16. část

     V pátek jsem po práci zamířil do bazénu. Cestou ze sprch do šatny minu mladého muže. San by měl dnes radost. Jak je to se mnou? Povzdychnu si. Ani jsem si ho pořádně neprohlédl.

 

     Když o něco později hledám v batohu klíče od bytu, všimnu si, že na mobilu bliká nová esemeska. Odemknu a zvědavě vytáhnu mobil. Je od Sana, vrátí se v pondělí. Cítím radost, ale také trochu nervozitu. Přemýšlím, jestli odepsat, ale mám nejvyšší čas začít se připravovat, jestli nechci přijít pozdě. Ze všech mých známých je Dan nejpřesnější.

 

      Vrátím se chvíli před půlnocí po příjemně stráveném večeru. S Danem se dobře povídá. Není zvědavý na mé soukromí, nevyptává se. Probrali jsme práci, společné známé a zavzpomínali na školní léta a než jsme se nadáli, utekly dvě hodiny. Je škoda, že Dan nežije poblíž. Moc přátel jako on nemám. Navíc se všichni po škole rozutekli po celé republice, s některými si jen dopisuji a občas zavolám, s ostatními se aspoň občas sejdu. 

     Spokojeně se natáhnu s knížkou na posteli, což se ukázalo jako prozíravé, protože se mi opět podaří během chvíle usnout.

 

     Sobota uteče v běžné víkendové rutině. Odpoledne dostanu od Jany esemesku s instrukcemi, kde se sejdeme. Pro jistotu se podívám na internet, jaké místo vybrala. Opravdu dodržela slovo.

Zatímco se oblékám, přemýšlím o tom, že ačkoli se známe s Janou řadu let, bude to dnes poprvé, kdy spolu někam půjdeme sami bez Sana.

     Zavolám taxi, na pohodlí si člověk rychle zvykne, a za chvíli vystoupím před klubem. Jana je už uvnitř a zamává na mě.

„Zrovna jsem přemýšlela, jestli dorazíš.“

„Proč bych neměl, když jsem to slíbil?“

„Popravdě divila jsem se, když si do telefonu souhlasil.“

Hm. Raději změním téma, nedokázal bych jí říct, že jsem tady hlavně proto, abych utekl myšlenkám o svém vztahu k Sanovi. „Co v práci?“ zeptám se.

„Dobrý. Teda na práci. San mi psal, že se mi ozve později, mluvil si s ním?“

„Ano.“

„A kde vlastně je?“

„Ve Finsku, ale v jakém městě nevím, neptal jsem se.“

„Doufám, že mi poví, jaké to tam bylo, už strašně dlouho jsem nikde nebyla a asi dlouho nikde nebudu,“ povzdychne se.

„Přeci bys mohla někam jet, ne?“

„Myslíš tím, že by mi plat měl stačit na nějakou dovolenou?“ Přikývnu. „Měl, ale mám příliš ráda společnost a tohle,“ rozhodí rukou kolem, „něco stojí. Musela bych si vybrat. Zkoušela jsem to a zjistila, že se raději vzdám dovolené, aspoň po pár příštích let.“

„Život je otázkou priorit. Jediná reklama, která měla něco do sebe,“ odpovím s úsměvem.

„Byla na Magnum, ne? Už to bude hodně let.“

„Ani nevím, jen si pamatuju tenhle slogan, často bývá pravdivý.“

„Ano.“ Jana vzhlédne a na někoho zamává. Zamíří k nám štíhlá brunetka s tmavýma očima.

„Ale, tohle je moje kamarádka Aneta. Aneto, dnes mi pohledný doprovod dělá kamarád Al.“ Ušklíbnu se na Janu a pozdravím Anetu.

„Al? Celým jsi Aleš?“

„Ne, Alaire,“ vysvětlím, chtěl jsem dodat, že matka je Francouzka, ale pak mi to přišlo jako zbytečná informace.

„Jaké je to jméno?“ hnědé oči upřeně hledí do mé tváře. Zatím netuším, jestli se jedná jen o zvědavost nebo zájem. U Janiny kamarádky jsou možné obě varianty.

„Francouzské.“

„Támhle je někdo známý, půjdu ho pozdravit,“ ozve se náhle Jana a mně neujde, že na Anetu nenápadně mrkla. Takže to druhé. Málem jsem se usmál. Nevím, proč mě to pobavilo. Ale počkat. Možná je tohle výborná příležitost zjistit, jestli byl můj předchozí život opravdu jen velký omyl. Zadívám se pozorně na Anetu. Opravdu je hezká. Srdce se mi z ní nerozbuší, ale to na poprvé ani u předchozích partnerek. Jana s návratem nepospíchá a my se bavíme o práci a dalších neosobních tématech. Na rozdíl od Jany má jemnější způsob. Párkrát naznačí, že by náš rozhovor ráda převedla do osobnější roviny, a já pokaždé pocítím nával nechuti. Je krásná, vtipná, chytrá a líbím se jí. Tak proč? Měl bych se cítit dobře z polichoceného ega, místo toho zatoužím utéct z její společnosti. Není mi s ní nepříjemně, jen mám pocit, že když zůstávám v její společnosti, dávám jí falešné naděje. Utéct samozřejmě nemůžu a sám sebe překvapím, když řeknu: „Víš, já někoho mám.“ Zatváří se zklamaně.

„Škoda. Jana říkala, že jsi pohledný, chytrý a máš charakter. Měla pravdu. Taky tvrdila, že jsi sám, škoda, že zrovna v tom se spletla. Měla bych už jít. Ráda jsem tě poznala a není všem dnům konec, takže se snad ještě potkáme.“

Přikývnu. „Měj se.“ Sotva zmizí v davu, objeví se jako mávnutím kouzelné hůlky Jana.

„Proč Aneta odešla?“

„Musela už jít. Já bych měl taky.“

„Je brzy.“ Má pravdu, ale nechci čekat na okamžik, kdy jí Aneta řekne, proč odešla.

„Já vím, ale jsem unavený. Nevadí ti to?“

„Ne, mám tady známé, nedělej si starost a odpočiň si.“ Přemýšlím, jestli mě nepozvala jenom kvůli Anetě. Rozloučíme se a já odcházím s trochu smíšenými pocity a myšlenkou, který se neustále vrací. Vybral jsem si.

 

     V neděli se Jana neozvala, aby požadovala vysvětlení ohledně včerejšku, za což jsem byl rád, a San také nevolal, za to jsem byl rád o něco méně. Nebo spíš vůbec.

     Úvahy nad tím, proč jsem včera nevydržel ve společnosti krásné ženy, a netrpělivě čekám na telefonát od muže, jsem si odpustil, byly by zbytečné.

 

     V pondělí jsem pokračoval na projektu, který je tentokrát pro naši společnost, takže žádní klienti. Poobědval jsem s Hankou. Vzpomněl jsem si na Sanovu poznámku, ale nevšiml jsem si, že by o mně měla nějaký zájem. Rozhodně mi to nevadí.

 

     Po večeři si sednu do křesla s knihou. Odmítám přemýšlet o Sanovi a o tom, proč za celý víkend nezavolal. Asi po hodině mě vyruší zvonek. Přejdu ke dveřím a kukátkem nakouknu ven. San. Otevřu, a až pak mi dojde, že se tváří hodně vztekle. Hm. Nemyslím, že bych se tvářil o moc líp.

„Ahoj, co se děje?“ zeptám se.

„To mi řekni ty. Proč si trávil sobotní večer s Anetou?“

„Ty ji znáš? A odkud to víš?“

„Od Jany. Volal jsem jí cestou z letiště. Ty bys mi o sobotě stejně nic neřekl. Moc ji neznám, Jana nás kdysi představila, ale pamatuju si, že vypadala líp, než by se mi líbilo.“
„Proč jsi vůbec chtěl o sobotě něco vědět?“

„Proč asi. Tak co se dělo?“

„Nic,“ odseknu a vykročím zpět do obývacího pokoje. Chytne mě za ruku, otočí k sobě a chvíli si mě prohlíží. „Proč jsi naštvaný?“ zeptá se a pustí mě.

„Protože se za celý víkend neozveš, a potom mi sem vletíš a začneš dělat scénu jenom proto, že jsem si hodinu povídal s cizí ženou o ničem.“

„Celý víkend jsem strávil na moři, protože si Roman chtěl zarybařit. Nebyl tam signál, takže jsem ti v přestávkách, když jsem zrovna nezvracel, nemohl zavolat. Donutil mě pomáhat mu úlovky zpracovávat, takže ještě teď smrdím rybinou a rybu si nedám k jídlu hodně dlouho, byl jsem potrestaný až dost. Zatímco ty si povídáš se ženskou.“ Nechci, ale musím se začít smát. Přejdu k oknu, aby to nebylo tak nápadné. „Kdy si přiletěl?“ zeptám se.

„Ani ne před hodinou. Stavil jsem se v bytě, jen abych tam nechal věci, a jel k tobě.“ Odpoví už klidným hlasem.

„Mohl sis klidně odpočinout. Co ti řekla Jana?“

Slyším jeho přibližující se kroky. Obejme mě kolem pasu a opře si hlavu o mé rameno. Cítím jeho teplý dech na krku. „Jen že se tě snažila dát dohromady se svou kamarádkou. Vynadal jsem jí, že se nemá plést do cizích věcí.“ Chvilku je zticha. „Chyběl jsi mi, myslel jsem si, že se mi možná uleví, když od tebe budu pryč, ale čas vůbec neutíkal,“ zašeptá. Ne, neutíkal, máš pravdu, pomyslím si. Položím ruku na jeho a dál tak chvíli stojíme v tichu. Po dlouhé době cítím nejen klid, ale i vnitřní spokojenost. „Měl jsi poslouchat Janu pozorněji, věděl bys, že se to dohazování moc nepovedlo.“ Čeká, až budu pokračovat. „Řekl jsem jí, že někoho mám.“

„Proč?“

„Já nevím. Prostě to ze mě vylétlo.“ Rozhostí se takové příjemné ticho. Dál se opírám o Sana. Po nějaké době se zeptá: „Půjčíš mi dnes pohovku? Nechce se mi domů.“

„To víš, že jo,“ usměju se. Jsem rád, že zůstane. „Nechceš něco k jídlu?“

„No, možná bych si něco dal.“

„Smíříš se s toastem?“

„Rád, hlavně když to nebude ryba.“

Ušklíbnu se. „Aspoň vím, čím tě mám trápit, až mě budeš provokovat. Jestli chceš, vezmi si něco na převlečení.“

„To by bylo mučení.“ Pustí mě a já zamířím do kuchyňky. „Koupelnu mi půjčíš taky?“

„Jistě. A bylo, ale zasloužené.“

„Doufám, že máš i odměny,“ řekne se škádlivým úsměvem.

„Nevím, jestli budou potřeba,“ odpovím. Jenom se směje.

     Než připravím jídlo, San se osprchuje. Nechám ho v klidu jíst a mezitím těkám pohledem po místnosti, kterou dokonale znám. San odsune talíř. Tuším, že se na mě dívá, ale schválně se nepodívám jeho směrem.

„Ale.“

„Hm.“ Teď už nezbývá než se k němu otočit. Má v očích nesmlouvavý výraz.

„Nedělej ´hm´, máme si spolu promluvit a ty to víš, proto tady bloudíš očima, a snažíš se být nenápadný,“ řekne přísným hlasem. A dodá s úsměvem mučitele: „Můžeš si vybrat, čím začneme.“

„Nenecháme to na jindy? Určitě si po letu unavený.“

„Nenecháme,“ zavrtí hlavou. „Proč si byl naštvaný?“

„Možná ze stejného důvodu, z jakého ses ty sem přiřítil téměř z letiště.“

„Žárlil si?“

„Musíme to rozebírat?“

„Zajímá mě to. Moje důvody jsou jasné, ale nevím, jaký důvod jsi měl ty.“

Vytočím oči vzhůru. „Tvoje důvody nejsou jasné, to že si s někým popovídám, u mě neznamená, že skončíme ve stejné posteli. A teď k tvé otázce. Vzpomeň si na svůj dosavadní život. Neříkej mi, že by sis nechal ujít možnost navštívit tam některé podniky, pokud jsi to stejně neudělal,“ zbytek věty dopovím velmi tiše. Stejně mě slyšel. „Neudělal a ani mě to nenapadlo, ale ano dříve bych o tom možná přemýšlel. Nicméně pro tvou informaci i já mám své meze, takže bych si rozmyslel, jestli se budu v cizí zemi potloukat po gay barech nebo klubech.“ Doteď jsem se mu nedíval do očí, teď se do nich zadívám. Nevypadá rozzlobeně, ale stejně…

„Zlobíš se?“ zeptám se.

„Ne,“ povzdychne si, „slyšel jsi toho za ta léta ode mě dost, abys měl důvod takhle uvažovat. Jenom doufám, že mě časem začneš vnímat jinak.“ Přikývnu. „Dobře, takže teď k té druhé věci.“ Neklidně se ošiju a Sanovi to neujde. „Já vím, že uteklo málo času,“ vstane a přejde k mému křeslu, sedne si na opěradlo, nakloní se nade mě a přejede mi prsty po tváři, „a nechci po tobě hned všechno, jen mě pusť trochu blíž, ano?“ Nakloní se ke mně a modré oči jsou tak blízko, opět ucítím příjemné mrazení, ještě dřív než se jeho rty lehce dotknou mých, nejprve mě jemně políbí, jakoby zkoušel moji reakci, když se od něho neodtáhnu, začne pomalu dobývat moje ústa a z lehkého dotyku rtů se stává hluboký polibek. Rukou mu bezmyšlenkovitě zajedu do vlasů. Ten hluboký polibek má v sobě skrytou vášeň, která ve mně probudí touhu. V tom okamžiku začne zvonit mobil. Odtáhnu se od Sana. Zvoní můj mobil, ale zrovna nejsem schopen ho zvednout. San po něm šáhne. „To je Jana. Vezmu to, jo?“ Přikývnu.

„Ahoj, proč voláš?“ Její odpověď neslyším, ale San pokračuje: „Víš, zrovna jsem se ho pokusil svést a tys mi to zkazila,“ řekne vyčítavě a podle se usmívá. Vrhnu se k němu, abych mu sebral mobil, ale nechce mi ho dát, tak aspoň zakřičím: „Neposlouchej ho, vymýšlí si.“ San se směje, chytne mě kolem pasu a svalí na pohovku. Nic takového jsem nečekal, takže se mu to podařilo celkem lehce. Lehne si na mě a dá mi ruku přes pusu. Slyším Janu: „Co se tam děje?“

„Ale nic, už můžeme nerušeně mluvit,“ odpoví jí. Váha jeho těla na mém je příjemná, ani se ho nesnažím shodit, ležím na břiše, takže ho stejně nemůžu odstrčit, ale snažím se zbavit ruky, která mi zakrývá ústa. San si přidrží mobil ramenem a volnou rukou chytne moji pravou ruku za zápěstí. Tím mi zbývá jen volná levačka a tou nemám šanci jeho ruku odtlačit. Ještě chvíli se snažím osvobodit, pak se vzdám a začnu poslouchat. San mezitím nerušeně vypraví Janě o své cestě. Poté mu Jana začne líčit nějaké zážitky z klubu, kde nedávno byla. San mě políbí na ucho. Další polibek dostanu těsně pod ušní lalůček a pak na krk. Nepřiznal bych se mu, ale ve chvíli, kdy jsem si připustil, že by mezi námi mohlo být něco více, se mi začaly jeho dotyky více než líbit. Mám rád pocit mrazení, napětí a touhy, které v mém těle dokáží jeho dotyky a polibky vyvolat. Ví, jak se mě dotýkat. Všechny ženy, se kterými jsem chodil, očekávaly, že já povedu naše tělesné sbližování. Při tom, co se mnou dělá San, musím přiznat, že jsem odváděl špatnou práci. Je to zvláštní pocit být v opačné pozici, ale příjemný.  

     Jana mezitím dál spokojeně vykládá o svém nejnovějším objevu a zeptá se Sana na názor. Ha, to jsem zvědavý, jestli ji vnímal. Jestli ano, tak ho shodím.

„Zajímavý. Promluvíme si o tom jindy, ano? Al by se na mě zlobil, že se mu nevěnuju.“ Po té nehorázné lži se ho pokusím shodit, ale byl připravený a drží mě pevně. Odloží mobil a konečně mi uvolní ústa. Pak s naprostým klidem řekne: „Víš, tohle je příjemný způsob telefonování, “ začne se smát.

„Ty…“ zasyčím.

„Taky se ti to líbilo,“ pořád se směje. Políbí mě do vlasů a vstane. Podívám se po něm podezíravě. Čekal jsem, že mě bude trápit dál. Pochopí můj pohled dokonale.

„Nejsem si jistý, jestli víc netrápím sebe, víš.“

Otočím hlavu a slyším jeho smích. „Na co se chceš dnes dívat?“ zeptá se. „Pokud tedy nechceš dělat něco jiného…“

„Něco vyber,“ odpovím mu.

Pustí film. Zůstanu ležet na pohovce. San si sedne na zem a zády se opře o pohovku. Když film skončí, zívne. Vstanu a přinesu mu deku a polštář. Potom si dám sprchu. Popřeju Sanovi dobrou noc a zmizím ve své posteli. Slyším Sana vedle v pokoji a nemůžu se ubránit představám, jaké by to bylo, kdyby ležel vedle mě. Rychle začnu přemýšlet o něčem jiném, ale některé představy se mi stále vracejí. Naštěstí za chvíli usnu.