4. část

 

     Probudím se až na jedenáctou a to jen proto, že na mobilu pípne esemeska. Rozespale po něm natáhnu ruku. Neznámé číslo. Adresa? Až podpis mi připomene včerejší slib. Uf. Nejvyšší čas vstát. Ještě bych mohl napsat Štěpánovi, abych vysvětlil, proč jsem se tam včera neukázal. Než se umyju, přijde odpověď: „V pohodě.“ No, nevím. Měl bych se u něho zastavit? Jednou mi řekl číslo pokoje. Hm, ještě si ho pamatovat. Určitě si vzpomenu. Až se vrátím, zajdu se poptat, co se včera dělo. Během jídla si najdu cestu. Kus tramvají a pak pěšky. Mám, co dělat, jestli se tam chci dostat včas. Ale co, zase moc přesný být nemusím, jenomže nerad čekám a nerad někoho nechávám čekat. Navíc je neděle. Bude chvíli trvat, než něco přijede. Občas by se hodilo mít v hlavě jízdní řád jako Jirka. Vezmu si peníze, mobil a klíče, víc nepotřebuju a spěchám na zastávku. Hypnotizuju obzor, ale tramvaj se stejně ukáže až po čtvrt hodině. Když se dokodrcám na zastávku, kde chci vystoupit, zbývá do jedné hodiny deset minut. Můj orientační smysl funguje podle své vlastní nálady. Někdy trefím kamkoli bez problému a jindy jsem schopný zabloudit úplně všude. Dnes je naštěstí ten první případ, takže se brzy dostanu před starý, velký, trojposchoďový dům. Nikde žádný zvonek, ale dveře jsou odemčené. Uvnitř platí pouze slova velký a trojposchoďový. Jinak je vše opravené a nové. Felix do zprávy napsal třetí patro. Můžu si vybrat mezi výtahem a schodištěm. K výtahům mám averzi a třetí patro se mi nezdá moc vysoko. Podle všeho se na každém patře nachází dva byty, ale nejsem si jistý, protože zvenčí vypadal dům opravdu velký, takže by byty musely být poměrně velké. Ve třetím patře najdu správné dveře i se zvonkem. Stisknu tlačítko a nic neslyším. Doufám, že zvoní. Za okamžik se ve dveřích objeví Felix. „Ahoj, pojď dál.“

Odpovím mu na pozdrav a vstoupím. Moc se nerozhlížím, ale o velké výměře bytu nemůže být pochyb. Snad nejvíc mě udiví výška stropu. Dodává už tak prostorným místnostem zdání ještě větší rozlehlosti. Felix mě vede chodbou, ze které se vchází do dalších místností, až se dostaneme do pokoje na jejím konci. Upoutá mě příliv světla. Skoro jako bych se ocitl venku. Nepřichází sem jen dvěma velkými okny na protější stěně, ale i střešními okny. Místnost se dá pomyslně rozdělit na obývací část, která zahrnuje jeden roh pokoje a dominuje jí kožená pohovka s křesly a před nimi malý stolek, a pracovní částí, kde se nachází všechno možné. Většinu věcí nedokážu správně nebo vůbec pojmenovat. Moji pozornost nejvíce zaujmou stojany s obrazy nebo plátna? Netuším, který výraz je správný. Nevidím na ně, což mě mrzí a víc podněcuje mou zvědavost.

„Dáš si něco?“

„Cokoliv nealko.“

Felix odejde. Jak dlouho mu může trvat, než se vrátí? To stihnu. Přiblížím se ke stojanům. Na prvním je vyobrazen profil krásné ženy ve středních letech. Výraz její tváře v sobě nemá nadšení a ani rezignovanost. Na mysl se mi přikrade slovo vyrovnaný. Na dalším se sklání mladá žena nad knihou se zamyšleným výrazem, jako by člověka vyzývala, aby se zeptal, o čem přemýšlí. Nedočkavě přistoupím k dalšímu obrazu. Zarazím se. Je na něm hezký mladý muž, který leží na pohovce umístěné na druhé straně místnosti. Nahý. Směje se, vypadá uvolněně, jako by byl uprostřed dobré zábavy. Třeba opravdu byl. Uslyším kroky a vrátím se na místo, kde jsem původně stál. Felix nemusí o mé malé exkurzi nic vědět. Před očima mám stále ještě portrét muže. Neudivuje mě to, ale vyvolává smíšené pocity, které teď nejsem schopný přesně rozluštit.

„Měl sis sednout,“ řekne Felix a ukáže na obývací kout. Pod dojmem z obrazu si vyberu křeslo. „Takže jak mě necháš tě namalovat?“

Oblečeného! Málem jsem to vykřikl nahlas, ale včas jsem se zarazil. Na místo toho řeknu klidným tónem: „Nevím, co navrhuješ?“ Vzápětí mě napadne, jestli bylo rozumné dát mu prostor pro návrhy.

„Napadla by mě spousta možností, ale nejvíc by se mi líbil ten tvůj nepřítomný, zamyšlený výraz, když se díváš z okna jídelny.“

„Kdy si mě tak viděl?“

„Jen asi dvakrát.“

„Vážně si na sebe budu muset dávat pozor. Když si ten výraz viděl, nemůžeš ho namalovat beze mě?“

„Můžu, ale nebylo by to ono. Neznám tě natolik dobře, abych přesně vystihl všechny rysy tvé tváře. Jediné, co od tebe potřebuji, je, aby si vydržel nějakou dobu klidně sedět.“

„Dobře,“ povzdechnu si.

„Fajn. Můžeme začít dnes?“ zeptá se.

„Ano, nemám na dnešek žádné plány.“

     Přetočíme jedno křeslo tak, jak si určí Felix, a já se opět posadím. Nejdřív se musím soustředit, abych se nervózně neošíval, ale pořád jsem unavený ze včerejška, takže jakmile si zvyknu na neobvyklou situaci, dostanu se díky pohodlnému křeslu a tichu do ospalé nálady. Hlavně neusnout. Ticho. Že by v bytě kromě nás nikdo nebyl? Málem se zeptám Felixe, ale pak si pomyslím, že bude lepší, když ho nechám v klidu pracovat. Mobil v kapse začne lehce vibrovat. Vypnul jsem mu zvuk. Nechce se mi dívat, kdo volá. Pomalu uplyne asi půl hodiny.

„Ještě nespíš?“ vytrhne mě z pomalého toku myšlení Felixův hlas.

„Zatím ne.“

„Kdy ses dostal do postele?“

„Brzy, jenom mám dneska nějakou ospalou náladu. Co ty?“

„Nepotřebuju moc spát, vlastně jsem spal jen dvě hodiny, než jsi přišel.“

Hm, a co si dělal v noci? Nahlas se ovšem nezeptám. „Tak to si neumím vůbec představit, mě by nikdo neprobudil.“

„Zvyknul by sis.“

„Pochybuju. Kde sháníš lidi, které maluješ?“

„Různě. Jestli chceš, tak se protáhni a pojď sem.“ Rád mu vyhovím, i když si na křeslo nemůžu stěžovat. „Tuhle ženu jsem potkal v jednom klubu,“ ukáže na profil, který jsem si prohlížel. „Tohle je známá ze školy,“ pokyne k obrazu mladé ženy se zaujatým výrazem. „A tohle je prostitut,“ s pobavením se na mě otočí a pozoruje můj výraz.

„Prostitut?“ opakuji po něm a znovu se pozorně zadívám na mladého muže.

„Překvapený?“

„Ano.“

„Čím?“

„Jak to myslíš ´čím´?“

„Představoval sis prostituta jinak nebo tě překvapilo, že jsem ho maloval?“

„Obojí.“ Nevím přesně, jak bych si představoval prostituta, ale jinak. Naproti tomu, ačkoli mi prostitut i na Felixe přišel trochu moc, příliš se nedivím.

„Stál za to, ne?“

„Nevím.“ Jiná odpověď mě honem nenapadla.

„Nelíbí se ti?“

„O to nejde. Asi je hezký.“

„Asi? Buď se ti líbí, nebo ne.“

„Zeptej se někoho jiného. Nejlépe holky,“ dodám.

„Ty jsi poklad,“ řekne a na tváři má něco mezi úšklebkem a úsměvem, „přeci poznáš, jestli se ti někdo líbí nebo ne.“

V jakési imaginární obraně zvednu ruce. „Dobrá, dobrá, tak je.“

„Chceš se s ním seznámit?“

„Ne!“ Vím, že mě nejspíš jenom škádlí, ale stejně.

„Nejsi vůbec zvědavý?“

Na chvilku se zamyslím. „Zajímalo by mě, proč to vlastně dělá.“

„Hádám, že kvůli penězům.“

„Tobě to přijde jako dostatečný důvod? Peníze se přeci dají vydělat i jinak, uznávám, že možná ne tolik, ale… Než se prodávat.“

„Proč by ne? Záleží na tom, jak k tomu přistupuješ. Pro tebe je to prodávání. Pro jiného jen placená služba jako každá jiná.“

„Udělal bys to?“

„Ne, protože peníze nepotřebuju, takže mám výhodu, že můžu spát jen s tím, kdo se mi líbí.“

„Máš na to svůj názor a já také. Budeš malovat dál?“

„Ano,“ přikývne a dodá, „tentokrát můžeš i usnout.“

Určitě. Ani mě nenapadne. Sednu si zpátky do křesla. Za chvilku si uvědomím, že se mi začínají zavírat oči. Leknu se a maličko sebou cuknu. Snažím se soustředit, abych neusnul, ale oči se mi stejně zavírají.

     Něco mě probudilo. Něco jemného a teplého se dotklo mých rtů. Vyděšeně otevřu oči a uslyším smích. Nade mnou se sklání Felix. „Kdybys viděl, jak se tváříš.“ Směje se.

„Co to sakra děláš? A jak se asi mám tvářit, když…,“ nedořeknu.

„Co asi?“ ušklíbne se. „Musel jsem tě nějak vzbudit.“

„Felixi, neštvi mě, seš horší než osina v zadku,“ v rozčílení si vypůjčím dědovu oblíbenou průpovídku.

„To jsem ještě neslyšel.“

„Ne? Tak ve tvém případě se fakt divím.“

„Proč?“

„Protože k tobě sedí.“

Zamyslí se. „Možné to je.“

„Ty se mi jen zdáš, nikdo jako ty vůbec nemůže existovat.“ Sám nechápu, že mě to ani moc nerozčílilo. I když bod pro mě, protože Felixe by můj vztek jenom pobavil. Rozcuchá mi vlasy. „Nic si z toho nedělej, můj táta si taky myslí, že se mu jen zdám a já sám v jeho případě doufám v to samé. Marně. Půjdeme se někam najíst?“

„Kolik je hodin?“

„Po čtvrté.“

„Spal jsem tak dlouho?“

„Dvě hodiny.“

Pominu fakt, že jsem spát nechtěl, zapomenu na probuzení a budu hledat pozitiva. Je mi výborně.

„Vypadáš spokojeně,“ poznamená Felix, který si mě zase jednou pozorně prohlíží.

„Až na ten infarkt před chvílí,“ střelím po něm pohledem. Jen se uculuje. „Tak jdeme,“ dodám a rychle vstanu, aby neměl čas vymýšlet další komentáře.

 

     Během cesty se mě Felix vyptává na školu a pozorně mi naslouchá, za což ho celkem obdivuju, protože ho to nemůže ani trochu zajímat. Předpokládám, že se ptá a poslouchá pouze ze slušnosti. Protože jsme ve čtvrti, kde bydlí, rozumí se nějak samo sebou, že nás vede. Skončíme v malé restauraci. Prozatím tu není moc lidí, ale na mnoha stolech je cedulka s nápisem rezervé. Vyberu si z menu filetu z tresky s bramborem a začnu mu oplácet otázky ohledně školy. Vlastně škol. Mám dnes už dost podmětů k přemýšlení a nechce se mi začínat žádné jiné vážnější téma, škola je téma poměrně nudné, ale bezpečné. A Felix jakoby moji náladu vycítil a respektuje ji. Dokáže zajímavě vyprávět, takže je snadné a příjemné mu naslouchat. Potom se rozhovor stočí na dějiny malířství, které Felixe fascinují. Možná bych se s někým jiným nudil, ale díky jeho zápalu pro dané téma a schopnosti zmínit to zajímavé, minuty rychle utíkají. Po večeři se vrátím na kolej.

 

     Otevřu sprchový box a přímo proti mně je zrcadlo. Dívám se na svoji tvář a přemýšlím o dnešním dni. Každý si hledá někoho, s kým si bude rozumět a nejen v případě partnera, ale i přátel. Felix a já jsme v mnoha ohledech rozdílní. Pro mě Felix znamenal trochu jiný svět. Byl a pořád jsem zvědavý. Ale jeho důvody, proč tráví čas zrovna se mnou, nechápu. Pochybuju, že by mě pozval na večeři z lidumilství. Stejně na tom nezáleží. Neděle mi s ním docela dobře utekla. Teď si každý půjdeme po svém. Jak jinak. Občas se potkáme v jídelně a možná bude chtít ještě něco s mým portrétem. A já bych měl zaskočit za Štěpánem. Nepřijatý hovor byl od něho.

     Překvapí mě Štěpánův naštvaný obličej. Nejvíce proto, že takovou emoci, jsem u něho ještě neviděl.

„Ahoj, zlobíš se?“ zeptám se rovnou a zbytečně.

„A nemám? Řekl jsi, že přijdeš.“

„Vysvětlil jsem ti to.“

„Mohl si aspoň přijít dovnitř, než si zmizel s Felixem.“

„Nechtěl jsem tě rušit.“

„Jak si věděl, že bys mě rušil?“

„Felix říkal, že tam máš společnost.“

„Felixovi je úplně ukradené, co mám a nemám. Ta holka se se mnou bavila jenom proto, že ji poslal Petr.“ Dojde mi, že není tolik nabroušený na mě jako spíše na dotyčnou neznámou. Ovšem nemůžu se zrovna chlubit tím, že jsem ho v tom nechal samotného. Felixovo ujištění, že mě Štěpán nepotřebuje, se mi náramně hodilo.

„Promiň.“

„Zapomeň na to, vím, že jsi tam nechtěl a já tě nutil,“ najednou vypadá unaveně. „Byl jsem za tebou dopoledne, ťukali jsme na tebe s Jirkou, ale asi si byl pryč. Pak jsem ti volal.“

„Jo, byl. Měl jsem vypnutý zvuk.“ Nejsem záchranná služba pro kamarády v krizi. Stejně se cítím provinile.

„Chceš jít dál?“

Znám docela dobře pohled, kdy někoho zveme a zároveň doufáme, že odmítne. Je rozzlobený, má proč, ale stejně se cítím, jakoby mě někdo strčil pod ledovou sprchu. „Ne, jenom jsem se přišel podívat, jak se máš,“ řeknu.

„Aha. Takže zítra ve škole.“

„Jo. Měj se.“

„Ty taky.“

Tohle se zrovna moc nepovedlo. V projevech účasti kamarádům při nezdarech v rámci boje o přízeň druhého pohlaví, mám mezery. Možná proto, že jsem sám nikdy žádnou nečekal, což mi připomene slova mé poslední přítelkyně, když mi dávala košem. Vždycky měla smysl pro humor a nepřešel ji ani v tomto okamžiku. Na rozdíl ode mě. Prý jsem ještě horší než její otec. Ten aspoň nikdy nic nečeká jenom od ní. Vzhledem k tomu, že mi její otec připadal, jako jedna z nejméně snesitelných osob, které jsem kdy potkal, mi to vtipné nepřišlo. Měla a neměla pravdu. Od ní jsem opravdu nic nečekal. Ani to, že se se mnou rozejde. Vracím se do svého pokoje a cítím se provinile.

 

     Štěpán byl v pondělí už ve své obvyklé náladě, aspoň se mi zdálo. S Felixem jsme se potkávali v jídelně, ale kromě pozdravů jsme spolu nemluvili, vlastně se vyplnila moje předpověď. Pouze jednu věc jsem nepředpokládal. Začalo mi to vadit. Nerozumím tomu a jsem kvůli tomu sám na sebe rozmrzelý. V pátek přišel Štěpán s dalším pozváním na víkendovou akci, ale v té době můj stupeň rozmrzelosti nad sebou samým dospěl k vrcholu, takže jsem mu popřál pěknou zábavu, sbalil si věci a odjel na víkend domů.

     Doma jsem se klidně ponořil do důvěrně známého životního tempa a na chvíli se mi podařilo zapomenout na svůj emoční zmatek a všechno se zdálo být v pořádku, ale když jsem v sobotu večer seděl v zahrádce místní hospody s kamarády ze základky a poslouchal jejich pracovní problémy, najednou mi přišlo, že patřím jinam, že jejich svět je mi vzdálený, což možná je i pravda.

 

     V neděli večer mě rodiče odvezli na nádraží i s krosnou plnou jídla. Moje přesvědčování, že si můžu něco koupit, nikdo neposlouchal. Zřejmě si budu muset na pár dní otevřít svou vlastní jídelnu. Později ve vlaku mě napadlo, že na té myšlence něco je. Ne, tedy doslova, ale Štěpána bych pozvat mohl, aspoň si trochu vyžehlím minulou sobotu.

 

     Málem jsem si pozvání zase rozmyslel, když jsem už poněkolikáté poslouchal líčení úžasného sobotního večera, kterého se účastnili zřejmě všichni kromě mě. Naštěstí. Ale guláš cestu na kolej přežil a sám ho rozhodně nesním a vylít ho je škoda. Takže jsme nakonec o polední pauze, vyrazili směr můj pokoj.

     Během cesty se na mě Štěpán otočí: „Zase se ti nechce do jídelny?“ zeptá se s vyloženě poťouchlým výrazem.

„Ne, až uvidíš, co moje mamka považuje za porci pro jednoho, pochopíš.“ Další rozhovor na toto téma se nekoná, protože nás zrovna doběhl jeden kluk z našeho ročníku a rozhovor se stočí k blížícím se testům.

     Na koleji Štěpán s úžasem hledí na množství jídla před sebou.   

„Už chápeš?“ zeptám se ho a na tváři mám něco jako vítězoslavný úsměv. Kdo ví, co si myslel.

„Jo,“ vypadne z něho po krátké pauze. V následujících minutách se věnujeme každý jen svému talíři.    

     Při zpáteční cestě do školy, potkáme v hale Felixe.

„Ahoj, jdete na pozdní oběd?“ pozdraví nás.

„Ne, jdeme z něho,“ odpovím mu.

„Kde jste byli?“

„U Andyho na pokoji, likvidovali jsme zásoby,“ směje se Štěpán.

„Aha. V sobotu jsi nám chyběl,“ mrkne na mě Felix, „mějte se.“

„Říkal jsem ti, že jsi měl jít,“ využije Štěpán další příležitost vytknout mi sobotní nepřítomnost.

„Ale proti guláši si nic neměl, viď?“ ušklíbnu se na něj.

„Ani ne,“ uchechtne se.

 

     Večer na pokoji si všimnu zprávy na mobilu. „Můžeš ke mně přijít? Potřebuji ještě tvoji pomoc. F.“ Hm. Nechce se mi, ale když už jsem to jednou začal, bylo by nezodpovědné vycouvat. Odpovím: „Kdy?“ Pípnutí oznamující další esemesku se ozve dřív, než si připravím večeři. „Zítra. Až ti skončí škola?“ No budiž. „Dobře, zítra okolo páté.“ Odpověď: „OK.“