2. část

     „Jdeš pozdě.“ Uvítá mě čekající San.

„Ne, jdu přesně, jen ty jsi zcela výjimečně přišel dřív. Bojíš se, že ti dám ten budík?“ ušklíbnu se.

„Ha, ha. V žádném případě. Ale nedávej mi ho,“ odmítavě zvedne ruce, a pak se rozesměje.

S vítězným výrazem ve tváři vyrazím ke vchodovým dveřím. „Hej, fakt se nebojím,“ uslyším za sebou. Jen přikyvuju způsobem, který jasně značí, že si myslím své. Další z věcí, které mě za ta léta naučil, tedy spíše jsem je odkoukal. Když o tom tak přemýšlím, Sanův vliv na mě se ani nesnažím popřít, ale ovlivnil jsem nějakým způsobem já jeho? A je dobré se na takové věci ptát? Člověk se může dozvědět i to, co nikdy slyšet nechtěl.

     Hravě do mě strčí. „Zase nad něčím přemýšlíš?“ zeptá se.

Usměju se. „Znáš mě, pořád se mi něco honí hlavou.“

„Právě proto se ptám.“

„Myslíš, že mi dá Roman volno?“ změním téma.

„Asi ano, proč?“

Řeknu mu o dnešním telefonátu s mamkou a o svém plánu k nim zajet.

„Mám na něho číslo, můžu mu zavolat, teoreticky bys mohl odjet zítra ráno.“

„Dobře, díky.“

„Není zač.“ Mezitím dorazíme do šatny a San se na mě s provokativním úsměvem podívá.

„Věnuj se vlastní skříňce,“ varuju ho a začnu se svlékat.

„A co malé poděkování?“

„Jaké?“

„Nemohl by ses otočit?“

„Ne!“ Odseknu, ale koutky úst mi cukají. Zamířím do sprch.

„Počkej na mě.“

„To máš z toho, že šmíruješ ostatní, potom nestíháš,“ řeknu mu, ale zastavím se.

„Šmíruju jen tebe, a protože s tebou chodím, tak to vlastně ani šmírování není.“

„Ty si vždycky všechno vysvětlíš po svém.“

„Ty taky.“

„Hm, asi ano.“

San zamkne svou skříňku. „Můžeme. Do jedné sprchy se mnou nevlezeš, viď?“
Významně se na něho podívám. Rozhodí rukama v sebeobraně. „Dobře, už budu hodný.“

 

     O hodinu později, když se usadíme ve vířivce, se San zeptá: „Řekneš o nás rodičům?“

„Rád bych, ale uvidím podle toho, jak bude tátovi.“

Přikývne, ale tváří se zamyšleně.

„Co se děje?“

„Dnes mi volal Robert.“

„Robert? Jak to s ním vlastně dopadlo? Úplně jsem na něj zapomněl.“

„Já málem taky, ale před odletem jsem mu vyjednal tu návštěvu. Kamarád ho dostal jen před klub. Docela mě překvapilo, že se teď ozval sám.“

„Co chtěl?“

„Zdá se, že o nás vykládal všem bývalým spolužákům, kteří byli ochotni poslouchat…“ odmlčí se.

„A…?“ Vím, že se mu něco nechce říct.

„A potřeboval mi sdělit jejich překvapenou reakci.“

„Na mě,“ doplním.

„Ale, neřeš to. Bylo jasné, že půjdou řeči. Jen si vzpomeň, co se navypravovalo o mně, než jsem je přestal bavit.“

Povzdechnu si. „Já vím, kromě Dana se ještě občas zavolám s Gábinou, s nikým jiným ze střední kontakt neudržuju, takže na jejich reakci mi nezáleží, ale s rodiči to asi nemůžu odkládat. Kdo ví, jaký dobrák by mě mohl předběhnout.“

„Proto jsem ti o tom řekl.“

„Děkuju.“

„Nemáš zač, bude to nepříjemné, ale nakonec si všichni zvyknou.“ V doslechu se objeví starší pár, proto jen přikývnu.

 

     Před plavečákem San zavolá Romanovi. Řeknu mu, že potřebuju volno, do detailů nezachází. Chvíli poslouchá, potom poděkuje a strčí mobil do kapsy.

„Můžeš jet, nemá s tím problém, podle všeho ani nečekal, že toho stihneš tolik. Jsi v předstihu.“ Ušklíbne se.

Přikývnu. „Dobře. Díky.“

„Nemáš zač, ale mohl bys být v předstihu i s jinými věcmi.“

Vytočím oči vzhůru a vykročím pryč. Se smíchem se ke mně přidá. „Pomůžu ti sbalit a skoro nic za to nechci,“ řekne.

„Tvoje ´skoro nic´ za ta léta znám dobře.“ Vedle je ticho. „Tak co chceš?“ zeptám se. Nadzvedne obočí nad mou nechápavostí.

„Dobře, rozdělím se s tebou o postel, ale nic víc.“

„Po tak dlouhé abstinenci jsi strašně puritánský.“

„Co ty víš o mé abstinenci?“ zeptám se a vzápětí otázky lituji a důvodem není pohoršený pohled staršího muže, který nás míjí a nejspíše slyšel část našeho rozhovoru.

„Nic,“ odpoví s nevinným výrazem a chytne mě za ruku. Jsem mu vděčný, že nic nerozvádí, a ruku mu ponechám.

 

     Stavíme se nejprve u Sana, aby si mohl vzít oblečení na zítřek, a pak pokračujeme ke mně. San připravuje večeři a já balím. Nepotřebuji moc věcí.

„Kdy se vrátíš?“ zeptá se San z kuchyně.

„Plánuju, že v neděli, ale uvidím podle situace.“ Nic neřekne. Dobalím poslední oblečení a vydám se podívat do kuchyně, odkud se line docela příjemná vůně. Přejdu blíž k Sanovi.

„Co vaříš?“

„Jen maso se zeleninou.“ Volnou rukou mě chytne kolem pasu a nabídne mi sousto.

„Hm, není to špatné.“

„Chtěl si říct, že je to dobré, viď?“

„S tím počkám až na konečný výsledek,“ nakloním se k němu a lehce ho políbím na rty, potom se mu vysmeknu a začnu připravovat na stůl.

 

      Po večeři, která byla výborná, se na něho vážně zadívám.

„Co se děje?“

„Bylo to dobré,“ řeknu vážným hlasem.

„Ty…“ se smíchem po mně hodí utěrku. „Já se lekl, kdo ví, co se neděje. Takhle mě děsit.“

Zasměju se. „Chceš se na něco dívat?“ zeptám se.

„Máš sbaleno?“

„Ano.“

„Tak dobře, samotného by mě to nebavilo.“

 

     Nechám ho, ať si vybere film, a natáhnu se na koberec.

„Máš štěstí, že nejsme u mě,“ řekne a sedne si vedle.

„Proč?“

„Protože strašně nerad luxuju a podle toho to také vypadá.“

„Budu si to pamatovat, i když jsem si nikdy u tebe neplánoval lehat na podlahu.“

„Máš pravdu, lepší bude postel,“ ušklíbne se významně.

Zatvářím se vážně. „Tu uklízíš?“

Přivře oči. „Počkej.“

Následuje zápas v řeckořímském stylu. Díky záchvatu smíchu nestojí moje za nic, takže se Sanovi poměrně brzy podaří obkročmo se mi posadit na břicho a přitisknout mi ruce za hlavu. Pak trpělivě čeká, až se přestanu smát. „Nedáváš pozor na film,“ upozorním ho. „Mně za to vždycky nadáváš,“ dodám.

„Poražení nemají provokovat,“ řekne vážně a já se bráním další vlně smíchu.

Zákeřně se usměje. „Nepotřebuju film, když mám tebe. Promluvíme si ještě jednou o té posteli, ano?“

„Slíbil jsem ti půlku, na které nebudu já.“

„No právě.“

„V čem je problém?“ zeptám se jako by nic, abych ho pozlobil.

Vytočí oči vzhůru, ale potom se podívá na mě a ušklíbne se. „Ukážu ti to.“ Než se vzmůžu na odpověď, rychle se skloní a políbí mě. Pustí mé ruce a zajede mi pod triko. Nechám se laskat a vracím mu polibek, ale naneštěstí pro mě, měl s tou abstinencí pravdu a moje tělo mi to brzy připomene. Nechci, aby mě kvůli tomu škádlil, proto se odtáhnu.

„Už víš, v čem je problém? Když budeš na opačné straně postele, nemůžu s tebou dělat tohle.“ Popravdě chci, aby se mě dotýkal, ale nechci, aby se opakovala minulá noc, a někde v koutku mysli mě straší myšlenky na reakci mých rodičů na náš vztah, které mě znervózňují. Nedokážu se uvolnit a pokoušet se dnes překonávat svůj ostych a nezkušenost by nemělo smysl. Zvažuji slova v obavě, aby San moje odmítnutí nepochopil špatně.

„Zůstaň dnes v noci na své půlce a já slibuju, že až se vrátím, zkusím ti všechno vynahradit,“ řeknu nakonec.

Vážně se na mě zadívá. „Beru tě za slovo.“

Usměju se a pohladím ho po tváři. Přivře oči, ale stále mě pozorně sleduje. „Dopadne to dobře, neboj se.“

„Doufám, ale ať už náš vztah schválí nebo ne, mezi námi to nic nemění,“ odpovím.

Nesnaží se zakrýt úlevu.

„Myslel sis, že bych tě opustil?“

„Ne, ale vím, že to pro tebe nebude lehké a bál jsem se, že kdyby se proti nám postavili tví rodiče a navíc si musel čelit tlaku okolí, mohlo by to na tebe být moc.“ Chytne mou ruku, přitáhne si ji ke rtům a políbí ji. „Miluju tě,“ zašeptá.

„A já tebe,“ odpovím tiše.    

 

     Pozoruji krajinu za oknem a snažím se nevnímat hluk kolem sebe. Dříve mi v tom pomáhal mp přehrávač, který už dávno vzal za své, ale snad v rámci ochrany vlastního duševního zdraví by se vyplatilo do nějakého investovat, i když vlakem jezdím jen k rodičům.

     San mě šel vyprovodit na nádraží, trošku jsme podcenili ranní dopravní zácpu, takže jsme vlak dobíhali a na loučení nezbyl čas. Možná dobře. Líbání na veřejnosti nikdy nepatřilo mezi mé silné stránky. Mám za to, že intimnosti patří do soukromí. Otázkou ovšem zůstává, co dnes lidé označují za intimnost. Polibky zřejmě většina ne. Aspoň u heterosexuálních párů. Zase na druhou stranu na většině nezáleží. Jde pouze o mě a Sana. Jemu to nevadí ani trochu. Snad najdeme kompromis. Raději se vrátím výhledu z okénka, který ovšem není nijak poutavý a tak si najdu jednu ze svých oblíbených knih, kterou jsem si vzal s sebou, a začtu se.

 

     O tři hodiny později dorazím do domu, kde jsem strávil dětství. Mamka mě přivítá s úlevou na tváři a já si uvědomím, že v určitém věku je čas přestat brát rodiče pouze jako bezpečný přístav, ale přijmout k nim určitou odpovědnost. Jsem rád, že jsem se rozhodl přijet.

     I přes moje ujišťování, že opravdu nemám hlad, mi jde připravit oběd. Mezitím se vysprchuju. Když se najím, sedneme si s mamkou večer na malou terasu za domem. Vypráví mi o tátovi, naštěstí jsou zprávy poměrně pozitivní. Nějaký čas si zřejmě bude muset píchat inzulín, ale pokud bude dodržovat životosprávu, mohlo by to být pouze přechodné.

„Ale znáš ho,“ pokračuje, „někdy je umíněný.“

No právě. Co když bude ´umíněný´, až se dozví o mně a Sanovi? Dělám si opět předčasné starosti, jak by mi odpověděl San. Mimoděk se usměju.

„A co ty? Jak se máš? Do telefonu mi toho nikdy moc neřekneš. Byla bych ráda, kdy by sis sem konečně někoho přivezl,“ řekne mamka, když mlčím. Myslím, že najdu i lepší čas, abych své matce řekl, že jsem začal chodit se svým dosavadním nejlepším přítelem.

„Mám se dobře a snad ti sem jednou někoho přivezu.“

„Takže nejsi sám?“ zeptá se spokojeným tónem.

„Nejsem.“

Přikývne a nic dalšího nedodá. Vždycky jsem na ní obdivoval, že dokáže přesně vycítit, kdy druhá strana nemá náladu na rozhovor, a taktně se odmlčet. Sedíme a díváme se do zahrady.

„Měla bych připravit něco k večeři,“ ozve se po nějakém čase.

„Se mnou si nedělej starosti, pozdní oběd mi úplně stačil.“

„Teď. Třeba později dostaneš hlad.“ S tím se zvedne. Nikdy nemělo význam se s ní dohadovat o jídle.

 

     Druhý den navštívíme tátu. Mamka nepřeháněla, když tvrdila, že se nudí. Nejvíce práce nám dá ho přesvědčit, aby v nemocnici ještě zůstal. Když vidím jeho chuť do života, uleví se mi. Teprve teď si uvědomím, že jsem se o něho hodně bál.

 

     Odpoledne se s mamkou vypravíme na malou procházku. Chvíli se bavíme o společných známých, pak mi ale stiskne ruku a poprosí mě, ať jí vyprávím o své známosti.

„Mami, vadilo by ti, kdyby to nebyla žen?“ zeptám se.

Zkoumavě se na mě zadívá. Velmi rád bych hypnotizoval cestu před námi, ale připadá mi to dědinské, proto sleduji její tvář a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem zažil hodně těžších okamžiků. Myslím, že žádný.

„Je to San, že?“ řekne konečně.

Přikývnu. „Jak to víš?“

Na chvíli se zahledí kamsi k obzoru a pak řekne: „Vždycky jste si rozuměli, až příliš. Na první pohled jste každý jiný, ale v něčem jste si podobní. Někdy mě napadlo, jestli nejsi jako on.“ Povzdechne se. „Tátovi bude chvíli trvat, než si zvykne. Sana má rád, ale myslím, že byl vždycky rád, že nejsi gay.“

„A ty? Vadí ti to?“

„Já jsem máma. Možná bych byla raději, kdybys byl se ženou, ale pokud si šťastný, a konečně tak po dlouhé době vypadáš, jsem spokojená. Znáte se dlouho, věřím, že víš, co děláš.“

„Mami, řekneš to tátovi? Myslím, že není vhodná doba, abych o tom s ním teď mluvil já.“

„Řeknu. Máš pravdu, teď by se to nehodilo.“ Pak změní téma. „Jak dlouho zůstaneš?“

„Myslel jsem, že do zítřka.“

„Jen tak krátce?“

Mám je moc rád, ale tentokrát se těším, až se vrátím do svého bytu. Chtěl jsem, aby mamka věděla o Sanovi, ale ještě o nás nedokážu mluvit a otázky by nevyhnutelně přišly. Znám svoji matku a vím, že změnila téma jenom proto, aby si je promyslela.

„Myslím, že bude lepší, když budete mít klid,“ odpovím.

„Ty nás nikdy nerušíš.“

„Možná, ale i tak.“

Povzdechne si a přikývne. „Dobře, jak chceš.“ Pomalu se vracíme domů. Mamka se rozhodne, že si půjde číst do zahrady, než bude čas připravovat večeři, a já odejdu do svého pokoje.

     Nevzal jsem si s sebou telefon a teď na něm bliká nepřijatý hovor. San. Včera jsem mu napsal jen esemesku, že jsem dojel v pořádku. Asi jsem odvykl cestování, protože mě nějak zmohlo a brzy jsem si šel lehnout.

     Natáhnu se na postel a zavolám mu.

„Kde zase si?“ ozve se místo pozdravu.

„Teď momentálně ve svém pokoji, před tím na procházce s mamkou.“

 „Aha. Pozdravuj ji ode mě. Řekl si jí to?“

„Ano.“

„A?“

„Nebyla moc překvapená.“

„To je lepší, než kdyby byla rozzlobená.“

„To ano.“

„Kdy přijedeš?“

„Když slíbíš, že na mě budeš hodný, tak zítra večer, jinak se ještě rozmyslím.“

„Ale to víš, že budu. Zahřeju tě i v posteli, aby ti nebyla zima,“ ozve se smích, ale v jeho tónu je i něco vážného.

„Dík, zatím je docela teplo.“

„Ale?“

„Co?“

„Nemáte tam celer?“

„Jistě. Najdu si celer a pěknou sousedku.“

„Všem vašim sousedkám je už před padesát,“ ozve se suché konstatování.

„Třeba k nějaké přijela dcera na návštěvu.“

„Nebylo by rozumnější si vzít ten celer s sebou a vrátit se? Ani bys nemusel nikoho hledat.“

„Sane?“

„No?“

„Existuje nějaký opak afrodiziaka?“

„Proč se ptáš?“

„Protože jestli je, tak ti ho nasypu do kávy, a pak se ti budu celou noc smát, že nemůžeš.“

„To je dost sadistické.“

„Přijde mi to naprosto přiměřené.“

Zasměje se. „Dobře, dobře už budu hodný, ano? Jenom zítra přijeď domů. A mám pro tebe novinu.“

„Jakou?“

„Pojedeme na dovolenou.“