3. část

 

     V příštích dnech nejvíce ocením, že Štěpán a Jirka měli jiné zájmy, než se ptát, kam jsem zmizel. Ke svému malému výletu s Felixem bych se nepřiznal. Obědy jsem vynechal.

 

          O týden později po posledním dopoledním středečním cvičení se loudáme se Štěpánem ven z budovy fakulty. Zrovna přemýšlím, že je hezky, mohl bych si něco koupit k jídlu a sednout si s tím venku na lavičku.

„Jdeš dneska na oběd?“ zeptá se Štěpán.

„Asi ne.“

„Proč? Už si tam týden nebyl.“

„Fakt? Nechtělo se mi běhat na kolej.“

„Je středa, budou mít něco sladkého a skončili jsme dřív, takže máme reálnou naději, že se na nás dostane,“ láká mě.

Hm, sladké. V obchůdku na konci ulice mají jen základní potraviny, nic lepšího než rohlík a něco k němu tam nenajdu. Nejbližší větší obchod je moc daleko. „Tak jdeme.“

     „Andy, proč si přerušil školu?“ optá se o chvilku později. Další zvláštní Štěpánovou vlastností je, přijít v nejméně očekávaný okamžik s tím nejméně očekávaným tématem. Položil můj oblíbený dotaz, ale musím přičíst Štěpánovi k dobru, že se ptá až teď, a nevyhrkl to na mě jako první otázku, když jsme se seznámili. Na rozdíl od mnoha ostatních. Nicméně na mojí odpovědi se nic nemění a jako vždycky zamumlám: „Ze zdravotních důvodů.“ Moje hlava na tom byla bledě.

„Ty taky?“ Štěpán ožije. Asi cítí „odkladovou“ spřízněnost. „Já jsem si zlomil nohu a musel jsem na operaci, pak jsem nějaký čas nemohl chodit.“ Ta spřízněnost nebude velká, on má aspoň normální důvod. „Stalo se to během práce na farmě a rodiče měli o důvod víc, proč trvat na chemárně, ale aspoň jsem přestoupil blíž k domovu.“

Napadne mě, že třeba měli pravdu. Tohle asi slyšet nechce a nepotřebuje. Raději se zeptám, jak velkou farmu mají. Po zbytek cesty absolvuju zemědělský rychlokurz. 

 

     S kynutými knedlíky si najdeme volný stůl. Úmyslně si sednu zády ke dveřím. K ničemu mi ta taktika není, protože po druhém soustu se za mnou ozve: „Můžu si přisednout?“ 

Štěpán dobromyslně přikývne. Nejradši bych ho za to vystřelil na Mars nebo ještě dále.

„Poslední dobou jste tady nebyli,“ klidně pokračuje v rozhovoru Felix a chytře mluví rovnou na Štěpána. Prosím tě, hlavně nic neříkej, snažím se Štěpánovi na dálku vsugerovat myšlenku.

„Andy nešel a mně se samotnému nechtělo,“ upřímně odpoví Štěpán. Nejraději bych ho uškrtil, aspoň se na něho nesouhlasně podívám. Pohled zachytí, ale význam mu nedochází.

„Proč ne?“

Štěpán nečeká na moji odpověď a rychle řekne: „Taky mě to zajímalo. Prý se mu nechtělo.“ Felix na mě pobaveně mrkne.

„Dík, ale umím mluvit sám.“ Řeknu směrem ke Štěpánovi klidným tónem, který mě stál hodně přemáhání. Ale on za můj vztek nemůže a nechci si ho vybít na něm.

„Nevypadal jsi na to,“ pohotově mi odpoví Felix.

„Že ty o tom tolik víš,“ odseknu mu, tentokrát je pokus o sebeovládání marný. Štěpán se po mně udiveně podívá. Felix se usmívá. Sakra. Jenom jsem ho pobavil.

„Tak mě pouč,“ navrhne mi.

„Nemám zájem.“

„Škoda.“

„Vystydne ti oběd,“ řeknu mu a otočím se na Štěpána: „Já jdu.“ A pak na Felixe: „Dobrou chuť.“ Za dveřmi jídelny si nahlas vydechnu. Chci být sám. Hodinky ukazují teprve půl jedné. Ještě mám čas.

     V pokoji se složím na židli a hlavu položím na stůl. Jenom idiot s ním mohl vlézt do taxíku. Musel jsem trpět dočasnou ztrátou mozkové činnosti. Jaký přelud jsem se snažil chytit? Snad si časem najde jinou zábavu.

 

     Ve vchodové hale kolejní budovy sedí v pohodlném křesílku Štěpán. Vstane, když mě uvidí.

„Jsi v pořádku?“ Otázka mě překvapí. Sám bych na jeho místě nevěděl, co říct.

„Ano, proč bych neměl být?“ odpověď vyzněla ostřeji, než jsem chtěl. Asi zbytek vzteku. „Promiň, nemyslel jsem to tak,“ dodám.

„Nic se neděje. Vypadalo to, že tě Felix hodně vytočil. Nevšímej si ho.“

Přikývnu. „Nebudu.“

„Ty ho znáš?“

„Ani ne.“ Dál se na nic neptá a já jsem mu vděčný, navíc jsem rád za jeho společnost.

 

     V dalších dnech jsem do menzy chodil, nechtěl jsem, aby měl Felix navrch, ale nevšímal jsem si ho a on nechával na pokoji mě.

 

    Okruh známých se mi pomalu rozšířil o počítačového maniaka Pavla, zamračeného Martina, Miloše, který se dřív podíval na vaše oblečení než tvář, ale ať už jste měli na sobě cokoliv, nikdy mu to nebránilo si s vámi popovídat, co si myslel, už byla věc jiná, Lenku, přátelskou a upovídanou. Pak tu byli další, s kterými jsem se zběžně bavil a často si nepamatoval ani jejich jména. Postupně jsem zapadl a jen občas jsem si vzpomněl, že jsem měl být někde jinde. Nejčastěji mi to připomněl pohled na bývalé spolužáky.

     Dozvídal jsem se také víc o Štěpánovi. Moje druhá domněnka, že je to obyčejný kluk z chudších poměrů se potvrdila. Jeho naivita, se kterou přistupoval k ostatním, mě fascinovala, a někdy jsem o něho míval strach. Nicméně občas jsem si u něho všiml výrazu, který byl směsicí smutku a rezignovanosti, a tehdy mě napadalo, jestli je v jeho přístupu k ostatním opravdu naivita nebo něco jiného, co mi uniká. Zvykl jsem si na jeho společnost, do jisté míry hodně odlišnou od jakékoliv jiné, ve které jsem kdy byl. Tam, kde mi jiní důvěru v lidi brali, mi ji Štěpán svým osobitým způsobem vracel.

 

     Od oběda s Felixem uběhl další týden a my sedíme před posluchárnou a čekáme na začátek první čtvrteční přednášky. Jak těkám očima po okolí, všimnu si pár pohledů směřovaných k Štěpánovi, které mi připomenou mě samotného na začátku. Podívám se na něho jen koutkem oka. Pohled má upřený z okna naproti nám a jeho myšlenky jsou někde daleko. Teď nevnímá okolí. Ale co jindy? Poznal jsem ho natolik, abych věděl, že o nich určitě ví. Může vůbec dělat něco jiného, než si těch pohledů nevšímat? Když jsem ho viděl poprvé, vůbec jsem o něm nepřemýšlel. Dal jsem si ho do zásuvky s nálepkou „obcházet“ a hotovo. Je do jisté míry paradoxem, že on byl první osobou, se kterou jsem se po dlouhé době spřátelil, ale byl pro mě lekcí, kterou jsem potřeboval.

Štěpán nespustí pohled z okna a řekne: „Petr mě láká, abych s ním šel v sobotu do jednoho klubu, prý mám pozvat i tebe.“

„Mě? Proč?“ od takového pozvání se nedá nic čekat. Možná v něm má prsty Felix.

„Nevím,“ pokrčí rameny, „asi že se známe.“

„No, myslím, že vynechám.“

„Pojď aspoň na chvíli,“ škemrá. „Nechci tam být s nimi sám. Víš, že zrovna nezapadám.“

Jako kdyby věděl, o čem jsem až doposud přemýšlel. „Když nebudou zapadat dva, bude to lepší?“ Neodpoví, jen na mě dál upírá prosebné oči. „Kdo tam všechno bude?“ rezignovaně pokračuju.

„Nevím přesně,“ vyhne se odpovědi. Určitě mi neříká všechno. Stále se na mě dívá s výrazem dítěte stojícího před výlohou hračkářství a snažící se přimět rodiče, aby mohlo dovnitř.

„Ještě si to promyslím, jo? Proč tam vlastně chceš jít, když se ti nechce?“ Mně se nechce ani trochu.

„Zve mě už od začátku semestru a dochází mi výmluvy.“

 „Hm.“ Chápu ho.

„Řekneš mi zítra?“

„Jo.“

„Ahoj,“ objeví se odněkud z davu Helena.

„Ty jdeš dneska na přednášku?“ zeptám se. Normálně hned po cvičeních, která jsou povinná, spěchá domů. Všechno, co si navíc vpisuju do přednášek, jí potom půjčuju.

„Jo, přijela mamka, tak hlídá.“

Posunu se na lavici, aby si mohla sednout. Štěpán odpověděl na pozdrav, ale teď se tváří, že tady není. Nevím, jestli se mi to zdá, ale vždycky když začne Helena mluvit o manželovi a dítěti, začne se Štěpán tvářit rozpačitě. Ze začátku jsem taky nevěděl, jak reagovat, ale časem jsem si zvykl a nepřijde mi to. „Co malá?“ 

„Dobrý, předminulou noc skoro celou probrečela, ale tuhle byla hodná. Chceš se podívat na fotku?“

„Jasně.“

Vytáhne mobil a ukáže mi prcka. Co se říká o malých dětech? „Je hezká.“

„Díky.“

Z vymýšlení dalších komentářů mě osvobodí příchod přednášejícího. Všichni se hrnou na svá oblíbená místa. My pospíchat nemusíme, protože nám je podrží Martin. Netuším, jak se mu vždycky podaří dostat se na začátek davu, ale podaří. Preferuje střední řadu. Jednou jsem přemýšlel, jestli se ho mám zeptat proč, ale usoudil jsem, že každý máme nárok na své „libůstky“ a nikomu z okolí do nich nic není. Počkáme tedy, až se největší nával prožene dveřmi. Střední řada je volná.

 

     Večer na koleji zrovna přemýšlím, jaký film si pustím, když uslyším ťukání na vchodové dveře, ale protože v tuto dobu obvykle někdo přichází vyzvednout Jirku, nevěnuju tomu pozornost. Po chvilce se ozve ťukání na dveře od mého pokoje. „Ano.“ Jsem zvědavý, co se děje. Objeví se Jirkova hlava.

„Máš tady návštěvu.“

„Kdo to je?“ Jirka jen pokrčí rameny. Vstanu z postele a přemýšlím, kdo by to mohl být. Kromě Štěpána všichni ostatní bydlí na privátech a Štěpána Jirka zná. Jakmile otevřu dveře, tvář mi ztuhne překvapením. O futra se ledabyle opírá Felix.

„Co tady chceš?“

„Popovídat si? Jinak taky tě rád vidím. Pozveš mě dál?“

Vyhodil bych ho, ale Jirka po nás zvědavě pokukuje, měl by celý večer co vypravovat, takže ustoupím ze dveří, aby mohl projít, zavřu a seberu z kolejní židle všechno, co se na ní do této doby nashromáždilo. Člověk by nevěřil, kolik věcí se na židli vejde. Celou hromadu odložím na stůl. Možná jsem ho měl nechat stát. „Tak o čem si chceš povídat?“ Bezpečně vím, že já s ním o ničem.

„Navrhuju mír. Přiznávám, že jsem tě úmyslně dráždil. Nevadí mi zájem okolí právě naopak, ale nemám rád, když si mě někdo prohlíží jako zajímavý exponát. Dal jsi mi příležitost ti to trochu vrátit a s tím svým nepřístupným výrazem si k tomu přímo vybízel.“

„Nejsi zrovna nenápadný, spousta lidí se na tebe dívala,“ odpovím, ale víc mi vrtá hlavou, proč sem přišel cokoli vysvětlovat.  

„Ano, ale jinak.“

Pokrčím rameny. Není co popírat a stejně je mi jedno, co si myslí. No, dobře. „Fajn, já už jsem se na tebe přestal dívat, takže mě nech na pokoji, věc je vyřízená a můžeme si jít každý po svém.“

„Výborně. Měj se,“ s tím vstane, a než stačím cokoli říct, je pryč. Nevím, co si o tom myslet. Nechápu, proč přišel, ani co měl znamenat ten náhlý odchod. Proč by mu záleželo na tom, jak spolu vycházíme? Nezdá se, že se věci posunuly k lepšímu a nedaří se mi to jednoduše hodit za hlavu. Nemám rád napjaté vztahy s kýmkoliv, i když se jedná o někoho, koho vídám jen v jídelně. Byl bych raději, kdybychom se nadále ignorovali.

 

     V pátek mě celé dopoledne Štěpán přemlouval, abych šel zítra s nimi. Nakonec jsem souhlasil, že dorazím, ale o něco později. Když přijdu dostatečně „později“, budou už všichni v náladě a můžu to vzít na otočku. Štěpán zřejmě něco z mých plánů vytušil, protože se díval podezřívavě, ale jako obvykle, začínám mít tuhle jeho vlastnost opravdu rád, se neptal.

 

     V sobotu po osmé hodině večer pípne na mobilu příchozí zpráva. Nezapomněl. Škoda. Štěpán z vlastní iniciativy slíbil, že napíše, kam půjdou. Sám v pátek ještě pořádně nevěděl. Kromě názvu klubu připsal i ulici. Podívám se na net do mapy. Půlhodina cesty. Mám ještě chvíli čas. Přečtu si maily, podívám se, kdo je na Skypu, jako obvykle v sobotu nikdo. Čas vyrazit. Nespěchám, ale v půl desáté jsem na místě. Ke vchodu vedou schody a před ním je malá terasa obehnaná zábradlím. O ně se ve stínu opírá známá postava. Kývnu na Felixe a on odpoví stejně. Raději bych potkal kohokoliv jiného. Mám ho ignorovat nebo něco říct? Nakonec je fakt, že za mnou přišel s nabídkou smíru. A když budu upřímný, také by mi vadilo, kdyby si mě někdo prohlížel jako exponát.

„Ostatní jsou uvnitř?“ zeptám se. Není nad originalitu, možná jsem měl být zticha.

„Ano, ale Štěpán se teď bez tebe docela dobře obejde.“

Zatvářím se nechápavě a Felix pokračuje: „Petr ho s někým seznámil.“

„Aha, tak to jsem tady zbytečně.“

Felix se trochu usměje. „Třeba ne.“ Nabídne mi cigaretu.

„Ne, díky.“ Přemýšlím, jestli přece jen nakouknout dovnitř nebo se otočit a rovnou zmizet. Řekl jsem mu, že se ukážu, ale když jsem měl minule pocit, že potřebuje moji pomoc, byl jsem ve skutečnosti dobře postradatelný, což jsme všichni, ale být dobře postradatelný nestojí za nic. Štěpán se pak nikdy nestaral, kam jsem zmizel, ne, že bych nebyl rád. Možná si ani tentokrát nevšimne moji nepřítomnosti a já si nemusím dělat násilí. Felix pozoruje moje nerozhodné chování. Má při tom klidný výraz. Pod jeho pohledem se začínám cítit nesvůj. Už se chci otočit k odchodu, když se znovu ozve: „Tak se tam jdi podívat.“

„Nechce se mi, a když říkáš, že má jinou zábavu, nebudu ho rušit.“ Jestli se s někým seznámil, asi by moji přítomnost zrovna neocenil.

„Dobře, můžeš dělat společnost mně,“ řekne Felix.

„Tobě?“ Vlastně se docela divím, že je tady sám. „Nenajdeš lepší?“

„Vidíš tu nějakou?“

Přejdu k němu a opřu se vedle něho o zábradlí. Proč? Myslím, že hlavně proto, abych sám sebe přesvědčil, že na mě nepůsobí jinak než ostatní. Podívám se na oblohu. Je jasná noc. Několikrát jsem se chtěl naučit najít jednotlivá souhvězdí, ale vždycky z toho sešlo. Najdu jen Malý a Velký vůz. Koutkem oka vidím, jak Felix s přimhouřenýma očima sleduje cigaretový kouř, který se pomalu rozptyluje. Pomalu se na mě otočí. „Minule se to moc nepovedlo, takže co druhý pokus? Někam zajdeme.“

„Nechceš se vrátit?“ kývnu směrem ke klubu.

„Ne,“ usměje se a odhodí nedopalek.

„Nebudou se divit, kam si zmizel?“ Jako by mi do toho něco bylo.

„Jsou zvyklí. Takže?“

Mám. Nemám. Neklid a touha po něčem neznámém. Není to poprvé, co něco takového cítím v noci ve městě, ale když se možnost sama nenabízí, je lehké si těchto pocitů nevšímat. Teď se nabízí. „Můžeme.“ Od minula jsem se nepoučil. Kde je moje dělicí čára a rozum? V …

     Felix mě vede menšími uličkami, až se dostaneme na rušnější třídu. Tam mě nasměruje do nenápadně vypadajícího vchodu. Na rozdíl od baru, kde jsme byli minule, zde chybí klavír a atmosféra je celkově rušnější, ale pořád se jedná o příjemný hlahol lidských hlasů, do kterého se prolíná tichá hudba. Felix zvolí malý stolek v koutě pro dva.

„Necháš výběr zase na mně?“

Pouze přikývnu. Když objedná, pokračuje: „Co studuješ?“

„Chemickou fakultu, říkal jsem ti, že znám Štěpána ze školy.“ Pohodlně se opřu.

„Ano, ale já jsem zapomněl, co studuje Štěpán hned po tom, co mi to řekli. Baví tě to?“

Už po druhé v krátkém čase stejná otázka. A opět moje pozitivní, nikoli však jednoznačná, odpověď. „Celkem ano. A co ty? Prý jsi na dvou školách.“

„Ano, na medicíně a umění.“

„Nemá to k sobě docela daleko?“

„Možná. Záleží na úhlu pohledu. Medicína byla rozhodnutí spíš mých rodičů než moje, druhou školu jsem si prosadil já.“

„Umění. To je, aspoň pro mě, široký pojem, co si mám představit?“

„Chceš přesné názvy nebo laické vysvětlení?“

„Raději laicky, po přesných názvech bych měl ještě menší představu.“

Odpověď ho pobaví. Má hezký úsměv. Přemýšlím o něm jako o holce. Hloupost.

„Malování.“

„Aha.“ Snažím si ho představit jako lékaře. Nepříliš úspěšně. Jako malíře? Ano.

„Nad čím přemýšlíš?“ Kdyby proti mně neseděl zrovna Felix, otázka by mě překvapila. Teď mě nezaskočí.

„Proč myslíš, že nad něčím přemýšlím?“ otočím otázku.

„Měl jsi zamyšlený výraz a vypadal si mimo.“

„Snažil jsem si tě představit jako doktora,“ přiznám se.

„A?“

„Upřímně?“

„Nešlo to, že?“ směje se.

„Ne. Promiň, tím nechci říct, že z tebe nebude dobrý lékař.“

„Neomlouvej se, ze mě nebude dobrý lékař. Nehodím se na to.“

„Proč toho nenecháš a nevěnuješ se jen druhé škole?“

„Musel bych se dohadovat s rodiči, což se mi nechce.“ Jako Štěpán. Jako já? Já ne. Nejsem na vysněné škole, ale ani na takové, která by mi vadila. Zlatá střední cesta s názvem praktická. Všechno usnadňuje fakt, že jsem žádnou vysněnou školu nikdy neměl. Proto ta nejednoznačná odpověď. Štěpán se uvnitř trápí. Felix si našel něco jiného. Stejný problém, různá řešení. Které se jednou ukáže být nejlepší? Co je dnes jasné, může být za pár let jiné. O iluze přicházíme stále. Dokud nějaké máme. Čas změnit téma. Ale na jaké? Co máme společného? Před pár dny, možná ještě hodinami bych řekl, že nic, ale najednou si nejsem tolik jistý.

„Prý jsi v ročníku taky nový. Přestoupil si sem?“ zeptá se.

„Ne. Na rok jsem přerušil školu.“

„Byl jsi v cizině?“

„Ne,“ přesto, že Felixovi nijak zvlášť nevěřím, má schopnost vyvolat dojem, že můžu mluvit otevřeně. Nepodlehl bych tomu, ale najednou jsem unavený a znechucený vykládáním tolikrát opakovaných nesmyslů. „Oficiálně ze zdravotních důvodů, neoficiálně jsem si potřeboval ujasnit některé věci včetně toho, jestli na tuhle školu vůbec mám.“ Stejně to během chvíle zapomene, tak co.

„Nic jiného, než nějaký zodpovědný důvod, bych u tebe nečekal,“ řekne přátelským tónem a se zamyšleným pohledem se usměje, pak pokračuje: „Já jsem svým rodičům po střední tvrdil, že si potřebuju rozmyslet, co dál. Naneštěstí pro mě si brzy uvědomili, že se mi jen nikam nechce,“ ušklíbne se. „Na co si přišel ty?“

„No, geniální chemik ze mě nikdy nebude, ale školu vystuduju.“ Tím prvním jsem si jistý, tím druhým tolik ne, ale nevadí.

Pozorně se na mě zadívá. „Chtěl bych si tě namalovat.“

Trochu mě zaskočí. „Mě? Proč prosím tě?“

„A víš, že ani přesně nevím? Něco se mi na tobě líbí a chtěl bych to zkusit zachytit.“

„Myslím, že najdeš někoho zajímavějšího.“

„Odmítáš?“

„Ne, jen si myslím, že se na to nehodím.“

„Fajn, když nejsi proti, tak za mnou zítra přijď.“

„Počkej. Neodmítl jsem, ale také nesouhlasil,“ bráním se.

Začne se smát. „Máš úžasně zděšený výraz. Dej mi číslo na mobil.“

„Nemám zděšený výraz,“ protestuju, ale číslo mu nadiktuju, protože mě nějak v první chvíli nenapadne mu ho nedat, a potom je pozdě.

„Fajn. Pošlu ti adresu.“

„Hej, poslouchal jsi mě vůbec?“ zeptám se ho, ale nijak rozčíleně. Buď si na jeho sebejistotu začínám zvykat, nebo mě přestala dráždit.

„Samozřejmě, neušlo mi ani slovo,“ řekne klidně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě trochu provokuje. Sáhnu po své sklenici s čímsi barevným. Přes pestrý vzhled to nechutná špatně. Felix mě s lehce zdviženými koutky úst sleduje. „Takže kdy?“ zeptá se.

Pokrčím rameny. „V jednu?“ pokračuje.

„Dobře.“ Stejně nemám zítra co dělat. „Kdo ti řekl, v jakém pokoji bydlím?“ zeptám se ho. Je mi jasné, že nikdo kromě Štěpána, to být nemohl, ale potřebuju se dostat k jiné otázce.

„Štěpán.“

„A co jiného ti ještě řekl?“ Tohle mě zajímá.

„Jen pár věcí,“ maličko se ušklíbne. Sám od sebe mi je nepoví. Taktické vyzvídání mi nikdy nešlo. Přemýšlím, jestli se zeptat přímo, nebo nechat celou věc být. Pak zvítězí zvědavost. „Jakých?“

„Aspoň že jsi trochu zvědavý. Bez zvědavosti jsou lidé nudní.“

„Kdo říká, že jen trochu? A zvědavost může být otravná.“

„Někdy,“ připustí. „Moc jsem z něho nedostal. Zajímalo mě tvoje horší já a dostal jsem jen obrázek vzorného studenta,“ povzdychne si a opře se lokty o stůl. „Nevím, jestli v tobě vidí jen samé klady, nebo vytušil, co jsem chtěl slyšet a dal si pozor na pusu.“

To by bylo snad poprvé, pomyslím si, ale v duchu Štěpánovi děkuju. „Má optimistický pohled na lidi.“

„Mě zrovna nemusí.“

„Opravdu?“ hraju údiv. Mohl bych mu vrátit jeho provokování a zeptat se, jestli se tomu diví. Raději ne.

Felix se pobaveně směje. „Žádnou novinku jsem ti neřekl.“

„Kdo ví. Ale nevadí mi, že ti nic neřekl.“
„Hraješ šedou myš?“

„Jenom splývám s davem.“

„Já z něho raději vyčnívám. V tomhle jsem po mámě, pro tu je to životní krédo.“

„V tom případě jsem tvůj přesný opak.“

„Myslíš?“

„Ty ne?“ zeptám se překvapeně.

„Jen částečně.“

„Nerozumím.“

„Chceš vysvětlení? Třeba se ti nebude líbit.“

„Třeba. Spusť.“

„Myslím, že ti zájem někoho jiného vůbec nevadí, proto si se mnou poprvé šel.“

„Myslíš, že moje horší já touží po pozornosti?“

„Nevidím na tom nic špatného.“

„Možná ne. Stejně si nemyslím, že by to byl můj případ. Důvod, proč jsem s tebou tenkrát šel…“ zarazím se. Sakra. Málem jsem mu řekl, co chtěl slyšet. Felix si dá ruku před ústa, bezpochyby proto, aby skryl pobavení, které prozrazují jeho oči. Na pár vteřin je ticho, potom položí ruku zpět na stůl a ve tváři má opět klidný výraz. „Příště,“ suše ohodnotí svůj neúspěch. Musím si dávat větší pozor. Pohled mi sklouzne na hodinky. Půlnoc. „Myslím, že je čas jít.“  Už jsem toho dnes napovídal dost. Nerad ustupuju, ale proti Felixovi nevyhraju. Ne dnes.

„Dobře. Takže zítra.“

„Ano. Měj se.“ 

 

     O hodinu později v posteli přemítám nad uplynulým večerem. Stále nemám jasnou představu, co si myslet o Felixovi.