Mikulášská...

 
     Krátká oddechová povídka o jednom setkání.

 

     Bílá, kudrnatá paruka, na ní třpytivá čelenka a bílé šaty, původně svatební, ze kterých aspoň odpárali krajky. Vypadám jako blbec. Znechuceně se otočím od zrcadla.

     Pravda, že vousy mi spíše nerostou, než rostou, moje rysy nepatří k nejmužnějším a velké, modré oči drsnému mužskému vzhledu také nepřispívají, ale proč, zatraceně, nemohla dělat anděla nějaká holka? Vím proč. Protože Bohouš se během návštěv nechá opít a v nestřežených okamžicích je ohmatává. A ještě jeden důvod to má. Nejenže jako blbec teď vypadám, ale opravdu jím i jsem. Na malé vesnici se těžko hledá někdo, kdo by chodil za anděla, když jediné dvě holky přiměřeného věku a bez dětí odmítnou, proto přišli za mnou. Prý kvůli dětem a netrvá to dlouho. Nakonec jsem podlehl hromadnému nátlaku a hlavně příslibu finanční odměny. Zase tak blbý nejsem, abych ze sebe dělal idiota před celou vesnicí zadarmo, a jako student mám věčně hluboko do kapsy, i když momentálně hodně pochybuji, že ta pětistovka stojí za to.

     Vztekle popadnu malý, bílý košík se sladkostmi a vyrazím z pokoje. Za všechno může Bohouš. Úchyl jeden a ochlasta.

     „Sluší ti to,“ snaží se mě uklidnit máma, která mě do toho spolu s ostatními uvrtala, když procházím obývacím pokojem. Mračím se dál. Táta si mě kriticky prohlíží. „Vypadáš jako blbec,“ řekne nakonec.

„Dík,“ zavrčím. Určitě dnes nebude jediný, koho to napadne.

     Na místo setkání s ostatními jdu delší a méně osvětlenou cestou. Ne, že by mi to pomohlo, když mě nakonec uvidí všichni, ale aspoň oddaluju chvíli potupy.

 

     „Čau!“ zařve na mě Mikuláš Bohouš. Jeho vláčné pohyby mě uvedou v podezření, že tentokrát předběhl čas a s pitím už začal. To mi ještě chybělo. Budeme to muset se Zdeňkem, který má dělat čerta, nějak zvládnout. No jo, ale kde je?

„Nazdar. Kde je Zdeněk?“

Bohouš se na mě nechápavě podívá, zatímco se jeho mozek snaží pochopit význam slov, po chvíli pokrčí rameny.

     „Kluci!“ ozve se ženský hlas a v běžící postavě poznám Ivu, která dělala anděla v loni. Sotva zastaví, prohlédne si mě a poznamená s podlým úsměvem: „Sluší ti to.“ Nadechuju se k jedovaté odpovědi, ale ona hned pokračuje. „Zdeněk je nemocný, ale mají tady na návštěvě nějaké příbuzné a jeden z nich půjde místo něho. Chvíli počkejte.“ Sama ovšem nečeká na nic a mizí v dáli nepochybně proto, abych jí svůj dnešní úkol nechtěl předat. Ne, že bych o tom nepřemýšlel.    

     Začnu se procházet, protože svatební šaty se do mrazu, byť jen malého, nehodí.

     „Jdu do hospody,“ řekne po chvilce Bohouš. Nejprve mě napadne, že bych ho měl zadržet, protože při jeho současném stavu stačí málo a neudrží se na nohou, hned potom následuje myšlenka, že když ho nechám jít, nebudu se muset ztrapnit před celou vesnicí a peníze oželím. Nakonec vyhraje zodpovědnost. Mrcha jedna.

     „Počkej!“ křiknu a rozeběhnu se za ním. „Za chvíli musíme vyrazit.“

Bohouš se nad tím zamyslí. „To stihnu,“ prohlásí odhodlaně.

Přemýšlím, jak ho zastavit, když v tom zaslechnu motor a vzápětí u nás zastaví auto. Vystoupí z něho štíhlý kluk převlečený za čerta a auto zase odjede.

     „Ahoj, já jsem Norbert.“

„Cooo?“ projeví se vedle mě duchaplně Bohouš. Norbert se na něho napůl nevěřícně a napůl znechuceně podívá. Odhaduji, že je mu stejně jako nám, lehce přes dvacet. Vzhledově představuje se svýma tmavýma očima a výrazně mužskou tvář můj opak, jen vlasy máme oba tmavě hnědé. Pozdravím ho a řeknu mu své a Bohoušovo jméno. „Takže můžeme jít?“ dodám a pomůžu Bohoušovi nasadit na záda nůši s balíčky pro děti. Norbert přikývne.

 

     Když dorazíme k prvnímu domu, vyberu z nůše příslušný balíček, vrazím ho Bohoušovi do ruky a Norbert zazvoní.

     Všechno probíhá celkem dobře. Norbertovi role čerta výborně sedí, Bohouš nemluví moc mimo a na mě se nikdo nedívá. Předáme dětem odměnu a pokračujeme dál. K mé malé radosti nás ještě dožene spokojený otec a přinese nám každému panáka. Já i Norbert odmítneme, ale Bohouš ne a pro jistotu vypije i ty za nás. S Norbertem si vyměníme otrávené pohledy.

     „To musí pít, když má povinnosti?“ zeptá se Norbert, když jdeme k dalšímu domu.

„Jo, každý rok to tak dělá, ale letos už nametený rovnou přišel.“ Bohouš naši rozmluvu nevnímá a přiblble se usmívá.

     Další návštěva se podobá předešlé, ale tentokrát si panáky s Norbertem vezmeme, oba vypijeme jen lok, vrátíme je, popadneme Bohouše a vlečeme ho pryč, pustíme ho, až když se dostaneme dost daleko. Podívám se na něj, abych zkontroloval, jestli je ještě v použitelném stavu. Ke své hrůze zjistím, že z neznámého důvodu začal upírat vilný pohled na mě. Netuším, co se mu honí hlavou, ale doufám, že stále má aspoň nějaké tušení, že nejsem holka. Norbert nás sleduje a pobaveně se ušklíbne. Zamračím se na něj. Rozumně mlčí.

 

     Norbert zazvoní u třetího domu a čekáme, až někdo otevře. Bohouš, který stojí vedle mě, mi najednou položí ruku na zadek.  Vztekle ho odstrčím, na což jeho rovnováha nestačí a zavrávorá. Zrovna v ten okamžik se rozsvítí světlo v chodbě za dveřmi. Natáhnu se po něm a pomůžu mu udržet rovnováhu, takže když se dveře otevřou, vystrašené děti spatří zhruba to, co čekávaly. Protože od Bohouše se už velká výřečnost čekat nedá, začne mluvit v nevyslovené shodě Norbert, zatímco já se snažím držet Bohouše trochu dál od světla, aby na něho nebylo tolik vidět. Jakmile skončí i tato návštěva, Bohouš podnikne další nájezd na můj zadek. Tentokrát ho praštím přes ruku a ne málo. Norbert se přesune mezi nás. Zřejmě ze strachu, aby nemusel za chvíli dávat Bohoušovi první pomoc.

     „Každý rok děláš anděla?“ zeptá se.

„Neblázni, navrtali mě do toho.“ No vážně? Co si o mně myslí? „Holky to odmítly dělat, protože je Bohouš vždycky osahával, když se napil.“

Norbert si mě pozorně prohlíží. „Ale hodíš se na to.“

„Jo, dík,“ ušklíbnu se.

„Máš hezké oči i tvář.“ Už mi začíná svítat, co si o mně myslí. Raději bych slyšel, že vypadám jako blbec. Než stihnu odpovědět, Bohouš, který měl problém zůstat při chůzi na chodníku, se zřejmě rozhodl, že se mu po silnici půjde lépe. Do té doby než pojede auto. Norbert se za ním vydá a snaží se ho dostrkat zpět na chodník. Bohouš ho popadne jednou rukou kolem pasu. „Ty, ty jšiii takovááá pěkná chhhlupatááá a máššš očášek,“ pronese pomalu a chytne Norberta za zadek. Norbert mu bez rozpaků jednu ubalí a já vyprsknu smíchy. Bohouš se sesuje k zemi, oba k němu přiskočíme, ale k našemu údivu jen usnul a šťastně se usmívá. Chvíli na něho vyjeveně hledíme, než nám dojde, že se mu opravdu nic nestalo.

     „Asi se mu o tobě zdá, ty jedna chlupatá.“ Neodpustím si poznámku jako odvetu za hezké oči.

„Chceš taky jednu?“

„Jestli se mi bude něco hezkého zdát a nebudu tu muset trapnit v těchto hadrech,“ ušklíbnu se a zatřesu s Bohoušem. Nic. Zkusím to znovu se stejným výsledkem. Pak se k němu skloní Norbert a lehce ho pleskne přes tvář. Zase tak lehce ne. Bohouš se začne ošívat a otevře oči.

„Dělej, máme zpoždění,“ řeknu mu. Ne, že by mě vnímal. S Norbertovou pomocí ho vytáhnu na nohy.

„Nebylo by rozumnější ho někam odložit?“ zeptá se Norbert.

„Asi jo. Kousek odsud bydlí.“

„Tak ho tam odvedeme.“

     Vezmeme Bohouše mezi sebe a celkem bez problému se dostaneme k domu jeho rodičů, kde ho předáme jeho mámě. Nevypadá, že by z něj měla radost. Raději se takticky co nejrychleji rozloučíme a pospícháme pryč, nůši jsme si vzali s sebou.

 

     Vše probíhá dobře, už jen poslední návštěva a konec. Děti nás opět vítají ustrašeným pohledem, zato rodiče se mračí. Přistěhovali se teprve nedávno a nic o nich nevím, možná prostě čekali něco jiného, i když lepšího čerta by hledali těžko a kdo může za to, že Mikuláš se opil a anděl je pouhý náhradník? Já ne. Když odcházíme, přiběhne za námi pán domu, ale panáky nenese.

„Kde máte Mikuláše? Tohle jsme si nezaplatili. Budeme chtít vrátit peníze,“ oboří se na nás. A já toho mám akorát dost.

„Platí nás hlavně obecní úřad a pro mě za mě si jděte vyzvednout těch padesát korun, kterými jste na nás přispěl, nebo si skočte pro opilého Mikuláše domů, já za něj nezodpovídám. Nashle.“ Pokračuju dál a Norbert mě následuje. „Chtělo by to zapít. Co ty na to? Máme to zapotřebí,“ řekne.

„Myslel jsem, že ti pití vadí.“

„Ne, když udělám, co slíbím. Tak co?“

„Proč ne, ale to jsme mohli rovnou zůstat s Bohoušem, místní hospoda se liší jen tím, že je tam takových případů víc.“  

„Ale flašku tam dostaneme, ne?“

„Jo, ale velký výběr nečekej. Nebudeš chybět doma?“

„Tu dnešní nadílku potřebuju zapít a je mi celkem jedno čím. Nemyslím, že bych jim chyběl a oni mně už vůbec ne. Už čtyři hodiny si povídají o tom, kdo se rozvedl, umřel nebo se mu něco stalo. Raději jsem šel dobrovolně dělat čerta a byl jsem Zdeňkovi vděčný, že onemocněl.“

„Ale s ním se bavit dá.“

„Neříkám, že ne, ale nikdy jsme si moc nerozuměli, i když jsme bratranci. Tak jak?“

„Dobře, ale převlíknu se.“

Norbert se zasměje. „Vážně ti to sluší.“

„Fakt vtipný. Sejdeme se u hospody.“

Až cestou mě napadne, jestli ví, kde to je, ale on si poradí.

 

     „Vida. Anděl se vyloupl v muže,“ pošťouchne mě Norbert, když se setkáme před hospodou.

„Nech toho, nebo tě praštím lahví a vypiju ji sám. Tohle jsem našel,“ ukážu mu láhev, která nám léta leží ve špajzu, a myslím, že už na ni všichni zapomněli, a kdyby ne, tak po dnešku už by určitě měli.

„Fajn, já mám taky něco, takže tam,“ ukáže bradou k hospodě, „nemusíme, ale kam se s tím zašijeme?“

„Já vím.“ Přemýšlel jsem o tom už před tím a vzal jsem si klíče od babiččiny chalupy. Obývá ji jen v létě, přes zimu se vrací do bytu ve městě. Dům má jen dvě místnosti, ale na pitku úplně stačí. Vysvětlím to Norbertovi a ten spokojeně přikývne.

 

     Když rozsvítím, napadne mě, že to možná nebyl nejlepší nápad. Na starém nábytku leží krajkované dečky a na nich vázičky, stěny zdobí pár obrázků květin a fotek naší rodiny a nad tím vším se vznáší jemná konvalinková vůně, kterou má babča tak ráda. Vyloženě „ideální“ prostředí pro dva kluky, kteří chtějí pít. Člověk aby se pomalu styděl, co to chce udělat. Norbert se rozhlíží a koutky úst se mu cukají.

     „Tak v takovém prostředí jsem ještě alkoholový dýchánek nepořádal a myslím, že ani nebudu,“ řekne.

„Neprovokuj nebo místo brandy dostaneš léčivý balzám na všechno z nějakého plevele ze zahrady.“

„Byl by s alkoholem?“

„S tím etanolovým jedem? Neblázni.“

Norbert se rozesměje a já mezitím zatopím v malých kamínkách, připravím dvě sklenice a nelaju nám.

     „Proč si nerozumíš se Zdeňkem?“ Mám na to teorii a chci si ji ověřit. Když vezmu dohromady jeho poznámky o hezkých očích, tváři, jak mi to sluší a skutečnost, že Zdeněk zůstal myšlenkově před potopou…

„Dejme tomu, že má trochu zastaralé názory na některé věci.“

„Na jaké?“

Norbert upije ze své sklenky a pozorně se na mě zadívá. „Míříš někam?“

Pokrčím rameny. „Ještě mi jiný muž neřekl, že mám hezké oči.“

Norbert se usměje. Tak nějak smutně. „Ale máš. Ano, přesně v tom směru, na který narážíš.“

„Takže jsi na…“

„Na kluky. Jo. Vadí to?“

„Mně ne. Je těžké sbalit kluka?“

Ušklíbne se. „Jak kterého, ale najít někoho v našem věku, kdo to myslí vážně, je dost těžké. Většina kluků, kteří se mi líbí, jsou hetero. A co ty? Máš holku?“

„Ne. Utekla za jiným s autem, což já nemám a ještě dlouho mít nebudu. Navíc chtěla rodinu a po dětech já teď zrovna netoužím, potřebuju dodělat školu, najít si práci a chci si něco užít.“

„Takže hledáš novou?“

„Ani ne, spíš čekám, až ji potkám.“ Normálně se moc nesvěřuju, ale Norbert má v sobě něco důvěryhodného a sklenička silného alkoholu mě přeci jen dostala do sdílnější nálady.

„Ve svých letech nemusíš nikam pospíchat.“

„Podobně jako ty nebo někoho máš?“

„Ne, rozešli jsme se před několika měsíci. Našel si někoho jiného. Hodně jsem se věnoval škole a jemu to vadilo.“

„A hledáš někoho?“

„Ne, myslím, že by to dopadlo stejně.“

„Odjíždíte dneska?“

„Ne, až zítra. Co ta náhlá změna tématu?“

„Tak se můžeš opít a nemyslet na vážné věci.“

„Dík, to bych nechtěl.“

„Ne? Tak to je výzva.“

„Výzva?“

„Jistě, opít tě.“

„Tak schválně. Uvidíme, kdo koho opije,“ Norbert se klidně usmívá a naleje mi další sklenku a sobě také. Nejsem na alkohol příliš zvyklý, občas si něco dám, ale ne ve velké míře, pokud bychom jenom pili, brzy bych měl dost.

„Co si zahrát karty?“ zeptám se s postranní a trochu podlou myšlenkou, že mu během hry budu poctivě nalévat a sám zapomínat pít.

„Proč ne,“ souhlasí Norbert a mám takový pocit, že plánuje totéž co já.

     Vytáhnu karty, babi je miluje a v létě s ní musím chodit hrát, ne, že by mi to vadilo. Rychle se ponoříme do hry a brzy se ukáže, že jsem se nemýlil. Oba se snažíme opít toho druhého. Trochu mě překvapí, když si uvědomím, že se s Norbertem cítím dobře. Máme podobný smysl pro humor i podobné názory. Kdyby tu žil, možná by se z nás stali přátelé. Počkat.

„Kde studuješ?“ zeptám se.

„V Brně. A ty?“

„Taky.“

Zasměje se. „Tak to se tam třeba někdy potkáme.“

„Třeba.“ Dívám se na něho a neumím si ho představit s klukem. Není na něm nic zženštělého a ty jeho tmavé oči fungují jako magnet. Co to plácám za hlouposti? Ale stejně. Nikdy bych to do něho neřekl. „Máš problémy s okolím?“

„Toho si nesmíš všímat, když to nechceš tajit, ale já žiju ve městě, tam nikoho nezajímáš. Na vesnici bych se s tím raději moc nechlubil.“

„Mně si to řekl.“

„Ty ses ptal a jsem tady na chvíli.“

„A tví rodiče?“

„Ti mě berou takového, jaký jsem.“

„Jak to vypadá, když spolu žijí dva kluci?“

„To se mě příliš ptáš. Tak daleko jsme se s ex nedostali. Jsi docela zvědavý.“

„Jsem, když se napiju. Vadí to?“

Zavrtí hlavou. „Ne, líbí se mi tvoje otevřenost. Co bys chtěl ještě vědět?“

„Nevím. Neumím si tě představit s klukem,“ přiznám se.

Zasměje se. „Tak dávej pozor.“ Nakloní se přes stůl a políbí mě na ústa. Jen lehce a hned se odtáhne. „Už si to umíš představit?“

„Jo.“ Na víc se nezmůžu. Podívám se do svých karet a jednu vyhodím. Nepobouřilo mě to, vlastně se mi to líbilo. Mlčky hrajeme a Norbert snadno vyhraje. Nesoustředil jsem se. Pořád se mi vrací šílená myšlenka, že chci, aby mě políbil znovu.

     „Mám rozdat?“ zeptám se.

„Jasně, mohli bychom si to trochu zpestřit, co říkáš?“

„Jak?“

„Hra na otázky?“

„Tak jo.“

     Tentokrát se soustředím, ale Norbert nakonec stejně vyhraje. Tázavě se na něho zadívám.

„Líbil se ti ten polibek?“

Nevím, jestli za to může alkohol, pochybuji, že by to bylo jen tím, ale nemám problém před ním přiznat věci, o kterých bych s nikým jiným nemluvil. Trochu mě to leká, protože ho neznám. Přikývnu.

„Chceš další?“

„To už je druhá otázka. Budeš muset znovu vyhrát,“ ušklíbnu se. Nepřiznal bych se, že jsem málem přikývl a zarazil jsem se až na poslední chvíli.

Norbert si povzdechne. „Myslel jsem, že by mi to mohlo projít.“

     Při další hře se štěstí přikloní na mou stranu.

„Líbím se ti?“ Ptám se už trochu opilý, ale nejsem si jistý, že bych nepoložil stejnou otázku, i kdybychom tu seděli střízliví, tak zvláštně na mě Norbert působí.

„Jo.“ Odhodí karty. „To je moc dlouhé. Pojď si jen tak povídat.“ Vstane a natáhne se na gauč.

„Tak mě pusť vedle, začíná se mi motat hlava.“

Norbert se bez řečí uhne. „Nebojíš se ležet vedle gaye, kterému se líbíš?“ zeptá se vážně, ale oči ho prozrazují. Zlobí mě.

„Ne, jsem opilý a ty taky, na nic se nezmůžeš.“

„To je fakt.“ Norbert se už nenamáhá doléváním sklenice a napije se přímo z lahve a podá mi ji. Napodobím ho.

„Tak co? Chceš ještě?“

„Myslíš tohle?“ zeptám se a znovu se napiju.

„Ne. Tohle.“ Trochu s obtížemi se nakloní a políbí mě.

„Není to špatné, ale jsem na to moc opilý.“ Zavírají se mi oči.

 

     Probudím se sám na pohovce přikrytý dekou. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kde jsem a co se stalo. No jo, ale co všechno se stalo? Vzpomínám si jen na krajně znepokojivé věci jako polibky s Norbertem. Zatraceně! Kdo ví, co jsem všechno vyváděl. Prudce se posadím a bolest hlavy mě zase složí na gauč. Při druhém pokusu si počínám podstatně opatrněji. Už nikdy nebudu nic dělat lidem v alkoholovém deliriu, kteří o sobě nevědí. Na tohoto Mikuláše jen tak nezapomenu. Popadnu bundu, která leží přes židli, a pospíchám domů. Doufám, že si naši přispali a nebudou se vyptávat. Nerad lžu. Navíc nás někdo mohl vidět a zase by se řešilo, proč jsem lhal, což by bylo nakonec ještě více podezřelé než pravda, tu se mi však říkat nechce. Naštěstí rodiče spí. Po důkladné sprše si znovu zkouším vzpomenout, co se včera v noci všechno dělo, ale jen mě z toho víc rozbolí hlava a nakonec stejně usnu.

 

     Vím, že bych to měl nechat být, ale nejde mi to. Užírá mě, že nevím, co se dělo. Usnul jsem nebo si to nepamatuju? Večer nevydržím a zavolám Zdeňkovi. Namluvím mu povídačku o tom, že mi Norbert slíbil půjčit knížky do školy a vytáhnu z něj jeho telefonní číslo. Naštěstí se na nic neptá, zajímá ho jen, jak se nám dařilo včera při nadílce. Naše lapálie ho pobaví, což se mu moc nedivím. Podle jeho přátelského tónu pochybuji, že by mu Norbert řekl o naší noční pitce. Přesto si ale oddychnu, když hovor ukončíme. Ale ne na dlouho. Netuším, jestli bude Norbert souhlasit se schůzkou a hlavně nevím, jestli mu mám napsat nebo zavolat. Esemeska nebolí.

     Za chvíli přijde odpověď. Sejdeme se v úterý v čajovně.

 

     Poslední týden semestru je hektický, přesto se mi úplně nedaří nemyslet na Norberta a sobotní noc. Na místo setkání dorazím díky nervozitě o chvíli dříve. Sám nevím, z čeho se cítím tak neklidně. O nic nejde. Jen zjistím, co se dělo.

     Norbert dorazí přesně. Když se posadí proti mně, nevím, jak mám začít.

„Chtěl bych se tě zeptat, co se stalo minule,“ řeknu nakonec.

„Nic si nepamatuješ?“

„Jen něco málo. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych o sobě nevěděl a vadí mi to.“

„Nic.“

„Nic?“

„Nic. Prostě si usnul. Já taky, ale probudil jsem se ještě v noci a odešel jsem.“

„Aha. Dík.“

„Není zač. Víc si nechtěl?“

Zavrtím hlavou a vzápětí mě zarazí jeho smutný pohled. „Tak já půjdu,“ řekne a zvedne se.

„Počkej ještě.“ Nevím co se děje, ale vím, že bych měl něco udělat. „Nechceš ještě chvíli zůstat?“

„Ne, musím jít, zítra mám zápočťák. Měj se.“

„Ty taky.“ Dívám se za ním, jak odchází a pomalu a mi to začne docházet. Norbert se přiznal, že se mu líbím, políbil mě a já jsem mu, sice v opilosti ale přece, řekl, že se mi jeho polibky líbí. Určitě sem nešel s myšlenkou, že bude vykládat, co se stalo. A tady zjistil, že mě nezajímá on, ale snažím se jen zaplnit své opilecké okno. Mám z toho mizerný pocit.

     Zaplatím a po cestě na privát přemýšlím, jestli to nechat být nebo to zkusit napravit.

 

     V dalších dnech přesvědčuju sám sebe, že Norbert je přeci chlap a ne ženská, takže se ho všechno nedotkne. Nijak tomu ovšem nevěřím.

 

     Sedím na židli ve svém pokoji na privátě a dívám se z okna na noční město. Nic z výhledu ale nevnímám. Místo toho přemýšlím, co si Norbert pomyslel při našem setkání v čajovně. Že narazil na dalšího heterosexuála, který se mu líbí a kterého nemůže mít? Nejspíš a nemýlil se. A já bych se od něho měl držet stranou a nechtěně v něm neprobouzet marné naděje. A přece to nutkání vzít mobil a aspoň napsat zprávu hodinu po hodině sílí. S povzdechem se vzdám. „Omlouvám se za minule. Bylo mi s tebou fajn.“ Čtu text, který jsem napsal. Zní ještě blběji, než vypadá. Nic lepšího mě ale nenapadne, tak zprávu odešlu. Za chvíli přijde odpověď: „Nic se nestalo. N.“ Dobře, tak tím se to uzavřelo, zřejmě má Norbert víc rozumu nebo pudu sebezáchovy než já. Ale z nějakého důvodu mi to vadí. Nejvyšší čas se vrátit k učení.

 

     Na přeplněném perónu si prohlížím dav, abych se rozptýlil, než přijede zpožděný rychlík. Začíná mi být zima a v duchu nadávám na ČD. Konečně se vlak objeví a s ohlušujícím hlukem zastaví. Dav se jako jeden člověk pohne, aby se seskupil u jednotlivých dveří. Zatímco čekám, až si nastoupí dvě holky přede mnou, mezi lidmi v řadě u druhých dveří téhož vagónu si všimnu Norberta. I on mě zahlédne a přejde ke dveřím vedlejšího vagónu. A já blbec se mu ještě omlouvám. Jeho chování mě naštve, ale moje méně ješitné já se mu zase tolik nediví. Na jeho místě bych asi udělal totéž. No ale stejně jsem z lítosti vyléčený.

 

     Uteče týden a já zjistím, že z lítosti možná vyléčený jsem, ale ne z Norberta. Prostě mi nejde z hlavy. Působí na mě jako magnet.

     Tak to mi chybělo, pomyslím si, když ve svém pokoji sedím nad učebnicí a místo čtení přemýšlím o Norbertovi. Odložím tužku a vydám se do kuchyně, abych si našel nějaké zásoby.

     „Máš návštěvu,“ houkne na mě táta, když zrovna vybírám lednici.

„Kdo to je?“

„Nevím, asi Michal.“ S Michalem jsme chodili na stejnou střední, bydlí ve vedlejší vesnici, a když má cestu kolem, tak se zastaví. Mohli bychom pokecat.

     Michal čeká ve vstupní chodbě, tak na něj křiknu: „Jdi do mého pokoje,“ a snažím se pobrat všechno jídlo a pití.

„Tak tam netrefím.“

„Norberte?“
„Jestli někoho čekáš, tak zase odejdu.“

 „Ne, táta mě zmátl, spletl si tě s kamarádem.“ Mám na sebe zlost, ale jsem rád, že ho vidím.

 

     Ve svém pokoji se obrátím na Norberta. „Dáš si něco?“

„Ne, díky, chci se omluvit,“ řekne Norbert.

Přikývnu. „Nemusel si utíkat, nechal bych tě na pokoji, po tvé esemesce mi došlo, že se mnou nechceš mít nic společného.“ Když ta slova vyslovím nahlas, uvědomím si, že mě to vlastně celou dobu mrzelo. Vztek vyprchal rychle, ale lítost zůstala, jen jsem si ji nechtěl připouštět.

Norbert si povzdechne. „Tak to není. Spíš naopak. Líbíš se mi. Až moc.“

Spokojenost, kterou po jeho slovech pocítím, mě trochu vyděsí. Ale ne moc. Nevím, jestli svědčí o mé ješitnosti, nebo o něčem jiném. Vzpomenu si na svou úvahu o tom, co si myslel Norbert v čajovně. Opravdu bych v něm probouzel jen plané naděje? Netuším, ale už si netroufnu tvrdit, že jsem vůči němu úplně lhostejný. Norbert se na mě vyčkávavě dívá. Když zvolím špatná slova, zřejmě odejde a tentokrát napořád. Z představy, že s ním úplně ztratím kontakt, se ve mně něco sevře. „Já…“ Hlas se mi zadrhne. Musím začít znovu. „Já jsem s tebou rád, možná víc než s kamarádem, ale zatím tomu sám nerozumím.“

„Nedoufal jsem, že bys něco podobného řekl. Chápu, že mi nemůžeš dát žádné sliby, možnost, že třeba jednou, mi stačí.“

„Ale já ti nechci dávat naděje, které se třeba nevyplní.“ Norbert neodpoví. „Chyběl jsi mi,“ vypadne ze mě. Tak tohle jsem říct nechtěl, prostě mi to vylétlo z pusy. Ne, že bych lhal, ale takové věci si přeci chlapi neříkají.

Usměje se. „Ty mně taky. Vybral jsem si sám, že chci zůstat ve tvé blízkosti. Slibuji, že tě do ničeho nebudu nutit.“

Přikývnu a zaplaví mě nečekaná a překvapující úleva. Norbert změní téma. Povídáme si ovšem možném. Když ho vyprovodím ke dveřím a dívám se, jak odjíždí, dojde mi, že neřekl nic o tom, kdy se zase setkáme. Nějak mě ta myšlenka rozčiluje.

 

     V dalších dnech mě často napadne, že když jsem randil s holkami, aspoň jsem chápal pravidla, ale teď netuším, co bych měl dělat. Jasně, nechodíme spolu, takže nemá cenu nic hrotit, ale kdo se komu má ozvat? Čeká Norbert, že to udělám já? Nebo mě prozatím vidět nechce? Asi bych měl spíš přemýšlet, co vlastně chci. Ne, že by to z mých otázek nevyplývalo, ale jedno dilema zůstává.

  

     Přes veškerou snahu nevymyslím vůbec nic, zato málem prolétnu u zkoušky, protože učení jsem moc nedal, naštěstí to vyšlo.

     Opět mrznu na peróně a snažím se najít odpověď na to, co chci. Neumím si představit, že bych chodil s klukem, ale ani to, že bych Norberta ztratil. Rád si s ním povídám a cítím se dobře, když je mi na blízku a chtěl bych ho zase vidět. Povzdechnu si. Aspoň, že mám tu zkoušku. Nepřítomně začnu bloumat pohledem po okolí, abych na chvíli unikl myšlenkám. A pak sebou škubnu, když se mé oči setkají s Norbertovými. Upřeně mě sleduje a usmívá se. Najednou nejistoty někam zmizí a vnímám jen radost z našeho setkání. Pořád si neumím představit, že bych chodil s klukem, ale umím si představit, že bych chodil s Norbertem. Vůbec netuším, jak tohle dopadne, ale už vím, že před tím nebudu utíkat a raději vykročím ze svého stínu.

 

Konec.