7. část

     V neděli se probudím až na poledne. Bolest v pravé části obličeje mi rychle připomene včerejší noc. Bylo to ponižující a nebýt Sana, mohlo všechno skončit hůř. Jak se mi vůbec něco takového mohlo stát? Připadám si, jako bych se probudil z noční můry. Vzpomínky mi víří hlavou a nedokážu je zahnat. Když si vzpomenu na jeho polibek, dostaví se smíšené pocity. Nagyho chování mě rozčílilo, bylo mi nepříjemné, ale vždycky jsem si myslel, že mi polibek od muže bude odporný. A byl, ale kdyby byl namístě Nagyho někdo jiný a nenutil mě, možná… Chytnu se za hlavu. To je následek té rány. Anebo jinak. Proč by měl být polibek s mužem odporný? Vidím na Sanovi něco odporného? Ne. A nikdy jsem neviděl, jeho orientace mi nevadila, stejně jako by mi nevadila u kohokoliv jiného. Tak proč v souvislosti se sebou sama uvažuju jinak?

„Dobré ráno, cítíš se líp?“ ozve se ode dveří Sanův hlas a přeruší mé myšlenky. Podívám se na něj. Má na sobě včerejší oblek.

„Zůstal si tu celou noc?“

„Ano. V noci si sebou házel, uklidnil ses až k ránu. Měl jsem dilema, jestli jsem tě neměl včera odvézt do nemocnice. Možná bys tam měl zajet dnes. Třeba máš otřes mozku.“

„Už se cítím lépe. Nedělej si starosti, budu v pořádku. A děkuju, že si se mnou zůstal.“

„Nemáš zač. Máš hlad?“

„Moc ne.“

„Ale měl by ses najíst. Něco objednám.“

„Tak dobře. Zkusím se probrat ve sprše.“  

 

     Vylezu ze sprchového boxu a mimoděk se podívám do zrcadla. Pravá strana mého obličeje vypadá, jako kdyby se na ní vyřádil opilý malíř a snažil se použít všechny existující barvy. Nikdy jsem si na svém zevnějšku nezakládal, ale potkat se, lekl bych se. Raději se dále neprohlížím, rychle se obleču a jdu za Sanem do kuchyně. Položí přede mě šálek kávy.

„Jídlo přivezou za chvíli.“

Přikývnu. Sedne si proti mně se starostlivým výrazem.

 „Netvař se tak vážně.“ řeknu mu.

„No, nikdy bych si nepomyslel, že by se něco takového mohlo stát zrovna tobě s tvým stylem života a dokonale nenápadným chováním.“ Zamyslí se. „Ale možná právě proto.“

„Dík. Taky mě to nikdy nenapadlo.“ Skryju tvář ve dlaních, ale vzápětí cuknu, i lehký dotek na modřiny bolí. „Ani tvoje historky nejsou tak divoké,“ poznamenám.

San se ušklíbne. „Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem nikoho do ničeho nenutil a nikdo nenutil do ničeho mě. Pokud jsme dělali, dejme tomu, něco méně obvyklého, bylo to na základě souhlasu obou stran.“

„Tak jsem to nemyslel.“ Co znamená něco méně obvyklého, se raději neptám.

„Já vím. Souhlasím s tebou, že je to příběh jako z nějakého filmu.“

„Raději bych v něm neměl roli.“

„Kdo by taky chtěl. Tyhle příběhy končí dobře jenom v televizi.“

„Dnes jsi zvlášť optimistický.“ Vrátím mu úšklebek. „Ale máš pravdu. A když už jsme u konců, tak jsi včera řekl, že mě vyhodí. Nechci na to čekat a výpověď dám sám.“

„Kdyby tě vyhodil sám, mohl by ti dát odstupné.“

„Za prvé o ně nestojím, a za druhé jsem přesvědčený, že by se postaral, abych nedostal nic.“

„Nejspíš máš pravdu. Co chceš dělat dál?“

„Rozešlu pár životopisů a uvidím.“

„Možná bych něco měl, vydrž chvíli, zavolám si.“ Vytáhne mobil a chvíli s někým mluví. Pak mobil odloží a zadívá se na mě. „Takže nabídka je taková… jeden můj známý rozjíždí malou firmu a potřebuje dva návrháře. Už před časem mi jedno místo nabízel a ptal se, jestli o někom nevím, ale samotnému se mi nechtělo a ty si vypadal spokojeně, takže jsem odmítl. Volal jsem mu, jestli jsou místa ještě volná. Naštěstí byl v zahraničí a neměl čas celou věc řešit, takže jsou.“

„Chceš jít se mnou?“ zeptám se. Přikývne. „Jistě, nebyl jsem z té práce nikdy moc nadšený a Nagyho změny ve stylu víc práce, míň peněz se mi taky nelíbí. Navíc by mě možná za moji skladovou provokaci stejně vyhodil.“

Usměju se. „Chyběl bys mi.“ Po tolika letech je těžké jen si představit, že bych se s ním téměř denně nevídal.

„Aspoň že se přiznáš,“ odpoví s rozšťáckým úsměvem. „Máme se tam stavit ve středu. Vyzvednu tě v osm.“

Přikývnu. Ozve se zvonek od venkovních dveří. „To bude náš oběd,“ řekne San, „dojdu tam,“ vstane. Ještě než zmizí za dveřmi, otočí se na mě a na rtech se mu objeví malý úsměv. Nevím, jestli za to mohly ty jemně vykrojené rty nebo něco jiného, ale vybaví se mi mé ranní myšlenky ohledně polibku. Zatraceně. Teď mám jiné věci k řešení. Potřesu hlavou.

„Co se děje?“ zeptá se San, který se zrovna vrací.

Mlčím. „Stydíš se?“

„Trochu.“ přiznám.

„Přede mnou nemusíš.“ V modrých očích se objeví něco něžného, povzbuzujícího a navíc jsou tak důvěrně známé, vždycky jsem jim věřil.

„Přemýšlím o tom, jak mě políbil. On byl odporný, ale ten polibek ne, a já jsem si vždycky myslel, že… no prostě, kdyby mě políbil muž, že by to bylo odporný. To není nic proti gayům. Jenom, prostě… Ani se nedokážu vyjádřit srozumitelnou větou.“

„Rozumím. Jsi trochu zmatený svými pocity, že?“

„Jak to myslíš?“

„Ten polibek by se ti líbil s někým jiným a nevadilo by, že je to muž.“

„Já… nevím. Možná ano. Ale ne s kýmkoliv, jenom se správným člověkem.“

„Jsi z toho vyděšený nebo ti to vadí?“

Podívám se na něho nešťastně. „Myslím, že ani jedno, jenom mám pocit, jako bych se neznal. Mně se nikdy muži nelíbili. Neznamená to, že… víš co.“

„To, že necítíš odpor při polibku s mužem, z tebe gaye ještě nedělá, nemusíš mít strach.“ Pak se usměje. „Ale třeba jsi.“

„Nech toho,“ napomenu ho.

V modrých očích na chvíli něco probleskne. Něco, co jsem v nich nikdy neviděl.

„Nikdy sis v duchu neřekl, že nějaký muž vypadá dobře?“ zeptá se.

„Řekl, dokonce i nahlas. Naposled tobě, když jsme byli nakupovat. Ale nikdy mě nenapadlo, že bych s nějakým chtěl být…“

„Možná ses o tom prostě bál uvažovat.“

Vstanu a přistoupím k oknu. „Nemyslím. Ale ještě o tom popřemýšlím.“

Uchechtne se. „Kdybys náhodou zjistil, že jsi gay, budu tě utěšovat.“ Přistoupí ke mně a dá mi paži zezadu kolem krku. Opřu se o něj. Cítím z něho jistotu a zázemí. Obvykle ho vnímám jako bezstarostného kluka, za kterého jsem vždycky do určité míry cítil odpovědnost. Ale San dokáže tuhle svou roli rychle odložit a být mi oporou, kterou potřebuji. Škoda, že mi žádná z mých přítelkyň tak nerozuměla. „Pojď jíst,“ řekne tiše.

     Najíme se, a ještě chvíli si povídáme o málo důležitých věcech, potom San odejde a byt se mi zdá najednou prázdný. Nakonec zbytek neděle strávím střídavě u televize a knížky a snažím se příliš o všem nepřemýšlet. Dnes ještě ne.

 

     V kanceláři sepíšu výpověď, vložím ji do obálky a rozhlédnu se. Většina projektů, na kterých jsem pracoval, je dokončena, a ty ostatní jsou těsně před dokončením. Nerad odcházím od rozdělané práce, ale nedá se nic dělat. Sbalím si pár svých osobních věcí, potom vezmu obálku a donesu ji na personální oddělení. Vrátím se zpět a vezmu své věci. Nevím, co má v plánu San. Přemýšlím, jestli za ním mám zajít, ale nechce se mi chodit po chodbě. Se svým štěstím bych potkal Nagyho. Půjdu domů a zavolám mu. Opuštění pracoviště v pracovní době, mimo přestávky na oběd, je naštěstí podle mojí pracovní smlouvy důvodem k okamžitému ukončení pracovního poměru, obejdu tím výpovědní dobu. V podstatě byla možná ta výpověď zbytečná, ale na tom nezáleží. Na chodbě kolem mě prolétne San. Nezastaví, ale stačí říct: „Počkej na mě venku.“

 

     Postávám na chodníku a sleduju pospíchající dav kolem sebe.

„Jsem tady,“ ozve se za mnou. Otočím se a usměju se. V neděli se opravdu změnilo počasí, jak naznačila chladná sobotní noc, venku je teď příjemněji. Chladný větřík rozcuchal Sanovy blonďaté vlasy.

„Půjdeme ke mně, udělám něco k jídlu,“ řekne s úsměvem.

„Ty umíš udělat něco k jídlu?“ zeptám se udiveně. Nikdy jsem ho při něčem takovém neviděl.

Podívá se na mě s lišáckým úsměvem a odpoví: „Kupodivu ano, jenom dávám přednost stravování se ve společnosti. Na druhou stranu beru jako romantické gesto, připravit pro svého přítele,“ nasadí zamyšlený výraz, „no v mém případě spíš milence, snídani.“

„Aha, tak proč chceš vařit pro mě?“ zeptám se zákeřně a představuju si Sana v zástěře, jak nese tác plný jídla do ložnice. Přijde mi to strašně legrační a začnu se smát.

„Čemu se směješ?“

„Ale nic, jen tak,“ zahuhlám.

„Ty se směješ mně,“ řekne podezíravě.

„Ale jak tě něco takového mohlo napadnout?“ dušuju se.

„Protože tě znám a mnohem líp, než si ty sám myslíš,“ řekne s přísným výrazem.

„Možná mi přišla trochu legrační představa tebe jako hospodyňky,“ přiznám se.

„To jsem si myslel,“ ušklíbne se.

„A co míníš uvařit?“

„Nech se překvapit.“

„No dobře, tak mi něco vypravuj.“

„A co?“

„Nevím, co chceš. Třeba o té nové práci.“

„To je teda téma. Na práci je čas až pozítří. Uděláš si představu sám.“ Odmlčí se a já se ještě chvíli bavím představou Sana coby hospodyňky. Probere mě jemné šťouchnutí.

„Co si tak zamrzl?“

„Já? Ty si zticha, což je u tebe neobvyklé.“

„Chtěl jsem ti dát nějaký čas, aby sis mohl uvědomit, že v zástěře vypadám výborně, a o co všechno přicházíš, když si mě v ní neviděl.“

„Nemusíš se bát, využil jsem ten čas správně.“

Zrovna přijíždí tramvaj, tak popoběhneme. Po několika zastávkách vystoupíme. K Sanovu bytu je to ještě kousek cesty pěšky. Chvíli jdeme potichu, oba zahloubáni do svých vlastních úvah, pak promluví San: „Víš, o čem přemýšlím? “

„Ne, o čem?“

„Celá léta o tebe nikdy nebyl moc zájem, až jsem se divil. Vypadáš dobře, máš slušnou práci a umíš se chovat. Vždycky jsem to přisuzoval tomu, že jsi strašně nespolečenský. Ale i tak. Jsi ten typ, co vyznává věrnost až za hrob. Myslel bych si, že na tohle ženský letí. Tedy až na takové jako je Jana. Necítíš se sám?“

Chvíli přemýšlím nad odpovědí. „Občas si večer připadám v bytě strašně sám. Kromě tebe nemám přátelé jen známé. Ale myslím, že kdybychom se neviděli skoro každý den, cítil bych se opravdu hodně sám.“ Zarazím se nad významem toho, co jsem řekl. „To z ní divně, viď?“ řeknu.

„V podstatě to vyznělo, jako že chodíš se mnou,“ uchechtne se.

„Nevyznělo.“ Bráním se.

„Vážně je to tolik důležité, jestli jsi s mužem nebo ženou?“ zeptá se už s vážnou tváří.

Povzdechnu si. „Ne, není. Někdo mi v životě chybí. Vždycky si mi tuhle osobu do určité míry nahrazoval ty, ale máš svůj vlastní život a někoho si hledáš. Měl bych začít taky vyvíjet nějakou snahu.“

„A budeš hledat muže nebo ženu?“ zeptá se s nevinným výrazem.

„Nech si toho,“ napomenu ho, ale směju se.

Opět se oba odmlčíme, ale San vypadá, že o něčem přemýšlí, pak se ke mně otočí s vážným výrazem.

 „Občas mi z legrace vyčítáš, že se pořád za někým honím. Přemýšlel jsi proč? Jana si myslí, že mě to baví jako ji a ty možná taky. Nebaví. Jako dítěti mi vadilo, že jsem sám, nemám sourozence a nikdo se mnou nechtěl kamarádit. Uznávám, že jsem trochu vybočoval z davu, kdybych se snažil splynout, asi by všechno bylo jinak, ale to bych nebyl já. Na střední jsem potkal tebe a najednou jsme byli na všechno dva.  Přijal si mě takového, jaký jsem. Byl jsem spokojený, ale všechno se změnilo, když sis našel první přítelkyni. Najednou mi došlo, že bych jednou mohl zase zůstat sám. Uvědomil jsem si, že s klukama, se kterými jsem chodil, jenom spím, ale na všechno ostatní mám tebe. A co až tady nebudeš, nebo respektive až na mě nebudeš mít tolik času? Začal jsem za tebe hledat náhradu, někoho, kdo by uspokojil všechny mé potřeby. Jenomže je to zatraceně těžké. Přibývalo jen hodně příběhů se špatným koncem, které jsem ti chodil převyprávět. Chce se mi hledat čím dál méně. Přiznám se, že si vždycky oddychnu, když se rozejdeš s přítelkyní a já vím, že ještě chvíli všechno zůstane při starém, a přestanu hledat. Tedy najdu si jenom někoho do postele.“ Po chvilce dodá: „Prostě když jsi sám, tak ani mě to nenutí nikoho hledat.“

 „Promiň.“

„Za co?“

„Nikdy mě nenapadlo, že máš na to podobný názor. Myslel jsem, že vážný a stálý vztah možná ani nechceš. “  

„Myslím, že ani nemohlo. Bavili jsme se snad o všem, až na tohle.“ Pak se zasměje. „Vůbec jsme dnes strašně sentimentální. Někam večer na chvíli zaskočíme. Zvu tě. “

„Dobře. Oslavíme výpovědi.“ Zasměju se. Tak nějak ulehčeně.