9. část

     Ráno. Je mi zle. Všimnu si pohybu vedle sebe. San sedí na židli vedle mé postele a nemístně veselým hlasem, vzhledem k mým současným pocitům, mi popřeje dobré ráno, ačkoli na něm není dobrého vůbec nic. Zasténám a rukama si zakryju obličej. Ještě že nemusím do práce. Navíc mám na včerejšek jen kusé vzpomínky.

„Co se včera dělo? Nemůžu si vzpomenout.“

„Vůbec na nic?“

„Vím, že jsme byli v baru, a jak se mi všechno začalo motat. A pak mám okno.“

„Vzpomeneš si. Když jsi vzhůru, půjdu domů, ale odpoledne zavolám.“ Jen přikývnu. Jakmile odejde, pokusím se opatrně vstát a dostat se do koupelny v naději, že mi třeba trochu pomůže sprcha. Nejen že zklamala, ale cítím se snad ještě hůř. Další pokus udělám s hrnkem kávy. Protože mi je stále nanic, vrátím se do postele. Za chvíli usnu. 

     Probudím se až odpoledne. Nad dalším hrnkem kávy se rozvzpomínám na cestu domů z baru, jak mě San podpíral, na světlo v jeho vlasech a moji divnou asociaci s pohádkou o elfech, a pak… tiše zasténám. Myslím, že jsem mlel něco o tom, že je milý. A dál si nemůžu na nic vzpomenout. Kdo ví, co jsem ještě mohl vykládat. To je ostuda. Zazvoní mobil. San.

„Jak ti je?“

„Už líp. Sane, proč si u mě zůstal?“

„Zapomněl jsem, jak málo jsi zvyklý pít. Byl si hodně mimo, tak jsem s tebou raději zůstal do rána.“

„Aha. Dík a promiň za starosti.“

„To nic. Já jsem tě opil.“

„To si pamatuju.“

„A ještě něco jiného?“

„Myslím, že jsem blábolil něco o tom, že jsi milý… byl jsem namol.“

Tiše se zasměje. „A já jsem si myslel, že si mě chtěl svádět.“

„Nech si toho, už i tak se cítím trapně.“

„Proč? Mně se to líbilo.“

„Ha, ha.“ Trochu mě vyvede z míry, že jeho hlas nezní škádlivě ale vážně.

„Jsem rád, že se cítíš líp. Zítra tě vyzvednu.“

„Dobře, a Sane?“

„Ano?“

„Něco si mi říkal, co to bylo?“

„Někdy ti to zopakuju, teď není vhodná doba. Zatím se měj.“

Co mi nechtěl říct? Snažím se vzpomenout. Jediným výsledkem je, že mě znovu rozbolí hlava, pak mým podvědomím projede krátká vzpomínka, než ji však stihnu zachytit, je pryč. Ale po chvilce se vrátí. Znovu vidím jeho rty, zdály se mi tak… byl jsem opilý. Proč mám pocit, že mi uteklo něco důležitého?  Podepřu si hlavu dlaní. Věděl jsem, že nemám pít.

 

     San je přesný. Podruhé během krátké doby a moc bych se nedivil, kdyby to bylo i podruhé v jeho životě. Už ve škole chodil na první hodinu vždycky o pět minut později. Po urputné snaze vysvětlit mu, že musí chodit včas, se učitelé vzdali, stejně jako jeho rodiče v případě jeho jména. Neodpustím si, abych ho trochu nepoškádlil. „Neděje se s tebou v poslední době něco?“

Vypadá překvapeně: „Ne, proč?“ Možná se mi to zdá, ale mám pocit, že kromě překvapení má ve tváři ještě něco… Je těžké popsat, co přesně. Tváří se trochu jako dítě, které je přistiženo při činu, který sice není zakázán, ale stejně nechtělo, aby se o něm někdo dozvěděl. Nedokážu si představit, co by v něm mohlo takové pocity vyvolat a proč. Možná hledám v lidských tvářích více, než v nich ve skutečnosti je. Odpovím mu: „Protože jsi už podruhé přišel včas. Jsem v šoku.“

„Hele nech si toho jo. Měl bys být rád.“ Rozcuchá mi vlasy.

„Jsem rád, jenom jsem nikdy nedoufal, že se v tobě zrodí cit pro přesné příchody.“ Prohlížím si ho. Sako má rozepjaté, stejně tak první knoflíček u košile, jednu ruku ležérně položenou v bok. Blonďaté vlasy mu spadají do čela a trochu přes modré oči, občas mívá v uchu náušnici, ale nikdy ne v práci. Jeho rysy jsou jemné, ale ryze mužské, v očích je často škádlivý a přátelský pohled, ale někdy mívám pocit, jako by mě vtahovaly do neznámé hlubiny, někam, kde se skrývají myšlenky, které zná jen San. Má světlou pokožku, nikdy se neopálí, proto se vyhýbá ostrému slunci, a stěžuje si. Dlouho jsem si myslel, že kvůli opalování, ačkoli jsem nechápal, jak by někdo, kdo chvíli neposedí, dokázal ležet na slunci déle než pár minut. Na vysoké mi vysvětlil, že opalovat se nepotřebuje, ale prý přichází o jeden z efektů pravidelné docházky do tělocvičny, když se nemůže předvádět u vody. Nebyl jsem překvapený. Prostě San. Ale někdy v průběhu našeho přátelství se změnil z lehkomyslného a věčně dobře naladěného kluka, za kterého jsem ho stále považoval, v muže, který za líbivým zevnějškem a usměvavou tváří skrývá své starosti. Teď se mi do mysli vkrádá myšlenka, že mám před sebou někoho, kdo představuje… Ne. Mám vedle sebe… je správné takto uvažovat o příteli? Neměl bych ta tři slova nechat pro někoho, kdo bude Sanovi blíže? Není dobrá doba, se něčím podobným zabývat.

„Ale, jsi v pořádku?“

„A…ano, proč se ptáš?“

„Vypadal si na okamžik docela vyděšeně.“

„Toho si nevšímej, nejspíš ještě následek našeho společného večera.“ Vlastně spíše dne. Nebylo by lepší, kdybychom spolu nebyli tak často? Třeba oba potřebujeme větší odstup, přestat být na sobě tolik závislí, potom bychom měli větší motivaci najít si vhodné partnery. Možná. Jenomže nechci. San je určitá stálice mého života. Ale nejspíš bych měl být více zodpovědný vůči němu.

„Dobře.“

     Opustíme byt a zamíříme na tramvajovou zastávku. Máme štěstí, tramvaj zrovna přijíždí. Nastoupíme a mě překvapí, že je poloprázdná. Další štěstí. Ještě by nám mohlo vydržet do třetice. Začnu přemýšlet, co nás dnes čeká. Mohli bychom tak snadno hned najít práci? Nevím, ale byl bych rád. Po čtyřech zastávkách do mě San šťouchne. „Na příští vystupujeme.“ Přikývnu. O chvilku později se vděčně nadechnu čerstvého vzduchu. Nemám městskou dopravu rád, ani když není nával. Měl bych být za ty roky na vysoké a později v práci zvyklý, ale nemyslím si, že si někdy zvyknu. Trochu jsem zůstal venkovským dítětem, které miluje prostor. Ani San městkou dopravu moc nemusí, ale obvykle není ochotný se pohybovat pěšky, což je zajímavé, protože se klidně týrá ve fitness centru. Občas se mu podaří vytáhnout i mě, ale raději dávám přednost plavání.

„Odtud je to už jenom kousek,“ řekne San. Mohl bych chodit pěšky do práce. To by mě opravdu potěšilo. „Jak dobří jste přátelé?“ zeptám se Sana.

„Povím ti to později, jsme tady.“  Stojíme před menší novou budovou. San si rychle zapne košili a sako, urovná si kravatu, podívá se do prosklené výplně vchodových dveří, a potom se obrátí na mě. „Dobrý?“

Přikývnu. Výtahem vyjedeme do třetího patra, k cestě po schodech bych Sana nepřemluvil, zvláště ne po ránu. Před námi je široká chodba s několika dveřmi. U jedněch se San zastaví, zaklepe a vstoupí. V malé místnosti sedí za stolem mladá žena, kolem pětadvaceti let. San se na ni usměje a řekne jí důvod naší návštěvy. Zatímco nás jde ohlásit, rozhlédnu se kolem. Malá místnost je velmi účelně zařízena. Všechno je uspořádané tak, aby to bylo po ruce, a zároveň prostor nepůsobí dojmem přeplněnosti. Žena se vrátí a s úsměvem nám sdělí, že jsme očekáváni. Vstoupíme do podstatně větší místnosti, která s předchozí sdílí praktické uspořádání, ale navíc je i reprezentativní. Od pracovního stolu umístěného stranou a ne v čele místnosti, jak je často zvykem, se zvedne muž o pár let starší než my a uvítá nás. Představí se jako Roman Raubaer. Má jednu z těch nevýrazných tváří, kterou člověk rychle zapomene, ale působí přátelsky, a jedná s námi jako se sobě rovnými, což je po Nagym celkem příjemná změna. Během následující hodiny se dozvíme všechny informace o práci, v podstatě náplň zůstává naprosto stejná a platové podmínky jsou velmi příznivé. San mu odpoví, že se rozmyslíme a dáme vědět, a s tím se rozloučíme. Ještě před odchodem mi podá vizitku. Před jménem mu nechybí titul Ing. Nikdy jsem neměl potřebu ohánět se svým titulem, nicméně se mi zdá, že jsem se svým názorem v menšině, a proto vždycky ocením, když se někdo dokáže představit bez použití titulu. Malá hloupost, ale přidám ji k celkovému kladnému dojmu, kterým na mě celé setkání zapůsobilo.

   Znovu stojíme před budovou. „Je deset. Na oběd je ještě brzy. Nedaleko je kavárna, nezaskočíme tam?“ navrhne San.

„Dobře.“

Kavárna je hned za rohem. Malá a kromě jednoho páru prázdná. 

„Jak se ti to líbí?“ zeptá se San.

„Celkem ano, co si myslíš ty?“

„Přijde mi to jako dobrá nabídka, jinak bych tě tam nevodil. Takže mu můžu později zavolat, že ta místa bereme?“

„Ano.“ kývnu hlavou.

„Ptal ses, jak dobře se známe. Moc ne. Představil nás jeden můj bývalý přítel. Ale neboj, on není gay. Byl to jeho spolužák. Od té doby jsem ho náhodně asi dvakrát potkal. Vždycky jsme se pozdravili a prohodili pár slov. Známosti v oboru se hodí, ne?“ usměje se.

„Ano.“ Před tím mě napadlo, jestli to není jeden z jeho bývalých milenců. Podle jména si ho nepamatuju. Nikdy mi žádného svého přítele nepředstavil, ačkoli mi o nich vypravoval, asi dva nebo tři mi ukázal z dálky, když už byli v kategorii exmilenců a náhodně jsme je potkali. Sám jsem ho jednou s jedním viděl ve městě, ale přišlo mi, že bude lepší je nerušit, a ani jsem o tom nikdy Sanovi neřekl.

„O čem přemýšlíš?“

„Jen tak.“

„Napadlo tě, jestli jsem s Romanem něco neměl?“

„Ano,“ neochotně se přiznám. „Ale o tom jsem nepřemýšlel.“

„Tak o čem?“

„Že jsi mě nikdy nepředstavil žádnému svému příteli.“

„Chtěl bys je poznat?“

„Vlastně asi ne. Stejně není důvod, abys mě představoval.“

„Právě, nikdy se v mém životě dlouho nezdrželi.“

„Takhle jsem to nemyslel.“ Nejsem jeho rodina, ale té by taky nikoho nepředstavil.

„Já vím, ale tohle je důvod, proč jsem to neudělal.“ Pak změní téma. „Jak je ti dneska?“

„Celkem dobře, ale pít nikam nejdu.“ Podívám se na něj. Sleduje mě se zvláštním výrazem. „Vzpomněl sis na něco?“ zeptá se.

„Myslíš ohledně večera?“

„Ano.“

„Ne. Neříkal jsem ještě něco?“

„Ne. Na všechno, co jsi řekl, sis vzpomněl.“

„Tak proč se chováš tak tajnůstkářsky? Mám pocit, že jsem něco vyvedl, a nevím co. Kromě toho, že si nepamatuju, co jsi mi říkal. Nebo spíš jsem ti nerozuměl.“ Povzdechnu si.

„Řekl jsem něco, co jsem neměl, takže jsem rád, že si nic nepamatuješ a necháme to tak.“

„Dobře,“ souhlasím, ale spokojený s tím nejsem.

Podívá se na hodinky. „Vezmu tě do jedné restaurace.“ Přikývnu.

 

     Vůz je opět poloprázdný, sednu si a dívám se z okýnka. San stojí nade mnou. Sleduju lidi spěchající po chodníku a všimnu si dvojice, muže a ženy, která se drží za ruce a pomalu jde po chodníku. Lidé je obcházejí, ale nezdá se, že by je dvojice vnímala. Oběma může být kolem třicítky. Není v nich naivní zamilovanost náctiletých, ale vyzařuje z nich spokojenost a vzájemná náklonost. Pocítím nával melancholie. Ne proto, že jsem teď sám, ale protože jsem nikdy nic podobného nezažil se žádnou svou přítelkyní. Je chyba ve mně nebo jsem prostě ještě nenašel tu pravou? 

San do mě drkne kolenem. „Vypravuj mi něco.“ řekne. 

„Co ti mám vypravovat, když o mně a mém životě víš první poslední. Zvláště poslední dny máš všechno z první ruky.“

„Určitě něco najdeš.“

„Nenajdu, vedu na rozdíl od tebe strašně nudný život, vypravuj raději něco ty.“

„Co bys chtěl slyšet?“

„Cokoliv. Máš na dnešek nějaké plány?“

„Plány? Ne, na žádný lov se nechystám,“ ušklíbne se.

„Tohle jsem zrovna nemyslel.“ Vlastně mi už dlouho nevypravoval o žádném milenci. I když dlouho. Asi měsíc.

„Tak co si myslel? Vysvětlil jsem ti, jak je to s mým hledáním, takže je ti jasné, že momentálně chodím do barů z jediného důvodu.“

„Nepřemýšlel jsem nad tím, asi jsem se neměl ptát, promiň.“ Pak se ušklíbnu. „Měl bych si někoho najít už kvůli tobě.“

„Nic se nestalo, mně to nevadí. A ne díky, kvůli mně se neobětuj,“ vrátí mi úšklebek.