3. část

     S Reiem procházíme spletí chodeb, které mi připadají jedna jako druhá, pokud v nich nevisí obrazy, díky nim je pak dokáži trochu odlišit. Často se jedná o portréty, což mě zaujme a zeptám se na to Reie.

„Předci z matčiny strany a další, většinu obrazů se sem dovezla nedávno, když matka dělala rekonstrukci domu ve Vídni a už je tam nechtěla,“ odpoví.

„K jakým tradicím máš blíže?“

„Mně jsou bližší evropské zvyky, zatímco moje sestra lne spíše k Japonsku a lépe si rozumí s otcem. Kde žijí tví rodiče?“

„V malém městě nedaleko odsud.“

„Navštěvujete se?“

„Ano, docela často.“

Chvíli mlčí. „Měl jsi někdy období, kdy ses chtěl rodině vzepřít?“ zeptá se a tváří se vážně.

Trochu mě tou otázkou a hlavně otevřeností zaskočí. „Ani ne. Vždycky mi dávali dostatek prostoru. Ty ano?“

Přikývne. „Měl jsem v patnácti divoké období.“

„Tak z něho ti zůstal smysl pro provokaci?“

Usměje se. „Myslíš?“ Přiblíží se ke mně a položí mi ruku na zadek.

„Jo.“ Sundám mu ji.

Ušklíbne se a otevře dveře, ke kterým jsme právě došli. Tento východ vede do zahrady.

„Myslel jsem, že mluvíš o labyrintu chodeb.“

„Uvidíš, že tenhle je ještě mnohem lepší.“

„Strašíš mě?“

„Ne, to bych ti neudělal.“

„Jasně,“ ušklíbnu se a on se pobaveně zasměje.

„Můžeš si vybrat, jaký labyrint chceš. Napravo je v japonském stylu, levou stranu si nárokuje má matka a vytváří si zahradu po svém.“

„Nalevo.“

„Konzervatisto.“

Usměju se a pokrčím rameny. Rei s hraným povzdechem zatočí doleva.

„Tvoje matka je tu s vámi?“

„Není, ale občas přijede.“

Míjíme strom, na jehož větvi visí houpačka. „To ti sem pověsili, abys nezlobil?“ zeptám se.

Jeho pobouřený pohled mě rozesměje, což ho podnítí k odvetné akci. Stihnu před ním uskočit a dát se na útěk. Velmi brzy si ověřím, že Rei s labyrintem nelhal. Za chvíli netuším, kudy jsme přišli, a začne mi docházet dech, proto zastavím. Rei mě chytne kolem pasu.

     „Měl bys trénovat, jestli chceš někomu utéct. Dýcháš jako stařec,“ řekne škádlivě.

Otočím se, abych mu viděl do tváře, má v ní zvláštní výraz… možná by se dal popsat jako rozverný. „A kdo říká, že chci utíkat?“ Nechtěl jsem, aby to znělo vyzývavě, ale znělo. V Reiových očích se objeví vedle pobavení i něco jiného.

„Nechceš utíkat?“

„Možná nemám důvod.“

Rei se nadechne a otevře ústa, aby mi odpověděl. Nevím, co ve mně vzbudilo touhu, možná jeho pohled plný touhy i něhy, možná jak trochu naklonil hlavu a já vím, že vnímá jen mě, možná smyslná ústa nebo hrdý výraz, ale zcela pudově veden jen přitažlivostí ho políbím. V očích se mu mihne překvapení, ale téměř okamžitě mě k sobě přitiskne. Znovu se dostaví stejné pocity jako minule, ale mnohem intenzivnější. Po celém těle mi přejíždí mráz a rozum ustupuje do pozadí. Nevím, proč na mě Rei tak působí, ale dokážu si představit, že bych mu zcela propadl, a ta myšlenka působí jako studená sprcha. Odtáhnu se od něj. Neochotně mi to dovolí.

     „Dnes to bylo jiné,“ řekne.

„V čem?“

„Užíval sis to. Nehrál sis.“

„Myslíš?“

„Ne, vím. Půjdeš se mnou na večeři?“

Je to ještě hra? Nebo ztrácím pevnou půdu pod nohama? Poprvé ve svém životě. V ústech mám sucho a nedokážu ho odmítnout. Přikývnu.

„Vyzvednu tě v šest.“

„Dobře.“

Rei se spokojeně usměje a odvede mě zpět k domu.

 

     Zatímco se strojím, přemýšlím o tom, co se stalo. Neděsím se možnosti, že se mi líbí muži, ale nechci se zamilovat. Už ne. Trvalo mi dlouho, než jsem přijal svou odlišnost. Zvykl jsem si být sám. Nechci nic měnit. Ušklíbnu se na svůj obraz v zrcadle. Ještě jsem se nezamiloval. Třeba si dělám zbytečné starosti, líbí se mi a nechal jsem se unést hrou s ním. Vždyť jsem si na něj během úterka ani nevzpomněl a zamilovaní se chovají jinak. Asi. Jen fyzické touhy lásku nedefinují. Ozve se zvonek a něco ve mně se radostně zachvěje. No nazdar.

 

     Naštěstí na rozdíl od atmosféry v zahradě, která v sobě měla napětí a touhu, teď se spolu bavíme uvolněně a ve zcela přátelském duchu. Skoro se ani nechce věřit, že jsme se před pár hodinami vášnivě líbali. Nakonec jsme muži. Občas propadáme tělesným pudům. Ale veškeré erotické napětí mezi námi zmizelo a cizímu člověku můžeme připadat jako staří přátelé, protože si s Reiem opravdu rozumíme a máme si stále co říct.

     Když zastaví před mým domem, nechce se mi s ním loučit.

„Nechceš jít dál?“ zeptám se.

Přikývne.

 

     Ve chvíli, kdy vstoupíme do domu, se nálada mezi námi v mžiku změní. Mé tělo i mysl jakoby se soustředily jen na něho. Se šálky čaje se usadíme v obývacím pokoji. Dívám se na něj a zase toužím po jeho dotycích, blízkosti a vůni. Kdybych mohl, možná bych utekl, ale nemám kam a nemohu mi říct, aby odešel, což ani nechci. Než se rozmyslím, co bych měl udělat, Rei se zvedne, přejde k mému křeslu a podá mi ruku. Sevřu ji a on mě vytáhne na nohy.

     „Teď jsem na řadě já,“ řekne. Jestli ve mně něco slabě křičí strachy ne, tak zbytek řve o to hlasitěji ano. A nemusím čekat dlouho.

     Skončilo to u dlouhého vášnivého polibku jen proto, že se Rei odtáhl a tiše mi pošeptal do ucha, že musí jet. Kdyby mi místo toho oznámil, že chce zůstat přes noc, neprotestoval bych a hrdý na to nejsem.

     Dopíjím svůj čaj a přemýšlím, proč mu tak snadno podléhám. Musím s tím něco udělat.

 

     Víkend zasvětím hledání práce. Když člověk nutně potřebuje nové zaměstnání, tak obvykle žádné nabídky nejsou, což se potvrdí i tentokrát. Pošlu aspoň několika společnostem zkusmo životopis.

 

     V pondělí jdu do vily s pevným odhodláním, že se nenechám k ničemu vyprovokovat a udržím emoce či pudy, to první zní lépe, na uzdě.

     Vzhledem k tomu, že kromě vrátného, který mě tentokrát doprovodil pouze k domu, do kanceláře jsem šel sám, jsem za celé dopoledne nikoho neviděl, mi nedalo příliš práce dostát svému předsevzetí.

     Když mě starší paní vyzvedne na oběd, zeptám se jí na jméno. Prý jí mohu říkat Žaneta. Prohodím s ní pár vět o zahradě či spíše zahradách a nevím proč, ale když s ní mluvím, vzpomenu si na staré filmy. Dnes mám navíc zvláštní pocit, že se na mě dívá jinak. Téměř přátelsky. Ne, že by se v minulosti chovala nějak odtažitě spíše s nezájmem. Možná se mi to jen zdá, pokud ne, tak by mě zajímalo, čemu vděčím za tu změnu, ale zase ne tolik, abych po tom pátral. 

 

     Reie celý týden nepotkám. Napadlo mě, že bych se na něj mohl zeptat Žanety, ale pak jsem si řekl, že nemusím vědět všechno a nejspíš by stejně diskrétně mlčela. Nerad si ale musím přiznat, že se bez něj trochu nudím.

 

     V pátek se snažím dodělat všechny resty, ale pracovní doba na ně nestačí, ty dva dny v týdnu mi prostě chybí. Nakonec odcházím z firmy jako poslední, nemám žádné plány, takže mi to příliš nevadí.

     Po chodníku proudí davy lidí, doprava kolabuje, prostě typický pátek. Zamířím k přechodu. Na druhé straně stojí sportovní auto, které jsem už někde viděl. Ale kde? Nemusím vzpomínat dlouho. U Reie. Značku si ale nepamatuju, takže netuším, jestli se jedná o stejný vůz. Tak či onak mě to nemusí zajímat.

     Přecházím ulici a neodolám, abych se nepodíval směrem k autu. Přes tmavá skla nepoznám, jestli v něm někdo sedí. Zahnu směrem ke stanici metra.

„Nechceš svést?“ ozve se vedle mě melodický hlas. Cuknu sebou, což mě mrzí, zatímco u Reie to vyvolá spokojené pousmání.

„Co tady děláš?“

„Potřebuji s tebou mluvit. Jde o práci.“

 

     „Tak začni,“ řeknu, když za sebou zavřu dveře auta.

„Potřebuji dát dohromady podklady k jednomu obchodu a hodila by se mi tvá pomoc.“

„Když řeknu ne, odpovíš mi, že to patří k mé práci u vás?“

„Ne, ale pomohlo by mi, kdybys souhlasil.“

Ze strany se na něho podívám. Vypadá unaveně. „Tak dobře. Kdy mám přijít?“

„Nejlépe když pojedeš hned se mnou, není toho málo. Nechceš u nás přespat? Protáhne se to a ráno budeme pokračovat.“ Nemůžu říct, že by se mi chtělo, proto mlčím. „Bojíš se?“ popíchne mě Rei.

„Nemám proč, ale raději spím doma.“

„Problém je, že se moc nevyspíš, když se budeš vracet domů.“

„Dobře, ale potřebuji si vzít z domova nějaké věci.“

„V pořádku. Hodím tě tam.“

 

     Proplétáme se městem a Rei mlčí.

„Vypadáš unaveně,“ řeknu.

„Musel jsem na obchodní jednání do Itálie a za posledních několik dnů jsem toho moc nenaspal, proto potřebuju tvou pomoc.“

„Rozumím.“ Nechám ho raději soustředit na řízení.

     Doma si rychle sbalím pár nejnutnějších věcí a pokračujeme dál.

 

     Ve velké pracovně se probíráme papírovou dokumentací. Rei nelhal, když tvrdil, že jí není málo. Ani jeden z nás nemluví, pokud se to netýká našeho úkolu. Práci přerušíme jen na rychlou večeři, kterou nám přinese Žaneta. Všimnu si, jak starostlivě se dívá na Reie, ale nemám čas o tom přemýšlet.

     O půlnoci Rei prohlásí, že bychom se měli jít vyspat a já rád souhlasím. Žaneta mě odvede do pokoje, do kterého už před tím odnesla mé věci. Chtěl jsem to udělat sám, bylo mi trapné nechat starší ženu nosit tašku, ale nedala si říct.

     Neprohlížím si místnosti, ke štěstí mi stačí jen postel, natáhnu na sebe věci na spaní a okamžitě usnu.

 

     Ráno zjistím, že pokoj za pohled rozhodně stojí a ne za jeden. Jeho velikost už mě nepřekvapí, trochu jsem přivykl na místní poměry. Je zařízený moderně a vkusně a přitom poskytuje veškeré pohodlí, které si člověk může přát. A co teprve koupelna, která s ním sousedí. Po koupeli se cítím skvěle a dostanu hlad. Sotva se dostrojím, ozve se zaklepání. Žaneta mi přinesla snídani. Až dojím, mám prý jít do pracovny. Optimistka si myslí, že trefím.

     Na druhý pokus ji skutečně najdu, Reie zastihnu už při práci a hned se k němu přidám. Vše probíhá stejně jako včera. V době oběda Rei odejde na jednání, a protože za sebou nerad nechávám rozdělanou práci, nabídnu se, že dodělám poslední drobnosti.

 

     Původně se mi toho nezdálo tak moc, ale i s obědem skončím okolo páté. Čas jít domů. Zvednu se ze židle a protáhnu si ztuhlé záda. „Říkal jsem ti, že potřebuješ trénovat, nebo že by stáří?“ laškovný tón přichází ode dveří. Pomalu se k nim obrátím. Úmyslně nespěchám. Hlas jsem bezpečně poznal. Rei se opírá o futra.

„Nemáš být na jednání?“

„Právě skončilo a dopadlo dobře. Zvu tě na večeři.“

„Chystám se domů. Všechno by mělo být hotovo.“

„Děkuji, ale s tou večeří jsem to myslel vážně. Pomohl si mi, tak to přijmi jako malý dík.“

Mohl bych si tvrdit, že je nezdvořilé odmítnout, ale ve skutečnosti chci zůstat. Přikývnu.

„Dobře. Odpočiň si a za hodinu pro tebe přijdu.“

 

      Odpočívá se tu snadno. Z masážní vany mám výhled na modrou oblohu a vrcholky stromů v zahradě. Ani se mi z vody nechce. Co by udělal Rei, kdyby mě tu našel? Měl by plno poznámek. Ta představa se ukáže jako velmi inspirující pro ukončení koupele. Následující myšlenka, že jsem zapomněl zamknout, mi zase pomůže rychle se obléknout. S posledním zapnutým knoflíkem u košile se objeví Rei. No, to bylo těsné.

     „Připraven?“ zeptá se.

Přikývnu. Rei ustoupí, abych mohl vyjít na chodbu. Když ho míjím, nakloní se ke mně. „Vyhnal jsem tě z koupelny? Měl si říct. Pomohl bych ti s utíráním,“ zašeptá. 

Zastavím se dva metry od něho a přes rameno mu odpovím: „Na to se u mě čeká fronta. Budeme večeřet?“

Jen se lehce, sebevědomě usměje.

 

     Rei odstrčí talíř a upřeně se na mě podívá. „Chyběl jsem ti?“ zeptá se hravým tónem.

„Hrozně,“ odpovím vážně.

„Čím to, že ti nevěřím?“

„Vůbec netuším.“ Pokrčím rameny.

„Dobře, přesto ti svou nepřítomnost vynahradím.“

„Plně respektuji tvou únavu z náročného jednání a omluvím tě.“

„Nemusíš mít strach, nejsem ani trochu unavený.“

„Děkuji za večeři, musím jít nebo mi ujede poslední vlak.“

„Tak u nás ještě přespi. Noc teprve začala a my si ani nepřipili na dobrý obchod.“ Nečeká na mou odpověď, zvedne se a otevře dveře, jiné než ty, kterými jsme přišli, a čeká. Nechce se mi odejít. Ani trochu. Kašlu na předsevzetí.

 

     V mnohoúčelovém pokoji, který může sloužit jako čítárna, pracovna nebo prostě jako místo, kde se dobře povídá, se usadím do velkého křesla.

     „Dnes si odtažitý,“ řekne Rei.

„Opravdu?“

Zamyšleně se na mě podívá. „Možná spíš chladný.“

„Jsem stejný jako vždycky.“

„Ne, občas z tebe cítím vášeň.“

„Možná záleží na tom, kdo sedí proti mně.“ Ani sám nevím, jestli jsem ho chtěl provokovat nebo zranit, obojí je mi cizí, nechápu sám sebe a najednou se ze svého chování cítím nepříjemně.

„A kdo by musel sedět proti tobě, aby si zahořel vášní?“

Možná mě dráždí jeho klid a sebeovládání. Byl bych stejný, kdybych vyrůstal na stejném místě jako on? Dala mu tu jistotu v jeho chování výchova nebo jen podtrhla jeho vrozenou povahu?

„Jen jsem tě zlobil. Zapomeň na to.“

„Proč ta změna?“

„Jaká?“

„Tvého chování. Chvíli mě provokuješ, jsi chladný a vzápětí se mnou mluvíš jako starý přítel.“

„Obvykle se k lidem chovám přátelsky, ty mě někdy svedeš k tomu, abych tě provokoval.“

„Raději bych tě svedl k něčemu jinému.“

„Vážně? Co ode mě vlastně chceš?“

„Není to jasné?“

„Ani ne.“

Zvedne se, když v tom se otevřou dveře a do místnosti vstoupí žena, kterou jsem už viděl z dálky, přesto jsem si jistý, že se jedná o Reiovu sestru. Nejsou si nijak zvlášť podobní, ale hrdý výraz mají oba.

     Kývne mi na pozdrav a otočí se na bratra. „Reii, potřebuji s tebou mluvit.“

„Omluvte mě,“ řeknu a opustím místnost.

    

     Ve svém pokoji se natáhnu na postel a zvažuji možnosti. Můžu si vzít taxi nebo zůstat a přespat. To první mi připadá rozumnější, přesto se zvednu a zamknu dveře. Nemám proto racionální vysvětlení, vlastně nemám vůbec žádné.

     Na chodbě uslyším kroky. „Otevři.“ Reiův hlas. Mimoděk se usměju.

„Proč? Už skoro spím. Jdi si bušit na jiné dveře.“

„Ty moc dobře víš proč.“

„Proč?“

„Ještě jsme nedomluvili. Buď otevřeš, nebo je nechám vyrazit.“

„Vážně?“

„Chceš to vidět?“

„Ani ne. Počkej chvíli.“

     Jakmile se dostane dovnitř, chytne mě kolem pasu a prudce přitiskne ke stěně, ale jeho polibek je něžný, ačkoli stejně intenzivní jako předchozí. Pak se trochu odtáhne a jemně přejede prstem po mých rtech. Druhou rukou mi vklouzne pod triko. Prsty se dostanou po citlivou kůži břicha, přes boky až k páteři a stoupají vzhůru. Jak to, že ten lehký dotek dokáže vyvolat tak vzrušivě mrazivý pocit? A proč on? Nemám se kam odtáhnout, pokud bych to vůbec dokázal. Chci aspoň něco říct, ale sám nevím co, a on na to nečeká, zavře mi ústa dalším polibkem.

     Chvíli nejsem schopný dělat vůbec nic jen se nechat svírat v náručí, potom, snad díky pudu sebezáchovy, seberu sílu, abych od něj ústa odtáhl. Jeho rty však sklouznou k mému uchu a jemně mě kousne do ušního lalůčku. V hlavě se mi vynoří poněkud naivní myšlenka, že se chováme nerozumně, málem ji vyslovím nahlas, ale uvědomím si, že nerozumně se chovám jen já. Pro něho nebudu první ani poslední. Jedna noc, která nic neznamená, jeden milenec, na kterého zapomene. Nic víc, nic míň. Pro mě se z toho stane jedna noc, která s sebou přinese řadu otázek bez odpovědí, ztráta klidu a to už jsem zažil. Jinak, ale zažil. Dobu, kdy jsem v beznaději chodíval ulicemi a hledal sám sebe, mám za sebou a znovu po ní netoužím. Někdy má klid cenu zlata. A pokud bych se ho měl vzdát, tak za víc než pár chvil tělesné lásky.

„Reii?“

Podívá se na mě.

„Dost. Já nemůžu.“

„Proč?“

„Jen tohle je málo.“ Vyklouznu z jeho sevření, udělám pár kroků do místnosti a zůstanu k němu stát zády. Není co říct. I on to ví. Po chvilce klapnou dveře.

      Lehnu si na postel a prázdným pohledem se dívám před sebe. Při dotyku ženy jsem nikdy nic podobného necítil. Jen nepříjemný pocit vpádu a nesmírnou chuť se odtáhnout. Proč to muselo přijít s Reiem? Život se nepodobá románu. Milionář nechodí s chudákem a ještě k tomu s mužem. Ne v naší společnosti, které nic nevadí, ale neodpouští. Kolik jsem slyšel slušných vět o gayích? Pár. A narážek? Nepočítaně. Mně by to mohlo být jedno, ale Reiovi v jeho pozici? Ne každý si můžeme dovolit, co bychom chtěli. S povzdechem odeženu myšlenky. Nic pozitivního by mi stejně nemohly přinést, to nakonec naznačil jeho odchod. Pokusím se usnout.

 

     Ráno po pár hodinách spánku zmizím z domu. Ke vchodovým dveřím jsem trefil spíše šťastnou náhodou, než že bych si pamatoval cestu, můj pokoj se nachází v části sídla, kterou vůbec neznám.     Vrátný se možná trochu divil, když mě uviděl, ale bez řečí otevřel bránu. Nikoho jiného jsem nepotkal.  

     Zase prší. Pospíchám domů. Kapky dopadají na chodník a tvrdým nárazem o tvrdý povrch se roztříští. Dnes sdílím jejich osud, cítím se stejně duševně roztříštěně, jen důvod se liší, ale snad bych byl raději za dlažební kostky.

 

     Důvěrně známé prostředí mi přeci jen poskytne klid. Uvařím si kávu a sednu si do oblíbeného křesla. Mohl jsem se mýlit? Možná by to u jedné noci neskončilo, naopak by se to stala počátkem něčeho hlubšího mezi námi. Sám tomu ale nevěřím. Nejspíš mám v dnešní době hodně zastaralé uvažování, zvlášť na muže, ale kdyby mi na někom záleželo, v první řadě bych ho chtěl trochu poznat, než se s ním vyspím. Sotva mi tahle myšlenka proletí hlavou, ozvou se pochybnosti. Paměť si se mnou pohrává a ukazuje mi vzpomínky na některé rozhovory s ním, jeho postřehy, které by nemohl mít člověk, který druhého nevnímá. Stačila by chvíle a přesvědčil bych sám sebe, že se možná mílím, že mu na mně záleželo víc, než jsem si myslel. Nevedla by mě k tomu fakta, ale vlastní potřeba a touha uvěřit. Přes mé rozhodnutí se ale věci změnily. Našel jsem v sobě něco, o čem jsem si myslel, že toho nejsem schopen a zjistil jsem, že bych dokázal žít s druhým člověkem. Například s Reiem, kdyby byl někým jiným, ale potom už by to možná neplatilo. Na tom záleží. Hodiny ukazují jedenáct hodin dopoledne, ale cítím únavu jako po celém dni v práci. Přesunu se do postele a usnu.