3. část

     Sedím sám u stolu nad obědem. Zrovna dnes bych rád poslouchal klábosení Sana a Jany o čemkoliv, jen abych se trochu rozptýlil, ale ti dva se v předchozích dvou dnech více než práci věnovali pozorování šéfa, a teď zjistili, že nestíhají a nemají čas ani na oběd. 

     Nemám hlad. Odsunu nedojedené jídlo a chystám se vstát, když mě zastaví něčí hlas.

„Můžu si přisednout?“

Hlas patří Ritě, naší nejhezčí kolegyni. „Doufám, že neodcházíš, strašně nerada jím sama.“ Rita se nezabývá nikým, kdo jí nemůže k něčemu pomoc. Mě si za dobu, co ve firmě pracuji, nikdy nevšimla, takže za tím náhlým zájmem musí něco být. Jsem zvědavý.

„Byl jsem na odchodu, ale jestli chceš, počkám tady s tebou.“ Podobné nabídky jsou pro ni samozřejmostí. Obdaří mě svým profesionálním děkovným úsměvem.

„Budu ráda. Slyšela jsem, že máš jít na obchodní schůzku s Nagym.“ Hned k věci. To v překladu znamená, že nejsem natolik významný, aby se mnou ztrácela více času, než je nezbytně nutné. Tušil jsem, odkud vítr vane.  Drby se vždycky šíří rychle.

„Ano. Proč se ptáš?“

„Proč bere zrovna tebe, když máš úplně jinou náplň práce? Znáš se s ním víc?“

„Ne, jak tě něco takového napadlo?“

„Tím by se celá věc vysvětlila.“

„A proč tě to vlastně tolik zajímá?“

Maličko se pousměje. „Informace se vždycky hodí a jsem ráda u zajímavých věcí.“

Hlavně u těch, které by ti mohly něco přinést. A Nagy by mohl, jenom by ses k němu musela dostat, ale jsi na špatné adrese, já ti v tom moc nepomůžu. Pomyslím si. Kdyby věděla o přímém rozkazu, který jsem dostal, nebyla by tady. „Rozumím, ale nevím, proč si vybral zrovna mě, takže ti teď nemůžu nic říct.“

„Nevadí. Zítra bys mohl, ne? Budu se těšit.“ Otázka, která byla zároveň i rozkazem. Můj souhlas zřejmě není třeba. Možná mají s Nagym něco společného. Ještě jednou se usměje, vstane a odchází. Svého jídla se ani nedotkla, takže přišla jen proto, aby se mnou mluvila. Rita má dobrý nos na příležitosti. Ví nebo tuší něco, co mně úplně uniklo?

     Vracím se do kanceláře s nezbytnou zastávkou pro kávu. Dnes ji opravdu potřebuju. Míjím zasedačku. Dveřmi, které jsou v horní části prosklené, uvidím Nagyho. Sedí kolem stolu s dalšími lidmi, které neznám. Zřejmě zákazníci. Musím přiznat, že vypadá dobře, vyzařuje z něj jistota a sebevědomí, jako zákazník bych mu s klidem svěřil zakázku. Ale je z něho cítit chlad, který člověka varuje, aby se držel dál. 

 

     Skončil jsem v práci o něco dřív, abych se stihl převléknout, a přesně v pět stojím ve vstupní hale hotelu. Vzápětí vejde ředitel ekonomického úseku. Jeden z mála, který se na svou pozici dostal díky svým schopnostem a dodnes si pamatuje, že kdysi pracoval na pozicích svých nynějších podřízených. Škoda, že je v předdůchodovém věku, celý ekonomický úsek se bojí chvíle, kdy odejde. Oddechnu si. Jsem rád, že vidím známou tvář a nepatří Nagymu. Je podstatně informovanější než já a ví, kde přesně se má schůzka uskutečnit.

„Co se ode mě očekává?“ zeptám se ho.

„Nic, buďte v klidu. V podstatě jste jenom do počtu. Dobře poslouchejte, třeba se vám to bude někdy hodit.“ Přikývnu a trošku se uklidním.

     Vstoupíme do velké místnosti, uprostřed je stůl, za kterým sedí Nagy a proti němu dva muži a jedna žena. Zapomněl jsem se zeptat, čeho přesně se má jednání týkat. Chápu, že mám být pouze do počtu, ale mohli mi předem dát aspoň základní informace, celé mi to přijde jako fraška. Nechápu, co si od mojí přítomnosti Nagy slibuje. Mezitím Nagy vstane a vzájemně nás představí. Žádné jméno mi nic neříká, což se dalo čekat. Sednu si na poslední volnou židli. Před ženou leží na stole plány budovy. Zběžný pohled mi stačí, abych poznal výškovou budovu s obchody v dolních patrech a kancelářemi v patrech horních. Jeden z našich posledních velkých plánovaných projektů, takže žena a muži nejsou zákazníci, ale zástupci stavební firmy. Už vím, o co půjde. Naše firma budovy navrhuje, ale sama nestaví. K tomu najímá jiné společnosti. Hotové stavby firma buď prodá, nebo pronajímá, jen výjimečně se jedná o předem zadanou zakázku. Proto, ačkoli projekty navrhuji, se s konečnými zákazníky stýkám pouze ojediněle. Raději se držím svých návrhů. Obchodní jednání vnímám jako jednu velkou neznámou, navíc jsem odjakživa hodně přímočarý a taktika vyjednávání mi nikdy nešla. V obvyklém postupu dostanu podklady, vypracuji projekt, vedení ho buď schválí, nebo ne a tím má práce končí. Se samotnou stavbou budovy nemám společného vůbec nic, proto jsem tu skutečně pouze do počtu. Navíc na tomto projektu jsem ani nepracoval, vím o něm od Sana, který se na plánech podílel.

     Poslouchám dlouhé dohadování o ceně a termínech dokončení. Po chvíli začnu těkat pohledem po místnosti a jen s největším úsilím se soustředím, abych vůbec vnímal, o čem mluví. Můj pohled doputuje k trojici na protější straně stolu. Jeden z mužů mě pozoruje a zřejmě mu neušel ani můj bloudivý pohled. I předstírání nezájmu může být taktikou vyjednávání, ne však v tomto případě. Hádám, že kdyby si této malé epizody všiml Nagy, pochvalu bych nedostal, proto raději začnu předstírat zdání soustředěnosti a zájmu. Hlavní slovo ze zástupců stavební firmy má žena. Je středního věku, usměvavá, působí velmi příjemně, ale proti Nagymu se neztrácí. Ve všech slovních kličkách s ním drží krok. Obdivuju ji. Zdá se, že i v Nagym vzbudila její obratnost ve vyjednávání respekt. Mít polovinu její výmluvnosti, žilo by se mi mnohem lehčeji. A dost možná bych tady teď nemusel sedět.

     Konečně se domluví a setkání končí. Po mně za celou dobu nikdo nic nechtěl. Zástupci stavební firmy a ekonomický ředitel odchází, chci je následovat, ale Nagy mi naznačí, abych zůstal.

„Vaše práce teprve začíná.“ Tváří se asi tak, jako by si objednával oběd, ačkoli i u toho by možná projevil více zájmu.

„Jaká práce?“ zeptám se opatrně.

„Setkáme se s lidmi, kteří by mohli být našimi budoucími klienty.“ Vstane a jde ke dveřím. Přes rameno ještě prohodí: „A snažte se, jedná se o důležitou zakázku.“ Mám velmi intenzivní pocit, že horší část večera právě začíná.

     Před hotelem čeká auto s řidičem. Po cestě Nagy nepromluví a já jsem rád. Není mi do řeči.  Zastavíme před dalším hotelem s názvem Paradise. Už předchozí hotel byl pro bohatou klientelu a Paradise je ještě o třídu výše. Název nelže. Našinec si zde může připadat jako v ráji. Ovšem pro obvyklé návštěvníky se jedná o běžný standart. Děkuju tušení, které jsem vyslyšel, že jsem se doma převlékl do obleku vhodného pro podobné akce. Nebýt toho, zřejmě by mě dovnitř ani nepustili. Otázkou zůstává, jestli by nebylo lepší, kdyby mě vyhodili.

     V hotelu se koná se večírek nebo něco podobného. Hosté mají známé tváře, ale ne z bulvárního tisku. Nagy mezi nimi prochází, občas někoho pozdraví, ale častěji je zdraven on sám. Znají ho, což svědčí o tom, že něco znamená. Ale proč sem vzal mě? Nehodím se sem. Nejsem jako San, který by si užíval, že se dostal do této společnosti. Já se cítím nesvůj a snažím se být nenápadný. Naštěstí se všechny pohledy stáčí k Nagymu a nikdo se nediví mojí přítomnosti. Možná se po mně nakonec nebude nic chtít stejně jako před tím. Zatímco přemýšlím nad pravděpodobností této myšlenky, Nagy se dostane ke skupince, kterou zřejmě hledal. Jsou v ní dva ředitelé velkých developerských firem, majitel řetězce luxusních hotelů, jeden senátor a další, které nepoznávám. Nagy se ke mně otočí: „Na stole jsou rozloženy plány budovy, podívejte se na ně a rozmyslete si, co by se s ní dalo udělat.“

Rád se odeberu ke stolu, který je stranou a tím se i já dostávám mimo hlavní dění. Prohlížím si plány. Baví mě tvořit návrhy na přestavby starých budov. I nové stavby mohou být zajímavé, ale staré v sobě mívají zvláštní kouzlo. Snažím se jejich kouzlo zachovat, a přitom jim dát nový účel. K plánům jsou přiloženy i fotografie. Budova je opravdu velmi stará, ale zároveň se jedná o architektonický skvost. Za jiných okolností bych z ní byl nadšený a jen při pohledu na fotky, bych měl hlavu plnou nápadů, jenomže teď jsem nervózní z neznámého prostředí a těžko se soustředím. Takhle ne. Zavřu na chvilku oči. „Soustřeď se a mysli!“ Poručím si v duchu a několikrát se zhluboka nadechnu. Otevřu oči a znovu se zadívám na fotky. Začnu si představovat, jak bych chtěl, aby budova vypadala zvenčí i zevnitř. Pomalu se mi v hlavě rodí obraz. Ano, přesně taková by měla být. Vedle mě se objeví Nagy.

„Rozmyslel jste si to? Senátor by chtěl slyšet váš návrh.“ Nerad přikývnu. Nic jiného dělat nemůžu. Každý projekt potřebuje svůj čas a pár minut, které jsem dostal já, nestačí. Nerad prezentuju návrhy, které jsou nedomyšlené. Tady budu dokonce mluvit pouze o hrubé představě.

     Nagy poručí procházejícímu číšníkovi, aby přinesl židle. Protože stůl stojí v koutě, má volné jen dvě strany. U delší sedím já a Nagy, u kratší senátor, přičemž Nagy je mezi námi. Nechápu, proč mám mluvit přes něho, ale stěžuju si pouze v duchu. Na druhou stranu jsem rád, že nemám Nagyho za zády. Sám nevím proč. Začnu senátorovi vysvětlovat svůj návrh. Ze začátku mi trochu zadrhává hlas, ale svou práci mám rád a nadšení pro ni, které mě od školy stále ještě neopustilo, za chvíli překoná nervozitu. Senátor se zájmem poslouchá, Nagy se tváří neurčitě. Má ruce položené na stole. Po chvilce mu jedna ruka sklouzne ze stolu na mé stehno. Trhnu sebou. Očekávám, že se jedná o nešťastnou náhodu a rukou rychle ucukne, ale ne. Co to sakra dělá? Celý ztuhnu. Senátor si ničeho nevšiml, protože sedíme s Nagym blízko sebe. Chci jeho ruku odstrčit, ale tím bych na celou situaci upozornil senátora, už i tak je ponižující, ale představa, že by měla svědka, ji dělá ještě horší.

     Snažím se soustředit na vysvětlení svého návrhu a narůstá ve mně vztek nad tou drzostí. Přemýšlím, jak se jeho ruky zbavit. Zamíří s ní výše. Víc snést nedokážu. Bez rozmyšlení ho nakopnu do holeně. S uspokojením zaznamenám, jak se mu zkroutila tvář. Ruku stáhne. Škoda, že mě to nenapadlo hned, jak na mě sáhl. Dokončím svůj výklad, omluvím se a zmizím na toalety. Tam se opřu o dveře a zhluboka vydechnu. Co to mělo znamenat? Zpět nepospíchám.

     Po mém návratu se ke mně Nagy otočí a suše oznámí: „Můžete odejít, dnes vás už nebudu potřebovat.“ Doufám, že ani nikdy jindy.  Rychle přejdu rozlehlou halu, a když ucítím na kůži chladivý noční větřík, pocítím úlevu. Těším se domů do postele. Je okolo půlnoci. Hotel stojí na vyvýšeném místě, ne snad přímo na kopci, ale i tak je od něho hezký rozhled. Noční město se svými světly má svoje kouzlo. Probouzí fantazii. Spíše by probouzelo za jiných okolností. Mám dát výpověď? Přeci jen kopanec můj vztek trochu ochladil, i když úplně neutišil. Co zůstalo, je nepříjemný pocit určité bezbrannosti, kterou si člověk uvědomuje, ale nemůže s ní nic dělat. Jak si může dovolit se mnou takhle jednat? Vztek se začne rychle vracet. Raději myšlenky odeženu na později. Čím dřív budu pryč, tím lépe. Vezmu si jedno z mnoha čekajících taxi a nechám se odvést domů.