6. část

     Přesně v šest hodin večer se u mých dveří objeví San. Už si ani nepamatuji, kdy naposled přišel včas. U oběda jsme se dohodli, že si vezmeme společně taxi.

     Hned mě pobízí: „Spěchej, volala Jana, musíme ji taky vyzvednout.“

Nenechám si ujít příležitost obrátit oči v sloup: „Však se nic nestane, když dorazíme později.“ Nechá moji poznámku bez komentáře. V duchu si pomyslím, že by stejně bylo nejlepší, kdybychom nedorazili vůbec. Během odpoledne jsem o všem znovu přemýšlel a jedna moje část je přesvědčená, že na nás Nagy něco chystá, a druhá část viní tu první z příliš bujné fantazie. Jenomže… je těžké uvěřit, že by strpěl Sanovo vyzývavé chování ve skladu a ještě ho pozval na večírek. Na lidumila Nagy nevypadá, a rozhodně se tak nechová. 

     San nadiktuje taxikáři Janinu adresu. Během jízdy pozoruju noční město. Zase cítím napětí z volání nočních světel. Proč? Co skrývají?

     San volá Janě. Přikáže jí, aby byla připravená. Byl opravdu přesvědčivý, protože když dorazíme před její dům, čeká na verandě. Seběhne schůdky a rychle nastoupí. „To je zima a přes den bylo takové teplo. Doufám, že nepůjdeme nikam daleko pěšky.“ Noc je opravdu velmi chladná na vrchol léta, asi se bude měnit počasí.

„Neboj, taxi zastaví přímo před hotelem,“ ujistí ji San.

     Během cesty se snažím představit si v duchu ideální průběh večera. Nejlepší by bylo, kdyby se nedělo vůbec nic. Tři zbloudilci v davu lidí, mezi které nepatří. Já bych tím byl vytrestaný až dost, ale San a Jana ne. Vidí jen skvělou příležitost nakouknout za obvykle zamčené dveře, která se nemusí opakovat. Nagy není hloupý, určitě ví, že takhle by Sana moc nevytrestal. Otázkou zůstává, co plánuje. Povzdechnu si. V oblasti možných katastrof je moje fantazie mnohem barvitější. Raději se opět vrátím k pozorování města.

     Hotel Kian není příliš daleko. Opět se jedná o luxusní hotel. Mě to už nijak nepřekvapí, ale San a Jana na chvíli ztichnou, a s úžasem se rozhlíží.

„Sane, opravdu jsme tu správně?“ zeptá se Jana.

„Ano, aspoň doufám.“ Zdá se, že aspoň na pár okamžiků ztratil obvyklé sebevědomí.

„Jak ses k tomu vůbec dostal?“ pokračuje v otázkách Jana.

„To víš,“ usměje se už opět sebevědomý San a pokrčí rameny. Jana je příliš zaujata sledováním přijíždějící limuzíny, takže se dál nevyptává.

„Chceš jít určitě dovnitř?“ zeptám se ho.

„Je nějaký důvod, proč bychom neměli?“ tázavě se na mě zadívá a pod tím pátravým a ostrým pohledem ztrácím jistotu, že si přišel podívat jen za zamčené dveře. Ale co chce? Nagyho? Možná.

„Nevím.“ odpovím mu.

„Tak pojďme,“ řekne. Třeba budeme mít štěstí a nepustí nás dovnitř, pomyslím si, když uvidím dva muže v černých oblecích stojící před vchodem. Jeden z nich drží seznam hostů. Zeptá se na naše jména. Najde mé a Sanovo. Janino ne. Muž se podívá na svého kolegu, pravděpodobně nadřízeného, který mu odpoví: „V pořádku, nech je jít.“ A jsme uvnitř. Ohlédnu se zpět ke dveřím, kde jeden z mužů právě vrtí hlavou a posílá někoho pryč. Čemu vděčíme za zvláštní výjimku? Nebo spíš komu. Tuším. Jana se nad tím nijak nepozastaví, ale San se otočil stejně jako já a i on se tváří mírně nechápavě, což jen potvrdí mé předchozí úvahy. Měl bych být rád, že Janu pustili a vyhnuli jsme se nepříjemné situaci, ale spíše jen narostly moje obavy. Nagy nás tady chce mít.

„Ale, netvař se tak nešťastně. Jsme uvnitř a je to tady nádherné,“ vyruší mě z myšlenek Jana.

„Jistě.“ Nabídnu jí rámě. Zavěsí se do mě a obdivuje všechno kolem. Jak procházíme velkým sálem, opatrně pátrám pohledem po jedné osobě a nejsem sám. I San se rozhlíží a kvůli výzdobě určitě ne. Co má v plánu? Obrátí se na nás a s úsměvem mi řekne: „Stůl vybíráš ty, ne?“

Ukážu na jeden volný. „Třeba ten?“ San přikývne.

„Nebude vám vadit, když se porozhlédnu?“ zeptá se Jana.

„Ne, klidně jdi.“ odpoví jí San.

„Dobře, za chvíli se vrátím.“

Vezmu si od číšníka sklenici bílého vína a posadím se tak, abych měl dobrý výhled na celý sál. San si sedne vedle mě. Oba dva víme, že bychom měli tomu druhému něco vysvětlit, a ani jeden z nás neví, jak začít.

„Ale?“

„Hm?“

„Ty jsi věděl, že tady bude Nagy, viď?“

„Proč myslíš?“

„Viděl jsem, jak se rozhlížíš a někoho hledáš. Když si našel Nagyho, přestal si.“

Jsou okamžiky, kdy mě Sanovo chování překvapí. Tohle je jeden z nich. Čekal bych, že se bude zabývat pouze svými plány s Nagym. Cítí ze mě konkurenci? Tomu se mi nechce věřit.

„Ano věděl. Nesl jsem ti zrovna kafe, když si vyšel z kanceláře. Víš, normálně bych něco takového neudělal, ale něco se stalo, neptej se co, slibuju, že ti o tom povím, ale ne tady. Navíc tu byly ty dva trapasy. No, prostě jsem šel za tebou a slyšel jsem vás.“ Trochu kostrbaté vysvětlení, ale i před Sanem se za svou výzvědnou akci trochu stydím, a těžko se mi hledají slova.

„Takže nemusím vysvětlovat, jak jsme se sem dostali.“

„Nemusíš.“ Nemůžu si pomoct, tak ještě dodám: „Já o něj nestojím.“

„Z toho jsem tě nepodezříval.“

Překvapeně se na něho podívám. Nepřítomně hledí do sálu, snad aby si urovnal myšlenky, a najednou se mu ve tváři objeví překvapený výraz, který ale rychle zmizí. Otočím se po směru jeho pohledu a spatřím přicházet Nagyho. Chtěl jsem se Sana zeptat, z čeho mě podezřívá, ale budu muset počkat. Nagy nám rázně kývne na pozdrav a obrátí se na mě: „Chci s vámi mluvit,“ a významně dodá, „o samotě.“

„Je to nutné?“

„Ano.“ Na víc nečeká a vyrazí do jedné z chodeb, které vybíhají z hlavního sálu. Vstanu, podívám se ještě na Sana a mám pocit, že bych mu měl něco říct, ale nevím co, tak se jen mlčky vydám za Nagym.  

    

     Zavede mě do hotelového pokoje.

„Co chcete?“ zeptám se.

 „Za své pozvání chci něco na oplátku.“

„O vaše pozvání jsem nestál.“

„Ne, ale tvůj přítel ano.“ Přechod do tykání se mi nelíbí. Pomalu se ke mně blíží. „Naneštěstí pro tebe od něho nic nechci.“ Uvědomím si, že byla chyba nechat ho mezi sebou a dveřmi. Ustupuju před ním, až narazím zády do protější zdi. Sleduje každý můj pohyb. Připomíná dravce, který se vydal na lov jen pro vlastní potěšení. Proč ne. Ale já nejsem kořist. Lomcuje mnou vztek. Vyrazím ke dveřím s pevným odhodláním protáhnout se okolo něho. Chytne mě za ruce a přitiskne ke stěně. Celá situace mi připadá neskutečná. Nikdy by mě nenapadlo, že budu obtěžován mužem, a to už podruhé. Cítím se trapně a současně s tím roste můj vztek.

„Čemu se tolik bráníš?“ pošeptá mi s úsměvem. Otázka byla jenom trik, abych otevřel ústa. Rychle se skloní a začne mě líbat. Odstrčím ho od sebe a snažím se dostat ke dveřím. Na poslední chvíli se mu ještě podaří chytnout mě za loket. Snažím se setřást jeho ruku. Chce mě znovu přitisknout ke stěně.  Má větší sílu než já, a když je jasné, že se mu nedokážu vytrhnout, pokusím se ho nakopnout. Něco podobného nejspíš čekal, protože uhne a uhodí mě pěstí do obličeje. Zavrávorám. Před očima mám mžitky. Uslyším, jak se otvírají dveře, a ozve se Sanův hlas. Pocítím úlevu. Hlava se mi motá, vím, že něco křičí, ale nevnímám co, snažím se neomdlít. Potom mě někdo podepře a mezi mžitkami spatřím Sanovu tvář. Opřu se o něj. Někam mě vede. Pomalu se mi přestává motat hlava a mžitky ustupují. San mě posadí na židli a já zjistím, že jsme zpět v sále.

„Už je to dobrý. Jak ti je?“ řekne. 

„Chci pryč.“
„Hned pojedeme, dokážeš dojít ven?“

Přikývnu. Nedokážu ještě úplně jasně myslet.

„Co se stalo?“ zeptá se Jana, která se právě vrátila.

„Odcházíme, na nic se neptej a pomoz mi podepřít Ala,“ odpoví jí San vážným tónem. Poslechne.

     S jejich pomocí se dostanu ven a do taxi. Cestou domů mlčíme. Mžitky jsou pryč, ale bolest přetrvává, a chce se mi zvracet. Naštěstí vydržím až do chvíle, než taxi zastaví před mým bytem. Dál ne, opřený o zeď si připadám jako opilec, který se vrací z flámu. Slyším odjíždět taxi. San zůstane vedle mě. Konečně se mi žaludek umoudří. San mě znovu podepře. Bydlím ve druhém patře a normálně výtah nepoužívám, ale tentokrát jsem za něj vděčný. V bytě se složím do křesla. San na chvíli zmizí a objeví se s mokrým ručníkem a ledem. Nejprve mi otře obličej, a pak zabalí led do ručníku a přiloží na tvář. Já se mezi tím snažím nepřemýšlet o tom, co se stalo. Ještě ne.

„Tak co, už je to lepší?“

„Ano, děkuju.“ Po chvilce dodám: „Za všechno. Jak to, že ses tam objevil?“

„Dejme tomu, že mám nějaká podezření od té záhadné obchodní schůzky. Tvůj nešťastný pohled, než jsi odešel za Nagym, moje teorie potvrzoval, takže mi došlo, že bude nejlepší jít za vámi. Ty sis myslel, že v tobě vidím konkurenci, viď?“

„Napadlo mě to až dnes, když sis všiml, že jsem hledal Nagyho.“

„Proč?“

„Nenapadl mě žádný jiný důvod, proč bys mě sledoval.“

„No, je jich víc než dost. Znám tě líp, než kohokoliv jiného, a jsi mi bližší než vlastní rodina. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak si od schůzky s Nagym nesvůj, a v očích se ti usadil takový ostražitý výraz? Věděl jsem, že se něco stalo, a že to muselo být něco, co tě hodně rozrušilo, protože jinak bys mi o tom řekl. Od té doby jsem tě sledoval. Čekal jsem, jestli něco neřekneš. Nešel jsem do skladu svádět Nagyho. Chtěl jsem zkusit, jestli se od něho něco nedozvím. Podle toho, jak mluvil, bylo jasné, že o tebe má zájem. Potkal jsem v gay barech a klubech různé typy lidí. Na takové jako je Nagy musíš mít náturu. Nechat se pozvat do lepšího hotelu, užít trochu luxusu, pár nocí a pryč. Problém s nimi je, že často mívají pocit, že můžou všechno. Když jsem ti říkal, že ho svedu, chtěl jsem tě spíš jen poškádlit. Jasně, že si s Janou trochu zablbneme, ale u toho jsem chtěl skončit. Neviděl jsem v tobě konkurenci, měl jsem o tebe strach. A paradoxně jsem tě do největšího problému dostal. Víš, přijal jsem jeho pozvání, protože jsem byl zvědavý, co má v plánu. Promiň mi to, kdybych na tebe nenaléhal, nic by se nestalo.“

Takže ne Nagy, ani svět za zamčenými dveřmi. Měl jsem k němu být upřímný a promluvit si s ním dřív. „Nemusíš se omlouvat. Měl jsem ti říct, co se tehdy stalo.“ Převyprávím mu své zážitky z hotelu Paradise a nakonec se mu svěřím i svými pocity, když Nagy přišel na černou tašku. „Styděl jsem se, asi proto jsem nic neřekl.“

Usměje se. „Co se stalo dnes?“

„Obtěžoval mě a nakonec mě uhodil, pak si přišel.“ Hlavou mi prolétne věta, kterou před chvílí řekl. „Myslíš si, že mě vyhodí?“

Vážně se na mě zadívá. „Ano.“

„No, stejně bych odešel sám.“ 

„Teď na nic nemysli a jdi si lehnout. Všechno probereme zítra. Chvíli s tebou zůstanu, kdyby ti bylo zle.“ Vděčně přikývnu. A ještě se zeptám: „A co ta taška?“

„Jaká?“

„Co sis nechal v mé kanceláři. Když si ho nechtěl svádět…“

„Ukázal bych ti potom její obsah a sledoval, jak se tváříš.“

„Občas jsi prevít.“

„Já vím.“

„Nebál ses v tom skladu, že tě vyhodí?“

„Ne. Bylo by mi celkem jedno, kdyby mě vyhodil, ale zkusil bych tě přesvědčit, abys šel se mnou.“

Jenom se usměji.

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

V ložnici ze sebe shodím šaty a zalezu do postele. Tupá bolest mi pulzuje ve tváři, přesto brzy usnu.