přemýšlet, jestli nemá Jirku opustit. Cenila si Jirkovy snahy vybudovat s ní domov, ale náhle se jí to zdálo málo. Měla možnost žít s někým, kdo ji skutečně chápal, co na tom, že se zdá trochu stydlivý? Martině měla totiž pocit, že z nich dvou ona více touží po dotecích. Přes nadšení, které v ní Robert probouzel, ji však něco nabádalo k opatrnosti. A ona se rozhodla tomu pocitu vyhovět. Vyčkat a neztrácet jistoty.

 

Dál se během všedních dnů scházela s Robertem a po večerech s Jirkou, ale čím dál tím více jí tento stav věcí vadil. Bral jí klidné spaní a radost z lásky k Robertovi. Potřebovala mít ve věcech jasno a měla výčitky vůči Jirkovi. Jenomže byla také zmatená. Roberta milovala, to už si přiznávala, ale po dvou týdnech nedošli dál než k vodění za ruce, letmému polibku na tvář při loučení a dvakrát na ústa, ale byl to takový rychlý a lehký dotek motýlích křídel, který ji dokázal rozechvět, ale nemohl stačit. Chtěla víc. Nejen po fyzické stránce, ale potřebovala vědět, že k ní cítí to samé. Zdálo se však, že Robertovi stav věci vyhovuje. Rozhodla se, že si o tom s ním musí promluvit.

 

Martina, která měla vždy správná slova na jazyku, je tentokrát nemohla nalézt. Nechala se vodit za ruku po městě, odvést na oběd a nakonec ho nechala odejít, aniž by dokázala promluvit o tom, co ji trápí. I další den dopadl stejně, až ten třetí dostala sama na sebe vztek hlavně kvůli Jirkovi. Tohle mu přeci už dál dělat nemůže. I tak se tolik styděla.

„Roberte, co s námi bude dál?“ zeptala se náhle, když se zasněně díval přes řeku, na jejímž nábřeží zrovna stáli. „Scházíme se, ale nikdy si neřekl…“

Otočil se na ni a v očích měl udivený pohled, který jí vzal další slova. Martině přejel po zádech mráz z obav. Najednou by chtěla vzít svá slova zpátky a ještě pár dní si užívat jeho blízkosti a zlobila se kvůli tomu na sebe.

„Martino, doufám, že si mě špatně nepochopila. Byla jsi mi sympatická hned, jak jsem tě uviděl poprvé na koupališti. Takový ten mateřský typ, tak jsem tě chtěl poznat.“ Mateřský typ? „Víš, já a můj přítel toužíme po dítěti, jsme spolu už několik let a finančně jsme dobře zajištěni. Chtěli jsme ale dítě od matky, kterou trochu poznáme. No a ty jsi mladá, chytrá, máš přítele, se kterým jistě plánujete společnou budoucnost, určitě potřebujete finance na bydlení. Co říkáš?“

Martina neřekla nic. Vlepila mu facku a bez jediného slova odešla. Až o několik ulic dál si dovolila plakat. Mateřský typ. Co ve mně viděl? Chodící výrobnu dětí? Lomcoval s ní vztek, ponížení a lítost. Byla ráda, že Jirka odjel na služební cestu a nemusí s ním mluvit.

 

Po týdnu, kdy se Jirka vrátil, spolu vyrazili na večeři. Martině se zdál Jirka jiný. Hezčí. Poprvé si uvědomila drobné pozornosti, kterými ji běžně zahrnoval. V jejích očích přestal být mužem, který se hodí za manžela a otce, začal být Jirkou. Člověkem, který se navzdory jejím chybám rozhodl s ní strávit život. Mužem, se kterým i ona chce být. Uvědomila si, že už nepotřebuje dělat kompromis a poprvé se snažila, aby ani on kompromis dělat nemusel.

 

Konec.

Komentáře: Bláznovství léta

:)

ester | 08.08.2017

Vdaka za dalsi pribeh. Cely cas som cakala, ako to skonci. Kto komu zlomi srdce. Necakala som, ze tomu panovi Dokonalemu vobec nejde o Martinu :) Vlastne to pre nu nakoniec skoncilo stastne, zacala si vazit co ma doma a o snubenca neprisla....

Přidat nový příspěvek