7. část

     Tma a šílená bolest hlavy. Kde to jsem? Na kolejích není nikdy úplně tma. Tady vlastně taky není úplná tma, ale větší než na jakou jsem zvyklý.

„Jak ti je?“ ozve se odněkud zblízka Felixův hlas.

„Blbě.“ Už vím, kde jsem. Ležím na pohovce, kde jsem usnul.

„Donesu ti kávu a trochu roztáhnu.“

„Dobře.“ Felix vytáhne jednu roletu. Nevím, jak se cítí, ale vypadá dobře. Asi je víc zvyklý pít. Modré oči se na mě starostlivě podívají. Pak odejde, ale brzy se vrátí i se šálkem kávy. Poděkuju mu. Vzpomenu si na čas. Osm. Sakra. První cvičení už nestihnu a mám takový pocit, že ani další. Felix zaznamená můj pohled na hodinky.

„Myslím, že dneska bys měl na školu zapomenout.“

„Asi jo. Nezdržuju tě?“

„Ne, nikam nejdu.“

„No, já bych měl a promiň, že jsem ti tady usnul.“

„Nic se neděje, proč nezůstaneš?“

Nechápavě se na něho zadívám.

„Do školy stejně nemůžeš, tak tady zůstaň.“

„Ale…“ Skočí mi do řeči. „Žádné ale není, zůstaň.“ On je rozhodný a já vůbec, tak jenom kývnu. Dopiju kávu a cítím se trochu líp.

„Zkus si dát sprchu, mně vždycky pomůže.“

Moc se mi do sprchy nechce, ale poslechnu. Felix měl pravdu. Pod proudem horké vody se pomalu rozvzpomínám na včerejšek. Vím, že seděl vedle mě, pak dotyk a víc nic. Co vlastně dělal? Najednou jsem probraný až dost. Rychle se dosprchuju.

     Felixe najdu v kuchyni.

„Cítíš se na snídani?“ zeptá se.

„Nevím.“ Snídaně mě zrovna nezajímá. „Felixi, co se dělo včera?“

„Kdy myslíš?“ na tváři má dokonale nevinný výraz.

„Těsně před tím než jsem usnul.“

„Nic moc. Usnul si.“

„A ty?“

„Přikryl jsem tě dekou.“

„Dík. A nic víc?“

„Udělal jsem přesně to, co tušíš.“

Rezignovaně si sednu za stůl. Mám mu nadávat? Klidně můžu, ale ničeho tím nedosáhnu. Ztráta času. Nebude jiný, můžu ho brát takového jaký je nebo jít. A zase stejná otázka. Povzdechnu si. „Asi si dám raději něco k snídani,“ řeknu mu.

„To je rozumné,“ poplácá mě po rameni a položí na stůl talíř s osmaženými vajíčky.

„Nečekal bych, že od tebe dostanu teplou snídani.“ Pošťouchnu ho.

„Proč?“

„Kvůli tvému zaujatému pohledu na Jirku, když vařil.“

„To proto, že zvládám jen usmažit vajíčka a každého, kdo se dostal dál, upřímně obdivuju. Co ty?“ Sedne si naproti mně se svým talířem.

„Pár jednoduchých jídel zvládnu. Za poživatelnost neručím.“

Zasměje se. Dál se věnujeme každý své snídani a myšlenkám, ačkoli těch mých díky bolesti hlavy není moc.

 

     Po snídani se vrátíme do pokoje. Cítím se lépe, ale stejně toužím po horizontální poloze. Zívnu a Felix se zeptá: „Chceš ještě spát?“ Přikývnu. „Jdi klidně do postele.“

„Ne, díky, pohovka bude stačit.“

„Jak chceš. Já musím něco napsat do školy.“

Lehnu si na pohovku a Felix zasedne za psací stůl. Světlo mu dopadá do tváře. Vypadá dobře. Hm, nakonec proč ne. Zavřu oči a během okamžiku usnu.

 

     Znovu se probudím ve dvanáct v prázdném pokoji. Protáhnu se a opatrně vstanu, ale bolest hlavy je oproti ránu podstatně slabší. Felixe najdu v místnosti, kterou používá jako ateliér. Prohlíží si nějaký obraz. Ze svého místa ode dveří nemůžu vidět jaký.

Vzhlédne. „Vyspalý?“ usměje se.

„Ano, neruším tě?“

„Ne, vlastně se na tebe dívám.“

Záhada obrazu rozluštěna. „Proč?“

„Taky nevím, když se můžu dívat na originál, ale přišlo mi neslušné na tebe civět, když spíš.“

„Opravdu vtipné,“ zamumlám a otočím se, aby nebylo vidět, jak se mi nahrnula krev do tváří. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled zrudnul. Měl bych být pomalu zvyklý, že se od Felixe můžu dočkat čehokoliv, ale opět mě zastihl nepřipraveného.

„Červenáš se?“ ozve se zblízka.

„Ne.“

„Fakt?“ Chytne mě za ruku. „Podívám se.“

Přikryju si obličej druhou rukou. „To ne.“ Felix se mi snaží odtáhnout ruku. Strhne se urputný boj, po chvilce, když jsem si jistý, že mám opět normální barvu, se vzdám a nechám si ruku odtáhnout. Felix nasadí zklamaný výraz, ale potom se ušklíbne a poznamená: „Příště.“

„Ne!“ Zbytečně. Další příležitost nenechá ujít.

„Co si dáš k obědu?“ Nevšímá si mého hraného zděšení.
„Ty vaříš?“

„Ne. Nechci tě otrávit. Něco objednám.“

„Nechám to na tobě.“

Chytne mě za ruku. Nejdřív chci protestovat, ale stejně jako v noci je mi dotyk příjemný, proto se nechám zavést zpět do pokoje. Tam mě pustí. Zatímco telefonuje, lehnu si na pohovku a poslouchám jeho hlas. Ještě nechci přemýšlet o tom, co se stalo. O sobě. Bloudím pohledem po místnosti. Kolik lidí tu už bylo? A kde jsou teď? Jak na ně Felix vzpomíná? A vzpomene si na ně vůbec? Mezi otázky se dostanou i ty, kterým se tak usilovně bráním. Proč mi nevadí jeho dotyky? Mohl mít pravdu Štěpán? Oklepu se a zaženu myšlenku pryč. Felix si sedne ke mně a jeho prsty mi přejedou po tváři. Podívám se na něj.

„O čem přemýšlíš?“ zeptá se.

„Kolik lidí tady s tebou takhle bylo.“

„Takhle nikdo. Někdy sem někoho přivedu, abych se s ním vyspal, a občas sem přijde nějaký kamarád nebo kamarádka, aby si popovídali.“

„Ale obvykle se u tebe kamarádi neopijí, a potom neusnou,“ doplním jeho větu.

Záhadně se usměje. „Ale opijí a občas usnou.“

„Tak jak můžeš říct, že takhle nikdo?“

„Protože jsem tě sem nepřivedl, abych se s tebou vyspal, ale neberu tě jenom jako kamaráda.“

„Tohle na mě začíná být složité.“

Přikývne. „Asi je. Necháme to na jindy.“

„Souhlasím.“

Skloní se nade mnou. Zvednu ruku, položím mu prst na rty a zavrtím hlavou. „Jsi na mě zlý,“ řekne. Usměju se místo odpovědi. Nedávno jsem ho chtěl praštit jen kvůli řečem, teď mě jeho chování nerozčiluje. Co se změnilo? Zase vzpomínka na rozhovor se Štěpánem.

„Nikdo nás neuvidí.“

„Nejde o to, kdo nás uvidí, ale o mě.“

Povzdychne si. Chvilku se na mě jenom dívá, a pak pomalu přikývne. Ozve se zvonek.

     Naobědváme se a já se začnu pomalu chystat k odchodu. U venkovních dveří se na Felixe otočím, abych mu ještě jednou poděkoval, ale než promluvím, rozpustile se usměje, rychle se nakloní a políbí mě na ústa, nečeká, až mu vynadám, a zavře dveře. Tentokrát bych mu dal aspoň facku. Možná.

 

     Chtěl jsem si začít hledat holku. Teď nevím, jestli jsem spíš nebyl nalezen. Mám zvláštní pocit, že brzy přijdu o další ideály.

 

     Zbytek včerejšího dne jsem prospal a dnes si pokouším v hlavě srovnat, co s Felixem. Může mít pravdu Štěpán? Od zarputilého ne, se kterým jsem strávil ráno, jsem se dostal přes počínající dopolední pochybnosti k faktu, že mě na něm něco přitahuje, to už bylo odpoledne. Nejvyšší čas přestat přemýšlet, kdo ví, k čemu bych se mohl dostat večer. Na oběd jsme se Štěpánem nešli, protože se protáhlo poslední cvičení a nestihli bychom přednášky. Štěpán mluví čím dál méně. Aspoň dnes hned neodešel. Otázkou zůstává, jak moc velké je to zlepšení, a jestli vůbec. Možná by něco věděl Felix od Petra.

 

     S večeří se posadím k počítači a čtu si mail od sestry. Uslyším šramocení klíčů oznamující Jirkův příchod. Nevím, co se stalo, ale poslední dobou začal občas ráno vstávat do školy a každý večer neodchází. Mezi námi se nic nezměnilo. Jeden o druhého se nezajímáme, a protože od sebe navzájem nic nechceme a nepřekážíme si, jsme se stavem věci celkem spokojeni.

     Jirka s někým mluví.

„Andy, máš návštěvu.“ Ozve se za dveřmi.

Jirka mluvil s Felixem. „Ahoj, můžu dál?“ zeptá se, když mě uvidí.

„Ahoj, jasně pojď.“

„Zlobíš se kvůli včerejšku?“

„Ne, ale příště nic podobného nezkoušej. Proč se vlastně ptáš?“ Měl bych se zlobit, měl. Já vím.

Pokrčí rameny. „V poledne ses neukázal.“

„Přetáhli jsme jedno cvičení a nestihli bychom se vrátit. Nechceš?“ nabídnu mu pizzu. Zavrtí hlavou. Vzpomenu si, že jsem se ho chtěl zeptat na Štěpána. „Nevíš, co se děje se Štěpánem?“

„Jediné co vím, je, že ho Petr dal dohromady s nějakou holkou, jinak nic. Proč se ptáš?“

„Chová se divně. Za celý den skoro nepromluví, když se ho ptám, co se děje, tvrdí, že nic. Napadlo mě, jestli náhodou něco nevíš od Petra.“

„Můžu se ho poptat, jestli chceš.“

Přikývnu. „Byl bych rád.“

„Děláš si o něj starosti, že?“

„No, docela jo.“ Felix se na mě dívá pátravým pohledem, až nevydržím a zeptám se: „Co se děje?“

„Nic, jen jsem přemýšlel,“ odpoví.

„O čem?“

„O tobě. Málo kdo se tak stará o druhé.“

„Samozřejmě, že mám starost, když vidím, že se s kamarádem něco děje.“ Pravda je, že jsem jako vypínač, který má dvě polohy. Buď se nestarám, nebo se starám až moc.

„Tomu rozumím, ale líbí se mi tvůj starostlivý výraz.“

„Přestaň mě pošťuchovat,“ napomenu ho.

„Myslím to vážně.“

„Těžko.“ Teprve teď si všimnu, že má s sebou batoh. „Byl jsi ve škole?“

Usměje se. „I já tam občas musím.“

„Člověk by řekl, že když studuješ dvě školy, nebudeš mít vůbec čas být jinde.“

„Mám individuální program.“

„Aha.“

„Pojď chvíli ven.“

„Kam?“

„To je jedno. Zapadneme do prvního místa, které se nám bude líbit.“

„Tak jo.“

 

     Najdeme malý bar. Felix mi dovyprávěl historku ze školy, teď se rozhlíží kolem a řekne: „Napadlo tě někdy, když se díváš po lidech okolo, domýšlet si, kdo jsou, co dělají a další věci?“

„Napadlo, akorát mě vždycky mrzelo, že se nikdy nedozvím, jak blízko jsem se svými tipy byl.“ A nikdy by mě nenapadlo, že o tom přemýšlíš i ty, dodám v duchu.

„Tak schválně, vidíš tu blondýnu u rohového stolku blízko baru?“

„V černém a naproti ní muž v obleku, trochu prošedivělý?“

„Ano. Co si o ní myslíš?“

Na chvíli se zamyslím. Atraktivní blondýna, dobře oblečená, a přece něco v jejím chování naznačuje nejistotu, které bych si možná ani nevšiml, kdybych ji sám často neprožíval. Oba se sklánějí nad deskami a on má v ruce tužku. Ona pouze přikyvuje. Pracovní schůzka? Může být, ale proč by byla nervózní? Zvedne oči od papíru před s sebou a na okamžik se zahledí na muže naproti sobě s neskrývaným obdivem. Nebo spíše hraným obdivem? „Vypadá jako ambiciózní sekretářka na polopracovní schůzce se svým nadřízeným, která by se ráda dostala trochu výš.“ Zní můj závěr.

„Poprvé?“

„Ano, zdá se, že ještě neví, co si může dovolit.“

„Souhlasím. Myslíš, že spolu něco mají?“

„Minimálně ona by chtěla.“ Neumím si představit, že by její výmluvné pohledy znamenaly něco jiného.

„Teď už jen zbývá všechno ověřit.“

„Ověřit?“ opakuju nevěřícně. „Jak?“

„Potřebuješ dobré načasování a trochu štěstí. Zatím budeme čekat.“

Dál si povídáme o lidech kolem. Felix se podívá kamsi za mě a oči se mu zúží. Sleduju směr jeho pohledu. Do baru vešly dvě holky. Mám takový pocit, že jsem je už viděl. Jasně. Jednu tenkrát objímal Felix kolem ramen na večírku, kde jsme byli s Jirkou.

„Co se děje?“ zeptám se ho.

„Vidíš tu brunetu?“

„Jo.“

„Potřebuju se jí zbavit.“

„Proč?“

„Nechápe, že co bylo, už nebude.“ Mezitím dotyčná zamíří k nám. Usmívá se na Felixe a srdečně se s ním zdraví. V duchu ji polituju a přemýšlím, jestli si jednou totéž někdo pomyslí o mně. Slečna se zeptá, jestli si mohou přisednout. Felix jí odpoví, že klidně. Zvedne se, přejde k mojí židli a položí mi ruku na rameno. Potom se skloní k mému uchu a tiše zašeptá: „Měli bychom jít.“ Při tom mě políbí na krk. Vylétnu na nohy. Zabiju ho, ale až venku. Taková ostuda.

„Mějte se,“ řekne Felix holkám, popadne mě za ruku a táhne k východu. Nemá s tím moc práce. Po dvou krocích už táhnu já jeho.

„Proč jsi to udělal?“ obořím se na něho.

„Chtělo se mi.“

„A to podle tebe stačí? Před pár hodinami jsem ti říkal, ať nic podobného nezkoušíš.“ Ne, že bych si od toho něco sliboval.

„Popovídáme si o tom venku.“

Mám asi minutu, abych si rozmyslel, co udělám. Venku se zastavíme, Felix se dívá někam před sebe a já jsem pořád nerozhodný. Zrovna se nadechuju, abych mu vynadal, když ze dveří vyjde blondýna, o které jsme si povídali. Postaví se trochu stranou a hledá v kabelce, až vytáhne krabičku s cigaretami. Netrpělivě jednu vyndá, vrátí krabičku zpět do kabelky a trochu nervózně začne opět hledat. Hádám, že zapalovač. Felix, který ji doteď sledoval, k ní přistoupí se svým. Blondýna se vděčně usměje, když jí připálí.

„Těžký večer?“ usměje se na ni Felix.

„To bych řekla. Myslela jsem, že se jdeme napít a on přitáhne papíry. Jako kdyby mi nedával dost práce v kanceláři.“

Felix soucitně přikývne. „Se šéfem bych pít nešel,“ poznamená. „Člověk se s ním může jen nudit.“

„To teda. Nakonec snad začnu obdivovat jeho manželku, že s takovým blbem může žít. Díky,“ ukáže na nedopalek cigarety a odhodí ho stranou. Pak se vrátí do baru.

„Řekl bych, že jsme se trefili,“ obrátí se na mě Felix.  

„Divím se, že ti něco řekla.“

Pokrčí rameny. „Lidi potřebují mít pocit, že jim někdo naslouchá.“

„Mě by odbyla.“

„Ne, ty ji posuzuješ podle sebe. A tobě chvíli trvá, než k sobě někoho pustíš, ale hodně lidí se potřebuje svěřovat, budit zájem okolí. Proč myslíš, že existuje něco takového jako Facebook?“ usměje se a dodá: „Vždycky mě bavilo hrát si s lidmi a pozorovat je.“

Jak moc si hraješ se mnou? Hodně, ale to není od první chvíle žádná novinka, což mi připomene, že jsem mu chtěl nadávat. Zamračím se. „Takže?“ zeptám se.

Ví přesně, o čem mluvím. Nevinně se usměje. „Říkal jsem ti, že ji potřebuju odradit.“

„Neříkal si, že k tomu použiješ mě.“

„Promiň.“

„To nestačí, slib mi, že nic takového už neuděláš.“

„Myslíš všeobecně?“

„Co tím, sakra, myslíš?!“

Koutky úst se mu začnou cukat. „Dotýkám se tě rád a ty se zase tolik nebráníš, tak proč ne? Protože nejsem holka?“

Povzdychnu si a podívám se do noční oblohy, jako bych tam mohl vyčíst odpověď na jeho otázku. Naneštěstí pro mě se tam žádná neskrývá. Má pravdu. Nebránil jsem se, nenadával jsem, nepřestal jsem se s ním stýkat. Proč? Zatraceně já o tom nechci přemýšlet. Možná ani nemusím, stejně začínám tušit odpověď. „Nikdy mě nenapadlo, že bych byl s klukem, ale o to nejde. Nechci se jenom bavit. I v dnešní době se najde pár bláznů, co vidí věci jinak.“

„Co je špatného na tom se bavit?“

„Nic. Vůbec nic. Když nechceš něco jiného.“

„A ty chceš, že? Lásku až za hrob. Ale co když je láska jen dočasná iluze? Kdo je zamilovaný za x let? Nezůstane jen zvyk? A to často v tom lepším případě.“

„Souhlasím. Nemusí být až za hrob. Ale chci svou iluzi a třeba i zvyk. Bude lepší změnit téma. Oba víme, že na tuhle věc máme odlišný názor. Hledáš jen zábavu a tu ti může poskytnout spousta jiných lidí. Takže jaký má smysl se tady se mnou dohadovat a přesvědčovat mě?“

„Něco tě ke mně přitahuje, jenom ze zvědavosti by si se mnou nebyl a mě něco přitahuje k tobě, tak proč řešit, co to je a na jak dlouho? Možná spolu budeme ještě za několik let, a když ne, tak se pobavíme. Teď chci tebe a můžeš ty říct, že nechceš mě?“

Já vím, že „něco“ stačí, jenom mi celý život připadalo, že je to strašně málo. Povzdechnu si. „Víš co? Budu o tom přemýšlet.“

Ušklíbne se. „Je fajn, že o tom vůbec budeš přemýšlet, ale nic zajímavého tvoje přemýšlení pro dnešní večer neslibuje.“

Vrátím mu úšklebek: „Necháš se utěšit někde jinde?“

„Mám?“

Vzhledem ke skutečnostem nesmyslně zavrtím hlavou. „Měj se,“ řeknu a než udělám cokoliv jiného, čeho bych později litoval, otočím se a odejdu. Ze všech naprosto nesmyslných věcí, které bych mohl udělat, je tahle s mou povahou určitě nejpitomější. Felix se dřív nebo později začne nudit a všechno skončí. A já? Budu se tím ještě dlouho trápit. Když už, tak aspoň s někým, kdo mě tak snadno neodkopne. Smůla, že jediný o koho stojím, je Felix. Jak jinak.