Dívka a dryáda

 
     Krátký text, který je více zamyšlením než povídkou, o jednom věčném příběhu.

     Slunce se sklání k obzoru, cestou ho provází oranžovo zlatavé mraky a jeho poslední paprsky se odrážejí od krajiny. Tu osvítí líně tekoucí řeku, jinde listí stromů zbarvené podzimem a těší lidi, které k Labi přivedl nastávající víkend, jakoby jim chtělo říct, že podzim teprve začíná, není třeba myslet na zimu, jenž rybáře zažene pryč od řeky a ostatním zkrátí procházky. Lidé snad tomu poselství porozuměli nebo se jen sami nechtějí ještě loučit s létem. Všude vládne atmosféra babího léta, přesto však večerní chlad už přiměl rybáře zapálit ohníčky nebo se uchýlit pod otevřené přístřešky a chodci pomalu míří k domovům.

     Mé kroky však vedou opačným směrem. Cesta se stáčí trochu dál od řeky do luk s malými rybníčky obklopenými rákosím. Sem tam postává hlouček stromů nebo osamocená vrba. Zastavím se, abych sledovala růžovo zlatou oblohu, jasná barva pomalu bledne a náhle se objeví mlžný opar. Nejprve se jen líně povaluje při zemi, ale jak slunce mizí, zvedá se výš, na některých místech se podobá závoji, jinde vytváří jemné vlnky. Mlha halí krajinu, klame lidské oči a probouzí fantazii. Rozhlížím se kolem po místech, která tak dobře znám, a která náhle vypadají jinak. A pak obzor zešedne, ale noc stále plně nepřevzala vládu, neskryla ještě vše lidským očím, které tak často vidí to, co chtějí.

     Tam uprostřed louky v mírném večerním vánku upoutá mou pozornost jemný, sotva znatelný pohyb. Marně oči bloudí bílou přikrývkou. Nejspíš se mi něco zdálo. A přeci se v mlze náhle vyrýsuje silueta ženy, spíše dívky, příliš mladé, než aby tam stála tak sama bez jediného pohybu s hlavou skloněnou. Dlouhé, bílé šaty dotýkající se země se občas zavlní při dotyku větru. Tvář jí zakrývají dlouhé hnědé vlasy. Proč stojí tak osaměle? Na koho čeká? Než se však stihnu nad otázkami více zamyslet, mé oči už lapí jiný pohyb. Mezi skupinkou stromů s větvemi sklánějícími se k zemi se něco mihne a zatřpytí. Ale co? To dryáda opustila na chvíli bezpečí stromu a ve skrytu mlhy se osmělila podívat na lidský svět. Hned však vklouzla do spolehlivějšího úkrytu, asi ji zahnala tajemná postava krčící se za blízkými keři. Lovec s kápí na hlavě a lukem v ruce. V toulci na zádech má připraveno několik šípů. Na co čeká? Na laň, kterou později přivábí měsíční svit? Možná, ale teď sleduje dívku. Jednou rukou stále svírá nevědomky luk a druhou si sundá kápi, aby lépe viděl, a počíná si při tom opatrně, jakoby měl strach, že dívku vyplaší. Ta však stojí dál bez jediného pohybu. Snad jen řasy na víčkách se maličko zachvějí, ale kdo to pozná? Jen ona sama. Mužovo zaujetí prozrazuje lesk v očích a upřený pohled. Bojí se i mrknout, aby se mu dívka v tom zlomku vteřiny nerozplynula. Mlha zhoustne, ovládá krajinu a přelévá se po ní jako vlny na moři. Mdlé světlo měsíce slabě osvítí dívku, muž však zůstává ve stínu. Dryáda opět vyklouzne ze svého úkrytu, okouzlena měsíčným svitem a scénou před sebou. Pohled velkých hnědých očí lemovaných dlouhými, tmavými řasami se stáčí od lovce k dívce. Dokonale vykrojené plné rty se pohnou, aby k nim promluvila, ale vzápětí se ta tajuplná bytost zatváří smutně. To si uvědomila, že ji nevidí a nemohou ji slyšet. Ona je tu pouze divák, který nezasáhne do jejich osudu. A tak semkne rty a dál přihlíží. Dívka zvedne hlavu a oříškově hnědé oči pohlédnou na první hvězdy. Jemná, bílá tvář se zdá být tolik zranitelná a vážná, ale pak se koutky sametových rtů pozvednou a dívka se zadívá směrem k lovci, jakoby celou dobu věděla, kde se skrývá a že přišel jen kvůli ní. Rozeběhne se pryč a zdá se, že se její chodidla ani nedotýkají země. Lovec se prudce vztyčí, na moment zmatený, a pak dlouhými skoky zamíří za ní. Dívka se však nesnaží utéct. Brzy zpomalí běh a nakonec se zastaví a natáhne jemné ruce k lovci, ten k ní doběhne a něžně ji obejme. Dívá se na ni s láskou a obdivem a její líce pokryje jemný ruměnec, v očích má hrdost a štěstí. Potkal ji jeden z největších zázraků. Láska.

     Po dryádině tváři klouže slza. Jedna jediná. A v té jediné slze je všechen její zármutek, protože ona lásku nepozná, i všechna její radost za ty, které sledovala, a jejichž prostřednictvím na malý okamžik pocítila dotek lásky a štěstí. Vysoké stromy, v nichž se skrývá, viděla růst od malých semenáčků a před nimi mnoho jiných. Celá ta staletí přihlíží lidským příběhům a ty nejsilnější lidské emoce dosáhnou až k ní. Prostřednictvím lidí prožívá jejich příběhy i ona sama. Nechá lehký vánek, aby usušil její slzu. A usměje se. Je lepší cítit, než být prázdná. Pomyslí si a zmizí ve své stromové skrýši.

     A kdo jsem já? Ta bledá dívka, která se šťastně usmívá v náruči lovce, jejíž srdce bije naplněné něžnými city a nepřemýšlí o zítřku? Teď je šťastná, zítra může být všechno jinak, ale žádná její myšlenka to nezmění a proto žije okamžikem. Nebo jsem osamělou dryádou, která jen přihlíží příběhům jiných, ale její příběh je den po dni stejný, přesto aspoň cítí?

     Někdy kráčím s tváří bledou a srdcem plným hřejivých citů, ale jindy bloudím pod večerní oblohou, skryta ve stínu všednosti, pozoruji příběhy lidí kolem sebe a sem tam mi po tváři stéká slza, v duši však doufám, že jednou vystoupím ze svého stínu a někdo mě uvidí. Jen má si fantazie přidala pár detailů, aby mi připomněla věčný příběh, v němž má svou roli každý z nás.    

 

Konec.