5. část

     V úterý, krátce po páté, pomalu vycházím schody k Felixovu bytu. Mezitím si promýšlím, jak bych se měl chovat. Obvykle nic takového nedělám, ale u Felixe je lepší být připravený. Prostě jen udělám, co potřebuje ohledně portrétu, a rychle zmizím. Žádné dlouhé rozhovory o čemkoliv. Doufám.

Po zazvonění mi přijde otevřít hezká brunetka, myslím, že jsem ji viděl s Felixem v menze. Ale možná si ji pletu s jinou.

„Máš jít dál,“ řekne mi a seběhne ze schodiště. S trochou rozladěnosti se za ní dívám. Svoje pocity moc nechápu. Povzdechnu si a vejdu.

Felix sedí na něčem, co vypadá jako barová židle, před jedním plátnem. Pozdravím ho.

Usměje se. „Ahoj.“

„Tak co potřebuješ?“

„Dneska jsi stručný.“

„Jako vždycky.“

Pokrčí rameny. „Můžeš si ještě na chvíli sednout?“ ukáže ke křeslu.

„Jistě,“ udělám, co chce. Felix maluje a já přemýšlím nad testem, který mě zítra čeká. Až po dlouhé chvíli Felix znovu promluví. „Štěpán je spokojený, že? Mohli jsme ti v sobotu taky najít holku.“ Holku? Štěpán mi líčil, kde byli, kdo tam byl, a že se skvěle bavili, ale o holce se nezmínil. Nechce se mi před Felixem přiznat, že mi Štěpán nic neřekl, i když vím, že se chovám dětinsky. Přejdu tedy jeho poznámku jen pokrčením ramen.

„Nebo bys raději kluka?“ uchechtne se. Chce mě jen provokovat. V první chvíli, chci protestovat, ale pak mě něco napadne. Nenechám se od něho znovu vytočit. „Možná.“ Dívám se ven z okna a snažím se mít na tváři znuděný výraz. Škoda, že nejsem lepší herec.

„Dobře. 1:0 pro tebe,“ pobaveně poznamená Felix.

„Neměl by ses soustředit?“

„Bojíš se, že tě pokazím?“

„Ne, to je mi celkem jedno, pokud myslíš portrét.“

„A když ne?“

„Nemyslím, že bych ti stál za námahu.“

„Proč ne? Byla by to výzva.“

„Výzva?“

„Neznám nikoho tak upjatého, jako jsi ty.“

„Nenapadlo tě, že jsem upjatý třeba jen vůči tobě?“

„Napadlo, ale mohl bych si to ověřit.“

„Škoda námahy. Prostě se mě zeptej. Budeš mít víc času věnovat se někomu jinému,“ hlavou mi prolétne obrázek odcházející brunetky, „a mně se bude líp žít.“

„Beze mě?“

„Co bez tebe?“

„Žít.“

„Bez tvého provokování.“

„Není ti se mnou líp?“

„Když neprovokuješ, tak to s tebou není špatné,“ schválně neochotně připustím.

„Tak proč se neozveš?“ Odloží štětec, přejde k pohovce a sedne si naproti mně.

„Co prosím?“

„Když tě někam pozvu, tak jdeš, ale sám se držíš stranou.“

A to jsem se nechtěl nechat zaplétat do žádných rozhovorů a už vůbec ne tohoto typu. Co mu mám říct? Pravdu? Proč ne.

„Felixi, co po mně vlastně chceš? Jsme každý jiný, kromě toho, že tě baví mě dráždit, pro tebe nemůžu být ničím zajímavý.“

„A já jsem pro tebe něčím zajímavý?“

„Představuješ úplně jiný styl života a uvažování, než mám já.“

„Třeba to samé vidím já na tobě.“

Jenom zdvihnu obočí, abych vyjádřil, že tomuhle vysvětlení nemíním uvěřit. A on pokračuje: „Obvykle jsou okolo mě lidi, pro které jsi dnes všechno a zítra nic. Nikdy mi to nevadilo, protože já se chovám stejně. Ale ty si naprostý opak. Dlouho ti trvá, než si k sobě někoho pustíš, a pak tě ani nenapadne, že bys jen tak odešel.“ Vzpomenu si na Štěpána, a jak jsem ho nechal samotného v tom klubu. Zřejmě tomu vděčím za to, že mi o holce, kterou mu dohodili, nic neřekl. „Idealizuješ si mě. Štěpán je pořád naštvaný kvůli tomu klubu.“

„To byla maličkost.“

„Maličkost pro lidi jako jsou ti, které jsi popsal. My, co jsme zaspali dobu, pořád věříme na důvěru a důvěra se skládá z maličkostí. A jsou to zase maličkosti, které důvěru podkopávají, například nedodržené sliby, které se zdají být nepodstatné. Já vím, že jsem udělal chybu, Štěpánovi jsem se omluvil a on tvrdí, že o nic nejde, ale přesto se ke mně chová teď jinak. Možná si tu změnu ani sám neuvědomuje. Neříkám, že se to za čas nespraví.“ Právě jsem vyložil všechno, o čem jsem přemýšlel ve vlaku, když jsem jel domů, osobě, které tyto úvahy snad nemohou být vzdálenější.

„Asi máš pravdu,“ zamyšleně se na mě dívá. Nevím proč, ale tenhle jeho pohled mě znervózňuje, nedá se říct, co po něm přijde. „Chovej se ke mně jako k Štěpánovi.“

„Ty nejsi Štěpán.“

„To vadí?“

„Podívej, bylo mi ho líto, proto jsem s ním začal víc mluvit. Dnes ho vnímám jinak. Je na něm hodně věcí, které oceňuju. Ale v případě nás dvou by byla situace opačná. Byl bych tvůj ´Štěpán´. A já nechci.“

„Možná pro ostatní a co na nich záleží.“ Pak rozpustile přimhouří oči. „Navíc to může být jiné.“

„Jak jiné?“

„Uvidíš.“

„Nebudeš mě provokovat.“

„Jenom občas a maličko, ano?“

„Hm.“ Vstanu. Je po šesté. „Musím jít.“

„Štěpána vidíš každý den, že?“

„U tebe bych to nemusel vydržet,“ ušklíbnu se na něj a dodám s úsměvem, „uvidíme se zítra v jídelně přes zástup tvých obdivovatelů.“ Zamířím ke dveřím.

„Aspoň místo bys mi mohl držet,“ ozve se za mnou.
„Že jsi to ty,“ zavolám na něj od vchodových dveří.

 

      Mám před sebou celý život, nemůžu všechno, přesto můžu spoustu věcí a vůbec nevím, co si s tím počít. Felix aspoň ví, co chce.

 

     Co si Felix bude pamatovat z našeho včerejšího rozhovoru? Jak to říkal? Dneska jsi všechno, zítra nic. Tohle mě na jeho světě děsí. Zbytečně. Je to motto mého života a moje snaha se něčemu takovému vyhnout na tom nic nezmění. Lidé často nečekaně do mého života přicházeli a stejně tak odcházeli. Kdybych uměl malovat, namaloval bych obraz, kde by v pozadí byla záda odcházející osoby a na ně bych s vytřeštěnými očima a otevřenými ústy zíral já. Tak by vypadala definice mého života. Ta odcházející záda by mohla být pojmenována řadou jmen, ale nezáleží na nich. Jsou pryč, možná zmizely za lepším přítelem nebo kamarádem, možná ne. Nic z toho se pravděpodobně nikdy nedozvím. Takový je můj hon za stálostí, která neexistuje.

     „Dneska si zvlášť potichu,“ řekne Štěpán, když stojíme ve frontě na oběd.

„Zamyslel jsem se, promiň.“

„To nic, já jen, jestli se něco nestalo.“ Nic. Pravda, když se na tebe dívám, přemýšlím, jestli ten večer nenačal další odchod. Možná, že jsou rychlé odchody lepší, než pomalé otvírání propasti. Propadl jsem zamyšlené náladě s nutnou dávkou melancholie.

     Někdo do mě lehce strčí. Felix. „Přemýšlíš tak soustředně nad tím, jestli se na tebe dostane oběd, nebo jestli bude poživatelný? Můžu ti s tím pomoct. Ano a ne.“

„Díky za pomoc. Mimochodem, proč chodíš jíst zrovna nepoživatelný oběd v menze, a jak ses dostal do téhle části fronty?“

„Kvůli společnosti. Přes den mi vyhovuje mladší ročník.“

„A v noci spíše starší ročník, že?“ ušklíbnu se na něj.

„Ani ne. Nejsem znalec vín.“

„Aha, a co ta fronta?“

„Pár lidí mě pustilo.“

„Ani se neptám, jaké to byly odrůdy.“

Felix se jen přezíravě usměje. Štěpán poslouchá náš rozhovor s nechápavým a překvapeným výrazem. Dokonce si ani nevšiml, že zrovna přišel na řadu s obědem. Zareaguje až po mém upozornění. 

     U stolu se Felix začne bavit se Štěpánem o sobotě. Jeho obvyklá nenucenost způsobí, že se Štěpán rychle oklepe z rozpaků a naopak vypadá najednou velmi spokojeně. Přemýšlím, jestli je to se mnou stejné, když jsem s Felixem. Nejspíš ano. Proto se mi líbí v jeho společnosti? Nevybočuju z řady. Vždycky mi bylo v davu dobře, ale cítit se občas trochu výjimečným je příjemné. Felix na mě pobaveně mrkne. Usměju se. Vyřešil za mě problém, jak zapojit Štěpána, aby se necítil odstrčeně. Po jídle se na mě Felix otočí: „Přijdeš dnes?“

„Chceš malovat?“ Přikývne. „Kdy?“ zeptám se.

„Na šestou?“

„Dobře.“

Rozloučíme se. Štěpánovi viditelně hoří zvědavostí se zeptat, co máme v plánu, ale mlčí a čeká, jestli nezačnu sám. Nejdřív mám divný pocit, že do toho, co děláme s Felixem, nikomu nic není. Pak si vzpomenu na úvahu o propasti. Nechci, aby se otvírala víc. A Štěpán tady bude nejspíš ještě dlouho potom, co Felix už dávno zmizí.

„Maluje můj portrét.“

„Aha,“ po chvilce dodá, „říkal si, že ho moc neznáš.“

„Jestli někdo může říct, že Felixe zná, tak já to nejsem.“ Mě jenom mate.

 

     Tentokrát mi přijde otevřít Felix. Automaticky zamířím ke křeslu.

„Chceš se podívat?“ zastaví mě Felix.

„Chci.“

S údivem si prohlížím svou dokonalou podobiznu se zamyšleným pohledem viděnou Felixovýma očima.  

„Líbí?“ zeptá se Felix.

„Kdybych to nebyl já, tak ano. Ne, vážně. Povedlo se ti to.“

„Díky. Měl bys mě taky pochválit za dnešek, byl jsem hodný,“ dobírá si mě. Zvědavě čeká, co budu dělat. Nemám vlohy být vtipný ve správný čas. Ale nedám mu odpověď, kterou by čekal.

„Hodný, a teď lehni,“ poplácám ho po rameni, stejně jako bych poplácal psa po hlavě. Nikomu jinému, než je Felix, bych tohle neudělal. Jsem si celkem jistý, že se neurazí.

„Ty!“ vezme štětec namočený v barvě s jasným úmyslem se pomstít. Vím, kdy se dát na ústup. Chvíli se mi daří kličkovat mezi křesly a pohovkou, ale nedokážu se nesmát, což mi na obratnosti ani rychlosti nepřidává, takže se Felixovi podaří chytnout mě za ruku. Snažím se mu aspoň zabránit, aby se vyřádil na mém obličeji.

„Nebraň se, toho psa ti jinak neodpustím. A nevím, co je tady k smíchu,“ sám se ale při tom prohlášení směje.

Vzdám se. „Dobře. Samozřejmě že ty. Je mnohem lepší, když jsi vytočený ty než já.“ Cítím na tváři dotyk štětce. „Cos mi tam udělal?“

„Uvidíš.“

„Chci se podívat hned.“

„Kdepak. Teď si sedni.“

„No jo,“ s povzdychem poslechnu. V duchu si poznamenám, že se hlavně nesmím zapomenout podívat, co mi na tváři vytvořil, než vyrazím na ulici. Felix se soustředí na práci. I když se zdá, že mu na ničem příliš nezáleží, jakmile vezme štětec do ruky, změní se. Všiml jsem si toho už minule. Ve tváři má soustředěný výraz a přestává vnímat okolí. Dokáže ho tolik zaujmout i něco jiného? Těžko říct.

Po půlhodině se ozve. „Tak hotovo. Co máš dneska v plánu?“

„Nic.“

„Pojď někam.“

„Nechce se mi.“

„Mně se zase nechce být doma. Co budeš dělat?“

 „Něco si pustím na počítači a pokusím se zlikvidovat poslední zásoby z domova. Jestli chceš, můžeš mi pomoct.“

„Vážně?“

„Jo, Štěpána jsem taky nakrmil, přece tě neošidím,“ ušklíbnu se.

„Fajn, strašně by mě to mrzelo, kdybys mě nepozval.“ Usmívá se.

„Určitě.“

Na chodbě si vzpomenu na svůj obličej. „Chci se podívat, co jsi mi tam namaloval,“ ukážu na svou tvář.

„Koupelna je za třetími dveřmi vpravo.“

V zrcadle uvidím hlavu štěněte, stačilo mu na ni pár tahů štětcem. Když se vrátím, Felix jen poznamená: „Škoda. Slušela ti.“

„Taky mi jí bylo líto. A neslušela.“

 

     Vedení jsem se tentokrát ujal já, což znamená, na koleje cestujeme tramvají. Ještě pořád je nával, takže Felix brblá něco o tlačenici. Nemůžu mu věnovat moc pozornosti, protože mě z jedné strany utiskuje zadek nacpaný v krátké sukni, tiše, ale o to více doufám, že minisukně vydrží všechny ostré zatáčky, a z druhé strany mě někdo v každé zatáčce šťouchne do zad batohem, proto zároveň doufám, že těch zatáček už nebude moc. Chybí jen vzteklý důchodce, který v mé stupnici hrůzy při cestování tramvají znamená nejvyšší stupeň hned po revizorech, když jedu jednou za rok bez lístku. Rád si vystoupím.

„I Safari je bezpečnější,“ řekne poněkud otřeseně Felix. To ve mně vzbudí podezření, že tramvaj nebude jeho obvyklým dopravním prostředkem. Ne, že bych se divil.

„Nikdy si nejel ve špičce?“

„Nejsem sebevrah,“ ujistí mě.

„Aha, dám ti něco sladkého, aby sis uklidnil nervy.“

„Jestli takhle řešíš každou jízdu, tak nechápu, jak je možné, že jsi štíhlý.“

„Neřeším, jakožto obyčejný smrtelník jsem už dávno zvyklý. Sladkosti potřebují jen začátečníci.“

Ušklíbne se, ale neřekne nic.

     V kuchyňce se potkáme s Jirkou. Představím ho Felixovi, který mu věnuje zvědavý pohled, ovšem víc ho zaujme Jirkovo vaření. Zřejmě se něčím takovým často nezabývá. Také celkem očekávané zjištění.

 

     Nechám Felixe, aby si vybral film, a přinesu slíbené sladkosti a další jídlo. Během fantasy úspěšně zlikvidujeme značně nesourodé zásoby. Film končí a já se položím na postel, na které jsem seděl. Felix leží napůl na posteli a na půl na židli.

„Je mi blbě, tobě nic není?“ zaskučím.

„Ne, já můžu zkombinovat skoro všechno.“

„Máš kachní žaludek,“ usměju se.

„To je průpovídka?“ zeptá se zvědavě. Trochu mě tím překvapí.

„Ano. Nikdy si ji neslyšel?“

„Vlastně ano, ale neptal jsem se na význam. Víš, můj táta je z Francie a neumí moc dobře česky a máma by průpovídku nikdy nevyslovila, a kdyby mě je naučila chůva, nejspíš by ji vyhodili, takže v nich mám mezery.“

Chůva? Tuším, že není dobrá doba se ptát. „Aha.“ Raději změním téma, a když už jsme u jídla, vzpomenu si na svůj dotaz ohledně menzy. Jeho odpověď jsem nebral vážně. „Proč chodíš do menzy?“

„Opravdu kvůli ostatním. Potkává se tam hodně lidí a to mám rád, jenom jídlo je nepoživatelný.“

„Takže všichni chodí do menzy kvůli levnému jídlu a ty tam chodíš kvůli nim.“

„Dalo by se to tak říct. Měl bych jít. Máš zítra školu?“

„Každý den. Jak se dostaneš zpátky?“

„Vezmu si taxi.“

„Dobře.“

     Vyprovodím ho před kolej.

 

     Až do konce týdne se Felix v menze neukáže, ani o sobě nedá vědět. Přestala ho bavit menza? Nemá čas? Odjel na druhý konec světa? Udělal něco úplně jiného? Všechno je u něho možné. Třeba mu něco je. Po všech těch věcech co jsme snědli. Že bych ho lehce přiotrávil? Snědl to dobrovolně. Možná bych mu mohl napsat. Vyčítal mi, že se nikdy neozvu. Ještě si to promyslím.

 

     Mezi dvěma pátečními přednáškami si vychutnávám cappuccino. Automat je věčně rozbitý, často bere peníze a nic nevydá, navíc předražený, ale všechny trable s ním vynahradí okamžik, kdy z něho dostanu kávu, cappuccino nebo horkou čokoládu. Z úvah nad automatem mě vyruší Štěpán.

„Jedeš na víkend domů?“

„Ne, proč?“

„Nechceš jít dneska do kina?“

„Co dávají?“

„Netuším, ale na něco bych šel. Mrknu se a napíšu ti.“ Potom si povzdychne. „Závidím Felixovi.“

„V čem?“

„Ty to nevíš?“

„Co mám vědět?“

„Je s nějakou holkou u moře. Prý jen na pár dnů. Já bych taky jel.“

No vida, tak jsem se částečně trefil, jenom to není druhý konec světa, i když kdo ví, u jakého moře je. „Odkud to víš?“ zeptám se Štěpána spíš jen proto, abych zakryl své překvapení.

 „Od Petra. Felix ti nic neřekl?“ Tak tohle je poprvé, co si do mě Štěpán rýpnul. Doufám, že má jenom špatnou náladu. „Proč by měl? Moc dobře se neznáme.“ Začínám se opakovat.