17. část

     Probudí mě zvonění budíku. Rychle ho zacvaknu, aby nebudil Sana. Celkem zbytečně, protože bude muset stejně vstávat. Cestou do koupelny zívám a mnu si oči. Od pohovky se ozve smích. Podívám se na Sana.

„Dobré ráno, co ti připadá legračního na úterním ránu?“ zeptám se.

„Dobré, na něm nic, ale ty vypadáš legračně, ale celkem i roztomile.“

Zašklebím se na něho. „Legračně budiž, ale roztomile fakt ne.“

Z tváře mu zmizí úsměv a objeví se výraz, na který si teprve začínám zvykat. Mísí se v něm zájem, touha a něha. Raději zmizím do koupelny. Za sebou slyším smích.

     Když o něco později procházím pokojem, abych připravil snídani, leží na břiše na pohovce, hlavu opřenou o polštář a stále si mě pobaveně prohlíží. Aspoň že je zticha. Než připravím snídani, přijde za mnou už oblečený a umytý. „Chceš s něčím pomoct?“ zeptá se.

„Ne, jen vezmi hrnky na stůl, jestli chceš.“

 

     Když vyjdeme z bytu, napadne mě, že bych mu mohl trochu oplatit ranní škádlení. „Je docela hezké ráno, myslím, že přeplněnou tramvaj vynechám.“ řeknu nevinně a spoléhám na jeho averzi vůči chození pěšky. Občas se nechá přemluvit na procházku, ale zásadně ne po ránu.

„To je vydírání,“ odsekne.

„Ale ne, nenutím tě jít se mnou,“ odpovím mu s úsměvem. Kupodivu se se mnou dál nedohaduje a jen řekne: „Tak mě pojď vyprovodit k zastávce, máš ji po cestě.“

„Že seš to ty.“

     Dojdeme k zastávce a jedna tramvaj zrovna přijíždí. Nechce se mi prodírat davem, tak se rozhodnu počkat, až si nastoupí, než budu pokračovat v cestě. Nevím, jak to San dělá, ale nějak se vždycky postaví tak, že i když přijde na zastávku poslední, skončí první u dveří. Ani dnešek není výjimkou. Sotva se před námi uvolní prostor, San mě pohotově chytne za ruku a strčí dovnitř, tam se spokojeným výrazem poznamená: „A ty se budeš mačkat taky.“ Na takové dětinské chování nemám, co říct. Raději se dívám z okýnka.

     Vystoupíme a v tichu dojdeme do práce. Mlčky si prosadím výstup do třetího patra po schodech tím, že bez povšimnutí minu výtah. San si vedle povzdechne, ale jde za mnou. Na našem poschodí se srazíme s Romanem. Odchytne Sana s novinkami ohledně zahraniční zakázky a já pokračuji do své kanceláře.

 

     Krátce po desáté se objeví San. „Doufám, že držíš čajovou přestávku i v nové práci.“

„Jak kdy, ale když si tady…“

„Fajn. Mimochodem připadá mi, že z nás dvou budeš Hančiným oblíbencem ty.“

„Jak to?“

„Mám takový pocit, navíc se na tebe vyptávala.“ zasměje se. Mezitím dojdeme do kuchyňky. Pozorně si ho prohlížím, ale nezdá se, že by žárlil. To je nejspíš dobře, stejně nemá důvod, ale moji ješitnosti by se to líbilo. Pokrčím rameny. „Kromě Romana na patře nikdo není, nemůžeš se jí divit, že je zvědavá, když přijde někdo nový.“ 

„Aha, tak to abychom té chudince pomohli a něco jí prozradili, ne?“ zeptá se se zákeřným úsměvem.

„Co jako?“

„Co něco pikantního?“

„Opovaž se.“

„Možná, když mi slíbíš odměnu, budu zticha,“ řekne po chvilkové výměně pohledů.

„Jakou odměnu?“ zeptám se ostražitě s mírnou dávkou zvědavosti, kterou se snažím nedat najevo.

Výmluvně se na mě zadívá. „Tím mi chceš říct co?“

„Myslím, že tušíš,“ odvětí.

„Neříkal jsi včera něco o tom, že nechceš všechno hned?“

„Však jsem taky nechtěl,“ opět se usměje a pokračuje, „řekl si ´možná´.“

„Možná někdy v daleké budoucnosti.“

„Tvoje daleká budoucnost znamená, že budeme bělovlasý a buď si vůbec nevzpomeneme, co jsme chtěli dělat, nebo se na to nevzmůžeme. Dík, ale protestuju.“ Vyrazíme zpět do mé kanceláře a na chodbě naší debatu raději přeruším, netoužím po tom, aby nás slyšeli Roman s Hankou. San mlčení respektuje, i když jemu by bylo nejspíš jedno, kdyby nás někdo slyšel.

     „A co je podle tebe přijatelně dlouhá doba?“ zeptám se, když zavřu dveře své kanceláře.      

„Už včera bylo pozdě.“

„Ha, ha, zkus chvíli mluvit vážně.“

„Kdyby záleželo na mně, tak čím dřív, tím líp.“

„Ty jsi prostě jenom…“ zarazím se. San se na mě podívá s drzým úsměvem. „Chtěl si říct nadržený, že?“ Místo odpovědi raději upiju čaje. Nicméně San čeká na svou odpověď. „No jo,“ zamumlám.

Docela spokojeně přikývne. „Máš pravdu.“

„Ty jsi neskutečný!“

S křivým úsměvem zakroutí hlavou. „Kdepak, jsem úplně skutečný a naneštěstí pro tebe moje potřeby taky.“

„Já si nás dva v posteli nějak neumím představit,“ přiznám se.

„Zkus si nic nepředstavovat, bude to tak lepší.“ Přikývnu, i když vím, jak nereální to je.  „Večer někam zajdeme,“ pokračuje. Zmůžu se jen na další přikývnutí. San se povzbudivě usměje, natáhne se přes stůl a pohladí mě po tváři. Málem jsem při tom doteku přivřel oči jako kočka, naštěstí jsem se včas zarazil. To bych od něho slyšel ještě dlouho. „Jdu pracovat, doufám, že nás nikdo neslyšel, jinak mě obviní z tvé špatné pracovní morálky, až tady budeš sedět a o všem přemýšlet,“ řekne.

„Ty…“ nejraději bych po něm něco hodil, ale se smíchem zmizel ve dveřích. Nicméně měl pravdu. V podstatě ho chápu a já se aspoň nebudu užírat obavami moc dlouho. Ale to nic nemění na faktu, že vůbec netuším, co ode mě San čeká, a mám pocit, že ho v tomto ohledu zklamu.

 

     San se znovu objeví v poledne a ospale zívne. „Jsem po tom letu ještě pořád rozlámaný, Roman mi dal volno, tak půjdu domů se dospat.“

„Jasně, odpočin si.“

     Sotva odejde, objeví se Hanka. „Roman nás zve na oběd,“ oznámí s úsměvem. Fajn, aspoň nebudu chvíli přemýšlet o… jiných věcech.

     Během oběda nám Roman vypráví o Finsku. Dozvím se také více o té víkendové plavbě. Nechám si nově nabité informace jako záložní trumf, až mě bude San provokovat. Poněkud podle se na to docela těším.

 

     Vyjdu z budovy, opět si opakuji náš dopolední rozhovor a málem přehlédnu známou štíhlou postavu. „Co tady děláš?“ zeptám se překvapeně. „Myslel jsem, že spíš.“

„Usnul jsem hned, jak jsem dorazil do bytu, ale dvě hodiny mi stačily, tak jsem se rozhodl, že na tebe počkám.“

„Já jsem myslel, že se ti stýskalo po práci,“ pošťouchnu ho.

„Ha, ha. Po té tedy rozhodně ne.“ Ušklíbne se. „Raději od ní dál.“

„Pěšky.“ Poznamenám.

Povzdychne si. „To jsem čekal.“

Po několika krocích se ozve znovu: „Měl bych dostat odměnu.“

„Jakou? Pamlsky v kapse saka nenosím,“ poznamenám suše.

Nic neřekne, jen ke mně natáhne ruku. „Počkej, nemůžeme se tu vést za ruce,“ protestuju.

„Proč bychom nemohli?“

No proč? Protože se stydím. Za koho? Za něho? To určitě ne, proti této myšlence se ve mně všechno bouří. Za sebe? Protože chci být s mužem a ne se ženou? Není to podobné, jako kdybych řekl, že se stydím za něho? A přeci není důvod. Nikomu do toho, co je mezi námi, nic není. Přesto se budou ptát, a já si budu muset zvyknout. Mlčky ho chytnu za nataženou ruku.

 

      V bytě se na něho obrátím. „Jdu do sprchy, jestli chceš, porozhlédni se v kuchyni po něčem k jídlu.“

„Dobře.“

Vzhledem k našemu dopolednímu rozhovoru si nejdříve vezmu z ložnice čisté oblečení, než se zavřu v koupelně. Nechce se mi běhat před Sanem zabalený jen v osušce. Nebylo by to rozhodně poprvé, ale… Ale? San má pravdu. Neměl bych problémy hledat tam, kde nejsou. Jednou tu hranici mezi přátelstvím a milostným vztahem budu muset překročit nebo jsem ho měl rovnou odmítnout. Sakra. Co když to nevyjde a nezbyde nic? A když teď couvnu, vrátíme se do starých kolejí? Těžko. Už je to jiné. Nedá se nic dělat. Jeho nejlepší milenec určitě nebudu a s velkou dávkou štěstí ani ten nejhorší. Hrozná myšlenka.

 

     Když o něco později vyjdu z koupelny, ucítím z kuchyně příjemnou vůni. San zrovna objeví se dvěma talíři. „Pojď se najíst,“ řekne s úsměvem. Zatímco jíme, občas se po mně zkoumavě podívá. Odnesu talíře a z kuchyně na něho křiknu: „Chceš kávu nebo čaj?“

„Čaj.“ Připravím dva šálky a vydám se s nimi zpět do obývacího pokoje. Jeden před něj položím a zeptám se: „Kdy chceš vyrazit?“

„Na osmou, ale ještě se musíme stavit u mě.“

Podívám se na hodiny. Je něco po šesté. „Tak to abych se šel pomalu chystat.“

„Hm. Chceš pomoct?“

„V jakém směru?“ zeptám se a on se rozesměje. Myslel jsem tím, jestli mi chce pomoct s výběrem oblečení nebo s oblíkáním, ale je mi jasné, co si představil on. „Takhle jsem to nemyslel,“ ohradím se.

„Ne?“ řekne tiše a nakloní se ke mně.

„Ne.“ Čaj jsem právě dopil, takže se dám na ústup do ložnice. San vejde za mnou a zavře za sebou dveře.

„A máš to,“ řekne.

„Koukej vyklidit moji ložnici.“

„To víš, že jo a zrovna teď, když jsem tě do ní nahnal.“ Vyrazí ke mně. Ustupovat už není kam, takže zůstanu stát, kde jsem, a on mě chytne kolem pasu. Pokusím se mu vykroutit, ale šikovně využije mé obrany k tomu, aby mě strhl na postel. Ani se nepokouším ho ze sebe shodit, ale bráním se jeho polibku. Náhle ucítím jeho ruku na svém holém břiše, překvapením se zapomenu a San využije mou nepozornost. Mám pocit, že v rámci zachování vlastní důstojnosti, bych měl aspoň trochu odporovat, ale vůbec se mi nechce, tak si aspoň zabráním v tom, abych mu na polibek odpověděl. V tu chvíli, jak taky jinak, se ozve zvonek od venkovních dveří. A nepřestává zvonit. Buď se zasekl, nebo mám netrpělivou návštěvu.

„Kdo to je?“ zeptá se San.

„Jak to mám vědět? Pusť mě, podívám se.“

„Když nikoho nečekáš, tak můžeme dělat, že nikdo není doma a pokračovat, ne?“ navrhne s úšklebkem.

„Třeba se jedná o něco důležitého,“ protestuju.

„Určitě,“ ušklíbne se, „podle zvonění je to Jana.“ Se zjevným znechucením vstane. Měl pravdu. Za dveřmi stojí Jana a mačká zvonek. Dřív než stačím cokoliv říct, ozve se trochu vztekle San: „Co tady děláš?“ Jana vypadá překvapeně z jeho přítomnosti, ale se svou obvyklou pohotovostí se rychle vzpamatuje. „Přišla jsem za Alem, když zvoním na jeho zvonek, ne?“

Skočím jim do rozhovoru, v kterém se sice jedná o mně, ale zdá se, že moje účast není nutná.

„Pojď dál,“ pozvu ji. Usměje se na mě. Ustoupím ode dveří, aby mohla projít.

„Nechystáte se někam?“ zeptá se.

„Uhodla si,“ řekne San.

„Tak já se stavím jindy. Nechtěla jsem nic důležitého, jen tě vidět.“

„Opravdu nechceš jít dál?“ zeptám se.

„Ne, v pohodě. Mějte se.“

„Ty taky.“

„To mělo být co?“ zeptá se San, když Jana odejde.

„Netuším. Jdu se obléct.“ Tentokrát mě San nechá být a dál se mračí na dveře. I mně je Janina návštěva záhadou.

      Po návratu z ložnice najdu Sana v křesle. „Přišla ti zpráva,“ řekne a ukáže na místo, kde leží mobil. Je od Jany. „Chtěla jsem s tebou o něm mluvit, zavolám ti zítra.“ O něm? Už si všimla, že se něco děje, akorát si to zřejmě ještě nespojila se mnou. I když kdo ví.

 

Konec.